Z mozaika.bloguje.cz

Připojený k Já

Byla to pro mě udivující skutečnost, že skoro všichni hledající považovali za samozřejmé, že konečný cíl života pro duchovního hledajícího je ,osvícení‘ nebo ,sebe – realizace‘ nebo ,být sjednocený s Bohem‘ nebo nějaká jiná nálepka podobná těmto. Nezdálo se, že by někdo chtěl vědět – pro mě ten nejzávažnější faktor – co pro mě ,osvícení‘ udělá po zbytek mého života takového, že jsem to neměl předtím.

Potom, v jednom určitém okamžiku mi probleskla odpověd‘ a ohromila mě. Odpověd‘ jasně zněla, že nebylo nutné se nad tím zamýšlet víc z jednoduchého důvodu – osvícení mě udělá Bohem; jakmile jsem jednou Bohem, nepodléhám soudům a soužením běžné lidské bytosti. A to je to největší nepochopení, jaké může lidská mysl pojmout.

Pravdivá odpověd‘ zní, že nebudu Bohem, ale, jako ta samá nedokonalá lidská bytost, žijící svůj život jako oddělená entita – ,já‘ proti těm ,druhým‘ – nebudu nikdy odpojený od Boha, Zdroje, Já. Po celý zbytek svého života zůstanu vždy připojený k Bohu.

... anebo i jinak... (z diskuze)

Budu se asi ptát často slovy "myslíš že...?". V této zjednodušené formulaci není rozlišeno, zda se jedná o dotaz na zkušenost, její popis, názor atd. do jaké míry je popis osobní či ne osobní. To není teď třeba řešit. Pojmy a formulace, které mohou být napsány při popisu (interpretaci) zkušenosti, pohledu jsou vždy myšlenkami a myšlenky jsou produktem individuální mysli.
Proto je otázka "myslíš.. ?"

Otázka 2.
Myslíš, že je rozdíl mezi egem a individualitou, nebo je to jedno a totéž?
Pokus se definovat, co je ego, respektive individualita.


Popravdě řečeno, nevím jak to pro tebe popsat. Mohu se ale alespoň pokusit o obecný popis, třeba se "zasynchronizuješ"... ;-)

Ego vnímám jako vnější projev individualizovaného vědomí, individualitu jako čirou [vydělenou] formu vědomí.

V každé individualizaci je umožněno vytvořit projev, který bych popsal jako Ego, ale rozhodně to pro mne není totožný popis k popisu individuality.

Zkusím příklad z Malého prince: měl "svou" růži, ale na Zemi našel růží celé pole - a byl zmaten. Po nějaké době ale pochopil rozdíl mezi polem růží a "jeho" jedinou. Růže na poli byly krásné a v podstatě "stejné", jako ta "jeho". Ta jeho růže však pro něj byla výjimečná - identifikoval se ve službě pro ni (zaléval ji, obíral jí housenky, nechal se jí komandovat...).

Princip ego vesus individualita je podobný - individualita jako forma může existovat v nespočetném množství výskytů (instancí), ego je v této individualitě latentně přítomno. Vědomou (pro zjednodušení) aktivitou vzniká u té určité a konrétní individuality jistá stopa (třeba energetická), která umožňuje tuto konkrétní individualitu identifikovat - rozpoznat. Pokud toto rozpoznání vytvoří reflexi v individualitě (například "toto je moje dílo...") získá ona [do té doby] neurčitá stopa konkretizaci na onu individualitu - identifikaci, většinou skrze jistou emoci sebeidentifikace. Ego vnímám jako souhrn celého tohoto děje projevu - aktivitu, reflexi i tu emoci. Je to možná popsatelné i jako jistá forma vědomé zpětné vazby (sebereflexe, sebeidentifikace) onoho individualizovaného vědomí.

Spojením Ega a jemu příslušných emocí vznikl komplex, který je všeobecně lidmi jako "Ego" označován. Když někdo projeví navenek emoci, je nařčen, že je "Ego"; mnohem přesnější by však bylo, kdyby bylo napsáno, že se Ego takto [skrze něj - jeho individualitu] projevuje. Z toho je možné i jednoduše odvodit tvou myšlenku, že lidé se bojí projevit emoci, aby nebyli nařčeni, že jsou "Egy"... ;-)

Takže ta odpověď je následující - Ego a individualita nejsou totéž, a Ego je na individualizaci (a tedy i na individualitě) přímo závislé. Ego samo vzniká zároveň se vznikem individualizace vědomí, avšak jemu vlastní projevy jsou registrovatelné teprve v okamžiku, kdy individualizované vědomí je již schopno sebereflexe a sebeidentifikace.

Miroslav řekl(a)...

Ještě pro úplnost by bylo dobré doplnit:
Zmiňuješ pojem "emoce" a je zde na místě i pojem "myšlenka" kterou přímo nezmiňuješ.
Mohl bys ještě definovat co je emoce, co myšlenka a jak spolu souvisejí, případně, pokud to vidíš, tak proč vznikají?

22.9.2009 14:24:00

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Ó veliký, přece já k tobě jsem utekl, abys mi takto složité otázky odpovědně zodpověděl...

Takže mi vysvětli, co to jsou emoce, co myšlenka a jak spolu souvisejí, případně, pokud to vidíš, tak proč vznikají?

Prosím... ;-)

25.9.2009 8:18:00

Miroslav řekl(a)...

Neutekl jsi se ke mně :-), nevyhýbej se odpovědi. Pokud to "nevíš", tak alespoň napiš, jakou máš představu či definici těchto pojmů, která se ti zdá že nejlépe vystihuje tvoji zkušenost.

25.9.2009 10:32:00

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Ale utíkám se k tomu, že ty mi ukážeš cestu ke tvému vnitřnímu prožitku, a k tomu se nemáš, ba dokonce to, abys to nemusel udělat, maskuješ jakoby rádoby detailními dotazy na témata, která nijak bezprostředně s tím tvým prožitkem nesouvisí...

Takže z mé strany platí to, co jsem napsal výše: "Ó veliký, přece já k tobě jsem utekl, abys mi takto složité otázky odpovědně zodpověděl..."

A je teď opravdu jen na tobě, jestli tu cestu ukážeš přímo, anebo se podělíš o to, proč si myslíš, že tvůj prožitek tak zásadně souvisí s emocí a myšlenkou a vztahem mezi nimi. Z toho, co jsi napsal ale taková souvislost není patrná, ba dokonce by se dalo i říci, že na myšlenkách a emocích nemůže nijak záviset, viz: "i je mi úplně jedno, kdo si co o mně myslí, protože to na té zkušenosti nic nemůže přidat, ani ubrat."

Tak jak to tedy ve skutečnosti je, je ta zkušenost taková, že potřebuje emoce a myšlenky anebo tvůj dotaz je pouze zastírací manévr jak hledat - ze tvého intelektuálně pustého pohledu - slabá místa a na nich dokazovat svou pravdu?

P.S. Emoce a myšlenky vztah mají, jenže v tak vágně definovaném prostředí, které jsi vytvořil tím, že se neptáš z nějaké konkrétní pozice, nejde psát nic jiného, než pouhé obecné definice (viz v článku) a daná otázka je v takto ne-definovaném prostředí zcela nezodpověditelná, anebo je zodpověditelná, ale natolik špatně, že to odpovídání by bylo pouze pózou a ne pravdou...

Zkus to tedy opravdu definovat ty, a dost možná i ty narazíš na úplně stejný problém - přesně proto jsem navrhoval a také proto i znovu navrhuji vrátit se o vlákno dříve, kdy ty svými vlastními definicemi a popisy VYTVOŘÍŠ intelektuální rovinu prostředí, kde tyto abstraktní pojmy budou nejen DEFINOVANÉ, ale zároveň budou mít i KONKRÉTNÍ VÝZNAMY, které budou srozumitelně použitelné.

Do té doby je tato debata jen fakticky rovinou konfrontačních slovních vyjádření - možná ty o to stojíš, plácat se ve slovních vyjádřeních a hádat se o prkotiny, ale já o to nijak - sám za sebe - nestojím.

Znovu tedy navrhuji vrátit se o vlákno dříve, alespoň do doby, než ty to prostředí pro své popsání své zkušenosti vytvoříš...

25.9.2009 12:05:00

Miroslav řekl(a)...

Tak koukám, že se asi pořád něčeho bojíš a proto s tebou není jednoduchá řeč.
Říkáš mi "Veliký" píšeš o mých zastíracích manévrech, potřebě si dokazovat vlastní pravdu konfrontačních slovních vyjádřeních. Proč to? Já o ničem takovém nevím tedy ani nemám v úmyslu. Pokud neco takového na mně vidíš, budu rád, když mne na to upozorníš konkrétně, ale takhle obecně mi to moc nepomůže něco odhalit.
K čemu je to dobré, takto odpovídat na konkrétně položenou otázku? Co tě motivuje k takovým prohlášením? A vidíš - zase otázka a už by tě mohla vést k té zkušenosti, na kterou se ptáš - "KDO a PROČ ?" Stačí položit si opravdově tuto otázku a najít odpověď. Ne slovy ale "zkušeností".
Nicméně předpokládám, že to dobře znáš, nemělo by to být pro tebe nic nového - nebo se mýlím?
...............
Tak když se ti z nějakého důvodu nechce odpovědět, tak to zkusím jinak, ale myslím, že to tě k té "mé" zkušenosti nijak nepřiblíží, pokud ji už "neznáš".

Tak ta "moje zkušenost" se vyznačuje mimo jiné tím, že není žádnou zkušeností. Z jejího pohledu je vše zkušeností, je to to, co je. Jinými slovy: Je to stav, který není stavem. Z toho plynou ty charakteristiky - ta nepochybnost, trvalost - bezčasovost - věčnost, neovlivnitelnost, nezničitelnost, nepodmíněnost.
A na podkladě a z tohoto "stavu" se rodí stavy a z nich něco, co se běžně nazývá emoce a myšlenky. Tímto způsobem tedy emoce a myšlenky souvisejí s touto zkušeností a to dost bezprostředně, jsou v určitém smyslu nedílnou součástí této zkušenosti.

Tak to je pokus o přímý slovní popis "mé zkušenosti" a teď víš kde stojím a odkud se ptám, tak už můžeš zkusit odpovědět.

25.9.2009 13:11:00

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Potřeboval bych upřesnit pár detailů:

Co označuje ten termín [obecný] "stav", abych dokázal najít to, co popisuješ jako "není stavem"? (aka: "Je to stav, který není stavem.")

Dále je zajímavé, že jsi neodpověděl na to, jaký vztah vidíš mezi myšlenkou a emocí (pokud žádný nevidíš, napiš to také) - můžeš to doplnit?

Tak to zkusíme takto... (z diskuze...)

miro řekl(a)...

Nenech prchlivost cloumat svým majestátem :-)

Asi na to, nejsi zvyklý, že s tebou někdo diskutuje o tvé zkušenosti, na to, že tě někdo vyrušuje základními otázkami v tvém advaitistickém nebi, že se někdo odvažuje o něčem v souvislosti s tebou pochybovat.

Znám hodně takových podobných osobně, zejména z okruhu následovníků Míly, kteří se navzájem respektují ve svém "poznání" a bojí se navzájem na cokoliv zásadního zeptat, zejména Míle se báli takové otázky klást, aby se neukázalo, že něco nevědí nebo že nemají "tu" zkušenost, že jsou málo pokročilí. "Nepatřičným" otázkám se bránili a asi ještě brání podobně jako ty. Také na ně dojde :-)
Já se ale nebojím, že by mi mohl někdo vzít moji zkušenost, protože je skutečná, i je mi úplně jedno, kdo si co o mně myslí, protože to na té zkušenosti nic nemůže přidat, ani ubrat. Nemám žádné ovečky, nejsem nic, nemám nic, ani žádné "názory", tedy ani na ničem nemohu ulpívat. Nemohu tedy ani nic ztratit, nemusím se o nic bát. Nemám co a proč bránit. Dokonce ani o výše uvedené atributy, které přisuzuji mojí osobě, se nebojím, protože jsou skutečné, není je třeba pěstovat, udržovat, obhajovat. Dokonce se nebojím ani "svého" osobna, nebojím se říkat "já". Jsem tak bližší normálním lidem. Nemusím o sobě mluvit jako že ve skutečnosti neexistuji. Nemusím mluvit moudře.
Ani Míla, ani Eduard ani Ramana Mahariši se ve svých básních či promluvách nebáli používat první osobu a vyjadřovat své osobní city.

Obávám se, že moje obhajoba, o které píšeš, je jen v tvých očích, či v tvé mysli. Možná, že soudíš tak trochu podle sebe.

Přečti si ještě jednou v klidu moji předchozí odpověď a uvidíš, že se nesnažím nic dokazovat, jen tě na konkrétních příkladech upozorňuji (možná nedokonale - teprve se učím formulovat), na to, že máš tendenci si na mne promítat charakteristiky a motivace, které nemám.

Bohužel jediné, v čem se tentokrát s tebou shodnu, je v odpovědi na poslední otázku:
"A odpověď na poslední otázku zní - nevím, (...)".
:-)

7.9.2009 16:22:00

Nikde.Nikdo řekl(a)...

;-)

Jsem zvyklý diskutovat o zkušenostech, dokonce i o zkušenostech, které by se daly nazvat jako "mé". Je ale pravdou, že ty dotazy většinou nebývají až tak diletantské, jako ty, které přicházejí ze tvé strany (možná opravdu jen proto, že neumíš formulovat)...

Ale ano, dobře. ;-)

Zkusíme to tedy takto - pokud je tvoje zkušenost skutečná a nebojíš se o ni podělit, zkus mne vést po svých cestách tak, abys mne dovedl ke stejné zkušenosti, kterou zde prezentuješ - abys mne dovedl k místu, ze kterého hovoříš, abys - jako ten, kdo si je skutečně sám sebou jist - předal tuto svou zkušenost.

A opravdu se nemusíš bát...

Ti, kdož znají mé reakce ti možná potvrdí, že nemám problémy typu "cloumavá prchlivost" etc., takže se nemusíš bát, že by ses (tvá osoba) stal "cílem" jakýchkoliv "aktivit" z "mé" strany.

Takže - opravdu to myslím jako výzvu: Udělej vše, co umíš, abys předal tady svou zkušenost a já ti slíbím, že nebylo pozornějšího příjemce!

7.9.2009 17:35:00

.. z diskuze

Vcházení a vycházení.
Ano, to jsi velmi pěkně popsal.
Je to pěkně popsaná a vysvětlená zkušenost neosobnosti. Myslíš, že to je vše, že dál už cesta nikam nevede?
Přirovnáme-li celou situaci ke snu, pak ta Jednota, jak ji zde popisuješ, je jen rozpuštěním snu v blaženém nerozlišeném stavu
spícího. Není probuzením ze spánku, není to celá Skutečnost, není to Poznání, není to Osvobození -rozpuštění tendencí, které stále generují další a další sny.


Myslím, že jsi tématicky narazil na základní bludný kámen, na kterém se hnedle zkraje nechá zmást celých 999 jedinců z tisíce (jasněže parafrázuji Buddhu ;-).

Mnoho lidí, pod dojmem různých kejklířů a fakírů má představu, že ono poznání, osvobození, probuzení [se] z Morfeova spánku je něco výjimečného a exkluzivního. Dokonce pod dojmem knih a proslovů Daisetza Suzukiho, Mahariši Mahéš Jogiho, Rajaneeše a jim podobných, mají ještě navíc potřebu jakéhosi na vnějšek se projevujícího potvrzujícího prožitku... - bohužel, jejich představy ale neopustily rámec osobní identity, a tak si vysnívají onu exkluzivitu a výjimečnost také pouze jako ryze individualisticky osobní (takové to "však ještě uvidíte..."), případně si dokonce tento prožitek ještě transformují do ryze subjektivně osobní roviny jakési nezávislosti na hmotné formě, nezávislosti [jejich osoby] na přírodních zákonech a dokonce i nezávislosti [jejich osoby] na zákonech kauzálních (aka: "ovládnu tvořivé síly vědomí...", "proměním tento svět dle svých představ o správnosti a dobrotě...."," zvítězím nad smrtí...", "spasím všechny a všechno - aby to všichni viděli..." atd.).

Zcela v tomto vysnívání si své optimisticko-ambiciozní převratné budoucnosti ztrácejí uvědomění, že ona individualizovaná osoba je ryzí projekcí právě těch zákonů hmoty a kauzality - ony ji tvoří a vytvářejí - a jakékoli překročení těchto zákonů znamená pro onu osobu neexistenci či přímo anihilaci. Nejde však vůbec o nějaké "bezbolestné" rozpouštění, ve smyslu, že by tato osoba do celku přenášela něco jí vlastního (nehledě na to, že ve skutečnosti nic nemá a ani nic mít nemůže, ať si o tom sama myslí co chce...) - jde opravdu o totální zničení osoby a všeho, co s ní přímo souvisí bez jakéhokoli rezidua...

Ta tvá otázka je tedy velmi jednoduše zmapovatelná a tedy je i na ni jednoduchá odpověď - ANO, PRO INDIVIDUÁLNÍ osobu je to VŠE. Konec. Finito. Morte.

A protože se tato stále se bránící osoba ani nechce případnou hraniční situací zabývat, snaží se tento svůj neodvratitelný zánik banalizovat do vzletných slovních vyjádření, ve kterých si uschovává toužebně ukrývanou naději na své zachování, své povýšení, svou existenci a svou trvalost...

Zkus zapátrat ve vědomí po tom, že může být jak neosobnost, tak také i ne-osobnost... ;-)