U mnoha lidí slyším neustálé lítostivé poznámky o tom, že by rádi klid, spokojenost, vyváženost, laskavosti od jiných, toleranci, štěstí a kdoví co ještě. Mezi lidmi zajímajícími se o sféru poznávání sama sebe je to dokonce bráno jako imperativ, signující úspěchy. Celkově je to však nesmysl.
Pominu otázku „kdo vlastně je ten, kdo chce pozemské štěstí“.
Jde mi o něco jiného.
Pokud si uvědomuji, že poznání vede k popření vlastní jedinečnosti ve prospěch Celku, Jednoty, nabývá otázka potřeby pozemského osobního (a také soukromého) štěstí až morbidní charakter. Na jedné straně vynakládá člověk obrovské prostředky k tomu, aby se vysvobodil z omezení tělesností a hmotou, na druhé straně si klade podmínky pro svou tělesnou a hmotnou existenci. Dokonce se setkávám i s čistým, zcela materialisticky chápaným, obchodováním – já tedy budu meditovat, cvičit, budu se tvářit laskavě a soucitně k ostatním, ale za to si žádám shovívavost se svou tělesností a alespoň kufr toho pozemského štěstí.
Na otázku ze směru „kde je tvá podstata“ automaticky většina odpovídá, že v duchovních oblastech, na praxi je ale zřejmé, že tato odpověď je pouhá teoretická póza vyčtená z knih, protože v jakékoli problematičtější situaci tatáž většina volá po laskavém, soucitném a shovívavém jednání v pozemské a hmotné rovině. Mnohdy je možné dokonce slyšet i zcela otevřené názory, že pokrok v duchovním poznání se zákonitě musí projevit i v hmotném dostatku a pozemském štěstí....
Jakoby se úplně zapomněla a ztratila ta primární myšlenka, že naše podstata není pozemsky hmotná, jakoby se zapomnělo, že ti praví mistři nikdy nestáli o pozemské věci, jakoby se zcela zapomnělo, že pravé štěstí tryská člověku ze srdce a podstata tohoto štěstí není pozemská, ba dokonce se nemusí ani v pozemské rovině vůbec projevovat.
Pro upřesnění - neznamená to, že člověk nemá být laskavý, klidný, vstřícný a štastný. Znamená to, že to má být opravdová laskavost, vstřícnost, skutečný klid a štěstí a ne jen - podle předem určeného scénáře - hrané umělohmotné náhražky.
Je mnohem opravdovější se vztekat, smutnět, radovat se, bláznit v souladu se svou podstatou a přímo z ní, než navenek zakrývat vnitřní pochody pomocí nějakého klišé.
Nezáleží na tom, jak moc zapůsobíme na své okolí. Podstatná je pouze ta opravdovost..
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat