Jak využít krize

Krize, tedy ty, které se odrážejí v mentální a emotívní sféře, jsme zvyklí chápat negativně. Pokusím se nastínit, že to není to „úplně vhodné“ chápání.

Krize lze nahlížet z mnoha různých směrů, jako krize vnější (takové, které se odehrávají vně mé identity, dotýkají se většinou většího počtu jedinců), anebo krize vnitřní (takové, které probíhají ve mně samém a, pokud to nedám najevo, málokdo vlastně o této situaci ve mně ví), krize mohou být samovolné (neumím najít příčinu, prostě „je to tady“), krize vyvolávané vnějšími událostmi, krize vyvolávané událostmi vnitřními (například pokusy řešit problémy silou - „vždyť to musím zvládnout sám“), krize statické (takové, které v daném protoru a čase nemají dostupné „řešení“), krize dynamické (takové, které mají tendenci „otevírat“ další „Pandořiny skříňky“) a tak dále.

Dalo by se říci, že - při troše ochoty se krizí zabývat i z méně osobního pohledu - krize je určité konkrétní "status quo", které pouze rozdílně vidíme a vnímáme (tato rozdílnost je většinou dána naší „zaujatostí“ to "takto" vidět a vnímat), což znamená, že fenomén zvaný krize obsahuje vždy všechny diskrétní elementy, ze kterých si pouze některé my sami více zviditelňujeme a ostatní nám tak zůstávají „utajeny“.

Pro to, co chci napsat postačí rozlišení krize z pohledu vnitřní relace se mnou samým. Použil bych rozdělení na krize ambicí a krize identity.
Krize ambicí jsou vyvolávány pokaždé, dostane-li se do konfrontace to, co si o sobě a svých schopnostech myslíme, s tím, jaké jsou zřetelné výsledky naší aktivity tyto představy realizovat.
Krize identity mají velmi podobnou strukturu, ale netýkají se nějaké realizace představ, vycházejí z konfrontace naší představy o sobě samých s ději a jevy, které dnes a denně prožíváme. Nakonec, neřešená krize ambic samovolně do krize identity přechází...

Pozitivní stránka každé krize je v akumulaci vnitřní energie „hybnosti“ vědomí, které je povětšinu jiné doby spíše minimální. Touto energií "provádí" vědomí změny ustálených postupů a zvyků, takže v krizi lze jednoduše využít této akumulace k odstranění či změně problémových návyků a zvyků, které by jindy nebylo v našich silách změnit. Jde jen o to, vědomě „naprogramovat“ naši mysl k tomu, aby takto naakumulovanou energii použila cíleně, do míst, která chceme změnit.

"...je to na hovno..."

Jaký je tedy cíl duchovní cesty?
............................................

VIDET ZE VSECHNO JE UPLNE NA   H O V N O,
A PEKNE A RADOSTNE SI TO UZIT,,,





Ahoj... ;-)

"je to na hovno" - takové hodnocení můžeš mít pouze v případě, že ve své mysli nosíš nějakou představu, JAK BY TO MĚLO BÝT, ke které nějak - a dost možná i neuvědomělě - připoutáváš svou vlastní identitu. Tím připoutáváním vzniká i vnitřní preference toho "jak by to mělo být" před tím, jak to je. A tím se celá mašinérie rozjíždí.

Je otázkou, zda to vůbec chceš zastavit, anebo to, že ta mašinérie běží, ti vlastně vyhovuje více. Mnoho lidí má v mysli hluboce zakódovány vnitřní postoje, které se tlačí do svého projevu ve světě, takže jejich vnější postoje vlastně jsou jen důsledky něčeho, co ani nechtějí vědět. Například postoj "je to na hovno" může být postojem člověka, který si v sobě živí představu "já raději nic neříkám, ale na moje slova dojde". Po jednoduché transpozici formy do příčin existence takové formy nám vychází, že nositel takového postoje má umně skrývanou potřebu uznání a potvrzení své individuální existence transformovanou do formy "teprve až bude opravdu zle, budu vám dobrý..."

Je s podivem, že zcela automaticky je většina těchto vnitřních postojů negativistická. Je to dáno mnoha skutečnostmi, hlavní ale je to, že naše mysl je determinována představou nutnosti podávat jakýsi "výkon". Ať už ve formě finančního profitu na straně jedné, tak i schopností oslovovat davy na straně druhé. Výkonnost je stanovena ryze materialisticky a vytváří pocity nedostatečnosti, které mysl bere jako automaticky "správné" (protože odpovídají její "nesvobodě" prosazovat své představy k realizaci ve světě). Tento pocit nedostatečnosti vede mysl k nutnosti "něco dělat", a tak to zkouší v projeveném světě (kde se to může podařit jen opravdu minimálnímu počtu a to ještě výměnou za vlastní pravdivost a opravdovost) a neúspěch zákonitě vede na preferenci jakýchsi "podvodů" ve formě využití "magie", "duchovna", nižších davových reakcí a tak podobně. Vše ale v sobě nese tu hlavní linku potřeby "oslovit davy" a stát se "výjimečnou entitou". Vše je to svázáno s určitou identifikací formy - například jménem a příjmením. Lidé svázaní s potřebou sebeprosazení se všude podepisují, musí být prostě "vidět". Problém ale není ta jejich "viditelnost", jako to, že se snaží nastavovat jen určitou formu tváře, která jim představuje jejich vysněný cíl, a mnoho svých tváří autocenzurují a skrývají. Vytvářejí okolo sebe atmosféru lži, která činí jejich "ukázkovou tvář" intuitivně nepravdivou a je jen věcí času, kdy se jejich skrývané tváře dostanou také na povrch...

Jedna z forem obrany před důsledky takového "nechtěného odhalení" je právě ono "je to na hovno", protože lze říci také - jo, "prasklo to", "mé jméno bylo pošpiněno" a následné "je to na hovno", kterým se vlastně říká, ano, očekával jsem to a vlastně jsem vás na to i připravoval... To vás, to je to důležité, protože tím je psychologicky snížena hodnota onoho "prohřešku" a vlastně se jede "dál"...

Tento postoj "je to na hovno" je nějak vrozen všem lidem - ať se jedná o toho anebo onoho. Je to jako sněť, kterou přenáší naše postoje na naše děti a tím je i zaručeno to, že další generace už ničemu nevěří - ani nám!

Existuje opravdu jen jediná cesta, jak z tohoto kruhu ven. Odstranit tu prvotní příčinu tvorby onoho "samsarického" kruhu "sama sebe požírajícího se hada". A tedy odstranit to ulpění na představě, že to má NĚJAK konkrétně BÝT. Dát všem těm dějům a jevům plnou svobodu. A nakonec vlastně zjistíme, že my na nich nejsme nijak závislí, ale naopak, ony jsou závislé na nás, protože ke své projekci potřebují naši mysl...

Úvaha o skořápce a o dospívání

(...)

Tak to chodi, nikdo neni dokonaly, a mnozí si na dokonale tak trochu hrají. I ja jsem si pripadala vedle jednoho z nich, pouze jako zcela neschopne stvoreni, coz mozna i jsem, ale nechtelo se mi verit, ze by vsechno bylo přesně tak, jak to on popisoval.

(...)

Je mnoho těch, kdož podle všeho uvnitř velmi trpí, jak nepochopením, tak i neohodnocením od ostatních, také i vlastní neobjektivitou a tendencí sebeprosadit se. Protože jsou většinou naneštěstí obdařeni inteligentní myslí, která svou analytickou schopností rozhodně překračuje průměr, a protože odmítají jakoukoli zpětnou vazbu na sama sebe, vypadá to často tak, jak to vypadá.

To, co píší, jsou vlastně jen jejich představy, vznikající z náhodných interpretací zkušeností Mistrů, které lze najít zapsané v mnoha knihách. Nemohou však být reálně prožívané, protože jsou navzájem nekonzistentní - o jedné a stejné věci píší s jinými emocionálními náboji - což vede jedině na úvahu, že si je fabulují, a ty emotivní náboje tak vznikají pouze na podkladě nerealizovaných představ a proto jsou i náladově zabarvené a v důsledku jsou i dost vzájemné nekonzistentní, odporují jedna druhé.

Celý problém je asi v tom, že většina – i přes vlastní proklamace o opaku - rezignovala také i na přímou zkušenost Boha a jeho působení. Většinou totiž ono uzavření se vznikne z náhodného a velmi intenzivního prožitku, většinou chápaného jako prožitek přítomnosti Boží, který se ale nepodařilo "udržet" a jeho živost pomalu vybledává a místo oné přímé zkušenosti živosti přítomnosti Boží je do prožitku vkládána její interpretace tak, aby vyzněla ona mystická hlubina tohoto doteku Skutečnosti. Často jsou tyto interpretace podporovány převzatými prožitky jiných lidí, ve kterých tento interpretátor intuitivně vyciťuje shodu s vlastním prožitkem.

To je i pravděpodobný důvod toho, že mnoho takových si vytváří neproniknutelnou mlhu okolo svých osobních zkušeností.

U takových lidí to je asi tak, jakoby jejich vlastní ambice vytvořily skořápku okolo nich samých. Ta skořápka má ale jednu vynikající vlastnost - je už konkrétní a tedy ji lze i "odložit". A to je na ní to pozitivní, podle všeho se tento stav odložení blíží, když každý projev takového jedince začne hýřit abstrakcemi jako Láska, Absolutno, blaženost, a dokonce jsou i vydávány návody… Všechen tento vnitřní přetlak ale vede blíž a blíž k jedinému - k tomu opuštění skořápky.

Možná je to nejen stav, ale možná je to i obecnější rovina. Přikláním se k té druhé variantě - lidí, kteří se v životě dokázali zakuklit je opravdu mnoho A v současnosti těch hýřících nebývale přibývá.

To zakuklení do skořápky má ale trojí formu - buď je ta skořápka hodně slabá a jedince nechrání, a on tedy ani nedospěje ve svéprávnou a uvědomělou bytost. Anebo je zase moc silná a on se sice promění, ale již nedokáže tu skořápku rozbít, a zemře v ní na nedostatek přístupu k pravé zkušenosti Skutečnosti. Třetí forma je taková, že ta skořápka je správně silná – jen tato forma má v sobě potenciál opravdové realizace pravé podstaty ve Skutečnosti.

Ti, kdo skořápku dokázali opustit, dokáží také její "sílu" docela přesně odhadnout i u "ještě zaskořápkovaných" lidí. A někdy také cítí povinnost do toho jejich zaskořápkování "vstupovat" - někdy jako ti, kteří skořápku posilují, chrání jejího obyvatele a podporují jeho proměnu, jindy zase jako ti, kdož tu skořápku narušují, aby moc nezbytněla, a tak i udrželi možnost - onomu obyvateli skořápky - v pravý čas toto své "ochranné vězení" opustit...

Výsledek rovnice (Převzato)

Řešíš rovnici, ve které už ale pro tebe nejsou neznámé - a tedy znáš výsledek. To, že se ti ten výsledek nezamlouvá ještě neznamená, že se ti ho podaří nějak změnit.

Naopak.

Ty musíš změnit svá očekávání, své představy, sebe sama.
Neexistuje však k tomu žádná forma zadostiučinění, satisfakce.
Jako ta matka, která v době zimního hladu svým dětem dávala pruhy masa ze své vlastní nohy a na jaře se jí děti bez díků rozutekly a ona jen prostě zemřela.
Z jedné strany se ty dveře jmenují sebeodevzdání a z druhé přijetí. Je potřeba stát se natolik nesvázaná, abys těmi dveřmi mohla procházet tam i zpět.
I když to vypadá jakkoli nepříjemně, není to nakonec nic jiného, než vnitřní svobodnost, střípek konečného vysvobození.

http://evanada.sblog.cz/2008/02/15/54

Jen tak prožívání ničeho (Převzato)

A teď, jestli smím prosit, zase popiš své zkušenosti Ty, aby mi konečně bylo jasné, jak vypadá ta konečná podoba té správné blaženosti, když, jak píšeš, nastane "úplné pohroužení v Nic."


To je výborné cvičení, napsat to tak, aby to bylo srozumitelné, ale zároveň tak, aby to nešlo použít myslí k fabulaci. Tak hurá do toho... ;-)

Tak například:

Chladivý vánek v běsnivě rozbouřených vlnách
tesklivě hraje přitažlivou melodii
nelze nalézt žádné místo, kde by slyšet byla
a právě proto ji tak rád naslouchám...

(...)

Není cesty zpět

Současnost je neproměnlivější Skutečností. Pro mnoho lidí je to zároveň i ta nejhorší věc, která je mohla potkat. Na jedné straně pociťují zkostnatělost zvyků minulosti, na straně druhé zase známou jistotu a bezpečnost věcí, které vnímají, jako „že se již udály“. Tato rozpolcenost se jim promítá i do budoucnosti. Na straně jedné jde o libé představy naplnění životních i jiných snů, na straně druhé panický strach, že tyto představy v budoucnosti naplněny nebudou, a tedy i že nebude naplněn očekávaný smysl jejich privátní a intimní existence. Obě zaujatosti, zaujatost minulostí i zaujatost budoucností, jsou pouhé úniky mysli z kruté reality přítomné Skutečnosti. Ona i ta nejhorší zklamání v minulosti jsou pouhými zklamáními, které „se prostě staly“, i ta nejhorší představa budoucnosti je vnímána jen jako představa, která se stát „nemusí“. S přítomností je to však úplně jiné – v přítomnosti si mysl uvědomuje, že není s to s ní manipulovat. Tato bezmocnost mysli vzhledem k přítomné Skutečnosti mysl vede k víře v naději využít nějakých „švindlů“ a „podvodů“ k přizpůsobování přítomnosti, pomocí mystiky, magie, vypočítavé oběti, a tak podobně.

Tato neschopnost přijmout přítomnou Skutečnost takovou jaká právě je, vede mysl k uličkám, ve kterých si chtě-nechtě musí uvědomovat svou vlastní bezmoc, a tedy i zákonitou závislost sama sebe na té přítomné Skutečnosti, ba dokonce i svou vlastní odvislost od této Skutečnosti.

S přibývajícími zkušenostmi s přítomnou Skutečností mysl pociťuje jistou blaženou přitažlivost této Skutečnosti, která jakoby hojila její bolest z vlastní neschopnosti a bezmocnosti. Protože ale ještě není ochotna uznat svou vlastní neskutečnost, vytváří si různé fikce, kterými se snaží udržet alespoň zdání své vlastní nezávislé existence. Jednou takovou fikcí je „duchovní cesta“, která má za cíl otupit ostří Skutečnosti, že individualita, a tedy i individuální mysl, je pouhou iluzí, ale naopak má uzákonit představu, že individuální mysl je vlastně rovnocenná vědomí bdělé přítomnosti, že existuje jakási imaginární možnost „sjednocení“ přítomné Skutečnosti s iluzorní individuální existencí mysli, a tedy i zachování její „nezávislé“ existence.

Každým dalším „činem“ je však iluzornost této představy o možném „sjednocení“ prohlížena jako odkrývanější a odkrytější. Mysl se dostává do úzkých a začíná prahnout po „Návratu do stavu nevědomosti“, po návratu „zpět“.

Tento návrat však není možný. A není možný ani tehdy, jsou-li aplikovány stimulanty zapomnění, ba dokonce není možný ani ve smyslu „formálního“ ukončení fyzické existence. Touha po individualitě totiž udržuje individuální vědomí konzistentní i v případě ztráty fyzické reprezentace, a tedy lze i říci, že pro takto svázané vědomí existuje něco jako jakási forma re-projekce v hmotné formě. Ve Skutečnosti to však je pouze zase jen stejná iluze, jen proběhly jisté změny ve vnímání toho, co je vnímáno jako „minulost“ a „budoucnost“.

Není tedy žádné „cesty“ zpět, i když v imaginárním čase individualizované formy vědomí může existovat taková iluze, která dokonce může vyústit i do snah tuto „cestu zpět“ realizovat.

Ve Skutečnosti je to jen prostor pro zjemnění a zcitlivění vnímání oné blažené přitažlivosti Přítomnosti, která jakoby generovala motivaci tuto přitažlivost následovat. Tato přitažlivost získává na významu, a mysl si uvědomuje, že ona pociťovaná bezmoc je „řešitelná“, že ona pociťovaná „neschopnost“ je pouhou fikcí. Mysl, přitahovaná klidem a mírem přítomné Skutečnosti, se sama zklidňuje, vyciťuje tichou potencionalitu své vlastní prázdnoty, uvědomuje si absolutní Prázdnotu všech myšlenek, a tedy i představ jevů a tvarů, uvědomuje si svou vlastní sounáležitost s Celkem. Zároveň s tímto uvědomováním „sama sebe“ ve své pravé „tváři“ se v ní rodí nová zkušenost. Vděk. Vděk, který je zpočátku vnímán jakoby svázán s tím, že je jí „dovoleno“ být účastna v té přirozené Skutečnosti, později se sama stává tímto vděkem, a tak se ztrácí i potřeba rozlišení, a tedy i vydělení sama sebe. Tuto potřebu, zkušenost sama sebe jako neomezeného a bezpříčinného vděku, nakonec vede mysl k uvolnění i posledního pouta, pouta ke své vlastní existenci.

A teprve v tomto okamžiku, v okamžiku totálního vzdání se, tedy vzdání se i své vlastní individuální existence, se vše jakoby propojí, peripetie, viděné do této doby jako „objížďky“, „slepé cesty“, „záseky“ a jim podobné, jsou vnímány jako souvislé následování oné přitažlivosti přirozené Skutečnosti. Teprve v tomto bodě svolení k vlastní neexistenci je zcela jasně odkryto, že není cesty zpět, a že vlastně ani není cesty tam...

Vše je tak „právě tak, jak to je“.

Mistrovská zkratka (Převzato)

Your beliefs become your thoughts. Your thoughts become your words. Your words become your actions. Your actions become your habits. Your habits become your values. Your values become your destiny.

To, v co věříš, se stane tvými myšlenkami. Tvé myšlenky se stanou tvými slovy. Tvá slova se stanou tvými činy. Tvé činy se stanou tvými návyky. Tvé návyky se stanou tvými hodnotami. Tvé hodnoty se stanou tvým osudem.

Mahatma Gandhi

Gurupomožaleaťtonebolí (Převzato)

Hledající by chtěli najít, ale neodhodlají se k tomu ze strachu, že nalezení by je mohlo změnit...

Gurupomožaleaťtonebolí (Převzato)

Hledající by chtěli najít, ale neodhodlají se ze strachu, že nalezení by je mohlo změnit...

Neříkejte přátelé, že žijete v dokonale vyprázdněném světě, a momentálně neděláte nic jiného, než si hrajete s formami? (Převzato)

Pokud si vzpomeneš, je tomu tak asi už ... no, opravdu mnoho let, co jsem se z tebe snažil vytřískat přiznání, jakpak to máš se stabilizací neosobního pohledu, protože to v té době bylo a nebylo a docela se v tom jednomu dalo i plavat. Ne, že by se teď plavalo méně, ale je už jasnější, kde je problém a kde se to lomí.

Základem mi bylo pochopení, že je to ostří nože. Na jedné straně je to hodně podobné depresi - nazval bych to asi "uzavřeno" - z druhé strany je to podobné mánii - a to bych nazval "uzavřeno". Z jedné strany je to ztráta kontaktu se sama sebou v "okolí mé mysli" (těch uvozovek bych tak potřeboval hafo, neumím to totiž nejak jednoduše popsat, jde o to, že okolí je vnímáno jako cizí, ale vlivem zkušenosti rozprostřeného vědomí, to cizí není zase až tak cizí) a z druhé strany je to ztráta kontaktu s tím, co je vnímáno "za myslí".
Ta strana deprese je charakteristická bezdůvodnou (často i jen vnitřní) "nasraností" (díky za výborné slovo, on jistě ví kdo), jakouse vnitřní agresivní neurózou na všechno a hlavně sám na sebe, jakoby se nic nedařilo a nikde není ta neuvěřitelná lehkost bytí. Mysl je uzavřená - nic nevypouští ven. Vnějšku není rozuměno, je "cizí".
Ta strana druhá, ta je mnohem zrádnější, protože mysl vytváří zdání, že ta neuvěřitelná lehkost bytí je všude, je pociťováno, jakoby se to problematické klubíčko vlastní osoby někam ztratilo anebo rozplynulo. Vše je prosté, jednoduché, srozumitelné a jasné. A to je právě ten kámen úrazu. Vše je "pochopitelné" a "popsatelné", vše tedy probíhá jen a pouze v mysli, která se stala pouhým zrcadlem "vnějšku" a proto ji téměř nelze rozeznat. Mysl je také uzavřená, nic nepropouští, vše odráží. Stav je charakteristický přehráváním emocí a fabulováním za "vlastní" prožitků "jiných" předaných slovní formou - takže také velice jednoduše slovy popisovatelnými, zcela spolehlivě funguje empatie (mysl zcela odráží). Člověk v takovém stavu půsová neuvěřitelně "přitažlivě", hýří energií a vlastně - často i zcela nevědomky - je iniciátorem proydění energie, která však ale není transparentní, naopak, je obarvena vlastní "mánií" z tohoto stavu. Často se pak stává, hlavně v delším pobytu se stejnými lidmi, že vznikce vztah "dárce energie" a "příjemce energie", který končí "vyčerpáním" dárce a "nenasytností" příjemce. Ze zkušenosti vím, že obě varianty jsou v rovině "manické" fáze přibližně stejně časté.
To ostří je jakoby někde "mezi" těmito stavy a dalo by se popsat, jakoby mysl se stala zcela transparentní, později se ztrátou osobní sebeidentifikace je i ztracena identifikace s určitou (omezenou) myslí. Tento stav ztráty osobní sebeidentifikace je zcela charakteristický vnitřním tichem, ve kterém všechny podněty jsou vnímány jako pouhé jevy, takové to "zenové" - je děláno, je mluveno, je slyšeno.
Teoreticky je tento stav z vnějšku normálním jedincem nerozpoznatelný, protože mu chybí jistá forma sebereflexe ve smyslu "Copak to právě teď dělám - a proč?", protože normální jedinec v kontaktu s někým, kdo je v "otevřenu" se onoho ticha bojí, musí mluvit, neco dělat a jinak zalepovat tu příšernou hlubinu ticha, které si mysl ztotožňuje se svou vlastní smrtí. Osobní zkušenost smrti mysl trošku vychová, ale stále - pokud sama není ztišena v "otevřenu" se v kontaktu s tímto tichem kroutí a mrská - tlačí člověka do nějaké aktivity.
Stabilizace tohoto stavu se zdá být někde reálném "tady a teď" - ne v tom "tady a teď" udržované ve vědomí silou mysli. To ostří je docela přesný příměr, protože - pokud mohu soudit ze svých zkušeností - stačí fakt málo, a člověk si uvědomí, že už zase letí na jednu anebo na druhou stranu.
Reálné tady a teď - s odstupem pozorovatele - má cosi společné s transparentností mysli. Neznamená to, že by neměla být v pohybu. Znamená to však, že jí chybí setrvačnost. Prostě - hodíte do ní myšlenku a ona, možná trošku pozměněná, zase vypadne a NIC dál. Žádné rozvíjení tématu, žádné asociace, žádné emoce... Mimochodem - emoce, to je jako když do tichého lesního jezírka hodíš podvodní minu...

Prožívání Ničeho (Převzato)

ANANDA znamená blaženost, lásku a přátelskou povahu Vesmíru. Zakusíte-li Nejvyšší energii Stvoření (SAT) a stanete se jedním s Bytím nebo zakusíte aspekt Čistého Vědomí (CHIT), vstoupíte do stavu Božské Blaženosti a nekonečného štěstí (ANANDA). Toto je primární charakteristika Vesmíru, která je největším a nejhlubším stavem extáze, kterou kdy můžete zakusit s vaším Vyšším vědomím.

PARABRAHMA je Nejvyšší Bytí v jeho absolutním aspektu mimo čas a prostor. Je to esence Vesmíru, která má či nemá formu. Je to Nejvyšší Stvořitel.

Ananda znamená pocit blaženosti (ne lásky, láska není unitární), Sat znamená pocit opravdovosti, pravdivosti, bez potřeby ji nějak odůvodnit ani obhájit. Čit znamená uvědomění univerzálního vědomí. Spojení Sat-čit-ananda nelze rozdělit a popisovat zvlášť. Sat-čit-ananda je stav rozprostřeného vědomí (zbaveného omezení zvyku ztotožnění s určitou formou), které je samo sebe chápající jako opravdovost a skutečnost bez potřeby potvrzení, z čehož vyvěrá i onen pocit vnitřního osvobozování a tedy i vyvázání, který je pociťován jako naplnění. Toto naplnění je zcela zákonitě provázeno pocitem blaženosti, která je však vnímána pouze jako průvodní znak a není brána jako záměr či cíl. Zaměření na blaženost určité skupině lidí ukazuje cestu k spočinutí v tomto stavu rozprostřeného vědomí, cestu splývání opravdovosti uvědomění a naplnění.
Ke skutečnému prožitku "Ničeho" je potřeba opustit i sebeidentifikaci se stavem Sat-Čit-Ananda, protože ten stále ještě "něčím" je...

a jak poznám, že to nic je nic? To snad ani nejde.. pokud je to volnost, která neví, nenie tam nikto kto by sa ponáhlal o tom čokolvek povedať. Či ano? Ptám sa len na to kde berieš tu ístotu, že je sat-čit-ananda opuštěná? Mám len podozrenie, že to Nič, sa nedá neprožívat, aniž by to nebol zase stav.

sat-cit-ananda v sama sobě neví že je,neviditelná nepopsatelná neslyšitelná a přece existující.Až ve stavu VĚDOMÍ si sebe sama uvědomuje,přičemž neví kdo je.
Snaží-li se sama sebe poznat skrze vědomí Já jsem...to a to,dojde nakonec k pochopení že je nepoznatelná.
Může pak něco vydávat za pravdivé?
Jediné tvrzení Já vím že nic nevím je pravdou :)

Tvrdit Já jsem:Láska,sat-cit-ananda Bůh atd.je nepochopením skutečnosti.

Takto je to napsané dobře, stav sat-čit-ananda o sobě neví, přesto existuje. Není to emoce, aby to mohlo být prožíváno, není zde nikdo, kdo by tento stav "mohl" prožívat. Tento stav zde je stále, ztišením srdce a zklidněním mysli je ta branka v dosahu, stačí jen vstoupit.
To nic je ale jakoby esencí Sat-čit-anandy, je to vlastně popsatelné až k té "úzké vnitřní brance", popsatelné jako "prožitek", protože i ve stavu Sat-čit-ananda existuje vědomí, které si uvědomuje své prožívání. Dobrovolným vzdáním se tohoto prožívání se změní stav Sat-čit-ananda ve stav obtěžující (vyvolávající potřebu prožívat) a vše vede k potřebě průchodu onou úzkou brankou. Za ní je ono "nic", ten "prožitek" Nic je vlastně to poslední, co vědomí "prožije" při průchodu právě tou brankou. Je to absolutní smrt, totální dezintegrace, úplné pohroužení v Nic.

Pro představu, možná je to podobné...


Tu se opět zdálo, jako bych i nadále byl slepý a moje oči se otevřely, takže jsem mohl vidět.

Viděl jsem nebe, kde jsou ti, kteří uctívají Boha kvůli němu samotnému.
Ale nemohu říci, co jsem viděl, protože – zatímco jsem hleděl – stávalo se to stále větším, to, co zářilo, nabylo paprsků, jako by to předtím bylo jen mdlé, to, co bylo mocné, vyrostlo, jako by to předtím bylo jen malé, blaženost nabyla plnosti, jako by předtím byla jen nedostatkem.

To byl lesk. To byla sláva.

Vše, co zde na zemi září před našima očima, má od toho svůj lesk – ranní slunce svůj jas, večerní slunce svou nádheru, život sám svůj život. Bez toho by byly všechny oči mdlé, zlato žluté, nikoliv však zlaté.
Ano, ano – právě tak to je.“

Zmlkl a hleděl před sebe. Jeho oči zářily, jako by dosud viděl to, o čem mluvil. Nyní se jejich výraz změnil, místo vytržení nastoupil hluboký klid, který byl větší než klid smrti. Byl to klid života a smrti současně, jako by nesmiřitelné mocnosti zde splynuly v nějakou třetí, která je mocnější než obě dohromady.

Kandidát cítil zamrazení, jež se podobalo úzkosti i úctě. Holger začal opět mluvit:

„Byla tam rozmanitost, nadbytek rozmanitosti. Ale jedna věc byla společná – všechno existovalo ve velkém povznesení, dýchalo v úlevě, nemající mezí.

Ale podivné je, že věčné povznesení se mi stalo jakoby jhem, ač nikdy nemohlo unavit, a úlevu, která byla stále větší, jsem cítil jako břímě. Zíral jsem do slávy, ale nenalézal jsem jiné, pro které by to bylo takové, a – zatímco jsem zíral – slyšel jsem hlas, ne však mimo mne, který pravil:
‚Po čem pátráš v Boží slávě?‘
Odpověděl jsem, ale nepoužil jsem slov: ‚Pátrám po Bohu.‘
Hlas řekl: ‚Toto je sláva Boží.‘
Ptal jsem se opět:
‚Kde je Bůh sám?‘
Hlas odpověděl:
‚Ty, jenž si troufáš se zde tázat, otevři oči a viz!‘

A v téže chvíli jsem byl vyloučen ze slávy. Byla tak říkajíc za mnou.

Pode mnou bylo něco – mohu to snad nazvat… prostorou.
Nebyla v ní radost, myslel jsem si, ač jsem nic neviděl: ‚Vše, co je opak radosti, je zde uvnitř.‘

Ale za touto… prostorou jsem viděl jinou.

Nemám jméno, jímž bych ji mohl nazvat. Každé jméno je příliš velké.
Mohu ji nazvat pouští, mohu říci komora čeledínova. Obě jména jsou příliš velká, neboť něco znamenají.

Zde nebylo nic, na co by člověk mohl vložit ruku a co by mohl pojmenovat a nazvat svým. Ale touha mě táhla k ní a ačkoliv jsem již neslyšel žádný hlas, ani neviděl ukazatele cesty, věděl jsem, že tam chci.

Neboť tam uvnitř byl Bůh.

Ale když jsem chtěl projít bezradostnou prostoru, která byla před Boží chudobou, zastavil jsem se a pojala mne hrůza.
Hrůza byla déšť, který do mne pršel a vnikal jako zžírající led, rozpouštějící a ničící vše, co bylo mnou. Netroufal jsem si vejít zcela dovnitř, neboť jsem si netroufal přestat být já, netroufal jsem si dále žít a nebýt já.

Ale pak jsem opět viděl prostoru, jež byla tak nepatrná, že v ní nemohl být nikdo jiný kromě Boha a touha mě táhla vpřed a já si pomyslel:

‚Když přestáváš být, jsi blíže Bohu, než když se tu zastavíš a zůstaneš sám sebou.‘

Vešel jsem a zemřel smrtí, jež se podobá smrti našeho těla jako klidný spánek noční můře.“

Oční víčka mu klesla, tvář se zavřela. Seděl nehybně jako zprvu na kamenech schodů.

Cosi dopadlo na zem s krátkým, temným zvukem. Byl to Kandidátův doutník, který uhasl a nyní mu vypadl z prstů. Nezdvihl ho, ale zíral na Holgera, jež seděl tak blízko a zdál se být tak daleko, že nebylo možné myslet na spojení s ním. Pozoroval, že sám pohybuje rty v horlivé otázce: „Co pak? Co pak?“ Ale když si to plně uvědomil, nebyl s to se ptát. Bylo to, jako by se hrůza, kterou Holger cítil před boží chudobou, postavila do cesty této poslední otázce. Hluboký klid, jenž se nepodobal ani životu, ani smrti, spočíval na Holgerově postavě a šířil se od ní. Kandidát cítil instinktivní snahu zachránit se, on, který jindy bral většinu své potravy z ticha a mlčení, cítil před tímto tichem cosi, co se podobalo strachu, že by se jeho vědomí mohlo ponořit ke dnu a již nikdy se nevynořit. Kdyby něco nepodnikl, vír nekonečnosti by se ho chopil a stáhl ho s sebou. S napětím, jako by používal vší své síly, se shýbl, zdvihl doutník, zapálil ho a začal chodit sem a tam po místnosti. Ale ani to ještě nestačilo, musel přimět Holgera, aby mluvil, slyšet jeho živý hlas, cítit pohyb jeho myšlenek, a tak se zeptal:...

Opravdovost (Převzato)

Opravdovost je realita čistého Bytí. Protože ale nikdo z nás není ve své přirozené existenci nic jiného, než čisté Bytí samé, jsme jeho přímým projevem zasaženi vždy. Někdo více, někdo méně. Většinou to souvisí s tím, jak moc jsme schopni se uvolnit ze svého zvyku ztotožňovat sami sebe s nějakou konkrétní formou - například tělem (cítím, tedy jsem), myšlením (myslím, tedy jsem), význačností (jsem známý a uznávaný, tedy jsem), dokonalostí projevu (toto umím, tedy jsem) atd. - a jenom "prostě" čistě být.
Opravdovost v projevu se pozná jednoduše, je jako vanutí vánku - je lehká a občerstvuje. Máme však naučené zvyky si její lehkost snažit uchovávat "pro horší časy" (jako vzpomínky) a její schopnost občerstvovat si přivlastňujeme a tvrdíme, že to naše individuální existence přináší ono občerstvení.
Pokud nám v tomto někdo nastaví zrcadlo, a my máme možnost to vidět, vybereme si možnost to nevidět a zavíráme oči s tím, že nám ten někdo ubližuje.
Opravdovost je ale "vanutí ducha", nelze ji spoutat ani uchovat. Ona je zde i když my sami ji nevidíme. Jediná možnost je se jí plně poddat a tedy poddat se i onomu bezpodmínečnému a přirozenému čistému Bytí.
Není dokonalost ve slovech popsání, co je a co není opravdovost, ta dokonalost opravdovosti je uschována v té schopnosti se poddat. Úplně. Bez sebemenšího strachu o nějaké zachování své osobní tváře a také bez cenzury co tomu řeknou ostatní a shoduje-li se to s Mistry...
;-)

Krotká úvaha o potřebě pozemského štěstí (Převzato)

U mnoha lidí slyším neustálé lítostivé poznámky o tom, že by rádi klid, spokojenost, vyváženost, laskavosti od jiných, toleranci, štěstí a kdoví co ještě. Mezi lidmi zajímajícími se o sféru poznávání sama sebe je to dokonce bráno jako imperativ, signující úspěchy. Celkově je to však nesmysl.
Pominu otázku „kdo vlastně je ten, kdo chce pozemské štěstí“.
Jde mi o něco jiného.
Pokud si uvědomuji, že poznání vede k popření vlastní jedinečnosti ve prospěch Celku, Jednoty, nabývá otázka potřeby pozemského osobního (a také soukromého) štěstí až morbidní charakter. Na jedné straně vynakládá člověk obrovské prostředky k tomu, aby se vysvobodil z omezení tělesností a hmotou, na druhé straně si klade podmínky pro svou tělesnou a hmotnou existenci. Dokonce se setkávám i s čistým, zcela materialisticky chápaným, obchodováním – já tedy budu meditovat, cvičit, budu se tvářit laskavě a soucitně k ostatním, ale za to si žádám shovívavost se svou tělesností a alespoň kufr toho pozemského štěstí.
Na otázku ze směru „kde je tvá podstata“ automaticky většina odpovídá, že v duchovních oblastech, na praxi je ale zřejmé, že tato odpověď je pouhá teoretická póza vyčtená z knih, protože v jakékoli problematičtější situaci tatáž většina volá po laskavém, soucitném a shovívavém jednání v pozemské a hmotné rovině. Mnohdy je možné dokonce slyšet i zcela otevřené názory, že pokrok v duchovním poznání se zákonitě musí projevit i v hmotném dostatku a pozemském štěstí....
Jakoby se úplně zapomněla a ztratila ta primární myšlenka, že naše podstata není pozemsky hmotná, jakoby se zapomnělo, že ti praví mistři nikdy nestáli o pozemské věci, jakoby se zcela zapomnělo, že pravé štěstí tryská člověku ze srdce a podstata tohoto štěstí není pozemská, ba dokonce se nemusí ani v pozemské rovině vůbec projevovat.

Pro upřesnění - neznamená to, že člověk nemá být laskavý, klidný, vstřícný a štastný. Znamená to, že to má být opravdová laskavost, vstřícnost, skutečný klid a štěstí a ne jen - podle předem určeného scénáře - hrané umělohmotné náhražky.
Je mnohem opravdovější se vztekat, smutnět, radovat se, bláznit v souladu se svou podstatou a přímo z ní, než navenek zakrývat vnitřní pochody pomocí nějakého klišé.

Nezáleží na tom, jak moc zapůsobíme na své okolí. Podstatná je pouze ta opravdovost..

Vládne lidem svoboda nebo peníze? (Převzato)

Jste ochotni uvažovat o tom, co je napsáno níže?

Jaké jsou lidské vlády? Co je motivuje? Jsou to finanční a mocenské (=finanční) zájmy nebo touha poskytnout lidem svobodu od útlaku v nejrůznějších formách? Co je politika, co je "stabilní situace" – kýžený stav všech států světa? Je to dobrý stav? Jací asi jsou lidé, kteří mají na politiku, vlády, rozhodování vliv? Jaké mají motivy? Hýbou vládní představitelé a ti kteří je ovivňují světem dobrým směrem nebo pohyb dobrým směrem brzdí? Jsme dojeni jako dojné krávy, či jsme ve svých svobodných zemích činěni šťastnými ne na úkor přírody? Existuje správná cesta? Jdou touto cestou lidé? Jdou touto cestou v demokracii? Či zpoloviny (z té teoretické) ano a z poloviny (z té praktické) ne? Budeme se jednou stydět před Bohem za to, jak jsme zde žili? Líbí se vám to jak žijeme? Źe vaše děti budou jednou součástí toho samého koloběhu?

Vše, co zde vidím, je zde pro mne, ukazuje mi to mou vlastní identitu, ukazuje mi to má vlastní zkreslení i mé vlastní pochopení, ukazuje mi to mé vlastní "já" v souvztažnosti k tomu, že mi tak zároveň vykresluje můj návyk vydělovat své vlastní já z celku - "já" a "ti ostatní".

Ostatní jsou ale pouze fikcí mé mysli, ve všem - zapomenu-li na chvíli na zažraný zvyk vydělovat se - mohu nalézt sám sebe, je to projev mé skutečné podstaty.
Za vším, co nazýváme utrpení, vnímám pouze jedinou skutečnost, kterou zkresluje něco, co nazývám touha po individualitě. Tato touha má mnoho barev, jednou z nich je i to, co jsme zvyklí nazývat "můj" život. Ta touha je ale ve svém projevu brutální a agresivní, bez ohledů a bez hranic. Její pravé zpodobnění je indická bohyně Šakti, která, když má podmínky, mění svou podobu do vládcovské bohyně celého projeveného vesmíru.
Upřednostnění touhy po individualitě (ztotožněním se s individuální formou) otevírá bránu i jejím projevům.
Není zde nikdo "nadřízený", kdo by to mohl zastavit.
Není zde ani nikdo takový, kdo by mohl autorizovaně říci, že celé je to špatně.
Je to prostě tak, jak to je - a pokud se mi to nelíbí, musím hrábnout dovnitř, do sebe a začít rušit má vlastní ztotožnění se s individualitou. Jen tak mohu omezit pánovitost mé touhy nade mnou, nad mou myslí, a tak i nad "mým" světem. Dokážu-li zkrotit projevy své vlastní touhy po individualitě sám ve svém světě, projeví se to i ve světě, který vidím ("okolo sebe").
Život se tak sám od sebe stane volně plynoucím a harmonickým.
Svým způsobem je podobný pohled vykreslen v mnoha příbězích. Zrovna mne napadlo filmové zpracování Kunderovy "Nesnesitelné lehkosti bytí..."...