Neříkejte přátelé, že žijete v dokonale vyprázdněném světě, a momentálně neděláte nic jiného, než si hrajete s formami? (Převzato)

Pokud si vzpomeneš, je tomu tak asi už ... no, opravdu mnoho let, co jsem se z tebe snažil vytřískat přiznání, jakpak to máš se stabilizací neosobního pohledu, protože to v té době bylo a nebylo a docela se v tom jednomu dalo i plavat. Ne, že by se teď plavalo méně, ale je už jasnější, kde je problém a kde se to lomí.

Základem mi bylo pochopení, že je to ostří nože. Na jedné straně je to hodně podobné depresi - nazval bych to asi "uzavřeno" - z druhé strany je to podobné mánii - a to bych nazval "uzavřeno". Z jedné strany je to ztráta kontaktu se sama sebou v "okolí mé mysli" (těch uvozovek bych tak potřeboval hafo, neumím to totiž nejak jednoduše popsat, jde o to, že okolí je vnímáno jako cizí, ale vlivem zkušenosti rozprostřeného vědomí, to cizí není zase až tak cizí) a z druhé strany je to ztráta kontaktu s tím, co je vnímáno "za myslí".
Ta strana deprese je charakteristická bezdůvodnou (často i jen vnitřní) "nasraností" (díky za výborné slovo, on jistě ví kdo), jakouse vnitřní agresivní neurózou na všechno a hlavně sám na sebe, jakoby se nic nedařilo a nikde není ta neuvěřitelná lehkost bytí. Mysl je uzavřená - nic nevypouští ven. Vnějšku není rozuměno, je "cizí".
Ta strana druhá, ta je mnohem zrádnější, protože mysl vytváří zdání, že ta neuvěřitelná lehkost bytí je všude, je pociťováno, jakoby se to problematické klubíčko vlastní osoby někam ztratilo anebo rozplynulo. Vše je prosté, jednoduché, srozumitelné a jasné. A to je právě ten kámen úrazu. Vše je "pochopitelné" a "popsatelné", vše tedy probíhá jen a pouze v mysli, která se stala pouhým zrcadlem "vnějšku" a proto ji téměř nelze rozeznat. Mysl je také uzavřená, nic nepropouští, vše odráží. Stav je charakteristický přehráváním emocí a fabulováním za "vlastní" prožitků "jiných" předaných slovní formou - takže také velice jednoduše slovy popisovatelnými, zcela spolehlivě funguje empatie (mysl zcela odráží). Člověk v takovém stavu půsová neuvěřitelně "přitažlivě", hýří energií a vlastně - často i zcela nevědomky - je iniciátorem proydění energie, která však ale není transparentní, naopak, je obarvena vlastní "mánií" z tohoto stavu. Často se pak stává, hlavně v delším pobytu se stejnými lidmi, že vznikce vztah "dárce energie" a "příjemce energie", který končí "vyčerpáním" dárce a "nenasytností" příjemce. Ze zkušenosti vím, že obě varianty jsou v rovině "manické" fáze přibližně stejně časté.
To ostří je jakoby někde "mezi" těmito stavy a dalo by se popsat, jakoby mysl se stala zcela transparentní, později se ztrátou osobní sebeidentifikace je i ztracena identifikace s určitou (omezenou) myslí. Tento stav ztráty osobní sebeidentifikace je zcela charakteristický vnitřním tichem, ve kterém všechny podněty jsou vnímány jako pouhé jevy, takové to "zenové" - je děláno, je mluveno, je slyšeno.
Teoreticky je tento stav z vnějšku normálním jedincem nerozpoznatelný, protože mu chybí jistá forma sebereflexe ve smyslu "Copak to právě teď dělám - a proč?", protože normální jedinec v kontaktu s někým, kdo je v "otevřenu" se onoho ticha bojí, musí mluvit, neco dělat a jinak zalepovat tu příšernou hlubinu ticha, které si mysl ztotožňuje se svou vlastní smrtí. Osobní zkušenost smrti mysl trošku vychová, ale stále - pokud sama není ztišena v "otevřenu" se v kontaktu s tímto tichem kroutí a mrská - tlačí člověka do nějaké aktivity.
Stabilizace tohoto stavu se zdá být někde reálném "tady a teď" - ne v tom "tady a teď" udržované ve vědomí silou mysli. To ostří je docela přesný příměr, protože - pokud mohu soudit ze svých zkušeností - stačí fakt málo, a člověk si uvědomí, že už zase letí na jednu anebo na druhou stranu.
Reálné tady a teď - s odstupem pozorovatele - má cosi společné s transparentností mysli. Neznamená to, že by neměla být v pohybu. Znamená to však, že jí chybí setrvačnost. Prostě - hodíte do ní myšlenku a ona, možná trošku pozměněná, zase vypadne a NIC dál. Žádné rozvíjení tématu, žádné asociace, žádné emoce... Mimochodem - emoce, to je jako když do tichého lesního jezírka hodíš podvodní minu...