Práce s myslí [0.2]

Vnitřní vyvážení – přípravka 2

Stejně tak, jako je možné pozorovat dynamiku mysli, je možné tuto dynamiku (proměnlivost) vysledovat všude v projevené realitě. Je sice na mnoha místech zmiňováno, že veškerá dynamika vychází z jakéhosi zdroje, který, ač dynamiku vytváří, sám jí není dotčen. Bez přímé zkušenosti tohoto zdroje jsou však všechny interpretace pouze teoretické a ve svém důsledku více či méně vytvářejí spíše blokaci přímé zkušenosti, než skutečnou pomoc.

Intelektem lze ale odvodit pracovní závěr, který se dá i prakticky použít. Je-li vše projevené vytvářeno z tohoto zdroje, musí mít tento zdroj svou reprezentaci v jakékoli úrovni projevu. Důsledkem tohoto tvrzení je skutečnost, že se nemusíme odkazovat na nějakou abstraktní interpretaci popisu tohoto zdroje od někoho jiného, ale naopak, můžeme nalézt přímou reprezentaci tohoto zdroje v jakémkoli prostředí, ve kterém se momentálně nacházíme. Je pravda, že takto přijdeme o možnost odkazování se „ale ten to popisovat takto a takto“ případně i konfrontační „ten to takto nepopisuje...“ - budu však předpokládat, že obhajoba vlastních pomýlených interpretací slov někoho jiného má mnohem menší významovou hodnotu, než vlastní přímá zkušenost.

Vyvstává tedy kardinální otázka, jak tuto reprezentaci hledat a nacházet. Již z prvotního principu, že vše vychází z tohoto zdroje, můžeme zapomenout na nějaké to „hledání“... Hledat v tomto případě znamená mít představu o tom, jak má vypadat to, co chci nalézt, což ale z druhé strany znamená odmítnutí všeho, co této představě neodpovídá – a to je v kolizi s výchozím faktem, že vše vychází právě z toho zdroje, který chceme nalézt.

Zůstává tedy ono „jak nacházet“. Neustále je potřeba udržovat informaci, že vše, co jsme si schopni uvědomovat, vychází právě z toho zdroje, takže si vše zároveň s sebou nese i jakýsi „otisk“ tohoto zdroje. Tento „otisk“ je právě tím přímým projevem zdroje v naší rovině vnímání, a tedy je možné pomocí těchto „otisků“ nalézt i samu reprezentaci zdroje v našem prostředí. Svým způsobem by stačilo jen pozorně vnímat pohyb a klid v našem okolí, je však o mnoho jednodušší cesta. Tou je pozorné sledování změn v nás samých – v naší mysli, v našem vnímání, v našich reakcích...

K tomu, abychom byli schopni pozorovat změny v nás samých, potřebujeme se naučit tyto změny vůbec postřehnout, vše ostatní již bude celkem jednoduché... ;-)

Přípravka 2 - praxe

Každá individualita si s sebou nese vtisknutu jistou formu setrvačnosti. Někdo méně, někdo více. Tato setrvačnost se projevuje ve všem, co daná individualita prožívá anebo zažívá. Jakékoli vnitřní anebo vnější hnutí má u normálního jedince za následek setrvačnou reakci na tento podnět. U mnoha jedinců to dokonce vypadá tak, jakoby vlastně žili v minulosti, která přesně zobrazuje časový posun identifikující právě onu setrvačnost. Takto ale žijí v nereálném světě svých vlastních představ, uniká jim skutečnost taková, jaká opravdu je. Mnohdy si tento fakt ani neuvědomují, v závažnějších případech si ho ani uvědomit nechtějí – připravují se tak ale o možnost nalézt onen zdroj (a mimo toto také o mnoho dalších věcí).

Nejjednodušší by bylo zrušit tu závislost na vtisknuté setrvačnosti, to ale – pro většinu – není nikterak jednoduchý úkol. Naštěstí ale existuje něco, co může zvládat úplně kdokoli, kdo bude opravdu chtít (udrží si svou prvotní motivaci).

Jde o to, že – stejně jako plovoucí bárka na vlnách -, i naše těžiště je vlivem vnějších (ale i vnitřních) podnětů neustále ve zdánlivém pohybu – alespoň tak to můžeme pociťovat. Neustále se jakoby mění naše pozice vůči okolí, neustále námi proudí různé energie, neustále jsme těmito energiemi strháváni, případně tyto energie zachycujeme, měníme a zase vypouštíme.

Všechny tyto děje vytváří naše osobní prožívání... - právě skrze onu – naší individualitě vtisknutou – setrvačnost. Pokud odhlédneme od návykového charakteru prožívání samého, je zde možnost tento pohyb pozorovat i nezúčastněně. Něco jako kdybychom pasivně sledovali nějaký film. I přesto jsou filmy, které nás svým dějem strhávají a my prožíváme děj zaznamenaný v příběhu filmu – to ale již není ono pasivní sledování... ;-)

To "nezúčastněně" tak vlastně znamená naše "nevstupování" do děje. Protože „lidi sou chytrý jak vopice“, našli jsme si plno forem, jak takovou nezúčastněnost udržet po delší dobu. Někdo se zauzluje do nehybné pozice, ve které téměř nemůže ani dýchat, jiný si zase vytváří intelektuální pozici odmítání všech typů energií vytvářejících podněty a tvrdí, že tyto energie (emoce) kontroluje, někdo ubíjí fyzickou rovinu své existence až tak, že umlčuje její ochrannou „obalovou“ funkci a někdo třeba přímo tuto ochrannou funkci překračuje požíváním jedů, které takové násilné uvolnění způsobují. A je mnoho dalších forem.

Jejich prvotním cílem - a většinou, vlivem posunu vnímání skutečnosti jednostranným protěžování té určité formy i cílem zapomínaným – je vysvobození svého vědomí z „tenat té setrvačnosti“... Je to velmi prosté – jako děti jsme nebyli svou setrvačností tak velmi svázáni. A jako děti jsme vnímali skutečnost přímo a bez interpretací. Tato zkušenost nám trvale zůstává v našem středu a svým způsobem nás vede celou naší existencí. A svým způsobem neustále jakoby hledáme realizaci této prvotní zkušenosti existence – a toto platí bez výhrady pro všechny, i když formy hledání a formy realizace mohou být různé a dokonce i navzájem protichůdné...

Každý jedinec si (možná po trošce námahy ze „vzpomínání“) dokáže připomenout tento „svůj vlastní prvotní cíl“. Pokud to dokáže, může si také uvědomit, že charakter tohoto zážitku je klidný a vyvážený. A obojí, jak ten klid, tak to vyvážení jakoby vychází odněkud „zevnitř“ - není nikterak odvislé od „vnějšku“ - ba naopak! Dokáže ten vnějšek velmi snadno a lehce proměňovat v prostředí klidu a míru.

Tento zážitek je zřejmě zcela univerzální a není svázán s žádnou kulturou a ani s žádnou rovinou projevené existence. Je jakoby vlastní každému a všem, a dokonce lze vysledovat, že je nejen společný, ale je i navzájem přenositelný.

Všechny tyto charakteristiky zcela přesně identifikují onu reprezentaci zdroje, kterou máme za cíl nyní nalézt. Zcela základním projevem nalezení této reprezentace v naší rovině je to, co jsem si vytknul v názvu – vnitřní vyvážení.

Tak tohle je ono... ;-D

Práce s myslí [0.1]

Práce s myslí, přípravka 1

Je mnoho lidí, kteří používají slovo „mysl“, avšak podle (nejen mých) zkušeností je mezi nimi ale žalostně málo lidí, kteří mají alespoň trošku reálného ponětí, o čem vlastně „jde řeč“...

A to i k jejich vlastní škodě, protože celý komplex vědomí-mysl-osoba-identita jim zpravidla přímo určuje jejich vlastní individuální existenci a většinou také ovlivňuje existenci jejich okolí, a to i se všemi důsledky, které takové ovlivňování přináší.

Je několik neobejitelných principů jakékoli práce s myslí. Základem všech je ale vnitřní motivace – svým způsobem jde o osobní touhu [svou, ale někdy i cizí(!!!)] mysl „zvládat“ a případně i „využívat“ - bohužel však jakékoli odhodlání záhy naráží na problém nejasnosti a nečitelnosti vnitřních vazeb mysli. Toto zpočátku jen mírně rozmělňuje onu prvotní energii vycházející z motivace, po několika neúspěších však vede k zablokování této motivace a člověk se dostává (svou vlastní činností) do stavu určité individuální izolovanosti a ta ho posléze vede k odhození všech pokusů vůbec s myslí napřímo pracovat.

Vnitřní motivaci jde ale velmi prostě a jednoduše udržovat. Stačí si jen uvědomovat jednotlivé dílčí úspěchy a umět je patřičně zařadit do celé mozaiky, podobně, jako když skládáme vícerozměrné puzzle...

Zde ale narážíme na jednu z hlavních nepříjemností aktuálního stavu světa, kterou je obrovský nadbytek informací, které ale jakoby s sebou nenesou adekvátní vnitřní hodnotu.

Jádro této „nepříjemnosti“ jsme zvyklí hledat vně, nejlépe u autora informaci publikujícího, problém je ale natolik globální, že si jen skutečně málo jedinců uvědomuje reálnou příčinu a téměř nikdo si už nechce uvědomovat dopady.

Vrátím se tedy zase na začátek a vytáhnu další z těch pilířových principů – mysl, realita (=projevený svět), jejich reflexe a všechny reakce nejsou statické, ale jsou vždy a všude dynamické - což znamená, že jdou u člověka vždy ruku v ruce, že se zároveň všechny navzájem ovlivňují a ve svém důsledku to také znamená, že je bez hlubokých zkušeností ani sami neumíme v praxi nikdy od sebe oddělit.

Jsou jedinci, kteří se snaží popisovat některé skutečnosti „staticky“, aby mohli vyjmout nějakou složku (například třeba ty „reakce“, které jsou ze všeho jiného pro normální lidi tím nejatraktivnějším lákadlem), mohou dokonce vytvořit celé systémy [nehybných] popisů a z nich abstrahovat „dokonalé“ závěry - avšak do praxe se jim takové „závěry“ přenést nepodaří, protože tok řeky života je odnesl již velmi „daleko“ od místa, kdy si vytvořili ten svůj prvotní statický obraz.

Jak tedy na to „vyzrát“?

Právěže „vyzrát“ je vhodné, a to jak slovně, tak i příkladem:

Základními významy toho slova „vyzrát“ jsou vlastně dva paralelní významy - „vyzrát“ jako „využít triku k ulehčení si „, anebo „vyzrát“ ve významu „dospět“ do takové hloubky pochopení souvislostí, ve které je možné pracovat přímo s příčinou.

Ve světě jakoby oba paralelní významy vlastně splývají, i když někde uvnitř je jasné, že se mohou (hlavně ve smyslu budoucích projevů) docela lišit...

V daném čase ale jde o to, překonat „překážku“ a jít „dál“ - a z tohoto pohledu jsou téměř rovnocenné.

Pod povrchem ale výše uvedený „příklad“ zanechává několik zviditelnění „vnitřních vztahů“, které potřebuji použít, abych byl s to nějak srozumitelně popsat, jak se „použitelně chovat“ k „dynamice“ práce s myslí.

Přípravka 1, praxe

Mysl, realita (=projevený svět), jejich reflexe a všechny reakce – ano, jistě – co je ale spojuje až tak, že vytvářejí na pohled jednolitou masu? Odpověď není až tak složitá, je to něco, co jsme si zvykli nazývat „energie“.

Zvykli nazývat... - pominu-li všechno to, co vedlo k vytvoření tohoto „zvyku“, pro další se potřebujeme alespoň trošičku dostat „pod pokličku“ významu slova „zvyk“.

Naše ztotožnění s individuální formou mysli nás vede ke každodenní realizaci propojení „slov“ s jejich vnějšími „významy“. Pokud bychom nějaké určité slovo opakovali za sebou mnohokrát bez toho, abychom je pokaždé interaktivně propojovali s jeho vnějším významem, zjistíme, že se to dané slovo jakoby „vyprázdní“, a naopak, pokud bychom někde zachycené slovo vědomě opakovali s tím, že bychom tomuto slovu při jeho opakování „přidávali“ obraz nějakého konkrétního vnějšího významu, po nějaké době bychom takové spojení viděli jako „reálné“ a dokonce bychom ani nebyli ochotni o tomto faktu jakkoli pochybovat.

Bombastické na výše napsaném je to, že se to takto v naší mysli děje téměř stále, a to aniž bychom si to jakkoli vědomím uvědomovali. O to je více „neprůchodné“ s takto vzniklými spojeními „pracovat“ (např. modifikovat)v komunikaci s okolní společností...

Jádrem této části není cokoli na procesu spojování slov a vnějších významů měnit. Jádrem je spíše celý tento proces zviditelnit tak, aby byl modulovatelný a následně i modulovaný (něco jakoby „uvnitř“ trojúhelníku vytýčeného pojmy „ovlivňovaný“, „řízený“ a „kontrolovaný“), kdy sledováním vnitřního vyvážení vědomí budeme s to zachytit ono neuvědomované spojování - v realitě navzájem disharmonických prvků (slov s významy) - a na takový podnět patřičně „zareagovat“.

Prvním praktickým bodem tedy musí být „zviditelnění“ a „určení“ čehosi, co jsem si dovolil nazvat „vnitřní vyvážení“...

Finální stav.

.. a jak je to s tou téměř "magickou" hranicí?

Je to vlastně velmi prosté.

Ta hranice je charakterizována změnou vnitřní logiky.

Na jedné straně je pud sebezachování (zachování individuality, identity, osoby) ve svých myriádách forem a jejich projevů - od dětského "moje, moje" až k tzv. "dospělému": "Já to dokážu, já můžu a já na to mám...".

Na druhé straně je těžiště již v klidu a míru a všechny formy a projevy mají společného jmenovatele ve službě, pokoře a schopnosti vlastního sebeobětování.

Dalo by se říci, že tou hranicí je tedy ono překonání tlaku pudu sebezachování - ale naneštěstí tomu tak není vždy.

Jsou totiž dvě formy překonání tlaku pudu sebezáchovy - intelektuální a "přirozeně citový" (omlouvám se, ale nemohu najít slovní ekvivalent něčeho, co se slovy nezachází).

Intelektuální forma je vlastně vázána jen na rozvinutou mysl se schopností sebereflexe - a je to vlastně zcela prostý barterový obchod: vydržím-li tohle, získám tamto. V praxi třeba "vydržím-li to odvrtání kazu a zasazení plomby, přestane mne ten zub bolet..."

"Přirozeně citovou" formou jsem nazval opak takového barteru. Jako "ukázkový" praktický příklad lze citovat příběh pohádky "Slavík" od Oscara Wilda, ale podobných příkladů z praktického života každý zná více... Je však velmi zajímavé, že většina těchto příkladů je lidmi zcela mimo jejich intelekt chápána jako "úžasné" - jen je to jejich velká škoda, že tento fakt je většinou lidí také okamžitě přehlédnut.

Fakt, že lze něco konkrétního okamžitě identifikovat jako "úžasné" bez logické analýzy myslí, je naprosto bezprecendentní možností následovat "tišinu" Srdce, bez nutných rituálů "zaměřování pozornosti do oblasti hrudníku". Prostě setrvačnost orientace na intelekt je obrovská a pro mnoho lidí navíc není ani nijak snadné dobrovolně se zříci euforického prožitku z uchopení/pochopení/použití, který orientace na prožívání intelektem přináši. Naneštěstí takto nelze realizovat onu "tišinu" Srdce - anebo možná i "naštěstí" - protože nedostatečnost, nedokonalost a hlavně časová omezenost uměle udržovaného (také i jen zdánlivého) klidu mysli nějakou mentální či fyzickou metodou/technikou vede do spirály nahánění intenzivnějšího a intezivnějšého prožitku s možným (i když ne častým) důsledkem opuštění intelektu jako primárního naplňovatele smyslu existence...

;-)

Finální stav.

Nabízí se jedna otázka:

Proč měnit svou - v podstatě -velmi "dobrou" pozici v životě, svou vydobytou možnost jiné ovládat a získávat tak velmi příjemné zadostiučinění? Proč vlastně opouštět "zaběhlé" formy existence a nahrazovat je nejistotou a z velké části také i osamocením?

Pokud si někdo klade tento druh otázek, bude lépe, když se bude věnovat tomu, v čem vidí smysl své osobní existence. Klidně může rozšiřovat své schopnosti manipulovat a ovládat davy, klidně se může askezí propracovat k tomu, že bude schopen provádět i zjevnou (a tedy i projevenou) magii. Neexistují žádné meze a žádné hranice.

Je to jeho aktuální nasměrování a je to i jeho správná cesta. Neměl by však své okolí - ale hlavně sám sebe - mást jakousi virtuální formou "mystické předurčenosti" či dokonce "duchovní skvělosti".

A o to okolí v principu ani zase tak moc nejde...

Ve skutečnosti jde jen o to, co je skutečným obsahem té dané konkrétní individuální mysli - to je z jedné strany jeho vlastní dědictví a ze strany druhé je to i příslib věcí budoucích...

A takovému člověku se tyto přísliby jeví ve velmi jasných odstínech osobního štěstí.

Proč tedy vlastně všechno toto osobní štěstí odsunovat na vedlejší kolej?

Na to neexistuje jiná odpověď, než ta, že v toku času existují okamžiky, kdy je pociťována jiná rovina existence, která člověku otevře dosud neuvědomované hloubky a - v koloběhu denního života - zcela přehlížené odpovědi. Teprve tato rovina přináši pravé odpověďi na tyto normálně nezodpověditelné otázky. A v těchto okamžicích je ta odpověď i zcela přirozeně zřejmá - jenže, je to jen "jako když býk mávne ocasem"....

Pokud je stále vnitřní harmonie a klid přebíjena touhou po individuálním projevu, pokud je přítomná stálá a nutkavá potřeba získávat pozitivní zpětnou vazbu na svou vlastní individuální existenci, potvrzení osobních zásluh a uspokojení z osobní dokonalosti, není zde žádná síla, která by toto nasměrování "z vnějšku" mohla změnit. Všechny úpřimé i velmi dobré rady jsou touto touhou přetaveny do nového paliva tohoto individuálního ohně vlastní existence, který poté hoří jasněji a výš a tak dodává větší a větší uspokojení. A většinou právě jen pro toto větší a větší uspokojení je mysl ochotna vstoupit i na půdu zkoumání sama sebe a své skutečné podstaty.

A proč je tedy potřeba tyto "vehementně ukrývané pravdy" vytahovat na světlo?

Ne. Není žádné proč. To jen mysl neustále hledá svou intelektuální potravu, aby ji mohla více a více přetavovat do nových a nových obzorů, které si pak klade za cíl dobývat a na nich růst.

;-)

Finální stav.

Je to již delší dobu, kdy pro „mne“ vše dostalo komplexní tvary a neuvěřitelnou hloubku. Z jedné strany je to zcela ohromující skutečnost, z druhé strany z toho ale dýchá hluboké zoufalství a osobní bezmoc. Vše ale záleží na rovině, ze které je tato skutečnost vnímána...

Dlouho jsem si myslel, že utajování pravé skutečnosti je svázáno s možností zneužití této skutečnosti a její znalosti. Dlouho jsem si myslel, že je to spojeno s nemožností existence nezkušených jedinců v této skutečnosti – že by jim hrozila nějaká újma, jim nepochopitelná, a tedy také újma mimo jejich možnost reagovat...

A při tom jsem zcela jednoznačně věděl (nedá se to jinak napsat), že tento pohled není ten pravý – a tak jsem zcela programově následoval tuto vnitřní „znalost“ a ...

Jakmile se ale ustavila vyváženost, začalo být více méně zřejmé, že ve vědomí existuje určitá hranice, kterou není v silách normálního jedince s to překročit, a zároveň, i když už je jednou překročena, není nijak složité ji znovu vytvořit. Tato hranice je natolik „instantní“, že nepoučený jedinec ji vesměs vůbec neregistruje; ale zároveň je natolik neprostupná, že tomuto jedinci vyblokovává veškeré informace o sobě samé a dokonce i o něm samém tak, že je v tomto ohledu najednou jakoby zcela hluchý a slepý...

Právě tato zkušenost slepoty a hluchoty mne vede k závěrům, že na skutečnosti samé není nic tajného a nebezpečného – jen ta pravá skutečnost není „žádoucí“ a „žádaná“. A aby takto nepadl celý systém modelů „zajímavé“ a „přitažlivé“ existence, je tato informace o pravé podstatě zakrývána tajemností a nebezpečenstvím.

Člověk ve vleku osobní touhy po projevu je jí tak vtahován do soukolí světa, kde na jedné straně je mu nabízena možnost vlastního „svobodného“ projevu, ale ihned je - jako protipól „svobody projevu“ - ustavena jakási „demarkační čára“ rozlišení „akceptovatelnosti“ a „neakceptovatelnost“ takového projevu. Toto „omezení“ vlastního projevu je v mnoha případech i počátkem snah o zrušení takového „vnějšího“ omezení, a to všemi myslitelnými prostředky.

Na jedné straně je preferována možnost získání „moci“, nadvlády nad svým okolím (diktatura, materiální bohatství, atp.), na druhé straně jsou preferovány „nestandardní“ metody sebeprosazení (magie, mystika ajp.). Protože však všechny metody vedou stejně k rozvážení té esenciální vyváženosti vědomí (což zase ale vede - již z principu - na nemožnost dosažení bodu plného a trvalého uspokojení...), vedou tak také zcela automaticky na pohlcení všech rovin vědomí až patologickou touhou po ještě větší „porci zisku“, jejímž důsledkem je mnohem větší omezení osobního projevu, než kdykoli bylo před tím. S takovými omezeními se dostavuje i jakási forma rozčarování z neuspokojenosti - která by mohla vést k pochopení pravé podstaty - avšak vlivem setrvačnosti mysli je takové pochopení většinou odsunuto „ad acta“ i pouhou nesmyslnou nadějí na další „porci“...

Tato setrvačnost mysli je právě tou silou, kterou vědomí překlenuje ono „prázdno“ mezi jednotlivými „výbuchy“ vlastního individuálního projevu. Zároveň je nálepkuje jako „nutné zlo“, které je potřeba osobním (vynaloženým) úsilím překlenout, aby se mohla „zase“ dostavit euforie z „dalšího“ výbuchu...

Zoufalství této situace je dovršeno uvědoměním, že každý další „výbuch“ projevu již nepřináší takovou míru euforie, kterou si mysl vymalovala – a tak se do popředí pozornosti dostává i peklo honby za intenzivnejšími „výbuchy“ ve snaze zachytit více a více emocionální energie z té euforie až do situace „za každou cenu“.

Z výše napsaného je vidět, že skutečnost, taková jaké je, se svou vyrovnaností a vnitřní harmonií, není schopna konkurovat těm energetickým výbuchům omamujících euforických stavů, a tak vlastně není nikterak zajímavá – snad jen z toho pohledu, že je to něco „jiného“, co by se asi dalo „využít“ („zneužít“) pro vytvoření podloží pro nějakou další osobní euforii – což zase jen vede k jiné formě honby za „stavy vytržení“, „projevy osobní výjimečnosti“, „nadřazenosti“ a tak stále stejně...

Rozepisovat zkušenosti s vyrovnaností a klidem vědomí pro nápovědu „co a jak dále“ je téměř beze smyslu, protože na jedné straně je zájem spíše o nápovědu jak dosahovat oné osobní výjimečnosti/nadřazenosti a také i osobních euforických stavů, které s vyrovnaností a klidem jsou dost nesdílné, na druhé straně zachycení a skutečné uvědomění si této vnitřní harmonie zcela zákonitě otevírá i vnitřní zkušenost její podstaty – takže jakýkoli „nápovědný“ popis je v této chvíli již zcela zbytečný...

Snad jen ty okamžiky vnitřní „pustoty“ mezi těmi výbuchy mohou být odůvodněním pro napsání několika myšlenek... Snad.

;-)

Otázky od Miroslava...

Jak tak čtu tvoje reakce, vypadá to, že máš asi neuvědomělý problém se svým potlačeným "osobnem".
Abych ti to přiblížil na příkladu - podobně jako neuvědomělý homosexuál může mít problém s existencí homosexuálů. Je na ně negativně přecitlivělý, vidí je i tam, kde nejsou. Prostě má v sobě v tomto rozpor a proto nemůže mít normální, přirozený indiferentní vztah k homosexuálům jako k ostatním lidem.

Jak jinak si vysvětlit, jak za vším vidíš osobu, usilovnou snahu a to ve tvém podání osobu, snažitele, jako něco negativního, matoucího a v opozici k této osobě a snaze vidíš něco "skutečného" co nahlédáš pouze ty ... a Mistři ;-)

Dovedeš vůbec připustit, že rozvoj schopnosti poznávat, sebereflexe apod. může být vedlejším, neúmyslným výsledkem právě jen uvolnění, upuštění od "pracného" snažení? Zanechání rozvíjení obsahů mysli? Proč si skoro za vše co čteš dosazuješ usilovného snažitele?
Myslíš, že se nemůže něco rozvíjet aniž by v tom byl nějaký záměr se rozvíjet? Že individualita, osoba a její záměr může být naopak až výsledkem určitého rozvoje? A že zánik osobní deformace skutečnosti může být také následkem určitého rozvoje (vývoje, děje)?



Myslím, že jsi zase na intelektuálním scestí. ;-)

Máš kousek pravdy v tom, že něco předpokládám. Zcela se ale pleteš v tom, co to je.

Svým způsobem je to i zábavné, sledovat, jak lidé (ale nejen lidé) přímo nesnášení čisté veliké plochy. Použiji-li také příklady, tak například: na rozlehlou louku napadne vrstva sněhu a ve většině myslí se objeví touha na této ploše zanechat svoje stopy.... SVOJE STOPY! Stejné je to i na zdech, kůře stromů a ... najdeš jistě sám mnoho dalších příkladů.

Stejně tak je to i s tím "osobnem" a "ne-osobnem".

Představ si, že ten prostor "mezi námi" je taková bezbarvá plocha. Když do ní někdo vstoupí, je to, jako když pustíš akvarelový pigment do vody - začne se z něj ten jeho pigment (jeho barva) šířit okolo něj. Pokud do toho nevstoupí jiná barva, za chvíli je celý objem vody probarvený. Jen velice málo jedinců si ale dokáže rozlišit a následně i uvědomit, že ta voda (ten prostor) byl před jejich vstupem "čistý" (prázdný), protože si svou barvu (energii a formu) neuvědomují a tedy ji ani skrze svou mysl NEVIDÍ...

A to je ono pomyslné "jádro pudla". Oni si neuvědomují to, že jejich existence zanechává barevnou stopu (protože svolují, aby jim jejich mysl filtrovala/blokovala tuto informaci), ale pokud se v jejich okolí objeví JINÁ barva, reagují podle své přirozenosti, často i velmi agresivně. (Zase podobnost - zvířata mají svá teritoria, člověk si ani neuvědomuje, jak je v tomto těm zvířatům podobný...)

Stejně tak člověk, který si svou osobu neuvědomuje v celé její šíři, je podvědomě v automatickém obranném postoji, jakmile se vedle něj zjeví něco, co tu osobu "jaksi" neprojevuje.

A tím se dostávám k tomu, co jsem psal hned na začátku - ano, něco předpokládám. Předpokládám, že investuješ-li čas a úsilí zde něco psát, tak musíš k tomu mít důvod. Vybral jsem si z těch mnoha nabízejících se jen "jeden". A to ten, že si tvé vědomí již uvědomuje, že jsou věci, které "jaksi" není schopno vidět napřímo. A tak tuto "pracovní" osobu pisatele stavím do pozic, ve kterých je ten rozpor mezi vycítěným a opravdu zřeným, největší.

A musím tě pochválit. Zatím to funguje přesně podle mého předpokladu - reaguješ na ty záměrné odlesky skutečnosti, což znamená, že jsi velice vnímavý. A to je také velká naděje, že s troškou systematičnosti, zmapuješ hranice toho "svého" virtuálního světa, a dokážeš ty hranice, s plným uvědoměním tohoto kroku, i překročit.

A ke tvým otázkám - ano, umím tu osobu zaostřit tak, že je "neúměrně přecitlivělá", a také to někdy používám. Ale je to vědomá aktivita. Naopak, když tady taková aktivita není přítomna, pozornost není zaostřována, přecitlivělost zde také není.

Pokud jsme u těch "Mistrů" a "mistrů" - jediné, co je opravdu důležité, je to, co je schopna uchopit ta konkrétní vlastní mysl, a co je schopna pustit. Některé myšlenky jsou i dostatečně účinné na určitou konkrétní situaci, pokud ale situace musí být teprve vytvořena, musí být použito prostředků, které ji správně utvoří. A to většinou slova mistrů nemohou - ty správně reagují pouze na existující kontexty a situace, použití těchto myšlenek bez kontextu vede do zmatení. Všimni si, že mnoho takových aplikovaných slov mistrů nepoužívám, protože právě jsou v mnoha myslích propojena s nevhodnými kontexty, kterým bych takto dával energii k životu a k zavádění na scestí, často i do intelektuálních propastí...

A stejně tak - všimni si, že nosným prvkem toho, odkud popisuji, jsou obětování a odevzdání, klid, důvěra, vděk, změna těžiště vnímání, kontrast k osobnímu, přímá existence (bez osobního a ne-osobního vnímání). To jsou ale jen takové ty abstraktní popisy zkušeností, které utvářejí to, jak reaguji, případně jak reakce vyvolávám. Aby je šlo používat s nějakým pozitivním výsledkem, musí být podloženy velice konkrétní zkušeností. A proto nelze z těchto prvků sestavit obraz toho, kdo je používá - i když se o to sebeusilovněji snažíš. Ta slova a ty "pojmy" neaktivují tu danou konkrétní zkušenost, a proto jejich použití vede k vytváření "předpokladů", jak to je asi "myšleno", a ve svém důsledku i na ta intelektuální scestí.

Ta slova a pojmy jsou vlastně jen jakési prvky komunikace, které vznikají a zanikají s konkrétní potřebou konkrétní situace - tu situaci z jejich konstelace lze odvodit, to, proč jsou přítomny zrovna v takovéto konstelaci, lze odvodit pouze z přímé zkušenosti s touto situací. A proto správně vnímáš, že je zde přítomen záměr - jenže nesprávně spojuješ ten záměr s tou osobou. Ten záměr je obrazem (mnohdy zcela neuvědomělých) filtrů, které vyvolaly akci - jsou jakoby konkretizovaným "obrazem osoby" v čase. A pokud se týká tvé osoby - zcela správně v tom vidíš věci, které ti "nějak" kontrastují. Teď ti stačí, abys zkusil ten kontrast přenést i na tu "akci" a uvědomit si ta zkreslení, která tu akci vyvolala. Připouštím, nemusí tam být, ale u tebe jsem si zatím jist, že tam jsou a ty o nich navíc ani nevíš. Až tam nebudou, bude mi potěšením i národním svátkem - protože v právě v tom okamžiku i ty si budeš zcela a úplně [konečně!] jist, že tam opravdu a skutečně UŽ nejsou... A to je ta pravá svoboda.

;-)

Finální "stav" ......?

Dík za vysvětlení tebou používaných pojmů.

Zastavil bych se u tvého vyjádření o slovech:
„Slova jsou tak pouze médiem přenosu“

Ano, slova (pojmy) jsou mediem přenosu, ale nejen jím. Mohou být i nástrojem poznávání skutečnosti, podobně jako se v tomto smyslu vyvinula matematika.
Vezmeme-li to od zvířat, po člověka – právě postupně rozvíjená schopnost rozlišit, pojmenovat, zobecnit entity našeho zažívání, nacházet jejich obecné souvislosti, zásadně ovlivnila vývoj bytosti od instinktivního emocionálního života zvířete, přes vyčlenění více či méně z kolektivní duše (individualizaci) k tomu, co nazýváme člověkem. Dalším pokračováním na této cestě může být právě postupné poznávání mysli samotné a jejích zákonitostí – opět je zde na místě schopnost rozlišování v naší zkušenosti, formulace pojmů a jejich vztahů (pozornost, vědomí, mysl, myšlenka, vůle, pozorovatel, cit, emoce atd.).
To co nalezneme, poznáme a správně pojmenujeme souhrnně řečeno „uvidíme“, ztrácí svoji sílu, přestává být součástí toho směsného (temného) hybatele, který byl, je a bude (stále méně) v pozadí našich stavů, myšlenek, pocitů a aktivit.
Slova, pojmy tedy mohou být nejen médiem přenosu, ale i nástrojem poznání.

Možná z toho pramení to moje – v tvé interpretaci - hledání jakýchsi absolutních definic, které bych pak mohl rozebírat, cupovat a dokazovat na nich svou superioritu ;-)

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně“

A možná že i na konci bude (je) právě také jen to Slovo.


Když jsem napsal, že na podkladě toho mého popisu se „ukážeš, jak jsi se stvořil“, nemyslel jsem to až tak doslovně, jak se ti to ve skutečnosti podařilo...

Z mého pohledu jsi jen potvrdil, co se ti snažím v těch textech sdělit – nemáš v podstatě žádnou zpětnou vazbu sama na sebe, postavenou na jakékoli reálné zkušenosti. Vše, co píšeš, jsou jen intelektuální dedukce, něco jakoby ve smyslu „tak by to mohlo být, protože to tak logicky (slovně) zapadá do sebe“. Jenže s logikou na skutečnost nelze jít. Logika je pouze souhrn jakýchsi pravidel, které si z větší části sami vytváříme – když to vezmu až úplně do důsledku – každá individuallita má svou vlastní logiku.

Ano, jsou tady jakési pokusy o obecnou logiku, ale už z principu vzniku logiky, jakožto nauky o vyjádřeních a argumentaci – založených na projevu slovem (logos) –, nelze předpokládat, že by logika byla co platná ke zkoumání a popisu skutečnosti, která sama není jen pouhý projev, ale projev je naopak pouze jednou z mnoha součástí této skutečnosti.

Kdysi dávno mne přímo fascinovalo to, jak lidé slova rádi a masivně používají bez toho, aby tato slova vyjadřovala reálnou zkušenost (tzv. „profanace slov“; ideologie jsou na tomto přímo postaveny - 1984), a jak si zároveň zabraňují uvědomit si, co tím ve skutečnosti dělají. Ano, je tady jistá - a zároveň i velice konkrétní – vazba mezi myslí a slovy. Ale není taková, jakou by ji mysl chtěla mít – zkusím to, pro tvé vlastní pochopení souvislostí, trošku véce do šíře rozepsat.

Existence mysli už sama v sobě nese principiální potřebu zastření skutečnosti, že mysl sama je pouze účelovým produktem a tedy je i plně odvislá. Toto zastření je myslí propagováno i do těch nejmenších projevů jako určitá zkreslení (jednotlivě jako „filtrační brány“, ve zmnožení jako „drift/posun“ pozice „pozorování“) , a jedním z největších zkreslení, které mysl dokáže, je tvorba [svého vlastního] obrazu skutečnosti. Právě ono nesprávné uchopení příčinné souvislosti vede k omylu, že slovo je na mysli nezávislé a že tak může reprezentovat na mysli nezávislý prvek skutečnosti – který pak mysl může zkoumat bez nebezpečí změny tohoto prvku tímto zkoumáním...

Jenže ono je to úplně naopak.

Důkazem – pokud si připustíme možnost, že skutečnost může být odlišná od obrazu skutečnosti v naší mysli, a že tuto odlišnost můžeme prokázat – je vše „okolo nás“.

Mysl nám předkládá „jedinou možnou“ variantu poznávání – a to tu, kterou jsi přesně popsal svými slovy, a tedy – že slovní popis může být nástrojem ROZVÍJENÍ poznání mysli – a to ve smyslu (který jsi už nenapsal), že tato popisovaná skutečnost je NEZÁVISLÁ na mysli samé. Tato varianta má ale dvě zásadní chyby. Ta první je ukryta ve faktu, že popis sám, bez reálné zkušenosti, již z principu svého vzniku, nemůže obsahovat nijak nepopsané – a tedy i „nové“ - jevy. Tato idea je například ukryta v Asimově Nadaci, v té fázi, kdy Trevize zdůvodňuje potřebu vydat se k Zemi. A je to popsáno velice přesně. Ta druhá je právě v té opravdové posloupnosti příčiny a následku, který se mysl svými programy snaží interpretovat naopak.

Přičinou vzniku obrazu skutečnosti je mysl, mysl se však všemožně snaží zakrýt to, že jde pouze o obraz, protože tak získává možnost vidět sama sebe od skutečnosti oddělenou a tedy, v důsledku, na skutečnosti nezávislou – a tedy i možnost vidět sama sebe jako nezávisle existující. Problém ji ale dělá fakt, že nelze ono vytváření obrazu skutečnosti „zastavit“ - a tedy se alespoň snaží z toho vytváření udělat „tajemství“, které nemůže být jednoduše prohlédnuto – a tak si sama do sebe vkládá blokující filtrování všeho, co by mohlo vést k prohlédnutí tohoto „zakrytí“ skutečnosti. Toto „tajemno“ bylo dokonce institualizováno v podobě bohyně Máji, aby se mu dodalo vážnosti a nezávislé existence. Jenže celý tento hrad ideí je pískový a je jednoduché jej rozmetat pochopením souvislostí téměř každé denní i noční zkušenosti.

Mysl známe ve dvou formách – jako osobní a jako ne-osobní. Bohužel většinou netušíme, která je která, a ani nemáme nějaké předávané zkušenosti v dosahu, ketré by nám pomohly... Problémem ale není nedostatek zkušeností, ale strach z neexistence toho atributu „osobní“, v důsledku jde zase jen o strach z neexistence osoby. Proto doslova matláme osobní a ne-osobní zkušenosti a vytváříme nejen chaos v sobě samém, ale tím vnitřním chaosem vytváříme také chaos v našem okolí. Pokud ale použijeme ten fakt, který se mysl snaží všemožně „zakrýt“ a tady to, že to, co mysl poznává je jí samotnou vytvářený obraz skutečnosti, který je vytvářen v každém okamžiku už jen tím, že jej zkoumá – a tedy není nikdy na mysli nezávislý – a.... a tady musím ještě něco doplnit:

Existuje mnoho stoupenců teorie, že neexistuje nic jiného, než mysl, právě proto, protože již připustili možnost, že to právě mysl vytváří skutečnost, ale ještě nedospěli k tomu, že to, co mysl vytváří, je jen pouhým obrazem té opravdové skutečnosti. Probuzení se z této iluze (ano, je to přesně to ono Buddhovo „probuzení“) je jednoduché a prosté – Siddharthu to proměnilo v Buddhu prakticky jen za několik málo jeho „dnů“ ;-), ale dospět k rozhodnutí svolit k této vnitřní proměně vědomí – změně zaměření pozornosti z osobního a ne-osobního jen na "nezosobnitelné" – trvá velmi dlouho, hlavně proto, protože je zase podmíněno přijetím faktu neexistence nepodmíněného a nezávislého bytí osoby a všeho osobního - což je mnohdy zcela kardinální problém...

(...)

Finální "stav".....?

Kdysi dávno, v dřevních dobách stálého budování lepší budoucnosti, jsem narazil na určitou disharmonii lidské existence, existence druhu, který je svou vlastní činností schopen zničit nejen sama sebe, ale i prostředí, ve kterém existuje. Určitě v tom hrála roli i možnost vidět a vstřebávat výsledky činnosti člověka v prostředí ocelového srdce, ale hlavním bodem se stala otázka "jak to je s tím neustálým rozvojem a tou nestálou touhou po rozšiřování?" Odpověď byla v té době patrná a zcela prostá - všechny aktivity rozvoje a rozšiřování vlastně byly jaksi "na dluh"...

V čase se podstata této otázky přenesla do roviny samotného bytí a existence individuálního vědomí, mysli a koexistence reálných a virtuálních "světů". Odpověď však zůstávala stále stejná - i my sami, lidé, i vše, co považujeme za "živé", dokonce i to, co vnímáme jako "neživé" vlastně existuje na podkladě jistého "dluhu". Ten "dluh" vzniká jako neustálá potřeba "konzumovat" - třeba jen pro to, aby daná entita nezmizela z důvodu nějakého "nedostatku".

Je to vlastně jeden ze základních programů individualizovaného vědomí - proto, aby takové vědomí mohlo něco "vytvářet" musí přece mít možnost "z čeho"...

A vyvořila se další otázka - je ta úvaha "z čeho" správná, anebo je to jen přejatý axiom, který je natolik "zřejmý", že se nikdo nad jeho pravdivostí už nepozastavuje?

Z čisté logiky existence individuality neplyne žádná vazba na potřebu "konzumace" - tedy "žití na dluh", dokonce by se dalo říci, že čistá existence takovou "konzumaci" popírá. Kde tedy vzniká ta potřeba akumulace hmoty, energie, síly dobra a kdo ví čeho všeho ještě?

To je docela kardinální otázka, že ano...

;-)

Miroslav z komentářů

Ještě bych se přeci jen zeptal na bližší vysvětlení některých pojmů, které používáš:
- Individuální osoba
- Individualizované lidské vědomí
- Mysl - ve významu třeba "umanutá lidská mysl nechce..."
- [Obsah] mysli (je mysl totéž co její obsahy nebo je mysl a její obsahy?)

Sice nevím k čemu ti budou slova, která zřejmě sám neumíš svou zkušeností ještě uchopit, ale budiž... ;-)

(A pro mne zase bude zajímavé, jak tě tvá osobní zkušenost povede - myslím, že tady se fakt "ukážeš" takový, jaký jsi se stvořil)

Všechna slova popisující nějakou skutečnost vždy souvisí s kontextem, ze kterého tu skutečnost popisujeme, dalo by se to přirovnat k jakémusi "směru", ze kterého se popisující dívá na "průmět" skutečnosti do jeho „zorného pole“. Jedno a totéž slovo tak může nabývat nekonečně mnoho variantních významů. Z tohoto důvodu slova nejsou to podstatné na vlastním vyjádření tato slova používajícím, ale podstatná je zkušenost popisujícího a stejně tak (zároveň) i zkušenost naslouchajícího. Slova pak působí jako most mězi těmito zkušenostmi (jakoby „místy“ jejich zření skutečnosti), a v případě oboustranné ochoty k modifikaci svého konkrétního pohledu, tento most může vést ke spojení (protnutí), v případě, kdy naslouchající je navíc schopen nechat se z bodu (kontextu) spojení vést popisujícím do výchozího bodu popisující danou zkušenost, je také možné tuto zkušenost následně zcela přenést. Slova jsou tak pouze médiem přenosu, a to ne jediným, ale opravdu jedním z mnoha (hlavně zpočátku) - a v určitých případech nejsou potřeba vůbec; jenže ty takovou zkušenost prozatím asi vůbec neznáš, a proto se tak stále a intenzivně vážeš na slova, o kterých už i Saint de Exupery (a mnoho dalších i před ním) napsal, že "Slova jsou vždy svárlivá..." Pokud tedy hledáš jakési absolutní definice, které bys pak mohl rozebírat, cupovat a dokazovat na nich svou superioritu, musím tě zklamat. Pokud u tebe za těmi slovy není cítit zkušenost, nemám se u tebe o co opřít, a tedy ani žádná "žhavá diskuze" nemůže nastat.

Ptáš se na významy slov, ale nedáváš k nim kontext, takže kontext si mohu zvolit zřejmě sám.

Mysl a její obsah, jejich jednota a rozdílnost
V mém vyjádření je to většinou dáno směřováním pozornosti. Pokud pozornost je zaměřena na předměty mysli, tedy jakési podněty, představy, obrazy, lze na první pohled (v prvním přiblížení) říci, že tyto obrazy jsou od samé mysli odlišitelné. Mysl je v takovém případě – vzhledem k předmětu mysli - jak prvek aktivní, tak i prvek reflexní. Z jedné strany tyto předměty vytváří a z druhé je zase pozoruje. Něco jako ten krátký Oscarový klip o tom šachistovi, co hrál v parku šachy (http://www.youtube.com/watch?v=NKBKxb7wvEI).
Pokud ale ovládneme pozornost a zaměříme ji "zpět" na mysl samotnou, mysl ztratí možnost hrát roli aktivního prvku a stane se jen klidným reflexním prvkem (jako malá nápověda: je to cíl jógické kontemplace) - v takovém případě již nelze rozlišit obsah mysli od mysli samé, protože obsahem mysli (její reflexí) je tato mysl sama.

Mysl, jak ve své aktivní tak i ve své reflexívní pozici, zavádí k pozornosti často jakési zkreslení (raději to pojmenovávám přesnějším "záměrné odchylování", driftem, ale je to jen věc mé vlastní potřeby odlišit obecné zkreslení jako takové a drift mysli). Toto zkreslení má několi úrovní a mnoho forem. Jednou formou je například jakási afinita k energeticky intenzívnějšímu zobrazení, a tedy i ke zkreslení směrem k změně afektu až k afektovému zacyklení (např. „umanutí“). Jemnější formou je afinita k určitému postoji, afinita k určité emoci. Principem obého je právě ta afinita (přitažlivost k nějakému předmětu mysli), která mění jak obecnou hodnotovou složku, tak i obecnou reflexívní složku. Obé se pak projevuje jako nadhodnocení či podhodnocení určitého předmětu mysli a dějů s tímto předmětem spojovaných. Klasickou formou umanuté mysli je nekontrolovatelný strach z určité konstelace předmětů mysli, například strach z nebytí. Taková umanutá mysl je jakoby rozpolcena mezi sledování a zveličení byť i těch nejmenších příznaků ohrožení svého bytí a zároveň také pokusy vyhnout se takovému pozorování (sama sebe oslepuje) a nahrazení takového pozorování nějakou jinou představou (něco jako ta ona virtuální realita). V praxi to funguje jako filtrování určitých podnětů a naopak neadekvátní reakce na takové podněty, které se nepodařilo odfiltrovat.

U dalších dvou podotázek mám důvodné podezření, že jsi ještě nedospěl k takové jemnosti rozlišování, aby ti jakýkoli popis mohl přiblížit obsahy těchto pojmů, ale ptáš se, tak máš mít,co chceš. (Jen tímto upozorňuji, že bez zkušenosti nelze pomocí žádných slov dojít k pochopení, takže jakékoli plané polemiky budou bez reakce).

Individualizace obecně
Pojem individualizace je mnou vlastně používán jako zjednodušený popis procesu vydělení se určité entity z celku. Je to forma děje, která je charakteristická duálním pohledem, dotaženo k triviálnímu vyjádření jde například o vznik dvojice popisů „to jsem já“ s „to nejsem já“. Tento proces ale může být uplatněn i rekurzivně, kdy aplikujeme diferenciaci na již vydělenou entitu a tak ji konkretizujeme její formu – zároveň ale nepoučená osoba v tomto procesu zanechává svou konkrétní - a často i jedinečnou - stopu (vzniklou zkreslením vědomím nepodchycenou filtrací skutečnosti) – toto jen tak pro obraznost popisu nazývám „obarvováním“.

Individualita obecně
Toto používám ve smyslu zpětné reflexe vědomí a jemu podřízených složek poznávacích mechanismů. Jde vlastně o uvědomělou formu vydělení se z celku. Jde tedy o výslednou formu (entitu) procesu individualizace.

Individuální osoba
Jde o můj popis toho, kdy zkreslování skutečnosti vede konkrétní uvědomující si entitu k představě, že je samostatná a nezávislá a tedy ve své představě i více či méně svobodná.

Individualizované lidské vědomí
Se značným zjednodušením se dá říci, že toto používám jako sjednocení uvědomované a neuvědomované formy individuality, která svou podstatu zaměňuje za formu představy, kterou předjímá jako „lidská bytost“, ať už to pro ni samotnou znamená cokoli.

A ještě jenou si dovolím připomenout – ve slovech to nehledej.

;-)