Proč vzniká potřeba něco hledat?

Dovolil bych si vznést základní otázku MOTIVACE: toho, proč lidé "duchovně hledají", co je v tomto motivu obsaženo?
Ta otázka PROČ (za něčím jít, o něco usilovat, směřovat k, stávat se čím, vyvíjet se..)

Ona vyjadřuje jakési subjektivní motivy (Pohnutky- Potřeby-Prání) a od ní se následně odvíjí i ty Přístupy-Provedení-Postupy, tedy otázka JAK.

Proč tedy vzniká potřeba něco hledat?

Na tohle docela přesně odpovídá Christina Grof ve své knížce „Žízeň po celistvosti“ (v originále: Thirst for Wholeness: Attachment, Addiction, and the Spiritual Path),

i v knihách, které jsou psány ve spolupráci s manželem:

Spiritual Emergency: When Personal Transformation Becomes a Crisis

The Stormy Search for the Self

Beyond Death: The Gates of Consciousness

Stormy search for the self : understanding and living with spiritual emergency

Dle jejího, ale i mého, nejlepšího „svědomí“ ta potřeba vychází ze stavu uvědomění si vnitřní necelistvosti. Jenže Christina neřeší - zcela automaticky položenou otázku – odkud pramení to „vědomí“, že jde o „necelistvost“, respektive, jak to, že všichni véme, že existuje „celistvost“.

Podle mne toto uvědomění celistvosti přichází ve stejném okamžiku uvědomění si necelistvosti a z mého současného chápání Skutečnosti takové, jakou ji vnímám, je to i logické. Pokud si vzpomeneš na tu naši debatku o skutečnosti, jsoucnu, o realitě a jejích projevených formách i neprojevených formách, o projevu a neprojevu (projevenu a neprojevenu), možná si vzpomeneš i na to, že jsem se ti snažil sdělit, že realita je jen jakási část skutečnosti. Jakoby skutečnost byla mnou chápána jako celek, realita její viditelná, „zřetelná“ část, kerá má projevenou a neprojevenou formu a celý tento komplex, mnou nazvaný realita, je synonymem pro mnou preferované „projeveno“ a doplněk do celku zase nazývám „neprojeveno“.

A tady je to dále pro mne již zcela přehledně „jasné“ – individualita v konfrontaci se svým projevem narazí na jistou formálnost popisu „já“, a protože je její pozornost zaměřena směrem k projevu a projevenu, zjistí, že je vlastně „vydělena“, vymezena a tedy i ohraničena, „oddělena“ - přesně v této posloupnosti. Toto „oddělení“ nazve prostorem, časem, a počne zjišťovat a „kontrolovat“ toto „oddělení“, hlavně ve smyslu, zda ji náhodou nějak „neomezuje“ (tzn. podprahová identifikace „znalosti“ celku a jeho „neomezitelnosti“). Při té kontrole „zjistí“, že je „vlastně“ omezena a začne ten pravý „kolotoč“, který neskončí do té doby, dokud si nepřipustá, že omezena být může, že může být omezena totálně – tzn. neexistovat, atd... To je už ale pak zcela jiný příběh...

Takže ten základ odpovědi na tu otázku o motivaci vidím v tom, že je pociťována necelistvost na podkladě podprahového vědomí existence celistvosti. Ta necelistvost je pociťována jako omezení, později jako omezení „vlaství existence“ (individuality)...