Proč to vůbec dělat? (Převzato)

…to mi pripadá, že hladáš v každom texte vetu v ktorej sa nachádza slovo "láska" a na to upozorníš. Prečo?

Protože jinak je téměř nemožné vysvětlit povahu toho, co nastalo, tedy toho, co JE. :D

A víš ty vůbec, kdo vlastně potřebuje stále něco vysvětlovat?

Ty?

Já mám na vysvětlování již dlouholetý patent, takže se už skoro nepočítám... A možná právě proto by mne nenapadlo zdůvodňovat chytlavost na pouhá slova snahou o vysvětlování si čehokoli, natož toho, co je a co tedy žádné zdůvodnění nepotřebuje...

jestli sis nevšiml, tak ta slova: "Je téměř nemožné vysvětlit povahu toho, co nastalo," byla doslovnou citací Tony Parsonse. A dál jsem už jen reagovala na první: "Prečo?"

A má reakce na Tvou reakci má možná podobný důvod jako Tvá reakce na mou reakci.
Ale máš naprostou pravdu, že to žádné zdůvodňování nepotřebuje. To jen tak z radosti, když už tu jsme.

Zcela jsi ťukla do toho jádra, které v tom vnímám - oslepení a poblouznění tou "radostí" z projevu vznikají, většinou zcela neuvědoměle, nové emocionální vazby, které zakoření v mysli - jako touha prožívat více a intenzivněji - a vytvářejí - zpočátku jen jako omezení přirozeného vnímání, jinak také ztotožnění se - umělé filtry a bloky, posléze vnímané také jako utrpení.

Pokud tento "automatismus mysli" prohlédneme, proč ho dále podporovat?

Kdo je to Bůh?

Kdo je to Bůh?

Většina věcí v životě člověka je prostá a jednoduchá. I odpověď na otázku „Kdo je to Bůh“ je stejně jednoduchá a prostá…

Bůh je ve své podstatě takové to malé dítě, které většina měla, anebo stále má, doma. Je to uzlíček hravosti, potřeb, otázek a odpovědí, úsměvů, mazlení a vzdoru a pláče. Je to bytí ve své prvotní formě bez jakýchkoli vnějších zábran, vysoce interaktivní a stále živé.

Člověk má tendence vytvářet si o sobě představy své vlastní „konkrétnosti“, „určitosti“, své „identity“. Bůh-dítě nic takového nepotřebuje. Nemá ani potřebu zastávat nějaké role, nemá potřebu někoho přesvědčovat, rád poslouchá a nechává se vést.

„Dospělý“ člověk ale ve své konkrétnost a určitosti cítí, že mu něco chybí, že mu chybí právě ta hravost a živost, kterou si ale – přece – „odněkud“ pamatuje. Protože ale dítě je „něco“ nedokonalého, člověk si situuje ono „chybějící bytí“ někam do „nadpřirozena“, které má takovou „obrovskou“ hodnotu, že člověk „musí“ potit krev, aby se tam „dostal“...

A přitom je to tak prosté a jednoduché – Bůh je to hravé a svobodné „dítě“ v nás.

Mnozí na tuto myšlenku narazili, ale nejsou ji ochotni takto přijmout – vidí to dítě „ubolené“, „zmatené“ a – ze své pozice nadřazeného „dospělého“ – mají tendence tomuto „zkormoucenému dítěti“ nějak pomáhat (a tak si dokazovat svou vlastní převahu).

Kdepak – to dítě nás „lidi“ vytvořilo a převyšuje ono nás. Je jen součástí naší oslepenosti svou „vlastní“ „důležitostí“ a „velikostí“ to, že nejsme ochotni Boha-dítě vidět takové, jaké ve Skutečnosti je – svobodné a hravé.

…