A co dál?
Pokud už jsme rozčarováni možností
nekontrolovatelných zásahů do linie našeho vlastního života ze
strany „Temného území“, je jen otázkou času, kdy naše
rozčarování přejde do motivační fáze „Něco s tím konečně
udělat“. Nemá mnoho smyslu pouštět se do toho „dělání“
dříve než budeme cítit motivační tlak ze svého nitra, protože
bez tohoto tlaku (zpočátku vnímaného jako „touha“) nebudeme
mít dostatečnou „vůli“ vydržet (více o tomto později).
Dobu, která této motivační fázi
předchází, lze úspěšně využít pro seznámení se s „terénem“
a „podmínkami“.
Základním faktem budiž to, že jde v
podstatě o rozvoj, vývoj. Je šumafuk, zda tento rozvoj nazveme
„návrat ke kořenům“, anebo „duchovní cesta“ či úplně
jinak. Jsou to většinou poměrně prázdné fráze, jejichž obsah
neposkytuje nijakou pomoc. Nikomu.
Dalším úskalím, které je potřeba
pojmenovat, je utkvělá představa, že rozvoj je nějaká
explicitní a hlavně nakreslitelná „cesta“. Z mnoha „papírových
guruú“ totiž vzniká dojem, že vývoj je zobrazitelný jako
konkrétní spojnice bodu „A“ do bodu „B“, kde „A“ je náš
výchozí stav a bod „B“ je cílový stav, anebo spíše jen
představa takového cílového stavu.
Ve skutečnosti je to mnohem
dobrodružnější, protože většinou neznáme ani své skutečné
východisko (onen bod „A“), protože většina z nás se tady
prostě jen „ocitla“ a tak ani není schopna popsat ono „tady“.
O cílovém bodě máme navíc většinou jen jakési mlhavé
představy „jak by to asi mělo být“ (většinou z různých
interpretací papírových guruú), a to ještě jen jakési
„statické“ obrazy bez jakékoli vlastní životaschopnosti.
Pokud tato fakta připustíme, může
být vědomý rozvoj skutečným dobrodružstvím, pokud jsme si
jisti, že již vše víme a máme navíc vše pod kontrolou,
dobrodružství, a vlastně ani žádný rozvoj, se konat nebude.
V dalším je dobré ozřejmit
předpokládaný význam používaného slova „rozvoj“. Ono to
totiž používat „rozvoj“ bez pochopení, co tím je myšleno,
vede na myšlenku, že musíme něco „získat“, „zesílit“,
anebo alespoň „změnit“. Možná ano, ale to není v daném
případě to podstatné. Podstatnější je to, že vše „nějak“
probíhá a my pouze to „nezastavujeme“.
V podstatě jde o určitou formu
harmonizace osobní individuality tak, aby si ozřejmila své
individuální hranice a naučila se s nimi nejen v souladu žít,
ale také aby v případě potřeby dokázala tyto hranice
bezbolestně opustit.
Jako nástin lze použít takový
obrázek. Nejde o jen tak „nějakou“ cestu z bodu „A“ do bodu
„B“, i když bychom byli s to vydefinovat „čarokrásně“ jak
bod „A“, tak po nějakém tom úsilí i nástin bodu „B“.
Nejde tedy o něco, co tady je „bez nás“ (aka: když po TÉTO
cestě půjdeš, tak určitě musíš i dojít, a stejně tak i
všichni ostatní – je to tak dané).
Naopak, jde o zcela konkrétní a
určitou formu rozvoje sama sebe, kterou můžeme „cestou“ pouze
nazvat pro přiblížení a zjednodušení vlastního popisu,
většinou ale už z počátku nepůjde o žádnou „asfaltku“,
ale v tom lepším případě o něco ne zcela nepodobného
vysokohorské štrapáci, v tom horším spíše o volný pád.
Ve všech případech takové „cesty“
je ale potřeba neustále mít na paměti fakt, že nejde o nějakou
„pevně danou“ cestu, jde spíše o jakousi formu poziční
„hry“, kdy jednotlivé „kroky“ nejsou předem „dané“,
ale spíše je to zobrazitelné tak, že následující krok je
uvozen těmi předešlými, a každý následující krok vlastně
teprve definuje oblast a směr kroků příštích.
Z počátku je tedy potřeba mít
skutečně „obstojnou“ motivaci (viz výše), protože neznám
nikoho, kdo by nechodil hned z kraje tak trošku „do kruhu“.
Jde o to, že pro “vykročení“ z
toho prvního „kruhu“ je potřeba několik základních
zkušeností.
Zcela základní je zkušenost
„zkoumání sama sebe“, ideálně pozorovat sama sebe, své
reakce i aktivity, tak trošku jako ten „kolemjdoucí“ -
nezaujatě, bez nějakých předpokladů a bez utápění se v
obavách či nadšení.
Jde v podstatě o „neosobní“ či
„odosobněný“ pohled na sama sebe, a pokud v tom prvním kruhu
skutečně vydržíme (díky oné prvopočáteční motivaci)
patřičně „dlouho“, dveře „ven z kruhu“ se otevřou v
pravý čas „samy“ a pak už to jde „samo“ i dost rychle.
Naštěstí neexistuje žádný
smysluplný trik, jak tento první kruh „rozlousknout“ silou,
protože bez zkušenosti nezávislého pozorovatele prostě v tom
kruhu bloudíme, i když si myslíme jakýkoliv opak. Nepomůže ani
skvělá prezentace našich virtuálních „schopností“, protože
dobře zamířený vnější podnět pravdu odhalí okamžitě –
většinou ještě dříve pro naše okolí, než pro nás...
Další zkušenost, kterou je potřeba
si osvojit hned na počátku té „cesty-necesty“, je schopnost
sebemotivace. Trošku to svádí zaměnit sebemotivaci za vůli, z
počátku to teoreticky i jde, jen je potřeba uvědomit si jeden
zcela zásadní fakt pro uvolnění „temného území“. Tím je
skutečnost, že nic si nemůžeme „přenést“ z bodu „A“ do
bodu „B“.
Je to prosté. To, co „máme“ teď
k dispozici, jsou vjemy a předměty svázané s tím, že byly
rozlišeny z celku, a tím rozlišením jim ve skutečnosti vždy
„něco“ chybí. Při uvolňování oněch „doplňků celku“
to, co známe jako „konkrétní“, najednou převezme podstatu
proměnlivé entity, která má pouze v čase a prostoru svou vlastní
„reprezentaci“, která je navíc ještě jen produktem omezeného
vnímání skrze individuální filtry. Jakmile tyto filtry zmizí,
formální reprezentace mizí s nimi a my máme co dělat s celkem
jako takovým...
Jakýkoli pokus o „přenos“
čehokoli konkrétního z bodu „A“ do bodu „B“ je v takovém
případě pojistka, že do bodu „B“ nelze „propadnout“...
Vůle z tohoto pohledu je
transformovaná touha dosáhnout „něčeho“ co známe, co si
neseme s sebou. V tomto případě je tak trošku kontraproduktivní.
Sebemotivace je naopak osobním postojem. Postojem „nevzdat to“
ať se stane cokoli...
Zcela jednoznačně ale jde o změnu
„nás samých“, či alespoň toho, co si sami o sobě sníme.
Tato „cesta-necesta“ je vlastně obrazem naší vlastní proměny,
změny nás samých. Slovy z biblických časů: Jde o to ztratit
[představu] sama sebe, abychom sami sebe mohli skutečně nalézt.
Dalším důležitým prvkem je
uvědomění si zpětné přitažlivosti celku. Jde o to, že jsme se
ve svých představách o své individualitě, jejích výjimečných
schopnostech a úžasných možnostech, vybudovali zdi a hranice,
které nám brání vnímat skutečnost a bytí jako na nás
nezávislé. Tyto hranice jsou však zcela nutné a nenahraditelné v
době našeho prvotního sebeuvědomění, později se však stávají
omezujícími a později i vyloženými bloky.
A tak zabezpečeni za svými hranicemi
si ve své extázi individuální existence představujeme, že ono
bytí je naopak kardinálně závislé na nás, na naší
individualitě. Trošku nám v sice tom koliduje fakt, že s takovou
představou nejsme tady a teď zcela sami, což ale řešíme s
bravurou nám vlastní různými konfrontacemi a intrikami s cílem
prokázat, že ta moje představa je věrohodnější, než představa
jiného. Spojujeme se tak do nějakých společenství, kde se
nějakou dobu navzájem ubezpečujeme, že je to přesně tak, jak si
vysníváme, a posléze, po nárazu na rozdílné hraniční čáry
našich představ, plynule přecházíme do mnohem úskočnější
konfrontace, neboť za tu dobu jsme měli dost času poznat „slabiny“
té jiné představy.
Za vším tím v nás ale stále žhne
něco, co nás trvale ubezpečuje, že to má smysl, že my máme
smysl, že vše má svůj smysl, že vše je tímto smyslem naplněno.
Při bezcílném ponoření své mysli do tohoto žhnutí objevíme
právě onu primární přitažlivost celku, ve které je naše
pachtění se po tom pravém individuálním poslání (smyslu
života) vnímáno jen jako barevný sen na plátně stvoření.
A právě tato zkušenost následně
vede k proměně oné prvopočáteční „vůle“ k „sebemotivaci“,
vede ke schopnosti podřídit svou individualitu celku a také vede
ke změně našeho postoje z vítěze do postoje pouhého
kolemjdoucího.
Velice přínosné je naučit se hned z
kraje více slyšet. Netýká se to jen hlasů z „okolí“. Týká
se to hlavně „slyšet“ sama sebe. Odosobnění velmi napomůže.
Jde o to, že individuální mysl pracuje jaksi „sama“ a „skrytě“
a často i protichůdně k „našim“ záměrům. Většina lidí
je tímto zmatena až rozčilena – kdyby ale byli schopni
naslouchat v tichu „sami sobě“, zmatení by pominulo a rozčílení
by ztratilo své místo.
Ideální je naslouchat jak svému
„nitru“, tak i svému „okolí“ stejnou měrou – jako
kolemjdoucí vidět dva (od něj samého zcela odlišné) proudy
myšlenek, které se jednou spojují a jindy jdou proti sobě, vždy
ale bez toho, aby kolemjdoucího jakkoli pohltily.
Zkušenost této vnitřní
„neovlivněnosti ději“ je dalším základním kamenem, který
je potřeba nejen zažít, ale i aktivně jej aplikovat.
%
