A co dál?

A co dál?

Pokud už jsme rozčarováni možností nekontrolovatelných zásahů do linie našeho vlastního života ze strany „Temného území“, je jen otázkou času, kdy naše rozčarování přejde do motivační fáze „Něco s tím konečně udělat“. Nemá mnoho smyslu pouštět se do toho „dělání“ dříve než budeme cítit motivační tlak ze svého nitra, protože bez tohoto tlaku (zpočátku vnímaného jako „touha“) nebudeme mít dostatečnou „vůli“ vydržet (více o tomto později).

Dobu, která této motivační fázi předchází, lze úspěšně využít pro seznámení se s „terénem“ a „podmínkami“.

Základním faktem budiž to, že jde v podstatě o rozvoj, vývoj. Je šumafuk, zda tento rozvoj nazveme „návrat ke kořenům“, anebo „duchovní cesta“ či úplně jinak. Jsou to většinou poměrně prázdné fráze, jejichž obsah neposkytuje nijakou pomoc. Nikomu.

Dalším úskalím, které je potřeba pojmenovat, je utkvělá představa, že rozvoj je nějaká explicitní a hlavně nakreslitelná „cesta“. Z mnoha „papírových guruú“ totiž vzniká dojem, že vývoj je zobrazitelný jako konkrétní spojnice bodu „A“ do bodu „B“, kde „A“ je náš výchozí stav a bod „B“ je cílový stav, anebo spíše jen představa takového cílového stavu.

Ve skutečnosti je to mnohem dobrodružnější, protože většinou neznáme ani své skutečné východisko (onen bod „A“), protože většina z nás se tady prostě jen „ocitla“ a tak ani není schopna popsat ono „tady“. O cílovém bodě máme navíc většinou jen jakési mlhavé představy „jak by to asi mělo být“ (většinou z různých interpretací papírových guruú), a to ještě jen jakési „statické“ obrazy bez jakékoli vlastní životaschopnosti.

Pokud tato fakta připustíme, může být vědomý rozvoj skutečným dobrodružstvím, pokud jsme si jisti, že již vše víme a máme navíc vše pod kontrolou, dobrodružství, a vlastně ani žádný rozvoj, se konat nebude.

V dalším je dobré ozřejmit předpokládaný význam používaného slova „rozvoj“. Ono to totiž používat „rozvoj“ bez pochopení, co tím je myšleno, vede na myšlenku, že musíme něco „získat“, „zesílit“, anebo alespoň „změnit“. Možná ano, ale to není v daném případě to podstatné. Podstatnější je to, že vše „nějak“ probíhá a my pouze to „nezastavujeme“.

V podstatě jde o určitou formu harmonizace osobní individuality tak, aby si ozřejmila své individuální hranice a naučila se s nimi nejen v souladu žít, ale také aby v případě potřeby dokázala tyto hranice bezbolestně opustit.

Jako nástin lze použít takový obrázek. Nejde o jen tak „nějakou“ cestu z bodu „A“ do bodu „B“, i když bychom byli s to vydefinovat „čarokrásně“ jak bod „A“, tak po nějakém tom úsilí i nástin bodu „B“. Nejde tedy o něco, co tady je „bez nás“ (aka: když po TÉTO cestě půjdeš, tak určitě musíš i dojít, a stejně tak i všichni ostatní – je to tak dané).

Naopak, jde o zcela konkrétní a určitou formu rozvoje sama sebe, kterou můžeme „cestou“ pouze nazvat pro přiblížení a zjednodušení vlastního popisu, většinou ale už z počátku nepůjde o žádnou „asfaltku“, ale v tom lepším případě o něco ne zcela nepodobného vysokohorské štrapáci, v tom horším spíše o volný pád.

Ve všech případech takové „cesty“ je ale potřeba neustále mít na paměti fakt, že nejde o nějakou „pevně danou“ cestu, jde spíše o jakousi formu poziční „hry“, kdy jednotlivé „kroky“ nejsou předem „dané“, ale spíše je to zobrazitelné tak, že následující krok je uvozen těmi předešlými, a každý následující krok vlastně teprve definuje oblast a směr kroků příštích.

Z počátku je tedy potřeba mít skutečně „obstojnou“ motivaci (viz výše), protože neznám nikoho, kdo by nechodil hned z kraje tak trošku „do kruhu“.

Jde o to, že pro “vykročení“ z toho prvního „kruhu“ je potřeba několik základních zkušeností.

Zcela základní je zkušenost „zkoumání sama sebe“, ideálně pozorovat sama sebe, své reakce i aktivity, tak trošku jako ten „kolemjdoucí“ - nezaujatě, bez nějakých předpokladů a bez utápění se v obavách či nadšení.

Jde v podstatě o „neosobní“ či „odosobněný“ pohled na sama sebe, a pokud v tom prvním kruhu skutečně vydržíme (díky oné prvopočáteční motivaci) patřičně „dlouho“, dveře „ven z kruhu“ se otevřou v pravý čas „samy“ a pak už to jde „samo“ i dost rychle.

Naštěstí neexistuje žádný smysluplný trik, jak tento první kruh „rozlousknout“ silou, protože bez zkušenosti nezávislého pozorovatele prostě v tom kruhu bloudíme, i když si myslíme jakýkoliv opak. Nepomůže ani skvělá prezentace našich virtuálních „schopností“, protože dobře zamířený vnější podnět pravdu odhalí okamžitě – většinou ještě dříve pro naše okolí, než pro nás...

Další zkušenost, kterou je potřeba si osvojit hned na počátku té „cesty-necesty“, je schopnost sebemotivace. Trošku to svádí zaměnit sebemotivaci za vůli, z počátku to teoreticky i jde, jen je potřeba uvědomit si jeden zcela zásadní fakt pro uvolnění „temného území“. Tím je skutečnost, že nic si nemůžeme „přenést“ z bodu „A“ do bodu „B“.

Je to prosté. To, co „máme“ teď k dispozici, jsou vjemy a předměty svázané s tím, že byly rozlišeny z celku, a tím rozlišením jim ve skutečnosti vždy „něco“ chybí. Při uvolňování oněch „doplňků celku“ to, co známe jako „konkrétní“, najednou převezme podstatu proměnlivé entity, která má pouze v čase a prostoru svou vlastní „reprezentaci“, která je navíc ještě jen produktem omezeného vnímání skrze individuální filtry. Jakmile tyto filtry zmizí, formální reprezentace mizí s nimi a my máme co dělat s celkem jako takovým...

Jakýkoli pokus o „přenos“ čehokoli konkrétního z bodu „A“ do bodu „B“ je v takovém případě pojistka, že do bodu „B“ nelze „propadnout“...

Vůle z tohoto pohledu je transformovaná touha dosáhnout „něčeho“ co známe, co si neseme s sebou. V tomto případě je tak trošku kontraproduktivní. Sebemotivace je naopak osobním postojem. Postojem „nevzdat to“ ať se stane cokoli...

Zcela jednoznačně ale jde o změnu „nás samých“, či alespoň toho, co si sami o sobě sníme. Tato „cesta-necesta“ je vlastně obrazem naší vlastní proměny, změny nás samých. Slovy z biblických časů: Jde o to ztratit [představu] sama sebe, abychom sami sebe mohli skutečně nalézt.

Dalším důležitým prvkem je uvědomění si zpětné přitažlivosti celku. Jde o to, že jsme se ve svých představách o své individualitě, jejích výjimečných schopnostech a úžasných možnostech, vybudovali zdi a hranice, které nám brání vnímat skutečnost a bytí jako na nás nezávislé. Tyto hranice jsou však zcela nutné a nenahraditelné v době našeho prvotního sebeuvědomění, později se však stávají omezujícími a později i vyloženými bloky.

A tak zabezpečeni za svými hranicemi si ve své extázi individuální existence představujeme, že ono bytí je naopak kardinálně závislé na nás, na naší individualitě. Trošku nám v sice tom koliduje fakt, že s takovou představou nejsme tady a teď zcela sami, což ale řešíme s bravurou nám vlastní různými konfrontacemi a intrikami s cílem prokázat, že ta moje představa je věrohodnější, než představa jiného. Spojujeme se tak do nějakých společenství, kde se nějakou dobu navzájem ubezpečujeme, že je to přesně tak, jak si vysníváme, a posléze, po nárazu na rozdílné hraniční čáry našich představ, plynule přecházíme do mnohem úskočnější konfrontace, neboť za tu dobu jsme měli dost času poznat „slabiny“ té jiné představy.

Za vším tím v nás ale stále žhne něco, co nás trvale ubezpečuje, že to má smysl, že my máme smysl, že vše má svůj smysl, že vše je tímto smyslem naplněno. Při bezcílném ponoření své mysli do tohoto žhnutí objevíme právě onu primární přitažlivost celku, ve které je naše pachtění se po tom pravém individuálním poslání (smyslu života) vnímáno jen jako barevný sen na plátně stvoření.

A právě tato zkušenost následně vede k proměně oné prvopočáteční „vůle“ k „sebemotivaci“, vede ke schopnosti podřídit svou individualitu celku a také vede ke změně našeho postoje z vítěze do postoje pouhého kolemjdoucího.

Velice přínosné je naučit se hned z kraje více slyšet. Netýká se to jen hlasů z „okolí“. Týká se to hlavně „slyšet“ sama sebe. Odosobnění velmi napomůže. Jde o to, že individuální mysl pracuje jaksi „sama“ a „skrytě“ a často i protichůdně k „našim“ záměrům. Většina lidí je tímto zmatena až rozčilena – kdyby ale byli schopni naslouchat v tichu „sami sobě“, zmatení by pominulo a rozčílení by ztratilo své místo.

Ideální je naslouchat jak svému „nitru“, tak i svému „okolí“ stejnou měrou – jako kolemjdoucí vidět dva (od něj samého zcela odlišné) proudy myšlenek, které se jednou spojují a jindy jdou proti sobě, vždy ale bez toho, aby kolemjdoucího jakkoli pohltily.

Zkušenost této vnitřní „neovlivněnosti ději“ je dalším základním kamenem, který je potřeba nejen zažít, ale i aktivně jej aplikovat.

%