Meditace (převzato)

Já osobně optimisticky věřím, že to co hledáme, je pravda universální. Ale jak nás jsou ty miliardy, tak o sebe ducáme z čehož nám často třeští v hlavě, což se jeví jako třeštění individuální. Meditace je jako taková naše universální kolektivní hlava, kde se to individuální třeštění ztrácí, jako ty přímky v nekonečnu, nebo třeba naše osobní komentáře na neosobních vodách internetu. Oni se tam v tom nekonečnu prý dokonce spojují, přímky, což je dobrá zpráva, protože je-li nekonečno někde, znamená to, že je všude. Takže jsme spojeni v nekonečnu a jen tak z nudy o sebe ducáme těma hlavama, čímž zapomínáme na tu hlavu universální, abychom se mohli zas rozpomenout, aby se něco dělo a mohlo nám třeštit a tak dále. :-)

Meditace vede mysl ke zklidnění, k zastavení tužeb po výjimečných prožitcích, po exkluzívních zážitcích. Právě ty touhy prožívat něco víc, než lidé okolo, ty vedou k tomu ducání a šťouchání, protože: jak jinak si mé ubohé malé ego dokáže potvrdit, že žije, že prožívá, a že to vše více a více, než jeho okolí?

Meditace není odvislá od nějaké pozice - pozice může tomu zklidnění pouze napomoci. Meditace je stav mysli, je to v podstatě to, co bychom nazvali živý klid mysli - a je jedno, zda v tomto stavu buší tělo kladivem do kovadliny, kreslí kaligrafické obrazy anebo vaří čaj.

Tento klid uvolňuje spoutání vědomí, které nás ve své spoutanosti nutí ztotožňovat se s tím či jiným vznětem mysli. tento klid vede k onomu kýženému uvolnění ztotožení se. A ono uvolnění samovolně probouzí vědomí ke zkušenosti, že je jedno jediné, že není rozlišitelné na tu či onu entitu, ba dokonce k záblesku zjištění, že vlastně ta či ona entita je vlastně jen pouhopouhým snem tohoto jediného vědomí, že všechny ty šťouchance a ducání jsou jen náznaky onoho ztotožnění se, které tak oslepuje a činí zcela nevědomým své pravé podstaty.

Meditace je způsob existence - slova jako "mít dobrou meditaci" svědčí o tom, že to "získané" zklidnění mysli je vnímáno jako stav výjimečný, nežitý spontánně a tedy i svým způsobem také nevlastní - získávaný jako jakousi odměnu za cosi, a tedy i zcela vzdálený uvědomění, že je to onen klid, který je naší vlastní přirozeností, který nijak nikdy nemůžeme ztratit - můžeme ho však pouze přehlušit touhou po blaženosti, uznání, pociťování a prožívání.