Nabízí se jedna otázka:
Proč měnit svou - v podstatě -velmi "dobrou" pozici v životě, svou vydobytou možnost jiné ovládat a získávat tak velmi příjemné zadostiučinění? Proč vlastně opouštět "zaběhlé" formy existence a nahrazovat je nejistotou a z velké části také i osamocením?
Pokud si někdo klade tento druh otázek, bude lépe, když se bude věnovat tomu, v čem vidí smysl své osobní existence. Klidně může rozšiřovat své schopnosti manipulovat a ovládat davy, klidně se může askezí propracovat k tomu, že bude schopen provádět i zjevnou (a tedy i projevenou) magii. Neexistují žádné meze a žádné hranice.
Je to jeho aktuální nasměrování a je to i jeho správná cesta. Neměl by však své okolí - ale hlavně sám sebe - mást jakousi virtuální formou "mystické předurčenosti" či dokonce "duchovní skvělosti".
A o to okolí v principu ani zase tak moc nejde...
Ve skutečnosti jde jen o to, co je skutečným obsahem té dané konkrétní individuální mysli - to je z jedné strany jeho vlastní dědictví a ze strany druhé je to i příslib věcí budoucích...
A takovému člověku se tyto přísliby jeví ve velmi jasných odstínech osobního štěstí.
Proč tedy vlastně všechno toto osobní štěstí odsunovat na vedlejší kolej?
Na to neexistuje jiná odpověď, než ta, že v toku času existují okamžiky, kdy je pociťována jiná rovina existence, která člověku otevře dosud neuvědomované hloubky a - v koloběhu denního života - zcela přehlížené odpovědi. Teprve tato rovina přináši pravé odpověďi na tyto normálně nezodpověditelné otázky. A v těchto okamžicích je ta odpověď i zcela přirozeně zřejmá - jenže, je to jen "jako když býk mávne ocasem"....
Pokud je stále vnitřní harmonie a klid přebíjena touhou po individuálním projevu, pokud je přítomná stálá a nutkavá potřeba získávat pozitivní zpětnou vazbu na svou vlastní individuální existenci, potvrzení osobních zásluh a uspokojení z osobní dokonalosti, není zde žádná síla, která by toto nasměrování "z vnějšku" mohla změnit. Všechny úpřimé i velmi dobré rady jsou touto touhou přetaveny do nového paliva tohoto individuálního ohně vlastní existence, který poté hoří jasněji a výš a tak dodává větší a větší uspokojení. A většinou právě jen pro toto větší a větší uspokojení je mysl ochotna vstoupit i na půdu zkoumání sama sebe a své skutečné podstaty.
A proč je tedy potřeba tyto "vehementně ukrývané pravdy" vytahovat na světlo?
Ne. Není žádné proč. To jen mysl neustále hledá svou intelektuální potravu, aby ji mohla více a více přetavovat do nových a nových obzorů, které si pak klade za cíl dobývat a na nich růst.
;-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
4 komentáře:
Někdy ta volba (už) není. I kdyby osoba sebevíce chtěla uchovat si svůj osobní blahobyt, profit, hlásí se něco, co je silnější..., svébytnější... a z čeho má individualita - do jisté hranice - strach. Té hranici můžeme říkat "Smrt".
Jsou okamžiky, kdy spočívání v přirozenosti bytí tady je, uvědomění, že tak bylo už je jen tím mávnutím ocasem býka....
Esence tohoto spočívání, spočívání samotné je přitom tolik občerstvující a "známé"... a přece individualita rychle spěchá do projevu a ....
Píšeš:
"Pokud je stále vnitřní harmonie a klid přebíjena touhou po individuálním projevu, pokud je přítomná stálá a nutkavá potřeba získávat pozitivní zpětnou vazbu na svou vlastní individuální existenci, potvrzení osobních zásluh a uspokojení z osobní dokonalosti, není zde žádná síla, která by toto nasměrování "z vnějšku" mohla změnit."
Tento jev, tak jak ho popisuješ, se týká zejména "duchovního ega" tedy ega, které se chopilo duchovní cesty jako nejsofistikovanější cesty k dokonalosti (vlastní),nejvyšší/nejhlubší sebepotvrzení,sebezbožštění, zkušenost "finálního" stavu. ;-)
Pak i to, co "normálním" lidem přirozeně pomáhá ke zmenšování ega, se v takto "duchovní" mysli často mění naopak na další potvrzení, upevnění, případně vylepšení, zjemnění "duchovního" programu v mysli.
Normální, přirození lidé obvykle moudří v průběhu života konfrontací jejich chtění a očekávání se zklamáním, nenaplněním, utrpením. Frustrační kompozice života (střídání očekávání a zklamání) postupně oslabuje chuť do vytváření dalších a dalších představ a rozvíjení psychologických potřeb vedoucích zákonitě k dalším zklamáním a mysl se tak časem přirozeně uklidní. Někdy to dojde až na hranici sebevraždy (temná noc duše). A toto je dobrý výchozí bod pro nástup na opravdovou duchovní cestu už bez rizika upadnutí do výše zmíněné pasti - vyvinutí duchovního ega.
Víš, ono není velkého rozdílu mezi duchovním a jiným egem. Ty projevy jsou v obou případech stejné jako to zmiňované vyjádření.
S tím "moudřením" při stárnutí "normálních" lidí to také není až tak pravda. Pokud nenastane ve vědomí změna v prioritách a hodnotách, žádné "zmoudření" se prostě nekoná. Ať už stárne člověk "normálně" anebo stárne "duchovně"... ;-)
A o nějaké "opravdové duchovní cestě" mi můžeš také za dlouhých zimních večerů vyprávět zkazky a legendy - uvědomuješ si, kdože vlastně může po té nějaké "OD" cestě "kráčet"?
Na těchto stránkách je jediný přímý odkaz na jiné stránky, který to vystihuje zcela přesně:
http://nikdenikdo.blogspot.com/2009/09/z-mozaikablogujecz.html
a přesně v té kouzelné Balsekarově myšlence je to pravé "jádro pudla", které se snaží mysl všemi možnými způsoby zastřít - a to zastírání v dalším vede k nedorozumění a později i k různým bojůvkám...
..."Mnohem lepší, než bojovat dokonalými zbraněmi, je vyhrávat bez boje." - Mijamoto Musaši.
Moudření v průběhu života nesouvisí nutně se stárnutím těla či ducha. Průběhem života jsem nemyslel tento jeden konkrétní život od fyzického narození ke smrti. Ta změna priorit, o které píšeš, může nastat klidně v mládí, je-li "duše" - nositel toho konkrétního průběhu života už zralá, její mysl uklidněná.
Balsekar v citovaném úryvku v kostce popisuje změnu způsobenou prohlédnutím, odložením jedné z nejčastějších, relativně neškodných forem duchovního ega - velkého duchovního očekávání.
Duchovní ego je pojem, který popisuje určitý stav "normálního" ega. V těžších případech se jedná o specifické zacyklení, poskytující novou cestu rozvoje iluzornímu egu - sebenaplnění formou narcismu, zbožštění sebe sama, kteréžto onemocnění duše hrozí zejména nezralé, ještě příliš ambiciozní mysli, když se začne zabývat duchovní praxí.
Okomentovat