Před nějakou dobou jsem narazil na problém, který jsem v té chvíli nebyl s to nijak uchopit a tedy ani řešit. Jednalo se o problém toho, že existovaly skupiny oblastí v prostoru mysli, které - ač pro mne viditelné a zpracovatelné - neměly v myslích mnoha lidí odpovídající reflexní body. Z abstraktího pohledu to zprvu vypadalo jakoby v myslích bez oněch reflexních bodů bylo něco, co popisujeme jako "černá díra". Tento popis ale nebyl vhodný, protože většina lidí s touto formou mysli by bez některých oblastí nemohla vůbec žít - takže problém byl někde v nedostatečnosti poznání těchto struktur.
Pracovně jsem si tyto oblasti bez reflexních bodů nazval "temné území", což v dané chvíli byl nejpřesnější popis viděného.
Při bližším zkoumání - a za vydatné spolupráce mnoha lidí (za což jim tímto děkuji) - jsem zjistil, že skutečně problém "temného území" je pro většinu lidí zcela klíčový, protože v mnoha životních situacích z tohoto "temného území" vycházela "řešení" těchto situací, a navíc - což bylo na tom pro mne zcela jasně nejpřitažlivější - pro ně i bez jakékoli možnosti změnit či alespoň modifikovat takové "řešení" v rámci vědomého rozdodování.
Toto "temné území" při bližším zkoumání se jevilo jako "svěbytně živé", při vhodných situacích bylo pozorovatelné, že to není "klasická" černá díra, kde vše mizí - ale naopak, v těchto situacích toto "temné území" automaticky přebíralo plnou vládu nad vědomou částí mysli daného člověka a často i zcela bez jeho vlastního uvědomění, natož jeho možnosti to jakkoli ovlivnit.
Vlastní prostor "temného území" se nacházel za hranicí reflexe, a to dokonce až tak, že nepřímé otázky byly odkláněny ve formě "logických" závěrů, přímé otázky byly odkláněny pomocí emocí a pokus o průnik hrozil dokonce ztrátou vědomí. Při tomto "mapování" prostoru vědomí bylo zřejmé, že ono "temné území" je exkluzivně "kryté" různými formami "obrany", která dokonce byla schopna "ochraňovat" i jen na podkladě prožitých zkušeností.
Protože ale neexistovala jednoduchá možnost zjsitit jak vzniká ono "temné území", na hranicích možností bylo i jen pouhé zjištění, co a jak tento "útvar" mysli uvádí do reakční činnosti; zkoušel jsem zjišťovat, zda není možné nadefinovat nějaké ukazatele, které odlišují jedince v situaci, kdy jim toto "temné území" "vládne" (z mého pohledu tedyv tomto okamžiku osoby zcela nesvobodné) a jedince, kteří mohou jednat s vyšší dávkou individuální svobody.
Při tomto analytickém postupu začalo být jasné, že ono "temné území" není v mysli pouze jako prvek "ovládání", ale naopak, je vytvořeno samou individuální myslí jako forma "ochrany" proti její destrukci, a souvisí s primárními principy existence jako takové. Mysl této oblasti využívá jako "depozitář" pro všechno, co je pro ni vyhodnoceno jako "ohrožující" anebo přímo nad její hranice možností použitelnosti (tzn. s vyšší složitostí, než v dané chvíli je schopna dekódovat). Také jsou do tohoto depozitu ukládány všechny formy "hraničních" situací, kdy mysl musela aktivovat pro svou vlastní ochranu reakci onoho "temného území". Takže ve zkratce, tato oblast mysli obsahuje po chvíli většinu představ jedince a všechna jeho uvědoměná zklamání. A rázem bylo jasné, že tudy cesta k pochopení co s tím, prostě nevede.
Nezbylo, než zkusit nechat vlastní složku individuální mysli pracovat "bez vědomého nadhledu" (pokusím se vysvětlit později) a "cestou" pozorovat "změny"...
Takže hned z kraje to bylo velmi přitažlivé - mysl meditacemi vycvičená zvládala všechno s velkým nadhledem, velice rychle a s patřičnou hloubkou náhledu tak, aby viděla i příčiny a důsledky. Prostě pohoda. Jenže tím, jak vědomí nedodávalo mysli korekční "pracovní" materiál (předmětné meditace), mysl pociťovala jakési ohrožení a začala skutečně pracovat na hranicích možností (ano, "spouštěčem" - příčinou - byly obavy z nedostatečnosti, které vědomí před tím korigovalo formou předmětných meditací), snažila se absorbovat neskutečná kvanta informací z vnějšku a s předchozím výcvikem to i zvládala. Jenže informace z vnějšku jaksi neobsahovaly tu esenci "vnitřní" identifikace skutečnosti, takže ani tato kvanta zpracovávaných informací nebyla s to snížit míru obav, ba naopak, jak se mysl dostávala ke svým hraničním možnostem, obavy spíše narůstaly.
Po nějaké době se mysl začala dostávat do "infarktových" stavů, kdy v rámci hraničního vytížení začala ztrácet podklady pro ten potřebný "nadhled", musela volit v kritických situacích bez něj, a to v ní vyvolávalo stress (mentální napětí, které ve své nesnesitelnosti vedlo k rozhodnutí udělat "jakékoli řešení, jen aby ta situace skončila"), který zákonitě začal generovat chyby rozhodnutí a tím i spouštět lavinu "nepředpokládaných a neočekávaných" důsledků v reálné rovině.
Paralelně s těmito "kolapsy" mysl musela - zcela zákonitě - některá rozhodnutí "odkládat", protože intuitivně (z hluboké paměti) věděla, že tato rozhodnutí jsou natolik klíčová, že je nemůže jen tak "odbýt". A právě v tomto okamžiku se začala vytvářet "obranná linie" mysli - pro uchování její konzistence po "neúspěšném" pokusu o "správné" rozhodnutí, která již měla ty odpozorované charakteristiky obranné linie "temného území".
Takže bylo na čase skončit s pokusem, protože cíle bylo dosaženo.
Ale ouha - ono to nešlo.
Mysl vykolejená existencí bez korekcí svých rozhodnutí meditačními praktikami, rozbujele zpracovávající kvanta vstupních informací a navíc i "hrdě si přivlastňujíc" možnost "rozhodovat" (tzn. roli "konatele") nebyla s to se zastavit a na jemné pokusy o korekci a zklidnění reagovala zcela bouřlivě. Nemít vědomí živou reálnou zkušenost klidné mysli, nebylo by schopno ani uvěřit, že něco jako klid mysli vůbec existuje....
Naštěstí vědomí tu reálnou zkušenost živě udržovalo a takže si automaticky vybavilo indikátory takového stavu mysli. Kdysi jsem použil pro něco podobného popis ze série Roberta Zelazneho "Amber", kde popisuje programování mysli pomocí uvědoměných indikátorů, kdy v mysli jsou "vynucovány" určité charakteristiky - v případě Zelazneho jsou to "krajinné prvky" (jedná se o nalezení cesty zpět na hrad Amber, je to někde hned z kraje v prvním díle série) - a tyto charakteristiky vytvářejí patřičné "pozadí" pro další prvky obrazu mysli, až do situace, kdy je v mysli zobrazen kýžený cíl.
Jenže napsané do jedné věty, nešlo realizovat v reálném čase. Ba ani ve snesitelném časovém intervalu. Ba dokonce ani teď, když se už pokouším situaci popisovat, ještě není cíle "klidu mysli" dosaženo...
Něco, jako ten příběh o zkušenosti boha Višnua, který se divil, proč lidé na Zemi jednají jako nevědomá zvířata, když vlastně všechny informace o tom, jak to ve skutečnosti je, mají k dispozici... A tak se sám promítnul na Zem v podobě divokého prasete. Když se ale stále nevracel, poprosil Brahma Šivu, aby se ten na Zem podíval, co se to děje. Šiva lehce našel prase-Višnua, který si vytvořil prasečí ráj na Zemi - měl plno manželek, hromady dětí, jídla i prostoru k životu. Z pozemského hlediska mu nic nechybělo. Šiva se mu snažil nastínit, že z pohledu božského se vlastně ale "ztratil", Višnu-prase ale takové myšlenky odmítal slovy, že má vše co potřebuje a že ani nemá jakoukoli potřebu chtít něco jiného. Šiva se tedy vrátil k Brahmovi a společně se trápili, co s tím. Nezbylo, než aby Šiva se na zem ještě vrátil a pokusil se Višnua "probudit" z jeho prasečího snu. Takže hned z kraje mu do jeho ráje nasadil tlupu nevědomých klanů prasat, které se rády přiživily na "levném" bohatství Višnuova prasečího ráje. Protože ale neměly ani ponětí o tom, jak by to mělo fungovat, zůstával po nich jen zmar a rozklad. Jak se tyto tlupy blížily od hranic k Višnuovi, bylo v jeho prasečím ráji hůř a hůř - začaly mu umírat jeho prasečí děti, poté i jeho prasečí manželky a on propadal do nekonečného žalu a smutku. V té chvili se mu okázal Šiva ve své obyčejné božské podobě a Višnu na podkladě uvědomění si své božské podstaty pochopil, že celé to štěstí i ta hrůzná tragédie, byly vlastně jen sen, který snila jeho mysl - a jen se nebyla s to se z tohoto snu probudit.
Protože jsem se nějak toho pravého "Šivu - ničitele snů" ne a ne dočkat, bylo potřeba vrátit se skoro k počátku výcviku mysli tak, aby se po krůčcích zase začala vracet k upřednostnění vnitřního klidu před roztěkaným prožíváním vnějších snových prožitků.
A zatím mi vychází, že i když rozvíření mysli šlo "zrealizovat" relativně rychle, návrat mysli ke klidu je několikanásobně časově náročnější akce. Zatím tedy stále na tomto intenzivně pracuji...
Protože ale se touto eskapádou podařilo zviditelnit neuvěřitelné množství před tím "zcela jasných věci" v novém světle, které je činí pro většinu lidí "ne až tak jasnými" a tedy i v jejich pochopení silně tápou, pokusím se ve chvlich volna tyto závěry popsat - to, co jsem napsal doposud mi aktuálně dost totiž pomohlo vynechat některé sv= vlastní "slepé" cesty, které jsem před napsáním prostě "musel" absolvovat - při přečtení dříve napsaného, jsem ty chyby opakovat prostě už jen nemusel...
Pracovně jsem si tyto oblasti bez reflexních bodů nazval "temné území", což v dané chvíli byl nejpřesnější popis viděného.
Při bližším zkoumání - a za vydatné spolupráce mnoha lidí (za což jim tímto děkuji) - jsem zjistil, že skutečně problém "temného území" je pro většinu lidí zcela klíčový, protože v mnoha životních situacích z tohoto "temného území" vycházela "řešení" těchto situací, a navíc - což bylo na tom pro mne zcela jasně nejpřitažlivější - pro ně i bez jakékoli možnosti změnit či alespoň modifikovat takové "řešení" v rámci vědomého rozdodování.
Toto "temné území" při bližším zkoumání se jevilo jako "svěbytně živé", při vhodných situacích bylo pozorovatelné, že to není "klasická" černá díra, kde vše mizí - ale naopak, v těchto situacích toto "temné území" automaticky přebíralo plnou vládu nad vědomou částí mysli daného člověka a často i zcela bez jeho vlastního uvědomění, natož jeho možnosti to jakkoli ovlivnit.
Vlastní prostor "temného území" se nacházel za hranicí reflexe, a to dokonce až tak, že nepřímé otázky byly odkláněny ve formě "logických" závěrů, přímé otázky byly odkláněny pomocí emocí a pokus o průnik hrozil dokonce ztrátou vědomí. Při tomto "mapování" prostoru vědomí bylo zřejmé, že ono "temné území" je exkluzivně "kryté" různými formami "obrany", která dokonce byla schopna "ochraňovat" i jen na podkladě prožitých zkušeností.
Protože ale neexistovala jednoduchá možnost zjsitit jak vzniká ono "temné území", na hranicích možností bylo i jen pouhé zjištění, co a jak tento "útvar" mysli uvádí do reakční činnosti; zkoušel jsem zjišťovat, zda není možné nadefinovat nějaké ukazatele, které odlišují jedince v situaci, kdy jim toto "temné území" "vládne" (z mého pohledu tedyv tomto okamžiku osoby zcela nesvobodné) a jedince, kteří mohou jednat s vyšší dávkou individuální svobody.
Při tomto analytickém postupu začalo být jasné, že ono "temné území" není v mysli pouze jako prvek "ovládání", ale naopak, je vytvořeno samou individuální myslí jako forma "ochrany" proti její destrukci, a souvisí s primárními principy existence jako takové. Mysl této oblasti využívá jako "depozitář" pro všechno, co je pro ni vyhodnoceno jako "ohrožující" anebo přímo nad její hranice možností použitelnosti (tzn. s vyšší složitostí, než v dané chvíli je schopna dekódovat). Také jsou do tohoto depozitu ukládány všechny formy "hraničních" situací, kdy mysl musela aktivovat pro svou vlastní ochranu reakci onoho "temného území". Takže ve zkratce, tato oblast mysli obsahuje po chvíli většinu představ jedince a všechna jeho uvědoměná zklamání. A rázem bylo jasné, že tudy cesta k pochopení co s tím, prostě nevede.
Nezbylo, než zkusit nechat vlastní složku individuální mysli pracovat "bez vědomého nadhledu" (pokusím se vysvětlit později) a "cestou" pozorovat "změny"...
Takže hned z kraje to bylo velmi přitažlivé - mysl meditacemi vycvičená zvládala všechno s velkým nadhledem, velice rychle a s patřičnou hloubkou náhledu tak, aby viděla i příčiny a důsledky. Prostě pohoda. Jenže tím, jak vědomí nedodávalo mysli korekční "pracovní" materiál (předmětné meditace), mysl pociťovala jakési ohrožení a začala skutečně pracovat na hranicích možností (ano, "spouštěčem" - příčinou - byly obavy z nedostatečnosti, které vědomí před tím korigovalo formou předmětných meditací), snažila se absorbovat neskutečná kvanta informací z vnějšku a s předchozím výcvikem to i zvládala. Jenže informace z vnějšku jaksi neobsahovaly tu esenci "vnitřní" identifikace skutečnosti, takže ani tato kvanta zpracovávaných informací nebyla s to snížit míru obav, ba naopak, jak se mysl dostávala ke svým hraničním možnostem, obavy spíše narůstaly.
Po nějaké době se mysl začala dostávat do "infarktových" stavů, kdy v rámci hraničního vytížení začala ztrácet podklady pro ten potřebný "nadhled", musela volit v kritických situacích bez něj, a to v ní vyvolávalo stress (mentální napětí, které ve své nesnesitelnosti vedlo k rozhodnutí udělat "jakékoli řešení, jen aby ta situace skončila"), který zákonitě začal generovat chyby rozhodnutí a tím i spouštět lavinu "nepředpokládaných a neočekávaných" důsledků v reálné rovině.
Paralelně s těmito "kolapsy" mysl musela - zcela zákonitě - některá rozhodnutí "odkládat", protože intuitivně (z hluboké paměti) věděla, že tato rozhodnutí jsou natolik klíčová, že je nemůže jen tak "odbýt". A právě v tomto okamžiku se začala vytvářet "obranná linie" mysli - pro uchování její konzistence po "neúspěšném" pokusu o "správné" rozhodnutí, která již měla ty odpozorované charakteristiky obranné linie "temného území".
Takže bylo na čase skončit s pokusem, protože cíle bylo dosaženo.
Ale ouha - ono to nešlo.
Mysl vykolejená existencí bez korekcí svých rozhodnutí meditačními praktikami, rozbujele zpracovávající kvanta vstupních informací a navíc i "hrdě si přivlastňujíc" možnost "rozhodovat" (tzn. roli "konatele") nebyla s to se zastavit a na jemné pokusy o korekci a zklidnění reagovala zcela bouřlivě. Nemít vědomí živou reálnou zkušenost klidné mysli, nebylo by schopno ani uvěřit, že něco jako klid mysli vůbec existuje....
Naštěstí vědomí tu reálnou zkušenost živě udržovalo a takže si automaticky vybavilo indikátory takového stavu mysli. Kdysi jsem použil pro něco podobného popis ze série Roberta Zelazneho "Amber", kde popisuje programování mysli pomocí uvědoměných indikátorů, kdy v mysli jsou "vynucovány" určité charakteristiky - v případě Zelazneho jsou to "krajinné prvky" (jedná se o nalezení cesty zpět na hrad Amber, je to někde hned z kraje v prvním díle série) - a tyto charakteristiky vytvářejí patřičné "pozadí" pro další prvky obrazu mysli, až do situace, kdy je v mysli zobrazen kýžený cíl.
Jenže napsané do jedné věty, nešlo realizovat v reálném čase. Ba ani ve snesitelném časovém intervalu. Ba dokonce ani teď, když se už pokouším situaci popisovat, ještě není cíle "klidu mysli" dosaženo...
Něco, jako ten příběh o zkušenosti boha Višnua, který se divil, proč lidé na Zemi jednají jako nevědomá zvířata, když vlastně všechny informace o tom, jak to ve skutečnosti je, mají k dispozici... A tak se sám promítnul na Zem v podobě divokého prasete. Když se ale stále nevracel, poprosil Brahma Šivu, aby se ten na Zem podíval, co se to děje. Šiva lehce našel prase-Višnua, který si vytvořil prasečí ráj na Zemi - měl plno manželek, hromady dětí, jídla i prostoru k životu. Z pozemského hlediska mu nic nechybělo. Šiva se mu snažil nastínit, že z pohledu božského se vlastně ale "ztratil", Višnu-prase ale takové myšlenky odmítal slovy, že má vše co potřebuje a že ani nemá jakoukoli potřebu chtít něco jiného. Šiva se tedy vrátil k Brahmovi a společně se trápili, co s tím. Nezbylo, než aby Šiva se na zem ještě vrátil a pokusil se Višnua "probudit" z jeho prasečího snu. Takže hned z kraje mu do jeho ráje nasadil tlupu nevědomých klanů prasat, které se rády přiživily na "levném" bohatství Višnuova prasečího ráje. Protože ale neměly ani ponětí o tom, jak by to mělo fungovat, zůstával po nich jen zmar a rozklad. Jak se tyto tlupy blížily od hranic k Višnuovi, bylo v jeho prasečím ráji hůř a hůř - začaly mu umírat jeho prasečí děti, poté i jeho prasečí manželky a on propadal do nekonečného žalu a smutku. V té chvili se mu okázal Šiva ve své obyčejné božské podobě a Višnu na podkladě uvědomění si své božské podstaty pochopil, že celé to štěstí i ta hrůzná tragédie, byly vlastně jen sen, který snila jeho mysl - a jen se nebyla s to se z tohoto snu probudit.
Protože jsem se nějak toho pravého "Šivu - ničitele snů" ne a ne dočkat, bylo potřeba vrátit se skoro k počátku výcviku mysli tak, aby se po krůčcích zase začala vracet k upřednostnění vnitřního klidu před roztěkaným prožíváním vnějších snových prožitků.
A zatím mi vychází, že i když rozvíření mysli šlo "zrealizovat" relativně rychle, návrat mysli ke klidu je několikanásobně časově náročnější akce. Zatím tedy stále na tomto intenzivně pracuji...
Protože ale se touto eskapádou podařilo zviditelnit neuvěřitelné množství před tím "zcela jasných věci" v novém světle, které je činí pro většinu lidí "ne až tak jasnými" a tedy i v jejich pochopení silně tápou, pokusím se ve chvlich volna tyto závěry popsat - to, co jsem napsal doposud mi aktuálně dost totiž pomohlo vynechat některé sv= vlastní "slepé" cesty, které jsem před napsáním prostě "musel" absolvovat - při přečtení dříve napsaného, jsem ty chyby opakovat prostě už jen nemusel...
