Návraty po známé cestě

Dal by se napsat nový aforismus: "Mistr nikdy nemluví, a kdo mluví, není Mistr..."

Je to skutečně přesně tak.

Jde o to, že ve skutečnosti je vše v rovnováze - i když to většinou tak necítíme.

Ale i když se sami topíme v nevyváženém stavu, tato nevyváženost není skutečná - je to jen jakási interpretace toho, co se děje v nás, přesněji řečeno - co z toho proudu, co probíhá naší myslí, lapáme ve formě pocitů, myšlenek a popsaných vjemů.

Tato nevyváženost našeho vnímání vzniká jako důsledek snahy nějak zachytit a zajistit jakési "naše místo pod Sluncem", snažíme se zachytit něco, co zachytit ve skutečnosti nelze - a tak jsme tím proudem strháváni, a tak ztrácíme kontakt s tím hledaným místem. Když si ale plně uvědomíme, že jsme strženi, v mysli propuká zmatek, a tento zmatek vytváří jakési obranné reakce - a podle interpretační matice mysli zaujímáme jakési osobní "postoje" a vyvoláváme jakési "akce" anebo "reakce".

V konečném důsledku ale zjišťujeme, že většina dějů stejně dojde po chvíli do místa, kam "patří". Něco jako kinoautomatové představení - začátek děje i konec děje je dán, lidé ale mohou volit jakési vnitřní peripetie, kterými získají tu či onu zkušenost, ve výsledku je všechna tato rozhodnutí zase jen dovedou tomu cílovému bodu. Jednotlivá rozhodnutí - na těch bodech možné volby - tedy pouze vedou k různosti provedení a také i k různosti časů dosažení cíle.

Pokud dokážeme využít formu neosobního pohledu, je možné nalézt i trasu, kterou by se dalo pojmenovat, jako "ideální cesta" - i když skutečný vyznam slova ideální v této konkrétní situaci nemusí být vždy zcela jednoznačný a rozhodně není obecný.

Taková ideální cesta pro konkrétního člověka je význačná tím, že minimalizuje rozvážení jeho mysli a  tedy také i jejího pohledu na konkrétní situace.

Je to velmi podobné, jako splavování divoké řeky - zcela automaticky vás proud vede "svou" ideální cestou, jenže váš "ideál" může sem-tam potřebovat do děje vstoupit a provést korekce, protože si neumíte představit, že by mohlo být k vašemu přežití narazit na skalní stěnu, anebo se šťastně točit ve víru pod splavem. Používáte-li navíc i loďku, musíte hledat kompromisní ideální trasu i s vědomím možností dané loďky, vašeho těla, proudu, situace, okolí ... atd. Velikou výhodou jsou získané zkušenosti z nějakých předešlých událostí - tyto zkušenisti vám pomáhají nacházet onu ideální (kompromisní) trasu rychleji a bezpečněji.

Stejně tak existuje i možnost získávat zkušenosti pro ideální volby v reálném světě. Mimo možnost tvrdě získávaných zkušeností (přesněji řečeno "učit se na vlastních chybách") jsou i jiné, méně vyčerpávající možnosti.

První možnost je nasednout na nějakou jinou loď, kterou vycítíte, že by mohla jet vaším směrem, k vašemu cíli. V takovém případě je ale kriticky důležité neustále sledovat, zda tato loď "ještě" stále jede vaším směrem, a pokud ne, je potřeba co nejdříve vystoupit (někdy i dost možná do úplného neznáma). Svým způsobem nastává situace, že plavením se na jiné lodi, nejen získáváte zkušenosti, co a jak, ale často jste nuceni ověřovat váš směr i cíl, protože součinnost s jinými zákonitě vede k vývoji - a nejen ve vnější oblasti, ale také i v té oblasti mysli, kde je vyciťován onen cíl a určován směr. Ve vnitřním smyslu je to varianta vstupu do společenství s konkrétní vedoucí autoritou, která svým způsobem přebírá odpovědnost (skutečně ve vetšině případů jde jen o "vedoucí", v dané situaci je spojení "vedoucí+vědoucí" většinou malý zázrak).

Druhá možnost je podobná - vezete se s jinou skupinou, ale používáte vaše nástroje a vaši loď. Zde platí také ta nutnost kontroly a ověřování souladu mezi skupinovým směrem a vaším osobním. Zde ale !vystoupení" je mnohem jednodušší a rychlejší. Ve vnitřním smyslu je to varianta různých zájmových společenství, které mají většinou své těžiště ve spolupráci na vnějších věcech (například jde o různé kurzy), kde ale není konkrétní autorita s přenosem odpovědnosti.


Další možnost je vytvořit si plán získávání zkušeností - s daným, a pokud možno co nejlépe definovaným, cílem. Naplnění plánu může obsahovat někdy i vnějškově protichůdné cesty, pokud je ale dodržován daný plán a jeho vývojový směr, není taková situace na závadu.

 Velmi nápomocnou je zkušenost prožitku "bytí" s nějakým mistrem oboru, který si chcete/potřebujete osvojit. Tato forma mistrů je ale pro většinu lidí zcela neviditelná, protože jejich formou není oslovovat davy, ale naopak, jejich formou je předávat přímou zkušenost. O této formě působení (i takových mistrů) vypráví nespočetné množství různých "zábavných" příběhů, které většinou mají i velké množství různých vrstev pochopení, tak, aby byly "stravitelné" i pro méně připravené (největší skupina lidí v těchto příbězích vidí jen humorné vtípky). Jde o různé čchanové a zenové příběhy, jde o příběhy sůfijských tanečníků, jde o příběhy chasidských cadiků (učitelů), zápisky "z cest" některých vnímavých autorů (např. A. Exupery a jeho Citadela) a tak podobně. My ve vetšině případů nejsme zcela "připraveni" na přímé vnímání, takže se k nám dostávají pouze ve formě zápisků přímých anebo i nepřímých účastníků, které ale obsahují určitá jejich osobní zkreslení. Ta nejsou na závadu - naopak - ta nám pomáhají v prohlubování naší osobní zkušenosti - protože tyto osobní zkreslení vypravěčů většinou nejsou čistou formou bytí - a tedy skřipou v kombinaci s našimi zkresleními - a tím nám ta zkreslení zcela jasně zviditelňují.

Pokud se odkáži na tuto formu mistrů "svého oboru", pokud už s vámi vnitřně rezonují, dají se navíc i docela lehce rozpoznat podle výše uvedeného tvrzení: "Mistr nikdy nemluví, a kdo mluví, není Mistr..." ;-)

V jednoduchosti je krása

Vždy jsem měl vnitřní jistotu, že pravá skutečnost je velice prostá a jednoduchá. Lidé okolo mne mě vždy přesvědčovali, že taková jistota musí vycházet z nějakého prožitku, někdy, kdysi, kdesi...

I když jsem si to nedokázal nějak odůvodnit, přišlo mi to "logické". A tak jsem pátral a pátral, a docházel k zajímavým závěrům ohledně sebe sama a mých zkušeností. Ale jaksi žádná z nich neodůvodňovala tu myšlenku jednoduchosti, což bylo nejen matoucí, ale hlavně neuspokojivé.

Někde prostě musel být omyl v logičnosti tvrzení o zkušenosti s následkem vnitřní jistoty. Nezbývá, než v takovém případě zpochybnit úplně i ty nejzákladnější výchozí body. A tak se nyní zdá, že je to celé skutečně úplně jednoduché.

Zanesená myšlenka, že si mohu tu jistotu přivlastnit pomocí nějaké zkušenosti, je tím prvotním zmatením. Ta jistota totiž nijak nesouvisí s nějakou osobou, ani s nějakou situací. Malé děti to vnímají přesně tak, jak to je - ale jejich důvěra v autoritu dospělých je dovede do situací, kdy přestávají vnímat napřímo, a místo toho začnou pracovat s pojmy, a vnímání skutečnosti je nahrazeno vnímáním souladu a nesouladu, které vede na vytváření vnitřní touhy po harmonii všeho, tak, aby na podkladě této harmonie - přesněji: prožitku takové harmonie - byla vystavěna ta vnitřní jistota.

Toto otočení příčiny a následku je klíčovým prvkem nespokojenosti většiny lidí. Důsledkem je pak honba za různými prožitky v naději, že zrovna teď, zrovna tento prožitek, přece už musí přinést onu kýženou vnitřní jistotu...

A tak se lidé stále za něčím ženou, spěchají, nestíhají a vnitřně chřadnou. V tomto postižení ztrácejí i vnitřní uvědomění smyslu existence, smyslu svého vlastního života, a tak se stávají skutečnými třtinami ve větru se klátícími.

V takové situaci nelze mnoho co dělat, nelze ani jakkoli pomoci. Pokud si daný člověk neuvědomí nesmyslnost honění se za vnějšími i vnitřními prožitky, zní mu jakákoli funkční rada jako zdržování, nesmyslná oklika, a v nejlepším případě jen jako pokus o získání podílu na jeho osobních zkušenostech.

V takové chvíli čekání na Godota se lidé místo toho, aby se zastavili a pokusili se alespoň trošku zmapovat, co se děje, začnou zmatkovat ještě více než jindy. Začnou si vytvářet iluze o tom, že tohle je přece to správně, že musí nastat nejaký ten blesk z hůry, nějaké to satori, které v okamžiku a jednoznačně nezpochybnitelně obnoví ten vnitřní řád v jejich životech. A Bůh většinou jen mlčí...


Většina lidí si ale uchovává tu prvotní ideu jednoduchosti pravé skutečnosti a hledá nějaká jednoduchá východiska ze svých zapeklitých cestiček. Ale místo toho, aby si situaci zjednodušovali, naopak si ji ztěžují různými autoritativními "axiomy" jak to musí být (přece!). Studují různá pojednání o různých vnějších věcech s intenzitou přímo úměrnou jejich zoufalství. Ve snaze své ideje učinit reálnými o nich přesvědčují své blízké i vzdálené okolí, publikují články, píší knihy, organizují přednášky, a tak podobně.

Vše toto je ale postaveno na nesprávném výchozím bodě - že jistota následuje zkušenost. A tak i proto žádná z těchto snah nikdy nevede k vytouženému cíli.