Hledající hledá a součástí hledání je vyhledávání hledajících a komunikace s těmito hledajícími :) ...a když není v dohledu hledající, tak hledá hledající v knihách. Hledání skrývá touhu po nalezení, která člověka neustále mučí - někdy to může být vnímáno paradoxně i jako příjemný pocit. Je to jako se zamilovaností. Všichni zamilovanost a lásku velice prožívají - i když je to spojeno s nekontrolovatelnými emocemi připoutanosti, žárlením a tudíž i s utrpením. Dostaneš-li se nad to všechno, pak hledání ustane a z lásky zůstane jen slovo. Jana zde lásku často velebí, ale co je láska? Vidíš-li věci tak jak jsou, pak je vidíš neosobně a láska je jen pojem vytvořený v rámci lidského pohledu na svět. Nelidský pohled však lásku rozpustí a zůstane zde jen ticho. To, co zde píšu je jen záznam myšlenek, které prolítly mou hlavou a s kterými ja nemám vůbec nic společného. Vůbec netuším, kde se vzali, ale je to asi záměr boží (vesmírné totality) - abych to zaznamenal a přilepil na mozajku. Představa, že se vše děje nezávisle na nás je šokující, ale začínám tomu věřit ... a je to osvobozující. Zavřu oči a číhám na myšlenky a když se nějáká objeví, tak vím, že já jsem pozorovatel a ta myšlenka se - kdesevzalatusevzala - a já že čučím. A pak se zeptám: ... a kdo to čučí na rojící se myšlenky? A najednou vím, že je nad tím čučitelem (tedy nademnou) vesmírný řád, bůh, něco extrasuperbigšéf, který zásadně nemluví, jen tak kouká a lebedí si. Lidská mysl je omezená a přijmout tento fakt je krokem do stavu beztíže :) Když člověk nebrání chodu událostí, pak nevznikají konflikty. Evo, nech Janu plynout a jen pozoruj, jak to ta holka ušatá myslí dobře. Třeba v tom proudu (pro tebe povrchního dobra) zahlédneš odraz pravdivé hlubiny :)
Člověk je stvořen t tomu, aby se smál a aby plakal a i když dojde poznání, pak ani v tom případě nemůže změnit svůj genetický kód a kód daný mu bohem. Proto i E.Tomáš plakal při ztrátě mynželky. Já se cítím vyrovnaným a vnímám svět s nadhldem a přesto mám často nával emocí, slzy na krajíčku. Myslím si ale, že to je normální projev psycho-fyzického organismu. Tak byl stvořen a tak funguje. Krásné ale je, že je možné to všechno pochopit a zjistit, že máme možnost uniknout utrpení. Lidé vždy hledali cesty ke štěstí a k zmírnění utrpení. I když je nalezneme, tak stále zůstáváme lidmi a když mě někdo praští kladívkem do palce, tak se rozbrečim bolestí. A tak je to do jisté míry se všemi ostatními vlastnostmi lidského organismu. Jediné co můžeme je pochopit to :)
V té první části jsi popsal určitou odtažitost sama sebe od probíhajících jevů, ponechání té osoby v "soukolí" a uvědomění vnitřní svobody pramenící z toho, že víš, že to takto funguje zcela samo bez nutnosti do toho nějak zasahovat.
Nemohu, než souhlasit.
Ta následující poznámka mne ale trošku mate, protože to vypadá, že pod tlakem intenzivních emocí se ono uvědomění automatického běhu dějů a jevů nějak vytrácí a nahrazuje jej pocit osobní zúčastněnosti v dějích a jevech.
Ale právě v takovém okamžiku je velmi poučné vše, i ty emoce a reakce individuální formy na ně, přiřadit k tomu automatismu a jen sledovat. Není to těžké, je důvod k pláči? - tak je zde pláč. Je důvod ke smíchu? - tak je zde smích. Zmizel ten důvod? - vše se samo vrací do ticha ke klidu...
Ta podstata je v tom, že je potřeba tu individualitu něčím svázat s její realitou. Například tím, že bude své partnerce dobrým partnerem, který jakoby staví její rovinu nad rovinu vlastní. Například tím, že se děje, dotýkající se individuality, vědomě uvidí ve světle onoho ticha... Nad tím se pak rozprostře uvědomění jakési vazby onoho sledování a oné individuální formy. Tato vazba se projeví na jedné straně ztrátou vnitřních obav a nejistoty, na druhou stranu zmizí ta vědomá odtažitost, protože to je jen také jakási pracovní forma projevu, je to forma narušení zvyku ztotožňovat se. A ono uvědomění si vnitřní jistoty se projeví navenek jako hluboká vděčnost. Ne komu a ne za co. Jen jako jakýsi vnitřní proud vděčnosti vyvěrající z bytí samého. Tento proud následně (ale zdánlivě POSTUPNĚ) dokončí vymazání všech zvyků ztotožňovat se s onou projekcí vázané individuality a ticho a klid se rozvine i v té individualitě a jejím okolí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
7 komentářů:
Četl jsem tady spojení ´....hledání ustane a z lásky zůstane jen slovo....´. To mi nějak nekoresponduje s jiným významem slova Láska, která se míní jako tvořivá. Nejen v bhaktí je láska cosi, co nevymizí. Je o ztotožnění s předmětem zájmu - (cílem, ať je to Višnu nebo kdo chcete).
Od doby gnoze a Ježíše se říká na příklad Bůh je láska. A v tomto nazírání se používá slovo Láska - pět písmen - ale já si myslím, že taková jiná láska nemizne.
Použil jste pojem "od doby gnose"... V gnostickém pojetí je Bůh konečnou a poslední skutečností. Může tento Bůh sám k sobě pociťovat Lásku? Proč by to dělal, když je sám touto Láskou?
Od doby gnose ... ale ono to bylo pochopené i dříve. Nemuselo to být zaznamenané tak, abychom mohli pátrat ve spisech, co kdo prožil.
Hele, co my můžeme a smíme říci o Bohu ?
Je to tak dokonalá ´entita´ a povýšená nad lidské rozměry, že sotva co můžeme říci, nebo klást otázku jak by to dělal. My se podobáme s úvahami na ty středověké hvězdáře kteří s nataženou rukou s úhloměrem porovnávali oblohu. Tak je na tom naše mysl. Na Bohu nechám starost aby si řešil, jestli chce mít rád atd.
Ale mnozí svědčí, že má rád.
Gnose nechápe Boha jako určitou formu, jako určitou, byť třeba i nejvyšší, formu. Gnose chápe Boha jako princip a z toho vychází při formulaci svých tezí.
Vidí Boha jako prapůvodní podstatu všeho, Bůh vystupuje v projevení jako jedinečný, navenek sjednocující a vevnitř jediný princip.
Potřeba existence lásky a potřeby jejího spojení s Bohem (principem) je ale velmi zajímavá věc.
Láska je chápána jako vztah. Vztah ale existuje pouze účastí dvou a více entit. Zde se láska nutně dostává do kolize s vnitřní jednotou Boha samého.
Proto ta moje otázka.
Zůstaneme-li v rovině existence mnoha entit, je jasné, že zde láska může být přítomna - a ona zde i přítomna je. Vrátíme-li se do jednoty, láska, jako popis vztahu, t.j. duální forma (vztah dvou) ztrácí jakýkoli význam.
Pro individuální entitu, samu sebe vnímající jako existující v nepřátelském prostředí, kde o svou holou existenci musí stále bojovat, je jistě povzbuzující představa Boha, který ji má rád - a tím nejen potvrzuje její samostatnou existencí a zýjem o tuti individuální existenci, ale tím, že explicitně ji má rád, také zjevně povyšuje její existenci nad její okolí - činí ji výjimečnou.
A to jsou věci, které vydělená individualita opravdu velmi ráda.
Jenže - nezávislá existence není již z principu v jednotě možná, takže samostatná individuální existence je iluzí, stejně tak, jako vše, co je s touto iluzí oddělenosti spojeno. A tedy i láska.
Slova jsou jen slova, láska je jen láska, film je jen film. Vše co vnímámáme, vše co si myslíme, vše co si myslíme, že si myslíme ... vše je jen projekcí, jehož režisérem a promítačem a uvaděčkou a uklízečkou - je universální vědomí (bůh, jednota, podstata - ten, to, ... co je mimo lidské chápání). Problém je, že si myslíte, že můžete film na úplátně ovlivňovat. Já jsem determinován a tak si nic nemyslím a láska je pro mne jen slovo :) ... ale kdo ví, třeba jsem ještě blbější, než jsem si myslel a umřu bez lásky.
Asi jsem ne zcela pochopil, co je jádrem problému -zkuste mi pomoci:
Ono je něco na tom, co píšete ve svém komentáři "špatně"?
Mysl vše neustále zpochybňuje i své vlasní myšlenky - asi aby byla na světě legrace a důvod ke změnám, které jsou potřebné k životu. Překvapením je pro mne i můj včerejší komentář - není v něm žádná chyba i když se to tak může zdát :) Pochopení je za myslí, myslí samotnou neuchopitelné, je to asi ticho a klid. Visí to ve vzduchu, je třeba jen boží milosti, abychom se tím stali a pochopili i nepochopitelné komentáře.
Okomentovat