Krize, tedy ty, které se odrážejí v mentální a emotívní sféře, jsme zvyklí chápat negativně. Pokusím se nastínit, že to není to „úplně vhodné“ chápání.
Krize lze nahlížet z mnoha různých směrů, jako krize vnější (takové, které se odehrávají vně mé identity, dotýkají se většinou většího počtu jedinců), anebo krize vnitřní (takové, které probíhají ve mně samém a, pokud to nedám najevo, málokdo vlastně o této situaci ve mně ví), krize mohou být samovolné (neumím najít příčinu, prostě „je to tady“), krize vyvolávané vnějšími událostmi, krize vyvolávané událostmi vnitřními (například pokusy řešit problémy silou - „vždyť to musím zvládnout sám“), krize statické (takové, které v daném protoru a čase nemají dostupné „řešení“), krize dynamické (takové, které mají tendenci „otevírat“ další „Pandořiny skříňky“) a tak dále.
Dalo by se říci, že - při troše ochoty se krizí zabývat i z méně osobního pohledu - krize je určité konkrétní "status quo", které pouze rozdílně vidíme a vnímáme (tato rozdílnost je většinou dána naší „zaujatostí“ to "takto" vidět a vnímat), což znamená, že fenomén zvaný krize obsahuje vždy všechny diskrétní elementy, ze kterých si pouze některé my sami více zviditelňujeme a ostatní nám tak zůstávají „utajeny“.
Pro to, co chci napsat postačí rozlišení krize z pohledu vnitřní relace se mnou samým. Použil bych rozdělení na krize ambicí a krize identity.
Krize ambicí jsou vyvolávány pokaždé, dostane-li se do konfrontace to, co si o sobě a svých schopnostech myslíme, s tím, jaké jsou zřetelné výsledky naší aktivity tyto představy realizovat.
Krize identity mají velmi podobnou strukturu, ale netýkají se nějaké realizace představ, vycházejí z konfrontace naší představy o sobě samých s ději a jevy, které dnes a denně prožíváme. Nakonec, neřešená krize ambic samovolně do krize identity přechází...
Pozitivní stránka každé krize je v akumulaci vnitřní energie „hybnosti“ vědomí, které je povětšinu jiné doby spíše minimální. Touto energií "provádí" vědomí změny ustálených postupů a zvyků, takže v krizi lze jednoduše využít této akumulace k odstranění či změně problémových návyků a zvyků, které by jindy nebylo v našich silách změnit. Jde jen o to, vědomě „naprogramovat“ naši mysl k tomu, aby takto naakumulovanou energii použila cíleně, do míst, která chceme změnit.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
8 komentářů:
Pěkně napsané! Ano pojem krize je spojen s popisem všech situací, při kterých se něco dramaticky mění a tato "změna" je doprovázena negativními emocemi.., přičemž k progresivní změně často ani kolikrát nedojde, protože ty emoce nás dál nepustí, což je velká škoda...
..."Jde jen o to, vědomě „naprogramovat“ naši mysl k tomu, aby takto naakumulovanou energii použila cíleně, do míst, která chceme změnit."...: jojo, to by bylo pěkné, kdyby to bylo možné :) já myslím, že mysl nelze spoutat, lze ji pouze pozorovat a pochopit, že vše se děje tak, jak se má dít a že vše je tak, jak má být - včetně toho, že se nám zdá, že existují nějáké krize. Kudykam
Mysl je vytvářena jako nástroj vědomí a obsahuje všechny potřebné prvky, které vědomí "potřebuje" pro vytvoření smysluplné zpětné vazby sama na sebe - sebeidentifikace.
Tvoje myšlenka o pochopení a pozorování mysli má základ v tom, že vnímáš mysl jakoby samostatně existující entitu, v podstatě na ničem nezávislou.
Pokud se ti podaří uvědomit si, že mysl je produkt vědomí, bude ti i okamžitě jasné, jak funguje to, co jsem se snažil nastínit v té myšlence o využití energie krizového stavu.
Psychofyzický organismus zvaný Kudykam chápe mysl jako součást celku a skrze něj promlouvá vědomí. Mysl je nezávislá na Kudykamovi, je jen projevem vědomí - v rámci celku. Koncept krizových stavů nelze obecně uplatnit v praxi tím, že by to tak někdo chtěl a rozhodl se to tak udělat. Musí se počkat, až se to stane - až to nějáký psychofyzický organismus bude potřebovat v rámci chodu celku. Myšlenky se objevují a mizí a jaká bude rakce na ně, to není zavislé na naší vůli ale na potřebě celku. Všechny koncepce nás oddalují od jednoty - klidu a míru. Proto i koncepce poučení z krizového vývoje je jen legrace, kterou vědomí vytváří v rámci vesmírného divadla. Zkusme nehrát, ale jen vnímat. Pochopením vznikne ticho a nepotřeba koncepcí. Vše co napíšu je napadnutelné (jako každý koncept) a tak se mi zdá, že to ticho by bylo možná nejlepšejší. Čekám tedy, až se stane, že ticho nastane. Zatím ale celek potřebuje, abych tady pindal :)
Psychofyzický organismus zvaný Kudykam už tím, že něco chápe, užívá mysl a určuje jí formu a tvar, směr i obsah. Ta metoda využití krizového stavu je v podstatě zcela totéž, jen potřeba "chápat" je zaměněna za potřebu zklidnění a prohloubení, z čehož samovolně vyplyne i forma projevu, která k uspokojení této potřeby vede. ;-)
Kudykam je jen organismus, skrze který je chápáno, slyšeno, viděno... Není konajícím, je jen nástrojem, skrze který je konáno. Pochopením tohoto neosobního stavu vznikne harmonie a klid - konec pokusů něco si myslet, něco konat. To se jen tak jeví, že Kudykam užívá mysl :)
To, že si myslíš, že konáš, že tvoříš, že něco měníš - to je pak důvodem k tomu, že mohou existovat výčitky svědomí a pochybnosti o tom, zda bylo konáno správně a pochybnosti o tom, zda jsou věci tak jak mají být. A přichází pak na řadu i koncepce poučení z krizového vývoje.
Pokud je to tak, jak píšeš, není zde ani možnost příčiny projevu toho, co bychom mohli nazvat krizí. A pokud zde není příčina ani projev sám, proč se vůbec zabývat tím, zda by, kdyby?
Vše je jen tak, jak právě je. Nic víc ale také i nic míň.
;-)
:)))
Okomentovat