Co dál? No přece TOHLE.... Ufff. ;-)

Před nějakou dobou jsem narazil na problém, který jsem v té chvíli nebyl s to nijak uchopit a tedy ani řešit. Jednalo se o problém toho, že existovaly skupiny oblastí v prostoru mysli, které - ač pro mne viditelné a zpracovatelné - neměly v myslích mnoha lidí odpovídající reflexní body. Z abstraktího pohledu to zprvu vypadalo jakoby v myslích bez oněch reflexních bodů bylo něco, co popisujeme jako "černá díra". Tento popis ale nebyl vhodný, protože většina lidí s touto formou mysli by bez některých oblastí nemohla vůbec žít - takže problém byl někde v nedostatečnosti poznání těchto struktur.

Pracovně jsem si tyto oblasti bez reflexních bodů nazval "temné území", což v dané chvíli byl nejpřesnější popis viděného.

Při bližším zkoumání - a za vydatné spolupráce mnoha lidí (za což jim tímto děkuji) - jsem zjistil, že skutečně problém "temného území" je pro většinu lidí zcela klíčový, protože v mnoha životních situacích z tohoto "temného území" vycházela "řešení" těchto situací, a navíc - což bylo na tom pro mne zcela jasně nejpřitažlivější - pro ně i bez jakékoli možnosti změnit či alespoň modifikovat takové "řešení" v rámci vědomého rozdodování.

Toto "temné území" při bližším zkoumání se jevilo jako "svěbytně živé", při vhodných situacích bylo pozorovatelné, že to není "klasická" černá díra, kde vše mizí - ale naopak, v těchto situacích toto "temné území" automaticky přebíralo plnou vládu nad vědomou částí mysli daného člověka  a často i zcela bez jeho vlastního uvědomění, natož jeho možnosti to jakkoli ovlivnit.

Vlastní prostor "temného území" se nacházel za hranicí reflexe, a to dokonce až tak, že nepřímé otázky byly odkláněny ve formě "logických" závěrů, přímé otázky byly odkláněny pomocí emocí a pokus o průnik hrozil dokonce ztrátou vědomí. Při tomto "mapování" prostoru vědomí bylo zřejmé, že ono "temné území" je exkluzivně "kryté" různými formami "obrany", která dokonce byla schopna "ochraňovat" i jen na podkladě prožitých zkušeností.

Protože ale neexistovala jednoduchá možnost zjsitit jak vzniká ono "temné území", na hranicích možností bylo i jen pouhé zjištění, co a jak tento "útvar" mysli uvádí do reakční činnosti; zkoušel jsem zjišťovat, zda není možné nadefinovat nějaké ukazatele, které odlišují jedince v situaci, kdy jim toto "temné území" "vládne" (z mého pohledu tedyv tomto okamžiku osoby zcela nesvobodné) a jedince, kteří mohou jednat s vyšší dávkou individuální svobody.

Při tomto analytickém postupu začalo být jasné, že ono "temné území" není v mysli pouze jako prvek "ovládání", ale naopak, je vytvořeno samou individuální myslí jako forma "ochrany" proti její destrukci, a souvisí s primárními principy existence jako takové. Mysl této oblasti využívá jako "depozitář" pro všechno, co je pro ni vyhodnoceno jako "ohrožující" anebo přímo nad její hranice možností použitelnosti (tzn. s vyšší složitostí, než v dané chvíli je schopna dekódovat). Také jsou do tohoto depozitu ukládány všechny formy "hraničních" situací, kdy mysl musela aktivovat pro svou vlastní ochranu reakci onoho "temného území". Takže ve zkratce, tato oblast mysli obsahuje po chvíli většinu představ jedince a všechna jeho uvědoměná zklamání. A rázem bylo jasné, že tudy cesta k pochopení co s tím, prostě nevede.

Nezbylo, než zkusit nechat vlastní složku individuální mysli pracovat "bez vědomého nadhledu" (pokusím se vysvětlit později) a "cestou" pozorovat "změny"...

Takže hned z kraje to bylo velmi přitažlivé - mysl meditacemi vycvičená zvládala všechno s velkým nadhledem, velice rychle a s patřičnou hloubkou náhledu tak, aby viděla i příčiny a důsledky. Prostě pohoda. Jenže tím, jak vědomí nedodávalo mysli korekční "pracovní" materiál (předmětné meditace), mysl pociťovala jakési ohrožení a začala skutečně pracovat na hranicích možností (ano, "spouštěčem" - příčinou - byly obavy z nedostatečnosti, které vědomí před tím korigovalo formou předmětných meditací), snažila se absorbovat neskutečná kvanta informací z vnějšku a s předchozím výcvikem to i zvládala. Jenže informace z vnějšku jaksi neobsahovaly tu esenci "vnitřní" identifikace skutečnosti, takže ani tato kvanta zpracovávaných informací nebyla s to snížit míru obav, ba naopak, jak se mysl dostávala ke svým hraničním možnostem, obavy spíše narůstaly.

Po nějaké době se mysl začala dostávat do "infarktových" stavů, kdy v rámci hraničního vytížení začala ztrácet podklady pro ten potřebný "nadhled", musela volit v kritických situacích bez něj, a to v ní vyvolávalo stress (mentální napětí, které ve své nesnesitelnosti vedlo k rozhodnutí udělat "jakékoli řešení, jen aby ta situace skončila"), který zákonitě začal generovat chyby rozhodnutí a tím i spouštět lavinu "nepředpokládaných a neočekávaných" důsledků v reálné rovině.

Paralelně s těmito "kolapsy" mysl musela - zcela zákonitě - některá rozhodnutí "odkládat", protože intuitivně (z hluboké paměti) věděla, že tato rozhodnutí jsou natolik klíčová, že je nemůže jen tak "odbýt". A právě v tomto okamžiku se začala vytvářet "obranná linie" mysli - pro uchování její konzistence po "neúspěšném" pokusu o "správné" rozhodnutí, která již měla ty odpozorované charakteristiky obranné linie "temného území".

Takže bylo na čase skončit s pokusem, protože cíle bylo dosaženo.

Ale ouha - ono to nešlo.

Mysl vykolejená existencí bez korekcí svých rozhodnutí meditačními praktikami, rozbujele zpracovávající kvanta vstupních informací a navíc i "hrdě si přivlastňujíc" možnost "rozhodovat" (tzn. roli "konatele") nebyla s to se zastavit a na jemné pokusy o korekci a zklidnění reagovala zcela bouřlivě. Nemít vědomí živou reálnou zkušenost klidné mysli, nebylo by schopno ani uvěřit, že něco jako klid mysli vůbec existuje....

Naštěstí vědomí tu reálnou zkušenost živě udržovalo a takže si automaticky vybavilo indikátory takového stavu mysli. Kdysi jsem použil pro něco podobného popis ze série Roberta Zelazneho "Amber", kde popisuje programování mysli pomocí uvědoměných indikátorů, kdy v mysli jsou "vynucovány" určité charakteristiky - v případě Zelazneho jsou to "krajinné prvky" (jedná se o nalezení cesty zpět na hrad Amber, je to někde hned z kraje v prvním díle série) - a tyto charakteristiky vytvářejí patřičné "pozadí" pro další prvky obrazu mysli, až do situace, kdy je v mysli zobrazen kýžený cíl.

Jenže napsané do jedné věty, nešlo realizovat v reálném čase. Ba ani ve snesitelném časovém intervalu. Ba dokonce ani teď, když se už pokouším situaci popisovat, ještě není cíle "klidu mysli" dosaženo...

Něco, jako ten příběh o zkušenosti boha Višnua, který se divil, proč lidé na Zemi jednají jako nevědomá zvířata, když vlastně všechny informace o tom, jak to ve skutečnosti je, mají k dispozici... A tak se sám promítnul na Zem v podobě divokého prasete. Když se ale stále nevracel, poprosil Brahma Šivu, aby se ten na Zem podíval, co se to děje. Šiva lehce našel prase-Višnua, který si vytvořil prasečí ráj na Zemi - měl plno manželek, hromady dětí, jídla i prostoru k životu. Z pozemského hlediska mu nic nechybělo. Šiva se mu snažil nastínit, že z pohledu božského se vlastně ale "ztratil", Višnu-prase ale takové myšlenky odmítal slovy, že má vše co potřebuje a že ani nemá jakoukoli potřebu chtít něco jiného. Šiva se tedy vrátil k Brahmovi a společně se trápili, co s tím. Nezbylo, než aby Šiva se na zem ještě vrátil a pokusil se Višnua "probudit" z jeho prasečího snu. Takže hned z kraje mu do jeho ráje nasadil tlupu nevědomých klanů prasat, které se rády přiživily na "levném" bohatství Višnuova prasečího ráje. Protože ale neměly ani ponětí o tom, jak by to mělo fungovat, zůstával po nich jen zmar a rozklad. Jak se tyto tlupy blížily od hranic k Višnuovi, bylo v jeho prasečím ráji hůř a hůř - začaly mu umírat jeho prasečí děti, poté i jeho prasečí manželky a on propadal do nekonečného žalu a smutku. V té chvili se mu okázal Šiva ve své obyčejné božské podobě a Višnu na podkladě uvědomění si své božské podstaty pochopil, že celé to štěstí i ta hrůzná tragédie, byly vlastně jen sen, který snila jeho mysl - a jen se nebyla s to se z tohoto snu probudit.

Protože jsem se nějak toho pravého "Šivu - ničitele snů" ne a ne dočkat, bylo potřeba vrátit se skoro k počátku výcviku mysli tak, aby se po krůčcích zase začala vracet k upřednostnění vnitřního klidu před roztěkaným prožíváním vnějších snových prožitků.

A zatím mi vychází, že i když rozvíření mysli šlo "zrealizovat" relativně rychle, návrat mysli ke klidu je několikanásobně časově náročnější akce. Zatím tedy stále na tomto intenzivně pracuji...


Protože ale se touto eskapádou podařilo zviditelnit neuvěřitelné množství před tím "zcela jasných věci" v novém světle, které je činí pro většinu lidí "ne až tak jasnými" a tedy i v jejich pochopení silně tápou, pokusím se ve chvlich volna tyto závěry popsat - to, co jsem napsal doposud mi aktuálně dost totiž pomohlo vynechat některé sv= vlastní "slepé" cesty, které jsem před napsáním prostě "musel" absolvovat - při přečtení dříve napsaného, jsem ty chyby opakovat prostě už jen nemusel...

A co dál?

A co dál?

Pokud už jsme rozčarováni možností nekontrolovatelných zásahů do linie našeho vlastního života ze strany „Temného území“, je jen otázkou času, kdy naše rozčarování přejde do motivační fáze „Něco s tím konečně udělat“. Nemá mnoho smyslu pouštět se do toho „dělání“ dříve než budeme cítit motivační tlak ze svého nitra, protože bez tohoto tlaku (zpočátku vnímaného jako „touha“) nebudeme mít dostatečnou „vůli“ vydržet (více o tomto později).

Dobu, která této motivační fázi předchází, lze úspěšně využít pro seznámení se s „terénem“ a „podmínkami“.

Základním faktem budiž to, že jde v podstatě o rozvoj, vývoj. Je šumafuk, zda tento rozvoj nazveme „návrat ke kořenům“, anebo „duchovní cesta“ či úplně jinak. Jsou to většinou poměrně prázdné fráze, jejichž obsah neposkytuje nijakou pomoc. Nikomu.

Dalším úskalím, které je potřeba pojmenovat, je utkvělá představa, že rozvoj je nějaká explicitní a hlavně nakreslitelná „cesta“. Z mnoha „papírových guruú“ totiž vzniká dojem, že vývoj je zobrazitelný jako konkrétní spojnice bodu „A“ do bodu „B“, kde „A“ je náš výchozí stav a bod „B“ je cílový stav, anebo spíše jen představa takového cílového stavu.

Ve skutečnosti je to mnohem dobrodružnější, protože většinou neznáme ani své skutečné východisko (onen bod „A“), protože většina z nás se tady prostě jen „ocitla“ a tak ani není schopna popsat ono „tady“. O cílovém bodě máme navíc většinou jen jakési mlhavé představy „jak by to asi mělo být“ (většinou z různých interpretací papírových guruú), a to ještě jen jakési „statické“ obrazy bez jakékoli vlastní životaschopnosti.

Pokud tato fakta připustíme, může být vědomý rozvoj skutečným dobrodružstvím, pokud jsme si jisti, že již vše víme a máme navíc vše pod kontrolou, dobrodružství, a vlastně ani žádný rozvoj, se konat nebude.

V dalším je dobré ozřejmit předpokládaný význam používaného slova „rozvoj“. Ono to totiž používat „rozvoj“ bez pochopení, co tím je myšleno, vede na myšlenku, že musíme něco „získat“, „zesílit“, anebo alespoň „změnit“. Možná ano, ale to není v daném případě to podstatné. Podstatnější je to, že vše „nějak“ probíhá a my pouze to „nezastavujeme“.

V podstatě jde o určitou formu harmonizace osobní individuality tak, aby si ozřejmila své individuální hranice a naučila se s nimi nejen v souladu žít, ale také aby v případě potřeby dokázala tyto hranice bezbolestně opustit.

Jako nástin lze použít takový obrázek. Nejde o jen tak „nějakou“ cestu z bodu „A“ do bodu „B“, i když bychom byli s to vydefinovat „čarokrásně“ jak bod „A“, tak po nějakém tom úsilí i nástin bodu „B“. Nejde tedy o něco, co tady je „bez nás“ (aka: když po TÉTO cestě půjdeš, tak určitě musíš i dojít, a stejně tak i všichni ostatní – je to tak dané).

Naopak, jde o zcela konkrétní a určitou formu rozvoje sama sebe, kterou můžeme „cestou“ pouze nazvat pro přiblížení a zjednodušení vlastního popisu, většinou ale už z počátku nepůjde o žádnou „asfaltku“, ale v tom lepším případě o něco ne zcela nepodobného vysokohorské štrapáci, v tom horším spíše o volný pád.

Ve všech případech takové „cesty“ je ale potřeba neustále mít na paměti fakt, že nejde o nějakou „pevně danou“ cestu, jde spíše o jakousi formu poziční „hry“, kdy jednotlivé „kroky“ nejsou předem „dané“, ale spíše je to zobrazitelné tak, že následující krok je uvozen těmi předešlými, a každý následující krok vlastně teprve definuje oblast a směr kroků příštích.

Z počátku je tedy potřeba mít skutečně „obstojnou“ motivaci (viz výše), protože neznám nikoho, kdo by nechodil hned z kraje tak trošku „do kruhu“.

Jde o to, že pro “vykročení“ z toho prvního „kruhu“ je potřeba několik základních zkušeností.

Zcela základní je zkušenost „zkoumání sama sebe“, ideálně pozorovat sama sebe, své reakce i aktivity, tak trošku jako ten „kolemjdoucí“ - nezaujatě, bez nějakých předpokladů a bez utápění se v obavách či nadšení.

Jde v podstatě o „neosobní“ či „odosobněný“ pohled na sama sebe, a pokud v tom prvním kruhu skutečně vydržíme (díky oné prvopočáteční motivaci) patřičně „dlouho“, dveře „ven z kruhu“ se otevřou v pravý čas „samy“ a pak už to jde „samo“ i dost rychle.

Naštěstí neexistuje žádný smysluplný trik, jak tento první kruh „rozlousknout“ silou, protože bez zkušenosti nezávislého pozorovatele prostě v tom kruhu bloudíme, i když si myslíme jakýkoliv opak. Nepomůže ani skvělá prezentace našich virtuálních „schopností“, protože dobře zamířený vnější podnět pravdu odhalí okamžitě – většinou ještě dříve pro naše okolí, než pro nás...

Další zkušenost, kterou je potřeba si osvojit hned na počátku té „cesty-necesty“, je schopnost sebemotivace. Trošku to svádí zaměnit sebemotivaci za vůli, z počátku to teoreticky i jde, jen je potřeba uvědomit si jeden zcela zásadní fakt pro uvolnění „temného území“. Tím je skutečnost, že nic si nemůžeme „přenést“ z bodu „A“ do bodu „B“.

Je to prosté. To, co „máme“ teď k dispozici, jsou vjemy a předměty svázané s tím, že byly rozlišeny z celku, a tím rozlišením jim ve skutečnosti vždy „něco“ chybí. Při uvolňování oněch „doplňků celku“ to, co známe jako „konkrétní“, najednou převezme podstatu proměnlivé entity, která má pouze v čase a prostoru svou vlastní „reprezentaci“, která je navíc ještě jen produktem omezeného vnímání skrze individuální filtry. Jakmile tyto filtry zmizí, formální reprezentace mizí s nimi a my máme co dělat s celkem jako takovým...

Jakýkoli pokus o „přenos“ čehokoli konkrétního z bodu „A“ do bodu „B“ je v takovém případě pojistka, že do bodu „B“ nelze „propadnout“...

Vůle z tohoto pohledu je transformovaná touha dosáhnout „něčeho“ co známe, co si neseme s sebou. V tomto případě je tak trošku kontraproduktivní. Sebemotivace je naopak osobním postojem. Postojem „nevzdat to“ ať se stane cokoli...

Zcela jednoznačně ale jde o změnu „nás samých“, či alespoň toho, co si sami o sobě sníme. Tato „cesta-necesta“ je vlastně obrazem naší vlastní proměny, změny nás samých. Slovy z biblických časů: Jde o to ztratit [představu] sama sebe, abychom sami sebe mohli skutečně nalézt.

Dalším důležitým prvkem je uvědomění si zpětné přitažlivosti celku. Jde o to, že jsme se ve svých představách o své individualitě, jejích výjimečných schopnostech a úžasných možnostech, vybudovali zdi a hranice, které nám brání vnímat skutečnost a bytí jako na nás nezávislé. Tyto hranice jsou však zcela nutné a nenahraditelné v době našeho prvotního sebeuvědomění, později se však stávají omezujícími a později i vyloženými bloky.

A tak zabezpečeni za svými hranicemi si ve své extázi individuální existence představujeme, že ono bytí je naopak kardinálně závislé na nás, na naší individualitě. Trošku nám v sice tom koliduje fakt, že s takovou představou nejsme tady a teď zcela sami, což ale řešíme s bravurou nám vlastní různými konfrontacemi a intrikami s cílem prokázat, že ta moje představa je věrohodnější, než představa jiného. Spojujeme se tak do nějakých společenství, kde se nějakou dobu navzájem ubezpečujeme, že je to přesně tak, jak si vysníváme, a posléze, po nárazu na rozdílné hraniční čáry našich představ, plynule přecházíme do mnohem úskočnější konfrontace, neboť za tu dobu jsme měli dost času poznat „slabiny“ té jiné představy.

Za vším tím v nás ale stále žhne něco, co nás trvale ubezpečuje, že to má smysl, že my máme smysl, že vše má svůj smysl, že vše je tímto smyslem naplněno. Při bezcílném ponoření své mysli do tohoto žhnutí objevíme právě onu primární přitažlivost celku, ve které je naše pachtění se po tom pravém individuálním poslání (smyslu života) vnímáno jen jako barevný sen na plátně stvoření.

A právě tato zkušenost následně vede k proměně oné prvopočáteční „vůle“ k „sebemotivaci“, vede ke schopnosti podřídit svou individualitu celku a také vede ke změně našeho postoje z vítěze do postoje pouhého kolemjdoucího.

Velice přínosné je naučit se hned z kraje více slyšet. Netýká se to jen hlasů z „okolí“. Týká se to hlavně „slyšet“ sama sebe. Odosobnění velmi napomůže. Jde o to, že individuální mysl pracuje jaksi „sama“ a „skrytě“ a často i protichůdně k „našim“ záměrům. Většina lidí je tímto zmatena až rozčilena – kdyby ale byli schopni naslouchat v tichu „sami sobě“, zmatení by pominulo a rozčílení by ztratilo své místo.

Ideální je naslouchat jak svému „nitru“, tak i svému „okolí“ stejnou měrou – jako kolemjdoucí vidět dva (od něj samého zcela odlišné) proudy myšlenek, které se jednou spojují a jindy jdou proti sobě, vždy ale bez toho, aby kolemjdoucího jakkoli pohltily.

Zkušenost této vnitřní „neovlivněnosti ději“ je dalším základním kamenem, který je potřeba nejen zažít, ale i aktivně jej aplikovat.

%

Temné území

Vzhledem k totální neschopnosti mnoha mi blízkých lidí zrealizovat jednoduché techniky uvolňující mysl a nemluvě už vůbec o navození stavu klidu mysli, jsem byl nucen začít se zabývat příčinami tohoto jevu.

Stále jsem narážel na zcela jednoznačný rozpor mezi myšlením a jednáním konkrétních jedinců a vnímal, že jejich jednání není zcela pod kontrolou jejich individuálního vědomí, ale naopak, vědomí je pouze jen svědkem událostí, které většinou nebyly ani chtěné, natož pak vítané.

Tento rozpor si většina lidí I uvědomuje, jenže příčina jde většinou za určitou hranici, za kterou je zkoumání vnímáno jako porušení jakéhosi “životního” tabu. Důsledkem je skutečnost, že takoví lidé vykazují neschopnost dosáhnout naplnění osobní existence, z čehož následně vyvěrá celá škála individuálních reakcí, které zanechávají jejich osobitou stopu v jejich vědomí a někdy také I ve vědomí celku. Tato [emocionálně energetická] stopa je pak také tou jedinou stopou, kterou hledají/nacházejí jejich identity mezi jednotlivými inkarnacemi.

Dlouho jsem tušil, z čeho toto zkušenostní “faktum” vyvěrá, protože jsem ale neměl osobní podklad, který by šlo nezávisle zkoumat, a zároveň jsem cítil, že bez pochopení celého komplexu jako celku nelze trvale pohled Jednoty samovolně udržet, bylo nutné se dostat jak k detailům, tak I k primárním prvkům takto “zmodifikovaného” individuálního vědomí. A ani to nestačilo – bylo nutno celý tento komplex “individuálního bytí” formulovat a tak ho zpředmětnit, aby ho bylo možno “vidět” jako celek bez účasti mého idividuálního zkreslování obrannými mechanismy mysli.

Princip je velmi prostý, jako obvykle, dokonce je to tak, že dané téma jsem z různých úhlů již zachytil v jiných pohledech, avšak žádný z nepřímých pohledů nebyl s to osvětlit fatální problematiku individuální mysli.

Kdysi jsem hlavní předmět tohoto problému pracovně pojmenovával “temné území” a pracovně jsem toto “území individuální mysli” situoval do prostoru “částečných realizací” karmicky daných úkolů jedince v jeho konkrétním “životě”. Takto popsáno to většinou stačilo k tomu, aby bylo jasné, že temné území je jakási nadmnožina “pod-vědomí”, která se aktivně podílí na jednání a konání jedince. Bohužel tato zkratka se jevila jako zcela nedostatečná v okamžiku, kdy bylo potřeba odpovědět na otázku “Proč” vlastně se na tomto jednání podílí a jak je možné, že pro mnoho individuálních existencí je právě tato složka zcela určující a mnohdy je dokonce i jediná určující.

Základní mou chybou při pozorování byl fakt podcenění obrany individuální mysli. Většinou je to totiž tak, že pro mysl důležité věci jsou také myslí „maskované“, což znamená, že mysl vytváří aktivní obranu před jejich „zkoumáním“. Jedná se hlavně o klíčová fakta svázaná s vymezením „individuality“, jako je zrození, smrt, „karma“ a „dharma“ konkrétního zrození, klíčové vztahy v konkrétním zrození, a tak podobně. Z tohoto hlediska ono temné území se jeví pouze jako prostý produkt této ochrany, a tedy je „vše jasné“ a není potřeba se tím zabývat...

Celé to ale má háček – právě to, že je to „vše jasné“ - je vlastně ta nejefektivnější maska, kterou mysl je schopna vytvářet. V existenci temného území totiž není jen uložena „forma ochrany“, temné území také obsahuje všechny prvotní příčiny pro tuto ochranu mysli. A je I sofistikovaně strukturované tak, aby nepozornému „badateli“ jednotlivé struktury a vrstvy I odváděly pozornost vně, k „aktivním“ obranným prvkům.

Princip temného území je skutečně prostý – identita osoby vzniká „vyhraněním“ konkrétní individuality v prostoru vědomí: „Toto“ je chtěné a „Toto“ je nechtěné. Individualita je v mysli sestavena jako množina „chtěných“ entit a zdálo by se, že to je vše.

Co se ale děje s těmi „nechtěnými“ entitami?

Zde si dovolím malou odbočku. Častokrát jsem narážel na nepochopení mého intuitivného závěru, že „provozovat pouze Pozitivní“ vede zákonitě k rozrůstání toho Negativního. Je to vidět všude. Třeba v nám blízké ideologii křesťanství je to exkluzivně patrné: Preference Dobra vede většinu křesťanů směrem k rozebírání hříchů a trestů v mnohem větší míře, než k zkoumání onoho Dobra samého. Nehledě na fakt, že pojem Dobro a Zlo jsou pouze relativní nálepky na faktické skutečnosti – což většině křesťanů dodnes z výše uvedeného důvodu stále uniká.

Takže, ty „nechtěné“ entity někde mimo pole zaostřené pozornosti vesele existují, a dalo by se říci, že „nekontrolovány“ vědomou částí mysli I dokonce utěšeně „bují“. A dokonce usilovné [programové] přimykání se jen k „dobrým“ a „pozitivním“ skutečnostem toto skladiště „nechtěného“ navíc I vyplňuje až k hranici únosnosti... (Bohužel, někdy se zřejmě stane I to, že „to“ přeteče – ale to není v této chvíli předmětem mého popisu).

Téměř přesně toto se skutečně děje v té „odvrácené“ části mysli (která se jeví jako odvrácená právě skrze tu potřebu „ochrany“). A protože individuální vědomí je většinou dost saturované (dá se to popsat obrazně I jako „vysílené“) provozováním „vědomé“ části mysli, I malé impulzy z tohoto temného území jsou s to radikálně měnit způsob I formu jednání individuálního jednotlivce.

Temné území je popsatelné jako „odkladiště“ všeho, co se zrovna aktivní části mysli „nehodí“. Pro normálního jedince je to trezor skutečností, které bude muset „přijmout“ [za "své" vlastní] do svého vědomí „jindy“. To „jindy“ může znamenat jak jiné životy, tak I radikální zlomy v jednom životě. Takže se jakoby aktuálně nic nedějě a ta ochrana mysli způsobuje, že temné území není kriticky nebezpečné pro vlastní existenci takové individuality v konkrétní a aktuální rovině.

Pro člověka přitahovaného stavem klidu mysli je to ale časovaná bomba.

Dlouho jsem žil v omylu, že problémy meditující mysli vycházejí z jejího zjemňování a tedy je nucena setkávat se s jemnějšími a jemnějšími vazbami (vasánami), které provází [vyhraněnou] individuální existenci konkrétní osoby.

Jenže jak pak nějak smysluplně vysvětlit „úlety“ „téměř“ realizovaných bytostí, které z ničeho nic propadnou krizovým formám existence (prostě krásně česky: „hrábne jim“, anebo dokonce "rupne jim v kouli“)?.

Většinou se všichni tohoto tématu straní, asi podobně, jako naše „postmoderní“ společnost se straní faktu smrti, a pokud se k němu už musí vyjádřit, provede „se“ to ve formě nějaké úchylné dekadence. Pro moderní společnost je smrt „nechtěná“ a je tedy „odsouvána“. O to výživnější je pak vyvstalá skutečnost, že zrozená individualita je také I smrtelná. To pak bývá v domě I veselo... ;-D

Skutečnost je radikálně odlišná, bohužel. Provozování technik vedoucích ke zklidnění mysli zákonitě snižuje napětí v mysli samé. Ano, to je chtěný a zamýšlený důsledek. U myslí, které ale nemají zkušenost Celku a Jednoty, je v jejich nitru uložen jakýsi blok tohoto temného území, které je myslí samou chráněno pro udržení konzistence individuálního vědomí v rámci celku. Mysl toto udržuje tak, že při pokusu cíleně a programově zaměřit pozornost na toto temné území, neváhá pro jeho „ochranu“ využít ty nejbrutálnější formy, které má k dispozici: emoce, ztrátu vědomí a dokonce I zdánlivě nevratné formy, jako je autismus či afektová porucha. Nepřímé pokusy o zviditelnění však – právě jako nejlepší ochranu – nechává jakoby bez reakce a tedy necvičená pozornost se na této hranici většinou ani „nezachytí“...

Otázkou nyní je, co s tím a jak na to. Většinou se vyplatí se tím programově nezabývat, protože tato ochrana je individualitě „dána“ právě na udržení její osobní integrity, pro toho, kdo ale již „přičuchl“ ke skutečnému prožitku klidu a ticha, je tato forma nicnedělání neuspokojivá a většinou I neakceptovatelná.

Stejně tak nelze pokračovat v „práci s myslí“ bez toho, aby tato mysl nebyla předem zbavena tohoto „trojského koně“, který by v budoucnu mohl neočekávaně a nekontrolovatelně provést narušení integrity individuality, a tím osobě způsobit neřešitelné problémy.

Je také škoda, že dost mnoho rádoby „učitelů“ příznaky jednostranné výuky upřednostňování [jejich výkladu] „Dobra“ a „Pozitivna“ - projevující se v napětí a problémech nejen u jednotlivců, ale I u celých skupin - prostě ignoruje a tlačí takto postižené do skutečné katarze (aka: "...chyba je přece v tobě, ty to musíš zvládat...") případně až do rozpadu jejich integrity.

Skutečný reálný Mistr nikdy nic takového nemůže – již z principu své role – dopustit!

Naštěstí já sám si na žádného mistra nehraji (a ani nemám tu potřebu), takže mohu zcela bez skurpulí v rámci pokračování „práce s myslí“ do tohoto problému trošku „hrábnout“ mi vlastními slovy, a možná to pro někoho bude I natolik srozumitelné, že bude do budoucna vědět, co s tím...

;-)

Práce s myslí [1.1]

Uvolnění mysli

Zdá se, že žijeme v neustálém napětí, shonu a v jejich důsledku i v neustálé obavě. Je celkem jedno, ze které strany na tento fakt pohlížíme, z každé strany se nám může zdát, že ta spleť různých vazeb a relací je podobná neprostupné zdi. Namátkou lze vyjmenovat několik obecných věcí, které více či méně tuto zeď dotvářejí: ať už vezmeme například osobní ambice být "někým“, přes rozmanitou množinu různých více či méně rozvážených vztahů, až třeba k zcela neodůvodnitelným strachům. Na druhé straně jsou do toho chumlu ale také vpleteny různé formy touhy - a to i ty naplněné, které jsou ve svých konkrétních podobách stejně svazující. Všechny dohromady jakoby vytvářely onu neprostupnou zeď, která jakoby zahaluje mysl samu a činí z ní téměř "zemi neznámou".

Základním předpokladem k rozmotání celého klubka vazeb kolem mysli je zpočátku jen zmírnění napětí v mysli a posléze i celkové uvolnění mysli samé. Pro většinu lidí to ale není tak jednoduché, jak bychom se mohli zprvu domnívat.

Většina lidí si totiž vůbec neuvědomuje, že ty tlaky, kterým musí neustále odolávat, nemají příčinu v jejich okolí, ale naopak, jsou to sekundární projevy napětí v jejich mysli. Je potřeba jít po projevech až k jejich příčině a velké procento jedinců není ani s to připustit, že jejich situace nějakou prvotní příčinu vůbec má, natož aby byli schopni ji nalézat...

A přitom to není až tak složité - jen je potřeba připustit, že to tak je.

Cílem této části ale ještě není nalézat příčiny - k tomu [většinou] zprvu nemáme vůbec ani vybudovaný potřebný popisný aparát - cílem je jen uvědomit si ty nejintenzivnější vlivy a pokusit se je zmírnit.

Hlavní formou působení nátlaku na mysl jsou "obarvené" mentální energie, většinou souhrnně nazývané emoce. Není až tak složité dopátrat se skutečnosti, že emoce mají různé formy - od trvalých tlaků (nazývaných většinou a ne zcela správně "stressory") přes náhodné výbuchy energií až k "strachu z prázdnoty" - situaci, kdy jakoby žádné emoce nebyly v dosahu mysli. Všechny tyto formy ale mají velmi podobnou, ne-li zcela stejnou podstatu.

Podstatou jakékoliv emoce je "pohyblivá" mentální energie - myšlenka. Myšlenka sama ale ještě nevytváří emoci samotnou - k tomu je potřeba myšlenku svázat formou. Formu emoce vytváří něco, co si dovoluji nazývat "obarvení" - je to ztotožnění myšlenky s existující zkušeností daného jedince. Jednotlivé zkušenosti můžeme také trošku rozlišit - na zkušenosti pasivní, kdy zviditelnění této zkušenosti nevyvolává setrvačnou reakci mysli, a na zkušenosti aktivní, kdy naopak její zviditelnění takovou setrvačnou reakci vyvolá. Někdy tato setrvačnost je tak intenzivní, že vyvolává doslova "řetězovou reakci", která může skončit i "výbuchem" - částečnou anebo i totální destrukcí osobnosti jedince. Naštěstí mysl má zabudovány vnitřní mechanismy ochrany sama sebe a ty povětšinou zabrání nekontrolovatelnému zřetězení setrvačných efektů emocí - jako příklad můžeme uvést mdloby - stav náhlého bezvědomí při prudkém emotivní afektu.

Je veliká škoda, že nás rodiče nevedli ke zkoumání souvztažnosti emocí a jejich setrvačných reakcí. Bylo by pro nás mnohem jednodušší odhalit závoj, který zatemňuje některá fakta až tak, že si s emocemi většinou vůbec nevíme rady.

Jako hlavní příčinu tohoto neutěšeného stavu lze položit fakt, že většinou zapomínáme na skutečnost, že emoce si vytváří sama [naše vlastní] mysl tím, že jim dodává jakousi "osobitou barvu". Jsou emoce "zářící" a jsou emoce "temné", jsou emoce "rudé" a jsou emoce "růžové"... V podstatě sama asociativnost mysli dokáže zabarvit myšlenku libovolnou barvou spektra (někdy dokonce i „oktaríny“) - a tím ji dát formu emoce.

K vymanění se z tenat různých emocí můžeme zkusit zastavovat myšlenky. Metoda je do dost častá, ale není v dnešním světě nikterak zázračně účinná a to nemluvím o stavu, že soustředěním pozornosti na jednu konkrétní myšlenku a na její "zastavení" většinou vede k uvolnění stavidel myšlenek jiných...

O něco praktičtější metodou se může zdát metoda "naučit se postup, jak emoci zpracovat". Základním problémem této metody je fakt, že je schopna se zaměřit jen na určité formy emocí a většinou metoda fungující na jednu formu již nefunguje s formami jinými, nehledě ke skryté skutečnosti, že takové "postupy" zase jen vytvářejí jiné zkušenosti (protože jsou postaveny na změně "obarvení" myšlenky) a jejich nové asociativní vazby, ze kterých se často vytvářejí silné zdroje setrvačností a tak vytváří více či méně vědomé zacyklení.

Dlouhodobě se ale ukazuje, že nejvhodnější metodou je emoci odebrat její "barvu" a je-li emoce cela zbavena své "barevnosti", přestává být emocí, ale znovu se stává pouhou myšlenkou, která sama nemá jak vytvářet ani setrvačnou reakci, ani asociativní zřetězení. Je známo několik různých forem postupu "odebírání obarvení", například formou slovní formulace obsahu myšlenky nesené emocí. Ze zkušenosti ale vychází, že nejjednodušší a nejrychlejší (a tedy i zcela s přehledem nejúčinnější) formou je převedení pozornosti vědomí do oblasti srdce, do oblasti středu hrudníku (pokud někomu chybí praxe v této formě přenášení vědomí, může zkusit následný postup popsaný níže).

Praktický efekt odbarvení emocí je poznatelný okamžitě - mysl se stane (alespoň na krátký okamžik) uvolněnější až zcela uvolněná. Nácvikem zachycování "rozjezdu" setrvačné reakce lze dosáhnout prodloužení onoho zprvu krátkého okamžiku na delší období a pokud budeme chtít, tak i do setrvalého stavu.

Je potřeba podotknout dvě poznámky:

- celý proces uvolnění sevření mysli skrze "odbarvování" emocí je proces neustále vědomě řízený jedincem samým, není potřeba žádné vnější intervence někoho "mistrovštějšího" a už vůbec není potřeba procházet změněnými stavy vědomí (např. hypnózou).

- "odbarvování" emocí je proces vedoucí k uvolnění sevření mysli (ono je to de-facto trošku jinak, ale k tomu se snad dostaneme jindy), který u mnohých může vyvolávat pocity, že takto přijdou o prožitek, o prožívání samé. Paradoxně je tomu ale zcela naopak - sevření mysli ve skutečnosti zabraňuje plnému prožívání a navíc vlastní případný prožitek navíc omezuje strachem na pouhý krátký oka-mžik - nebo-li: chcete-li plně prožívat, uvolněte si sevření své mysli...

A jedna docela "případná" ukázka z knihy "Prázdné zrcadlo" od Janwillema van de Wetteringa:

Rozčilovalo mě a trápilo držet pořád jazyk za zuby, nebýt schopen hovořit, nebýt schopen říci: »Tady jsem, já, něco jsem prožil, o něčem přemýšlím, myslím, že jsem na něco přišel, že něco vím, něčemu jsem porozuměl - prosím vás, poslechněte si mě!« Nejvíc mě to rozčílilo tehdy, když jsem zjistil, že meditování, dokonce i ten zpackaný a roztěkaný druh meditace, který jsem byl schopen provozovat já, vede k novému vnímání barev a tvarů. Procházel jsem se klášterní zahradou a náhle jsem si uvědomil, že pohled na chomáče mechu, roztroušené po kamenech, nebo na pomalu plující zlaté rybky či na rákosí kývající se ve větru, mě přivádí do extáze.

Jak jsem se tak ztrácel v barvách a tvarech kolem sebe, cítil jsem se úžasně odosobněný; pocit této vzdálenosti ode všeho jsem znal z dřívějška, z Afriky, když jsem bral hašiš. Nyní jeho příčinou nebylo jen pozorování a uvědomování si »krásných« věcí, jako třeba zlatých rybek nebo mechu; stejný efekt vyvolal i plný odpadkový koš či psí hromada plná much. Přitom tohle vytržení mi přinášelo daleko větší uspokojení nežli hašiš, protože jsem cítil štěstí, klid a občas příjemné napětí, zatímco s hašišem jsem nikdy nevěděl, jak to dopadne. Někdy byly mé pocity příjemné, ale častěji hnusné a plné děsu. Někdy jsem měl také vize, ošklivé a zmatené, jako třeba jednou jsem viděl dálnici, nekonečnou, ponořenou v podivném neskutečném světle… Ale teď mě vůbec žádné vize netrápily. Bylo to prostě tak, že jsem skutečně viděl všechno, na co jsem se díval. Pokoušel jsem se najít nějaké vysvětlení a došel jsem k závěru, že pod tlakem každodenních stresů a okolního prostředí jsme příliš uspěchaní, příliš nervově napjatí, než abychom byli schopni plně vnímat sebe i svět kolem. Žádný ze smyslů pak nepracuje naplno, k tomu ještě děláme příliš mnoho věcí najednou, přemýšlíme o mnoha věcech najednou a výsledek je, že nic nedotáhneme do konce a neuspějeme v ničem. Alkohol, hašiš nebo nějaká nebezpečná činnost, například řízení motorky, jsou jediné příležitosti, kdy jsme schopni soustředit svou pozornost pouze jedním směrem. Strom je fantastický příklad krásy, ale kdo má dnes čas dívat se na strom? ...





A po suché a nudné teorii trošku praxe... ;-)

Při zachycení prvopočátku vzniku obarvení myšlenky na emoci se uplatňuje několik prvků. Všechny ale mají jedno společné – naši vlastní touhu myšlenku si přivlastnit – tak, abychom ji měli ve své moci a mohli si užívat jejího potenciálu nám modifikovat naše vědomí.

Je to dost možná pro mnohé zcela nové „poznání“, že prožívání je vlastně umožněno jen a pouze přivlastněním si konkrétní myšlenky. A toto přivlastnění si myšlenky s sebou nese také i patřičný důsledek – vzniká vzájemná interakce a dokonce i to naše osobní uvědomění je přivlastněním si myšlenky modifikováno (získává určitou barvu, kterou silně vnímaví jedinci pozorují jako jistou formu aury).

Velmi prostým postupem, jak tento proces přivlastnění a připoutání mít pod kontrolou, je tento proces zpomalit (aby se stal více uvědomovaným) anebo úplně „zmrazit“.

Protože vše výše popsané probíhá na úrovni mysli a jejích prostředků, není jednodušší metodou, než se – alespoň na chvíli – s myslí neidentifikovat.

Jednoduše toho lze dosáhnout tak, že svou pozornost (anebo alespoň její větší podíl) převedeme do centra našeho fyzického těla, do místa, kterému se povětšinou říká sluneční pleteň. Pro fixaci můžeme použít prostou metodu kontroly dechu, a to tak, jakoby dech byl „nasáván“ a „vypouštěn“ právě z toho místa, kde chceme pozornost zafixovat. Dech se tak zcela samovolně a automaticky zklidní, prohloubí, prodlouží – a tak zklidní vše v dosahu našeho vědomí.

Po prvotním zklidnění rozbouřených energií mysli můžeme tuto pozornost převést o kousek výše, do středu hrudníku – do srdce. Vřele doporučuji i zde použít trik s „fixací dechem“.

V principu lze jít s pozorností do srdce přímo, ale pokud nemáme zkušenost zklidnění mysli, může nastat falešné přenesení pozornosti, což se projevuje tak, jako bychom přenesli naopak „pocit srdce do mysli“.

Existuje jedna neoddělitelná zkušenost skutečného přenesení zklidněné pozornosti do oblasti srdce – a tou je právě jistá forma jakéhosi „odosobnění“, uvolnění svého vědomí ze strhávání myslí, která má i zcela nezaměnitelnou formu jistého „rozplynutí“ jinak pevných hranic „osoby“.

A to je přesně to, co potřebujeme k tomu, abychom mohli vědomě uvolňovat stažení a tlaky mysli na naše vědomí. A jako bonus k tomuto přijde i skutečnost, že tímto postupem se také velmi sníží intenzita obarvování myšlenek asociativními formami zkušeností.

Pokud již v této formě „odosobňování“ máme trošku praxi, můžeme ji využít i zpětně – po uvědomění si tlaku emocí na naše vědomí přejít s pozorností do středu slunečního pleteně (pro prvotní zklidnění) a poté do srdce, kde lze z klidu a vyrovnanosti dechu dokonce provést analýzu vazeb té dané konkrétní emoce anebo i jejich zřetězeného celku. Dekódováním forem propojení myšlenky s energií a formou následně nejen zjistíme, jak to „funguje“, ale také dokážeme najít metodu, jak se podobné reakci příště vyvarovat. A pokud nás to zajímá, tak jako vedlejší efekt získáme také jistou formu zkušenosti sama sebe v přirozeném stavu vědomí.

Ale o tom až zase někdy jindy.

Práce s myslí [0.4]

Vymezení - přípravka 4 

Toto je poslední důležitý prvek, který vnímám jako podstatný pro pochopení principu fungování mysli, a tedy i k úspěšnému zvládnutí vlastní práce s myslí jako takovou.

Zjednodušeně by se dalo říci, že vymezení je jiné pojmenování pro definování záměru práce s myslí, definování cíle, kam se ve využívání principů mysli dostat, a proč to vlastně podstoupit.

Z druhé strany je to ale také prostor k zamyšlení, zda vůbec něco takového podstupovat, protože pochopením principu fungování mysli lze záhy dospět k poznání, jak jsme vlastní myslí byli dlouho „voděni za nos“, podobně jako ti tažní oslíci táhnoucí se za vidinou mrkve před vlastním nosem. 

Takže pěkně z kraje...

 Je potřeba si uvědomit, že mysl je ve své podstatě hlavní prvek vytváření osobního pohledu na svět, v některých případech i vytváření světa samého. Pojem svět je zde použit skoro jako realita, skoro jako projevená skutečnost. Čím více ale je z podstaty fungování mysli zřejmo více, tím více se svět a realita od sebe odlišují.

Zcela zákonitě musí přijít i další uvědomění – s prokouknutím fungování mysli jde ruku v ruce i vlastní osobní proměna. I když většina lidí právě pro tuto svou osobní proměnu investuje do poznávání funkce mysli, jsou i tací, kteří si tento důsledek neuvědomují – a většinou jsou i následně dost překvapeni. Je i nemalá skupina jedinců, kteří předpokládají, že tím, že si něco „jen“ přečtou, tak se „vlastně“ sami nezmění – pro tuto skupinu mám milou poznámku: změní. A pokud takovou změnu nechcete připustit, dále už nečtěte... ;-)

I záměr poznání funkce mysli, de facto jakýsi „požadovaný cíl“, je u každého trošku odlišný.

Někdo chce poznat funkci mysli pro to, aby této funkce mohl využít při formování světa podle svých představ. Inu, je to v mnohém výrazně lepší, než používat k podobnému účelu rituály a magické formulky. Navíc, dá se tak i zjistit, proč ta magie funguje jen hrstce a ne všem... ;-)

Jiný zase chce poznáním fungování mysli dosáhnout jejího rozvoje, chce více a intenzivněji prožívat ten [svůj] svět a případně se i o takovou formu prožívání podělit.

Další se například může cítit svou myslí omezován – pokaždé, když to nejméně očekává, v jeho mysli se něco „urodí“ a hned je buď ve „víru emocí“, anebo naopak zcela „ztracený“ (což je vlastně také v důsledku zase jen jiná emoce).

A tak dál a dále...

Poznání fungování mysli je vlastně jen jakýsi nástroj. Každý si nese svou ošatku odpovědnosti, jak s touto znalostí naloží. I pouhý nůž může být nebezpečný nástroj, a možná právě proto si udržujeme povědomí o jeho funkcích tak, abychom jím (a jeho denodenním užíváním) neohrožovali sebe a případně i své okolí.

S myslí a jejím poznáváním to můžeme aplikovat velmi podobně.


Přípravka 4 – praxe

Bude to slovně jednoduché a realizačně velmi složité. Je totiž potřeba zjistit, zda se máme o co opřít, o nějaký pevný bod v nás samých, tak, abychom byli schopni odpovědět na prostou otázku: „Proč se vlastně já sám/sama zabývám svou myslí, co mne k tomu vede a co tím sleduji?“ 

Odpověď je důležitá pro vás samé, a s časem možná bude důležitější, než si nyní připouštíte...

;-)


-------------------------------------------------------------

Práce s myslí [0.3]

Metodika - přípravka 3

Je zde něco, co činí pro mnoho lidí zcela nemožným (a tedy i nezrealizovatelným) cokoli, co je spojeno s poznáváním pravé skutečnosti o jejich vlastním bytí. Z větší části je to dáno jejich souhlasem s tím, že jejich vnitřní svět ("svět" vnímaný jako "tak by to mělo být") není v plné korelaci se světem vnímaným "vně". Nebudeme se v této chvíli (zatím...) zajímat o příčiny a ani o důsledky takového souhlasu, spíše nás bude zajímat praktická stránka, a to ještě jen z hlediska dopadu na schopnosti poznávání sama sebe, svého bytí a poznávání skutečnosti, jaká opravdu je.

Ve své podstatě jde zase jen o jistý filtr generovaný myslí, a tedy lze k tomu i takto přistupovat.

Jedním z hlavních projevů je fakt určité nespokojenosti (někdy až jejich velmi napjatého odmítání) s ději, které okolo mne (jako jedince/oddělené entity ve světě a společnosti) probíhají, neochoty (až neschopnosti) přijmout takové děje jako faktickou realitu, snaha po objevování nějakých "skrytých" významů probíhajících (ale i proběhnuvších) dějů a snaha nalézt "vhodný nástroj", kterým by šlo takové děje "pozměnit" a případně i ovládnout a "zvrátit".

U těchto "snah" ale většinou i končí možnosti a schopnosti jedince, takže své úsilí upře na něco "za scénou", o čemž sám sebe přesvědčuje, že je tou správnou metodou, jak se "posunout" k získání schopnosti do dějů zasahovat.

Naštěstí jde většinou jen o velmi krátkodobé aktivity, které nepřinesou žádné podstatné plody. Píši "naštestí", protože existují také případy, které mohou být vnímány jako "úspěšné", avšak svými důsledky vedou zcela mimo onu "zónu klidu a míru", která je tou základní a vlastně i prvotní touhou každého jedince, a tak jejich plody nejsou klidem a mírem, ale spíše jen skutečnost jakéhosi vykořenění a neschopnosti "se dotknout" anebo "být dotknut".

Je zde však také určitá možnost jak "využít" všech těchto prvků tak, aby se "propojily" a navzájem tak i vytvořily nejen "platformu" (myšleno jako "pevný základ") pro přijetí skutečnosti "vnějšího světa", ale zároveň také poskytly i "nástroje" a "metody" k cílené "proměně" této skutečnosti, a tím také i prostředky k onomu "posunu" sebe sama.

Po [relativně] dlouhém zkoušení se mi jeví jako nejvíce vhodná metoda nepřímá, ale vedená tak, aby se postupem kroků stala metodou přímou, zacílenou na vlastní bytí jako celek.

Bohužel se mi nepodařilo nalézt metodu "univerzální", tzn. všeobecnou, použitelnou pro každého jednoho.

Protože se mi ale podařilo proniknout k poznání principu "použitenosti", bude-li zájem, je možné zkusit popsat i metody jiné. V této chvíli však budu pozornost soustředit jen na tu vybranou.

Přípravka 3 - praxe

Základním kamenem, kterým se jedinec vyrovnává s interakcí "vnějšku" a "vnitřku" je "jazyk", přesněji: slova a jejich významy. Ani si často neuvědomujeme, jak velký význam má "správné" uchopení (a pochopení) toho či onoho slova a jeho významu. A často jsme svědky nedorozumění a nespokojenosti právě pro onu neschopnost "poznat" ten či onen význam daného a použitého slova.

A nejde jen o slova, jde vlastně o celý komplex prvků, které se na to určité slovo a jeho použití vážou.

Pokud lze vycítit, že slova, jejich významy (a také i komplex jejich používání) má silný dopad na ten "vnější" svět, lze si prostě a jednoduše odvodit, že ten dopad na "vnitřní" svět je ještě umocněn. Už jen tento fakt by měl stačit k pochopení důležitosti poznání "využívání a využití prostředků jazyka", je zde ale ještě jeden, mnohem závažnější důvod.

Většina lidí je naučena používat "jazyk" jako základní prostředek komunikace "vnějšku" a "vnitřku", tedy například ke sdílení vlastních prožitků anebo k navázání spolupráce či získání pomoci okolí. Na druhou stranu si ale jen malé procento lidí uvědomuje, že stejný jazyk používá také k popisu vlastního prožívání a k uvědomění si prožitku jako takového. Často je forma a intenzita prožívání přímo úměrná schopnosti popsat prožitek (a jeho prožívání), často se mnoha lidem nedostává dostatečně intenzivního popisu a tedy (ve svém vlastním důsledku) i často mnoho lidí trpí jakousi neschopností zachytit tu esenci prožitku a připadají si, jako by jim ty prožitky protékaly jako písek mezi prsty. Jejich existence jim pak připadá pustá a bez té "patřičné" hloubky.

Stejně tak i cesta k využití mysli a jejích schopností (a to nejen s cílem nalézt "sama sebe" a "své místo ve světě") je svázána se schopností mysli využívat popisnou složku jazyka a schopností vědomí uvědomovat si skutečnou hloubku prožitku, a to i na podkladě interpretace takového prožitku těmi správnými "slovy".

A jako bonus ke správné motivaci se svými jazykovými prostředky "něco udělat" je zde i ten fakt, že při správném použití slov, jazyka a jeho prostředků jako celku, je velmi jednoduché zachytit (a identifikovat) emoce, je velmi prosté tyto emoce pomocí jazyka "zvládat" a dokonce je pomocí jazyka lehké i emoce řízeně využívat a tak se s úsměvem vymanit z jejich područí ;-)

K tomu všemu v přípravce jen stačí si uvědomit, že jazyk, slova a jejich využití je velmi důležité a je potřeba na ně nejen dávat pozor, ale je potřeba je i cíleně používat a rozvíjet.

Práce s myslí [0.2]

Vnitřní vyvážení – přípravka 2

Stejně tak, jako je možné pozorovat dynamiku mysli, je možné tuto dynamiku (proměnlivost) vysledovat všude v projevené realitě. Je sice na mnoha místech zmiňováno, že veškerá dynamika vychází z jakéhosi zdroje, který, ač dynamiku vytváří, sám jí není dotčen. Bez přímé zkušenosti tohoto zdroje jsou však všechny interpretace pouze teoretické a ve svém důsledku více či méně vytvářejí spíše blokaci přímé zkušenosti, než skutečnou pomoc.

Intelektem lze ale odvodit pracovní závěr, který se dá i prakticky použít. Je-li vše projevené vytvářeno z tohoto zdroje, musí mít tento zdroj svou reprezentaci v jakékoli úrovni projevu. Důsledkem tohoto tvrzení je skutečnost, že se nemusíme odkazovat na nějakou abstraktní interpretaci popisu tohoto zdroje od někoho jiného, ale naopak, můžeme nalézt přímou reprezentaci tohoto zdroje v jakémkoli prostředí, ve kterém se momentálně nacházíme. Je pravda, že takto přijdeme o možnost odkazování se „ale ten to popisovat takto a takto“ případně i konfrontační „ten to takto nepopisuje...“ - budu však předpokládat, že obhajoba vlastních pomýlených interpretací slov někoho jiného má mnohem menší významovou hodnotu, než vlastní přímá zkušenost.

Vyvstává tedy kardinální otázka, jak tuto reprezentaci hledat a nacházet. Již z prvotního principu, že vše vychází z tohoto zdroje, můžeme zapomenout na nějaké to „hledání“... Hledat v tomto případě znamená mít představu o tom, jak má vypadat to, co chci nalézt, což ale z druhé strany znamená odmítnutí všeho, co této představě neodpovídá – a to je v kolizi s výchozím faktem, že vše vychází právě z toho zdroje, který chceme nalézt.

Zůstává tedy ono „jak nacházet“. Neustále je potřeba udržovat informaci, že vše, co jsme si schopni uvědomovat, vychází právě z toho zdroje, takže si vše zároveň s sebou nese i jakýsi „otisk“ tohoto zdroje. Tento „otisk“ je právě tím přímým projevem zdroje v naší rovině vnímání, a tedy je možné pomocí těchto „otisků“ nalézt i samu reprezentaci zdroje v našem prostředí. Svým způsobem by stačilo jen pozorně vnímat pohyb a klid v našem okolí, je však o mnoho jednodušší cesta. Tou je pozorné sledování změn v nás samých – v naší mysli, v našem vnímání, v našich reakcích...

K tomu, abychom byli schopni pozorovat změny v nás samých, potřebujeme se naučit tyto změny vůbec postřehnout, vše ostatní již bude celkem jednoduché... ;-)

Přípravka 2 - praxe

Každá individualita si s sebou nese vtisknutu jistou formu setrvačnosti. Někdo méně, někdo více. Tato setrvačnost se projevuje ve všem, co daná individualita prožívá anebo zažívá. Jakékoli vnitřní anebo vnější hnutí má u normálního jedince za následek setrvačnou reakci na tento podnět. U mnoha jedinců to dokonce vypadá tak, jakoby vlastně žili v minulosti, která přesně zobrazuje časový posun identifikující právě onu setrvačnost. Takto ale žijí v nereálném světě svých vlastních představ, uniká jim skutečnost taková, jaká opravdu je. Mnohdy si tento fakt ani neuvědomují, v závažnějších případech si ho ani uvědomit nechtějí – připravují se tak ale o možnost nalézt onen zdroj (a mimo toto také o mnoho dalších věcí).

Nejjednodušší by bylo zrušit tu závislost na vtisknuté setrvačnosti, to ale – pro většinu – není nikterak jednoduchý úkol. Naštěstí ale existuje něco, co může zvládat úplně kdokoli, kdo bude opravdu chtít (udrží si svou prvotní motivaci).

Jde o to, že – stejně jako plovoucí bárka na vlnách -, i naše těžiště je vlivem vnějších (ale i vnitřních) podnětů neustále ve zdánlivém pohybu – alespoň tak to můžeme pociťovat. Neustále se jakoby mění naše pozice vůči okolí, neustále námi proudí různé energie, neustále jsme těmito energiemi strháváni, případně tyto energie zachycujeme, měníme a zase vypouštíme.

Všechny tyto děje vytváří naše osobní prožívání... - právě skrze onu – naší individualitě vtisknutou – setrvačnost. Pokud odhlédneme od návykového charakteru prožívání samého, je zde možnost tento pohyb pozorovat i nezúčastněně. Něco jako kdybychom pasivně sledovali nějaký film. I přesto jsou filmy, které nás svým dějem strhávají a my prožíváme děj zaznamenaný v příběhu filmu – to ale již není ono pasivní sledování... ;-)

To "nezúčastněně" tak vlastně znamená naše "nevstupování" do děje. Protože „lidi sou chytrý jak vopice“, našli jsme si plno forem, jak takovou nezúčastněnost udržet po delší dobu. Někdo se zauzluje do nehybné pozice, ve které téměř nemůže ani dýchat, jiný si zase vytváří intelektuální pozici odmítání všech typů energií vytvářejících podněty a tvrdí, že tyto energie (emoce) kontroluje, někdo ubíjí fyzickou rovinu své existence až tak, že umlčuje její ochrannou „obalovou“ funkci a někdo třeba přímo tuto ochrannou funkci překračuje požíváním jedů, které takové násilné uvolnění způsobují. A je mnoho dalších forem.

Jejich prvotním cílem - a většinou, vlivem posunu vnímání skutečnosti jednostranným protěžování té určité formy i cílem zapomínaným – je vysvobození svého vědomí z „tenat té setrvačnosti“... Je to velmi prosté – jako děti jsme nebyli svou setrvačností tak velmi svázáni. A jako děti jsme vnímali skutečnost přímo a bez interpretací. Tato zkušenost nám trvale zůstává v našem středu a svým způsobem nás vede celou naší existencí. A svým způsobem neustále jakoby hledáme realizaci této prvotní zkušenosti existence – a toto platí bez výhrady pro všechny, i když formy hledání a formy realizace mohou být různé a dokonce i navzájem protichůdné...

Každý jedinec si (možná po trošce námahy ze „vzpomínání“) dokáže připomenout tento „svůj vlastní prvotní cíl“. Pokud to dokáže, může si také uvědomit, že charakter tohoto zážitku je klidný a vyvážený. A obojí, jak ten klid, tak to vyvážení jakoby vychází odněkud „zevnitř“ - není nikterak odvislé od „vnějšku“ - ba naopak! Dokáže ten vnějšek velmi snadno a lehce proměňovat v prostředí klidu a míru.

Tento zážitek je zřejmě zcela univerzální a není svázán s žádnou kulturou a ani s žádnou rovinou projevené existence. Je jakoby vlastní každému a všem, a dokonce lze vysledovat, že je nejen společný, ale je i navzájem přenositelný.

Všechny tyto charakteristiky zcela přesně identifikují onu reprezentaci zdroje, kterou máme za cíl nyní nalézt. Zcela základním projevem nalezení této reprezentace v naší rovině je to, co jsem si vytknul v názvu – vnitřní vyvážení.

Tak tohle je ono... ;-D

Práce s myslí [0.1]

Práce s myslí, přípravka 1

Je mnoho lidí, kteří používají slovo „mysl“, avšak podle (nejen mých) zkušeností je mezi nimi ale žalostně málo lidí, kteří mají alespoň trošku reálného ponětí, o čem vlastně „jde řeč“...

A to i k jejich vlastní škodě, protože celý komplex vědomí-mysl-osoba-identita jim zpravidla přímo určuje jejich vlastní individuální existenci a většinou také ovlivňuje existenci jejich okolí, a to i se všemi důsledky, které takové ovlivňování přináší.

Je několik neobejitelných principů jakékoli práce s myslí. Základem všech je ale vnitřní motivace – svým způsobem jde o osobní touhu [svou, ale někdy i cizí(!!!)] mysl „zvládat“ a případně i „využívat“ - bohužel však jakékoli odhodlání záhy naráží na problém nejasnosti a nečitelnosti vnitřních vazeb mysli. Toto zpočátku jen mírně rozmělňuje onu prvotní energii vycházející z motivace, po několika neúspěších však vede k zablokování této motivace a člověk se dostává (svou vlastní činností) do stavu určité individuální izolovanosti a ta ho posléze vede k odhození všech pokusů vůbec s myslí napřímo pracovat.

Vnitřní motivaci jde ale velmi prostě a jednoduše udržovat. Stačí si jen uvědomovat jednotlivé dílčí úspěchy a umět je patřičně zařadit do celé mozaiky, podobně, jako když skládáme vícerozměrné puzzle...

Zde ale narážíme na jednu z hlavních nepříjemností aktuálního stavu světa, kterou je obrovský nadbytek informací, které ale jakoby s sebou nenesou adekvátní vnitřní hodnotu.

Jádro této „nepříjemnosti“ jsme zvyklí hledat vně, nejlépe u autora informaci publikujícího, problém je ale natolik globální, že si jen skutečně málo jedinců uvědomuje reálnou příčinu a téměř nikdo si už nechce uvědomovat dopady.

Vrátím se tedy zase na začátek a vytáhnu další z těch pilířových principů – mysl, realita (=projevený svět), jejich reflexe a všechny reakce nejsou statické, ale jsou vždy a všude dynamické - což znamená, že jdou u člověka vždy ruku v ruce, že se zároveň všechny navzájem ovlivňují a ve svém důsledku to také znamená, že je bez hlubokých zkušeností ani sami neumíme v praxi nikdy od sebe oddělit.

Jsou jedinci, kteří se snaží popisovat některé skutečnosti „staticky“, aby mohli vyjmout nějakou složku (například třeba ty „reakce“, které jsou ze všeho jiného pro normální lidi tím nejatraktivnějším lákadlem), mohou dokonce vytvořit celé systémy [nehybných] popisů a z nich abstrahovat „dokonalé“ závěry - avšak do praxe se jim takové „závěry“ přenést nepodaří, protože tok řeky života je odnesl již velmi „daleko“ od místa, kdy si vytvořili ten svůj prvotní statický obraz.

Jak tedy na to „vyzrát“?

Právěže „vyzrát“ je vhodné, a to jak slovně, tak i příkladem:

Základními významy toho slova „vyzrát“ jsou vlastně dva paralelní významy - „vyzrát“ jako „využít triku k ulehčení si „, anebo „vyzrát“ ve významu „dospět“ do takové hloubky pochopení souvislostí, ve které je možné pracovat přímo s příčinou.

Ve světě jakoby oba paralelní významy vlastně splývají, i když někde uvnitř je jasné, že se mohou (hlavně ve smyslu budoucích projevů) docela lišit...

V daném čase ale jde o to, překonat „překážku“ a jít „dál“ - a z tohoto pohledu jsou téměř rovnocenné.

Pod povrchem ale výše uvedený „příklad“ zanechává několik zviditelnění „vnitřních vztahů“, které potřebuji použít, abych byl s to nějak srozumitelně popsat, jak se „použitelně chovat“ k „dynamice“ práce s myslí.

Přípravka 1, praxe

Mysl, realita (=projevený svět), jejich reflexe a všechny reakce – ano, jistě – co je ale spojuje až tak, že vytvářejí na pohled jednolitou masu? Odpověď není až tak složitá, je to něco, co jsme si zvykli nazývat „energie“.

Zvykli nazývat... - pominu-li všechno to, co vedlo k vytvoření tohoto „zvyku“, pro další se potřebujeme alespoň trošičku dostat „pod pokličku“ významu slova „zvyk“.

Naše ztotožnění s individuální formou mysli nás vede ke každodenní realizaci propojení „slov“ s jejich vnějšími „významy“. Pokud bychom nějaké určité slovo opakovali za sebou mnohokrát bez toho, abychom je pokaždé interaktivně propojovali s jeho vnějším významem, zjistíme, že se to dané slovo jakoby „vyprázdní“, a naopak, pokud bychom někde zachycené slovo vědomě opakovali s tím, že bychom tomuto slovu při jeho opakování „přidávali“ obraz nějakého konkrétního vnějšího významu, po nějaké době bychom takové spojení viděli jako „reálné“ a dokonce bychom ani nebyli ochotni o tomto faktu jakkoli pochybovat.

Bombastické na výše napsaném je to, že se to takto v naší mysli děje téměř stále, a to aniž bychom si to jakkoli vědomím uvědomovali. O to je více „neprůchodné“ s takto vzniklými spojeními „pracovat“ (např. modifikovat)v komunikaci s okolní společností...

Jádrem této části není cokoli na procesu spojování slov a vnějších významů měnit. Jádrem je spíše celý tento proces zviditelnit tak, aby byl modulovatelný a následně i modulovaný (něco jakoby „uvnitř“ trojúhelníku vytýčeného pojmy „ovlivňovaný“, „řízený“ a „kontrolovaný“), kdy sledováním vnitřního vyvážení vědomí budeme s to zachytit ono neuvědomované spojování - v realitě navzájem disharmonických prvků (slov s významy) - a na takový podnět patřičně „zareagovat“.

Prvním praktickým bodem tedy musí být „zviditelnění“ a „určení“ čehosi, co jsem si dovolil nazvat „vnitřní vyvážení“...

Otázky od Miroslava...

Jak tak čtu tvoje reakce, vypadá to, že máš asi neuvědomělý problém se svým potlačeným "osobnem".
Abych ti to přiblížil na příkladu - podobně jako neuvědomělý homosexuál může mít problém s existencí homosexuálů. Je na ně negativně přecitlivělý, vidí je i tam, kde nejsou. Prostě má v sobě v tomto rozpor a proto nemůže mít normální, přirozený indiferentní vztah k homosexuálům jako k ostatním lidem.

Jak jinak si vysvětlit, jak za vším vidíš osobu, usilovnou snahu a to ve tvém podání osobu, snažitele, jako něco negativního, matoucího a v opozici k této osobě a snaze vidíš něco "skutečného" co nahlédáš pouze ty ... a Mistři ;-)

Dovedeš vůbec připustit, že rozvoj schopnosti poznávat, sebereflexe apod. může být vedlejším, neúmyslným výsledkem právě jen uvolnění, upuštění od "pracného" snažení? Zanechání rozvíjení obsahů mysli? Proč si skoro za vše co čteš dosazuješ usilovného snažitele?
Myslíš, že se nemůže něco rozvíjet aniž by v tom byl nějaký záměr se rozvíjet? Že individualita, osoba a její záměr může být naopak až výsledkem určitého rozvoje? A že zánik osobní deformace skutečnosti může být také následkem určitého rozvoje (vývoje, děje)?



Myslím, že jsi zase na intelektuálním scestí. ;-)

Máš kousek pravdy v tom, že něco předpokládám. Zcela se ale pleteš v tom, co to je.

Svým způsobem je to i zábavné, sledovat, jak lidé (ale nejen lidé) přímo nesnášení čisté veliké plochy. Použiji-li také příklady, tak například: na rozlehlou louku napadne vrstva sněhu a ve většině myslí se objeví touha na této ploše zanechat svoje stopy.... SVOJE STOPY! Stejné je to i na zdech, kůře stromů a ... najdeš jistě sám mnoho dalších příkladů.

Stejně tak je to i s tím "osobnem" a "ne-osobnem".

Představ si, že ten prostor "mezi námi" je taková bezbarvá plocha. Když do ní někdo vstoupí, je to, jako když pustíš akvarelový pigment do vody - začne se z něj ten jeho pigment (jeho barva) šířit okolo něj. Pokud do toho nevstoupí jiná barva, za chvíli je celý objem vody probarvený. Jen velice málo jedinců si ale dokáže rozlišit a následně i uvědomit, že ta voda (ten prostor) byl před jejich vstupem "čistý" (prázdný), protože si svou barvu (energii a formu) neuvědomují a tedy ji ani skrze svou mysl NEVIDÍ...

A to je ono pomyslné "jádro pudla". Oni si neuvědomují to, že jejich existence zanechává barevnou stopu (protože svolují, aby jim jejich mysl filtrovala/blokovala tuto informaci), ale pokud se v jejich okolí objeví JINÁ barva, reagují podle své přirozenosti, často i velmi agresivně. (Zase podobnost - zvířata mají svá teritoria, člověk si ani neuvědomuje, jak je v tomto těm zvířatům podobný...)

Stejně tak člověk, který si svou osobu neuvědomuje v celé její šíři, je podvědomě v automatickém obranném postoji, jakmile se vedle něj zjeví něco, co tu osobu "jaksi" neprojevuje.

A tím se dostávám k tomu, co jsem psal hned na začátku - ano, něco předpokládám. Předpokládám, že investuješ-li čas a úsilí zde něco psát, tak musíš k tomu mít důvod. Vybral jsem si z těch mnoha nabízejících se jen "jeden". A to ten, že si tvé vědomí již uvědomuje, že jsou věci, které "jaksi" není schopno vidět napřímo. A tak tuto "pracovní" osobu pisatele stavím do pozic, ve kterých je ten rozpor mezi vycítěným a opravdu zřeným, největší.

A musím tě pochválit. Zatím to funguje přesně podle mého předpokladu - reaguješ na ty záměrné odlesky skutečnosti, což znamená, že jsi velice vnímavý. A to je také velká naděje, že s troškou systematičnosti, zmapuješ hranice toho "svého" virtuálního světa, a dokážeš ty hranice, s plným uvědoměním tohoto kroku, i překročit.

A ke tvým otázkám - ano, umím tu osobu zaostřit tak, že je "neúměrně přecitlivělá", a také to někdy používám. Ale je to vědomá aktivita. Naopak, když tady taková aktivita není přítomna, pozornost není zaostřována, přecitlivělost zde také není.

Pokud jsme u těch "Mistrů" a "mistrů" - jediné, co je opravdu důležité, je to, co je schopna uchopit ta konkrétní vlastní mysl, a co je schopna pustit. Některé myšlenky jsou i dostatečně účinné na určitou konkrétní situaci, pokud ale situace musí být teprve vytvořena, musí být použito prostředků, které ji správně utvoří. A to většinou slova mistrů nemohou - ty správně reagují pouze na existující kontexty a situace, použití těchto myšlenek bez kontextu vede do zmatení. Všimni si, že mnoho takových aplikovaných slov mistrů nepoužívám, protože právě jsou v mnoha myslích propojena s nevhodnými kontexty, kterým bych takto dával energii k životu a k zavádění na scestí, často i do intelektuálních propastí...

A stejně tak - všimni si, že nosným prvkem toho, odkud popisuji, jsou obětování a odevzdání, klid, důvěra, vděk, změna těžiště vnímání, kontrast k osobnímu, přímá existence (bez osobního a ne-osobního vnímání). To jsou ale jen takové ty abstraktní popisy zkušeností, které utvářejí to, jak reaguji, případně jak reakce vyvolávám. Aby je šlo používat s nějakým pozitivním výsledkem, musí být podloženy velice konkrétní zkušeností. A proto nelze z těchto prvků sestavit obraz toho, kdo je používá - i když se o to sebeusilovněji snažíš. Ta slova a ty "pojmy" neaktivují tu danou konkrétní zkušenost, a proto jejich použití vede k vytváření "předpokladů", jak to je asi "myšleno", a ve svém důsledku i na ta intelektuální scestí.

Ta slova a pojmy jsou vlastně jen jakési prvky komunikace, které vznikají a zanikají s konkrétní potřebou konkrétní situace - tu situaci z jejich konstelace lze odvodit, to, proč jsou přítomny zrovna v takovéto konstelaci, lze odvodit pouze z přímé zkušenosti s touto situací. A proto správně vnímáš, že je zde přítomen záměr - jenže nesprávně spojuješ ten záměr s tou osobou. Ten záměr je obrazem (mnohdy zcela neuvědomělých) filtrů, které vyvolaly akci - jsou jakoby konkretizovaným "obrazem osoby" v čase. A pokud se týká tvé osoby - zcela správně v tom vidíš věci, které ti "nějak" kontrastují. Teď ti stačí, abys zkusil ten kontrast přenést i na tu "akci" a uvědomit si ta zkreslení, která tu akci vyvolala. Připouštím, nemusí tam být, ale u tebe jsem si zatím jist, že tam jsou a ty o nich navíc ani nevíš. Až tam nebudou, bude mi potěšením i národním svátkem - protože v právě v tom okamžiku i ty si budeš zcela a úplně [konečně!] jist, že tam opravdu a skutečně UŽ nejsou... A to je ta pravá svoboda.

;-)

"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..." aneb o Vnitřním a Vnějším.

Vnitřní a vnější od Miroslava:

"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..."

Když ho - ten pól - hledáme venku, pak je to výraz nějaké potřeby, nikoliv toho mít ho/ji rád.
S tímto hledáním a s tím spojeným úsilím, se běžně setkáváme, dokud člověk není dospělý, zralý.
Nejprve muž hledá ženu, pak ji najde a po čase - když už ji našel, když už ji má a je "zralý" tj. nezakomplexovaný, nepotřebuje si nic prostřednictvím ženy či žen dokazovat, může ji začít mít rád, a když ji má rád, začne se přirozeně zajímat o její duši o její bytost, o ten jev oddělenosti dvou bytostí, když stále více cítí s druhou bytostí rostoucí vnitřní jednotu. Přirozeně tíhne k splynutí a to splynutí je možné jen objevením - zkušeností společného zdroje. Poznání skutečné druhé fyzicky oddělené a zároveň vnitřně neoddělené bytosti mu umožní právě jeho vnitřní anima. Zkušenost jednoty vnějšího a vnitřního.
Spojením vnitřní animy a anima ustává nenaplněnost jen na úrovni vnitřního světa. Spojení - sjednocení dvou fyzicky oddělených bytostí je uskutečněním jednoty i na úrovni vnějšího "hmotného" světa.
Uskutečnění jednoty vnitřního a vnějšího.

Není to věc nějakého úsilí či záměru.
Nesnažíme se něco poznat, ale přirozeně nás zajímá, co máme rádi, stejně jako řeka teče s hor do údolí až do oceánu a není k tomu třeba žádná snaha.

Konec osobní "snahy" vůbec neznamená konec poznávání.

Považovat "vnější" za iluzi a "vnitřní" za skutečnost je naprosto chybné a vyplývá to z chybného pochopení hlubších duchovních nauk, když jsme k nim ještě nedorostli. Máme pak tendenci považovat naše pocity, "cítění", vidění za skutečné a nadřazovat je vnějším jevům. To je ještě zmatenější pohled, než považovat vnější objekty a jevy za nezávisle skutečné. Vnější objekty jsou neutrální, prázdné, ale to co v nás vyvolávají, jejich "významy", osobní interpretace tvoří náš "vnitřní svět" a ten je základem iluze - ega. Když zavřu oči, nepřestane bytost, která přede mnou stála, existovat. Maximálně přestane pro mne představa o ní a moje problémy s ní spojené existovat.
Vše je iluze - vnitřní svět i vnější svět a zároveň obojí skutečně existuje. Protože ta iluze skutečně existuje, je zažívána.

To je jeho vlastní představa, že tak, jak to má on, tak je to u všech. Asi se ještě nesetkal s někým, kdo by byl dostatečně "pevný v kramflecích", aby nejen ustál jeho argumentační nátlak, ale aby i přes tento nátlak mu byl schopen říci, že tak to má jen on a několik jemu podobných... ;-)

Vnější a vnitřní je totiž jinak řečeno stále totéž, jenže v tomto případě trošku na "židovský způsob". Jsou to ty samé hranice, které vydělená individualita potřebuje k tomu, aby sama sebe nějak vydělila z toho "podivně nekonkrétního" celku (jak to ona sama ve své oddělenosti vnímá), který ji navíc i neumožňuje zřetelně vynikat ale naopak ji vlastně (podle jejího vidění skutečnosti) zcela frontálně blokuje v jejím ryze osobním projevu.

Touha po osobním, odlišitelném, a hlavně zcela výjimečném projevu, je jakoby síla individualitu motivující k takovému diferenčnímu vyhraňování sama sebe - toto jsem já a toto nejsem já. Teprve v okamžiku ztráty vnitřního spojení s celkem se najednou individualita cítí jakoby "ztracena", ba dokonce přímo ohrožována tím okolím, které si vlastně sama nadefinovala pro vyznačení svých osobních hranic...

Dále to už popisuje i on sám docela obstojně, jenže ta neúplnost pohledu - či spíše zastřený pokus o objektivizaci [své] individuality - ho zase vede i k zcela mylným závěrům. Jednota totiž NEVZNIKÁ, a není ji potřeba UČINIT (nějakou individuální aktivitou). Ta pravá Jednota je zde stále, a vůbec její bytí nezáleží na tom, co si kdejaká-nějaká-imaginární individualita představuje, takže ono "uskutečnění" je pouhou (ve své podstatě zcela iluzorní) představou individuální mysli, ve které je skrytě zakódována její touha po přivlastnění si celku, po možnosti tento celek ovlivňovat a pozorovat ho z nezávislé (a hlavně také neovlivňované a neovlivnitelné) pozice.

Naštěstí je každá individualita po určité době své osamostatnělé existence doslova "utlačována" vnitřní touhou po celku a tato její vlastní touha ji opracovává, mění a proměňuje tak, že ponejprv připustí, že tento celek je dosažitelný jen a pouze za cenu zrušení její vlastní vydělenosti, později ji tato touha po celku dovede i k plnému přijetí této skutečnosti - a to je už jen pak jakoby lusknutí prstů od toho bodu, kdy sama a dobrovolně odevzdá svou vydělenost, touhu po výjimečnosti a po tom individuálním projevu zpět do toho "odporně průměrného celku" - a tak konečně a zcela naplní svou žíznivou touhu po celku - právě tím, že ji zcela a dobrovolně odevzdá i se svou představou oddělené a nezávislé existence.

K tomu ale on má ještě kousek "cesty" - protože jeho strach z nebytí (který je uschován za jeho potřebou objektivizace skutečnosti vnímané individualitou) ho usvědčuje z toho, že toto dobrovolné odevzdání ještě nenastalo ani jako "přijatelná" myšlenka - naopak, je stále jím "vedena" jako "nepřijatelná" a tedy i to nepřijetí si vynucuje jeho osobní aktivitu, jak ve sféře "vnitřního" vnímání, tak i ve sféře "vnějšího" projevu - proto má potřebu nastolovat otázky , vymáhat odpovědi a následně silnou argumentací tomu "okolí" vnucovat své odpovědi - protože se vlastně sám bojí připustit, že vše, po čem touží a čeho se bytostně "drží" ho ta touha po celku přinutí pustit a dokonce i opustit... ;-)

Kdyby byl s to připustit, že ta síla vnějšího světa je vlastně jen reakce na jeho investovanou sílu k tomu "udržení" představy o skutečnosti své iluzorní individuální formy, ten - pro něj - "vnější" tlak by rázem ustal. Jenže i když se tyto zázraky prozření stávají, většinou to bývá jinak - individualita se dostává do energetického kruhu své vlastní "osobní" obrany své "zeskutečňovávané" individuální existence a "nátlakové" síly, kterou vyvolává vnitřní strach z "prázdna" (osobní neexistence, kdesi hluboce v podzemí podvědomí ukrývanému strachu o vlastní individuální bytí), vznikající jako reakce na intenzivnější a intenzivnější pokusy "vymezit" si kousek skutečnosti jako její individuální "prostor". Čím více energie věnuje tomuto vymezování, tím je její touha po celku větší a tím i úměrně pociťujě větší tlak "vnějšku". Dosáhne-li tento vnímaný tlak hranice schopností silového vymezování, je příčina "zapomenuta" (což je patrné právě z jeho textu) a ten tlak je vnímán jako "nezávislý", "cizí" a energie věnovaná onomu vymezování sebe sama (energie akce) je najednou "otočeně" vnímána jako nutná sebeobrana (energie reakce). A to zároveň je také počátek "cesty zpět", uvolňování všech těch "zapřených energetických vazeb" a pomalé zklidňování a smiřování se s pravou skutečností a také sama se sebou...

V takových "vypjatých případech" jsou dokonce i využívány metody na "prodloužení" si toho utrpení - snaha o získání a udržení si více energie konkrétní individualitou (různé ty magické a energetizující aktivity jsou dobrým příkladem), kdy nepochopení principu a neznalost pravé skutečnosti počátku "utrpení" (touhy po individuálním projevu a jeho zpětné reflexi) vede individualitu k posilování svého energetického potenciálu a tím i k použití této "dodatečné" energie k většímu vymezení se, a tedy i vzniku většího odporu onoho "vnějšku"...

Když je to vymezení již extrémě energetizované, stačí chvilková "nepozornost" sebeobrany mysli - a tlak tím "uvolněním" vytvoří obrovský ráz, který známe pod pojmy "samadhi", "satori" a dalšími, popisujícími ono náhlé podlehnutí obrany "vymezeného" prostoru a tedy i jeho krátkodobé NEEXISTENCE - zcela jednoznačně (a přesně) popisované jako náhlé a chvilkové "prozření", "prožití" jednoty, celku, absolutna atd...

Bohužel, případů, kdy v takovém náhlém kolapsu silou vymezovaných hranic individuality by byly i překonány TENDENCE "si" vymezovat "osobní" prostor, je velice poskrovnu. V současnosti jsou to většinou případy, které řadíme do skupiny "post-komatických" existencí, kdy "neúplná smrt" a vzpomínka na prožitek stavu koma mysl promění a dovede k odevzdání. U většiny případů, které kolaps prožily v důsledku "nepozornosti sebeobrany" vzniká - z nedostatku pravdivých informací a z neznalosti skutečného počátku (a tedy i podstaty) utrpení - ještě navíc i představa, že tento prožitek je vlastně přímým DŮSLEDKEM předchozí snahy (uvědomění si selhání "obrany" je zcela smeteno intenzitou vlastního prožitku) a tak je individualita ještě více tlačena svými tendencemi (a interpreatcemi té "zásadni" osobní zkušenosti) do vyšší a vyšší akumulace energie - a tedy i rozšíření svého utpení (které je exponenciálně úměrné "vymezovanému" prostoru).

Vždyť ono je to skutečně tak jednoduché - jenže umanutá mysl to nechce ani vidět ani slyšet - a tak se sama nutí intenzivně bránit pochopení těch primárních souvislostí... ale jen "do času". Naštěstí je to tak zařízeno... ;-)