Finální stav.

.. a jak je to s tou téměř "magickou" hranicí?

Je to vlastně velmi prosté.

Ta hranice je charakterizována změnou vnitřní logiky.

Na jedné straně je pud sebezachování (zachování individuality, identity, osoby) ve svých myriádách forem a jejich projevů - od dětského "moje, moje" až k tzv. "dospělému": "Já to dokážu, já můžu a já na to mám...".

Na druhé straně je těžiště již v klidu a míru a všechny formy a projevy mají společného jmenovatele ve službě, pokoře a schopnosti vlastního sebeobětování.

Dalo by se říci, že tou hranicí je tedy ono překonání tlaku pudu sebezachování - ale naneštěstí tomu tak není vždy.

Jsou totiž dvě formy překonání tlaku pudu sebezáchovy - intelektuální a "přirozeně citový" (omlouvám se, ale nemohu najít slovní ekvivalent něčeho, co se slovy nezachází).

Intelektuální forma je vlastně vázána jen na rozvinutou mysl se schopností sebereflexe - a je to vlastně zcela prostý barterový obchod: vydržím-li tohle, získám tamto. V praxi třeba "vydržím-li to odvrtání kazu a zasazení plomby, přestane mne ten zub bolet..."

"Přirozeně citovou" formou jsem nazval opak takového barteru. Jako "ukázkový" praktický příklad lze citovat příběh pohádky "Slavík" od Oscara Wilda, ale podobných příkladů z praktického života každý zná více... Je však velmi zajímavé, že většina těchto příkladů je lidmi zcela mimo jejich intelekt chápána jako "úžasné" - jen je to jejich velká škoda, že tento fakt je většinou lidí také okamžitě přehlédnut.

Fakt, že lze něco konkrétního okamžitě identifikovat jako "úžasné" bez logické analýzy myslí, je naprosto bezprecendentní možností následovat "tišinu" Srdce, bez nutných rituálů "zaměřování pozornosti do oblasti hrudníku". Prostě setrvačnost orientace na intelekt je obrovská a pro mnoho lidí navíc není ani nijak snadné dobrovolně se zříci euforického prožitku z uchopení/pochopení/použití, který orientace na prožívání intelektem přináši. Naneštěstí takto nelze realizovat onu "tišinu" Srdce - anebo možná i "naštěstí" - protože nedostatečnost, nedokonalost a hlavně časová omezenost uměle udržovaného (také i jen zdánlivého) klidu mysli nějakou mentální či fyzickou metodou/technikou vede do spirály nahánění intenzivnějšího a intezivnějšého prožitku s možným (i když ne častým) důsledkem opuštění intelektu jako primárního naplňovatele smyslu existence...

;-)

Otázky od Miroslava...

Jak tak čtu tvoje reakce, vypadá to, že máš asi neuvědomělý problém se svým potlačeným "osobnem".
Abych ti to přiblížil na příkladu - podobně jako neuvědomělý homosexuál může mít problém s existencí homosexuálů. Je na ně negativně přecitlivělý, vidí je i tam, kde nejsou. Prostě má v sobě v tomto rozpor a proto nemůže mít normální, přirozený indiferentní vztah k homosexuálům jako k ostatním lidem.

Jak jinak si vysvětlit, jak za vším vidíš osobu, usilovnou snahu a to ve tvém podání osobu, snažitele, jako něco negativního, matoucího a v opozici k této osobě a snaze vidíš něco "skutečného" co nahlédáš pouze ty ... a Mistři ;-)

Dovedeš vůbec připustit, že rozvoj schopnosti poznávat, sebereflexe apod. může být vedlejším, neúmyslným výsledkem právě jen uvolnění, upuštění od "pracného" snažení? Zanechání rozvíjení obsahů mysli? Proč si skoro za vše co čteš dosazuješ usilovného snažitele?
Myslíš, že se nemůže něco rozvíjet aniž by v tom byl nějaký záměr se rozvíjet? Že individualita, osoba a její záměr může být naopak až výsledkem určitého rozvoje? A že zánik osobní deformace skutečnosti může být také následkem určitého rozvoje (vývoje, děje)?



Myslím, že jsi zase na intelektuálním scestí. ;-)

Máš kousek pravdy v tom, že něco předpokládám. Zcela se ale pleteš v tom, co to je.

Svým způsobem je to i zábavné, sledovat, jak lidé (ale nejen lidé) přímo nesnášení čisté veliké plochy. Použiji-li také příklady, tak například: na rozlehlou louku napadne vrstva sněhu a ve většině myslí se objeví touha na této ploše zanechat svoje stopy.... SVOJE STOPY! Stejné je to i na zdech, kůře stromů a ... najdeš jistě sám mnoho dalších příkladů.

Stejně tak je to i s tím "osobnem" a "ne-osobnem".

Představ si, že ten prostor "mezi námi" je taková bezbarvá plocha. Když do ní někdo vstoupí, je to, jako když pustíš akvarelový pigment do vody - začne se z něj ten jeho pigment (jeho barva) šířit okolo něj. Pokud do toho nevstoupí jiná barva, za chvíli je celý objem vody probarvený. Jen velice málo jedinců si ale dokáže rozlišit a následně i uvědomit, že ta voda (ten prostor) byl před jejich vstupem "čistý" (prázdný), protože si svou barvu (energii a formu) neuvědomují a tedy ji ani skrze svou mysl NEVIDÍ...

A to je ono pomyslné "jádro pudla". Oni si neuvědomují to, že jejich existence zanechává barevnou stopu (protože svolují, aby jim jejich mysl filtrovala/blokovala tuto informaci), ale pokud se v jejich okolí objeví JINÁ barva, reagují podle své přirozenosti, často i velmi agresivně. (Zase podobnost - zvířata mají svá teritoria, člověk si ani neuvědomuje, jak je v tomto těm zvířatům podobný...)

Stejně tak člověk, který si svou osobu neuvědomuje v celé její šíři, je podvědomě v automatickém obranném postoji, jakmile se vedle něj zjeví něco, co tu osobu "jaksi" neprojevuje.

A tím se dostávám k tomu, co jsem psal hned na začátku - ano, něco předpokládám. Předpokládám, že investuješ-li čas a úsilí zde něco psát, tak musíš k tomu mít důvod. Vybral jsem si z těch mnoha nabízejících se jen "jeden". A to ten, že si tvé vědomí již uvědomuje, že jsou věci, které "jaksi" není schopno vidět napřímo. A tak tuto "pracovní" osobu pisatele stavím do pozic, ve kterých je ten rozpor mezi vycítěným a opravdu zřeným, největší.

A musím tě pochválit. Zatím to funguje přesně podle mého předpokladu - reaguješ na ty záměrné odlesky skutečnosti, což znamená, že jsi velice vnímavý. A to je také velká naděje, že s troškou systematičnosti, zmapuješ hranice toho "svého" virtuálního světa, a dokážeš ty hranice, s plným uvědoměním tohoto kroku, i překročit.

A ke tvým otázkám - ano, umím tu osobu zaostřit tak, že je "neúměrně přecitlivělá", a také to někdy používám. Ale je to vědomá aktivita. Naopak, když tady taková aktivita není přítomna, pozornost není zaostřována, přecitlivělost zde také není.

Pokud jsme u těch "Mistrů" a "mistrů" - jediné, co je opravdu důležité, je to, co je schopna uchopit ta konkrétní vlastní mysl, a co je schopna pustit. Některé myšlenky jsou i dostatečně účinné na určitou konkrétní situaci, pokud ale situace musí být teprve vytvořena, musí být použito prostředků, které ji správně utvoří. A to většinou slova mistrů nemohou - ty správně reagují pouze na existující kontexty a situace, použití těchto myšlenek bez kontextu vede do zmatení. Všimni si, že mnoho takových aplikovaných slov mistrů nepoužívám, protože právě jsou v mnoha myslích propojena s nevhodnými kontexty, kterým bych takto dával energii k životu a k zavádění na scestí, často i do intelektuálních propastí...

A stejně tak - všimni si, že nosným prvkem toho, odkud popisuji, jsou obětování a odevzdání, klid, důvěra, vděk, změna těžiště vnímání, kontrast k osobnímu, přímá existence (bez osobního a ne-osobního vnímání). To jsou ale jen takové ty abstraktní popisy zkušeností, které utvářejí to, jak reaguji, případně jak reakce vyvolávám. Aby je šlo používat s nějakým pozitivním výsledkem, musí být podloženy velice konkrétní zkušeností. A proto nelze z těchto prvků sestavit obraz toho, kdo je používá - i když se o to sebeusilovněji snažíš. Ta slova a ty "pojmy" neaktivují tu danou konkrétní zkušenost, a proto jejich použití vede k vytváření "předpokladů", jak to je asi "myšleno", a ve svém důsledku i na ta intelektuální scestí.

Ta slova a pojmy jsou vlastně jen jakési prvky komunikace, které vznikají a zanikají s konkrétní potřebou konkrétní situace - tu situaci z jejich konstelace lze odvodit, to, proč jsou přítomny zrovna v takovéto konstelaci, lze odvodit pouze z přímé zkušenosti s touto situací. A proto správně vnímáš, že je zde přítomen záměr - jenže nesprávně spojuješ ten záměr s tou osobou. Ten záměr je obrazem (mnohdy zcela neuvědomělých) filtrů, které vyvolaly akci - jsou jakoby konkretizovaným "obrazem osoby" v čase. A pokud se týká tvé osoby - zcela správně v tom vidíš věci, které ti "nějak" kontrastují. Teď ti stačí, abys zkusil ten kontrast přenést i na tu "akci" a uvědomit si ta zkreslení, která tu akci vyvolala. Připouštím, nemusí tam být, ale u tebe jsem si zatím jist, že tam jsou a ty o nich navíc ani nevíš. Až tam nebudou, bude mi potěšením i národním svátkem - protože v právě v tom okamžiku i ty si budeš zcela a úplně [konečně!] jist, že tam opravdu a skutečně UŽ nejsou... A to je ta pravá svoboda.

;-)

Miroslav z komentářů

Ještě bych se přeci jen zeptal na bližší vysvětlení některých pojmů, které používáš:
- Individuální osoba
- Individualizované lidské vědomí
- Mysl - ve významu třeba "umanutá lidská mysl nechce..."
- [Obsah] mysli (je mysl totéž co její obsahy nebo je mysl a její obsahy?)

Sice nevím k čemu ti budou slova, která zřejmě sám neumíš svou zkušeností ještě uchopit, ale budiž... ;-)

(A pro mne zase bude zajímavé, jak tě tvá osobní zkušenost povede - myslím, že tady se fakt "ukážeš" takový, jaký jsi se stvořil)

Všechna slova popisující nějakou skutečnost vždy souvisí s kontextem, ze kterého tu skutečnost popisujeme, dalo by se to přirovnat k jakémusi "směru", ze kterého se popisující dívá na "průmět" skutečnosti do jeho „zorného pole“. Jedno a totéž slovo tak může nabývat nekonečně mnoho variantních významů. Z tohoto důvodu slova nejsou to podstatné na vlastním vyjádření tato slova používajícím, ale podstatná je zkušenost popisujícího a stejně tak (zároveň) i zkušenost naslouchajícího. Slova pak působí jako most mězi těmito zkušenostmi (jakoby „místy“ jejich zření skutečnosti), a v případě oboustranné ochoty k modifikaci svého konkrétního pohledu, tento most může vést ke spojení (protnutí), v případě, kdy naslouchající je navíc schopen nechat se z bodu (kontextu) spojení vést popisujícím do výchozího bodu popisující danou zkušenost, je také možné tuto zkušenost následně zcela přenést. Slova jsou tak pouze médiem přenosu, a to ne jediným, ale opravdu jedním z mnoha (hlavně zpočátku) - a v určitých případech nejsou potřeba vůbec; jenže ty takovou zkušenost prozatím asi vůbec neznáš, a proto se tak stále a intenzivně vážeš na slova, o kterých už i Saint de Exupery (a mnoho dalších i před ním) napsal, že "Slova jsou vždy svárlivá..." Pokud tedy hledáš jakési absolutní definice, které bys pak mohl rozebírat, cupovat a dokazovat na nich svou superioritu, musím tě zklamat. Pokud u tebe za těmi slovy není cítit zkušenost, nemám se u tebe o co opřít, a tedy ani žádná "žhavá diskuze" nemůže nastat.

Ptáš se na významy slov, ale nedáváš k nim kontext, takže kontext si mohu zvolit zřejmě sám.

Mysl a její obsah, jejich jednota a rozdílnost
V mém vyjádření je to většinou dáno směřováním pozornosti. Pokud pozornost je zaměřena na předměty mysli, tedy jakési podněty, představy, obrazy, lze na první pohled (v prvním přiblížení) říci, že tyto obrazy jsou od samé mysli odlišitelné. Mysl je v takovém případě – vzhledem k předmětu mysli - jak prvek aktivní, tak i prvek reflexní. Z jedné strany tyto předměty vytváří a z druhé je zase pozoruje. Něco jako ten krátký Oscarový klip o tom šachistovi, co hrál v parku šachy (http://www.youtube.com/watch?v=NKBKxb7wvEI).
Pokud ale ovládneme pozornost a zaměříme ji "zpět" na mysl samotnou, mysl ztratí možnost hrát roli aktivního prvku a stane se jen klidným reflexním prvkem (jako malá nápověda: je to cíl jógické kontemplace) - v takovém případě již nelze rozlišit obsah mysli od mysli samé, protože obsahem mysli (její reflexí) je tato mysl sama.

Mysl, jak ve své aktivní tak i ve své reflexívní pozici, zavádí k pozornosti často jakési zkreslení (raději to pojmenovávám přesnějším "záměrné odchylování", driftem, ale je to jen věc mé vlastní potřeby odlišit obecné zkreslení jako takové a drift mysli). Toto zkreslení má několi úrovní a mnoho forem. Jednou formou je například jakási afinita k energeticky intenzívnějšímu zobrazení, a tedy i ke zkreslení směrem k změně afektu až k afektovému zacyklení (např. „umanutí“). Jemnější formou je afinita k určitému postoji, afinita k určité emoci. Principem obého je právě ta afinita (přitažlivost k nějakému předmětu mysli), která mění jak obecnou hodnotovou složku, tak i obecnou reflexívní složku. Obé se pak projevuje jako nadhodnocení či podhodnocení určitého předmětu mysli a dějů s tímto předmětem spojovaných. Klasickou formou umanuté mysli je nekontrolovatelný strach z určité konstelace předmětů mysli, například strach z nebytí. Taková umanutá mysl je jakoby rozpolcena mezi sledování a zveličení byť i těch nejmenších příznaků ohrožení svého bytí a zároveň také pokusy vyhnout se takovému pozorování (sama sebe oslepuje) a nahrazení takového pozorování nějakou jinou představou (něco jako ta ona virtuální realita). V praxi to funguje jako filtrování určitých podnětů a naopak neadekvátní reakce na takové podněty, které se nepodařilo odfiltrovat.

U dalších dvou podotázek mám důvodné podezření, že jsi ještě nedospěl k takové jemnosti rozlišování, aby ti jakýkoli popis mohl přiblížit obsahy těchto pojmů, ale ptáš se, tak máš mít,co chceš. (Jen tímto upozorňuji, že bez zkušenosti nelze pomocí žádných slov dojít k pochopení, takže jakékoli plané polemiky budou bez reakce).

Individualizace obecně
Pojem individualizace je mnou vlastně používán jako zjednodušený popis procesu vydělení se určité entity z celku. Je to forma děje, která je charakteristická duálním pohledem, dotaženo k triviálnímu vyjádření jde například o vznik dvojice popisů „to jsem já“ s „to nejsem já“. Tento proces ale může být uplatněn i rekurzivně, kdy aplikujeme diferenciaci na již vydělenou entitu a tak ji konkretizujeme její formu – zároveň ale nepoučená osoba v tomto procesu zanechává svou konkrétní - a často i jedinečnou - stopu (vzniklou zkreslením vědomím nepodchycenou filtrací skutečnosti) – toto jen tak pro obraznost popisu nazývám „obarvováním“.

Individualita obecně
Toto používám ve smyslu zpětné reflexe vědomí a jemu podřízených složek poznávacích mechanismů. Jde vlastně o uvědomělou formu vydělení se z celku. Jde tedy o výslednou formu (entitu) procesu individualizace.

Individuální osoba
Jde o můj popis toho, kdy zkreslování skutečnosti vede konkrétní uvědomující si entitu k představě, že je samostatná a nezávislá a tedy ve své představě i více či méně svobodná.

Individualizované lidské vědomí
Se značným zjednodušením se dá říci, že toto používám jako sjednocení uvědomované a neuvědomované formy individuality, která svou podstatu zaměňuje za formu představy, kterou předjímá jako „lidská bytost“, ať už to pro ni samotnou znamená cokoli.

A ještě jenou si dovolím připomenout – ve slovech to nehledej.

;-)

Jak je to vlastně s "mým psaním" do blogu... ;-) (Pro nick "Miroslav")

Nick Miroslav v komentáři napsal:

A teď k věci.
Zajímá mne tvůj pojmový aparát "základních prvků existence" který používáš a které vycházejí z tvé zkušenosti - tj. které jsou pojmovým odrazem tvé zkušenosti.

Napsal jsem:
"Zajímalo by mne, jaké základní prvky existence nacházíš ty a jak bys je definoval. Zkus na toto téma napsat celý článek. Určitě by to bylo užitečné."

To nebyla výzva k nějaké při, kdo má lepší slovník a kdo je zběhlejší v argumentaci.

Nejedná se tedy o při, kdo má lepší slovník. Já žádný svůj slovník nemám, obvykle se snažím přizpůsobit slovníku toho, s kým diskutuji a rád se přizpůsobím i tomu, který používáš ty. Na rozdíl od mnoha jiných jsi určitě schopen definovat konzistentní slovník který sám o sobě - identifikací obsahů, definicí vhodných pojmů a jejich vztahů může vyjadřovat už sám o sobě podstatné sdělení, možná dokonce celé :-)

Tak se budu těšit :-)


Opravdu netuším, jak ti sdělit, že takto, jak si to maluješ, to nebude nikdy fungovat. Pojmový aparát, jak jsi to vzletně nazval, není přenosný bez toho, aby byl přenášen zkušeností. A to platí jak pro praktický „aparát“, tak i pro mentální. Pro pojmy ze sféry absolutních hodnot to platí až tak, že mnohdy nelze pojem přenést vůbec, protože jeho význam je tak interně propojen se sledem konkrétních zkušeností, že se prostě nikomu jinému nemůže podařit stejný sled zkušeností naplnit. Ono to ale totiž většinou ani není potřeba, protože od jisté hladiny uvědomění dochází k poznání, že jakýkoli „pojmový aparát“ je vlastně produktem mysli, která se snaží takto zkušenosti uchopovat – a že to její neohrabané uchopování prostě „zdržuje“.... ;-)

To je také důvod, proč od jisté zkušenosti všichni přejdou od slov k vyjadřování jinému – mám teď na mysli například haiku, ikebanu, kaligrafii, ale nejen tyto, ale třeba také vytvářenou/improvizovanou hudbu, tanec, anebo jen obyčejný pohyb, který je ale vždy více či méně samovolným vyjádřením vnitřního stavu. Docela přesně to zachytil například Herman Hesse v Siddharthovi, v tom okamžiku, kdy Siddhartha zcela jednoznačně určí, kdo je Buddha-Probuzený právě podle jeho pouhého obyčejného pohybu.

Tak to je přesně to, co si myslím o pojmosloví a exaktních definicích.

Mám k tomu ale ještě jeden poznatek – ale ten už slovně znáš z „minula“ – jen si ho asi neumíš s tím, co píši nyní, spojit.

Existuje něco víc, než pojmový aparát – existuje možnost přenosu [obsahu] mysli. Zkušenosti mám vetšinou ale jen a pouze s částečným přenosem – zatím jsem potkal jen ve zlomku případů kontakt s jinými osobami, které by dokázaly udržet sladění se mnou tak dlouho, až by mohl nastat přenos plný.

Jen ale pozor, nejde o nějakou hypnózu anebo programování mysli – tyto a jim podobné metody fungují jen okrajově, každopádně jejich důsledkem je po „ukončení“ spojení devastace mysli a někdy i celého vědomí příjemce. Tyhle hry nehraji a nikomu je ani nedoporučuji. To, o čem se snažím teď psát je forma samovolně se rozvíjejícího prolnutí myslí, bez jakéhokoliv pokusu o násilné přesvědčování či dokonce podmanění. Je to vlastně spíše vzdávání se sama sebe, svých osobních forem a tak i osvobozování sama sebe (i svého okolí – pokud je to správně, tak to jde „ruku v ruce“ pospolu).

Nejde při tom o nějaké významy nějakých slov, jde jen o přenos pohybu – i toho téměř neznatelně jemného pohybu - mysli. Je to pouze a jenom praktická zkušenost, nepřenositelná slovy, ale je natolik uchvacující, že slova ani vlastně už nepotřebuješ – ba dokonce mnohdy i jediné slovo to zruší...

Velice často tento přenos pozoruji u hudebníků, třeba na nějaké jam-session, kde tak dlouho se přetahují, nahrávají si harmonie a hrají si jeden s druhým i sami se sebou, až najednou, většinou zcela nečekaně to „vybuchne“ a diváci sedí s otevřenou pusou a jen zírají. Jsou „specialisté“, kteří takové věci dělají zcela programově – maně mne napadají jména jako Frederik Bulsara (známější jako Freddie Mercury), John McLaughlin, Peter Gabriel, Ion Andersson, anebo také Keith Emerson, Paco de Lucia, Bobby McFerrin, Ravi Shankar, Vanessa Mae, Philip Glass a mnoho jiných. Na druhou stanu je mnoho hudebníků, kteří zjevně netuší, oč jde a pokud takovou situaci vyvolají, jsou tím tak konsternovaní, že zapomenou hrát... ;-D

Stejně tak to ale jde při jakékoli živé komunikaci – jde vždy ale o to, aby bylo něco, co je nosným dynamickým proudem, který – za určitých podmínek – má tendenci zachycovat paprsky pozornosti a vytvářet z nich jednolitý, mysl strhující proud – a když je mysl stržena zcela, nastane právě To Ono.

V ne-živém kontaktu to témeř nejde, protože málokdo ví, jak to funguje a ještě méně si uvědomuje, jak to fungovat má, aby ten proud byl nosný... Ale jde to. I když většinou je to ze strany toho, kdo takový kontakt vyvolává, podloženo důslednou znalostí příjemců, a to až takovou, že dokáže v tom proudu vycítit i myšlenky – prostě něco jako off-line telepatie. Ale naživo je naživo, že ano... ;-)

Takže – to „mé osobní bazírování“ na tom, aby lidé formulovali svými slovy přesně konkrétní věci není vázáno na slova a jimi vyjadřované myšlenky, ale je to forma, jak pozornost zkoncentrovat do jednolitého proudu tak, aby zažívali tu zkušenost, která je v nich, a pouze tu zkušenost formulovali do svých slov. Některým se to daří a jiným ne – ale rozhodně nejde o nějaké definice, o něco, co má platit mimo ten určitý konkrétní kontakt – ono to může být i jen prosté „bla-bla-bla“ - když je to ale podloženo konkrétní zkušeností a sjednocenou pozorností, to jednoduché „bla-bla-bla“ tu zkušenost – i tu zcela nejhlubší - přenese. Na slovech fakt nezáleží – a na nějakých definicích už vůbec ne... ;-)

To, co tady sem tam píšu, není – jak se mylně domníváš – tříbení nějakých slov a definic – viz tvůj vlastní omyl:

„Předmětem tvého článku a následné diskuse není to, co je potřeba pro bádání nad sebou, ale jedná se spíše o pokus převést výsledky tohoto bádání, byť dílčí, do slov.“

Předmětem mého článku – a vlastně všech „mých článků“ ;-) ve skutečnosti opravdu JE to, co je potřeba pro bádání nad [sama] sebou. Protože to bádání ale většinou někde začíná – a tedy proč ne u nějakého vnitřního rozpoložení, které produkuje v mysli určitá konkrétní slova. Tato slova někomu mohou pomoci zmapovat toto rozpoložení a tak – po opuštění těch „mých slov“ volně vplyne do tohoto – již svého - rozpoložení – a pak stačí jen setrvačnost některé myšlenky ve slovech k tomu, aby toto rozpoložení bylo plně uvědoměno a tak se z něj stala zkušenost. Tak to je pravým obsahem „mých článků“. A jsou takoví, kteří to dokáží. Bohužel, zdá se, že na tebe to nefunguje...

Zatím pac a pusu.

;-)

Prožívání Ničeho (Převzato)

ANANDA znamená blaženost, lásku a přátelskou povahu Vesmíru. Zakusíte-li Nejvyšší energii Stvoření (SAT) a stanete se jedním s Bytím nebo zakusíte aspekt Čistého Vědomí (CHIT), vstoupíte do stavu Božské Blaženosti a nekonečného štěstí (ANANDA). Toto je primární charakteristika Vesmíru, která je největším a nejhlubším stavem extáze, kterou kdy můžete zakusit s vaším Vyšším vědomím.

PARABRAHMA je Nejvyšší Bytí v jeho absolutním aspektu mimo čas a prostor. Je to esence Vesmíru, která má či nemá formu. Je to Nejvyšší Stvořitel.

Ananda znamená pocit blaženosti (ne lásky, láska není unitární), Sat znamená pocit opravdovosti, pravdivosti, bez potřeby ji nějak odůvodnit ani obhájit. Čit znamená uvědomění univerzálního vědomí. Spojení Sat-čit-ananda nelze rozdělit a popisovat zvlášť. Sat-čit-ananda je stav rozprostřeného vědomí (zbaveného omezení zvyku ztotožnění s určitou formou), které je samo sebe chápající jako opravdovost a skutečnost bez potřeby potvrzení, z čehož vyvěrá i onen pocit vnitřního osvobozování a tedy i vyvázání, který je pociťován jako naplnění. Toto naplnění je zcela zákonitě provázeno pocitem blaženosti, která je však vnímána pouze jako průvodní znak a není brána jako záměr či cíl. Zaměření na blaženost určité skupině lidí ukazuje cestu k spočinutí v tomto stavu rozprostřeného vědomí, cestu splývání opravdovosti uvědomění a naplnění.
Ke skutečnému prožitku "Ničeho" je potřeba opustit i sebeidentifikaci se stavem Sat-Čit-Ananda, protože ten stále ještě "něčím" je...

a jak poznám, že to nic je nic? To snad ani nejde.. pokud je to volnost, která neví, nenie tam nikto kto by sa ponáhlal o tom čokolvek povedať. Či ano? Ptám sa len na to kde berieš tu ístotu, že je sat-čit-ananda opuštěná? Mám len podozrenie, že to Nič, sa nedá neprožívat, aniž by to nebol zase stav.

sat-cit-ananda v sama sobě neví že je,neviditelná nepopsatelná neslyšitelná a přece existující.Až ve stavu VĚDOMÍ si sebe sama uvědomuje,přičemž neví kdo je.
Snaží-li se sama sebe poznat skrze vědomí Já jsem...to a to,dojde nakonec k pochopení že je nepoznatelná.
Může pak něco vydávat za pravdivé?
Jediné tvrzení Já vím že nic nevím je pravdou :)

Tvrdit Já jsem:Láska,sat-cit-ananda Bůh atd.je nepochopením skutečnosti.

Takto je to napsané dobře, stav sat-čit-ananda o sobě neví, přesto existuje. Není to emoce, aby to mohlo být prožíváno, není zde nikdo, kdo by tento stav "mohl" prožívat. Tento stav zde je stále, ztišením srdce a zklidněním mysli je ta branka v dosahu, stačí jen vstoupit.
To nic je ale jakoby esencí Sat-čit-anandy, je to vlastně popsatelné až k té "úzké vnitřní brance", popsatelné jako "prožitek", protože i ve stavu Sat-čit-ananda existuje vědomí, které si uvědomuje své prožívání. Dobrovolným vzdáním se tohoto prožívání se změní stav Sat-čit-ananda ve stav obtěžující (vyvolávající potřebu prožívat) a vše vede k potřebě průchodu onou úzkou brankou. Za ní je ono "nic", ten "prožitek" Nic je vlastně to poslední, co vědomí "prožije" při průchodu právě tou brankou. Je to absolutní smrt, totální dezintegrace, úplné pohroužení v Nic.

Pro představu, možná je to podobné...


Tu se opět zdálo, jako bych i nadále byl slepý a moje oči se otevřely, takže jsem mohl vidět.

Viděl jsem nebe, kde jsou ti, kteří uctívají Boha kvůli němu samotnému.
Ale nemohu říci, co jsem viděl, protože – zatímco jsem hleděl – stávalo se to stále větším, to, co zářilo, nabylo paprsků, jako by to předtím bylo jen mdlé, to, co bylo mocné, vyrostlo, jako by to předtím bylo jen malé, blaženost nabyla plnosti, jako by předtím byla jen nedostatkem.

To byl lesk. To byla sláva.

Vše, co zde na zemi září před našima očima, má od toho svůj lesk – ranní slunce svůj jas, večerní slunce svou nádheru, život sám svůj život. Bez toho by byly všechny oči mdlé, zlato žluté, nikoliv však zlaté.
Ano, ano – právě tak to je.“

Zmlkl a hleděl před sebe. Jeho oči zářily, jako by dosud viděl to, o čem mluvil. Nyní se jejich výraz změnil, místo vytržení nastoupil hluboký klid, který byl větší než klid smrti. Byl to klid života a smrti současně, jako by nesmiřitelné mocnosti zde splynuly v nějakou třetí, která je mocnější než obě dohromady.

Kandidát cítil zamrazení, jež se podobalo úzkosti i úctě. Holger začal opět mluvit:

„Byla tam rozmanitost, nadbytek rozmanitosti. Ale jedna věc byla společná – všechno existovalo ve velkém povznesení, dýchalo v úlevě, nemající mezí.

Ale podivné je, že věčné povznesení se mi stalo jakoby jhem, ač nikdy nemohlo unavit, a úlevu, která byla stále větší, jsem cítil jako břímě. Zíral jsem do slávy, ale nenalézal jsem jiné, pro které by to bylo takové, a – zatímco jsem zíral – slyšel jsem hlas, ne však mimo mne, který pravil:
‚Po čem pátráš v Boží slávě?‘
Odpověděl jsem, ale nepoužil jsem slov: ‚Pátrám po Bohu.‘
Hlas řekl: ‚Toto je sláva Boží.‘
Ptal jsem se opět:
‚Kde je Bůh sám?‘
Hlas odpověděl:
‚Ty, jenž si troufáš se zde tázat, otevři oči a viz!‘

A v téže chvíli jsem byl vyloučen ze slávy. Byla tak říkajíc za mnou.

Pode mnou bylo něco – mohu to snad nazvat… prostorou.
Nebyla v ní radost, myslel jsem si, ač jsem nic neviděl: ‚Vše, co je opak radosti, je zde uvnitř.‘

Ale za touto… prostorou jsem viděl jinou.

Nemám jméno, jímž bych ji mohl nazvat. Každé jméno je příliš velké.
Mohu ji nazvat pouští, mohu říci komora čeledínova. Obě jména jsou příliš velká, neboť něco znamenají.

Zde nebylo nic, na co by člověk mohl vložit ruku a co by mohl pojmenovat a nazvat svým. Ale touha mě táhla k ní a ačkoliv jsem již neslyšel žádný hlas, ani neviděl ukazatele cesty, věděl jsem, že tam chci.

Neboť tam uvnitř byl Bůh.

Ale když jsem chtěl projít bezradostnou prostoru, která byla před Boží chudobou, zastavil jsem se a pojala mne hrůza.
Hrůza byla déšť, který do mne pršel a vnikal jako zžírající led, rozpouštějící a ničící vše, co bylo mnou. Netroufal jsem si vejít zcela dovnitř, neboť jsem si netroufal přestat být já, netroufal jsem si dále žít a nebýt já.

Ale pak jsem opět viděl prostoru, jež byla tak nepatrná, že v ní nemohl být nikdo jiný kromě Boha a touha mě táhla vpřed a já si pomyslel:

‚Když přestáváš být, jsi blíže Bohu, než když se tu zastavíš a zůstaneš sám sebou.‘

Vešel jsem a zemřel smrtí, jež se podobá smrti našeho těla jako klidný spánek noční můře.“

Oční víčka mu klesla, tvář se zavřela. Seděl nehybně jako zprvu na kamenech schodů.

Cosi dopadlo na zem s krátkým, temným zvukem. Byl to Kandidátův doutník, který uhasl a nyní mu vypadl z prstů. Nezdvihl ho, ale zíral na Holgera, jež seděl tak blízko a zdál se být tak daleko, že nebylo možné myslet na spojení s ním. Pozoroval, že sám pohybuje rty v horlivé otázce: „Co pak? Co pak?“ Ale když si to plně uvědomil, nebyl s to se ptát. Bylo to, jako by se hrůza, kterou Holger cítil před boží chudobou, postavila do cesty této poslední otázce. Hluboký klid, jenž se nepodobal ani životu, ani smrti, spočíval na Holgerově postavě a šířil se od ní. Kandidát cítil instinktivní snahu zachránit se, on, který jindy bral většinu své potravy z ticha a mlčení, cítil před tímto tichem cosi, co se podobalo strachu, že by se jeho vědomí mohlo ponořit ke dnu a již nikdy se nevynořit. Kdyby něco nepodnikl, vír nekonečnosti by se ho chopil a stáhl ho s sebou. S napětím, jako by používal vší své síly, se shýbl, zdvihl doutník, zapálil ho a začal chodit sem a tam po místnosti. Ale ani to ještě nestačilo, musel přimět Holgera, aby mluvil, slyšet jeho živý hlas, cítit pohyb jeho myšlenek, a tak se zeptal:...

Dopis Jiřímu Krutinovi

Pane Krutino,

kdysi dávno to vypadalo, že máte i hluboké praktické zkušenosti vědomí Jednoty. Dnes jsem více a více Vámi samým přesvědčován, že to jsou jen odlesky toho, co čtete a jak se přečtené snažíte naroubovat na praktický život.

K tomuto závěru mne nevede tématická linka toho, co se snažíte popsat. Vedou mne k tomu vaše „automaticky používané“ výrazové prostředky, jejichž použití reflektuje skutečnou schopnost Vašeho vědomí si do hloubky přesně uvědomovat ty pravdy, které se snažíte prosazovat v hlavní linii Vašeho textu. Nejde o nějaké složitosti, jde o velmi jednoduché a prosté věci. Proto si dovoluji své poznámky i publikovat, protože je i psáno: "je mnoho povolaných, ale málo vyvolených" – a bylo by škoda, kdyby někdo vyvolený kvůli autoritativním nesprávným vyjádřením někoho jiného nepochopil, že není jen povolán, ale je i vyvolen...

Zatím, dle všeho co provádíte, Vás stále k té druhé skupině přičítám, a proto se i v tomto duchu touto cestou snažím upřesňovat Vaše myšlenky, kterými se vlastně „zahrabáváte“ v té skupině první.

S úctou

Nikdo

---

Pravé uctívání učení Ramany Mahárišiho

Jiří Krutina

http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/prave-uctivani-uceni-ramany-maharisiho-

resp.

http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2007-iv/prave-uctivani-uceni-ramany-maharisiho-

Pravými žáky i uctívateli Ramany Mahárišiho jsou ti, co uvádějí jeho učení v život, tj. denně každým okamžikem provádějí praxi zkoumání a poznání sebe sama, átmavičáru. Ti co vytrvají, přesně podle slov Bhagavána, dosáhnou poznávání sebe a stávají se mistry. Mistry ve smyslu Bhagavánova učení. Čím více je v nás odkryto vědomí Já jsem, čím méně jeho záři a působení jeho vůle bráníme, tím více je přítomen[A.D.1] mistr, inteligentní záře vědomí Já jsem, Bůh.

Žákem Ramany Mahárišiho tedy není nikdo, kdo jeho praxi, zkoumaní sebe, nevykonává. Jeho uctívatelem pak již není nikdo, kdo se pouze za něho prohlašuje, nebo se podepisuje „ctitel Mahárišiho" apod. Kdo jím předložené učení nepraktikuje, okamžik po okamžiku neprovádí, a proto jej nectí a neuctívá, nedosáhl cíle stezky [A.D.2] a jeho nauku ani správně nechápe. Teprve je-li naší živou přímou zkušeností vědomí Já, stáváme se tím, kdo je i schopen[A.D.3] správně nauku zkoumaní sebe pochopit a rozumět i správně výrokům, které praxi átmavičáry popisují. Pak nejen šíříme nauku átmavičáry odhaleným vyzařováním ticha vědomí[A.D.4] Já jsem, ale v písemné nebo mluvené podobě podáváme správné a nedogmatické návody[A.D.5] hledajícím, kteří chtějí kráčet stezkou poznání sebe, kterou nám znovu odhalil Ramana Maháriši svým životem a učením. Samozřejmě neplatí, že pouhé intelektuální pochopení a správný výklad praxe zkoumaní sebe je vždy známkou jejího plného uskutečnění.

Nevědomost jednak faktická, neuvědomování si svého pravého Já, vědomí Já jsem a logicky nesprávné a dogmatické pochopení výroků mistrů o této praxi vede k takovým projevům, jako například považování praxe odevzdanosti za hitlerismus[A.D.6] , nebo že zkoumání sebe není meditace[A.D.7] , a že tedy není nutné úsilí[A.D.8] , nebo že dokonce ego je také božské [A.D.9] a tedy je vše milost apod. Všechny tyto projevy nevědomosti, nepochopení a neúctu k učení Ramany Mahárišiho lze najít v písemných projevech „ctitele Mahárišiho", A. Popova , Miloše Tomáše a dalších. Stávají se tak nepřáteli učení Ramany Mahárišiho a přímé stezky, a to právě díky svým nepochopením a neuskutečněním jeho nauky. Tato nevědomost je jim skrytá, podvědomá, aby udržela ega jako nástroj pro působení této nevědomosti a máro tak měl možnost šířit svá zla pomocí řeči a knih[A.D.10] . Proto také musí hájit své stanovisko, že zlo neexistuje. Oni sami toto jistě tak necítí, naopak se cítí ohroženi, když jsou jejich nesprávné a nepochopené výroky o praxi přímé stezky věcně vyvraceny.

Bohužel nesprávného výkladu praxe zkoumaní sebe nebo nepříliš šťastného vyjádření o této praxi se dopouštějíi realizátoři[A.D.11]. To je fakt, který nic neubírá najejich realizaci, stavu vědomí Já. Současně je ale plně oprávněné na tyto nepřesnosti věcně poukazovat a správně je podávat hledajícím. Tato věcná a oprávněná kritika nebo spíše uvedení přesnějšího vysvětlení některých pedagogicky nevhodných výroků o nauce na pravou míruje přínosem pro všechny opravdové hledající, kteří pravdu hledají a nesnaží se pravdu vlastnit. To je to, co dělají skuteční duchovní učitelé, pomáhají a slouží hledajícím. Nejde o averzi k lidem, co nesprávně vykládají nauku a klamou tak sebe a jiné. Jejich osudy jsou pouze jejich. Jde o přirozenou snahu vyvažovat působení sil mára, která je povinností všech, co díky skutečné milosti Boha mu klečí s pokorou u nohou. Každý, kdo dosáhne této milosti, to pochopí v rámci svého duchovního vývoje. V tomto tvrzení nejsem sám, tvrdí to siddhové jako je Bhagavan Nitjánnda i starobylí siddhové tradice kašmírského šivaismu, snad nejlépe zdokumentované duchovní nauky.

To, co je naopak velice pokleslé, je snaha pouze hanobit duchovní snahu druhých, povyšovat se nad druhé a jednat účelově za jediným cílem, kterým je jejich poškození a pošpinění před veřejností. [A.D.12]

Cituji z knihy ConsciousnessBeing Itself, Arunachala Ramana, AHAM Publication, str. 33-34:

„Nedvojné vědomí nevztažené k objektivitě je naše pravá podstata. Zkoumaní nedvojného vědomí musí být trvalým procesem. Když setrváváme v tomto vědomí, kdy nevyvstává nic jako oddělené nebo rozdílné od tohoto vědomí, pak hovoříme o setrvávání ve svém vlastním bytí, jako toto bytí. To je pravé přebývání v naší pravé podstatě. Vím, že je obtížné se správně vyjádřit. Dokonce i v případě meditovat. Když říkáme „meditovat na…", implikuje to, že zde existuje dvojnost. „Já", které není „To" a medituje na to, co je „To". Přesto zde nejsou dva. Meditací tedy nelze dosáhnout vědomí Já. Tedy utište meditujícího/meditaci!

Pundža, přímý žák Šrí Ramany říká velmi nevhodně – „nemeditujte!" Všichni lidé nemohou tento výrok správně ze svého stavu a pohledu chápat. A to je nebezpečné. Někteří lidé si přečtou tento výrok Pundži, přestanou meditovat, opustí duchovní praxi a vrátí se zpět k obyčejnému životu. Vrátí se zpět ke své mysli a objektivitě, k vnímání osob, míst a věcí jako základu skutečnosti. Existuje mnoho meditujících, kteří tomuto nemohou porozumět, není to tak jednoduché. Podobné výroky jako „nemeditujte!" jako v případě Pundži, které jsouvytržené z kontextu, mohou být nebezpečné a záludností na stezce."

Konec citace.

Tedy nejen my, ale i jiní duchovní učitelé poukazují správně na taková, v nejlepším případě nepříliš vhodná, vyjádření o praxi přímé stezky. [A.D.13]

Ano, přebývání vnašem pravém Já není již meditace ve smyslu soustředěného úsilí meditujícího na jakýkoliv objekt. Zde mizí i ten, kdo medituje a zůstává jen vědomí Já, ale dosáhnout tohoto stavu je možné jen dlouhodobým a vytrvalým úsilím, tedy meditací.[A.D.14] A právě toto úsilí, tedy meditace, spočívá v trvalém obracení proudupozornosti vědomí k našemu pravému Já,vědomí ryzí existence Já jsem, ryzímu subjektu, pozorovateli v nás, za současného rozlišování se od všeho pozorovatelného. Tak je rozpouštěno ego a to, co zůstává je mistr, vědomí Já jsem. To se samozřejmě musí provádět se současnou očistou mysli od všech tendencí, které vedou k opakovanému vytváření ega. A tento proces musí trvat tak dlouho, dokud není rozpuštěna poslední vasána a nedosáhneme stavu spočívánív nedvojném bytí jako toto bytí. Být hoden této milosti je možné dosáhnout díky vytrvalosti, která je odrazem správného pochopení nauky a obrovské touhy po Bohu. A dosažení samo je pak výsledkem působení milosti. Nijak jinak.

Chyb z působení nevědomosti v případě nesprávného pochopení nauky a výroků mistrů, na kterou Arunachala Ramana poukazuje ve své knize, se dopouštějí hledající při nesprávném rozlišování a nenásledování Bhagavánova učení.To můžeme vidět sami v projevech na KV.

Dále v knize můžeme nalézt další nám známé téma, které souvisí s uchopením výroku „vše jevědomí" nečistou myslí ega. [A.D.15]Ego pak na základě tohoto pro ně pouhého konceptu usoudí, že když vše je vědomí, tak tedy i ego je vědomí a vše je tedy božské a od Boha. Bůh je přece ryzí vědomí a pokud je vše vědomí, tak i ego a jeho svět je božský, jak se nám snaží namluvit například Miloš Tomáš ve své knize Milost. To je naprostá nevědomost.

Cituji z knihy ConsciousnessBeing Itself, Arunachala Ramana, AHAM Publication, str. 47-49:

„Vědomí je vše a vše povstáváz vědomí, tedy vše musí být vědomí.Vše je tedy udržováno v jediném vědomí.

Ano, a není nic odděleného od tohoto vědomí…

Z pohledu Absolutní Skutečnosti tomu tak je, ano.

Ale dokud se jedinec nepřestane ztotožňovat s tělem a myslí a nestane se tímto svobodným vědomím ve své ryzosti a nespočívá tak v tomto svém přirozeném stavu, dotud je tato skutečnost pro něj pouhým konceptem/představou. Ve skutečnosti je vše pouhou představou pro toho, kdo se ztotožňuje s tělem a myslí."

Konec citace.

Co k tomu lze dodat? Sám nepotřebuji žádná potvrzení a to od nikoho, jak to je ve skutečnosti. Potvrzením pro mě je přímá zkušenost existence a uctívání naukyRamany Mahárišiho a všech pravých mistrů. Je ale dobré, že se tak nevyjadřujeme k učení RamanyMahárišiho sami, a že působí duchovní učitelé, kteří udržují jeho učení živé a správně je vykládají pro potřeby všech hledajících. Nejen přímé učení tichem, které je samozřejmě zásadní a jediné správné, ale v současné době má význami jeho správný a srozumitelný výklad proto, aby nauka byla dostupná všem vážným zájemcům. A to je správnou snahou opravdových duchovních učitelů. Pochopil jsem, že svým způsobem se jedná i o povinnost.[A.D.16]

Podobně je to s výrokem, který představuje nedvojnou nauku kašmírského šivaismu: „Neexistuje nic, co by nebyl Šiva." Je vyjádřením nejvyšší Skutečnosti z pohledu stavu realizované dokonalé bytosti, siddhy, nikoliv, že by vyjadřoval stav vědomí všech bytostí nebo snad našeho světa. Je současně popudem a skrytým návodem pro nejvyšší dosažení stavu Šivy, kdy si nejen uvědomujeme sebe jako vědomí Já jsem, ale současně si i veškerý projev inteligentního tvůrčího principu vědomí Já jsem (Šakti) uvědomujeme jako vědomí Já jsem, Šivu. Je návodem k nedvojné tantrické praxi směřující k dosažení Jednoty. Proto se tyto výroky dříve neříkaly všem, ale jen skutečným žákům skutečných mistrů. Tento výrok, při správném pochopení svého smyslu, je popudem k obrovskému úsilí u připravených žáků. U nečisté mysli je pouhým konceptem, kterýnechápe.

Každému pravému žáku a ctiteli učení Ramany Mahárišiho, stezky átmavičáry, velice doporučuji knihu Consciousness Being Itself, Arunachala Ramana, AHAM Publication. Autorem je americký žák Ramany Mahárišiho, který realizoval díky milosti Bhagavana, když v knihovně v knížce o něm se podíval na jeho fotografii. Zažil spontánní sestup milosti, probuzení duchovního Srdce a uvědomění vědomí Já. Jeho transformující zkušenost pak rozpoznal mistr siddha jógy swami Muktánanda, když bylv USA a udělil mu duchovní jméno po jeho mistrovi Arunachala Ramana. Dnes vede meditační centra AHAM, kde učí nauku Ramany Mahárišiho, átmavičáru, podobně jako Jiří Vacek a jeho pokračovatelé u nás[A.D.17]. Jedno jeho centrum je i nedaleko Arunáčaly v Tiruvanamalai.

Autor popisuje velice moderním jazykem stezku zkoumaní sebe, átmavičáru, a to z mnoha pohledů. Předkládá nauku tak, jak ji předkládáme na našich meditačních seminářích a společných meditacích. Používá v podstatě stejné pojmy jako Jirka Vacek [A.D.18]ve svých knihách a je stejně přímý a srozumitelný. Hovoří o vedení pozornosti vědomí, mluví o její oživující moci, správně vystihuje význam úsilí, nutnost práce s výtvory mysli a vytrvalost v duchovní praxi. Tak se vyjadřuje o átmavičáře, učení Ramany Mahárišiho, stejně jako my. Tedy se nejedná o naše výmysly, jak neustále tvrdí skupina z KV, ale jedná se o skutečné vystihnutí praxe átmavičáry a správné pochopení těmi, kdo uskutečnili její cíl a vedou k němu druhé, jako duchovní učitelé. Do současné doby jsem četl dvě skvělé knihy o praxi átmavičářy mimo původní Bhagavanova díla, tou první je Jirkova nepřekonatelná Učebnice átmavičáry a tou druhou je tato kniha. Její přečtení doporučuji všem pravým žákům a uctívatelům Ramany Mahárišiho, jeho učení a přímé stezky.

---

Komentáře: Nikdo.Nikde

[A.D.1]Ne slovo „přítomen“, ale uvědomován. Tento Mistr JE přítomen stále, vždy a všude.

[A.D.2]„Cíl stezky“ naštěstí není vázán na to, s čím si ho lidská mysl spojuje. Tento cíl stezky je na učení nezávislý, a je to dokonce naopak, všechna známá učení, dokonce i to skutečné Maharišiho, jsou na tomto cíli závislá. Všechna učení jsou ve skutečnosti pouze nápomocné prostředky, jak cíl rozpoznat a realizovat jej, k ničemu více nemají sloužit. To jen lidé si z takových učení vytváří smysl své individuální existence – a právě toto zmatení jim brání cíl stezky realizovat.

[A.D.3]Velice zavádějící formulace „stáváme se tím, kdo je i schopen...“, jak bychom před „tím“ takoví nebyli (rozpor s védantou a také i s Maharišim). Mnohem přesnější formulace by mohla být například tato živá zkušenost nám zprostředkovává.....

[A.D.4]Tato formulace je zcela přesná. Je zřejmé, že už víte, že nejde o nějakou energii, ale že jde o potenciál Ticha, jakožto nositele prvotního a přirozeného stavu.

[A.D.5]Tato, bohužel, již tak přesná není, protože to, že jsme schopni rozlišit cíl stezky, nás ještě neopravňuje tvrdit, že pro naše vyjádření tyto návody musí být obecně platné. Všichni opravdoví Mistři vždy hovořili a psali ke konkrétním lidem a konkrétním situacím. Je jejich vlastní genialitou, že do textu vložili i myšlenky skutečně obecné, nelze však tuto posloupnost otočit. Obdobnou myšlenku podáváte vlastně dále i vy sám, byť trošku zkresleně, ve vysvětlení působnosti výroků Poonji.

[A.D.6]Toto jste (budu věřit, že jen „musel“) zkreslil až přespříliš. Nikdy v této spojitosti nešlo o samotnou praxi odevzdání se, ale o její prosazovanou formu.

[A.D.7]Zase zkresleno. Zkoumání sebe může být meditace, avšak Maharišiho Atmavičara by meditací být neměla, jak to sám on tvrdil, ba dokonce, sám poznamenával, že si atmavičaru ti, kdo ji nerozumí, jako meditaci „vysvětlují“.

[A.D.8]Toto je také zkresleno. Nevhodnost úsilí je vztažena k faktu, že usilovat může pouze ego, takže úsilí vlastně posiluje pozici ega, což je mnohdy nevědomky (ale někdy i schválně) zastíráno.

[A.D.9]A vy dokážete, v duchu Advaity, najít jediný argument, že tomu tak není? Zatím všechny, které byly proti tomuto výroku sneseny, vycházení z duality a duálního vidění, s Advaitou neměly vůbec nic společného, a to i tehdy, když byly jako "Advaitové" pojmenovávány.

[A.D.10]Tato myšlenka je již zcela zcestná – Vaše mysl Vám nijak nesignalizuje, že jste zcela změnil kontext z popisu „cíle stezky“ na „duální nauku o boji dobra a zla“? Velmi podivné a ve svém důsledku i velmi nepříjemné – hlavně pro ty, kdo Vaše tvrzení berou, a budou brát, jako tvrzení autorizovaná.

[A.D.11]Vidíte, a já si pouze myslím, že to pouze lidská mysl si přisvojuje tvrzení, že vyslovená pravda musí být zcela obecná. Mistři, jak jsem již poznamenal, tento „detail“ neřeší, oni hovoří a píší ve zcela konkrétním a navíc i zcela určitém kontextu – a je jen na nás, zda se pokusíme tento kontext nalézt a a dále rozvíjet, anebo budeme tvrdit, že jejich výroky jsou „nešťastné“ a – ze své individuální mysli – se je pokoušet „upravovat“ a „vysvětlovat“ - a tím i zkreslovat. Důsledkem prvního - nalezení Mistrova kontextu - je skutečnost, že naše vědomí se přiblíží k Mistrovskému vidění Skutečnosti (a to je skuečným cílem všech Mistrovských vyjádření), důsledkem toho druhého - interpretace myšlenky dle našeho vlastního aktuálního kontextu - způsobu je to, že se tomuto vidění pouze více vzdálíme. Vybrat si můžeme každý sám...

[A.D.12]Budeme všichni velmi povděčni, když přesně tuto pravdu předáte panu Vackovi. Děkujeme! (Za Eduarda Tomáše, Fráňu Drtikola, Mílu Tomášovou, Jaroslava Kočího, Jiddu Krišnamurtiho a mnohé další, Nikdo)

[A.D.13]Ale to vše jen proto, protože se domnívají, že jde o výrok zcela obecný a také tím dokazují neschopnost svého individuálního vědomí si uvědomit kontext, ze kterého Poonja hovořil a psal. Nic víc v tom není.

[A.D.14]Zase zcela zavádějící nepochopení Skutečnosti. Vaše mysl Vás vede stále k tomu, že Vaše individualita může dosahovat - a protože to není reálná skutečnost a ona to ví, a právě proto zakrývá tuto nereálnost absurdním požadavkem na ještě vyšší a vyšší (do nekonečna, samozřejmě) míru úsilí. Cílem správné stezky však není to, aby individuální mysl „dosáhla“, ale naopak, aby zvyk ztotožňovat se s individualitou byl nazřen jako zdroj utrpení. Vzpomeňme například na učení Buddhy, kde je to zaznamenáno více než jednoznačně.

[A.D.15]Ve výroku je spojena mysl a vědomí a proto se může zdát, že „vše je vědomí“ je pravdivý výrok. Není - pokud budeme stále používat zobecnělé významy pojmu vědomí a mysl. Pokud si je ale sami zkreslíme, může v tomto vyjádření být nalezena i skutečná pravda, ale tím zkreslením si zároveň zbouráme kontinuitu vztahů této „pravdy“ s pravdou Mistrů. Je to však pouze naše individuální volba, nelze ji publikovat jako obecnou, natož ji prosazovat a pokládat za jedinou možnou.

[A.D.16]Ano. Zcela přesně a správně. A v duchu této povinnosti jsme povinni nezkreslovat myšlenky Mistrů a v situaci, kdy jsou možné i další výklady takové myšlenky, jsme povinni nalézt její přesný kontext, ve kterém myšlenka vznikla. Pokud již musíme vynést nějakou kritiku takové myšlenky, měla by se opírat o znalost tohoto správného kontextu a z tohoto kontextu i vycházet. Pokud to takto neděláme, neplníme svou povinnost.

[A.D.17]Podle textu, který jste uvedl, ji učí Arunachala Ramana mnohem přesněji.

[A.D.18]Chápu, že to tak musíte psát, ale ani tak to není pravda. Jde právě o tu povinnost dodržovat kontext předávaných myšlenek. Kontexy jsou již na první pohled různé, takže i když jsou použity stejné pojmy (tj. stejná slova), myšlenky jimi vyjadřované jsou zcela rozdílné.

P.S. To "Tedy utište meditujícího/meditaci!" je velice prosté a jednoduché - znamená to pouze utište OSOBU meditujícího a přestaňte ji vnímat jako osobu KONAJÍCÍ meditaci. Doufám, že takto vysvětleno, je to srozumitelné už i Vám....

Neznamená to tedy "nemeditujte vůbec", znamená to pouze NEZTOTOŽŇUJTE SE S MEDITUJÍCÍ OSOBOU. To nakonec je také zvýrazněno v druhém překladu ve Vašem textu; bohužel, tyto dvě věci se Vám z nějakého důvodu prostě nespojily. A to mne také vedlo k formulování úvodu k těmto komentářům.

Vědomí je Vše? (1)

Předhodím vám tedy několik pár postřehů. Začnu u vědomí kontra nevědomí. V principu je to slovní hříčka, protože to rozlišení nesouvisí s vědomím - jako kategorií pro uvědomění - ale s uvědoměním a neuvědoměním - jako s kategorií směru pozornosti. To, že jsme se naučili nazývat skutečnost mimo zorné pole zaostřené pozornosti nevědomím, nám ještě nedalo žádný argument s tímto "nevědomím" pracovat jako s objektivně existující kategorií. Takže – můj závěr – vědomí je kategorie reflexe pozornosti, může nabývat formy individuálního vědomí, kdy je pozornost automaticky (zvykem) zaostřována zpět k formě vědomí individuality (tj. sebeidentifikace) a tak i potvrzení samostatné existence této individuality.

K tomu, aby vědomí bylo schopno realizovat proces uvědomování ale potřebuje něco, co mu slouží jako nástroj pro rozlišení. Bez tohoto nástroje je vědomí pouze pasivní a možná by se dalo nazvat i jako „spící“ (tj. samo si sebe neuvědomující). Proces uvědomování je totiž zaávislý na rozlišení (pojmenování a určení hranic „existence“ toho, co je „si“ uvědomováno).

Vědomí k tomuto rozlišení používá něco, co by se dalo nazvat „referenční rovinou projevení“, něco co dokáže vytvářet schémata rozlišení (dokáže „vytvářet“ zdánlivou objektivitu jevů, jejich formy a jejich „děje“). To „něco“ se dá nazvat myslí, jakožto projektorem i projekčním plátnem „myšlenek“.

Vědomí bez mysli je často zaměňováno za stav mysli „bez projevu“ - tj. uměle vyvolaný nestabilní stav, kdy je silou vůle (většinou nepochopením rad "papírového gurua") mysli vnucena pasivita. Základem pro odlišení těchto dvou je skutečnost, že vědomí bez mysli je stabilní stav („šunjatá“, někdy nazývaný také „čtvrtým stavem“ - stavem „prázdna“ ale pozor - ne „pusta“), kdežto stav vnucené pasivity mysli je stav nestabilní, právě protože je myslí identifikován jako stav „pustoty“ a tedy i stavem jejího „konce existence“, který v ní vyvolává okamžitou – a pro toho, kdo do této slepé uličky mysl již zahnal také i velmi nepříjemnou reakci – odmítnutí své vlastní „neexistence“ (něco jako „pud sebezáchovy“ aplikovaný na stavební prvek „uvědomění své individuální existence“, na mysl).

Mysl si vytváří schematický aparát (slova, pocity, vztahy, návyky atd.), kterými provádí ono vyhraničení jevu, jeho identifikaci (rozlišení a pojmenování) a k tomu i vázaný „postoj“ (tj. zaujetí schematického „stanoviska“ - mista odkud je jev pozorován). Tento aparát má nejen funkci identifikace – tj. nám zdaleka nejznámější funkci, ale má i funkci, kterou jsem nazval „vyhraničení jevu“ - což není z hlediska individuálního vědomí nic jiného, než vlastní tvorba jevu jako na tomto individuálním vědomí nezávislé entity. Z hlediska vědomí, které již není svázáno s omezením pozornosti na vědomí individuality (tj. „svou“ vlastní rozlišenou identitu) jsou takto viděny všechny jevy jen jako neskutečné a proměnlivé stíny na projekčním plátně mysli, z hlediska omezeného vědomí individuality jsou viděny jako neproměnlivé „objektivní skutečnosti“, které mají svou vlastní individuální existenci. Podle míry omezení vědomí individuality již aplikovanými schématy se tak mohou některé jevy jevit jako „uvědomované přímo“ a jiné jako „uvědomované post factum“, tedy takové, které jsme si zvykli nazývat jako „nevědomé“.

Výše napsané pro mne vyplývá ze základních charakteristik nelinearity „uvědomovacího“ procesu, kdy do čisté reflexe podnětů vědomím je vkládána jistá forma zkreslení a také i ztráty prvotní informace. Mírou tohoto zkreslování a ztráty je míra omezenosti vědomí individuální myslí (tj. „vědomí individuality“), která je dána ztotožnením vlastní identity s vymezenou individuální identitou. Důsledkem není však jen omezení, zkreslení a ztráta přímého vidění, ale také i ztotožnění „se“ (záměna pravé identity za myslí projektovanou individuální identitu) a tedy i připoutání „se“ k formám projevu. Toto omezení „se“ takto vytváří „kruhovou obranu“ proti přímému odhalení, takže v tomto „svém malém světě“ je vše navzájem propojeno tak, že se to jeví, jakoby se vše navzájem dokazovalo. Jediným rušivým prvkem je stav „vědomí bez mysli“, stav, který tuto „kruhovou obranu“ zcela ruší od základů. A proto je myslí „náhradou“ za tento stav vytvářen stav „konce vlastní existence“ tak nepříjemně, aby vědomí byla vnucena averze se tímto směrem pokoušet směřovat pozornost.

Identita a sebeidentifikace (3)

Tvá popisovaná "odvislost" znamená závislost? Proč zrovna od-viset?


Ten rozdíl je ve významu - když něco "závisí" na něčem "jiném", je to vlastně pro naši mysl "objektivně samostatné", a jen je v "něčem" podmíněno, což v tomto případě není pravda, protože individualita nemá svou vlastní "samostatnou" existenci (byť se tento fakt snaží všemožně zastřít), její domnělá "samotná existence" je pouze omezená forma pohledu na Celek. Aby tedy nevznikala ani malá možnost vzniku představy o "samostatné existenci" individuality, používám slovo "odvislé".

Dopisy a odpovědi (4)

Milý Ctiteli,

chápu již, že jste teoretik. Teoretik špatný, ale praktik ještě horší. My dva si nemůžeme z principu rozumět, protože při psaní svých odpovědí vycházím ze své více než 14-leté duchovní meditační praxe, která však pro Vás není ničím jiným než „schováváním se za úsilí." Současně si silně protiřečíte, protože na jedné straně tuto praxi odmítáte a současně píšete, že „nevím nic v praxi použitelného." Jak to můžete vědět, když nepraktikujete?

Spíše je to tak, že teoretik Vašeho ražení se s duchovním praktikem těžko na něčem shodne, z důvodů toho, že zůstal pouhým teoretikem.

Takže oslabení prožitku Sama sebe vlivem nemoci apod. je podle Vás „pouze účelově orientovaný nesmysl." Tak to chudák Mistr Ježíš Nazaretský, když během utrpení na kříži zvolal: „Ach, Bože, proč si mě opustil?" Dle Vaší logiky to žádný mistr nebyl, jenom jakýsi ubožák, co ho ukřižovali a nebyl schopen Boha, Vědomí Brahman v daném okamžiku naplno žít. Opravdu přísné odsouzení Mistra, jenž hýbe dějinami již více než dvě tisíciletí.

Takže, prosím, dosáhněte nejdřív prakticky, svou praxí a úsilím stavu sahadža samádhi (což asi hned tak nebude, poněvadž úsilí je pro Vás „schovávání") a poté mi napište, zdali jeho prožitek je tak absolutně nezávislý na fyzickém stavu těla. Dříve to nemá cenu, protože to bude zůstávat jen na úrovni Vaší teorie.

Ctitel: „uvědomění" a „uvědomování" není jedno a totéž. Pokud tyto pojmy dokážete zaměňovat, dá se vážně pochybovat o tom, zda náhodou nejsou pro vás pouze teorií bez praktického významu.

Tak toto se dá vskutku nazvat jako teoretické bazírování na nepodstatných věcech! Budiž. Takže „uvědomění" je okamžitý jednorázový akt, kdežto „uvědomování" je děj průběhový, dějící se průběžně a po nějakou dobu. Prošel jsem???

Tak nebo onak, v duchovní praxi nejde primárně vůbec o to, zdali je to uvědomění nebo uvědomování, ale co si uvědomujeme a kam a na co vedeme pozornost vědomí. Jde-li na věci a svět, uvědomujeme si věci a svět (samsáro), jde-li na vědomí samo, poznáváme se v tomto vědomí jako v naší podstatě. A to je to, o co opravdu jde! Pokud náhodou se mnou nesouhlasíte, otevřete si např. (abychom zůstali u autora, kterého snad dokážete strávit) knihu Eduarda Tomáše Jóga pozornosti. Tam se jedná o postupné naučení se jak směřovat pozornost na sama sebe. Úsilím a meditační praxí!!!

Ale samozřejmě, když se to v praxi učíme, nejdříve je to pouze krátké uvědomění (prožití), skrze samádhi, co je naše podstata a s postupující praxí se z toho stává uvědomování (prožívání) trvalé. Že ano?

A pak už je možné napsat, že trvalé uvědomování naší nekonečné podstaty se stává jednolitým nepřetržitým uvědoměním. A jsme v teoretickém bazírování tam, kde jsme začali.

Ctitel: základem Vaší myšlenky je představa, že „se chcete uvědomovat", mimo zcela jednoznačně chybné ztotožnění se s

představou, že „nyní ono uvědomění zde není" (což je v přímém rozporu s základními postuláty Ramany Maharišiho), je zde ještě zástupný problém onoho slovíčka „se". Jádro problému se vyloupne v okamžiku, kdy zkusíte zjistit (nejlépe introspekcí), co ono „se" vlastně zastupuje.

To je právě ono. Rád se oháníte teoretickým postuláty. „Ono uvědomění", přesněji řečeno Vědomí samo a možnost si jej uvědomit a sjednotit se s ním, zde samozřejmě je stále a trvale, ale co je to pro Vás platné, když mu – dle Vašich vlastních slov - meditační praxí a úsilím nevěnujete pozornost.

Ctitel: dalším velikým problémem je omezení sama sebe na „my, jednotlivci, jsme na Vědomí závislí", což je ve své podstatě také v rozporu s postuláty Ramany Maharišiho, a co více, je to celkově nevhodné východisko k jakékoli formě džnany. Proč tomu tak je, si jistě již zdůvodníte, v tomto kontextu, sám.

Vy se považujete být na Vědomí nezávislý? Viz Vaše „‚my, jednotlivci, jsme na Vědomí závislí ', což je ve své podstatě také v rozporu s postuláty Ramany Maharišiho." No, Maháriši by se velmi divil, co mu druzí vkládají do úst!

Úplně jste se prozradil, protože to je základní teze marxismu-leninismu: „Hmota je prvotní a vědomí od ní odvozené a druhotné." Další důvod, proč my dva se určitě neshodneme. Duchovní praxe stojí na faktu, že Vědomí, Duch je prvotní, noumenon, a vše ostatní pochází z Ducha, je na něm závislé a od něj odvozené, protože Duch, Bůh je Stvořitel.

Ctitel: Naopak, toto je velmi vhodné východisko pro cestu Bhakti, která ale „osobě" (v této chvíli myšleno ve formě rozvinutého ega) není zcela po chuti, neboť od ní vyžaduje jak poslušnost, pokoru a sebeodevzdání, tak jí nenabízí žádnou formu výjimečnosti a individuality (proto "osoba" směřuje ke „skrytí se v úsilí" ve formě džnany, která její ambice po výjimečnosti a individualizaci nekoriguje, protože předpokládá, že jsou již plně zpracovány a tedy i plně pod kontrolou)

Opět teoretické škatulkování. V praxi platí, že rozumný džňánin zahrnuje do své praxe i prvky bhakti. Čili při svém pátrání po své Podstatě átmavičárou pátrá s láskou a žhavou touhou. Takovou touhou, že potřeba ztotožnit se s touto Podstatou a odevzdat se jí se u něj stává tím nejdůležitějším v životě. A naopak rozumný bhakta nezůstává u uctívání jakéhokoliv obrazu Božího a chápe, že Bůh není obraz či modla či člověk, ale Nekonečný Duch, se kterým se může a má ztotožnit.

Ctitel: vaše vyjádření „protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali" jen doplňuje výše uvedené základní problémy do stavu, že vlastně existence Brahman je pro Vás nezajímavá – protože vycházíte z premisy, že jediný smysluplný život, který pro Vás nyní existuje, je existence ve formě jednotlivce (osoby) - „Ale my jednotlivci jsme na Vědomí závislí, protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali." (pro vysvětlení – stavíte život a vnímání na roveň jednotlivci, Vědomí je zde jen pro to, aby si jednotlivec svůj život uvědomoval.

O tom, že život a vnímání jsou na jednotlivci zcela nezávislé, ba dokonce, to, že jednotlivec má pouze iluzi „svého vlastního" života a vnímání – jak postuloval i Ramana Mahariši v mnoha promluvách, ani neuvažujete).

Proč tak děsně lžete? Viz „vlastně existence Brahman je pro Vás nezajímavá." Větou „protože bychom bez něj (nekonečného Vědomí) nežili a nic nevnímali" sděluji, že Vědomí a tím i jeho transcendentní stav Brahman je pro mě naprosto zásadní a nejdůležitější. Jasně jsem se vyjádřil, že to je to o co v duchovní praxi primárně jde.

Vám fakt nejde o Pravdu, ale pouze o očernění druhého, což jste mj. jasně předvedl v článku na KV, na který jsem prvotně reagoval. A stále mi to víc a víc potvrzujete.

Opět lžete nebo neumíte číst! To, „že život a vnímání (jakožto principy, poznámka MČ) jsou na jednotlivci zcela nezávislé" jsem se také vyjádřil, minulý email jsem psal: „Vědomí je na osobě nezávislé a osobu přesahuje, je nekonečné." Radši méně postulujte a lépe čtěte!

Pokud popíráte to, co jsem napsal posledně, tj. „Ale my jednotlivci jsme na Vědomí závislí, protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali.", tak se jenom opakuji, ale jste ryzí materialista.

V posledním odstavci kritizujete něco, co naprosto neznáte! Jiří Vacek učí dvě základní podmínky vysvobození. První je Poznání sebe sama ve Vědomí Brahman. Učí, že každý může duchovní praxí odstranit ego, čili omezení prožívání jedince na tělo a mysl, a žít jako bytost vědomá si své nekonečné Podstaty, která je na těle nezávislá. Druhá podmínka vysvobození je odstranění vásan a samskár. Toto jsou dvě základní příčiny utrpení – ego a vasány směřující do samsára. A teď pozor, terminologicky jsme se neshodli, vysvobození nedosahuje tělo, ale individualita, duchovní netělesná bytost ztotožněná s Nekonečným Bohem Brahman. Ztotožněním s Brahman se individuální bytost neztrácí a nezaniká, zaniká pouze její mylné omezení na tělo a mysl.

Tj. Jiří Vacek učí přesný opak toho, co o něm tvrdíte (či spíše úmyslně lžete). Učí přesně to, co (kupodivu jakžtakž správně) zmiňujete v druhé části odstavce.

Z důvodů uvedených výše je mi již jasné, že s Vámi si psát je marnost nad marnost.

S pozdravem

Martin Čapek

Vážený Martine Čapku

Nechci se Vás velmi dotknout, ale vaše odpověď je velmi úsměvná, až veselá. Tu nejveselejší část si ale nechám až na konec... Nyní se - dost možná i grafomansky – zkusím zastavit u jednoho tématu, které mi přijde velice podstatné.

Naše (klidně i „sebe si vědomé“ :-) bytí má dvě roviny. Rovinu projevu a rovinu existence. Rovina projevu je charakterizována myslí, jejími formami a jejími reflexemi (od určitého stupně poznávání je to lépe vyjádřeno slovem „sebe-reflexemi“). Rovina existence je charakterizována srdcem. Nalezení stavu ekvilibria, oboustranné vyvážené synergie obou rovin, je základem pro jakoukoli duchovní práci. Přijde mi to až tak samozřejmé, že mne neustále nepřestávají překvapovat zjevné důkazy nepochopení této prosté skutečnosti u mnoha lidí, kteří sami sebe za duchovní prohlašují.

Rovina srdce je charakterizovatelná (sice velmi těžce charakterizovatelná - jakékoli používání pojmového aparátu této rovině značně ubližuje, takže následující chápejte pouze jako neumělý popis pro ozřejmění podstaty) opravdovostí a vnitřní světelností.

Rovina mysli je charakterizována právě používáním analytického a popisného pojmového aparátu. Její hlavní deviza při hledání ekvilibria je její přímost a jednoznačnost. Pokud tedy vyjadřujeme věci nesrozumitelně, pleteme významy pojmů, ztrácíme tím hodně z její mohutnosti.

Všichni mistři stavů vědomí bdělé pozornosti (aka „vyšších stavů vědomí“), velmi dbali na přesné pojmenovávání popisů, na velice jemné rozlišování jednotlivých aspektů a na co nejmenší vliv interpretace těchto popisů svými posluchači. Proto vnímám důraz na explicitně jednoznačné vyjadřování jako základ pro správnou pozici synergie mysli a srdce.

V případě podvědomého zaměňování pojmů nerozlišující myslí (pro příklad třeba: „Ctitel Maharišiho“ a „Ctitel pravého učení Ramany Maharišiho“) lze vysledovat i jakési podvědomě aplikované bloky vytvářející zlomy v přímosti myšlenek. Tyto bloky jsem po několika zkušenostech s jejich „funkcí“ pro sebe nazval filtry, tedy ty, které filtrují vjemy a podněty tak, aby je neosvětlily a tak i vlastně „ukryly“ jisté klíčové skutečnosti v individuální mysli, které osoba s touto individuální myslí ztotožňovaná vnímá jako pro sebe nepříjemné či přímo nebezpečné. Prvotní vnější projev doteku skutečnosti s tímto filtrem je vnímán jako nervozita, podrážděnost, pokud dotek trvá déle, pak nastupuje stav nepříjemna až stav odporu, a pokud stále dotek trvá, nasadí „se“ (zkuste si na ten pravý význam „se“ přece jen přijít sám...) do boje nejsilnější kalibr, kterým disponuje – a to jsou emoce, agresivita a hysterie.

Filtry jsem ale ve zkoumání musel rozlišit na dva druhy – ochranné a obranné. Ochranné jsou pro mne ty, které vytvářejí ochranu individuality ve smyslu její existence (například filtry jasnozřivosti, filtry přímého vnímání jednoty, filtry integrity a konzistence individuality), filtry obranné jsou do individuální mysli zavedeny individuální existencí a my některým říkáme zvyky, návyky, jiné jsou zodpovědné za odžívání chyb a pomýlení (ve smyslu „nevidění“ rozvíjení příčin následných krizových situací) – ne zcela správně je nazýváme „karmou“, další filtry působí ve styku s okolím atd. Vesměs jsou nutnou součástí existence individuality, avšak měly by být poznány v celé své šíři, protože vlastně jen ony jsou zodpovědné za omezení čisté individuality a tedy také i za naše bloudění v čase a prostoru.

Pokud existuje stav vyváženosti obou rovin, rovina srdce svou opravdovostí dokáže zatlumit působení obrany filtrů a tak i svou vnitřní světelností „osvítit“ mysl a tak všechny tyto filtry zviditelnit. Rovina mysli může celému procesu výrazně napomoci přesným a jednoznačným popisem reflexí (a proto všichni Mistři dbají na jednoznačnost a přesnost svých vyjádření – vedou mysli svých posluchačů právě k té přesnosti a jednoznačnosti). Tyto reflexe takto přímo vedou k odbourávání záměny emocí a citů, záměny iluzí za skutečnost, odstraňují také „slepá“ místa při „mapování“ pastiček a pastí mysli samé.

Pokud je rovina mysli zcela pročištěna, individualita již nemá žádná omezení a je schopna vnímat svou vlastní existenci jako iluzorní zcela přímo (filtry přímého vnímání jednoty jsou již plně transparentní, anebo už nejsou vůbec aktivní) a je také na ní samé, zda svou iluzorní existenci použije jako prostředek pro ty individuality, které se ještě s omezeními ztotožňují, anebo pouze „vyvane“.

Na Vašem posledním dopise je zřetelně vidět, jak snadnou úlohou pro Vaši mysl je vás vést do „míst“, kde si sám myslíte a sám i dokazujete, jak jste vlastně „dokonalý“ (například „14 let meditační praxe“ – jakoby na aktuálním čase nějak záleželo - vzhledem k tomu, že každá individualita má svoji, a většinou i značně dlouhou „historii“, většinou ji vnímáme jako „minulé existence“); jak vás vede k přesvědčení, že přesně víte, jak to je (například „uvědomění“ je stav, „uvědomování“ je proces, takto je to „jasné“, že ano...), a tak dále, ve smyslu rozvíjení vaší soukromé individuality.

Ale skutečně nejvíce mne rozveselila Vaše zkratovitá úvaha na téma dialektického materialismu, kterou jste si odvodil z toho, že nesouhlasím s vaším vyjádřením „my, jednotlivci, jsme na Vědomí závislí" i když jsem svůj nesouhlas uvedl slovy „dalším velikým problémem je omezení sama sebe na“. Mou primární myšlenkou bylo přivést Vás k úvaze, proč se omezujete na „my, jednotlivci“, když přece cíl duchovní cesty je jasně deklarován jako zbavení se omezení individualitou. To, jak jste na tuto úvahu vůbec mohl zareagovat ve smyslu: Úplně jste se prozradil, protože to je základní teze marxismu-leninismu: „Hmota je prvotní a vědomí od ní odvozené a druhotné." ve mně vzbuzuje nemírné veselí. Děkuji Vám za to...

A tak Vám tímto navrhuji, abychom se tomu všemu jen z plna hrdla zasmáli a nechali to už být. Vždyť se nedomluvíme, jak jste již napsal vy sám. Avšak, pokud budete mít nějaké inspirativní myšlenky, moje dveře jsou dokořán...

V úctě Váš
Nikde.Nikdo