Předhodím vám tedy několik pár postřehů. Začnu u vědomí kontra nevědomí. V principu je to slovní hříčka, protože to rozlišení nesouvisí s vědomím - jako kategorií pro uvědomění - ale s uvědoměním a neuvědoměním - jako s kategorií směru pozornosti. To, že jsme se naučili nazývat skutečnost mimo zorné pole zaostřené pozornosti nevědomím, nám ještě nedalo žádný argument s tímto "nevědomím" pracovat jako s objektivně existující kategorií. Takže – můj závěr – vědomí je kategorie reflexe pozornosti, může nabývat formy individuálního vědomí, kdy je pozornost automaticky (zvykem) zaostřována zpět k formě vědomí individuality (tj. sebeidentifikace) a tak i potvrzení samostatné existence této individuality.
K tomu, aby vědomí bylo schopno realizovat proces uvědomování ale potřebuje něco, co mu slouží jako nástroj pro rozlišení. Bez tohoto nástroje je vědomí pouze pasivní a možná by se dalo nazvat i jako „spící“ (tj. samo si sebe neuvědomující). Proces uvědomování je totiž zaávislý na rozlišení (pojmenování a určení hranic „existence“ toho, co je „si“ uvědomováno).
Vědomí k tomuto rozlišení používá něco, co by se dalo nazvat „referenční rovinou projevení“, něco co dokáže vytvářet schémata rozlišení (dokáže „vytvářet“ zdánlivou objektivitu jevů, jejich formy a jejich „děje“). To „něco“ se dá nazvat myslí, jakožto projektorem i projekčním plátnem „myšlenek“.
Vědomí bez mysli je často zaměňováno za stav mysli „bez projevu“ - tj. uměle vyvolaný nestabilní stav, kdy je silou vůle (většinou nepochopením rad "papírového gurua") mysli vnucena pasivita. Základem pro odlišení těchto dvou je skutečnost, že vědomí bez mysli je stabilní stav („šunjatá“, někdy nazývaný také „čtvrtým stavem“ - stavem „prázdna“ ale pozor - ne „pusta“), kdežto stav vnucené pasivity mysli je stav nestabilní, právě protože je myslí identifikován jako stav „pustoty“ a tedy i stavem jejího „konce existence“, který v ní vyvolává okamžitou – a pro toho, kdo do této slepé uličky mysl již zahnal také i velmi nepříjemnou reakci – odmítnutí své vlastní „neexistence“ (něco jako „pud sebezáchovy“ aplikovaný na stavební prvek „uvědomění své individuální existence“, na mysl).
Mysl si vytváří schematický aparát (slova, pocity, vztahy, návyky atd.), kterými provádí ono vyhraničení jevu, jeho identifikaci (rozlišení a pojmenování) a k tomu i vázaný „postoj“ (tj. zaujetí schematického „stanoviska“ - mista odkud je jev pozorován). Tento aparát má nejen funkci identifikace – tj. nám zdaleka nejznámější funkci, ale má i funkci, kterou jsem nazval „vyhraničení jevu“ - což není z hlediska individuálního vědomí nic jiného, než vlastní tvorba jevu jako na tomto individuálním vědomí nezávislé entity. Z hlediska vědomí, které již není svázáno s omezením pozornosti na vědomí individuality (tj. „svou“ vlastní rozlišenou identitu) jsou takto viděny všechny jevy jen jako neskutečné a proměnlivé stíny na projekčním plátně mysli, z hlediska omezeného vědomí individuality jsou viděny jako neproměnlivé „objektivní skutečnosti“, které mají svou vlastní individuální existenci. Podle míry omezení vědomí individuality již aplikovanými schématy se tak mohou některé jevy jevit jako „uvědomované přímo“ a jiné jako „uvědomované post factum“, tedy takové, které jsme si zvykli nazývat jako „nevědomé“.
Výše napsané pro mne vyplývá ze základních charakteristik nelinearity „uvědomovacího“ procesu, kdy do čisté reflexe podnětů vědomím je vkládána jistá forma zkreslení a také i ztráty prvotní informace. Mírou tohoto zkreslování a ztráty je míra omezenosti vědomí individuální myslí (tj. „vědomí individuality“), která je dána ztotožnením vlastní identity s vymezenou individuální identitou. Důsledkem není však jen omezení, zkreslení a ztráta přímého vidění, ale také i ztotožnění „se“ (záměna pravé identity za myslí projektovanou individuální identitu) a tedy i připoutání „se“ k formám projevu. Toto omezení „se“ takto vytváří „kruhovou obranu“ proti přímému odhalení, takže v tomto „svém malém světě“ je vše navzájem propojeno tak, že se to jeví, jakoby se vše navzájem dokazovalo. Jediným rušivým prvkem je stav „vědomí bez mysli“, stav, který tuto „kruhovou obranu“ zcela ruší od základů. A proto je myslí „náhradou“ za tento stav vytvářen stav „konce vlastní existence“ tak nepříjemně, aby vědomí byla vnucena averze se tímto směrem pokoušet směřovat pozornost.
Žádné komentáře:
Okomentovat