Projev a reflexe

Já se v tobě stále pořádně nevyznám a tvé komplikované myšlení mi někdy délá problémy.

---------

Ono není komplikované, představ si, že to hlavně není myšlení.

Svým způsobem je to tanec. Tanec dvou oddělených entit, které vzájemnými doteky chtějí získat informace jedna o druhé a tak také i o sobě samých. Vytvářejí navenek složité pohyby, ale na těch pohybech vlastně až tolik nezáleží. Jde jen o to, aby ten pohyb byl opravdový, přirozený a aby svým vnitřním způsobem vyjadřoval onu zcela konkrétní formu té určité entity.

Je to projev, a jako takový není nikdy úplný - k celosti potřebuje svou reflexi. A možnost této reflexe je dána zharmonizováním projevů těch dvou entit. Chvilku je jedna ve formě projevu a druhá reflektuje tento projev, a za okamžik je to naopak - druhá se projevuje a první zprostředkovává onu reflexi.

S hovorem i psaním, je to stejné. Nejde až tak o vyjádření myšlenek, jde spíše o převedení myšlenek, které vytvářejí tu či onu entitu, do reálné formy souvislého pohybu. Vzájemným sdílením projevů a reflexí vzniká jistá znalost, jak té spolupracující entity, tak i sama sebe. V hlubších rovinách se tak z prostého tance radosti stává tanec smrti a znovuzrození. entity se proplétají i v místech, která jsou pod silnou vnitřní ochranou, cenzurou, z odkrývání vnitřních tabu se stává jistá forma vnitřní extáze, přestávají existovat hranice já a ty, entity ztrácejí svou vnitřní identifikaci a - jako uprázdněná imaga - odpadávají a jsou vstřebány zcela novou formou života povstavšího z jejich smrti.

A v celém tomto víření se takto zviditelňuje život sám, jakožto aktér, zrozenec i zemřelý, jakožto vnitřní zkušenost vlastní přirozenosti, která oním tancem, dovedším ho až ke smrtelným křečím, objevuje svou neměnnou pravou tvář. Katarzí sebepoznání objevuje své přirozené uvědomění vlastní identity a zbavuje se nánosů prachu z cest, kterými se různě proplétá.

Forma takového tance je různá, podstata katarze smrtí vydělených entit a následné probuzení vědomí vlastní identity je ale ve všech skryta stejně. Teprve dokonalé zapomenutí na vlastní individuální entitu a rezignace na její vědomou obranu pod tlakem pudu sebezáchovy, umožňuje toto skryté nejen osvobodit ale i ustavit jako hlavní a jedinečnou zkušenost. Takže, mluvíme-li o formách, vidíme tanec v různých projevech - polemiku, boj, násilí, diskuzi, manipulaci, pokoru, mluvíme-li o vnější formě, tak to může být řeč, tanec, cvičení tai-chi, vlastně úplně vše. Na projevech a formách ale nezáleží...

To důležité je nenechat se zmást vnějšími projevy a formami, ale dovolit si nechat se unášet vnitřní intuicí k projevu, který je platný vždy jen právě v určitém okamžiku. Jeho cílem není zdůvodňovat a objasňovat, přesvědčovat a tak dále. Jeho pravým cílem je odemykat vnitřní tabu a vysvobozovat vlastní přirozenost bytí, jak v sobě samém, tak i ve svém okolí.

Na slova tedy moc nedej, dej na ten prvotní a velmi prchavý záblesk intuice ve svém srdci. A snaž se přesně podle něj reagovat, tu tam jako projev sám, tu tam jako reflexi projevu jiného. Je to velmi osvobozující a zároveň i neuvěřitelně krásné.

Učitel a žák

Můžu se zeptat na tvůj názor na nový článek http://kauza-vacek.blogspot.com/2007/12/vzhledem-k-tomu-e-nkterm-lidem-nap.html ?

Ahoj,

myslím si, že publikace dopisu Miloše Tomáše je velmi nešťastná. Nejen pro neustálé vsuvky o Vackovi, které v tomto množství již působí kontraproduktivně, ale hlavně pro nepochopení a tedy i zmatení v "principu Milarepova stavění domů pro Marpu".

Otázka totiž nestojí tak, že je Topaga stavěl, protože by je "Marpa chtěl"...

To je scestný a zavádějící pohled. Ten princip, proč vlastně Marpa chtěl po Topagovi, aby „mu stavěl“ domy, byl přece v tom, že Topaga sám chtěl nějak odčinit svou působnost v tzv. černé magii (násilné projektování osobní představy do vnějšího světa) a zároveň ještě nereagoval na Marpovi návrhy, ať se s tím, kdo činil a činí tu "magii", prostě jen neztotožňuje. (Sám Marpa z tohoto důvodu tu magii po něm přece chtěl - ale to bylo pro Topagu „nějak málo“, takže to ještě nepochopil...)

Topaga vlastně chtěl "činit", aby „odčinil“ („napravil“) to, co vnímal jako své vlastní negativní činění - nedokázal si ani představit, že by to mohlo "jít" (být) jinak. A proto vlastně ty domy stavěl - pro svou neschopnost si uvědomit, jak to s tím činitelstvím ve skutečnosti je.

Druhou rovinou je Topagova touha zavděčit se Marpovi, a tak si jej naklonit, aby mu konečně předal tu "spásnou tantrickou nauku", která jej "zbaví důsledků svých činů" již v tomto životě... Ne takovou "obyčejnou", která jde vyjádřit slovy: "neztotožňuj se s činy, které jsou skrze tvé tělo konány, nepovažuj sama sebe za toho, kdo tyto činy činí".

On vyžadoval nauku "tajnou", s mnoha příkazy a zákazy, s sebezapřením a odevzdáním sama se ve formě nějakých, konkrétních činů. Aby mohl činit, a tak i zrušit ty důsledky činů, které si neustále přivlastňoval a jejichž dopadu se zcela panicky bál. Ale hlavně – aby nepřišel o své já, svou osobu, svou domnělou identitu.

A také proto Marpa – doslova - musel zvolit takto tvrdou metodu, která Topagu dovedla až k okamžiku, že již sám dál prostě nemohl, a to i za cenu, že "neodčinil" to "zlo", s jehož formou se neustále ztotožňoval.

Nemohl a právě tato nemohoucnost ho dovedla k rozhodnutí spáchat sebevraždu. To, že to neudělal dříve, to bylo hlavně proto, protože neustále v něm byla naděje, že si to "něco" odčiní, sám a vlastně i pro sebe sama, pro svůj pocit "odčinění". Stále měl naději, že jako individualita, zuby nehty se držící své vlastní existence, přežije. Marpa využil všech jemu dostupných metod, aby přerušil Topagovo ztotožňování se se svou vlastní projekcí, s individuální existencí a Topaga pod tímto tlakem sám tuto individuální existenci odmítl. Praktikování magie, stavění a bourání domů byly jen vnější znaky, odmítání zasvěcení, odmítání osoby Topagy (které ve své ztotožněnosti považoval za pravého sama sebe) byly zase vnitřní formy tlaku Marpy na tu linku ztotožnění.

Proto byla ta prvotní myšlenka Miloše - myšlenka o nedostatečnosti a neuvědomělosti Topagy - správná, avšak v tomto nově publikovaném textu již ztratila svou čirost - proto si myslím, že je ten článek obsahově velmi nešťastný.

Jednoduchost Jednoty (Převzato)

Maharišiho vyučování (...)
Viděl bych to asi tak, že Mahariši vyučoval Jednotu a vedl lidi k utopení se v této Jednotě (jeho slovy v Tichu). Nejde totiž o to, jak “správně” interpretovat ta nebo ona slova, jde o to, zda v nich - a v Celku z nich vnímaném - zůstává ta informace o Jednotě, Tichu, odpuštění, smíření, pokoře a sebeodevzdání. Pokud tyto složky jsou interpretovány jen jako nástiny a jsou vysvětlovány tak, že si jedna následně odporuje druhé, je toto zcela cizí duchu Maharišiho vyučování. Takže to globální kritérium správnosti existuje – a to je právě kritérium souladu všech těchto složek.
Nechci zde propagovat své závěry, ale zkuste si sami přehrát, jak jednotlivé prvky, zhruba zde mnou vyjmenované, vytvářejí harmonickou Jednotu ve slovech těch anebo oněch.

(...)
Je hezké co jsi napsal, díky. Ale odkud máš jen ty čtyři "prvky" Jednoty? A proč nenazvat tu věc tak, jak to nazval Mahariši, když se odvoláváš na něj? Ticho vystihuje dokonale, o čem je řeč.
Nejsou dalšími prvky Jednoty třeba i moudrost, pravdomluvnost, otevřenost, důslednost, soucit...?

(...)
Nejsou, protože jsou duální - jejich přítomnost je možná jen v případě, kdy nutně existuje dualita.
Můžeš namítnout, že Jednota musí obsahovat Dualitu. Ano, ale to již není Maharišiho vyučování. V duchu Maharišiho učení je dualita a její vlastnosti iluzí.

(...)
O co je duálnější "moudrost, pravdomluvnost, otevřenost, důslednost, soucit" než "odpuštění, smíření, pokora a sebeodevzdání"?
Odpuštění je duální: odpouští pořád jedna osoba jiné osobě; smíření je duální: smíříme se přece s něčím - existuje osoba, která se smiřuje, a objekt smíření; pokora: před někým nebo něčím - obyčejně se nepokoříme samoi sobě nebo bez objektu, že; a sebeodevzdání? - komu nebo čemu sebe odevzdat? Vždy je tam dualita.
Nevidím žádný rozdíl mezi vlastnostmi vyjmenovanými tebou a vlastmostmi vyjmenovanými mnou.

(...)
Kdybys to přečetla přesně, tak bys zjistila, že ta myšlenka nebyla postavena na tom, že ty charakteristiky jsou prvky Jednoty, ale že jejich projev může Jednotu vytvářet.
Podstata všech prvků, které mohou vytvářet harmonii je v jejich stabilitě, což jinak řečeno znamená, že to jsou prvky, které mohou svým významem překročit omezení duality.
Pravdomluvnost je duální a v Jednotě nestabilní (její existence a smysl jsou vázány na existenci Duality). Totéž platí pro otevřenost (ve smyslu projevu ven), důslednost (ve smyslu dodržení omezujících pravidel).
S moudrostí a soucitem je to trošku složitější, ale i tyto jsou v Jednotě nestabilní, jenže jiným způsobem. Moudrost je chápána jako synonymum pro rozlišování, je-li v Jednotě, není co rozlišovat. Soucit je postojem oddělenosti, který v Jednotě automaticky zaniká.
S odpuštěním, smířením, pokorou je to jinak. Tyto prvky jsou pouze proměněny z duálního chápání do univerzálního pochopení v Jednotě. Tyto prvky jsou stabilní právě proto, protože nejsou vázány jen k osobě (i když se to té osobě tak může zdát), ale mají svůj (nepozměněný, ale mnohdy "jen" hlubší) význam i v Jednotě.
Sebeodevzdání je právě takovým hraničním prvkem, na kterém je docela jednoduché ukázat onu stabilitu.
Sebeodevzdání je (do doby pochopení vztahu Jednoty a jednotlivosti) chápáno jako postoj jednotlivosti vůči jiné jednotlivosti. V tomto stavu je Jednota také chápána jako určitá "jednotlivost". Jsou používány výrazy jako "sjednotit se", "dosáhnout", "osvobodit se", které jsou ale vždy vztaženy k té určité jednotlivosti (a podporují její myšlenku zachování sama sebe, její jednotlivé existence, v Jednotě). Sebeodevzdání však tak je zároveň chápáno, jako něco "víc", jako něco, co tu omezenou jednotlivost dokáže proměnit (transcendovat) tak, že již omezenou jednotlivostí nebude. Bude proměněna v Jednotu. Jenže - pokud ztratí své sebeodevzdání, bude ve svém vnímání zase jen omezena - a ono "proměnění" zmizí. A s ním - pro nově vzniklou jednotlivost - také vnímání Jednoty, zase bude jen pouhou omezenou jednotlivostí.
Naopak, vezmu-li třeba onu pravdomluvnost, její místo v Jednotě není stejné jako její místo ve světě jednotlivostí, protože pravá Jednota obsahuje pouhý stín obou jednotlivostí oddělovaných skutečností - toho, co si ta jednotlivost ve své omezenosti myslí, že je "pravda", i to, co nazývá "nepravdou", "lží". Podržení si postoje pravdomluvnosti při proměně v Jednotě vytvoří vnitřní přetlak, který tu jednotlivost zase uvrhne do jejího vlastního duálního světa rozlišování na takové a makové (v tomto případě na pravdomluvné a ty "jiné"). Stejně tak je to i s moudrostí, otevřeností, důsledností i soucitem, a zároveň i s mnoha dalšími popisy, které mají svůj význam vázaný pouze na existenci duálního vnímání Skutečnosti.

(...)
Víš, Nikdo, jednu věc nechápu: jak to, že ta Jednota je tak složitá, jak jsi právě popsal? Já jsem vždy měla za to, že Jednota je nej-JEDNO-dušší věc na světě... :-)

(...)
Jednota je jednoduchá, obsahuje protiklady v harmonii, které ale nevytvářejí rozpory.
Lidská mysl je zvyklá rozlišovat a mezi protiklady automaticky vkládá předpoklad rozporu. Tento předpoklad je v mysli tak hluboce zakořeněn, že aniž si to uvědomíme, podmíněné reakce na tento předpoklad protikladů nám zabraňují vnímat Jednotu takovou, jaká opravdu je.
Podvědomě si vytváříme systém podle schémat "líbí-nelíbí", "příjemné-nepříjemné", "přitažlivé-odpudivé" atd. Tato schémata slouží mysli, aby dokázala sama sebe rozlišovat, to jsem já a to já nejsem.
Právě toto podvědomé rozlišování nám ale vytváří vnitřní bloky v přímém vnímání Jednoty a její jednoduchosti. Protože za vším jsme zvyklí vnímat dualitu, vnímáme kvalitu na podkladě rozporu, zdá se nám ta prostá harmonie protikladů jako něco složitého.
Existují ale jisté vlastnosti, které nevnímáme až tak moc rozporuplně, protože to naše rozlišení je postaveno jakoby "kolmo" na naše normální rozlišování. Neváže se pouze na jednu rovinu vnímání. U těchto vlastností ten rozlišovací protiklad je vytvářen vztahem jednotlivosti a Jednoty. Například ono sebeodevzdání. Vztahem automaticky vážeme jednotlivost a Jednotu. Automaticky vnímáme sebeodevzdání jednotlivosti v Jednotě.
Pokud naši mysl zklidníme, dokáže pomocí vnitřního přijetí tohoto svázání jednotlivosti a Jednoty vnímat Jednotu i v projevu jednotlivostí. Ta hranice vnímání na pozadí rozporu ztratí svou neprostupnost a my si začneme uvědomovat na pozadí všech jevů jejich vlastní podstatu v Jednotě.
Není to nic složitého, jen naše zvyky a návyky se musí trošku změnit, abychom tu jednoduchost začali vnímat. Odvykneme-li si rozlišovat na podkladě rozporu, a nahradíme-li toto vnímání vnímáním souvislostí jevů a jejich podstaty, ta jednoduchost se vyloupne víceméně zcela sama.

(...)
Nikdo,
Pokud jsi zažil Jednotu, jakákoli abstrakce (vytváření definicí prožitku) bude dualitou. Vidíš to sice teoreticky správně, toto schéma je matematicky přesné. Život je ale tzv. organizovaný chaos, neuchopitelný matematickými vzorci a newtonovskou, ba ani einsteinovskou fyzikou. Kdyby tak bylo, na základě matematických teorií lidi dosahovali štěstí a vykoupení z utrpení. Matematiků a fyziků, kteří si zahrávají s takovými krásnými abstrakcemi, je na světě dostatek, ale jsou to šťastní, v Jednotě žijící anebo osvícení lidé?
Osobně jsem nikdy nevnímala "vlastnosti, které nevnímáme až tak moc rozporuplně, protože to naše rozlišení je postaveno jakoby "kolmo" na naše normální rozlišování". Je to asi tím, že jsem žena, a filozofické otázky a jejich řešení pro mně znamenají více živoucí energii než intelektuální schémata.
A třeba jsem hloupá, ale nějak nedochází mi, co chceš říct. Všichni víme, že štěstí (blaženost, osvícení) má být stav mimo duálnost a rozpory. Mnozí už jen pozorováním vlastního života dojdou k poznání, že neustálé střídání radostných a smutných událostí života je mate, unavuje, nenaplňuje. Lidský život je doslova šitý k tomu, abychom na to časem přišli všichni. V tom, že Jednota je stav mimo rozpory a dualitu tedy samozřejmě máš pravdu. Ale je to už tak trochu obecné duchovní klišé.
Píšeš: "Automaticky vnímáme sebeodevzdání jednotlivosti v Jednotě.Pokud naši mysl zklidníme, dokáže pomocí vnitřního přijetí tohoto svázání jednotlivosti a Jednoty vnímat Jednotu i v projevu jednotlivostí. Ta hranice vnímání na pozadí rozporu ztratí svou neprostupnost a my si začneme uvědomovat na pozadí všech jevů jejich vlastní podstatu v Jednotě."
Toto zní ale spíše jako teorie, která však podle mě u každého člověka se odehrává přes jiné kanály vnímání, vždyť máme všichni jinou karmu. "Automaticky vnímáme"... skutečně? A každý? "pokud naši mysl zklidníme..." - skutečně? A co to znamená "zklidníme"? A do jaké míry? Těch stupňů zklidnění je mnoho. Která z nich přivádí stavy, které popisuješ jako nutný důsledek?
Zklidnit mysl je velmi vágní a relativní výraz.

(...)
Omlouvám se, něvěděl jsem v té chvíli jak vyjádřit to, že většinou lidé hledají vztahy v tétéž rovině bytí, kdežto v popisovaném příkladu ten vztah lze popsat jako vztah procházející mnoha rovinami a ústící až mimo tyto roviny. Tak jsem to popsal tak, že to rozlišení prochází jakoby kolmo na ty roviny bytí...
Víš co je ale úplně nejzajímavější? To tvé "všichni víme". Myslím si, že to tak není. My si to tak představujeme, my to tak CHCEME, protože - jak píšeš dále - nás to neustálé střídání unavuje, obtěžuje. Ale to, že si to tak představujeme a že to tak i chceme, ještě neznamená, že to tak i musí být.
Správně usuzuješ, že u "každého člověka"... Ale to je právě to omezení. Jednota sestává z lidí, ale není jimi tvořena. Svazování sama sebe s jednotlivým člověkem zákonitě vede k omezenému pohledu a tedy i k nejasnostem, z tohoto omezení plynoucím. Například to, že Jednota je stav mimo rozpory a dualitu. Vždyť už jen toto vyjádření je duální...
Pokus obsáhnout Jednotu slovy duality je nemožné a časté pokusy, bez reálného kontextu zkušeností, mohou vést k závěru, že jde jen o jakési obecné duchovní klišé.
Podle mne nejde tak ani o ta slova, jako o ty významy, které musí mít reálný základ ve zkušenostech. Jakmile ten základ není, vše se stane pouhou filosofickou teorií a není možné postupovat jinak, než pouhou logikou, a navíc jen logikou omezené mysli.
Odtažením se od pouhé logiky, odpuštěním, smířením, pokorou a sebeodevzdáním nastane v našem vnímání změna. Ta pevnost jistot hmotného světa je najednou méně pevná, hmotný svět je vnímán jen jako obraz, místy až jako obraz na vlnícím se plátně, a nastane potřeba nahradit domnělé jistoty fyzické existence jistotami vycházejícími z Věčnosti. V tomto okamžiku také nastává ono správné zklidnění mysli.
Stačí to takto?

(...)
Ano, stačí. Otázka, k čemu stačí a jestli všem kdo to čtou.
Popisovat vnitřní věci lze, ale stále to bude jen lineární filozofie, a samozřejmě v momentu rozhodnutí to popsat se to stane projekcí a ztrácí sílu originality. Buď řekneš že ta věc je devět, anebo deset minus jedna, anebo pět plus čtyři...
Ty máš jistou teorii, že ta věc je třeba devět, a když někdo napíše, že také deset minus jedna, tak píšeš ne, to není pravda, ta věc je pouze devět.
Na začátku jsi se odvolával na Maharišiho, že prý mluvil o Jednotě ale říkal jí Ticho. Co myslíš, proč si našel jiný název pro tento prožitek, než ty? Asi měl k tomu důvod. Podle mě ten důvod je jasný: místo intelektuálních spekulací je možné obsáhnout ten prožitek spíše Tichem. A ticho znamená jak ticho mysli (to "zklidnění mysli" o kterém píšeš) tak i ticho od dogmat a definicí.
Když řekneš někomu: prožij jednotu Tichem, nemá na výběr, musí k tomu prožitku Maharišiho dojít. Obejít to nejde, ani profilozofovat. Musí se to konat.
Když ale někomu řekneš, prožij to Jednotou (event. "vztahem procházejícím mnoha rovinami ústícím až mimo tyto roviny" atd.) - co myslíš že ten člověk udělá? Bude přemýšlet, představovat si schéma, dělat projekce.
Tím se ale vzdálí od živého prožitku samotného, domnívám se.

(...)
Nastavila jsi zajímavou myšlenku, která je ale v rozporu s tím, co jsi psala. Jednoduchost.
Píšeš, že pojmenování devět je stejně použitelné, jako deset mínus jedna. Pro mne ne. Pro mne je devět jen devět. Deset mínus jedna je možná popis cesty, jak se k tomu devět dá dojít, ale není to totožné s tím devět.
Stejně tak je to s tím Maharišim. Mahariši pojmenoval Jednotu Ticho. Tebe ale nezajímalo to Ticho samé, Tebe zajímalo, jak to Ticho, Jednotu, popsat, snažila jsi se upřesnit své vnímání Jednoty a já ti jen odpovídal, že si myslím, že v tom tvém vyjádření jde pouze o obraz Jednoty, který ti zprostředkovává tvá mysl, a snažil se ti ukázat na příkladech, v čem se tvé pojetí rozchází s mým prvotním popisem.
Kdyby jsi nežádala upřesnění, nebylo by potřeba odpovídat a Ticho by bylo i zde. Byla by zde Jednota bez - jak říkáš - intelektuálního bahna - teoretizující filosofie. (I když si myslím, že do těchto bažin jsme ve vzájemném upřesňování ještě nedošli, ale to je pouze můj názor. Tvůj se může lišit od mého.)
Mylná je také tvá myšlenka, že Jednotu, Ticho, prožívání lze (jakkoli) konat. Konat může pouze jednotlivost a ve světě jednotlivostí. Pokud v Jednotě "něco" počne "konat", ztrácí nejen Jednotu, ale před tím ještě to jistě ztratilo i to Ticho.
Pokud se ti nelíbí můj popis, máš možnost ho kritizovat. Ta kritika ale ztrácí na smyslu, pokud to nenazveš sama vhodněji a pro sebe přesněji a pro ostatní srozumitelněji.
Prosím, máš možnost:

A jak je to s tou advaitou?

ADVAITA = NEDVOJNOST

Takže, pokud vnímáš někoho od sebe odlišného, sám jsi iluzí...

Dopis Jiřímu Krutinovi

Pane Krutino,

kdysi dávno to vypadalo, že máte i hluboké praktické zkušenosti vědomí Jednoty. Dnes jsem více a více Vámi samým přesvědčován, že to jsou jen odlesky toho, co čtete a jak se přečtené snažíte naroubovat na praktický život.

K tomuto závěru mne nevede tématická linka toho, co se snažíte popsat. Vedou mne k tomu vaše „automaticky používané“ výrazové prostředky, jejichž použití reflektuje skutečnou schopnost Vašeho vědomí si do hloubky přesně uvědomovat ty pravdy, které se snažíte prosazovat v hlavní linii Vašeho textu. Nejde o nějaké složitosti, jde o velmi jednoduché a prosté věci. Proto si dovoluji své poznámky i publikovat, protože je i psáno: "je mnoho povolaných, ale málo vyvolených" – a bylo by škoda, kdyby někdo vyvolený kvůli autoritativním nesprávným vyjádřením někoho jiného nepochopil, že není jen povolán, ale je i vyvolen...

Zatím, dle všeho co provádíte, Vás stále k té druhé skupině přičítám, a proto se i v tomto duchu touto cestou snažím upřesňovat Vaše myšlenky, kterými se vlastně „zahrabáváte“ v té skupině první.

S úctou

Nikdo

---

Pravé uctívání učení Ramany Mahárišiho

Jiří Krutina

http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/prave-uctivani-uceni-ramany-maharisiho-

resp.

http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2007-iv/prave-uctivani-uceni-ramany-maharisiho-

Pravými žáky i uctívateli Ramany Mahárišiho jsou ti, co uvádějí jeho učení v život, tj. denně každým okamžikem provádějí praxi zkoumání a poznání sebe sama, átmavičáru. Ti co vytrvají, přesně podle slov Bhagavána, dosáhnou poznávání sebe a stávají se mistry. Mistry ve smyslu Bhagavánova učení. Čím více je v nás odkryto vědomí Já jsem, čím méně jeho záři a působení jeho vůle bráníme, tím více je přítomen[A.D.1] mistr, inteligentní záře vědomí Já jsem, Bůh.

Žákem Ramany Mahárišiho tedy není nikdo, kdo jeho praxi, zkoumaní sebe, nevykonává. Jeho uctívatelem pak již není nikdo, kdo se pouze za něho prohlašuje, nebo se podepisuje „ctitel Mahárišiho" apod. Kdo jím předložené učení nepraktikuje, okamžik po okamžiku neprovádí, a proto jej nectí a neuctívá, nedosáhl cíle stezky [A.D.2] a jeho nauku ani správně nechápe. Teprve je-li naší živou přímou zkušeností vědomí Já, stáváme se tím, kdo je i schopen[A.D.3] správně nauku zkoumaní sebe pochopit a rozumět i správně výrokům, které praxi átmavičáry popisují. Pak nejen šíříme nauku átmavičáry odhaleným vyzařováním ticha vědomí[A.D.4] Já jsem, ale v písemné nebo mluvené podobě podáváme správné a nedogmatické návody[A.D.5] hledajícím, kteří chtějí kráčet stezkou poznání sebe, kterou nám znovu odhalil Ramana Maháriši svým životem a učením. Samozřejmě neplatí, že pouhé intelektuální pochopení a správný výklad praxe zkoumaní sebe je vždy známkou jejího plného uskutečnění.

Nevědomost jednak faktická, neuvědomování si svého pravého Já, vědomí Já jsem a logicky nesprávné a dogmatické pochopení výroků mistrů o této praxi vede k takovým projevům, jako například považování praxe odevzdanosti za hitlerismus[A.D.6] , nebo že zkoumání sebe není meditace[A.D.7] , a že tedy není nutné úsilí[A.D.8] , nebo že dokonce ego je také božské [A.D.9] a tedy je vše milost apod. Všechny tyto projevy nevědomosti, nepochopení a neúctu k učení Ramany Mahárišiho lze najít v písemných projevech „ctitele Mahárišiho", A. Popova , Miloše Tomáše a dalších. Stávají se tak nepřáteli učení Ramany Mahárišiho a přímé stezky, a to právě díky svým nepochopením a neuskutečněním jeho nauky. Tato nevědomost je jim skrytá, podvědomá, aby udržela ega jako nástroj pro působení této nevědomosti a máro tak měl možnost šířit svá zla pomocí řeči a knih[A.D.10] . Proto také musí hájit své stanovisko, že zlo neexistuje. Oni sami toto jistě tak necítí, naopak se cítí ohroženi, když jsou jejich nesprávné a nepochopené výroky o praxi přímé stezky věcně vyvraceny.

Bohužel nesprávného výkladu praxe zkoumaní sebe nebo nepříliš šťastného vyjádření o této praxi se dopouštějíi realizátoři[A.D.11]. To je fakt, který nic neubírá najejich realizaci, stavu vědomí Já. Současně je ale plně oprávněné na tyto nepřesnosti věcně poukazovat a správně je podávat hledajícím. Tato věcná a oprávněná kritika nebo spíše uvedení přesnějšího vysvětlení některých pedagogicky nevhodných výroků o nauce na pravou míruje přínosem pro všechny opravdové hledající, kteří pravdu hledají a nesnaží se pravdu vlastnit. To je to, co dělají skuteční duchovní učitelé, pomáhají a slouží hledajícím. Nejde o averzi k lidem, co nesprávně vykládají nauku a klamou tak sebe a jiné. Jejich osudy jsou pouze jejich. Jde o přirozenou snahu vyvažovat působení sil mára, která je povinností všech, co díky skutečné milosti Boha mu klečí s pokorou u nohou. Každý, kdo dosáhne této milosti, to pochopí v rámci svého duchovního vývoje. V tomto tvrzení nejsem sám, tvrdí to siddhové jako je Bhagavan Nitjánnda i starobylí siddhové tradice kašmírského šivaismu, snad nejlépe zdokumentované duchovní nauky.

To, co je naopak velice pokleslé, je snaha pouze hanobit duchovní snahu druhých, povyšovat se nad druhé a jednat účelově za jediným cílem, kterým je jejich poškození a pošpinění před veřejností. [A.D.12]

Cituji z knihy ConsciousnessBeing Itself, Arunachala Ramana, AHAM Publication, str. 33-34:

„Nedvojné vědomí nevztažené k objektivitě je naše pravá podstata. Zkoumaní nedvojného vědomí musí být trvalým procesem. Když setrváváme v tomto vědomí, kdy nevyvstává nic jako oddělené nebo rozdílné od tohoto vědomí, pak hovoříme o setrvávání ve svém vlastním bytí, jako toto bytí. To je pravé přebývání v naší pravé podstatě. Vím, že je obtížné se správně vyjádřit. Dokonce i v případě meditovat. Když říkáme „meditovat na…", implikuje to, že zde existuje dvojnost. „Já", které není „To" a medituje na to, co je „To". Přesto zde nejsou dva. Meditací tedy nelze dosáhnout vědomí Já. Tedy utište meditujícího/meditaci!

Pundža, přímý žák Šrí Ramany říká velmi nevhodně – „nemeditujte!" Všichni lidé nemohou tento výrok správně ze svého stavu a pohledu chápat. A to je nebezpečné. Někteří lidé si přečtou tento výrok Pundži, přestanou meditovat, opustí duchovní praxi a vrátí se zpět k obyčejnému životu. Vrátí se zpět ke své mysli a objektivitě, k vnímání osob, míst a věcí jako základu skutečnosti. Existuje mnoho meditujících, kteří tomuto nemohou porozumět, není to tak jednoduché. Podobné výroky jako „nemeditujte!" jako v případě Pundži, které jsouvytržené z kontextu, mohou být nebezpečné a záludností na stezce."

Konec citace.

Tedy nejen my, ale i jiní duchovní učitelé poukazují správně na taková, v nejlepším případě nepříliš vhodná, vyjádření o praxi přímé stezky. [A.D.13]

Ano, přebývání vnašem pravém Já není již meditace ve smyslu soustředěného úsilí meditujícího na jakýkoliv objekt. Zde mizí i ten, kdo medituje a zůstává jen vědomí Já, ale dosáhnout tohoto stavu je možné jen dlouhodobým a vytrvalým úsilím, tedy meditací.[A.D.14] A právě toto úsilí, tedy meditace, spočívá v trvalém obracení proudupozornosti vědomí k našemu pravému Já,vědomí ryzí existence Já jsem, ryzímu subjektu, pozorovateli v nás, za současného rozlišování se od všeho pozorovatelného. Tak je rozpouštěno ego a to, co zůstává je mistr, vědomí Já jsem. To se samozřejmě musí provádět se současnou očistou mysli od všech tendencí, které vedou k opakovanému vytváření ega. A tento proces musí trvat tak dlouho, dokud není rozpuštěna poslední vasána a nedosáhneme stavu spočívánív nedvojném bytí jako toto bytí. Být hoden této milosti je možné dosáhnout díky vytrvalosti, která je odrazem správného pochopení nauky a obrovské touhy po Bohu. A dosažení samo je pak výsledkem působení milosti. Nijak jinak.

Chyb z působení nevědomosti v případě nesprávného pochopení nauky a výroků mistrů, na kterou Arunachala Ramana poukazuje ve své knize, se dopouštějí hledající při nesprávném rozlišování a nenásledování Bhagavánova učení.To můžeme vidět sami v projevech na KV.

Dále v knize můžeme nalézt další nám známé téma, které souvisí s uchopením výroku „vše jevědomí" nečistou myslí ega. [A.D.15]Ego pak na základě tohoto pro ně pouhého konceptu usoudí, že když vše je vědomí, tak tedy i ego je vědomí a vše je tedy božské a od Boha. Bůh je přece ryzí vědomí a pokud je vše vědomí, tak i ego a jeho svět je božský, jak se nám snaží namluvit například Miloš Tomáš ve své knize Milost. To je naprostá nevědomost.

Cituji z knihy ConsciousnessBeing Itself, Arunachala Ramana, AHAM Publication, str. 47-49:

„Vědomí je vše a vše povstáváz vědomí, tedy vše musí být vědomí.Vše je tedy udržováno v jediném vědomí.

Ano, a není nic odděleného od tohoto vědomí…

Z pohledu Absolutní Skutečnosti tomu tak je, ano.

Ale dokud se jedinec nepřestane ztotožňovat s tělem a myslí a nestane se tímto svobodným vědomím ve své ryzosti a nespočívá tak v tomto svém přirozeném stavu, dotud je tato skutečnost pro něj pouhým konceptem/představou. Ve skutečnosti je vše pouhou představou pro toho, kdo se ztotožňuje s tělem a myslí."

Konec citace.

Co k tomu lze dodat? Sám nepotřebuji žádná potvrzení a to od nikoho, jak to je ve skutečnosti. Potvrzením pro mě je přímá zkušenost existence a uctívání naukyRamany Mahárišiho a všech pravých mistrů. Je ale dobré, že se tak nevyjadřujeme k učení RamanyMahárišiho sami, a že působí duchovní učitelé, kteří udržují jeho učení živé a správně je vykládají pro potřeby všech hledajících. Nejen přímé učení tichem, které je samozřejmě zásadní a jediné správné, ale v současné době má význami jeho správný a srozumitelný výklad proto, aby nauka byla dostupná všem vážným zájemcům. A to je správnou snahou opravdových duchovních učitelů. Pochopil jsem, že svým způsobem se jedná i o povinnost.[A.D.16]

Podobně je to s výrokem, který představuje nedvojnou nauku kašmírského šivaismu: „Neexistuje nic, co by nebyl Šiva." Je vyjádřením nejvyšší Skutečnosti z pohledu stavu realizované dokonalé bytosti, siddhy, nikoliv, že by vyjadřoval stav vědomí všech bytostí nebo snad našeho světa. Je současně popudem a skrytým návodem pro nejvyšší dosažení stavu Šivy, kdy si nejen uvědomujeme sebe jako vědomí Já jsem, ale současně si i veškerý projev inteligentního tvůrčího principu vědomí Já jsem (Šakti) uvědomujeme jako vědomí Já jsem, Šivu. Je návodem k nedvojné tantrické praxi směřující k dosažení Jednoty. Proto se tyto výroky dříve neříkaly všem, ale jen skutečným žákům skutečných mistrů. Tento výrok, při správném pochopení svého smyslu, je popudem k obrovskému úsilí u připravených žáků. U nečisté mysli je pouhým konceptem, kterýnechápe.

Každému pravému žáku a ctiteli učení Ramany Mahárišiho, stezky átmavičáry, velice doporučuji knihu Consciousness Being Itself, Arunachala Ramana, AHAM Publication. Autorem je americký žák Ramany Mahárišiho, který realizoval díky milosti Bhagavana, když v knihovně v knížce o něm se podíval na jeho fotografii. Zažil spontánní sestup milosti, probuzení duchovního Srdce a uvědomění vědomí Já. Jeho transformující zkušenost pak rozpoznal mistr siddha jógy swami Muktánanda, když bylv USA a udělil mu duchovní jméno po jeho mistrovi Arunachala Ramana. Dnes vede meditační centra AHAM, kde učí nauku Ramany Mahárišiho, átmavičáru, podobně jako Jiří Vacek a jeho pokračovatelé u nás[A.D.17]. Jedno jeho centrum je i nedaleko Arunáčaly v Tiruvanamalai.

Autor popisuje velice moderním jazykem stezku zkoumaní sebe, átmavičáru, a to z mnoha pohledů. Předkládá nauku tak, jak ji předkládáme na našich meditačních seminářích a společných meditacích. Používá v podstatě stejné pojmy jako Jirka Vacek [A.D.18]ve svých knihách a je stejně přímý a srozumitelný. Hovoří o vedení pozornosti vědomí, mluví o její oživující moci, správně vystihuje význam úsilí, nutnost práce s výtvory mysli a vytrvalost v duchovní praxi. Tak se vyjadřuje o átmavičáře, učení Ramany Mahárišiho, stejně jako my. Tedy se nejedná o naše výmysly, jak neustále tvrdí skupina z KV, ale jedná se o skutečné vystihnutí praxe átmavičáry a správné pochopení těmi, kdo uskutečnili její cíl a vedou k němu druhé, jako duchovní učitelé. Do současné doby jsem četl dvě skvělé knihy o praxi átmavičářy mimo původní Bhagavanova díla, tou první je Jirkova nepřekonatelná Učebnice átmavičáry a tou druhou je tato kniha. Její přečtení doporučuji všem pravým žákům a uctívatelům Ramany Mahárišiho, jeho učení a přímé stezky.

---

Komentáře: Nikdo.Nikde

[A.D.1]Ne slovo „přítomen“, ale uvědomován. Tento Mistr JE přítomen stále, vždy a všude.

[A.D.2]„Cíl stezky“ naštěstí není vázán na to, s čím si ho lidská mysl spojuje. Tento cíl stezky je na učení nezávislý, a je to dokonce naopak, všechna známá učení, dokonce i to skutečné Maharišiho, jsou na tomto cíli závislá. Všechna učení jsou ve skutečnosti pouze nápomocné prostředky, jak cíl rozpoznat a realizovat jej, k ničemu více nemají sloužit. To jen lidé si z takových učení vytváří smysl své individuální existence – a právě toto zmatení jim brání cíl stezky realizovat.

[A.D.3]Velice zavádějící formulace „stáváme se tím, kdo je i schopen...“, jak bychom před „tím“ takoví nebyli (rozpor s védantou a také i s Maharišim). Mnohem přesnější formulace by mohla být například tato živá zkušenost nám zprostředkovává.....

[A.D.4]Tato formulace je zcela přesná. Je zřejmé, že už víte, že nejde o nějakou energii, ale že jde o potenciál Ticha, jakožto nositele prvotního a přirozeného stavu.

[A.D.5]Tato, bohužel, již tak přesná není, protože to, že jsme schopni rozlišit cíl stezky, nás ještě neopravňuje tvrdit, že pro naše vyjádření tyto návody musí být obecně platné. Všichni opravdoví Mistři vždy hovořili a psali ke konkrétním lidem a konkrétním situacím. Je jejich vlastní genialitou, že do textu vložili i myšlenky skutečně obecné, nelze však tuto posloupnost otočit. Obdobnou myšlenku podáváte vlastně dále i vy sám, byť trošku zkresleně, ve vysvětlení působnosti výroků Poonji.

[A.D.6]Toto jste (budu věřit, že jen „musel“) zkreslil až přespříliš. Nikdy v této spojitosti nešlo o samotnou praxi odevzdání se, ale o její prosazovanou formu.

[A.D.7]Zase zkresleno. Zkoumání sebe může být meditace, avšak Maharišiho Atmavičara by meditací být neměla, jak to sám on tvrdil, ba dokonce, sám poznamenával, že si atmavičaru ti, kdo ji nerozumí, jako meditaci „vysvětlují“.

[A.D.8]Toto je také zkresleno. Nevhodnost úsilí je vztažena k faktu, že usilovat může pouze ego, takže úsilí vlastně posiluje pozici ega, což je mnohdy nevědomky (ale někdy i schválně) zastíráno.

[A.D.9]A vy dokážete, v duchu Advaity, najít jediný argument, že tomu tak není? Zatím všechny, které byly proti tomuto výroku sneseny, vycházení z duality a duálního vidění, s Advaitou neměly vůbec nic společného, a to i tehdy, když byly jako "Advaitové" pojmenovávány.

[A.D.10]Tato myšlenka je již zcela zcestná – Vaše mysl Vám nijak nesignalizuje, že jste zcela změnil kontext z popisu „cíle stezky“ na „duální nauku o boji dobra a zla“? Velmi podivné a ve svém důsledku i velmi nepříjemné – hlavně pro ty, kdo Vaše tvrzení berou, a budou brát, jako tvrzení autorizovaná.

[A.D.11]Vidíte, a já si pouze myslím, že to pouze lidská mysl si přisvojuje tvrzení, že vyslovená pravda musí být zcela obecná. Mistři, jak jsem již poznamenal, tento „detail“ neřeší, oni hovoří a píší ve zcela konkrétním a navíc i zcela určitém kontextu – a je jen na nás, zda se pokusíme tento kontext nalézt a a dále rozvíjet, anebo budeme tvrdit, že jejich výroky jsou „nešťastné“ a – ze své individuální mysli – se je pokoušet „upravovat“ a „vysvětlovat“ - a tím i zkreslovat. Důsledkem prvního - nalezení Mistrova kontextu - je skutečnost, že naše vědomí se přiblíží k Mistrovskému vidění Skutečnosti (a to je skuečným cílem všech Mistrovských vyjádření), důsledkem toho druhého - interpretace myšlenky dle našeho vlastního aktuálního kontextu - způsobu je to, že se tomuto vidění pouze více vzdálíme. Vybrat si můžeme každý sám...

[A.D.12]Budeme všichni velmi povděčni, když přesně tuto pravdu předáte panu Vackovi. Děkujeme! (Za Eduarda Tomáše, Fráňu Drtikola, Mílu Tomášovou, Jaroslava Kočího, Jiddu Krišnamurtiho a mnohé další, Nikdo)

[A.D.13]Ale to vše jen proto, protože se domnívají, že jde o výrok zcela obecný a také tím dokazují neschopnost svého individuálního vědomí si uvědomit kontext, ze kterého Poonja hovořil a psal. Nic víc v tom není.

[A.D.14]Zase zcela zavádějící nepochopení Skutečnosti. Vaše mysl Vás vede stále k tomu, že Vaše individualita může dosahovat - a protože to není reálná skutečnost a ona to ví, a právě proto zakrývá tuto nereálnost absurdním požadavkem na ještě vyšší a vyšší (do nekonečna, samozřejmě) míru úsilí. Cílem správné stezky však není to, aby individuální mysl „dosáhla“, ale naopak, aby zvyk ztotožňovat se s individualitou byl nazřen jako zdroj utrpení. Vzpomeňme například na učení Buddhy, kde je to zaznamenáno více než jednoznačně.

[A.D.15]Ve výroku je spojena mysl a vědomí a proto se může zdát, že „vše je vědomí“ je pravdivý výrok. Není - pokud budeme stále používat zobecnělé významy pojmu vědomí a mysl. Pokud si je ale sami zkreslíme, může v tomto vyjádření být nalezena i skutečná pravda, ale tím zkreslením si zároveň zbouráme kontinuitu vztahů této „pravdy“ s pravdou Mistrů. Je to však pouze naše individuální volba, nelze ji publikovat jako obecnou, natož ji prosazovat a pokládat za jedinou možnou.

[A.D.16]Ano. Zcela přesně a správně. A v duchu této povinnosti jsme povinni nezkreslovat myšlenky Mistrů a v situaci, kdy jsou možné i další výklady takové myšlenky, jsme povinni nalézt její přesný kontext, ve kterém myšlenka vznikla. Pokud již musíme vynést nějakou kritiku takové myšlenky, měla by se opírat o znalost tohoto správného kontextu a z tohoto kontextu i vycházet. Pokud to takto neděláme, neplníme svou povinnost.

[A.D.17]Podle textu, který jste uvedl, ji učí Arunachala Ramana mnohem přesněji.

[A.D.18]Chápu, že to tak musíte psát, ale ani tak to není pravda. Jde právě o tu povinnost dodržovat kontext předávaných myšlenek. Kontexy jsou již na první pohled různé, takže i když jsou použity stejné pojmy (tj. stejná slova), myšlenky jimi vyjadřované jsou zcela rozdílné.

P.S. To "Tedy utište meditujícího/meditaci!" je velice prosté a jednoduché - znamená to pouze utište OSOBU meditujícího a přestaňte ji vnímat jako osobu KONAJÍCÍ meditaci. Doufám, že takto vysvětleno, je to srozumitelné už i Vám....

Neznamená to tedy "nemeditujte vůbec", znamená to pouze NEZTOTOŽŇUJTE SE S MEDITUJÍCÍ OSOBOU. To nakonec je také zvýrazněno v druhém překladu ve Vašem textu; bohužel, tyto dvě věci se Vám z nějakého důvodu prostě nespojily. A to mne také vedlo k formulování úvodu k těmto komentářům.

Vědomí je Vše? (1)

Předhodím vám tedy několik pár postřehů. Začnu u vědomí kontra nevědomí. V principu je to slovní hříčka, protože to rozlišení nesouvisí s vědomím - jako kategorií pro uvědomění - ale s uvědoměním a neuvědoměním - jako s kategorií směru pozornosti. To, že jsme se naučili nazývat skutečnost mimo zorné pole zaostřené pozornosti nevědomím, nám ještě nedalo žádný argument s tímto "nevědomím" pracovat jako s objektivně existující kategorií. Takže – můj závěr – vědomí je kategorie reflexe pozornosti, může nabývat formy individuálního vědomí, kdy je pozornost automaticky (zvykem) zaostřována zpět k formě vědomí individuality (tj. sebeidentifikace) a tak i potvrzení samostatné existence této individuality.

K tomu, aby vědomí bylo schopno realizovat proces uvědomování ale potřebuje něco, co mu slouží jako nástroj pro rozlišení. Bez tohoto nástroje je vědomí pouze pasivní a možná by se dalo nazvat i jako „spící“ (tj. samo si sebe neuvědomující). Proces uvědomování je totiž zaávislý na rozlišení (pojmenování a určení hranic „existence“ toho, co je „si“ uvědomováno).

Vědomí k tomuto rozlišení používá něco, co by se dalo nazvat „referenční rovinou projevení“, něco co dokáže vytvářet schémata rozlišení (dokáže „vytvářet“ zdánlivou objektivitu jevů, jejich formy a jejich „děje“). To „něco“ se dá nazvat myslí, jakožto projektorem i projekčním plátnem „myšlenek“.

Vědomí bez mysli je často zaměňováno za stav mysli „bez projevu“ - tj. uměle vyvolaný nestabilní stav, kdy je silou vůle (většinou nepochopením rad "papírového gurua") mysli vnucena pasivita. Základem pro odlišení těchto dvou je skutečnost, že vědomí bez mysli je stabilní stav („šunjatá“, někdy nazývaný také „čtvrtým stavem“ - stavem „prázdna“ ale pozor - ne „pusta“), kdežto stav vnucené pasivity mysli je stav nestabilní, právě protože je myslí identifikován jako stav „pustoty“ a tedy i stavem jejího „konce existence“, který v ní vyvolává okamžitou – a pro toho, kdo do této slepé uličky mysl již zahnal také i velmi nepříjemnou reakci – odmítnutí své vlastní „neexistence“ (něco jako „pud sebezáchovy“ aplikovaný na stavební prvek „uvědomění své individuální existence“, na mysl).

Mysl si vytváří schematický aparát (slova, pocity, vztahy, návyky atd.), kterými provádí ono vyhraničení jevu, jeho identifikaci (rozlišení a pojmenování) a k tomu i vázaný „postoj“ (tj. zaujetí schematického „stanoviska“ - mista odkud je jev pozorován). Tento aparát má nejen funkci identifikace – tj. nám zdaleka nejznámější funkci, ale má i funkci, kterou jsem nazval „vyhraničení jevu“ - což není z hlediska individuálního vědomí nic jiného, než vlastní tvorba jevu jako na tomto individuálním vědomí nezávislé entity. Z hlediska vědomí, které již není svázáno s omezením pozornosti na vědomí individuality (tj. „svou“ vlastní rozlišenou identitu) jsou takto viděny všechny jevy jen jako neskutečné a proměnlivé stíny na projekčním plátně mysli, z hlediska omezeného vědomí individuality jsou viděny jako neproměnlivé „objektivní skutečnosti“, které mají svou vlastní individuální existenci. Podle míry omezení vědomí individuality již aplikovanými schématy se tak mohou některé jevy jevit jako „uvědomované přímo“ a jiné jako „uvědomované post factum“, tedy takové, které jsme si zvykli nazývat jako „nevědomé“.

Výše napsané pro mne vyplývá ze základních charakteristik nelinearity „uvědomovacího“ procesu, kdy do čisté reflexe podnětů vědomím je vkládána jistá forma zkreslení a také i ztráty prvotní informace. Mírou tohoto zkreslování a ztráty je míra omezenosti vědomí individuální myslí (tj. „vědomí individuality“), která je dána ztotožnením vlastní identity s vymezenou individuální identitou. Důsledkem není však jen omezení, zkreslení a ztráta přímého vidění, ale také i ztotožnění „se“ (záměna pravé identity za myslí projektovanou individuální identitu) a tedy i připoutání „se“ k formám projevu. Toto omezení „se“ takto vytváří „kruhovou obranu“ proti přímému odhalení, takže v tomto „svém malém světě“ je vše navzájem propojeno tak, že se to jeví, jakoby se vše navzájem dokazovalo. Jediným rušivým prvkem je stav „vědomí bez mysli“, stav, který tuto „kruhovou obranu“ zcela ruší od základů. A proto je myslí „náhradou“ za tento stav vytvářen stav „konce vlastní existence“ tak nepříjemně, aby vědomí byla vnucena averze se tímto směrem pokoušet směřovat pozornost.

Ranní úvaha (Převzato)

Začnu narozením. Při narození je vědomí[1] neomezované myslí[2], protože ta je ještě po nějakou dobu ve stavu „uvyklosti“ na formu existence mimo zákon setrvačnosti.

Neomezované vědomí má tedy schopnost zcela plné recepce, není omezováno ani projekcí[3] ani „obarvováním“[4]. Na druhou stranu je v této době v jakémsi „vakuu“, které mu dává z počátku velmi pasivní charakteristiku.

Souměrně s tím, jak se probouzí mysl, a moduluje pozornost „svým“ směrem, je pozornost stále více aktivizována stává se více a více odpovídající „novým“ podmínkám. Protože mysl je okouzlena množstvím podnětů, které stále více vznikají odrazem a lomem pozornosti o omezení, které mysl do paprsku pozornosti stále více vkládá, vzniká jakási zpětná reakce vědomí, které se stále více přizpůsobuje „novým podmínkám“ a tak si „přelaďuje“ škály rozlišovacích stupnic podle konkrétního stavu.

A právě tím přeladěním na jednu stranu získá mnohem větší schopnost „sounáležitosti“ s „novou formou“ „prostředí“, ale na druhou stranu některé jevy se dostávají mimo jeho „přeladěné“ rozlišovací schopnosti.

V praxi to vypadá většinou tak, že dítě zpočátku nemá zjevně schopnosti vhodné pro prostředí, ve kterém se zrodilo, je překvapováno jistými nároky nové formy (hmotná potrava, potřeba interakcí s prostředím, „uvězněním“ v jakési „vymezené a těžké hmotě“ atd.), avšak ve velmi krátké době se rámcově „přizpůsobí“ této nové formě a v podstatě „zapomíná“ na svou předchozí formu okouzleno možnostmi formy nové. (paralelně, dítě nemá větší problémy se přizpůsobit „změně prostředí“, například stěhováním, na rozdíl od „dospělého“, který mnohdy v novém prostředí, v důsledku své neschopnosti se přizpůsobit, „umírá“).

Doba „seznamování se“ s novou formou je dána dobou prvotní zasyceností podněty a „přebudováváním“ adekvátního „reflexního“ systému reakcí. Pokud použiji své osobní zkušenosti, tak se tak děje cca do 10 až 12 měsíců. V této době nastává zcela radikální změna projevů dítěte, od projevů reflexních k projevům s vlastní aktivitou a s vlastním záměrem – dítě se naučilo základní formu existence tohoto prostředí, která je jednoduše vyjádřitelná jako „zákon setrvačnosti“. Zprvu objevuje kouzlo „já chci“, později se dopracovává k formě barteru „když mi to dáš, budu hodný/á“. V tomto lakonickém vyjádření je ukryto mnohem více, než je zprvu viditelné.

Já chci je prvotní forma uvědomění si sama sebe jako „jednotky“. Není ještě zcela jasná hierarchie vztahu, dítě později už rozlišuje „já“ a “okolí“, ale v prvotní fázi je stále si ne zcela jisto s tím „já“. Je to dáno právě tou rozprostřeností pozornosti a jejím pozvolným zaostřováním myslí. Moment „já chci“ identifikuje okamžik, kdy pozornost věnovaná studiem vlastních možností je „uspokojena“ a je zaměřena na studium korelací toho „prvotního já“ a „ostatního“. Reflexí je automaticky přiřazena vymezující forma vlastní existenci („ý/á“), a od této chvíle je vlastní existence v této formě brána jako fakt a většinou již dále tento fakt není zkoumán, neberu-li v tomto v potaz období vymezování individuality, kde jde však hlavně o to, aby „okolí“ vzalo vážně onu osobní individualitu. Teprve po jejím odmítnutí „okolím“ je zde prostor pro obnovení sebereflexí, avšak tyto již nejsou zcela prosty „záměru“ a tedy v mnoha případech nejdou o mnoho hlouběji, než jen na povrch.

Vrátím-li se však k bodu onoho „uspokojení“ toho triumfelátu „mysl“, „pozornost“, „vědomí“, dostanu se do začarovaného kruhu.

-------------------------------------------------------------------------

[1] vědomí je představitelná reflexívní složka pozornosti, což znamená, že je to pouze REGISTRUJÍCI složka, která nemá v zásadě prostředky paprsek pozornosti pozměňovat. Pozornost je představitelná jako světlo vysílané ze svého zdroje, může být rozprostřené, případně i zaostřené, pokud něco osvětluje, má i schopnost se odrazit a případně i vracet se ke svému zdroji.

[2] Mysl je představitelná jako zdrojová složka pozornosti. Její schopnost je s pozorností pracovat a tedy ji zaostřovat, modulovat (osvědčil se mi pojem „obarvovat“, protože takové „obarvení“ některé „barvy“ sice zvýrazní, ale na druhou stranu zase jiné barvy „překryje“), je to v podstatě jediná aktivní složka.

[3] Projekce je představitelná, jako vznik odrazu vzoru do nějak omezeného prostředí. Pokud můhu počítat s technickými základy, technické výkresy jsou vlastně projekcí třírozměrných pevněhmotných objektů do dvou rozměrů. Protože je jejich „skutečná“ forma projekcí omezena, je potřeba k „rekonstrukci“ mít minimálně tři obrazy (projekce), které jsou navzájem ve vztahu jednoznačnosti (ortogonální projekce), tzn. Pohledy jimi zobrazované jsou navzájem kolmé.

[4] Obarvování je představitelné jako „záměrná“ modulace spektra pozornosti a to hlavně z důvodu akcentace (?„vyzdvižení“, „zesílení“) určitých složek pozornosti. Tak jako například mohu „bílé“ světlo obarvit žlutým filtrem proto, abych snížil reflexi světla od částic vody v mlze, a tedy v mlze i lépe „viděl“, stejně tak může mysl již primárně generovat nelineární spektrum paprsku pozornosti a tak ho „vybavit“ schopností „vložené selekce“.

Co je smyslem života... ? (Převzato)

Co je smyslem života?

Z toho se dá "vybruslit" jednoduchou frází: Smyslem života je život sám.

Ale to je - do jisté doby - opravdu jen fráze, a jako taková, je neuspokojivá.

Ono je velmi složité jakkoli zdůvodňovat, jakkoli argumentovat - dokud není přirozeně jasné, co vlastně život je.

Jako lidé si většinou za pojem život vkládáme naši soukromou existenci. Rádi bychom, aby náš život obhájil nás samotné. Ať už ve formě toho, že nějak vynikneme nad své okolí, anebo tak, že po nás zůstane v okolí dlouhou dobu zřetelná stopa.

Jenže má to háček - k tomu, abychom sebe jakkoli povýšili, nutně musíme své okolí ponížit, aby po nás zůstala zřetelná stopa, musíme zahladit stopy svého okolí.

Od určité chvíle ale cítíme, že se těmito činnostmi jaksi "prohřešujeme". Není podstatné, jak k tomuto bodu dospějeme, většinou ale je prvotní impulz zcela mimo rozumovou a intelektuální složku - prostě - neumíme si to nijak zdůvodnit: najednou to jednoduše začneme cítit. Zpočátku se mysl snaží udržet svou pozici "vládce" a snaží se hledat něco, jakýsi objektivní prvek, vůči kterému by mohla ono "prohřešování" uchopit. Vytváří si jakési "univerzální" prvky - Boha, Nebe, Peklo, Mistra, Morálku, Absolutno atd. Pokud k takové projekci mysl dospěje, začne ihned provádět své "tanečky" - snaží se onen (veskrze imaginární, bohužel) prvek ovlivňovat, sliby, intenzivní askezí, umělou pokorou, propagací tohoto "objektivního" prvku ve svém okolí. To vše s cílem ujednodušit si získání vlastního povýšení a zanechat stopu - pokud možno tak, aby se zároveň neobjevovalo to "prohřešování se".

Po nějaké době mysl projde mnoha variantami takové činnosti, a je nucena připustit, že ona není tím "vládcem". Pro někoho je takové poznání vysvobozením, pro jiného je to veskrze horrorový prožitek. Mnoho lidí, ze strachu, couvne a vrátí se zpět do koloběhu projekcí a představ mysli. Tito se dají jednoduše rozpoznat - i když navenek působí velmi sebejistě a dokáží přesvědčovat davy, jsou vevnitř velice smutní. Pečlivě svůj smutek ukrývají, protože znají příčinu, kterou je právě onen strach z opuštení právě těch vztahových konstruktů mysli. Většinou se přirovnávají k lidem, stojícím na břehu moře, toužícími se vřadit do toho klubka jiných lidí, kteří v moři radostně plavou, avšak nedostatek důvěry v to, že je moře ponese stejně jako ty ostatní, a zároveň také přemrštěná připoutanost k jejich soukromé existenci, jim zabraňuje do moře vůbec vstoupit.

Ta mysl, která připustí, že není vládcem, a že dokonce ani není onoho "vládce" schopna ovlivňovat pro své osobní cíle, ta mysl se zklidní a stane se harmonickou složkou něčeho, co zde objektivně je a neustále si to samo o sobě plyne. Někdy je to zobrazováno jako oceán, který je ve své podstatě zcela klidný a v neustálém souladu - i když na něm lze pozorovat jakýsi vnější neklid ve formě pohybu hladiny a proudů pod hladinou. To většinou tehdy, zaostříme-li se na nějaký malý výsek, kterým chceme onen oceán abstrahovat a uchopit. Pokud ale svůj pohled odostříme, uvidíme obrovskou sílu neochvějného klidu.

Podřízení mysli tomuto "něčemu" vyústí okamžitě v počátku v "rozprostření se" v tomto "něčem", a později v "rozplynutí se" v tom.

To "něco", to lze pojmenovat slovem život.

Pomocí výše napsaného by možná mohla být odstraněna ta frázovitost počáteční věty: Smysl života je život sám. Ve svém důsledku je to však totální přehodnocení významu slova život - z formy, kterou vnímá mysl orienovaná na vlastní soukromou existenci (a tedy i k takové existenci i bytostně připoutaná a nesnášející jakékoliv informace, že tato připoutanost je vlastně jen slepá ulička), na formu podřízení se této všezahrnující harmonii.

Smyslem života by mohla být právě tato cesta, ale není tomu tak. Tato cesta je již ze svého principu silně soukromá a její povýšení na nějaký smysl by nakonec vlastně zabránilo onomu podřízení se všudypřítomné harmonii. Smyslem života by mohlo být ono podřízení se, ale také není - zase by se jen akcentovala ona soukromá složka na úkor všeprostupující harmonie.

Smyslem života je jen život sám. Život ve svém neochvějném klidu a zároveň i ve svém nepřestávajícím pohybu. Lidská mysl a tedy potažmo člověk, v tomto nemá jiného smyslu, než se jen na chvíli stát zosobnění určitého pohybu a následně se zase rozplynout v tom klidu a harmonii.

Tak nějak předpokládám, že tohle není ta očekávaná odpověď na tvou otázku - protože v harmonii s otázkou okamžitě vyvstává i odpověď - a ty se stále jen ptáš. Zkusím se tedy zaostřit na nějaký ten konkrétní bod.

Lidská mysl vnitřně ví, že ve své podstatě je jen velmi dočasným odleskem. Právě proto chce tu dočasnost co nejvíce prodloužit, chce obhájit svou privátní suverenitu, svou neodvislost. Proto se snaží, seč může, nalézat zdůvodnění, že vlastně existuje nezávisle (myslím, tedy jsem), hledá důkazy své viditelnosti reflexí od jiných individualit (v komunikaci, v touze soupeřit a vynikat, v touze vydělit se). Ty se jí stávají na nějakou dobu smyslem její existence. V duchu tohoto smyslu se snaží překračovat své vlastní hranice, hranice svého okolí - jen aby dosáhla kýžené objektivizace své soukromé existence.

Teprve nenaplněním těchto tužeb - po vyzkoušení všelijakých možných variant a způsobů a většinou nakonec jen z čirého zoufalství - nachází smysl v onom podřízení se, zařazení se, a konečně, i následném rozplynutí se. Teprve tento smysl jakoby naplní onu vnitřní rozervanost - vlastně jen prostou touhu po oné harmonii. Teprve takto mysl dosáhne vnitřního klidu a možnosti se rozplynout.

Možná by se tedy dalo říci, že pro soukromou existenci lze nalézt smysl v tom, vysvobodit se z této omezenosti, vysvobodit se z té soukromosti, osvobodit se z oné zuby-nehty udržované představy individuální existence. Pokud přistoupím k tomuto vyjádření, dá se říci, že jakákoli forma rozpoznávání záblesků klidu a harmonie - opravdových, ne jen předstíraných myslí s cílem zachovat si svou individualitu a zdání role "vládce" - naplnění tohoto smyslu velmi napomáhá. Rozpoznání oné soukromé role v tom zosobnění určitého pohybu onoho klidu a harmonie je také velmi nápomocné. Většinou jde o jakási vyjádření (hudba, text, obraz, tanec, atd.), takže individuální pokusy vyjádřit, jak onu roli v pohybu, tak i onen klid harmonie, vytvořit onu výjimečnou stopu v běhu života, a na podkladě jejích odlesků se stát funkční součástí celku a následně se nesnažit bránit v okamžiku, kdy pohyb utichá, to by mohlo být skutečným smyslem existence v pohledu z oné soukromé mysli.

Přeji krásný den.


www.jitrnizeme.cz

O naplnění smyslu života (Převzato)

Svým způsobem je naplnění života tou nejzákladnější otázkou provázející celý náš život. Neustále máme tendence touto otázkou poměřovat vše, co protkáváme. Stále zkoušíme možné odpovědi. Poznáme však tu jedinou, správnou?

Zkusíme-li přehlédnout vše to, co nás potkalo, koho jsme potkali, uvědomíme si, že vlastně všichni neustále bloudíme, neustále hledáme a stále nic nenacházíme.

Při tom všem si však ani neuvědomíme, že se pozvolna v nás ta otázka změnila. Neptáme se na naplnění smyslu života, ale ptáme se na naplnění smyslu našeho vlastního života. Předpokládáme, že tyto dvě veci přinejmenším spolu souvisí anebo jsou přímo totožné. Není však tomu tak.

Celým životem se nám tak vine stále jedna a tatáž neodbytná otázka: Budeme celou svou existencí budovat osobní individualitu, jeji odlišitelnou formu, její výjimečnost, anebo svou existenci založíme na nabídce oběti, odevzdání této individuality, ve službě její podstatě?

Odpověď na takto položenou otázku je určující pro směřování celého našeho života. Ne každému se podaří za svůj život dojít k nějaké, natož jednoznačné, odpovědi. Dlouhou dobu to zkoušíme dokonce i tak, že hrajeme jakoby na obě strany, ale i tato hra je jen formou zvyšování tlaku právě na potřebu dosíci jednoznačnou odpověď.

Většina, dokonce i těch hráčů na "dvě strany", však jednoznačně, svým jednáním a svými postoji, volí budování své vlastní individuality. Deklarují svou osobu, snaží se jí vtisknout zdání nezávislosti tím, že ji jednoznačně pojmenovávají, usilovně ji vtiskují konkrétní charakteristiky, snaží se vyzískat ze svého okolí zpětné potvrzení své jedinečnosti. Tato činnost má i svou druhou stranu, připoutává je k jejich výtvoru, připoutává je k oné individualitě, se všemi klady i zápory takového připoutání. Zároveň však ztrácejí přímý kontakt s nepodmíněnou existencí, ztrácejí kontakt se skutečností a dokonce i se svou vlastní podstatou.

Ve snaze o zamezení důsledků těchto ztrát začínají využívat v nepřiměřené míře svou individuální mysl, která - zbavena konfrontace se svou podstatou - počne modifikovat skutečnost do formy imaginárních konstruktů, netvořených skutečností, ale pouze jejími formálními reflexemi. Mysl vytvoří slova, emoce, pocity a z nich sestaví svůj vlastní obraz skutečnosti takové, kterou si představuje ona sama. Protože ale stejně fungují i další individuální mysli, v rámci vzájemných reflexí sebepotvrzování si své výtvory vyměňují a předávají. Vzhledem k tomu, že vlastně všechny tyto produkty mysli bez přímého kontaktu se skutečností samy vycházejí z reflexí této skutečnosti, mohou se velmi často shodovat a tím jen více a více utvrzovat tyto individuální mysli v tom, že právě toto je ta pravá skutečnost.

Pravá skutečnost to však není. Jedním z náznaků tohoto nesouladu je fakt, že žádné dvě individuální mysli se nejsou s to shodnout na svých vlastních rolích, na svém vlastním smyslu, hlavně vůči sobě samým a svému okolí. A právě konfrontací různých a různě individualizovaných myslí znovu a mnohem intenzivněji vyvstane otázka onoho primárního smyslu života a formy jeho naplnění.

Individuální mysl si je vnitřně vědoma své omezenosti. Právě proto se neustále snaží získávat nové a nové podněty a informace, vytváří systémy a hierarchie, snaží se obsáhnout celou skutečnost, snaží se sama sebe této skutečnosti nadřadit. Tato snaha má ale jeden nepříjemný vedlejší efekt - nadřazení se skutečnosti vlastně tuto mysl vyděluje z této skutečnosti, mysl ztrácí kontakt se zřídlem života a stává se neživou, neživotnou, neschopnou prožívání, neschopnou projevu. Z jejího nositele se tak stává smutná postava procházející životem nedotknuta, neschopna nalézt vlastní naplnění, neschopna naplnit smysl života.

To vše vypadá jako propletený zmatený a dost pravděpodobně i "začarovaný" kruh. Jak ten kruh odčarovat?

Historie nám nabízí několik podobných řešení, de facto postavených na zcela stejném základě. Naučit se zapomínat na prošlapané cestičky jiných, zapomenout na velevýznačné schémat různých směrů rozvíjení závislosti na představách mysli, na různých klišé (například "mohu to a to a nesmím to a to..."), a to vše nahradit neplánovanou přirozeností. Něco ve smyslu - pokud to, co právě dělám, nevyjadřuje mne a mé aktuální rozpoložení, je to zbytečné, zadržuje mne to, dokonce mne to může až zavádět na různá scestí.

Neexistuje žádná jiná univerzální forma, jejíž dodržování zákonitě vede k naplnění našeho života, než být takoví, jací ve skutečnosti opravdu jsme. Kdo ale ve skutečnosti opravdu jsme? Když jsme už jednou zahodili všechny koncepty "kým bychom být mohli", nebudeme se k nim zrovna teď vracet. Narodili jsme se bez konceptů, takže, ergo - kladívko - žádné koncepty nejsou potřeba. Narodili jsme se... - to by mohl být i vhodný návod jak na to.

Vraťme se do svého dětství, kdy naše mysl nebyla až tak individualizovaná, kdy jsme vnímali a cítili naplno, kdy nic nebylo nemožné, kdy jsme přijímali vše jako zcela přirozené. Vzpomeňme si, co že bylo tou naší hybnou silou, silou která nám dávala smysl, zdůvodnění, obhajobu i identitu?

Byla to schopnost tvořit bez konceptů, byla to tvorba, která nás nás v daném okamžiku zcela pohlcovala a zároveň i naplňovala. Ta vazba je velmi důležitá - bylo-li naše já tvorbou zcela pohlceno, byli jsme zároveň i my naplněni. Nebyl až tak důležitý konkrétní výsledek, často se výsledek měnil podle momentální situace, a mnohdy vlastně ani žádný výsledek neexistoval a dokonce nikdo nějaký takový "výsledek" ani neočekával. Důležité bylo jen to vytváření. Tvořili jsme situace, příběhy, světy, tvořili jsme sami sebe.

Tentýž princip můžeme nalézt u všech lidí, které nazýváme velikány, ať už vědy, umění i všeho možného. Všichni tvořili, a v té tvorbě se ztrácela jejich oddělenost od tvořeného. Tvorba je vedla k přirozenému projevu sama sebe, zkonkretizovala pomíjivý okamžik vnitřního naplnění, stala se smyslem jejich života. Všichni jistě známe tradovaný příběh dvou postav, Mozarta a Salieriho. Mozart tvořil přirozeně, ve své tvorbě se zcela ztrácel a tato tvorba jej naplňovala. Mozart ke svému tvoření nepotřeboval zaběhlá schémata - tím, že se ve své tvorbě zcela ztrácel, umožnil zcela přirozeně své podstatě ničím neomezený přístup k jejímu projevu v jeho tvorbě. Salieri vytvářel dle ověřených schémat, jeho tvorba byla technicky vycizelovaná. Z pohledu dnešních dnů je Salieriho tvorba jakoby bez života, bez radostné energie naplnění. Mozartova tvorba je dnes nazývána geniální a někdy i božskou.

Myslím si, že nejkratší cestou ke své opravdové podstatě vede právě přes přirozené tvoření. Přirozené vnímám vše vyvěrající odněkud zevnitř, z jádra mé existence, bez korekcí mé mysli, za dobu mého života přeplněnou koncepty, představami, schématy. Pokud je má tvorba přirozená, poznám to - naplňuje mne nadzemskou radostí s příměsí jisté bázně a obrovské pokory. Ať už je to melodie, zpěv, obraz, báseň či jen prosté dřevěné "štokrle", po dokončení velmi často v němém úžasu zírám na to, co bylo mou neumělou pomocí vytvořeno. Všechny mé nedokonalosti, neznalosti "technik" jsou použity v harmonickém celku, navzájem se vyvažují a vytváří plastičnost, životaschopnot i životnost vytvořeného. Zdaleka překračují všechny mé hranice a tak vytvářejí výzvu k ještě hlubšímu ponoření se do tvorby, a tak ještě větší ztrátě všeho, co mohu nazvat mé, ve prospěch umožnění ničím neomezeného projevu podstaty. (Přivlastnění si této podstaty slovem "mé" vnímám jako nepatřičné, zkreslující a dokonce i matoucí.)

Oněmělý údiv, vnitřní naplnění, hlubokou radost vnitřního klidu tak vnímám jako naplnění smyslu života. Není v tom však nic složitého, pokud není složité samo to zapomenout na své představy o sama sobě. A kdo to ještě potřebuje - "odměna" je nezměrná...


www.jitrnizeme.cz

Odosobnění (Převzato)

Všechny mi známé metodiky odosobnění jsou odvozeny od jedné skutečnosti, která se dá vyjádřit paradoxem: vše co lze pojmenovat je jen předmět mysli a zároveň mysl všechny předměty současně vytváří.

Principem odosobnění je proniknutí do procesu ztotožňování se s myslí a jejími předměty následné "uvolnění" [z] tohoto procesu. (Tohle téma by by si zasloužilo velice detailně "rozpitvat", protože v současné době ho vnímám jako velmi blokující - mnoho lidí se zcela neuvědoměle nepřímo s myslí ztotožňuje, předpokládá, že vše je mysl, což je dovádí ke stavu jistého "status quo", protože mysl je možné "překročit" - jenže to také znamená, že překročením roviny mysli ztratíme schopnost uvědomění své oddělenosti - schopnosti viděné popsat slovy a tak se z viděného "vydělit" a opečovávat si svou jedinečnost; právě ten pocit jedinečnosti brání mnohým opustit onu rovinu mysli - a tím také dojít k "otevření" pravého významu odosobnění).

To jsou tedy dva "body", ve kterých lze odosobnění "načrtnout" - pojmenovávání a vytváření.

Pojmenovávání je velice prostá skutečnost, ve které se zobrazuje neschopnost mysli opustit koncept "osoby" a "zosobňování". Jsme naučeni vše pojmenovávat, vše vnímat v kontextu jakýchsi rozlišitelných jmen/názvů a tak vlastně jen neustále dáváme mysli další a další "potravu" pro hlubší a jemnější rozlišování - vytváření nových jmen.

Vytváření je spíše skrytá složka, která není na první pohled zřetelná, ale v nadhledu je více než jednoznačná. Vyjdu-li z toho, že vše projevené je tvořeno mysli (nemyslím teď nějakou individuálně jednoznačnou mysl "nějaké osoby", například v pojetí mnoha lidí "Boha Stvořitele", myslím ten konglomerát vzniklý promítnutím obsahu všech individuálních myslí do projekce tzv. "Kosmické mysli", mnohdy nepřímo a ne zcela přesně pojmenovávané jako "Kosmické zákony").

Vlastní vytváření jde popsat jako proces "detailizace" projevené formy - něco, jako když z kostky mramoru sochař vypreparovává jeho vlastní představu tvaru sochy - v jedné chvíli je to jen kostka, v další již mnoho lidí v tom uvidí předobraz výsledné sochy, v následující je již třeba jasné, zda socha bude zobrazením těla muže či ženy, dalším opracováváním vyjde "napovrch" obličej - a tak se vlastně dá pokračovat v detailech do nekonečna - propracovat například nehty, vrásky, jednotlivé póry atd. Sochař je vlastně jen omezen strukturou použitého materiálu - jemností struktury mramoru - tzn. rozlišitelností jednotlivých odlišitelných částí, například čar.

V mysli je to však umocněno tím, že mysl při detailní tvorbě umožňuje ve vztahu s výše popsaným "pojmenováváním" měnit i onu základní "strukturu" projevené formy. Jako příklad můžeme použít vidění světa ve vztahu s vlnově-částicovou teorií materie. Záleží na tom, CO CHCEME VIDĚT a je jen otázkou vhodně zaměřené pozornosti a schopnosti rozlišit detail (POJMENOVAT!!!), a mysl změní své "zaostření" a najednou je "vše" - co jsme CHTĚLI VIDĚT/"POZNÁVAT" - zřetelné.

Naučení se těmto dvěma formám práce s myslí - zaostřit pozornost pomocí mysli na nekonečně malý bod a zaostřit pozornost pomocí mysli do nekonečna - jsou vlastně přístupné výklady "prvého a druhého buddhistického vnoru".

Vlastního "uvolnění se od osoby" - odosobnění - je tedy možné jak tím, že přestaneme "pojmenovávat/rozlišovat" ("cesta Boddhisatvy") anebo z druhé strany zastavením procesu vytváření projevených forem myslí ("cesta Mudrce").

Proč vzniká potřeba něco hledat?

Dovolil bych si vznést základní otázku MOTIVACE: toho, proč lidé "duchovně hledají", co je v tomto motivu obsaženo?
Ta otázka PROČ (za něčím jít, o něco usilovat, směřovat k, stávat se čím, vyvíjet se..)

Ona vyjadřuje jakési subjektivní motivy (Pohnutky- Potřeby-Prání) a od ní se následně odvíjí i ty Přístupy-Provedení-Postupy, tedy otázka JAK.

Proč tedy vzniká potřeba něco hledat?

Na tohle docela přesně odpovídá Christina Grof ve své knížce „Žízeň po celistvosti“ (v originále: Thirst for Wholeness: Attachment, Addiction, and the Spiritual Path),

i v knihách, které jsou psány ve spolupráci s manželem:

Spiritual Emergency: When Personal Transformation Becomes a Crisis

The Stormy Search for the Self

Beyond Death: The Gates of Consciousness

Stormy search for the self : understanding and living with spiritual emergency

Dle jejího, ale i mého, nejlepšího „svědomí“ ta potřeba vychází ze stavu uvědomění si vnitřní necelistvosti. Jenže Christina neřeší - zcela automaticky položenou otázku – odkud pramení to „vědomí“, že jde o „necelistvost“, respektive, jak to, že všichni véme, že existuje „celistvost“.

Podle mne toto uvědomění celistvosti přichází ve stejném okamžiku uvědomění si necelistvosti a z mého současného chápání Skutečnosti takové, jakou ji vnímám, je to i logické. Pokud si vzpomeneš na tu naši debatku o skutečnosti, jsoucnu, o realitě a jejích projevených formách i neprojevených formách, o projevu a neprojevu (projevenu a neprojevenu), možná si vzpomeneš i na to, že jsem se ti snažil sdělit, že realita je jen jakási část skutečnosti. Jakoby skutečnost byla mnou chápána jako celek, realita její viditelná, „zřetelná“ část, kerá má projevenou a neprojevenou formu a celý tento komplex, mnou nazvaný realita, je synonymem pro mnou preferované „projeveno“ a doplněk do celku zase nazývám „neprojeveno“.

A tady je to dále pro mne již zcela přehledně „jasné“ – individualita v konfrontaci se svým projevem narazí na jistou formálnost popisu „já“, a protože je její pozornost zaměřena směrem k projevu a projevenu, zjistí, že je vlastně „vydělena“, vymezena a tedy i ohraničena, „oddělena“ - přesně v této posloupnosti. Toto „oddělení“ nazve prostorem, časem, a počne zjišťovat a „kontrolovat“ toto „oddělení“, hlavně ve smyslu, zda ji náhodou nějak „neomezuje“ (tzn. podprahová identifikace „znalosti“ celku a jeho „neomezitelnosti“). Při té kontrole „zjistí“, že je „vlastně“ omezena a začne ten pravý „kolotoč“, který neskončí do té doby, dokud si nepřipustá, že omezena být může, že může být omezena totálně – tzn. neexistovat, atd... To je už ale pak zcela jiný příběh...

Takže ten základ odpovědi na tu otázku o motivaci vidím v tom, že je pociťována necelistvost na podkladě podprahového vědomí existence celistvosti. Ta necelistvost je pociťována jako omezení, později jako omezení „vlaství existence“ (individuality)...

Jak tedy na to? (Převzato)

Pane Paříku a pane Tomáši,
dobře tedy - přistupuji na vaše učení. Nyní mě, prosím, veďte. Nemám síly vést se sám. Potřebuji vaše rady. Prosím napište mi, jak mám správně postupovat na stezce? Jaká má být náplň mé denní formální praxe meditace? Co mám přesně v meditaci dělat či nedělat? Co mám cvičit? Jak mám meditovat v činnosti? Jak si mám poradit s myslí, abych jí uklidnil a spojil s Já? Jak poznám svoji pravou podstatu? Jak mám ovládnout sexuální pud? Jak stále spočívat v Já, v sahadža samádhi? Doporučte mi prosím konkrétní články, ve kterých o těchto problematikách pojednáváte a metodicky vše vysvětlujete, abych dle těchto pokynů mohl kráčet. Jsem technik, proto potřebuji know-how - návody k praxi. Existují vůbec? Kde jej naleznu? Na webu www.kauza-vacek.blogspot.com jsem žádný článek pojednávající o duchovní praxi vedoucí k Bohu nenalezl. Je tam jen jakási špína. Předem děkuji za odpověď založenou na vašich vlastních vnitřních zkušenostech a dosažení.

Michal Dočkal



Pane Dočkale,
ani po přečtení Vašeho dopisu není zcela jasné, co vlastně chcete. Chcete vedení anebo Poznání? Píšete, že přistupujete na nějaké učení, avšak žádné učení samo – bez Vaší opravdovosti a upřímnosti - vámi požadované Poznání nepřináší, a naopak, opravdovost a upřímnost přirozeně naplňující Váš život i vše, co za života děláte, Poznání přináší bez nutnosti sledovat nějaké „učení“. Píšete, že nemáte sílu vést se sám a žádáte o pomoc. Pokusím se Vám takovou pomoc zprostředkovat, bez nároku na nějakou vaši reakci.

Z Vašeho textu nelze jednoznačně určit, za koho sám sebe považujete, a tedy ani nelze určit to, co by Vám pomohlo nejvíce, takže, po krátkém úvodu pro „naladění“ Vaší mysli, si dovolím reagovat na Vaše otázky.

Úplně nejjednodušší „stezku“ k Poznání podstaty Skutečnosti a Bytí byste měl, kdybyste nebyl ještě ani začátečník – Vaše mysl by nebyla obtížena představami jak To má vypadat a jak ne. Když byste byl v pozici začátečníka, který má sice nějaké ty představy o Skutečnosti a Bytí, ale tyto představy by byly jen útržkovité a nesystematické, takže stejně většinu životních situací byste musel řešit svou intuicí - ponořením se do hlubin svého Já (o kterém zatím asi ani nevíte, že to „To Já“ vlastně je). Pokud byste byl v pozici pokročilého, měl byste již svou mysl plnu představ o tom, jaké by ta Skutečnost a Bytí měly být, představ o tom, že je lze „dobýt“ či jinak „získat“ (dosáhnout). Tyto Vaše představy by vám vyplnily celý Váš život a vy byste vlastně svůj život od těchto představ odvíjel...

Ano, dá se říci, že čím více člověk sám sebe (tedy přesněji: představu o sobě samém) považuje za „pokročilejší“, tím více je ztotožněn s odleskem Skutečného bytí, který mylně nazývá „sám sebou“...


Prosím napište mi, jak mám správně postupovat na stezce?

Máte-li potřebu někam po nějaké stezce „postupovat“, a hlavně to přece musí být jen „správně“, je možné, že Vaším cílem je překročení povrchní hmotné existence tady a teď, například (odhaduji) pomocí metody Sebedotazování (Atmavičary). Avšak ve smé mysli stále dělíte vše na já a zbytek. Kde však je místo pro nějaké rozdíly mezi „já“ a „ty“, které se vztahují jen a pouze k tělu? Když tedy obrátíte mysl do nitra a hledáte zdroj myšlenek, kde je „já“ a kde je „ty“? Zkuste tedy hledat a být ono „Já“, které zahrnuje vše. A pokud se shodneme, že ono „Já“ zahrnuje vše, nic jiného již nepotřebujete a nikdy již potřebovat ani nebudete – ani někam postupovat, ani něco hodnotit.


Jaká má být náplň mé denní formální praxe meditace?

Pokud ještě udržujete představu, že meditaci je potřeba něčím naplňovat zkuste to, například, následovným způsobem:
Musíte se zbavit myšlenky, že jste bez Poznání, neosvícený, a že jste „Já“ dosud nerealizoval. Vy jste „Já“. Byla snad někdy doba, kdy jste si nebyl vědom tohoto „Já“? Je zde snad někdo, kdo si není vědom „Já“? Ať použijete jakékoli prostředky, vždy se musíte nakonec vrátit k onomu „Já“ - proč tedy nezůstávat v „Já“ hned tady a teď? K nazírání na svět, i k přemýšlení o něm je nezbytné ono „Já“. Proto svět není od tohoto „Já“ odlišný. A tak i zcela nevědomý člověk, když vidí předměty a objekty, ve skutečnosti vidí pouze „Já“.


Co mám přesně v meditaci dělat či nedělat?

Zcela nejpodstatnější je se neztotožňovat s předměty a jevy mysli. Pokud ale přijmete můj pohled na meditaci, která je vlastně hlavně jen formálním pojmenováním stavu klidu mysli, můžete ve vnitřním tichu mlčet, Mlčení je stav meditace bez duševní činnosti. Podmanění mysli je meditace; hluboká meditace je věčnou řečí. Ticho je neustále promlouvající, věčná řeč. Je to věčný proud řeči. Ano, je přerušován mluvením, protože slova překáží této němé řeči. Člověk se může přednáškami bavit po dlouhé hodiny, avšak sám se nezmění. Mluvená nauka není tak výmluvná jako mlčení. Mlčení je tou nejlepší meditací.


Co mám cvičit?

Z výše napsaného by to již mohlo být zcela jasné, ale pro jistotu to tedy zopakujme.
Hlavní a nejzákladnější je vnitřní neztotožnění se s nějakým vztahem k dějům a činnostem. V takto – zpočátku i uměle – vytvářeném odstupu jsou najednou zřetelné všechny ty nitky, které by bez oné odtažitosti nebyly vůbec postřehnuty a jejichž neznalost vede na mylnou představu, že „to přece činím a konám já“, s troškou znalosti mystiky spíše ve formě „to přece konám Já“.
Dalším neobejitelným pravidlem by mohlo být pravidlo hledání neutrálního bodu, jógově by se toto pravidlo mohlo nazvat Asparsa – nadhled nad protiklady. Jde o to, nenechat se unést vlastní myslí k jednoznačnému závěru je to tak a tak, ale pokusit se nalézt také i protipól k tomuto závěru a teprve poté zaujmout anebo nezaujmout nějaké konkrétní stanovisko.
Pokud je pro vás vše výše napsané velmi složité, zkuste velice prostou a jednoduchou formu opakování jména Božího, takzvanou džapu. I když je to metoda velice prostá, je-li prováděna správně, funguje naprosto dokonale, obdobně jako metody mnohem složitější. Opakujte neustále jméno Boží, kdykoli a kdekoli. Důležité je, abyste to činil s plným odevzdáním se, bez nároku na nějakou „odměnu“. Po nějaké době zjistíte, že opakování jména Božího probíhá zcela automaticky, bez vašeho přičinění. Dnešní vaše pochyby jsou vytvářeny na podkladě mylného ztotožnění se s myslí, například i v tom „konání“ džapy. Ustavení automatického opakování by vám mohlo objasnit vztah vás a vaší mysli. Džapa totiž znamená podržení jedné jediné myšlenky s vyloučením všech ostatních myšlenek. To je její účel. Taková situace vede okamžitě k hlubokému pohroužení, které končí realizací Já.


Jak mám meditovat v činnosti?

Ta otázka vede na otázku, co je to meditace. Meditace rozhodně není sezení v nějakém sedu. Naopak, meditace je stav vědomí, v ideálním případě je tento stav zcela nezávislý na nějaké pozici těla. Na druhou stranu, hlavně v situaci, kdy není možné navodit samovolně meditativní stav mysli, může být nějaká forma stabilizace těla nápomocna navození meditativního stavu vědomí jako celku. Velice dobrou formou stabilizace těla jsou asány z hathajógy (opravdu všechny!), které vždy mají svou stabilní část. Stejně dobře může zafungovat pomalá a vědomá chůze, stejně dobře může zafungovat i zcela přirozená denní činnost těla.
Vaše otázka má ale podtext, který ukazuje, že existují jakési nedostatky v pochopení. Hlavně asi jde o ten fakt, že si stále spojujete činnost těla s činností vědomí. Jsou to naprosto rozdílné „činnosti“, takže bych spíše z počátku doporučil věnovat se přednostně tomuto bodu a teprve po jeho vyřešení se zabývat nějakou meditací. Pokud totiž neexistuje jasná hranice mezi vědomím a tělem, není možné navodit ani klid mysli, který je zcela podstatnou součástí každé meditace, protože spojování vědomí s tělem vede na neustálé vnímání rušení onoho klidu právě existencí těla, například už jeho dýcháním, prouděním krve atd. Pokuste se udržet myšlenku, že vše se jen děje, že nevystupujete jako činitel ani konatel. Nejprve je potřeba úsilí, abyste si to stále pamatoval, po chvíli ale tato potřeba úsilí zmizí. Stane se to přirozenou a spojitou praxí. Činnost bude pokračovat sama od sebe a váš klid nebude rušen. Meditace je naší pravou podstatou. Nyní to nazýváme meditací, protože vás vaše myšlenky ruší. Když jsou tyto myšlenky rozptýleny, zůstanete pouze vy, prost všech myšlenek, a to je vaše pravá přirozenost, kterou se nyní snažíte ulovit odmítáním jiných myšlenek. Když se ale v praxi ne-konajícího utvrdíte, pravá podstata se objeví jako opravdová meditace zcela sama.


Jak si mám poradit s myslí, abych jí uklidnil a spojil s Já?

Zde je patrna jakási zeď ve vašem myšlení. Pokud chcete svou mysl spojovat s Já, pravděpodobně se dostáváte na rovinu, která není ani přirozená a není ani opravdová. Ve skutečnosti nic mimo ono Já neexistuje, takže už jen představa nějakého nuceného spojování se musí zákonitě zakládat na neskutečné představě oddělenosti od Já. Ten klíčový bod je totiž v tom, že nepoužíváte své vědomí, ale naopak preferujete mysl k tomu, aby poznávala sama sebe. To je ale velice častý problém, který není až tak jednoduché rozseknout. Základem je uvědomění si, že mysl je pouze jedna z forem projevu vědomí a tedy – jako každá forma – je ve své podstatě zcela neskutečná. Chcete-li zklidnit mysl, je potřeba abyste ji přestal dodávat energii k její existenci. Tato energie je zjednodušeně popsána jako zaměření pozornosti na předměty mysli, respektive i na mysl samu. Jakýkoli pokus o slovní popis je takovým zaměřením pozornosti, jakékoli ztotožnění se s předmětem mysli vede k zaměření pozornosti také. To je ta nejtěžší cesta.
Existuje však zkratka, která nevede jen ke zklidnění mysli, ale k uvědomění si mysli jako formy projevu vědomí a následně i k jejímu neprojevování. Tato cesta je velmi prostá, jeden starý pán ji vysvětloval slovy „přejít cestu dlouhou třicet centimetrů“.
Stačí, abyste těžiště své existence vědomě začal přemisťovat ze středu čela do středu hrudníku. Není až tak důležité „kam“ přesně. Zkusíte-li to, to „správné“ místo se projeví zcela samo. Ve své prapůvodní podstatě totiž mysl neexistuje. Je-li uvědoměno Já, pak neexistuje mysl, která by měla být ovládnuta. Já září stále, i když mysl pomine. Ať mysl osoby, která uskutečnila Já, je činná anebo je v klidu, existuje pouze Já. Mysl, tělo, svět, nejsou mimo toto Já. Mohou snad být něčím jiným, než Já? Když jsme si vědomi Já, proč se trápit ještě nějakými stíny?


Jak poznám svoji pravou podstatu?

Pravděpodobně nijak. Pokud ji neznáte teď, a myslíte si, že musíte něco vykonat, abyste ji poznal, tak pravděpodobně nijak. Bez své pravé podstaty nemůžete existovat, avšak vaše pravá podstata není jen „vaše“. Položte si tu otázku jinak: Jak poznám pravou podstatu? A hned bude jasné to, co jsem napsal na začátku odstavce. Pravá podstata je zde, a pokud existuje tento svět není možné, aby nebyla. Pravou podstatu nemůžete „poznat“ - jako oddělená entita – pravou podstatu můžete pouze přijmout – jako její vlastní projev. A přijmout ji musíte takovou jaká je, bez pokusů o její změnu či opravu. Tak to prostě je a jinak to nikdy nebude. Největší překážkou je představa, že nejste spojen s Já, se svou pravou podstatou. Prostě jen představa, že jste nerealizoval. Musíte se této myšlenky zbavit. Vy jste Já – byla snad někdy doba, kdy jste si nebyl vědom toho Já?


Jak mám ovládnout sexuální pud?

Na to je mnoho technik, žádná však nebude fungovat, dokud si neodpovíte na otázku „proč vlastně chci ovládat sexuální pud?“
Sexuální pud je vlastností těla, práce s energiemi těla vede ke ztotožnění se s tělem, se vznikem zvyku tělo používat a odvozovat od něj svou vlastní existenci. Otázka „proč to vlastně chci“ je tedy velmi podstatná.
Se sexuálním pudem, jakožto i s jakýmkoli pudem, je to stejné, jako se zklidňováním mysli. Čím více se jím zabýváme, tím je silnější. Sílí z energie naším vědomím mu věnované...
Sexuální pud není však nic jiného, než jinak formovaná touha po blaženosti zkušenosti Já. Cítíme se šťastni, je-li mysl ve styku s příjemnými věcmi. Je to blaženost vlastní Já a kromě ní jiné není. Není ani cizí ani vzdálená. Automaticky se noříte do Já ve chvílích, které považujete za příjemné – toto ponoření vrcholí v Já samojediném. Avšak myšlenkovou asociací ztotožňujeme tuto blaženost s věcmi či událostmi. Ve skutečností je v nás, je naší podstatou, protože jsme v těchto chvílích nevědomky v Já pohrouženi. Stane-li se tak vědomě a s přesvědčením, které pramení ze zkušenosti, že jste vlastně Já, které je zdrojem veškeré blaženosti. Já se pak stane onou jedinou zkušeností, a tento stav nazýváme uskutečnění. Mnoho učitelů i Mistrů chce jen jediné – aby se jejich žáci vědomě ponořili do svého Já, do svého srdce. Takto ponořeni nebudou se již více zabývat nějakými problémy se sebeovládáním, zmatkem z různých informačních zdrojů – jsou totiž přímo u pramene...


Jak stále spočívat v Já, v sahadža samádhi?

Vaše podstata je neustále ve stavu, který pojmenováváte jako „samadhi“. Pouze vaše zaměření se na jevy v mysli vyvolává pocit odloučenosti od své vlastní podstaty a tedy i neuvědomění si onoho spočívání v tomto samadhi.
Člověka nejvíce vytrhává s pohroužení jeho připoutanost k projevu, k činnosti, o které se domnívá, že ji provádí on sám, respektive, že ji provádí svým tělem. Již pocit „činím“ je zábranou. Tažte se neustále sama sebe „Kdo činí?“. Neustále pamatujte, kdo ve své podstatě jste. Pak vás činnost nebude poutat, bude pokračovat zcela samočinně. Neusilujte ani o činnost ale zároveň ani o zřeknutí se činnosti. Vaše úsilí je totiž otroctvím. Co je určeno, aby se stalo, to se také stane. Ponechte vše Vyšší moci.


www.kauza-vacek.blogspot.com