Práce s myslí [1.1]

Uvolnění mysli

Zdá se, že žijeme v neustálém napětí, shonu a v jejich důsledku i v neustálé obavě. Je celkem jedno, ze které strany na tento fakt pohlížíme, z každé strany se nám může zdát, že ta spleť různých vazeb a relací je podobná neprostupné zdi. Namátkou lze vyjmenovat několik obecných věcí, které více či méně tuto zeď dotvářejí: ať už vezmeme například osobní ambice být "někým“, přes rozmanitou množinu různých více či méně rozvážených vztahů, až třeba k zcela neodůvodnitelným strachům. Na druhé straně jsou do toho chumlu ale také vpleteny různé formy touhy - a to i ty naplněné, které jsou ve svých konkrétních podobách stejně svazující. Všechny dohromady jakoby vytvářely onu neprostupnou zeď, která jakoby zahaluje mysl samu a činí z ní téměř "zemi neznámou".

Základním předpokladem k rozmotání celého klubka vazeb kolem mysli je zpočátku jen zmírnění napětí v mysli a posléze i celkové uvolnění mysli samé. Pro většinu lidí to ale není tak jednoduché, jak bychom se mohli zprvu domnívat.

Většina lidí si totiž vůbec neuvědomuje, že ty tlaky, kterým musí neustále odolávat, nemají příčinu v jejich okolí, ale naopak, jsou to sekundární projevy napětí v jejich mysli. Je potřeba jít po projevech až k jejich příčině a velké procento jedinců není ani s to připustit, že jejich situace nějakou prvotní příčinu vůbec má, natož aby byli schopni ji nalézat...

A přitom to není až tak složité - jen je potřeba připustit, že to tak je.

Cílem této části ale ještě není nalézat příčiny - k tomu [většinou] zprvu nemáme vůbec ani vybudovaný potřebný popisný aparát - cílem je jen uvědomit si ty nejintenzivnější vlivy a pokusit se je zmírnit.

Hlavní formou působení nátlaku na mysl jsou "obarvené" mentální energie, většinou souhrnně nazývané emoce. Není až tak složité dopátrat se skutečnosti, že emoce mají různé formy - od trvalých tlaků (nazývaných většinou a ne zcela správně "stressory") přes náhodné výbuchy energií až k "strachu z prázdnoty" - situaci, kdy jakoby žádné emoce nebyly v dosahu mysli. Všechny tyto formy ale mají velmi podobnou, ne-li zcela stejnou podstatu.

Podstatou jakékoliv emoce je "pohyblivá" mentální energie - myšlenka. Myšlenka sama ale ještě nevytváří emoci samotnou - k tomu je potřeba myšlenku svázat formou. Formu emoce vytváří něco, co si dovoluji nazývat "obarvení" - je to ztotožnění myšlenky s existující zkušeností daného jedince. Jednotlivé zkušenosti můžeme také trošku rozlišit - na zkušenosti pasivní, kdy zviditelnění této zkušenosti nevyvolává setrvačnou reakci mysli, a na zkušenosti aktivní, kdy naopak její zviditelnění takovou setrvačnou reakci vyvolá. Někdy tato setrvačnost je tak intenzivní, že vyvolává doslova "řetězovou reakci", která může skončit i "výbuchem" - částečnou anebo i totální destrukcí osobnosti jedince. Naštěstí mysl má zabudovány vnitřní mechanismy ochrany sama sebe a ty povětšinou zabrání nekontrolovatelnému zřetězení setrvačných efektů emocí - jako příklad můžeme uvést mdloby - stav náhlého bezvědomí při prudkém emotivní afektu.

Je veliká škoda, že nás rodiče nevedli ke zkoumání souvztažnosti emocí a jejich setrvačných reakcí. Bylo by pro nás mnohem jednodušší odhalit závoj, který zatemňuje některá fakta až tak, že si s emocemi většinou vůbec nevíme rady.

Jako hlavní příčinu tohoto neutěšeného stavu lze položit fakt, že většinou zapomínáme na skutečnost, že emoce si vytváří sama [naše vlastní] mysl tím, že jim dodává jakousi "osobitou barvu". Jsou emoce "zářící" a jsou emoce "temné", jsou emoce "rudé" a jsou emoce "růžové"... V podstatě sama asociativnost mysli dokáže zabarvit myšlenku libovolnou barvou spektra (někdy dokonce i „oktaríny“) - a tím ji dát formu emoce.

K vymanění se z tenat různých emocí můžeme zkusit zastavovat myšlenky. Metoda je do dost častá, ale není v dnešním světě nikterak zázračně účinná a to nemluvím o stavu, že soustředěním pozornosti na jednu konkrétní myšlenku a na její "zastavení" většinou vede k uvolnění stavidel myšlenek jiných...

O něco praktičtější metodou se může zdát metoda "naučit se postup, jak emoci zpracovat". Základním problémem této metody je fakt, že je schopna se zaměřit jen na určité formy emocí a většinou metoda fungující na jednu formu již nefunguje s formami jinými, nehledě ke skryté skutečnosti, že takové "postupy" zase jen vytvářejí jiné zkušenosti (protože jsou postaveny na změně "obarvení" myšlenky) a jejich nové asociativní vazby, ze kterých se často vytvářejí silné zdroje setrvačností a tak vytváří více či méně vědomé zacyklení.

Dlouhodobě se ale ukazuje, že nejvhodnější metodou je emoci odebrat její "barvu" a je-li emoce cela zbavena své "barevnosti", přestává být emocí, ale znovu se stává pouhou myšlenkou, která sama nemá jak vytvářet ani setrvačnou reakci, ani asociativní zřetězení. Je známo několik různých forem postupu "odebírání obarvení", například formou slovní formulace obsahu myšlenky nesené emocí. Ze zkušenosti ale vychází, že nejjednodušší a nejrychlejší (a tedy i zcela s přehledem nejúčinnější) formou je převedení pozornosti vědomí do oblasti srdce, do oblasti středu hrudníku (pokud někomu chybí praxe v této formě přenášení vědomí, může zkusit následný postup popsaný níže).

Praktický efekt odbarvení emocí je poznatelný okamžitě - mysl se stane (alespoň na krátký okamžik) uvolněnější až zcela uvolněná. Nácvikem zachycování "rozjezdu" setrvačné reakce lze dosáhnout prodloužení onoho zprvu krátkého okamžiku na delší období a pokud budeme chtít, tak i do setrvalého stavu.

Je potřeba podotknout dvě poznámky:

- celý proces uvolnění sevření mysli skrze "odbarvování" emocí je proces neustále vědomě řízený jedincem samým, není potřeba žádné vnější intervence někoho "mistrovštějšího" a už vůbec není potřeba procházet změněnými stavy vědomí (např. hypnózou).

- "odbarvování" emocí je proces vedoucí k uvolnění sevření mysli (ono je to de-facto trošku jinak, ale k tomu se snad dostaneme jindy), který u mnohých může vyvolávat pocity, že takto přijdou o prožitek, o prožívání samé. Paradoxně je tomu ale zcela naopak - sevření mysli ve skutečnosti zabraňuje plnému prožívání a navíc vlastní případný prožitek navíc omezuje strachem na pouhý krátký oka-mžik - nebo-li: chcete-li plně prožívat, uvolněte si sevření své mysli...

A jedna docela "případná" ukázka z knihy "Prázdné zrcadlo" od Janwillema van de Wetteringa:

Rozčilovalo mě a trápilo držet pořád jazyk za zuby, nebýt schopen hovořit, nebýt schopen říci: »Tady jsem, já, něco jsem prožil, o něčem přemýšlím, myslím, že jsem na něco přišel, že něco vím, něčemu jsem porozuměl - prosím vás, poslechněte si mě!« Nejvíc mě to rozčílilo tehdy, když jsem zjistil, že meditování, dokonce i ten zpackaný a roztěkaný druh meditace, který jsem byl schopen provozovat já, vede k novému vnímání barev a tvarů. Procházel jsem se klášterní zahradou a náhle jsem si uvědomil, že pohled na chomáče mechu, roztroušené po kamenech, nebo na pomalu plující zlaté rybky či na rákosí kývající se ve větru, mě přivádí do extáze.

Jak jsem se tak ztrácel v barvách a tvarech kolem sebe, cítil jsem se úžasně odosobněný; pocit této vzdálenosti ode všeho jsem znal z dřívějška, z Afriky, když jsem bral hašiš. Nyní jeho příčinou nebylo jen pozorování a uvědomování si »krásných« věcí, jako třeba zlatých rybek nebo mechu; stejný efekt vyvolal i plný odpadkový koš či psí hromada plná much. Přitom tohle vytržení mi přinášelo daleko větší uspokojení nežli hašiš, protože jsem cítil štěstí, klid a občas příjemné napětí, zatímco s hašišem jsem nikdy nevěděl, jak to dopadne. Někdy byly mé pocity příjemné, ale častěji hnusné a plné děsu. Někdy jsem měl také vize, ošklivé a zmatené, jako třeba jednou jsem viděl dálnici, nekonečnou, ponořenou v podivném neskutečném světle… Ale teď mě vůbec žádné vize netrápily. Bylo to prostě tak, že jsem skutečně viděl všechno, na co jsem se díval. Pokoušel jsem se najít nějaké vysvětlení a došel jsem k závěru, že pod tlakem každodenních stresů a okolního prostředí jsme příliš uspěchaní, příliš nervově napjatí, než abychom byli schopni plně vnímat sebe i svět kolem. Žádný ze smyslů pak nepracuje naplno, k tomu ještě děláme příliš mnoho věcí najednou, přemýšlíme o mnoha věcech najednou a výsledek je, že nic nedotáhneme do konce a neuspějeme v ničem. Alkohol, hašiš nebo nějaká nebezpečná činnost, například řízení motorky, jsou jediné příležitosti, kdy jsme schopni soustředit svou pozornost pouze jedním směrem. Strom je fantastický příklad krásy, ale kdo má dnes čas dívat se na strom? ...





A po suché a nudné teorii trošku praxe... ;-)

Při zachycení prvopočátku vzniku obarvení myšlenky na emoci se uplatňuje několik prvků. Všechny ale mají jedno společné – naši vlastní touhu myšlenku si přivlastnit – tak, abychom ji měli ve své moci a mohli si užívat jejího potenciálu nám modifikovat naše vědomí.

Je to dost možná pro mnohé zcela nové „poznání“, že prožívání je vlastně umožněno jen a pouze přivlastněním si konkrétní myšlenky. A toto přivlastnění si myšlenky s sebou nese také i patřičný důsledek – vzniká vzájemná interakce a dokonce i to naše osobní uvědomění je přivlastněním si myšlenky modifikováno (získává určitou barvu, kterou silně vnímaví jedinci pozorují jako jistou formu aury).

Velmi prostým postupem, jak tento proces přivlastnění a připoutání mít pod kontrolou, je tento proces zpomalit (aby se stal více uvědomovaným) anebo úplně „zmrazit“.

Protože vše výše popsané probíhá na úrovni mysli a jejích prostředků, není jednodušší metodou, než se – alespoň na chvíli – s myslí neidentifikovat.

Jednoduše toho lze dosáhnout tak, že svou pozornost (anebo alespoň její větší podíl) převedeme do centra našeho fyzického těla, do místa, kterému se povětšinou říká sluneční pleteň. Pro fixaci můžeme použít prostou metodu kontroly dechu, a to tak, jakoby dech byl „nasáván“ a „vypouštěn“ právě z toho místa, kde chceme pozornost zafixovat. Dech se tak zcela samovolně a automaticky zklidní, prohloubí, prodlouží – a tak zklidní vše v dosahu našeho vědomí.

Po prvotním zklidnění rozbouřených energií mysli můžeme tuto pozornost převést o kousek výše, do středu hrudníku – do srdce. Vřele doporučuji i zde použít trik s „fixací dechem“.

V principu lze jít s pozorností do srdce přímo, ale pokud nemáme zkušenost zklidnění mysli, může nastat falešné přenesení pozornosti, což se projevuje tak, jako bychom přenesli naopak „pocit srdce do mysli“.

Existuje jedna neoddělitelná zkušenost skutečného přenesení zklidněné pozornosti do oblasti srdce – a tou je právě jistá forma jakéhosi „odosobnění“, uvolnění svého vědomí ze strhávání myslí, která má i zcela nezaměnitelnou formu jistého „rozplynutí“ jinak pevných hranic „osoby“.

A to je přesně to, co potřebujeme k tomu, abychom mohli vědomě uvolňovat stažení a tlaky mysli na naše vědomí. A jako bonus k tomuto přijde i skutečnost, že tímto postupem se také velmi sníží intenzita obarvování myšlenek asociativními formami zkušeností.

Pokud již v této formě „odosobňování“ máme trošku praxi, můžeme ji využít i zpětně – po uvědomění si tlaku emocí na naše vědomí přejít s pozorností do středu slunečního pleteně (pro prvotní zklidnění) a poté do srdce, kde lze z klidu a vyrovnanosti dechu dokonce provést analýzu vazeb té dané konkrétní emoce anebo i jejich zřetězeného celku. Dekódováním forem propojení myšlenky s energií a formou následně nejen zjistíme, jak to „funguje“, ale také dokážeme najít metodu, jak se podobné reakci příště vyvarovat. A pokud nás to zajímá, tak jako vedlejší efekt získáme také jistou formu zkušenosti sama sebe v přirozeném stavu vědomí.

Ale o tom až zase někdy jindy.