Práce s myslí [0.1]

Práce s myslí, přípravka 1

Je mnoho lidí, kteří používají slovo „mysl“, avšak podle (nejen mých) zkušeností je mezi nimi ale žalostně málo lidí, kteří mají alespoň trošku reálného ponětí, o čem vlastně „jde řeč“...

A to i k jejich vlastní škodě, protože celý komplex vědomí-mysl-osoba-identita jim zpravidla přímo určuje jejich vlastní individuální existenci a většinou také ovlivňuje existenci jejich okolí, a to i se všemi důsledky, které takové ovlivňování přináší.

Je několik neobejitelných principů jakékoli práce s myslí. Základem všech je ale vnitřní motivace – svým způsobem jde o osobní touhu [svou, ale někdy i cizí(!!!)] mysl „zvládat“ a případně i „využívat“ - bohužel však jakékoli odhodlání záhy naráží na problém nejasnosti a nečitelnosti vnitřních vazeb mysli. Toto zpočátku jen mírně rozmělňuje onu prvotní energii vycházející z motivace, po několika neúspěších však vede k zablokování této motivace a člověk se dostává (svou vlastní činností) do stavu určité individuální izolovanosti a ta ho posléze vede k odhození všech pokusů vůbec s myslí napřímo pracovat.

Vnitřní motivaci jde ale velmi prostě a jednoduše udržovat. Stačí si jen uvědomovat jednotlivé dílčí úspěchy a umět je patřičně zařadit do celé mozaiky, podobně, jako když skládáme vícerozměrné puzzle...

Zde ale narážíme na jednu z hlavních nepříjemností aktuálního stavu světa, kterou je obrovský nadbytek informací, které ale jakoby s sebou nenesou adekvátní vnitřní hodnotu.

Jádro této „nepříjemnosti“ jsme zvyklí hledat vně, nejlépe u autora informaci publikujícího, problém je ale natolik globální, že si jen skutečně málo jedinců uvědomuje reálnou příčinu a téměř nikdo si už nechce uvědomovat dopady.

Vrátím se tedy zase na začátek a vytáhnu další z těch pilířových principů – mysl, realita (=projevený svět), jejich reflexe a všechny reakce nejsou statické, ale jsou vždy a všude dynamické - což znamená, že jdou u člověka vždy ruku v ruce, že se zároveň všechny navzájem ovlivňují a ve svém důsledku to také znamená, že je bez hlubokých zkušeností ani sami neumíme v praxi nikdy od sebe oddělit.

Jsou jedinci, kteří se snaží popisovat některé skutečnosti „staticky“, aby mohli vyjmout nějakou složku (například třeba ty „reakce“, které jsou ze všeho jiného pro normální lidi tím nejatraktivnějším lákadlem), mohou dokonce vytvořit celé systémy [nehybných] popisů a z nich abstrahovat „dokonalé“ závěry - avšak do praxe se jim takové „závěry“ přenést nepodaří, protože tok řeky života je odnesl již velmi „daleko“ od místa, kdy si vytvořili ten svůj prvotní statický obraz.

Jak tedy na to „vyzrát“?

Právěže „vyzrát“ je vhodné, a to jak slovně, tak i příkladem:

Základními významy toho slova „vyzrát“ jsou vlastně dva paralelní významy - „vyzrát“ jako „využít triku k ulehčení si „, anebo „vyzrát“ ve významu „dospět“ do takové hloubky pochopení souvislostí, ve které je možné pracovat přímo s příčinou.

Ve světě jakoby oba paralelní významy vlastně splývají, i když někde uvnitř je jasné, že se mohou (hlavně ve smyslu budoucích projevů) docela lišit...

V daném čase ale jde o to, překonat „překážku“ a jít „dál“ - a z tohoto pohledu jsou téměř rovnocenné.

Pod povrchem ale výše uvedený „příklad“ zanechává několik zviditelnění „vnitřních vztahů“, které potřebuji použít, abych byl s to nějak srozumitelně popsat, jak se „použitelně chovat“ k „dynamice“ práce s myslí.

Přípravka 1, praxe

Mysl, realita (=projevený svět), jejich reflexe a všechny reakce – ano, jistě – co je ale spojuje až tak, že vytvářejí na pohled jednolitou masu? Odpověď není až tak složitá, je to něco, co jsme si zvykli nazývat „energie“.

Zvykli nazývat... - pominu-li všechno to, co vedlo k vytvoření tohoto „zvyku“, pro další se potřebujeme alespoň trošičku dostat „pod pokličku“ významu slova „zvyk“.

Naše ztotožnění s individuální formou mysli nás vede ke každodenní realizaci propojení „slov“ s jejich vnějšími „významy“. Pokud bychom nějaké určité slovo opakovali za sebou mnohokrát bez toho, abychom je pokaždé interaktivně propojovali s jeho vnějším významem, zjistíme, že se to dané slovo jakoby „vyprázdní“, a naopak, pokud bychom někde zachycené slovo vědomě opakovali s tím, že bychom tomuto slovu při jeho opakování „přidávali“ obraz nějakého konkrétního vnějšího významu, po nějaké době bychom takové spojení viděli jako „reálné“ a dokonce bychom ani nebyli ochotni o tomto faktu jakkoli pochybovat.

Bombastické na výše napsaném je to, že se to takto v naší mysli děje téměř stále, a to aniž bychom si to jakkoli vědomím uvědomovali. O to je více „neprůchodné“ s takto vzniklými spojeními „pracovat“ (např. modifikovat)v komunikaci s okolní společností...

Jádrem této části není cokoli na procesu spojování slov a vnějších významů měnit. Jádrem je spíše celý tento proces zviditelnit tak, aby byl modulovatelný a následně i modulovaný (něco jakoby „uvnitř“ trojúhelníku vytýčeného pojmy „ovlivňovaný“, „řízený“ a „kontrolovaný“), kdy sledováním vnitřního vyvážení vědomí budeme s to zachytit ono neuvědomované spojování - v realitě navzájem disharmonických prvků (slov s významy) - a na takový podnět patřičně „zareagovat“.

Prvním praktickým bodem tedy musí být „zviditelnění“ a „určení“ čehosi, co jsem si dovolil nazvat „vnitřní vyvážení“...