Stržení vědomí...

(...)

Já bych jen rád aby jsi své úvahy více rozvedl.
Někdy to zkouším tak, že se přímo ptám, někdy tak, že zkouším něco napsat sám.

Možná ale na tom vysvětlení moc lpim.


Kdo je ten, kdo by rád SVÉ úvahy rozvedl? na to jsi nepomyslel?


Nechal jsem se strhnout lepkavým jazykem.


Slova bez kontextu vnitřního porozumění jsou slova zbytečná. Slova totiž fungují jen tehdy, mají-li svou vnitřní hloubku, která vyvěrá z toho kontextu vnitřního porozumění. Nelze však pouze ze slov vybuzovat to vnitřní porozumění. Trpělivost a pokora v tichu jsou v tomto případě mnohem účinnější, než přemnoho prázdných slov.
Prázdná slova vedou k vnitřní vyprahlosti a ztrátě kontaktu s tím vnitřním tichem. A to, sám za sebe, vnímám jako holé neštěstí. A nikomu to nepřeji a dost možná i proto na to upozorňuji.
Hezký den.

Sledování a tak okolo

Hledající hledá a součástí hledání je vyhledávání hledajících a komunikace s těmito hledajícími :) ...a když není v dohledu hledající, tak hledá hledající v knihách. Hledání skrývá touhu po nalezení, která člověka neustále mučí - někdy to může být vnímáno paradoxně i jako příjemný pocit. Je to jako se zamilovaností. Všichni zamilovanost a lásku velice prožívají - i když je to spojeno s nekontrolovatelnými emocemi připoutanosti, žárlením a tudíž i s utrpením. Dostaneš-li se nad to všechno, pak hledání ustane a z lásky zůstane jen slovo. Jana zde lásku často velebí, ale co je láska? Vidíš-li věci tak jak jsou, pak je vidíš neosobně a láska je jen pojem vytvořený v rámci lidského pohledu na svět. Nelidský pohled však lásku rozpustí a zůstane zde jen ticho. To, co zde píšu je jen záznam myšlenek, které prolítly mou hlavou a s kterými ja nemám vůbec nic společného. Vůbec netuším, kde se vzali, ale je to asi záměr boží (vesmírné totality) - abych to zaznamenal a přilepil na mozajku. Představa, že se vše děje nezávisle na nás je šokující, ale začínám tomu věřit ... a je to osvobozující. Zavřu oči a číhám na myšlenky a když se nějáká objeví, tak vím, že já jsem pozorovatel a ta myšlenka se - kdesevzalatusevzala - a já že čučím. A pak se zeptám: ... a kdo to čučí na rojící se myšlenky? A najednou vím, že je nad tím čučitelem (tedy nademnou) vesmírný řád, bůh, něco extrasuperbigšéf, který zásadně nemluví, jen tak kouká a lebedí si. Lidská mysl je omezená a přijmout tento fakt je krokem do stavu beztíže :) Když člověk nebrání chodu událostí, pak nevznikají konflikty. Evo, nech Janu plynout a jen pozoruj, jak to ta holka ušatá myslí dobře. Třeba v tom proudu (pro tebe povrchního dobra) zahlédneš odraz pravdivé hlubiny :)

Člověk je stvořen t tomu, aby se smál a aby plakal a i když dojde poznání, pak ani v tom případě nemůže změnit svůj genetický kód a kód daný mu bohem. Proto i E.Tomáš plakal při ztrátě mynželky. Já se cítím vyrovnaným a vnímám svět s nadhldem a přesto mám často nával emocí, slzy na krajíčku. Myslím si ale, že to je normální projev psycho-fyzického organismu. Tak byl stvořen a tak funguje. Krásné ale je, že je možné to všechno pochopit a zjistit, že máme možnost uniknout utrpení. Lidé vždy hledali cesty ke štěstí a k zmírnění utrpení. I když je nalezneme, tak stále zůstáváme lidmi a když mě někdo praští kladívkem do palce, tak se rozbrečim bolestí. A tak je to do jisté míry se všemi ostatními vlastnostmi lidského organismu. Jediné co můžeme je pochopit to :)

V té první části jsi popsal určitou odtažitost sama sebe od probíhajících jevů, ponechání té osoby v "soukolí" a uvědomění vnitřní svobody pramenící z toho, že víš, že to takto funguje zcela samo bez nutnosti do toho nějak zasahovat.
Nemohu, než souhlasit.
Ta následující poznámka mne ale trošku mate, protože to vypadá, že pod tlakem intenzivních emocí se ono uvědomění automatického běhu dějů a jevů nějak vytrácí a nahrazuje jej pocit osobní zúčastněnosti v dějích a jevech.
Ale právě v takovém okamžiku je velmi poučné vše, i ty emoce a reakce individuální formy na ně, přiřadit k tomu automatismu a jen sledovat. Není to těžké, je důvod k pláči? - tak je zde pláč. Je důvod ke smíchu? - tak je zde smích. Zmizel ten důvod? - vše se samo vrací do ticha ke klidu...

Ta podstata je v tom, že je potřeba tu individualitu něčím svázat s její realitou. Například tím, že bude své partnerce dobrým partnerem, který jakoby staví její rovinu nad rovinu vlastní. Například tím, že se děje, dotýkající se individuality, vědomě uvidí ve světle onoho ticha... Nad tím se pak rozprostře uvědomění jakési vazby onoho sledování a oné individuální formy. Tato vazba se projeví na jedné straně ztrátou vnitřních obav a nejistoty, na druhou stranu zmizí ta vědomá odtažitost, protože to je jen také jakási pracovní forma projevu, je to forma narušení zvyku ztotožňovat se. A ono uvědomění si vnitřní jistoty se projeví navenek jako hluboká vděčnost. Ne komu a ne za co. Jen jako jakýsi vnitřní proud vděčnosti vyvěrající z bytí samého. Tento proud následně (ale zdánlivě POSTUPNĚ) dokončí vymazání všech zvyků ztotožňovat se s onou projekcí vázané individuality a ticho a klid se rozvine i v té individualitě a jejím okolí.