Práce s myslí [0.2]

Vnitřní vyvážení – přípravka 2

Stejně tak, jako je možné pozorovat dynamiku mysli, je možné tuto dynamiku (proměnlivost) vysledovat všude v projevené realitě. Je sice na mnoha místech zmiňováno, že veškerá dynamika vychází z jakéhosi zdroje, který, ač dynamiku vytváří, sám jí není dotčen. Bez přímé zkušenosti tohoto zdroje jsou však všechny interpretace pouze teoretické a ve svém důsledku více či méně vytvářejí spíše blokaci přímé zkušenosti, než skutečnou pomoc.

Intelektem lze ale odvodit pracovní závěr, který se dá i prakticky použít. Je-li vše projevené vytvářeno z tohoto zdroje, musí mít tento zdroj svou reprezentaci v jakékoli úrovni projevu. Důsledkem tohoto tvrzení je skutečnost, že se nemusíme odkazovat na nějakou abstraktní interpretaci popisu tohoto zdroje od někoho jiného, ale naopak, můžeme nalézt přímou reprezentaci tohoto zdroje v jakémkoli prostředí, ve kterém se momentálně nacházíme. Je pravda, že takto přijdeme o možnost odkazování se „ale ten to popisovat takto a takto“ případně i konfrontační „ten to takto nepopisuje...“ - budu však předpokládat, že obhajoba vlastních pomýlených interpretací slov někoho jiného má mnohem menší významovou hodnotu, než vlastní přímá zkušenost.

Vyvstává tedy kardinální otázka, jak tuto reprezentaci hledat a nacházet. Již z prvotního principu, že vše vychází z tohoto zdroje, můžeme zapomenout na nějaké to „hledání“... Hledat v tomto případě znamená mít představu o tom, jak má vypadat to, co chci nalézt, což ale z druhé strany znamená odmítnutí všeho, co této představě neodpovídá – a to je v kolizi s výchozím faktem, že vše vychází právě z toho zdroje, který chceme nalézt.

Zůstává tedy ono „jak nacházet“. Neustále je potřeba udržovat informaci, že vše, co jsme si schopni uvědomovat, vychází právě z toho zdroje, takže si vše zároveň s sebou nese i jakýsi „otisk“ tohoto zdroje. Tento „otisk“ je právě tím přímým projevem zdroje v naší rovině vnímání, a tedy je možné pomocí těchto „otisků“ nalézt i samu reprezentaci zdroje v našem prostředí. Svým způsobem by stačilo jen pozorně vnímat pohyb a klid v našem okolí, je však o mnoho jednodušší cesta. Tou je pozorné sledování změn v nás samých – v naší mysli, v našem vnímání, v našich reakcích...

K tomu, abychom byli schopni pozorovat změny v nás samých, potřebujeme se naučit tyto změny vůbec postřehnout, vše ostatní již bude celkem jednoduché... ;-)

Přípravka 2 - praxe

Každá individualita si s sebou nese vtisknutu jistou formu setrvačnosti. Někdo méně, někdo více. Tato setrvačnost se projevuje ve všem, co daná individualita prožívá anebo zažívá. Jakékoli vnitřní anebo vnější hnutí má u normálního jedince za následek setrvačnou reakci na tento podnět. U mnoha jedinců to dokonce vypadá tak, jakoby vlastně žili v minulosti, která přesně zobrazuje časový posun identifikující právě onu setrvačnost. Takto ale žijí v nereálném světě svých vlastních představ, uniká jim skutečnost taková, jaká opravdu je. Mnohdy si tento fakt ani neuvědomují, v závažnějších případech si ho ani uvědomit nechtějí – připravují se tak ale o možnost nalézt onen zdroj (a mimo toto také o mnoho dalších věcí).

Nejjednodušší by bylo zrušit tu závislost na vtisknuté setrvačnosti, to ale – pro většinu – není nikterak jednoduchý úkol. Naštěstí ale existuje něco, co může zvládat úplně kdokoli, kdo bude opravdu chtít (udrží si svou prvotní motivaci).

Jde o to, že – stejně jako plovoucí bárka na vlnách -, i naše těžiště je vlivem vnějších (ale i vnitřních) podnětů neustále ve zdánlivém pohybu – alespoň tak to můžeme pociťovat. Neustále se jakoby mění naše pozice vůči okolí, neustále námi proudí různé energie, neustále jsme těmito energiemi strháváni, případně tyto energie zachycujeme, měníme a zase vypouštíme.

Všechny tyto děje vytváří naše osobní prožívání... - právě skrze onu – naší individualitě vtisknutou – setrvačnost. Pokud odhlédneme od návykového charakteru prožívání samého, je zde možnost tento pohyb pozorovat i nezúčastněně. Něco jako kdybychom pasivně sledovali nějaký film. I přesto jsou filmy, které nás svým dějem strhávají a my prožíváme děj zaznamenaný v příběhu filmu – to ale již není ono pasivní sledování... ;-)

To "nezúčastněně" tak vlastně znamená naše "nevstupování" do děje. Protože „lidi sou chytrý jak vopice“, našli jsme si plno forem, jak takovou nezúčastněnost udržet po delší dobu. Někdo se zauzluje do nehybné pozice, ve které téměř nemůže ani dýchat, jiný si zase vytváří intelektuální pozici odmítání všech typů energií vytvářejících podněty a tvrdí, že tyto energie (emoce) kontroluje, někdo ubíjí fyzickou rovinu své existence až tak, že umlčuje její ochrannou „obalovou“ funkci a někdo třeba přímo tuto ochrannou funkci překračuje požíváním jedů, které takové násilné uvolnění způsobují. A je mnoho dalších forem.

Jejich prvotním cílem - a většinou, vlivem posunu vnímání skutečnosti jednostranným protěžování té určité formy i cílem zapomínaným – je vysvobození svého vědomí z „tenat té setrvačnosti“... Je to velmi prosté – jako děti jsme nebyli svou setrvačností tak velmi svázáni. A jako děti jsme vnímali skutečnost přímo a bez interpretací. Tato zkušenost nám trvale zůstává v našem středu a svým způsobem nás vede celou naší existencí. A svým způsobem neustále jakoby hledáme realizaci této prvotní zkušenosti existence – a toto platí bez výhrady pro všechny, i když formy hledání a formy realizace mohou být různé a dokonce i navzájem protichůdné...

Každý jedinec si (možná po trošce námahy ze „vzpomínání“) dokáže připomenout tento „svůj vlastní prvotní cíl“. Pokud to dokáže, může si také uvědomit, že charakter tohoto zážitku je klidný a vyvážený. A obojí, jak ten klid, tak to vyvážení jakoby vychází odněkud „zevnitř“ - není nikterak odvislé od „vnějšku“ - ba naopak! Dokáže ten vnějšek velmi snadno a lehce proměňovat v prostředí klidu a míru.

Tento zážitek je zřejmě zcela univerzální a není svázán s žádnou kulturou a ani s žádnou rovinou projevené existence. Je jakoby vlastní každému a všem, a dokonce lze vysledovat, že je nejen společný, ale je i navzájem přenositelný.

Všechny tyto charakteristiky zcela přesně identifikují onu reprezentaci zdroje, kterou máme za cíl nyní nalézt. Zcela základním projevem nalezení této reprezentace v naší rovině je to, co jsem si vytknul v názvu – vnitřní vyvážení.

Tak tohle je ono... ;-D

Práce s myslí [0.1]

Práce s myslí, přípravka 1

Je mnoho lidí, kteří používají slovo „mysl“, avšak podle (nejen mých) zkušeností je mezi nimi ale žalostně málo lidí, kteří mají alespoň trošku reálného ponětí, o čem vlastně „jde řeč“...

A to i k jejich vlastní škodě, protože celý komplex vědomí-mysl-osoba-identita jim zpravidla přímo určuje jejich vlastní individuální existenci a většinou také ovlivňuje existenci jejich okolí, a to i se všemi důsledky, které takové ovlivňování přináší.

Je několik neobejitelných principů jakékoli práce s myslí. Základem všech je ale vnitřní motivace – svým způsobem jde o osobní touhu [svou, ale někdy i cizí(!!!)] mysl „zvládat“ a případně i „využívat“ - bohužel však jakékoli odhodlání záhy naráží na problém nejasnosti a nečitelnosti vnitřních vazeb mysli. Toto zpočátku jen mírně rozmělňuje onu prvotní energii vycházející z motivace, po několika neúspěších však vede k zablokování této motivace a člověk se dostává (svou vlastní činností) do stavu určité individuální izolovanosti a ta ho posléze vede k odhození všech pokusů vůbec s myslí napřímo pracovat.

Vnitřní motivaci jde ale velmi prostě a jednoduše udržovat. Stačí si jen uvědomovat jednotlivé dílčí úspěchy a umět je patřičně zařadit do celé mozaiky, podobně, jako když skládáme vícerozměrné puzzle...

Zde ale narážíme na jednu z hlavních nepříjemností aktuálního stavu světa, kterou je obrovský nadbytek informací, které ale jakoby s sebou nenesou adekvátní vnitřní hodnotu.

Jádro této „nepříjemnosti“ jsme zvyklí hledat vně, nejlépe u autora informaci publikujícího, problém je ale natolik globální, že si jen skutečně málo jedinců uvědomuje reálnou příčinu a téměř nikdo si už nechce uvědomovat dopady.

Vrátím se tedy zase na začátek a vytáhnu další z těch pilířových principů – mysl, realita (=projevený svět), jejich reflexe a všechny reakce nejsou statické, ale jsou vždy a všude dynamické - což znamená, že jdou u člověka vždy ruku v ruce, že se zároveň všechny navzájem ovlivňují a ve svém důsledku to také znamená, že je bez hlubokých zkušeností ani sami neumíme v praxi nikdy od sebe oddělit.

Jsou jedinci, kteří se snaží popisovat některé skutečnosti „staticky“, aby mohli vyjmout nějakou složku (například třeba ty „reakce“, které jsou ze všeho jiného pro normální lidi tím nejatraktivnějším lákadlem), mohou dokonce vytvořit celé systémy [nehybných] popisů a z nich abstrahovat „dokonalé“ závěry - avšak do praxe se jim takové „závěry“ přenést nepodaří, protože tok řeky života je odnesl již velmi „daleko“ od místa, kdy si vytvořili ten svůj prvotní statický obraz.

Jak tedy na to „vyzrát“?

Právěže „vyzrát“ je vhodné, a to jak slovně, tak i příkladem:

Základními významy toho slova „vyzrát“ jsou vlastně dva paralelní významy - „vyzrát“ jako „využít triku k ulehčení si „, anebo „vyzrát“ ve významu „dospět“ do takové hloubky pochopení souvislostí, ve které je možné pracovat přímo s příčinou.

Ve světě jakoby oba paralelní významy vlastně splývají, i když někde uvnitř je jasné, že se mohou (hlavně ve smyslu budoucích projevů) docela lišit...

V daném čase ale jde o to, překonat „překážku“ a jít „dál“ - a z tohoto pohledu jsou téměř rovnocenné.

Pod povrchem ale výše uvedený „příklad“ zanechává několik zviditelnění „vnitřních vztahů“, které potřebuji použít, abych byl s to nějak srozumitelně popsat, jak se „použitelně chovat“ k „dynamice“ práce s myslí.

Přípravka 1, praxe

Mysl, realita (=projevený svět), jejich reflexe a všechny reakce – ano, jistě – co je ale spojuje až tak, že vytvářejí na pohled jednolitou masu? Odpověď není až tak složitá, je to něco, co jsme si zvykli nazývat „energie“.

Zvykli nazývat... - pominu-li všechno to, co vedlo k vytvoření tohoto „zvyku“, pro další se potřebujeme alespoň trošičku dostat „pod pokličku“ významu slova „zvyk“.

Naše ztotožnění s individuální formou mysli nás vede ke každodenní realizaci propojení „slov“ s jejich vnějšími „významy“. Pokud bychom nějaké určité slovo opakovali za sebou mnohokrát bez toho, abychom je pokaždé interaktivně propojovali s jeho vnějším významem, zjistíme, že se to dané slovo jakoby „vyprázdní“, a naopak, pokud bychom někde zachycené slovo vědomě opakovali s tím, že bychom tomuto slovu při jeho opakování „přidávali“ obraz nějakého konkrétního vnějšího významu, po nějaké době bychom takové spojení viděli jako „reálné“ a dokonce bychom ani nebyli ochotni o tomto faktu jakkoli pochybovat.

Bombastické na výše napsaném je to, že se to takto v naší mysli děje téměř stále, a to aniž bychom si to jakkoli vědomím uvědomovali. O to je více „neprůchodné“ s takto vzniklými spojeními „pracovat“ (např. modifikovat)v komunikaci s okolní společností...

Jádrem této části není cokoli na procesu spojování slov a vnějších významů měnit. Jádrem je spíše celý tento proces zviditelnit tak, aby byl modulovatelný a následně i modulovaný (něco jakoby „uvnitř“ trojúhelníku vytýčeného pojmy „ovlivňovaný“, „řízený“ a „kontrolovaný“), kdy sledováním vnitřního vyvážení vědomí budeme s to zachytit ono neuvědomované spojování - v realitě navzájem disharmonických prvků (slov s významy) - a na takový podnět patřičně „zareagovat“.

Prvním praktickým bodem tedy musí být „zviditelnění“ a „určení“ čehosi, co jsem si dovolil nazvat „vnitřní vyvážení“...

Finální stav.

.. a jak je to s tou téměř "magickou" hranicí?

Je to vlastně velmi prosté.

Ta hranice je charakterizována změnou vnitřní logiky.

Na jedné straně je pud sebezachování (zachování individuality, identity, osoby) ve svých myriádách forem a jejich projevů - od dětského "moje, moje" až k tzv. "dospělému": "Já to dokážu, já můžu a já na to mám...".

Na druhé straně je těžiště již v klidu a míru a všechny formy a projevy mají společného jmenovatele ve službě, pokoře a schopnosti vlastního sebeobětování.

Dalo by se říci, že tou hranicí je tedy ono překonání tlaku pudu sebezachování - ale naneštěstí tomu tak není vždy.

Jsou totiž dvě formy překonání tlaku pudu sebezáchovy - intelektuální a "přirozeně citový" (omlouvám se, ale nemohu najít slovní ekvivalent něčeho, co se slovy nezachází).

Intelektuální forma je vlastně vázána jen na rozvinutou mysl se schopností sebereflexe - a je to vlastně zcela prostý barterový obchod: vydržím-li tohle, získám tamto. V praxi třeba "vydržím-li to odvrtání kazu a zasazení plomby, přestane mne ten zub bolet..."

"Přirozeně citovou" formou jsem nazval opak takového barteru. Jako "ukázkový" praktický příklad lze citovat příběh pohádky "Slavík" od Oscara Wilda, ale podobných příkladů z praktického života každý zná více... Je však velmi zajímavé, že většina těchto příkladů je lidmi zcela mimo jejich intelekt chápána jako "úžasné" - jen je to jejich velká škoda, že tento fakt je většinou lidí také okamžitě přehlédnut.

Fakt, že lze něco konkrétního okamžitě identifikovat jako "úžasné" bez logické analýzy myslí, je naprosto bezprecendentní možností následovat "tišinu" Srdce, bez nutných rituálů "zaměřování pozornosti do oblasti hrudníku". Prostě setrvačnost orientace na intelekt je obrovská a pro mnoho lidí navíc není ani nijak snadné dobrovolně se zříci euforického prožitku z uchopení/pochopení/použití, který orientace na prožívání intelektem přináši. Naneštěstí takto nelze realizovat onu "tišinu" Srdce - anebo možná i "naštěstí" - protože nedostatečnost, nedokonalost a hlavně časová omezenost uměle udržovaného (také i jen zdánlivého) klidu mysli nějakou mentální či fyzickou metodou/technikou vede do spirály nahánění intenzivnějšího a intezivnějšého prožitku s možným (i když ne častým) důsledkem opuštění intelektu jako primárního naplňovatele smyslu existence...

;-)

Finální stav.

Nabízí se jedna otázka:

Proč měnit svou - v podstatě -velmi "dobrou" pozici v životě, svou vydobytou možnost jiné ovládat a získávat tak velmi příjemné zadostiučinění? Proč vlastně opouštět "zaběhlé" formy existence a nahrazovat je nejistotou a z velké části také i osamocením?

Pokud si někdo klade tento druh otázek, bude lépe, když se bude věnovat tomu, v čem vidí smysl své osobní existence. Klidně může rozšiřovat své schopnosti manipulovat a ovládat davy, klidně se může askezí propracovat k tomu, že bude schopen provádět i zjevnou (a tedy i projevenou) magii. Neexistují žádné meze a žádné hranice.

Je to jeho aktuální nasměrování a je to i jeho správná cesta. Neměl by však své okolí - ale hlavně sám sebe - mást jakousi virtuální formou "mystické předurčenosti" či dokonce "duchovní skvělosti".

A o to okolí v principu ani zase tak moc nejde...

Ve skutečnosti jde jen o to, co je skutečným obsahem té dané konkrétní individuální mysli - to je z jedné strany jeho vlastní dědictví a ze strany druhé je to i příslib věcí budoucích...

A takovému člověku se tyto přísliby jeví ve velmi jasných odstínech osobního štěstí.

Proč tedy vlastně všechno toto osobní štěstí odsunovat na vedlejší kolej?

Na to neexistuje jiná odpověď, než ta, že v toku času existují okamžiky, kdy je pociťována jiná rovina existence, která člověku otevře dosud neuvědomované hloubky a - v koloběhu denního života - zcela přehlížené odpovědi. Teprve tato rovina přináši pravé odpověďi na tyto normálně nezodpověditelné otázky. A v těchto okamžicích je ta odpověď i zcela přirozeně zřejmá - jenže, je to jen "jako když býk mávne ocasem"....

Pokud je stále vnitřní harmonie a klid přebíjena touhou po individuálním projevu, pokud je přítomná stálá a nutkavá potřeba získávat pozitivní zpětnou vazbu na svou vlastní individuální existenci, potvrzení osobních zásluh a uspokojení z osobní dokonalosti, není zde žádná síla, která by toto nasměrování "z vnějšku" mohla změnit. Všechny úpřimé i velmi dobré rady jsou touto touhou přetaveny do nového paliva tohoto individuálního ohně vlastní existence, který poté hoří jasněji a výš a tak dodává větší a větší uspokojení. A většinou právě jen pro toto větší a větší uspokojení je mysl ochotna vstoupit i na půdu zkoumání sama sebe a své skutečné podstaty.

A proč je tedy potřeba tyto "vehementně ukrývané pravdy" vytahovat na světlo?

Ne. Není žádné proč. To jen mysl neustále hledá svou intelektuální potravu, aby ji mohla více a více přetavovat do nových a nových obzorů, které si pak klade za cíl dobývat a na nich růst.

;-)

Finální stav.

Je to již delší dobu, kdy pro „mne“ vše dostalo komplexní tvary a neuvěřitelnou hloubku. Z jedné strany je to zcela ohromující skutečnost, z druhé strany z toho ale dýchá hluboké zoufalství a osobní bezmoc. Vše ale záleží na rovině, ze které je tato skutečnost vnímána...

Dlouho jsem si myslel, že utajování pravé skutečnosti je svázáno s možností zneužití této skutečnosti a její znalosti. Dlouho jsem si myslel, že je to spojeno s nemožností existence nezkušených jedinců v této skutečnosti – že by jim hrozila nějaká újma, jim nepochopitelná, a tedy také újma mimo jejich možnost reagovat...

A při tom jsem zcela jednoznačně věděl (nedá se to jinak napsat), že tento pohled není ten pravý – a tak jsem zcela programově následoval tuto vnitřní „znalost“ a ...

Jakmile se ale ustavila vyváženost, začalo být více méně zřejmé, že ve vědomí existuje určitá hranice, kterou není v silách normálního jedince s to překročit, a zároveň, i když už je jednou překročena, není nijak složité ji znovu vytvořit. Tato hranice je natolik „instantní“, že nepoučený jedinec ji vesměs vůbec neregistruje; ale zároveň je natolik neprostupná, že tomuto jedinci vyblokovává veškeré informace o sobě samé a dokonce i o něm samém tak, že je v tomto ohledu najednou jakoby zcela hluchý a slepý...

Právě tato zkušenost slepoty a hluchoty mne vede k závěrům, že na skutečnosti samé není nic tajného a nebezpečného – jen ta pravá skutečnost není „žádoucí“ a „žádaná“. A aby takto nepadl celý systém modelů „zajímavé“ a „přitažlivé“ existence, je tato informace o pravé podstatě zakrývána tajemností a nebezpečenstvím.

Člověk ve vleku osobní touhy po projevu je jí tak vtahován do soukolí světa, kde na jedné straně je mu nabízena možnost vlastního „svobodného“ projevu, ale ihned je - jako protipól „svobody projevu“ - ustavena jakási „demarkační čára“ rozlišení „akceptovatelnosti“ a „neakceptovatelnost“ takového projevu. Toto „omezení“ vlastního projevu je v mnoha případech i počátkem snah o zrušení takového „vnějšího“ omezení, a to všemi myslitelnými prostředky.

Na jedné straně je preferována možnost získání „moci“, nadvlády nad svým okolím (diktatura, materiální bohatství, atp.), na druhé straně jsou preferovány „nestandardní“ metody sebeprosazení (magie, mystika ajp.). Protože však všechny metody vedou stejně k rozvážení té esenciální vyváženosti vědomí (což zase ale vede - již z principu - na nemožnost dosažení bodu plného a trvalého uspokojení...), vedou tak také zcela automaticky na pohlcení všech rovin vědomí až patologickou touhou po ještě větší „porci zisku“, jejímž důsledkem je mnohem větší omezení osobního projevu, než kdykoli bylo před tím. S takovými omezeními se dostavuje i jakási forma rozčarování z neuspokojenosti - která by mohla vést k pochopení pravé podstaty - avšak vlivem setrvačnosti mysli je takové pochopení většinou odsunuto „ad acta“ i pouhou nesmyslnou nadějí na další „porci“...

Tato setrvačnost mysli je právě tou silou, kterou vědomí překlenuje ono „prázdno“ mezi jednotlivými „výbuchy“ vlastního individuálního projevu. Zároveň je nálepkuje jako „nutné zlo“, které je potřeba osobním (vynaloženým) úsilím překlenout, aby se mohla „zase“ dostavit euforie z „dalšího“ výbuchu...

Zoufalství této situace je dovršeno uvědoměním, že každý další „výbuch“ projevu již nepřináší takovou míru euforie, kterou si mysl vymalovala – a tak se do popředí pozornosti dostává i peklo honby za intenzivnejšími „výbuchy“ ve snaze zachytit více a více emocionální energie z té euforie až do situace „za každou cenu“.

Z výše napsaného je vidět, že skutečnost, taková jaké je, se svou vyrovnaností a vnitřní harmonií, není schopna konkurovat těm energetickým výbuchům omamujících euforických stavů, a tak vlastně není nikterak zajímavá – snad jen z toho pohledu, že je to něco „jiného“, co by se asi dalo „využít“ („zneužít“) pro vytvoření podloží pro nějakou další osobní euforii – což zase jen vede k jiné formě honby za „stavy vytržení“, „projevy osobní výjimečnosti“, „nadřazenosti“ a tak stále stejně...

Rozepisovat zkušenosti s vyrovnaností a klidem vědomí pro nápovědu „co a jak dále“ je téměř beze smyslu, protože na jedné straně je zájem spíše o nápovědu jak dosahovat oné osobní výjimečnosti/nadřazenosti a také i osobních euforických stavů, které s vyrovnaností a klidem jsou dost nesdílné, na druhé straně zachycení a skutečné uvědomění si této vnitřní harmonie zcela zákonitě otevírá i vnitřní zkušenost její podstaty – takže jakýkoli „nápovědný“ popis je v této chvíli již zcela zbytečný...

Snad jen ty okamžiky vnitřní „pustoty“ mezi těmi výbuchy mohou být odůvodněním pro napsání několika myšlenek... Snad.

;-)