sobota 11. září 2010

Finální "stav" ......?

Dík za vysvětlení tebou používaných pojmů.

Zastavil bych se u tvého vyjádření o slovech:
„Slova jsou tak pouze médiem přenosu“

Ano, slova (pojmy) jsou mediem přenosu, ale nejen jím. Mohou být i nástrojem poznávání skutečnosti, podobně jako se v tomto smyslu vyvinula matematika.
Vezmeme-li to od zvířat, po člověka – právě postupně rozvíjená schopnost rozlišit, pojmenovat, zobecnit entity našeho zažívání, nacházet jejich obecné souvislosti, zásadně ovlivnila vývoj bytosti od instinktivního emocionálního života zvířete, přes vyčlenění více či méně z kolektivní duše (individualizaci) k tomu, co nazýváme člověkem. Dalším pokračováním na této cestě může být právě postupné poznávání mysli samotné a jejích zákonitostí – opět je zde na místě schopnost rozlišování v naší zkušenosti, formulace pojmů a jejich vztahů (pozornost, vědomí, mysl, myšlenka, vůle, pozorovatel, cit, emoce atd.).
To co nalezneme, poznáme a správně pojmenujeme souhrnně řečeno „uvidíme“, ztrácí svoji sílu, přestává být součástí toho směsného (temného) hybatele, který byl, je a bude (stále méně) v pozadí našich stavů, myšlenek, pocitů a aktivit.
Slova, pojmy tedy mohou být nejen médiem přenosu, ale i nástrojem poznání.

Možná z toho pramení to moje – v tvé interpretaci - hledání jakýchsi absolutních definic, které bych pak mohl rozebírat, cupovat a dokazovat na nich svou superioritu ;-)

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně“

A možná že i na konci bude (je) právě také jen to Slovo.


Když jsem napsal, že na podkladě toho mého popisu se „ukážeš, jak jsi se stvořil“, nemyslel jsem to až tak doslovně, jak se ti to ve skutečnosti podařilo...

Z mého pohledu jsi jen potvrdil, co se ti snažím v těch textech sdělit – nemáš v podstatě žádnou zpětnou vazbu sama na sebe, postavenou na jakékoli reálné zkušenosti. Vše, co píšeš, jsou jen intelektuální dedukce, něco jakoby ve smyslu „tak by to mohlo být, protože to tak logicky (slovně) zapadá do sebe“. Jenže s logikou na skutečnost nelze jít. Logika je pouze souhrn jakýchsi pravidel, které si z větší části sami vytváříme – když to vezmu až úplně do důsledku – každá individuallita má svou vlastní logiku.

Ano, jsou tady jakési pokusy o obecnou logiku, ale už z principu vzniku logiky, jakožto nauky o vyjádřeních a argumentaci – založených na projevu slovem (logos) –, nelze předpokládat, že by logika byla co platná ke zkoumání a popisu skutečnosti, která sama není jen pouhý projev, ale projev je naopak pouze jednou z mnoha součástí této skutečnosti.

Kdysi dávno mne přímo fascinovalo to, jak lidé slova rádi a masivně používají bez toho, aby tato slova vyjadřovala reálnou zkušenost (tzv. „profanace slov“; ideologie jsou na tomto přímo postaveny - 1984), a jak si zároveň zabraňují uvědomit si, co tím ve skutečnosti dělají. Ano, je tady jistá - a zároveň i velice konkrétní – vazba mezi myslí a slovy. Ale není taková, jakou by ji mysl chtěla mít – zkusím to, pro tvé vlastní pochopení souvislostí, trošku véce do šíře rozepsat.

Existence mysli už sama v sobě nese principiální potřebu zastření skutečnosti, že mysl sama je pouze účelovým produktem a tedy je i plně odvislá. Toto zastření je myslí propagováno i do těch nejmenších projevů jako určitá zkreslení (jednotlivě jako „filtrační brány“, ve zmnožení jako „drift/posun“ pozice „pozorování“) , a jedním z největších zkreslení, které mysl dokáže, je tvorba [svého vlastního] obrazu skutečnosti. Právě ono nesprávné uchopení příčinné souvislosti vede k omylu, že slovo je na mysli nezávislé a že tak může reprezentovat na mysli nezávislý prvek skutečnosti – který pak mysl může zkoumat bez nebezpečí změny tohoto prvku tímto zkoumáním...

Jenže ono je to úplně naopak.

Důkazem – pokud si připustíme možnost, že skutečnost může být odlišná od obrazu skutečnosti v naší mysli, a že tuto odlišnost můžeme prokázat – je vše „okolo nás“.

Mysl nám předkládá „jedinou možnou“ variantu poznávání – a to tu, kterou jsi přesně popsal svými slovy, a tedy – že slovní popis může být nástrojem ROZVÍJENÍ poznání mysli – a to ve smyslu (který jsi už nenapsal), že tato popisovaná skutečnost je NEZÁVISLÁ na mysli samé. Tato varianta má ale dvě zásadní chyby. Ta první je ukryta ve faktu, že popis sám, bez reálné zkušenosti, již z principu svého vzniku, nemůže obsahovat nijak nepopsané – a tedy i „nové“ - jevy. Tato idea je například ukryta v Asimově Nadaci, v té fázi, kdy Trevize zdůvodňuje potřebu vydat se k Zemi. A je to popsáno velice přesně. Ta druhá je právě v té opravdové posloupnosti příčiny a následku, který se mysl svými programy snaží interpretovat naopak.

Přičinou vzniku obrazu skutečnosti je mysl, mysl se však všemožně snaží zakrýt to, že jde pouze o obraz, protože tak získává možnost vidět sama sebe od skutečnosti oddělenou a tedy, v důsledku, na skutečnosti nezávislou – a tedy i možnost vidět sama sebe jako nezávisle existující. Problém ji ale dělá fakt, že nelze ono vytváření obrazu skutečnosti „zastavit“ - a tedy se alespoň snaží z toho vytváření udělat „tajemství“, které nemůže být jednoduše prohlédnuto – a tak si sama do sebe vkládá blokující filtrování všeho, co by mohlo vést k prohlédnutí tohoto „zakrytí“ skutečnosti. Toto „tajemno“ bylo dokonce institualizováno v podobě bohyně Máji, aby se mu dodalo vážnosti a nezávislé existence. Jenže celý tento hrad ideí je pískový a je jednoduché jej rozmetat pochopením souvislostí téměř každé denní i noční zkušenosti.

Mysl známe ve dvou formách – jako osobní a jako ne-osobní. Bohužel většinou netušíme, která je která, a ani nemáme nějaké předávané zkušenosti v dosahu, ketré by nám pomohly... Problémem ale není nedostatek zkušeností, ale strach z neexistence toho atributu „osobní“, v důsledku jde zase jen o strach z neexistence osoby. Proto doslova matláme osobní a ne-osobní zkušenosti a vytváříme nejen chaos v sobě samém, ale tím vnitřním chaosem vytváříme také chaos v našem okolí. Pokud ale použijeme ten fakt, který se mysl snaží všemožně „zakrýt“ a tady to, že to, co mysl poznává je jí samotnou vytvářený obraz skutečnosti, který je vytvářen v každém okamžiku už jen tím, že jej zkoumá – a tedy není nikdy na mysli nezávislý – a.... a tady musím ještě něco doplnit:

Existuje mnoho stoupenců teorie, že neexistuje nic jiného, než mysl, právě proto, protože již připustili možnost, že to právě mysl vytváří skutečnost, ale ještě nedospěli k tomu, že to, co mysl vytváří, je jen pouhým obrazem té opravdové skutečnosti. Probuzení se z této iluze (ano, je to přesně to ono Buddhovo „probuzení“) je jednoduché a prosté – Siddharthu to proměnilo v Buddhu prakticky jen za několik málo jeho „dnů“ ;-), ale dospět k rozhodnutí svolit k této vnitřní proměně vědomí – změně zaměření pozornosti z osobního a ne-osobního jen na "nezosobnitelné" – trvá velmi dlouho, hlavně proto, protože je zase podmíněno přijetím faktu neexistence nepodmíněného a nezávislého bytí osoby a všeho osobního - což je mnohdy zcela kardinální problém...

(...)

29 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

A: Ahoj, celkem by mě zajímal tvůj názor na tuto úvahu.

B: Hmm, vše, co je mimo, vně - je iluze. V této úvaze je skutečnost postavena také vně, mimo - něco - v tomto případě mimo mysl, osobní, ne-osobní, a tedy taková-to skutečnost je také iluze.

A: Proč si myslíš, že je - skutečnost - postavena mimo mysl? Vždyť právě tu nezávislou existenci, zdánlivě nezávislou existenci skutečnosti od mysli Nikde.Nikdo osvětluje jako chybný závěr.. mysli, aby... atd....

B: Např. z tohoto tvrzení: "to, co mysl vytváří, je jen pouhým obrazem té opravdové skutečnosti".

A: Připustíš, že mysl je pouhým projevem skutečnosti?

B: No, ano... ale kam tím míříš?

A: K tomu, že projev (mysl) je jednou z mnoha součástí skutečnosti, vytvářející pouhé obrazy skutečnosti, (opět pouhé projevy), ale není to skutečnost sama o sobě.
I nyní se ti zdá, že mysl je mimo skutečnost?

B: Nyní už ne, ale stále se mi zdá, že skutečnost je mimo mysl, osobu, ne-osobu a když je něco mimo, vně, je to iluze.

A: Pro koho iluze?

Anonymní řekl(a)...

" „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně“

A možná že i na konci bude (je) právě také jen to Slovo. "
V kterém pozemském či mimozemském jazyce mělo být to slovo vysloveno - a hlavně...kým a čím?

Anonymní řekl(a)...

B: Ale tak stejně se mohu zeptat: pro koho skutečnost.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Otázky "kým?", "čím?", "pro koho?" nejsou vůči otázce "proč vlastně?" nikterak zajímavé... ;-)

Ano, to je to ono - PROČ?

Anonymní řekl(a)...

Proč tedy je tu stále potřeba existovat jako někdo, jako něco a neustále roztáčet kolo samsáry (potřeba sebeprožívání, sebeprezentace, sebepotvrzování)?

Protože se cítíme jako oddělené jednotky. A proč se cítíme jako oddělené jednotky, které neustále něco pudí se horlivou aktivitou sebepotvrzovat A NASTOLOVAT JAKO NĚKOHO, NĚCO?
Protože nejsme v jednotě s (svým) bytím.
A proč nejsme v jednotě s bytím?
Protože se potřebujeme vymezovat vůči tomu, co je. A proč se potřebujeme vymezovat vůči tomu, co je? Pro pocit, že existuji JAKO NĚKDO, NĚCO.

Nikde.Nikdo, zkus k tomu něco napsat svými slovy, klidně, jak jsme zvyklí, i ze široka, jak to vidíš ty. Děkuji, služebníček ponížený... a vděčný.
Že se někdo dokáže nad takovými "věcmi" zamýšlet bez toho, aby se tím opět jen utvrzoval v nějaké roli a pasoval se tak na děda vševěda, učitele, mistra, pomahače těm chudákům zbloudilým apod. Od takovým mě jejich hemcy nezajímaj. Od Nikde.Nikoho aj jo. :-)

Pro mě nyní zásadní otázka: PROČ JE TADY POTŘEBA EXISTOVAT JAKO NĚKDO, NĚCO.

Dík.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Ona to hlavně není "potřeba" - v tom slova významu, který slovo potřeba v sobě nese. Ona je to spíše touha až vášeň - existovat, projevovat se, ovlivňovat a zanechávat stopu...

;-)

Anonymní řekl(a)...

No to ano, dokonce přesně tytéž výrazy - touha, vášeň - se připomněly, ale po krátké úvaze, zvážení bylo použito slovo potřeba. Ta hranice mezi nimi je totiž v mnoha případech velmi malá.

Když navážu na to tvé: "Ona je to spíše touha až vášeň - existovat, projevovat se, ovlivňovat a zanechávat stopu..."

, pak se nabízí otázka, proč tomu tak je.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Ta hranice je možná velmi malá, ale za to je pěkmě ostrá. Potřeba - tak jak lze význam slova obecně chápat - není vázzána na potvrzení vůlí, kdežto touha zcela - pro naplnění touhy musí lidé svolit s formou naplnění. Je to zřetelné i z jiné strany. Potřeba může být naplněna různými formami, jde o uspokojení potřeby, která po naplnění mizí, touha musí být naplňována jen vytouženou formou - všechny ostatní formy jsou "neuspokojující" - a navíc, většinou nestačí jen jednou..

A ten zásadní rozdíl vidím v tom, že potřeba si hledná cestu k naplnění mnoha cestami a vybírá tu nejméně náročnou - což ale vede k minimálnímů zanechávání stopy. U touhy je tomu naopak, tam je zanechání silné "stopy" jednou z podmínek naplnění...

;-)

Anonymní řekl(a)...

Nevím, jak přesně jsi myslel to, co píšeš o potřebě a touze, slova a výrazy, celá ta linka - stopa byla velice neurčitá a těžceji uchopitelná, ale napíšu, co ve mě zmínka o potřebě, touze a vášni, resp. o jejich rozdílnosti - "způsobila".

Potřebu vnímám jako (násilnický - loupeživý) akt, kdy je tu potřeba něčeho, potřeba formy, aby hlad byl - na chvíli - ukojen. To na chvíli a také to, že něčím vnějším - nějakou "JINOU" formou, je důležité, je to průvodní znak potřeby. A také podstata fungování a zachovávání samsáry, defakto hmoty.

Ne tak vnímám touhu, vášeň. Ve své ryzí podobě je touha, vášeň bezpříčinná. Není orientována na nějaký, jakýkoli zisk, venek, a tedy ani formu, je tu "jenom" brm brm brm (jemné a nenásilné) pobublávání, někdy i plamen (ve chvílích vzepjetí) sám o sobě.... spočívající sám v sobě. Je to život sám.
Tak vnímám touhu, vášeň.

Při přečtení tvých slov o potřebě, touze a vášni ve mě obé polarity ožily tímto obrazem, nejdříve majetnická potřeba s cílem uchopit, mít, zakousnout se, sát, pít, žrát atd., kterou vystřídala jemná, vřelá a hlavně nenásilná touha, vášeň sama o sobě a bylo tu ono žhnutí....život sám. V této chvíli ale čertík ve mě někde za tím přišel s otázkou: "No ale jak je to s tím PROČ je tu touha :-) existovat :-) a samotná touha - život (je stále zde) tuto otázku zodpověděla. Naplněním - sama sebe.. sebou..

Moc ti děkuji, Nikde.Nikdo. Možná to není zrovna o tom a tak, jak to vnímáš ty a o čem jsi psal, ale pro mě tvá slova zapůsobila jako impuls k tomuto prožití a pochopení.

A teď malý postesk na závěr (potřeba se dostává opět ke slovu). Proč toto naplnění nemůže tu být stále?
Ách jo ;-)

Anonymní řekl(a)...

PS: Ano, ta hranice je velmi ostrá a určitá...

Díky.

Anonymní řekl(a)...

No ale není to to, oč bych stála :-(, je to ještě hodně expanzivní, extatické :-(.
Není to spočinutí...

Miroslav řekl(a)...

"... právě postupně rozvíjená SCHOPNOST rozlišit, pojmenovat, zobecnit entity našeho zažívání, nacházet jejich obecné souvislosti"
neznamená
"ROZVÍJENÍ poznání mysli"

Umožňuje ti tvoje zatím dosažená schopnost rozlišovat (jemnost mysli) rozlišit rozdíl mezi "rozvíjením (se) schopnosti poznávat" a "rozvíjením poznání mysli"?

Také bych řekl, že není pravda, co píšeš, že "Logika je pouze souhrn JAKÝCHSI pravidel, které si z větší části sami vytváříme – když to vezmu až úplně do důsledku – každá individuallita má svou vlastní logiku"
Je pravda, že individuality mívají více či méně deformovanou logiku, ohnutou vědomým či nevědomým přáním aby věci byly či vypadaly jinak než jsou. Pověstná je v tomto smyslu tzv. "ženská logika"
Vypadá to, že logika není stvořena člověkem, ale je přímo základní strukturou inteligence, je něčím jako přírodním zákonem. Oprostí-li se mysl od osobní deformace logiky, poznáváme společně jednu jedinou logiku. Příkladem aplikace této "objektivní" logiky, je například matematika.

Anonymní řekl(a)...

"Vykopejte kořen žízně" říkal Buddha. Žízně po životě.

Obrácení pozornosti na pozornost je jednou z cest, jak najít a vykopat kořen žízně. Můžeme postupně vlastní zkušeností postupně zjistit, že nic z toho, co můžeme pozorovat, tedy ani naše touhy, vůle, rozhodování, aktivity, sebeodevzdání atd. nejsme my, že jsou to jen předměty pozorování a odvrátíme-li pozornost od předmětů pozornosti, tj. vnějších i vnitřních, od všech myšlenek a emocí, které se s nimi spojují, naše závislost na nich se postupně zmenšuje, až se přetrhne, zanikne.
A tak zanikne i žízeň po živote.

Jak říká Krishnamurti: "Mysl sama ukončí svoji činnost".

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Nemyslím si, že jde v tom popise o "žíseň po životě", ale spíše jde o "žízeň po prožívání".

Při žízni po prožívání jde život stranou, mnohdy i doslovně...

Mysl sama ukončí činost, většinou si ale tento stav lidé pletou s tím, kdy činnost mysli nestrhává pozornost. Ono to z počátku nijak moc nevadí, ale pokud z toho odvozují svou osobní "dokonanost", pravděpodobně mají anebo budou mít veliký problémek...

;-)

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Nevím, na co se ptáš - ptáš-li se opravdu na rozvíjení mysli anebo jejích schopností - protože to je jen další trik mysli, jak se udělat hlavní hybnou silou a strhávat na sebe zaostřenou pozornost - a tedy i energii. Nic takového ve skutečnosti není potřeba - protože s mírou klidu mysli tyto schopnosti máš k dispozici přímo a nemusíš nic (a zřejmě, ze tvého popisu, i velmi pracně) rozvíjet... ;-)

Zřejmě jsi nenarazil na nelogičnosti života, anebo mysl ti je odfiltrovala, pokud si myslíš, že existuje nějaká obecná logika, která není závislá na mysli. Jakou logiku, například má to, že umíš vypočítat dvojmé integrálu, když tvé tělo má hlad a žízeň? V takové situaci jde logika většinou stranou, protože jen málokdo dokáže s použitím logiky naplnit žaludek, a ještě méně jich dokáže logikou vysvětlit tělu, že nemá pociťovat hlad a žízeň.

Logika je pouze strukturovaným obrazem v mysli, jen její specifická část je abstraktní a tedy (zdánlivě) jakoby na vnějších podnětech nezávislá. Ale vychází z nich a je aplikovatelná zase jen pouze na ně. To že si vytvážíme složité systémy abstraktích popisů spíše znamená, že o skutečnosti nic nevíme a snažíme se ji popsat po částech - a tedy složitě. To ale není nic špatného, to špatné je to, že v tré složitosti zapomínáme, že tím popisem myslí aktivně vnášíme do našeho obrazu skutečnosti jakoby "nové prvky", které nejen nás, ale i ten náš obraz skutečnosti modifikují... A pak se většinou ani nestačáme divit.

;-)

Miroslav řekl(a)...

Jak tak čtu tvoje reakce, vypadá to, že máš asi neuvědomělý problém se svým potlačeným "osobnem".
Abych ti to přiblížil na příkladu - podobně jako neuvědomělý homosexuál může mít problém s existencí homosexuálů. Je na ně negativně přecitlivělý, vidí je i tam, kde nejsou. Prostě má v sobě v tomto rozpor a proto nemůže mít normální, přirozený indiferentní vztah k homosexuálům jako k ostatním lidem.

Jak jinak si vysvětlit, jak za vším vidíš osobu, usilovnou snahu a to ve tvém podání osobu, snažitele, jako něco negativního, matoucího a v opozici k této osobě a snaze vidíš něco "skutečného" co nahlédáš pouze ty ... a Mistři ;-)

Dovedeš vůbec připustit, že rozvoj schopnosti poznávat, sebereflexe apod. může být vedlejším, neúmyslným výsledkem právě jen uvolnění, upuštění od "pracného" snažení? Zanechání rozvíjení obsahů mysli? Proč si skoro za vše co čteš dosazuješ usilovného snažitele?
Myslíš, že se nemůže něco rozvíjet aniž by v tom byl nějaký záměr se rozvíjet? Že individualita, osoba a její záměr může být naopak až výsledkem určitého rozvoje? A že zánik osobní deformace skutečnosti může být také následkem určitého rozvoje (vývoje, děje)?

Miroslav řekl(a)...

Ještě k té logice.

Logika je stejného charakteru jako přírodní zákony. Není naše, naším výtvorem. Je jedním ze základních "přírodních zákonů" naší mysli. Logiku můžeme poznávat, objevovat podobně jako přírodní zákony. A také nemusíme a někdy ani nemůžeme - chybí nám k tomu schopnost ("nerozvinula se"). Můžeme jednat a myslet nelogicky, nebo jen částečně logicky. Záleží na schopnosti logiku poznávat a na míře a pevnosti zatemňujících vlivů (emocí,chtění/nechtění atd.), které nám brání "vidět" logiku, myslet a jednat logicky.

Anonymní řekl(a)...

Otázka pro nick Miroslav: jak do světa čisté logiky, intelektu, schopnosti ostře rozlišovat, vidět, uvědomovat si - zapadá cit, notabene soucit?

Miroslav řekl(a)...

"Krásný strom myšlení, jenž nezná dvojnost, prorůstá celým velkým světem, nese květy a plody soucitu a jmenuje se služba druhým.
Krásný strom prázdnoty bez květů prorůstá celým světem, kdo by jej tam hledal, spadne... tam nejsou větve.
Dva stromy - a vyrostly z jednoho semene, a tak nesou jen jedno ovoce. Ten, kdo nezná rozdílu mezi nimi, je osvobozen od nirvány i sansáry. Kdo se ale přiblíží a odchází s nenaplněnou touhou, pro toho je lepší, aby opustil dům a přijal misku, jíž mu hodí ze dveří.
Kdo připoután k prázdnotě zapomněl na soucit, nedosáhne nejvyššího stupně. Kdo má jen soucit, nezbaví se pout bytí. Jen pro toho, kdo je silný v obojím, není ani sansára, ani nirvána."

Saraha

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Máš v těch vyčtenostech už moc velký zmatek.

Jednou argumentuješ z pozice jednoty, z pozice, kdy protiklady společně vytvářejí jinou kvalitu, a jindy zase obhajuješ striktní dualitu - kdy se protiklady navzájem ničí.

Zkus méně číst a vyvozovat - a místo toho "jen" prostě žij. Pochopíš velice brzy, že šedá je kůra teorie a zelený je strom života...

malý příklad: Logika je nástroj mysli, to že ji vidíš jako oddělenou, ti ale ještě nadává žádný argument stavět ji mimo mysl.

;-)

Nikde.Nikdo řekl(a)...

A k té zenové formálnosti ne-duality.

To úplně opusť - svádí tě to zjednodušovat nad míru tvých schopností rozlišení a pak i vyvozovat nesprávné závěry. Zen pro tebe není (minimálně zatím) a ani nic podobného, postaveného na základě přímé zkušenosti formální existence, jako je čchan, džodčchen, taoismus, křesťanská gnoze, a jim podobné směry, které vycházejí z již žité jednoty v srdci a snaží se jen tu jednotu zevnitř rozvinout.

Ty jednotu vevnitř stále nevnímáš - a pokud myslíš vážně to, že se ji vnímat chceš, nemůžeš vycházet z toho místa, kde už ta jednota je žitá.

Pokud takové zjednodušení (a z něj i nesprávné závěry) ale přesto uděláš, stane se najednou ze všeho jen intelektuální póza, která ve svém projevu ponese význačné znaky konfliktu kontextů jednotu a duality, budeš si navzájem v různých svých vyjádřeních ostře protiřečit a může nastat úplné zmatení, ze kterého se nedá dostat jinak, než novým zrodem.

Ber to jako radu - přikazovat ti něco nemá smysl - ale kdyby to jen trošku šlo, udělal bych to.

;-)

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Spr´ávný soucit a cit - jsou vždy ty nejlepší ukazatele, chvíli ale trvá poznat, kdy jsou správné a kdy jsou zkreslené touhou v mysli anebo dokonce zcela zastřené emocemi.

Jedno velmi prosté "ukazovátkoL je právě ta neosobnost: mysím danou věd projevit právě já? Co se stane, když mne někdo "předběhne"? Můžu to udělat i "anonymně"? Mysl se svými cykly se na takové jednoduché vzorce téměř vždy chytí (alespoň z počátku) a tak dá i jasnou vnitřní schopnost rozlišení pro jemnější vnímání právě toho správného soucitu a citu...

Je ale chybou odsoudit cit a soucit jako nejasné a tedy i nepotřebné, pžípadně nebezpečné. Pokud někdo moudrý něco takového udělá velmi zjevně - snaží se upozornit na něco neobecného (utajeného) v pozadí jevů. Znalý správného citu a soucitu to pak s jistotou uchopí, ostatní, kteří nedopatřením se takového vyjádření chytí, to zmate a většinou i na dost dlouhou dobu zničí jakékoli možnosti rozvoje. Proto některé textu byly utajovány - bohužel doba je taková, že už neznalý ani nerozpozná, které to jsou... ;-)

;-)

Miroslav řekl(a)...

Píšeš:
"A k té zenové formálnosti ne-duality.
To úplně opusť ..."

Nejsem si jistý, zda to byla reakce na něco z toho, co jsem psal já - ale pokud ano, tak bych se rád zeptal, v čem konkrétně jsem se dopustil té zenové formálnosti ne-duality. Třeba bych pak lépe pochopil, co tím myslíš.

Zkusil jsem opět zagůglovat a najít spojení "zenová formálnost" a "formálnost ne-duality" a opět žádný výsledek.
Používáš opravdu originální slovník - nic proti tomu, ale pak by bylo dobré tyto nové pojmy (např. také pojem bázická informace) vysvětlit.

Je možné, že zmíněné pojmy nebyly ještě použity nikým jiným v češtině, že jsi je převzal a přeložil z angličtiny, pak by stačilo do závorky uvést původní anglický termín.

Dík.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Ano, byla to reakce na tvé psaní, ale myslím, že než na nějakou konkrétní „větu“, na celkový dojem z toho, jak vytváříš svá vyjádření („vyloupnutí se“). Jde spíše o to, že publikuješ myšlenkové závěry jako své závěry, které jsou ale vnitřně rozporné, aniž si tu rozpornost ty sám uvědomuješ. Právě tím spojením formálnosti ne-duality s reflexí duální zkušenosti vzniká ten chaos, který ve tvých slovech je patrný na druhé přiblížení.

Například závěr tohoto typu: „Vše je iluze - vnitřní svět i vnější svět a zároveň obojí skutečně existuje. Protože ta iluze skutečně existuje, je zažívána.“ se pokouší spojovat vyjádření do jakési „ne-duality“ - kterou ale nemáš podloženou vlastní zkušeností - je to u tebe jen přejatý slovní tvar, ke kterému tvá mysl vytváří svou interpretaci, aby ho alespoň nějak mohla uchopit, protože ty sám vyciťuješ jeho hloubku, které ale sám zjevně ještě nerozumíš. V principu totiž spojuješ v tomto vyjádření právě část z buddhismu („vše je iluze“) s ne-duálním konceptem zenu („je zažíváno = skutečně existuje“). Bohužel, každý z těchto závěrů má svůj kontext, tzn. omezenou množinu situací a stavů, kde je pravdivý. A v tomto případě ty množiny jsou z větší části disjunktní – protože v tom konceptu buddhismu je i to „zažívání“ jen pouhá iluze a v tom konceptu zenu není žádné „vnější“ a „vnitřní“.

A tvoje bazírování na slovních vyjádřeních toto jen podtrhuje – asi ti stále totiž uniká, že slova a slovní vyjádření jsou přímo závislé na zkušenosti. Použiji protipříklad – kdyby tomu tak nebylo, neexistují žádná slova, protože na úsvitu žádná nebyla, ani ten „zvuk stvoření“, ani „to Slovo“ - mimo jiné, to je nádherná ukázka, jak se pravý význam bez přímé zkušenosti dá myslí nepochopit. ;-) Slova jsou – ve své vnitřní podstatě – vždy odrazem nějaké zkušenosti, i ta plevelná, a teprve až vzniknou a najdou si své místo v myslích, mohou plnit svůj účel přenosu zkušeností. Je samozřejmě možné vytvářet slovní spojení jen tak, bez vnější logiky, (dadaismus se o to pokoušel, jen dadaisté slova volili pro jejich zvuk, ne význam – takže zase jen popis zkušenosti, jen ne zkušeností pojmové), je také možné slova zprofanovat (vnutit jim jiný obsah, než ten, který je d nich vložen při jejich vytvoření), dokonce je možné i vytvořit slova složená permutačně – i přesto se bude mysl snažit za nimi hledat nějakou konkrétní zkušenost, než je sama začne používat.

Proto tvůj předpoklad, že nutně musím od někoho ta slova „přebírat“, je zcestný až úsměvný (=„zábava“). Nemusím, nic mne k tomu nenutí a dokonce mi ani nic nebrání ta slova vytvářet (například kdysi – z nedostatku dosti přesného popisu zkušenosti mi známým slovem - jsem začal používat „nové“ slovo - „egoita“ i v anglických textech a po nějaké době si lidé z celého světa začali registrovat nicky „egoita“ a nějaký magor si na to dokonce zaregistroval doménu, protože se mu zdálo, že to „nové“ slovo má finanční potenciál.... ;-).

Nemusíš až tolik googlovat, raději nech ta nová slova vplout do své mysli a jemně pozoruj, jak reagují a jak mysl s tím „neznámem“ pracuje – dozvíš se mnohem více - nejen o té zkušenosti, kterou to slovní spojení s sebou nese, ale také i sám o své mysli – než by ti byl strýček google kdy schopen dát...

;-)

Miroslav řekl(a)...

Dík za věcnou reakci.

Já na rozdíl od tebe moc nečtu a s použitím toho mála pojmů, na které jsem při tom narazil, se vyjadřuji.
Ber to tak, že zkušenost se snažím popsat či vyjádřit právě jen s použitím pojmů které znám - o konceptech z nichž zřejmě pocházejí toho zas tolik jako ty nevím ani nepřemýšlím. Proto nemusí být ta vyjádření vůbec přesná, případně až matoucí pro toho, kdo si slova interpretuje podle konceptů, které zná a doplňuje si k nim obsah a kontexty z těchto konceptů. Tím může vznikat pro něj domnělá rozpornost ve sdělení. Možná bude nakonec méně matoucí vymýšlet si pro popis zkušenosti nové pojmy, podobně jako to děláš ty.
Právě diskusí s kvalifikovaným a sečtělým oponentem se může schopnost a přesnost vyjadřování zkušenosti zdokonalovat. V tom také vidím smysl té naší diskuse.

Vrátím se tedy ještě k tomu co jsem napsal: "„Vše je iluze - vnitřní svět i vnější svět a zároveň obojí skutečně existuje. Protože ta iluze skutečně existuje, je zažívána.“
Pokusím se tedy citovanou myšlenku vyjádřit jinými slovy (zkušenost je stejná, slovní vyjádření může být velice variabilní):

Sen je iluzí i to co v něm vidíme jako vnější i to co v něm vidíme jako vnitřní (pokud toto ve snu rozlišujeme). To co v něm vidíme i to, jak k viděnému přistupujeme, vnímáme, je iluzorní, neuvědomujeme-li si, že se jedná o sen a považujeme-li zažívané objekty a náš vztah k nim za skutečnost, "objektivní", nezávisle existující.
Přesto je ten sen (jen jako sen) skutečný.
Podobně iluzorní a zároveň skutečný je i náš bdělý stav (ze kterého se sen jeví skutečný jen jako sen).

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Takže jsi pochopil, co jsem ti chtěl říci. Pro mne se obhajovat nemusíš, není to potřeba.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

A ještě k té "bázické informaci" - zkus si uvědomit, co v informatice pojem informace vlastně znamená (=jaký má definovaný význam) ona "informace". To je báze celého systému informačních prostorů. A bázická = základní.

Entropie v informačních prostorech není rovnocenná bázické informaci ("ano" anebo "ne"), odpovídá spíše míře zastoupení informací "Ano" vůči informacím "Ne".

Anonymní řekl(a)...

Ahoj.

Píšeš: "...dospět k rozhodnutí svolit k této vnitřní proměně vědomí – změně zaměření pozornosti z osobního a ne-osobního jen na "nezosobnitelné" – trvá velmi dlouho, hlavně proto, protože je zase podmíněno přijetím faktu neexistence nepodmíněného a nezávislého bytí osoby a všeho osobního - což je mnohdy zcela kardinální problém..."

"Hrála" jsem si s tímto tvým vyjídřením, konkrétně s výrazy:
- osobní
- ne-osobní
- nezosobnitelné
... jak je vnímám a vylouply se určité "barvy".

Zkusím přiblížit - kratce a jasně, jak se na praveho ostravaka patři (bo my ostravaci nemame čas) :-)

Osobní - moje - ve hře je přivlastnění (dalo by se rozvinout proč, ale rozvíjet dál to nyní nechci).

Ne-osobní - ne-moje - něco mimo, mimo mne.

Nezosobnitelné - neuchopitelné, nejblíže tomu je výraz, postoj, stav, úplně to cítím :-) - je to jak to je... a je to tolik svobodné...

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Já vím, že ty to víš...

... a proto dosud nebyla potřeba to rozlišovat. Jsou tu ale i "jiní", kteří do těchto diskuzí vnesli zmatení z nejasnosti osobní a neosobní; neosobní zaměňují za opak osobního - a pak je velmi těžké jim cokoli ukazovat, když je na to nějak neupozorníme.

Takže to ber jen jako dočasnou berličku - až to nebude potřeba, to "ne-osobní" zase "zmizí"...

;-)