Práce s myslí [0.2]

Vnitřní vyvážení – přípravka 2

Stejně tak, jako je možné pozorovat dynamiku mysli, je možné tuto dynamiku (proměnlivost) vysledovat všude v projevené realitě. Je sice na mnoha místech zmiňováno, že veškerá dynamika vychází z jakéhosi zdroje, který, ač dynamiku vytváří, sám jí není dotčen. Bez přímé zkušenosti tohoto zdroje jsou však všechny interpretace pouze teoretické a ve svém důsledku více či méně vytvářejí spíše blokaci přímé zkušenosti, než skutečnou pomoc.

Intelektem lze ale odvodit pracovní závěr, který se dá i prakticky použít. Je-li vše projevené vytvářeno z tohoto zdroje, musí mít tento zdroj svou reprezentaci v jakékoli úrovni projevu. Důsledkem tohoto tvrzení je skutečnost, že se nemusíme odkazovat na nějakou abstraktní interpretaci popisu tohoto zdroje od někoho jiného, ale naopak, můžeme nalézt přímou reprezentaci tohoto zdroje v jakémkoli prostředí, ve kterém se momentálně nacházíme. Je pravda, že takto přijdeme o možnost odkazování se „ale ten to popisovat takto a takto“ případně i konfrontační „ten to takto nepopisuje...“ - budu však předpokládat, že obhajoba vlastních pomýlených interpretací slov někoho jiného má mnohem menší významovou hodnotu, než vlastní přímá zkušenost.

Vyvstává tedy kardinální otázka, jak tuto reprezentaci hledat a nacházet. Již z prvotního principu, že vše vychází z tohoto zdroje, můžeme zapomenout na nějaké to „hledání“... Hledat v tomto případě znamená mít představu o tom, jak má vypadat to, co chci nalézt, což ale z druhé strany znamená odmítnutí všeho, co této představě neodpovídá – a to je v kolizi s výchozím faktem, že vše vychází právě z toho zdroje, který chceme nalézt.

Zůstává tedy ono „jak nacházet“. Neustále je potřeba udržovat informaci, že vše, co jsme si schopni uvědomovat, vychází právě z toho zdroje, takže si vše zároveň s sebou nese i jakýsi „otisk“ tohoto zdroje. Tento „otisk“ je právě tím přímým projevem zdroje v naší rovině vnímání, a tedy je možné pomocí těchto „otisků“ nalézt i samu reprezentaci zdroje v našem prostředí. Svým způsobem by stačilo jen pozorně vnímat pohyb a klid v našem okolí, je však o mnoho jednodušší cesta. Tou je pozorné sledování změn v nás samých – v naší mysli, v našem vnímání, v našich reakcích...

K tomu, abychom byli schopni pozorovat změny v nás samých, potřebujeme se naučit tyto změny vůbec postřehnout, vše ostatní již bude celkem jednoduché... ;-)

Přípravka 2 - praxe

Každá individualita si s sebou nese vtisknutu jistou formu setrvačnosti. Někdo méně, někdo více. Tato setrvačnost se projevuje ve všem, co daná individualita prožívá anebo zažívá. Jakékoli vnitřní anebo vnější hnutí má u normálního jedince za následek setrvačnou reakci na tento podnět. U mnoha jedinců to dokonce vypadá tak, jakoby vlastně žili v minulosti, která přesně zobrazuje časový posun identifikující právě onu setrvačnost. Takto ale žijí v nereálném světě svých vlastních představ, uniká jim skutečnost taková, jaká opravdu je. Mnohdy si tento fakt ani neuvědomují, v závažnějších případech si ho ani uvědomit nechtějí – připravují se tak ale o možnost nalézt onen zdroj (a mimo toto také o mnoho dalších věcí).

Nejjednodušší by bylo zrušit tu závislost na vtisknuté setrvačnosti, to ale – pro většinu – není nikterak jednoduchý úkol. Naštěstí ale existuje něco, co může zvládat úplně kdokoli, kdo bude opravdu chtít (udrží si svou prvotní motivaci).

Jde o to, že – stejně jako plovoucí bárka na vlnách -, i naše těžiště je vlivem vnějších (ale i vnitřních) podnětů neustále ve zdánlivém pohybu – alespoň tak to můžeme pociťovat. Neustále se jakoby mění naše pozice vůči okolí, neustále námi proudí různé energie, neustále jsme těmito energiemi strháváni, případně tyto energie zachycujeme, měníme a zase vypouštíme.

Všechny tyto děje vytváří naše osobní prožívání... - právě skrze onu – naší individualitě vtisknutou – setrvačnost. Pokud odhlédneme od návykového charakteru prožívání samého, je zde možnost tento pohyb pozorovat i nezúčastněně. Něco jako kdybychom pasivně sledovali nějaký film. I přesto jsou filmy, které nás svým dějem strhávají a my prožíváme děj zaznamenaný v příběhu filmu – to ale již není ono pasivní sledování... ;-)

To "nezúčastněně" tak vlastně znamená naše "nevstupování" do děje. Protože „lidi sou chytrý jak vopice“, našli jsme si plno forem, jak takovou nezúčastněnost udržet po delší dobu. Někdo se zauzluje do nehybné pozice, ve které téměř nemůže ani dýchat, jiný si zase vytváří intelektuální pozici odmítání všech typů energií vytvářejících podněty a tvrdí, že tyto energie (emoce) kontroluje, někdo ubíjí fyzickou rovinu své existence až tak, že umlčuje její ochrannou „obalovou“ funkci a někdo třeba přímo tuto ochrannou funkci překračuje požíváním jedů, které takové násilné uvolnění způsobují. A je mnoho dalších forem.

Jejich prvotním cílem - a většinou, vlivem posunu vnímání skutečnosti jednostranným protěžování té určité formy i cílem zapomínaným – je vysvobození svého vědomí z „tenat té setrvačnosti“... Je to velmi prosté – jako děti jsme nebyli svou setrvačností tak velmi svázáni. A jako děti jsme vnímali skutečnost přímo a bez interpretací. Tato zkušenost nám trvale zůstává v našem středu a svým způsobem nás vede celou naší existencí. A svým způsobem neustále jakoby hledáme realizaci této prvotní zkušenosti existence – a toto platí bez výhrady pro všechny, i když formy hledání a formy realizace mohou být různé a dokonce i navzájem protichůdné...

Každý jedinec si (možná po trošce námahy ze „vzpomínání“) dokáže připomenout tento „svůj vlastní prvotní cíl“. Pokud to dokáže, může si také uvědomit, že charakter tohoto zážitku je klidný a vyvážený. A obojí, jak ten klid, tak to vyvážení jakoby vychází odněkud „zevnitř“ - není nikterak odvislé od „vnějšku“ - ba naopak! Dokáže ten vnějšek velmi snadno a lehce proměňovat v prostředí klidu a míru.

Tento zážitek je zřejmě zcela univerzální a není svázán s žádnou kulturou a ani s žádnou rovinou projevené existence. Je jakoby vlastní každému a všem, a dokonce lze vysledovat, že je nejen společný, ale je i navzájem přenositelný.

Všechny tyto charakteristiky zcela přesně identifikují onu reprezentaci zdroje, kterou máme za cíl nyní nalézt. Zcela základním projevem nalezení této reprezentace v naší rovině je to, co jsem si vytknul v názvu – vnitřní vyvážení.

Tak tohle je ono... ;-D

Práce s myslí [0.1]

Práce s myslí, přípravka 1

Je mnoho lidí, kteří používají slovo „mysl“, avšak podle (nejen mých) zkušeností je mezi nimi ale žalostně málo lidí, kteří mají alespoň trošku reálného ponětí, o čem vlastně „jde řeč“...

A to i k jejich vlastní škodě, protože celý komplex vědomí-mysl-osoba-identita jim zpravidla přímo určuje jejich vlastní individuální existenci a většinou také ovlivňuje existenci jejich okolí, a to i se všemi důsledky, které takové ovlivňování přináší.

Je několik neobejitelných principů jakékoli práce s myslí. Základem všech je ale vnitřní motivace – svým způsobem jde o osobní touhu [svou, ale někdy i cizí(!!!)] mysl „zvládat“ a případně i „využívat“ - bohužel však jakékoli odhodlání záhy naráží na problém nejasnosti a nečitelnosti vnitřních vazeb mysli. Toto zpočátku jen mírně rozmělňuje onu prvotní energii vycházející z motivace, po několika neúspěších však vede k zablokování této motivace a člověk se dostává (svou vlastní činností) do stavu určité individuální izolovanosti a ta ho posléze vede k odhození všech pokusů vůbec s myslí napřímo pracovat.

Vnitřní motivaci jde ale velmi prostě a jednoduše udržovat. Stačí si jen uvědomovat jednotlivé dílčí úspěchy a umět je patřičně zařadit do celé mozaiky, podobně, jako když skládáme vícerozměrné puzzle...

Zde ale narážíme na jednu z hlavních nepříjemností aktuálního stavu světa, kterou je obrovský nadbytek informací, které ale jakoby s sebou nenesou adekvátní vnitřní hodnotu.

Jádro této „nepříjemnosti“ jsme zvyklí hledat vně, nejlépe u autora informaci publikujícího, problém je ale natolik globální, že si jen skutečně málo jedinců uvědomuje reálnou příčinu a téměř nikdo si už nechce uvědomovat dopady.

Vrátím se tedy zase na začátek a vytáhnu další z těch pilířových principů – mysl, realita (=projevený svět), jejich reflexe a všechny reakce nejsou statické, ale jsou vždy a všude dynamické - což znamená, že jdou u člověka vždy ruku v ruce, že se zároveň všechny navzájem ovlivňují a ve svém důsledku to také znamená, že je bez hlubokých zkušeností ani sami neumíme v praxi nikdy od sebe oddělit.

Jsou jedinci, kteří se snaží popisovat některé skutečnosti „staticky“, aby mohli vyjmout nějakou složku (například třeba ty „reakce“, které jsou ze všeho jiného pro normální lidi tím nejatraktivnějším lákadlem), mohou dokonce vytvořit celé systémy [nehybných] popisů a z nich abstrahovat „dokonalé“ závěry - avšak do praxe se jim takové „závěry“ přenést nepodaří, protože tok řeky života je odnesl již velmi „daleko“ od místa, kdy si vytvořili ten svůj prvotní statický obraz.

Jak tedy na to „vyzrát“?

Právěže „vyzrát“ je vhodné, a to jak slovně, tak i příkladem:

Základními významy toho slova „vyzrát“ jsou vlastně dva paralelní významy - „vyzrát“ jako „využít triku k ulehčení si „, anebo „vyzrát“ ve významu „dospět“ do takové hloubky pochopení souvislostí, ve které je možné pracovat přímo s příčinou.

Ve světě jakoby oba paralelní významy vlastně splývají, i když někde uvnitř je jasné, že se mohou (hlavně ve smyslu budoucích projevů) docela lišit...

V daném čase ale jde o to, překonat „překážku“ a jít „dál“ - a z tohoto pohledu jsou téměř rovnocenné.

Pod povrchem ale výše uvedený „příklad“ zanechává několik zviditelnění „vnitřních vztahů“, které potřebuji použít, abych byl s to nějak srozumitelně popsat, jak se „použitelně chovat“ k „dynamice“ práce s myslí.

Přípravka 1, praxe

Mysl, realita (=projevený svět), jejich reflexe a všechny reakce – ano, jistě – co je ale spojuje až tak, že vytvářejí na pohled jednolitou masu? Odpověď není až tak složitá, je to něco, co jsme si zvykli nazývat „energie“.

Zvykli nazývat... - pominu-li všechno to, co vedlo k vytvoření tohoto „zvyku“, pro další se potřebujeme alespoň trošičku dostat „pod pokličku“ významu slova „zvyk“.

Naše ztotožnění s individuální formou mysli nás vede ke každodenní realizaci propojení „slov“ s jejich vnějšími „významy“. Pokud bychom nějaké určité slovo opakovali za sebou mnohokrát bez toho, abychom je pokaždé interaktivně propojovali s jeho vnějším významem, zjistíme, že se to dané slovo jakoby „vyprázdní“, a naopak, pokud bychom někde zachycené slovo vědomě opakovali s tím, že bychom tomuto slovu při jeho opakování „přidávali“ obraz nějakého konkrétního vnějšího významu, po nějaké době bychom takové spojení viděli jako „reálné“ a dokonce bychom ani nebyli ochotni o tomto faktu jakkoli pochybovat.

Bombastické na výše napsaném je to, že se to takto v naší mysli děje téměř stále, a to aniž bychom si to jakkoli vědomím uvědomovali. O to je více „neprůchodné“ s takto vzniklými spojeními „pracovat“ (např. modifikovat)v komunikaci s okolní společností...

Jádrem této části není cokoli na procesu spojování slov a vnějších významů měnit. Jádrem je spíše celý tento proces zviditelnit tak, aby byl modulovatelný a následně i modulovaný (něco jakoby „uvnitř“ trojúhelníku vytýčeného pojmy „ovlivňovaný“, „řízený“ a „kontrolovaný“), kdy sledováním vnitřního vyvážení vědomí budeme s to zachytit ono neuvědomované spojování - v realitě navzájem disharmonických prvků (slov s významy) - a na takový podnět patřičně „zareagovat“.

Prvním praktickým bodem tedy musí být „zviditelnění“ a „určení“ čehosi, co jsem si dovolil nazvat „vnitřní vyvážení“...