Jak je to vlastně s "mým psaním" do blogu... ;-) (Pro nick "Miroslav")

Nick Miroslav v komentáři napsal:

A teď k věci.
Zajímá mne tvůj pojmový aparát "základních prvků existence" který používáš a které vycházejí z tvé zkušenosti - tj. které jsou pojmovým odrazem tvé zkušenosti.

Napsal jsem:
"Zajímalo by mne, jaké základní prvky existence nacházíš ty a jak bys je definoval. Zkus na toto téma napsat celý článek. Určitě by to bylo užitečné."

To nebyla výzva k nějaké při, kdo má lepší slovník a kdo je zběhlejší v argumentaci.

Nejedná se tedy o při, kdo má lepší slovník. Já žádný svůj slovník nemám, obvykle se snažím přizpůsobit slovníku toho, s kým diskutuji a rád se přizpůsobím i tomu, který používáš ty. Na rozdíl od mnoha jiných jsi určitě schopen definovat konzistentní slovník který sám o sobě - identifikací obsahů, definicí vhodných pojmů a jejich vztahů může vyjadřovat už sám o sobě podstatné sdělení, možná dokonce celé :-)

Tak se budu těšit :-)


Opravdu netuším, jak ti sdělit, že takto, jak si to maluješ, to nebude nikdy fungovat. Pojmový aparát, jak jsi to vzletně nazval, není přenosný bez toho, aby byl přenášen zkušeností. A to platí jak pro praktický „aparát“, tak i pro mentální. Pro pojmy ze sféry absolutních hodnot to platí až tak, že mnohdy nelze pojem přenést vůbec, protože jeho význam je tak interně propojen se sledem konkrétních zkušeností, že se prostě nikomu jinému nemůže podařit stejný sled zkušeností naplnit. Ono to ale totiž většinou ani není potřeba, protože od jisté hladiny uvědomění dochází k poznání, že jakýkoli „pojmový aparát“ je vlastně produktem mysli, která se snaží takto zkušenosti uchopovat – a že to její neohrabané uchopování prostě „zdržuje“.... ;-)

To je také důvod, proč od jisté zkušenosti všichni přejdou od slov k vyjadřování jinému – mám teď na mysli například haiku, ikebanu, kaligrafii, ale nejen tyto, ale třeba také vytvářenou/improvizovanou hudbu, tanec, anebo jen obyčejný pohyb, který je ale vždy více či méně samovolným vyjádřením vnitřního stavu. Docela přesně to zachytil například Herman Hesse v Siddharthovi, v tom okamžiku, kdy Siddhartha zcela jednoznačně určí, kdo je Buddha-Probuzený právě podle jeho pouhého obyčejného pohybu.

Tak to je přesně to, co si myslím o pojmosloví a exaktních definicích.

Mám k tomu ale ještě jeden poznatek – ale ten už slovně znáš z „minula“ – jen si ho asi neumíš s tím, co píši nyní, spojit.

Existuje něco víc, než pojmový aparát – existuje možnost přenosu [obsahu] mysli. Zkušenosti mám vetšinou ale jen a pouze s částečným přenosem – zatím jsem potkal jen ve zlomku případů kontakt s jinými osobami, které by dokázaly udržet sladění se mnou tak dlouho, až by mohl nastat přenos plný.

Jen ale pozor, nejde o nějakou hypnózu anebo programování mysli – tyto a jim podobné metody fungují jen okrajově, každopádně jejich důsledkem je po „ukončení“ spojení devastace mysli a někdy i celého vědomí příjemce. Tyhle hry nehraji a nikomu je ani nedoporučuji. To, o čem se snažím teď psát je forma samovolně se rozvíjejícího prolnutí myslí, bez jakéhokoliv pokusu o násilné přesvědčování či dokonce podmanění. Je to vlastně spíše vzdávání se sama sebe, svých osobních forem a tak i osvobozování sama sebe (i svého okolí – pokud je to správně, tak to jde „ruku v ruce“ pospolu).

Nejde při tom o nějaké významy nějakých slov, jde jen o přenos pohybu – i toho téměř neznatelně jemného pohybu - mysli. Je to pouze a jenom praktická zkušenost, nepřenositelná slovy, ale je natolik uchvacující, že slova ani vlastně už nepotřebuješ – ba dokonce mnohdy i jediné slovo to zruší...

Velice často tento přenos pozoruji u hudebníků, třeba na nějaké jam-session, kde tak dlouho se přetahují, nahrávají si harmonie a hrají si jeden s druhým i sami se sebou, až najednou, většinou zcela nečekaně to „vybuchne“ a diváci sedí s otevřenou pusou a jen zírají. Jsou „specialisté“, kteří takové věci dělají zcela programově – maně mne napadají jména jako Frederik Bulsara (známější jako Freddie Mercury), John McLaughlin, Peter Gabriel, Ion Andersson, anebo také Keith Emerson, Paco de Lucia, Bobby McFerrin, Ravi Shankar, Vanessa Mae, Philip Glass a mnoho jiných. Na druhou stanu je mnoho hudebníků, kteří zjevně netuší, oč jde a pokud takovou situaci vyvolají, jsou tím tak konsternovaní, že zapomenou hrát... ;-D

Stejně tak to ale jde při jakékoli živé komunikaci – jde vždy ale o to, aby bylo něco, co je nosným dynamickým proudem, který – za určitých podmínek – má tendenci zachycovat paprsky pozornosti a vytvářet z nich jednolitý, mysl strhující proud – a když je mysl stržena zcela, nastane právě To Ono.

V ne-živém kontaktu to témeř nejde, protože málokdo ví, jak to funguje a ještě méně si uvědomuje, jak to fungovat má, aby ten proud byl nosný... Ale jde to. I když většinou je to ze strany toho, kdo takový kontakt vyvolává, podloženo důslednou znalostí příjemců, a to až takovou, že dokáže v tom proudu vycítit i myšlenky – prostě něco jako off-line telepatie. Ale naživo je naživo, že ano... ;-)

Takže – to „mé osobní bazírování“ na tom, aby lidé formulovali svými slovy přesně konkrétní věci není vázáno na slova a jimi vyjadřované myšlenky, ale je to forma, jak pozornost zkoncentrovat do jednolitého proudu tak, aby zažívali tu zkušenost, která je v nich, a pouze tu zkušenost formulovali do svých slov. Některým se to daří a jiným ne – ale rozhodně nejde o nějaké definice, o něco, co má platit mimo ten určitý konkrétní kontakt – ono to může být i jen prosté „bla-bla-bla“ - když je to ale podloženo konkrétní zkušeností a sjednocenou pozorností, to jednoduché „bla-bla-bla“ tu zkušenost – i tu zcela nejhlubší - přenese. Na slovech fakt nezáleží – a na nějakých definicích už vůbec ne... ;-)

To, co tady sem tam píšu, není – jak se mylně domníváš – tříbení nějakých slov a definic – viz tvůj vlastní omyl:

„Předmětem tvého článku a následné diskuse není to, co je potřeba pro bádání nad sebou, ale jedná se spíše o pokus převést výsledky tohoto bádání, byť dílčí, do slov.“

Předmětem mého článku – a vlastně všech „mých článků“ ;-) ve skutečnosti opravdu JE to, co je potřeba pro bádání nad [sama] sebou. Protože to bádání ale většinou někde začíná – a tedy proč ne u nějakého vnitřního rozpoložení, které produkuje v mysli určitá konkrétní slova. Tato slova někomu mohou pomoci zmapovat toto rozpoložení a tak – po opuštění těch „mých slov“ volně vplyne do tohoto – již svého - rozpoložení – a pak stačí jen setrvačnost některé myšlenky ve slovech k tomu, aby toto rozpoložení bylo plně uvědoměno a tak se z něj stala zkušenost. Tak to je pravým obsahem „mých článků“. A jsou takoví, kteří to dokáží. Bohužel, zdá se, že na tebe to nefunguje...

Zatím pac a pusu.

;-)