Vymezení - přípravka 4
Toto je poslední důležitý prvek, který vnímám jako podstatný pro pochopení principu fungování mysli, a tedy i k úspěšnému zvládnutí vlastní práce s myslí jako takovou.
Zjednodušeně by se dalo říci, že vymezení je jiné pojmenování pro definování záměru práce s myslí, definování cíle, kam se ve využívání principů mysli dostat, a proč to vlastně podstoupit.
Z druhé strany je to ale také prostor k zamyšlení, zda vůbec něco takového podstupovat, protože pochopením principu fungování mysli lze záhy dospět k poznání, jak jsme vlastní myslí byli dlouho „voděni za nos“, podobně jako ti tažní oslíci táhnoucí se za vidinou mrkve před vlastním nosem.
Takže pěkně z kraje...
Je potřeba si uvědomit, že mysl je ve své podstatě hlavní prvek vytváření osobního pohledu na svět, v některých případech i vytváření světa samého. Pojem svět je zde použit skoro jako realita, skoro jako projevená skutečnost. Čím více ale je z podstaty fungování mysli zřejmo více, tím více se svět a realita od sebe odlišují.
Zcela zákonitě musí přijít i další uvědomění – s prokouknutím fungování mysli jde ruku v ruce i vlastní osobní proměna. I když většina lidí právě pro tuto svou osobní proměnu investuje do poznávání funkce mysli, jsou i tací, kteří si tento důsledek neuvědomují – a většinou jsou i následně dost překvapeni. Je i nemalá skupina jedinců, kteří předpokládají, že tím, že si něco „jen“ přečtou, tak se „vlastně“ sami nezmění – pro tuto skupinu mám milou poznámku: změní. A pokud takovou změnu nechcete připustit, dále už nečtěte... ;-)
I záměr poznání funkce mysli, de facto jakýsi „požadovaný cíl“, je u každého trošku odlišný.
Někdo chce poznat funkci mysli pro to, aby této funkce mohl využít při formování světa podle svých představ. Inu, je to v mnohém výrazně lepší, než používat k podobnému účelu rituály a magické formulky. Navíc, dá se tak i zjistit, proč ta magie funguje jen hrstce a ne všem... ;-)
Jiný zase chce poznáním fungování mysli dosáhnout jejího rozvoje, chce více a intenzivněji prožívat ten [svůj] svět a případně se i o takovou formu prožívání podělit.
Další se například může cítit svou myslí omezován – pokaždé, když to nejméně očekává, v jeho mysli se něco „urodí“ a hned je buď ve „víru emocí“, anebo naopak zcela „ztracený“ (což je vlastně také v důsledku zase jen jiná emoce).
A tak dál a dále...
Poznání fungování mysli je vlastně jen jakýsi nástroj. Každý si nese svou ošatku odpovědnosti, jak s touto znalostí naloží. I pouhý nůž může být nebezpečný nástroj, a možná právě proto si udržujeme povědomí o jeho funkcích tak, abychom jím (a jeho denodenním užíváním) neohrožovali sebe a případně i své okolí.
S myslí a jejím poznáváním to můžeme aplikovat velmi podobně.
Přípravka 4 – praxe
Bude to slovně jednoduché a realizačně velmi složité. Je totiž potřeba zjistit, zda se máme o co opřít, o nějaký pevný bod v nás samých, tak, abychom byli schopni odpovědět na prostou otázku: „Proč se vlastně já sám/sama zabývám svou myslí, co mne k tomu vede a co tím sleduji?“
Odpověď je důležitá pro vás samé, a s časem možná bude důležitější, než si nyní připouštíte...
;-)
-------------------------------------------------------------
Toto je poslední důležitý prvek, který vnímám jako podstatný pro pochopení principu fungování mysli, a tedy i k úspěšnému zvládnutí vlastní práce s myslí jako takovou.
Zjednodušeně by se dalo říci, že vymezení je jiné pojmenování pro definování záměru práce s myslí, definování cíle, kam se ve využívání principů mysli dostat, a proč to vlastně podstoupit.
Z druhé strany je to ale také prostor k zamyšlení, zda vůbec něco takového podstupovat, protože pochopením principu fungování mysli lze záhy dospět k poznání, jak jsme vlastní myslí byli dlouho „voděni za nos“, podobně jako ti tažní oslíci táhnoucí se za vidinou mrkve před vlastním nosem.
Takže pěkně z kraje...
Je potřeba si uvědomit, že mysl je ve své podstatě hlavní prvek vytváření osobního pohledu na svět, v některých případech i vytváření světa samého. Pojem svět je zde použit skoro jako realita, skoro jako projevená skutečnost. Čím více ale je z podstaty fungování mysli zřejmo více, tím více se svět a realita od sebe odlišují.
Zcela zákonitě musí přijít i další uvědomění – s prokouknutím fungování mysli jde ruku v ruce i vlastní osobní proměna. I když většina lidí právě pro tuto svou osobní proměnu investuje do poznávání funkce mysli, jsou i tací, kteří si tento důsledek neuvědomují – a většinou jsou i následně dost překvapeni. Je i nemalá skupina jedinců, kteří předpokládají, že tím, že si něco „jen“ přečtou, tak se „vlastně“ sami nezmění – pro tuto skupinu mám milou poznámku: změní. A pokud takovou změnu nechcete připustit, dále už nečtěte... ;-)
I záměr poznání funkce mysli, de facto jakýsi „požadovaný cíl“, je u každého trošku odlišný.
Někdo chce poznat funkci mysli pro to, aby této funkce mohl využít při formování světa podle svých představ. Inu, je to v mnohém výrazně lepší, než používat k podobnému účelu rituály a magické formulky. Navíc, dá se tak i zjistit, proč ta magie funguje jen hrstce a ne všem... ;-)
Jiný zase chce poznáním fungování mysli dosáhnout jejího rozvoje, chce více a intenzivněji prožívat ten [svůj] svět a případně se i o takovou formu prožívání podělit.
Další se například může cítit svou myslí omezován – pokaždé, když to nejméně očekává, v jeho mysli se něco „urodí“ a hned je buď ve „víru emocí“, anebo naopak zcela „ztracený“ (což je vlastně také v důsledku zase jen jiná emoce).
A tak dál a dále...
Poznání fungování mysli je vlastně jen jakýsi nástroj. Každý si nese svou ošatku odpovědnosti, jak s touto znalostí naloží. I pouhý nůž může být nebezpečný nástroj, a možná právě proto si udržujeme povědomí o jeho funkcích tak, abychom jím (a jeho denodenním užíváním) neohrožovali sebe a případně i své okolí.
S myslí a jejím poznáváním to můžeme aplikovat velmi podobně.
Přípravka 4 – praxe
Bude to slovně jednoduché a realizačně velmi složité. Je totiž potřeba zjistit, zda se máme o co opřít, o nějaký pevný bod v nás samých, tak, abychom byli schopni odpovědět na prostou otázku: „Proč se vlastně já sám/sama zabývám svou myslí, co mne k tomu vede a co tím sleduji?“
Odpověď je důležitá pro vás samé, a s časem možná bude důležitější, než si nyní připouštíte...
;-)
-------------------------------------------------------------
4 komentáře:
Moje mysl si myslí, že všechno co si vymyslí, že se děje mimo mě a že i když mysl myslí sebevíc, že stejně neví, jaká že myšlenka přijde další okamžik. Zdá se, že to mysl nemá pod kontrolou, zdá se, že nejsme myslí, zdá se, že můžeme pozorovat proud myšlenek a být. Zdá se, že všechno psaní a hulákání skrze mysl je jen samovolné blití hoven :) paJ
Před lety mi jeden moudrý člověk napsal pár věcí, tuším, že jsi to byl, nikde.nikdo, Ty: "Nejde o to něco s myslí udělat, ale jde o nepřipoutanost k ní" a pak se zmínil o tichu v srdci. Jestli jsi to byl Ty, tak Ti díky a zvu Tě na stránky: www.poradnazdarma.cz.
Závěr je excelentní, i když vyšel z podivného chaosu. Ono to ale tak bývá - když zachytíme nějakou myšlenku a jsme schopni s plnou pozorností sledovat její tok, zákonitě musí přijít kontakt s naší skutečnou podstatou. Něco jako když se říká - všechny cesty tam vedou.
Ano, MŮŽEME pozorovat proud myšlenek a zároveň být sami sebou. Otázkou však je, zda to vždy a všude i UMÍME. Pokud ne, je vhodné se to "naučit".
Ono je to ve skutečnosti jinak, my to již z principu umíme, ale neuvědomujeme si to, protože sami sebe ženeme do nějakých prožitků, ztotožnění, připoutanosti a jiných "trablů" - právě proto, protože to pouhé pozorování a současné bytí je podmíněno uvědoměním si skutečnosti bytí, anebo je s tím uvědoměním přímo svázáno. A ta skutečnost pro mnohé není až taková, jakou by ji chtěli mít. A proto se tuto zkušenost snaží překrýt tím prožíváním...
A v tomto cyklu se skutečně - do doby, než si uvědomíme skutečnou prázdnotu v každém prožitku - zdá být vše, tak jak píšeš.
Pokud je zde stále přítomná snaha překrýt skutečnost takovou jaká je pomocí prožívání, zdá se být marné veškeré činění- opak je ale pravdou.
To konkrétní psaní může vyprovokovat náhlé zastavení běhu myšlenek a dopřát uspěchané mysli prožitek hloubky vnitřního klidu.
A je jen věcí relativního času, kdy mysl sama sebe znaví a zatouží po hlubině klidu a ticha.
A to je důvod, proč to tady píši a proč to ty čteš.
Milé Já,
pokud to nevzešlo z těchto rukou a této mysli, tak tam nesmím?
;-)
Okomentovat