Není cesty zpět

Současnost je neproměnlivější Skutečností. Pro mnoho lidí je to zároveň i ta nejhorší věc, která je mohla potkat. Na jedné straně pociťují zkostnatělost zvyků minulosti, na straně druhé zase známou jistotu a bezpečnost věcí, které vnímají, jako „že se již udály“. Tato rozpolcenost se jim promítá i do budoucnosti. Na straně jedné jde o libé představy naplnění životních i jiných snů, na straně druhé panický strach, že tyto představy v budoucnosti naplněny nebudou, a tedy i že nebude naplněn očekávaný smysl jejich privátní a intimní existence. Obě zaujatosti, zaujatost minulostí i zaujatost budoucností, jsou pouhé úniky mysli z kruté reality přítomné Skutečnosti. Ona i ta nejhorší zklamání v minulosti jsou pouhými zklamáními, které „se prostě staly“, i ta nejhorší představa budoucnosti je vnímána jen jako představa, která se stát „nemusí“. S přítomností je to však úplně jiné – v přítomnosti si mysl uvědomuje, že není s to s ní manipulovat. Tato bezmocnost mysli vzhledem k přítomné Skutečnosti mysl vede k víře v naději využít nějakých „švindlů“ a „podvodů“ k přizpůsobování přítomnosti, pomocí mystiky, magie, vypočítavé oběti, a tak podobně.

Tato neschopnost přijmout přítomnou Skutečnost takovou jaká právě je, vede mysl k uličkám, ve kterých si chtě-nechtě musí uvědomovat svou vlastní bezmoc, a tedy i zákonitou závislost sama sebe na té přítomné Skutečnosti, ba dokonce i svou vlastní odvislost od této Skutečnosti.

S přibývajícími zkušenostmi s přítomnou Skutečností mysl pociťuje jistou blaženou přitažlivost této Skutečnosti, která jakoby hojila její bolest z vlastní neschopnosti a bezmocnosti. Protože ale ještě není ochotna uznat svou vlastní neskutečnost, vytváří si různé fikce, kterými se snaží udržet alespoň zdání své vlastní nezávislé existence. Jednou takovou fikcí je „duchovní cesta“, která má za cíl otupit ostří Skutečnosti, že individualita, a tedy i individuální mysl, je pouhou iluzí, ale naopak má uzákonit představu, že individuální mysl je vlastně rovnocenná vědomí bdělé přítomnosti, že existuje jakási imaginární možnost „sjednocení“ přítomné Skutečnosti s iluzorní individuální existencí mysli, a tedy i zachování její „nezávislé“ existence.

Každým dalším „činem“ je však iluzornost této představy o možném „sjednocení“ prohlížena jako odkrývanější a odkrytější. Mysl se dostává do úzkých a začíná prahnout po „Návratu do stavu nevědomosti“, po návratu „zpět“.

Tento návrat však není možný. A není možný ani tehdy, jsou-li aplikovány stimulanty zapomnění, ba dokonce není možný ani ve smyslu „formálního“ ukončení fyzické existence. Touha po individualitě totiž udržuje individuální vědomí konzistentní i v případě ztráty fyzické reprezentace, a tedy lze i říci, že pro takto svázané vědomí existuje něco jako jakási forma re-projekce v hmotné formě. Ve Skutečnosti to však je pouze zase jen stejná iluze, jen proběhly jisté změny ve vnímání toho, co je vnímáno jako „minulost“ a „budoucnost“.

Není tedy žádné „cesty“ zpět, i když v imaginárním čase individualizované formy vědomí může existovat taková iluze, která dokonce může vyústit i do snah tuto „cestu zpět“ realizovat.

Ve Skutečnosti je to jen prostor pro zjemnění a zcitlivění vnímání oné blažené přitažlivosti Přítomnosti, která jakoby generovala motivaci tuto přitažlivost následovat. Tato přitažlivost získává na významu, a mysl si uvědomuje, že ona pociťovaná bezmoc je „řešitelná“, že ona pociťovaná „neschopnost“ je pouhou fikcí. Mysl, přitahovaná klidem a mírem přítomné Skutečnosti, se sama zklidňuje, vyciťuje tichou potencionalitu své vlastní prázdnoty, uvědomuje si absolutní Prázdnotu všech myšlenek, a tedy i představ jevů a tvarů, uvědomuje si svou vlastní sounáležitost s Celkem. Zároveň s tímto uvědomováním „sama sebe“ ve své pravé „tváři“ se v ní rodí nová zkušenost. Vděk. Vděk, který je zpočátku vnímán jakoby svázán s tím, že je jí „dovoleno“ být účastna v té přirozené Skutečnosti, později se sama stává tímto vděkem, a tak se ztrácí i potřeba rozlišení, a tedy i vydělení sama sebe. Tuto potřebu, zkušenost sama sebe jako neomezeného a bezpříčinného vděku, nakonec vede mysl k uvolnění i posledního pouta, pouta ke své vlastní existenci.

A teprve v tomto okamžiku, v okamžiku totálního vzdání se, tedy vzdání se i své vlastní individuální existence, se vše jakoby propojí, peripetie, viděné do této doby jako „objížďky“, „slepé cesty“, „záseky“ a jim podobné, jsou vnímány jako souvislé následování oné přitažlivosti přirozené Skutečnosti. Teprve v tomto bodě svolení k vlastní neexistenci je zcela jasně odkryto, že není cesty zpět, a že vlastně ani není cesty tam...

Vše je tak „právě tak, jak to je“.