(...)
Poslední dobou registruji čím dál větší propast mezi lidmi, kteří opravdu tuší, co skutečnost a existence v čiré skutečnosti obnáší, a těmi, kdož si skutečnost přiohýbají podle svých představ a hledají v tom – často zcela něvědomky - formy sebepotvrzení a sebeidentifikace.
Ano, ta propast je i důvod, proč zde byla (a dost možná i bude) větší pomlka.
Skutečnost je - nejen podle vyjádření těch, kdož ji akceptují bez přívlastků - velmi prostá: Je.
Vše ostatní jsou pouze pokusy, jak ji uchopit a případně také - a to mnohem častěji - jak si ji "přivlastit". Slovo "přivlastnit" volím zcela záměrně, protože přesně ukazuje na základní, a zároveň i zcela přirozené, zkreslení skutečnosti, které není v "lidských" silách od opravdové skutečnosti odlišit.
Lidské vědomí totiž zcela prostě samo sobě brání připustit, že není oním hybatelem skutečnosti. Po projití „výcviku“ meditací je ochotno uznat, že tím hybatelem opravdu není, ale právě o to více se snaží „zůstat“ tím, kdo tu onu skutečnost „prožívá“.
Ono zatmění rozlišovacích schopností - ve smyslu uvědomění [si(!)] skutečné podstaty existence – je ukryto již v metodě, kterou lidská mysl pozoruje své okolí. Pro jakékoliv pozorování si totiž vytváří umělý odstup od pozorovaného a tím vnáší do veškerého pozorování prvek, který vše zásadním způsobem zkresluje, a na který – při vší úctě ke všem, kteří podobné pozorování propagují – nikdy sama nemůže přijít. Tímto prvkem je záměr pozorovat. Tento záměr je tak hluboce esenciální, že ve většině případů není vůbec identifikován, natož aby byl vzat v potaz, a dle jeho rozpoznané přítomnosti, byla nazírána i ona metoda pozorování, jako metoda s „automaticky přidávaným“ vnitřním zkreslením.
Dá se namítnout, že to tak funguje a že to vlastně nevadí...
Ano, dá se takto obhajovat – otázkou ale je, zda je toto zkreslení skutečnosti opravdovou odpovědí na onu vnitřní „nevyhnutelnost“, která onu potřebu zkoumat a pozorovat vyvolává.
Dle mých vlastních zkušeností takto vedené pozorování (a meditování) tou opravdovou odpovědí není, dokonce v mnoha reálných případech není ani cestou k opravdovému „probuzení“ do živé skutečnosti.
(...)
(možná bude i pokračování a dost možná přijde i kouzelník... ;-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
7 komentářů:
pěkné... jo je to o té touze cokoli, na tom, co právě je, měnit.
Dává si na čas, ten kouzelník :-)
Hm... kouzelník stále nikde :´-(
... slova jsou jen slova, bohužel to jinak nejde ... vnímám to skoro stejně? ... tedy, že nic není jisté, nedá se nic dělat, na nic se spolehnout, nic odhalit, nic zjistit, něčeho se dopátrat ... podstata nám bude vždycky unikat, ať si Jirka nebo Jirka :) Jirka zdraví Jirku
... můžeme si jen myslet, že si něco myslíme a že něco víme a nakonec je to tak krásné, jako vítr v rákosu - nic víc, nic míň - fíííííííííííí
Ano Skutečnost JE, to je ale jen půl Pravdy.
Tenhle duchovní purismus úplně zapomíná na Soucit - druhou polovinu Pravdy
Pokud existuje někdo, kdo vidí jen půl pravdy v tom, že skutečnost pouze je, pravděpodobně není onou prostou skutečností naplněn, a proto i chce "vidět" něco více, než jen tu prostou skutečnost.
A proč zrovna "soucit"? Možná proto, že se to v "duchovních" kruzích aktuálně "nosí", možná proto, že potřebuje být vnitřně nadřazen těm "ubohým", které zahrnuje tím svým "soucitem"...
Pokud bych k tomu měl vyjádřit alespoň nějakou "myšlenku" - "soucit" ne, mnohem přesnější tomu stavu je vděčnost, vděk - ne ale vděk za "něco" a ne vděčnost "komusi" - pouze jen prostý vděk jako jakýsi úžas rušící veškeré hranice rozlišení na cosi a něco, "něco", co se vynoří jako to zcela samozřejmé v prožitku nepodmíněného uvědomění skutečné neexistence jakési osoby či individuality; do té doby vděk a vděčnost jsou také jen pouhá prázdná slova, která slouží pouze jako velmi přitažlivá (a také silně žádaná) potrava pro stále rozlišující a přemítající mysl... ;-)
Okomentovat