Finální stav.

Je to již delší dobu, kdy pro „mne“ vše dostalo komplexní tvary a neuvěřitelnou hloubku. Z jedné strany je to zcela ohromující skutečnost, z druhé strany z toho ale dýchá hluboké zoufalství a osobní bezmoc. Vše ale záleží na rovině, ze které je tato skutečnost vnímána...

Dlouho jsem si myslel, že utajování pravé skutečnosti je svázáno s možností zneužití této skutečnosti a její znalosti. Dlouho jsem si myslel, že je to spojeno s nemožností existence nezkušených jedinců v této skutečnosti – že by jim hrozila nějaká újma, jim nepochopitelná, a tedy také újma mimo jejich možnost reagovat...

A při tom jsem zcela jednoznačně věděl (nedá se to jinak napsat), že tento pohled není ten pravý – a tak jsem zcela programově následoval tuto vnitřní „znalost“ a ...

Jakmile se ale ustavila vyváženost, začalo být více méně zřejmé, že ve vědomí existuje určitá hranice, kterou není v silách normálního jedince s to překročit, a zároveň, i když už je jednou překročena, není nijak složité ji znovu vytvořit. Tato hranice je natolik „instantní“, že nepoučený jedinec ji vesměs vůbec neregistruje; ale zároveň je natolik neprostupná, že tomuto jedinci vyblokovává veškeré informace o sobě samé a dokonce i o něm samém tak, že je v tomto ohledu najednou jakoby zcela hluchý a slepý...

Právě tato zkušenost slepoty a hluchoty mne vede k závěrům, že na skutečnosti samé není nic tajného a nebezpečného – jen ta pravá skutečnost není „žádoucí“ a „žádaná“. A aby takto nepadl celý systém modelů „zajímavé“ a „přitažlivé“ existence, je tato informace o pravé podstatě zakrývána tajemností a nebezpečenstvím.

Člověk ve vleku osobní touhy po projevu je jí tak vtahován do soukolí světa, kde na jedné straně je mu nabízena možnost vlastního „svobodného“ projevu, ale ihned je - jako protipól „svobody projevu“ - ustavena jakási „demarkační čára“ rozlišení „akceptovatelnosti“ a „neakceptovatelnost“ takového projevu. Toto „omezení“ vlastního projevu je v mnoha případech i počátkem snah o zrušení takového „vnějšího“ omezení, a to všemi myslitelnými prostředky.

Na jedné straně je preferována možnost získání „moci“, nadvlády nad svým okolím (diktatura, materiální bohatství, atp.), na druhé straně jsou preferovány „nestandardní“ metody sebeprosazení (magie, mystika ajp.). Protože však všechny metody vedou stejně k rozvážení té esenciální vyváženosti vědomí (což zase ale vede - již z principu - na nemožnost dosažení bodu plného a trvalého uspokojení...), vedou tak také zcela automaticky na pohlcení všech rovin vědomí až patologickou touhou po ještě větší „porci zisku“, jejímž důsledkem je mnohem větší omezení osobního projevu, než kdykoli bylo před tím. S takovými omezeními se dostavuje i jakási forma rozčarování z neuspokojenosti - která by mohla vést k pochopení pravé podstaty - avšak vlivem setrvačnosti mysli je takové pochopení většinou odsunuto „ad acta“ i pouhou nesmyslnou nadějí na další „porci“...

Tato setrvačnost mysli je právě tou silou, kterou vědomí překlenuje ono „prázdno“ mezi jednotlivými „výbuchy“ vlastního individuálního projevu. Zároveň je nálepkuje jako „nutné zlo“, které je potřeba osobním (vynaloženým) úsilím překlenout, aby se mohla „zase“ dostavit euforie z „dalšího“ výbuchu...

Zoufalství této situace je dovršeno uvědoměním, že každý další „výbuch“ projevu již nepřináší takovou míru euforie, kterou si mysl vymalovala – a tak se do popředí pozornosti dostává i peklo honby za intenzivnejšími „výbuchy“ ve snaze zachytit více a více emocionální energie z té euforie až do situace „za každou cenu“.

Z výše napsaného je vidět, že skutečnost, taková jaké je, se svou vyrovnaností a vnitřní harmonií, není schopna konkurovat těm energetickým výbuchům omamujících euforických stavů, a tak vlastně není nikterak zajímavá – snad jen z toho pohledu, že je to něco „jiného“, co by se asi dalo „využít“ („zneužít“) pro vytvoření podloží pro nějakou další osobní euforii – což zase jen vede k jiné formě honby za „stavy vytržení“, „projevy osobní výjimečnosti“, „nadřazenosti“ a tak stále stejně...

Rozepisovat zkušenosti s vyrovnaností a klidem vědomí pro nápovědu „co a jak dále“ je téměř beze smyslu, protože na jedné straně je zájem spíše o nápovědu jak dosahovat oné osobní výjimečnosti/nadřazenosti a také i osobních euforických stavů, které s vyrovnaností a klidem jsou dost nesdílné, na druhé straně zachycení a skutečné uvědomění si této vnitřní harmonie zcela zákonitě otevírá i vnitřní zkušenost její podstaty – takže jakýkoli „nápovědný“ popis je v této chvíli již zcela zbytečný...

Snad jen ty okamžiky vnitřní „pustoty“ mezi těmi výbuchy mohou být odůvodněním pro napsání několika myšlenek... Snad.

;-)