Vědomí je Vše? (1)

Předhodím vám tedy několik pár postřehů. Začnu u vědomí kontra nevědomí. V principu je to slovní hříčka, protože to rozlišení nesouvisí s vědomím - jako kategorií pro uvědomění - ale s uvědoměním a neuvědoměním - jako s kategorií směru pozornosti. To, že jsme se naučili nazývat skutečnost mimo zorné pole zaostřené pozornosti nevědomím, nám ještě nedalo žádný argument s tímto "nevědomím" pracovat jako s objektivně existující kategorií. Takže – můj závěr – vědomí je kategorie reflexe pozornosti, může nabývat formy individuálního vědomí, kdy je pozornost automaticky (zvykem) zaostřována zpět k formě vědomí individuality (tj. sebeidentifikace) a tak i potvrzení samostatné existence této individuality.

K tomu, aby vědomí bylo schopno realizovat proces uvědomování ale potřebuje něco, co mu slouží jako nástroj pro rozlišení. Bez tohoto nástroje je vědomí pouze pasivní a možná by se dalo nazvat i jako „spící“ (tj. samo si sebe neuvědomující). Proces uvědomování je totiž zaávislý na rozlišení (pojmenování a určení hranic „existence“ toho, co je „si“ uvědomováno).

Vědomí k tomuto rozlišení používá něco, co by se dalo nazvat „referenční rovinou projevení“, něco co dokáže vytvářet schémata rozlišení (dokáže „vytvářet“ zdánlivou objektivitu jevů, jejich formy a jejich „děje“). To „něco“ se dá nazvat myslí, jakožto projektorem i projekčním plátnem „myšlenek“.

Vědomí bez mysli je často zaměňováno za stav mysli „bez projevu“ - tj. uměle vyvolaný nestabilní stav, kdy je silou vůle (většinou nepochopením rad "papírového gurua") mysli vnucena pasivita. Základem pro odlišení těchto dvou je skutečnost, že vědomí bez mysli je stabilní stav („šunjatá“, někdy nazývaný také „čtvrtým stavem“ - stavem „prázdna“ ale pozor - ne „pusta“), kdežto stav vnucené pasivity mysli je stav nestabilní, právě protože je myslí identifikován jako stav „pustoty“ a tedy i stavem jejího „konce existence“, který v ní vyvolává okamžitou – a pro toho, kdo do této slepé uličky mysl již zahnal také i velmi nepříjemnou reakci – odmítnutí své vlastní „neexistence“ (něco jako „pud sebezáchovy“ aplikovaný na stavební prvek „uvědomění své individuální existence“, na mysl).

Mysl si vytváří schematický aparát (slova, pocity, vztahy, návyky atd.), kterými provádí ono vyhraničení jevu, jeho identifikaci (rozlišení a pojmenování) a k tomu i vázaný „postoj“ (tj. zaujetí schematického „stanoviska“ - mista odkud je jev pozorován). Tento aparát má nejen funkci identifikace – tj. nám zdaleka nejznámější funkci, ale má i funkci, kterou jsem nazval „vyhraničení jevu“ - což není z hlediska individuálního vědomí nic jiného, než vlastní tvorba jevu jako na tomto individuálním vědomí nezávislé entity. Z hlediska vědomí, které již není svázáno s omezením pozornosti na vědomí individuality (tj. „svou“ vlastní rozlišenou identitu) jsou takto viděny všechny jevy jen jako neskutečné a proměnlivé stíny na projekčním plátně mysli, z hlediska omezeného vědomí individuality jsou viděny jako neproměnlivé „objektivní skutečnosti“, které mají svou vlastní individuální existenci. Podle míry omezení vědomí individuality již aplikovanými schématy se tak mohou některé jevy jevit jako „uvědomované přímo“ a jiné jako „uvědomované post factum“, tedy takové, které jsme si zvykli nazývat jako „nevědomé“.

Výše napsané pro mne vyplývá ze základních charakteristik nelinearity „uvědomovacího“ procesu, kdy do čisté reflexe podnětů vědomím je vkládána jistá forma zkreslení a také i ztráty prvotní informace. Mírou tohoto zkreslování a ztráty je míra omezenosti vědomí individuální myslí (tj. „vědomí individuality“), která je dána ztotožnením vlastní identity s vymezenou individuální identitou. Důsledkem není však jen omezení, zkreslení a ztráta přímého vidění, ale také i ztotožnění „se“ (záměna pravé identity za myslí projektovanou individuální identitu) a tedy i připoutání „se“ k formám projevu. Toto omezení „se“ takto vytváří „kruhovou obranu“ proti přímému odhalení, takže v tomto „svém malém světě“ je vše navzájem propojeno tak, že se to jeví, jakoby se vše navzájem dokazovalo. Jediným rušivým prvkem je stav „vědomí bez mysli“, stav, který tuto „kruhovou obranu“ zcela ruší od základů. A proto je myslí „náhradou“ za tento stav vytvářen stav „konce vlastní existence“ tak nepříjemně, aby vědomí byla vnucena averze se tímto směrem pokoušet směřovat pozornost.

Ranní úvaha (Převzato)

Začnu narozením. Při narození je vědomí[1] neomezované myslí[2], protože ta je ještě po nějakou dobu ve stavu „uvyklosti“ na formu existence mimo zákon setrvačnosti.

Neomezované vědomí má tedy schopnost zcela plné recepce, není omezováno ani projekcí[3] ani „obarvováním“[4]. Na druhou stranu je v této době v jakémsi „vakuu“, které mu dává z počátku velmi pasivní charakteristiku.

Souměrně s tím, jak se probouzí mysl, a moduluje pozornost „svým“ směrem, je pozornost stále více aktivizována stává se více a více odpovídající „novým“ podmínkám. Protože mysl je okouzlena množstvím podnětů, které stále více vznikají odrazem a lomem pozornosti o omezení, které mysl do paprsku pozornosti stále více vkládá, vzniká jakási zpětná reakce vědomí, které se stále více přizpůsobuje „novým podmínkám“ a tak si „přelaďuje“ škály rozlišovacích stupnic podle konkrétního stavu.

A právě tím přeladěním na jednu stranu získá mnohem větší schopnost „sounáležitosti“ s „novou formou“ „prostředí“, ale na druhou stranu některé jevy se dostávají mimo jeho „přeladěné“ rozlišovací schopnosti.

V praxi to vypadá většinou tak, že dítě zpočátku nemá zjevně schopnosti vhodné pro prostředí, ve kterém se zrodilo, je překvapováno jistými nároky nové formy (hmotná potrava, potřeba interakcí s prostředím, „uvězněním“ v jakési „vymezené a těžké hmotě“ atd.), avšak ve velmi krátké době se rámcově „přizpůsobí“ této nové formě a v podstatě „zapomíná“ na svou předchozí formu okouzleno možnostmi formy nové. (paralelně, dítě nemá větší problémy se přizpůsobit „změně prostředí“, například stěhováním, na rozdíl od „dospělého“, který mnohdy v novém prostředí, v důsledku své neschopnosti se přizpůsobit, „umírá“).

Doba „seznamování se“ s novou formou je dána dobou prvotní zasyceností podněty a „přebudováváním“ adekvátního „reflexního“ systému reakcí. Pokud použiji své osobní zkušenosti, tak se tak děje cca do 10 až 12 měsíců. V této době nastává zcela radikální změna projevů dítěte, od projevů reflexních k projevům s vlastní aktivitou a s vlastním záměrem – dítě se naučilo základní formu existence tohoto prostředí, která je jednoduše vyjádřitelná jako „zákon setrvačnosti“. Zprvu objevuje kouzlo „já chci“, později se dopracovává k formě barteru „když mi to dáš, budu hodný/á“. V tomto lakonickém vyjádření je ukryto mnohem více, než je zprvu viditelné.

Já chci je prvotní forma uvědomění si sama sebe jako „jednotky“. Není ještě zcela jasná hierarchie vztahu, dítě později už rozlišuje „já“ a “okolí“, ale v prvotní fázi je stále si ne zcela jisto s tím „já“. Je to dáno právě tou rozprostřeností pozornosti a jejím pozvolným zaostřováním myslí. Moment „já chci“ identifikuje okamžik, kdy pozornost věnovaná studiem vlastních možností je „uspokojena“ a je zaměřena na studium korelací toho „prvotního já“ a „ostatního“. Reflexí je automaticky přiřazena vymezující forma vlastní existenci („ý/á“), a od této chvíle je vlastní existence v této formě brána jako fakt a většinou již dále tento fakt není zkoumán, neberu-li v tomto v potaz období vymezování individuality, kde jde však hlavně o to, aby „okolí“ vzalo vážně onu osobní individualitu. Teprve po jejím odmítnutí „okolím“ je zde prostor pro obnovení sebereflexí, avšak tyto již nejsou zcela prosty „záměru“ a tedy v mnoha případech nejdou o mnoho hlouběji, než jen na povrch.

Vrátím-li se však k bodu onoho „uspokojení“ toho triumfelátu „mysl“, „pozornost“, „vědomí“, dostanu se do začarovaného kruhu.

-------------------------------------------------------------------------

[1] vědomí je představitelná reflexívní složka pozornosti, což znamená, že je to pouze REGISTRUJÍCI složka, která nemá v zásadě prostředky paprsek pozornosti pozměňovat. Pozornost je představitelná jako světlo vysílané ze svého zdroje, může být rozprostřené, případně i zaostřené, pokud něco osvětluje, má i schopnost se odrazit a případně i vracet se ke svému zdroji.

[2] Mysl je představitelná jako zdrojová složka pozornosti. Její schopnost je s pozorností pracovat a tedy ji zaostřovat, modulovat (osvědčil se mi pojem „obarvovat“, protože takové „obarvení“ některé „barvy“ sice zvýrazní, ale na druhou stranu zase jiné barvy „překryje“), je to v podstatě jediná aktivní složka.

[3] Projekce je představitelná, jako vznik odrazu vzoru do nějak omezeného prostředí. Pokud můhu počítat s technickými základy, technické výkresy jsou vlastně projekcí třírozměrných pevněhmotných objektů do dvou rozměrů. Protože je jejich „skutečná“ forma projekcí omezena, je potřeba k „rekonstrukci“ mít minimálně tři obrazy (projekce), které jsou navzájem ve vztahu jednoznačnosti (ortogonální projekce), tzn. Pohledy jimi zobrazované jsou navzájem kolmé.

[4] Obarvování je představitelné jako „záměrná“ modulace spektra pozornosti a to hlavně z důvodu akcentace (?„vyzdvižení“, „zesílení“) určitých složek pozornosti. Tak jako například mohu „bílé“ světlo obarvit žlutým filtrem proto, abych snížil reflexi světla od částic vody v mlze, a tedy v mlze i lépe „viděl“, stejně tak může mysl již primárně generovat nelineární spektrum paprsku pozornosti a tak ho „vybavit“ schopností „vložené selekce“.

Co je smyslem života... ? (Převzato)

Co je smyslem života?

Z toho se dá "vybruslit" jednoduchou frází: Smyslem života je život sám.

Ale to je - do jisté doby - opravdu jen fráze, a jako taková, je neuspokojivá.

Ono je velmi složité jakkoli zdůvodňovat, jakkoli argumentovat - dokud není přirozeně jasné, co vlastně život je.

Jako lidé si většinou za pojem život vkládáme naši soukromou existenci. Rádi bychom, aby náš život obhájil nás samotné. Ať už ve formě toho, že nějak vynikneme nad své okolí, anebo tak, že po nás zůstane v okolí dlouhou dobu zřetelná stopa.

Jenže má to háček - k tomu, abychom sebe jakkoli povýšili, nutně musíme své okolí ponížit, aby po nás zůstala zřetelná stopa, musíme zahladit stopy svého okolí.

Od určité chvíle ale cítíme, že se těmito činnostmi jaksi "prohřešujeme". Není podstatné, jak k tomuto bodu dospějeme, většinou ale je prvotní impulz zcela mimo rozumovou a intelektuální složku - prostě - neumíme si to nijak zdůvodnit: najednou to jednoduše začneme cítit. Zpočátku se mysl snaží udržet svou pozici "vládce" a snaží se hledat něco, jakýsi objektivní prvek, vůči kterému by mohla ono "prohřešování" uchopit. Vytváří si jakési "univerzální" prvky - Boha, Nebe, Peklo, Mistra, Morálku, Absolutno atd. Pokud k takové projekci mysl dospěje, začne ihned provádět své "tanečky" - snaží se onen (veskrze imaginární, bohužel) prvek ovlivňovat, sliby, intenzivní askezí, umělou pokorou, propagací tohoto "objektivního" prvku ve svém okolí. To vše s cílem ujednodušit si získání vlastního povýšení a zanechat stopu - pokud možno tak, aby se zároveň neobjevovalo to "prohřešování se".

Po nějaké době mysl projde mnoha variantami takové činnosti, a je nucena připustit, že ona není tím "vládcem". Pro někoho je takové poznání vysvobozením, pro jiného je to veskrze horrorový prožitek. Mnoho lidí, ze strachu, couvne a vrátí se zpět do koloběhu projekcí a představ mysli. Tito se dají jednoduše rozpoznat - i když navenek působí velmi sebejistě a dokáží přesvědčovat davy, jsou vevnitř velice smutní. Pečlivě svůj smutek ukrývají, protože znají příčinu, kterou je právě onen strach z opuštení právě těch vztahových konstruktů mysli. Většinou se přirovnávají k lidem, stojícím na břehu moře, toužícími se vřadit do toho klubka jiných lidí, kteří v moři radostně plavou, avšak nedostatek důvěry v to, že je moře ponese stejně jako ty ostatní, a zároveň také přemrštěná připoutanost k jejich soukromé existenci, jim zabraňuje do moře vůbec vstoupit.

Ta mysl, která připustí, že není vládcem, a že dokonce ani není onoho "vládce" schopna ovlivňovat pro své osobní cíle, ta mysl se zklidní a stane se harmonickou složkou něčeho, co zde objektivně je a neustále si to samo o sobě plyne. Někdy je to zobrazováno jako oceán, který je ve své podstatě zcela klidný a v neustálém souladu - i když na něm lze pozorovat jakýsi vnější neklid ve formě pohybu hladiny a proudů pod hladinou. To většinou tehdy, zaostříme-li se na nějaký malý výsek, kterým chceme onen oceán abstrahovat a uchopit. Pokud ale svůj pohled odostříme, uvidíme obrovskou sílu neochvějného klidu.

Podřízení mysli tomuto "něčemu" vyústí okamžitě v počátku v "rozprostření se" v tomto "něčem", a později v "rozplynutí se" v tom.

To "něco", to lze pojmenovat slovem život.

Pomocí výše napsaného by možná mohla být odstraněna ta frázovitost počáteční věty: Smysl života je život sám. Ve svém důsledku je to však totální přehodnocení významu slova život - z formy, kterou vnímá mysl orienovaná na vlastní soukromou existenci (a tedy i k takové existenci i bytostně připoutaná a nesnášející jakékoliv informace, že tato připoutanost je vlastně jen slepá ulička), na formu podřízení se této všezahrnující harmonii.

Smyslem života by mohla být právě tato cesta, ale není tomu tak. Tato cesta je již ze svého principu silně soukromá a její povýšení na nějaký smysl by nakonec vlastně zabránilo onomu podřízení se všudypřítomné harmonii. Smyslem života by mohlo být ono podřízení se, ale také není - zase by se jen akcentovala ona soukromá složka na úkor všeprostupující harmonie.

Smyslem života je jen život sám. Život ve svém neochvějném klidu a zároveň i ve svém nepřestávajícím pohybu. Lidská mysl a tedy potažmo člověk, v tomto nemá jiného smyslu, než se jen na chvíli stát zosobnění určitého pohybu a následně se zase rozplynout v tom klidu a harmonii.

Tak nějak předpokládám, že tohle není ta očekávaná odpověď na tvou otázku - protože v harmonii s otázkou okamžitě vyvstává i odpověď - a ty se stále jen ptáš. Zkusím se tedy zaostřit na nějaký ten konkrétní bod.

Lidská mysl vnitřně ví, že ve své podstatě je jen velmi dočasným odleskem. Právě proto chce tu dočasnost co nejvíce prodloužit, chce obhájit svou privátní suverenitu, svou neodvislost. Proto se snaží, seč může, nalézat zdůvodnění, že vlastně existuje nezávisle (myslím, tedy jsem), hledá důkazy své viditelnosti reflexí od jiných individualit (v komunikaci, v touze soupeřit a vynikat, v touze vydělit se). Ty se jí stávají na nějakou dobu smyslem její existence. V duchu tohoto smyslu se snaží překračovat své vlastní hranice, hranice svého okolí - jen aby dosáhla kýžené objektivizace své soukromé existence.

Teprve nenaplněním těchto tužeb - po vyzkoušení všelijakých možných variant a způsobů a většinou nakonec jen z čirého zoufalství - nachází smysl v onom podřízení se, zařazení se, a konečně, i následném rozplynutí se. Teprve tento smysl jakoby naplní onu vnitřní rozervanost - vlastně jen prostou touhu po oné harmonii. Teprve takto mysl dosáhne vnitřního klidu a možnosti se rozplynout.

Možná by se tedy dalo říci, že pro soukromou existenci lze nalézt smysl v tom, vysvobodit se z této omezenosti, vysvobodit se z té soukromosti, osvobodit se z oné zuby-nehty udržované představy individuální existence. Pokud přistoupím k tomuto vyjádření, dá se říci, že jakákoli forma rozpoznávání záblesků klidu a harmonie - opravdových, ne jen předstíraných myslí s cílem zachovat si svou individualitu a zdání role "vládce" - naplnění tohoto smyslu velmi napomáhá. Rozpoznání oné soukromé role v tom zosobnění určitého pohybu onoho klidu a harmonie je také velmi nápomocné. Většinou jde o jakási vyjádření (hudba, text, obraz, tanec, atd.), takže individuální pokusy vyjádřit, jak onu roli v pohybu, tak i onen klid harmonie, vytvořit onu výjimečnou stopu v běhu života, a na podkladě jejích odlesků se stát funkční součástí celku a následně se nesnažit bránit v okamžiku, kdy pohyb utichá, to by mohlo být skutečným smyslem existence v pohledu z oné soukromé mysli.

Přeji krásný den.


www.jitrnizeme.cz

O naplnění smyslu života (Převzato)

Svým způsobem je naplnění života tou nejzákladnější otázkou provázející celý náš život. Neustále máme tendence touto otázkou poměřovat vše, co protkáváme. Stále zkoušíme možné odpovědi. Poznáme však tu jedinou, správnou?

Zkusíme-li přehlédnout vše to, co nás potkalo, koho jsme potkali, uvědomíme si, že vlastně všichni neustále bloudíme, neustále hledáme a stále nic nenacházíme.

Při tom všem si však ani neuvědomíme, že se pozvolna v nás ta otázka změnila. Neptáme se na naplnění smyslu života, ale ptáme se na naplnění smyslu našeho vlastního života. Předpokládáme, že tyto dvě veci přinejmenším spolu souvisí anebo jsou přímo totožné. Není však tomu tak.

Celým životem se nám tak vine stále jedna a tatáž neodbytná otázka: Budeme celou svou existencí budovat osobní individualitu, jeji odlišitelnou formu, její výjimečnost, anebo svou existenci založíme na nabídce oběti, odevzdání této individuality, ve službě její podstatě?

Odpověď na takto položenou otázku je určující pro směřování celého našeho života. Ne každému se podaří za svůj život dojít k nějaké, natož jednoznačné, odpovědi. Dlouhou dobu to zkoušíme dokonce i tak, že hrajeme jakoby na obě strany, ale i tato hra je jen formou zvyšování tlaku právě na potřebu dosíci jednoznačnou odpověď.

Většina, dokonce i těch hráčů na "dvě strany", však jednoznačně, svým jednáním a svými postoji, volí budování své vlastní individuality. Deklarují svou osobu, snaží se jí vtisknout zdání nezávislosti tím, že ji jednoznačně pojmenovávají, usilovně ji vtiskují konkrétní charakteristiky, snaží se vyzískat ze svého okolí zpětné potvrzení své jedinečnosti. Tato činnost má i svou druhou stranu, připoutává je k jejich výtvoru, připoutává je k oné individualitě, se všemi klady i zápory takového připoutání. Zároveň však ztrácejí přímý kontakt s nepodmíněnou existencí, ztrácejí kontakt se skutečností a dokonce i se svou vlastní podstatou.

Ve snaze o zamezení důsledků těchto ztrát začínají využívat v nepřiměřené míře svou individuální mysl, která - zbavena konfrontace se svou podstatou - počne modifikovat skutečnost do formy imaginárních konstruktů, netvořených skutečností, ale pouze jejími formálními reflexemi. Mysl vytvoří slova, emoce, pocity a z nich sestaví svůj vlastní obraz skutečnosti takové, kterou si představuje ona sama. Protože ale stejně fungují i další individuální mysli, v rámci vzájemných reflexí sebepotvrzování si své výtvory vyměňují a předávají. Vzhledem k tomu, že vlastně všechny tyto produkty mysli bez přímého kontaktu se skutečností samy vycházejí z reflexí této skutečnosti, mohou se velmi často shodovat a tím jen více a více utvrzovat tyto individuální mysli v tom, že právě toto je ta pravá skutečnost.

Pravá skutečnost to však není. Jedním z náznaků tohoto nesouladu je fakt, že žádné dvě individuální mysli se nejsou s to shodnout na svých vlastních rolích, na svém vlastním smyslu, hlavně vůči sobě samým a svému okolí. A právě konfrontací různých a různě individualizovaných myslí znovu a mnohem intenzivněji vyvstane otázka onoho primárního smyslu života a formy jeho naplnění.

Individuální mysl si je vnitřně vědoma své omezenosti. Právě proto se neustále snaží získávat nové a nové podněty a informace, vytváří systémy a hierarchie, snaží se obsáhnout celou skutečnost, snaží se sama sebe této skutečnosti nadřadit. Tato snaha má ale jeden nepříjemný vedlejší efekt - nadřazení se skutečnosti vlastně tuto mysl vyděluje z této skutečnosti, mysl ztrácí kontakt se zřídlem života a stává se neživou, neživotnou, neschopnou prožívání, neschopnou projevu. Z jejího nositele se tak stává smutná postava procházející životem nedotknuta, neschopna nalézt vlastní naplnění, neschopna naplnit smysl života.

To vše vypadá jako propletený zmatený a dost pravděpodobně i "začarovaný" kruh. Jak ten kruh odčarovat?

Historie nám nabízí několik podobných řešení, de facto postavených na zcela stejném základě. Naučit se zapomínat na prošlapané cestičky jiných, zapomenout na velevýznačné schémat různých směrů rozvíjení závislosti na představách mysli, na různých klišé (například "mohu to a to a nesmím to a to..."), a to vše nahradit neplánovanou přirozeností. Něco ve smyslu - pokud to, co právě dělám, nevyjadřuje mne a mé aktuální rozpoložení, je to zbytečné, zadržuje mne to, dokonce mne to může až zavádět na různá scestí.

Neexistuje žádná jiná univerzální forma, jejíž dodržování zákonitě vede k naplnění našeho života, než být takoví, jací ve skutečnosti opravdu jsme. Kdo ale ve skutečnosti opravdu jsme? Když jsme už jednou zahodili všechny koncepty "kým bychom být mohli", nebudeme se k nim zrovna teď vracet. Narodili jsme se bez konceptů, takže, ergo - kladívko - žádné koncepty nejsou potřeba. Narodili jsme se... - to by mohl být i vhodný návod jak na to.

Vraťme se do svého dětství, kdy naše mysl nebyla až tak individualizovaná, kdy jsme vnímali a cítili naplno, kdy nic nebylo nemožné, kdy jsme přijímali vše jako zcela přirozené. Vzpomeňme si, co že bylo tou naší hybnou silou, silou která nám dávala smysl, zdůvodnění, obhajobu i identitu?

Byla to schopnost tvořit bez konceptů, byla to tvorba, která nás nás v daném okamžiku zcela pohlcovala a zároveň i naplňovala. Ta vazba je velmi důležitá - bylo-li naše já tvorbou zcela pohlceno, byli jsme zároveň i my naplněni. Nebyl až tak důležitý konkrétní výsledek, často se výsledek měnil podle momentální situace, a mnohdy vlastně ani žádný výsledek neexistoval a dokonce nikdo nějaký takový "výsledek" ani neočekával. Důležité bylo jen to vytváření. Tvořili jsme situace, příběhy, světy, tvořili jsme sami sebe.

Tentýž princip můžeme nalézt u všech lidí, které nazýváme velikány, ať už vědy, umění i všeho možného. Všichni tvořili, a v té tvorbě se ztrácela jejich oddělenost od tvořeného. Tvorba je vedla k přirozenému projevu sama sebe, zkonkretizovala pomíjivý okamžik vnitřního naplnění, stala se smyslem jejich života. Všichni jistě známe tradovaný příběh dvou postav, Mozarta a Salieriho. Mozart tvořil přirozeně, ve své tvorbě se zcela ztrácel a tato tvorba jej naplňovala. Mozart ke svému tvoření nepotřeboval zaběhlá schémata - tím, že se ve své tvorbě zcela ztrácel, umožnil zcela přirozeně své podstatě ničím neomezený přístup k jejímu projevu v jeho tvorbě. Salieri vytvářel dle ověřených schémat, jeho tvorba byla technicky vycizelovaná. Z pohledu dnešních dnů je Salieriho tvorba jakoby bez života, bez radostné energie naplnění. Mozartova tvorba je dnes nazývána geniální a někdy i božskou.

Myslím si, že nejkratší cestou ke své opravdové podstatě vede právě přes přirozené tvoření. Přirozené vnímám vše vyvěrající odněkud zevnitř, z jádra mé existence, bez korekcí mé mysli, za dobu mého života přeplněnou koncepty, představami, schématy. Pokud je má tvorba přirozená, poznám to - naplňuje mne nadzemskou radostí s příměsí jisté bázně a obrovské pokory. Ať už je to melodie, zpěv, obraz, báseň či jen prosté dřevěné "štokrle", po dokončení velmi často v němém úžasu zírám na to, co bylo mou neumělou pomocí vytvořeno. Všechny mé nedokonalosti, neznalosti "technik" jsou použity v harmonickém celku, navzájem se vyvažují a vytváří plastičnost, životaschopnot i životnost vytvořeného. Zdaleka překračují všechny mé hranice a tak vytvářejí výzvu k ještě hlubšímu ponoření se do tvorby, a tak ještě větší ztrátě všeho, co mohu nazvat mé, ve prospěch umožnění ničím neomezeného projevu podstaty. (Přivlastnění si této podstaty slovem "mé" vnímám jako nepatřičné, zkreslující a dokonce i matoucí.)

Oněmělý údiv, vnitřní naplnění, hlubokou radost vnitřního klidu tak vnímám jako naplnění smyslu života. Není v tom však nic složitého, pokud není složité samo to zapomenout na své představy o sama sobě. A kdo to ještě potřebuje - "odměna" je nezměrná...


www.jitrnizeme.cz

Odosobnění (Převzato)

Všechny mi známé metodiky odosobnění jsou odvozeny od jedné skutečnosti, která se dá vyjádřit paradoxem: vše co lze pojmenovat je jen předmět mysli a zároveň mysl všechny předměty současně vytváří.

Principem odosobnění je proniknutí do procesu ztotožňování se s myslí a jejími předměty následné "uvolnění" [z] tohoto procesu. (Tohle téma by by si zasloužilo velice detailně "rozpitvat", protože v současné době ho vnímám jako velmi blokující - mnoho lidí se zcela neuvědoměle nepřímo s myslí ztotožňuje, předpokládá, že vše je mysl, což je dovádí ke stavu jistého "status quo", protože mysl je možné "překročit" - jenže to také znamená, že překročením roviny mysli ztratíme schopnost uvědomění své oddělenosti - schopnosti viděné popsat slovy a tak se z viděného "vydělit" a opečovávat si svou jedinečnost; právě ten pocit jedinečnosti brání mnohým opustit onu rovinu mysli - a tím také dojít k "otevření" pravého významu odosobnění).

To jsou tedy dva "body", ve kterých lze odosobnění "načrtnout" - pojmenovávání a vytváření.

Pojmenovávání je velice prostá skutečnost, ve které se zobrazuje neschopnost mysli opustit koncept "osoby" a "zosobňování". Jsme naučeni vše pojmenovávat, vše vnímat v kontextu jakýchsi rozlišitelných jmen/názvů a tak vlastně jen neustále dáváme mysli další a další "potravu" pro hlubší a jemnější rozlišování - vytváření nových jmen.

Vytváření je spíše skrytá složka, která není na první pohled zřetelná, ale v nadhledu je více než jednoznačná. Vyjdu-li z toho, že vše projevené je tvořeno mysli (nemyslím teď nějakou individuálně jednoznačnou mysl "nějaké osoby", například v pojetí mnoha lidí "Boha Stvořitele", myslím ten konglomerát vzniklý promítnutím obsahu všech individuálních myslí do projekce tzv. "Kosmické mysli", mnohdy nepřímo a ne zcela přesně pojmenovávané jako "Kosmické zákony").

Vlastní vytváření jde popsat jako proces "detailizace" projevené formy - něco, jako když z kostky mramoru sochař vypreparovává jeho vlastní představu tvaru sochy - v jedné chvíli je to jen kostka, v další již mnoho lidí v tom uvidí předobraz výsledné sochy, v následující je již třeba jasné, zda socha bude zobrazením těla muže či ženy, dalším opracováváním vyjde "napovrch" obličej - a tak se vlastně dá pokračovat v detailech do nekonečna - propracovat například nehty, vrásky, jednotlivé póry atd. Sochař je vlastně jen omezen strukturou použitého materiálu - jemností struktury mramoru - tzn. rozlišitelností jednotlivých odlišitelných částí, například čar.

V mysli je to však umocněno tím, že mysl při detailní tvorbě umožňuje ve vztahu s výše popsaným "pojmenováváním" měnit i onu základní "strukturu" projevené formy. Jako příklad můžeme použít vidění světa ve vztahu s vlnově-částicovou teorií materie. Záleží na tom, CO CHCEME VIDĚT a je jen otázkou vhodně zaměřené pozornosti a schopnosti rozlišit detail (POJMENOVAT!!!), a mysl změní své "zaostření" a najednou je "vše" - co jsme CHTĚLI VIDĚT/"POZNÁVAT" - zřetelné.

Naučení se těmto dvěma formám práce s myslí - zaostřit pozornost pomocí mysli na nekonečně malý bod a zaostřit pozornost pomocí mysli do nekonečna - jsou vlastně přístupné výklady "prvého a druhého buddhistického vnoru".

Vlastního "uvolnění se od osoby" - odosobnění - je tedy možné jak tím, že přestaneme "pojmenovávat/rozlišovat" ("cesta Boddhisatvy") anebo z druhé strany zastavením procesu vytváření projevených forem myslí ("cesta Mudrce").

Proč vzniká potřeba něco hledat?

Dovolil bych si vznést základní otázku MOTIVACE: toho, proč lidé "duchovně hledají", co je v tomto motivu obsaženo?
Ta otázka PROČ (za něčím jít, o něco usilovat, směřovat k, stávat se čím, vyvíjet se..)

Ona vyjadřuje jakési subjektivní motivy (Pohnutky- Potřeby-Prání) a od ní se následně odvíjí i ty Přístupy-Provedení-Postupy, tedy otázka JAK.

Proč tedy vzniká potřeba něco hledat?

Na tohle docela přesně odpovídá Christina Grof ve své knížce „Žízeň po celistvosti“ (v originále: Thirst for Wholeness: Attachment, Addiction, and the Spiritual Path),

i v knihách, které jsou psány ve spolupráci s manželem:

Spiritual Emergency: When Personal Transformation Becomes a Crisis

The Stormy Search for the Self

Beyond Death: The Gates of Consciousness

Stormy search for the self : understanding and living with spiritual emergency

Dle jejího, ale i mého, nejlepšího „svědomí“ ta potřeba vychází ze stavu uvědomění si vnitřní necelistvosti. Jenže Christina neřeší - zcela automaticky položenou otázku – odkud pramení to „vědomí“, že jde o „necelistvost“, respektive, jak to, že všichni véme, že existuje „celistvost“.

Podle mne toto uvědomění celistvosti přichází ve stejném okamžiku uvědomění si necelistvosti a z mého současného chápání Skutečnosti takové, jakou ji vnímám, je to i logické. Pokud si vzpomeneš na tu naši debatku o skutečnosti, jsoucnu, o realitě a jejích projevených formách i neprojevených formách, o projevu a neprojevu (projevenu a neprojevenu), možná si vzpomeneš i na to, že jsem se ti snažil sdělit, že realita je jen jakási část skutečnosti. Jakoby skutečnost byla mnou chápána jako celek, realita její viditelná, „zřetelná“ část, kerá má projevenou a neprojevenou formu a celý tento komplex, mnou nazvaný realita, je synonymem pro mnou preferované „projeveno“ a doplněk do celku zase nazývám „neprojeveno“.

A tady je to dále pro mne již zcela přehledně „jasné“ – individualita v konfrontaci se svým projevem narazí na jistou formálnost popisu „já“, a protože je její pozornost zaměřena směrem k projevu a projevenu, zjistí, že je vlastně „vydělena“, vymezena a tedy i ohraničena, „oddělena“ - přesně v této posloupnosti. Toto „oddělení“ nazve prostorem, časem, a počne zjišťovat a „kontrolovat“ toto „oddělení“, hlavně ve smyslu, zda ji náhodou nějak „neomezuje“ (tzn. podprahová identifikace „znalosti“ celku a jeho „neomezitelnosti“). Při té kontrole „zjistí“, že je „vlastně“ omezena a začne ten pravý „kolotoč“, který neskončí do té doby, dokud si nepřipustá, že omezena být může, že může být omezena totálně – tzn. neexistovat, atd... To je už ale pak zcela jiný příběh...

Takže ten základ odpovědi na tu otázku o motivaci vidím v tom, že je pociťována necelistvost na podkladě podprahového vědomí existence celistvosti. Ta necelistvost je pociťována jako omezení, později jako omezení „vlaství existence“ (individuality)...

Jak tedy na to? (Převzato)

Pane Paříku a pane Tomáši,
dobře tedy - přistupuji na vaše učení. Nyní mě, prosím, veďte. Nemám síly vést se sám. Potřebuji vaše rady. Prosím napište mi, jak mám správně postupovat na stezce? Jaká má být náplň mé denní formální praxe meditace? Co mám přesně v meditaci dělat či nedělat? Co mám cvičit? Jak mám meditovat v činnosti? Jak si mám poradit s myslí, abych jí uklidnil a spojil s Já? Jak poznám svoji pravou podstatu? Jak mám ovládnout sexuální pud? Jak stále spočívat v Já, v sahadža samádhi? Doporučte mi prosím konkrétní články, ve kterých o těchto problematikách pojednáváte a metodicky vše vysvětlujete, abych dle těchto pokynů mohl kráčet. Jsem technik, proto potřebuji know-how - návody k praxi. Existují vůbec? Kde jej naleznu? Na webu www.kauza-vacek.blogspot.com jsem žádný článek pojednávající o duchovní praxi vedoucí k Bohu nenalezl. Je tam jen jakási špína. Předem děkuji za odpověď založenou na vašich vlastních vnitřních zkušenostech a dosažení.

Michal Dočkal



Pane Dočkale,
ani po přečtení Vašeho dopisu není zcela jasné, co vlastně chcete. Chcete vedení anebo Poznání? Píšete, že přistupujete na nějaké učení, avšak žádné učení samo – bez Vaší opravdovosti a upřímnosti - vámi požadované Poznání nepřináší, a naopak, opravdovost a upřímnost přirozeně naplňující Váš život i vše, co za života děláte, Poznání přináší bez nutnosti sledovat nějaké „učení“. Píšete, že nemáte sílu vést se sám a žádáte o pomoc. Pokusím se Vám takovou pomoc zprostředkovat, bez nároku na nějakou vaši reakci.

Z Vašeho textu nelze jednoznačně určit, za koho sám sebe považujete, a tedy ani nelze určit to, co by Vám pomohlo nejvíce, takže, po krátkém úvodu pro „naladění“ Vaší mysli, si dovolím reagovat na Vaše otázky.

Úplně nejjednodušší „stezku“ k Poznání podstaty Skutečnosti a Bytí byste měl, kdybyste nebyl ještě ani začátečník – Vaše mysl by nebyla obtížena představami jak To má vypadat a jak ne. Když byste byl v pozici začátečníka, který má sice nějaké ty představy o Skutečnosti a Bytí, ale tyto představy by byly jen útržkovité a nesystematické, takže stejně většinu životních situací byste musel řešit svou intuicí - ponořením se do hlubin svého Já (o kterém zatím asi ani nevíte, že to „To Já“ vlastně je). Pokud byste byl v pozici pokročilého, měl byste již svou mysl plnu představ o tom, jaké by ta Skutečnost a Bytí měly být, představ o tom, že je lze „dobýt“ či jinak „získat“ (dosáhnout). Tyto Vaše představy by vám vyplnily celý Váš život a vy byste vlastně svůj život od těchto představ odvíjel...

Ano, dá se říci, že čím více člověk sám sebe (tedy přesněji: představu o sobě samém) považuje za „pokročilejší“, tím více je ztotožněn s odleskem Skutečného bytí, který mylně nazývá „sám sebou“...


Prosím napište mi, jak mám správně postupovat na stezce?

Máte-li potřebu někam po nějaké stezce „postupovat“, a hlavně to přece musí být jen „správně“, je možné, že Vaším cílem je překročení povrchní hmotné existence tady a teď, například (odhaduji) pomocí metody Sebedotazování (Atmavičary). Avšak ve smé mysli stále dělíte vše na já a zbytek. Kde však je místo pro nějaké rozdíly mezi „já“ a „ty“, které se vztahují jen a pouze k tělu? Když tedy obrátíte mysl do nitra a hledáte zdroj myšlenek, kde je „já“ a kde je „ty“? Zkuste tedy hledat a být ono „Já“, které zahrnuje vše. A pokud se shodneme, že ono „Já“ zahrnuje vše, nic jiného již nepotřebujete a nikdy již potřebovat ani nebudete – ani někam postupovat, ani něco hodnotit.


Jaká má být náplň mé denní formální praxe meditace?

Pokud ještě udržujete představu, že meditaci je potřeba něčím naplňovat zkuste to, například, následovným způsobem:
Musíte se zbavit myšlenky, že jste bez Poznání, neosvícený, a že jste „Já“ dosud nerealizoval. Vy jste „Já“. Byla snad někdy doba, kdy jste si nebyl vědom tohoto „Já“? Je zde snad někdo, kdo si není vědom „Já“? Ať použijete jakékoli prostředky, vždy se musíte nakonec vrátit k onomu „Já“ - proč tedy nezůstávat v „Já“ hned tady a teď? K nazírání na svět, i k přemýšlení o něm je nezbytné ono „Já“. Proto svět není od tohoto „Já“ odlišný. A tak i zcela nevědomý člověk, když vidí předměty a objekty, ve skutečnosti vidí pouze „Já“.


Co mám přesně v meditaci dělat či nedělat?

Zcela nejpodstatnější je se neztotožňovat s předměty a jevy mysli. Pokud ale přijmete můj pohled na meditaci, která je vlastně hlavně jen formálním pojmenováním stavu klidu mysli, můžete ve vnitřním tichu mlčet, Mlčení je stav meditace bez duševní činnosti. Podmanění mysli je meditace; hluboká meditace je věčnou řečí. Ticho je neustále promlouvající, věčná řeč. Je to věčný proud řeči. Ano, je přerušován mluvením, protože slova překáží této němé řeči. Člověk se může přednáškami bavit po dlouhé hodiny, avšak sám se nezmění. Mluvená nauka není tak výmluvná jako mlčení. Mlčení je tou nejlepší meditací.


Co mám cvičit?

Z výše napsaného by to již mohlo být zcela jasné, ale pro jistotu to tedy zopakujme.
Hlavní a nejzákladnější je vnitřní neztotožnění se s nějakým vztahem k dějům a činnostem. V takto – zpočátku i uměle – vytvářeném odstupu jsou najednou zřetelné všechny ty nitky, které by bez oné odtažitosti nebyly vůbec postřehnuty a jejichž neznalost vede na mylnou představu, že „to přece činím a konám já“, s troškou znalosti mystiky spíše ve formě „to přece konám Já“.
Dalším neobejitelným pravidlem by mohlo být pravidlo hledání neutrálního bodu, jógově by se toto pravidlo mohlo nazvat Asparsa – nadhled nad protiklady. Jde o to, nenechat se unést vlastní myslí k jednoznačnému závěru je to tak a tak, ale pokusit se nalézt také i protipól k tomuto závěru a teprve poté zaujmout anebo nezaujmout nějaké konkrétní stanovisko.
Pokud je pro vás vše výše napsané velmi složité, zkuste velice prostou a jednoduchou formu opakování jména Božího, takzvanou džapu. I když je to metoda velice prostá, je-li prováděna správně, funguje naprosto dokonale, obdobně jako metody mnohem složitější. Opakujte neustále jméno Boží, kdykoli a kdekoli. Důležité je, abyste to činil s plným odevzdáním se, bez nároku na nějakou „odměnu“. Po nějaké době zjistíte, že opakování jména Božího probíhá zcela automaticky, bez vašeho přičinění. Dnešní vaše pochyby jsou vytvářeny na podkladě mylného ztotožnění se s myslí, například i v tom „konání“ džapy. Ustavení automatického opakování by vám mohlo objasnit vztah vás a vaší mysli. Džapa totiž znamená podržení jedné jediné myšlenky s vyloučením všech ostatních myšlenek. To je její účel. Taková situace vede okamžitě k hlubokému pohroužení, které končí realizací Já.


Jak mám meditovat v činnosti?

Ta otázka vede na otázku, co je to meditace. Meditace rozhodně není sezení v nějakém sedu. Naopak, meditace je stav vědomí, v ideálním případě je tento stav zcela nezávislý na nějaké pozici těla. Na druhou stranu, hlavně v situaci, kdy není možné navodit samovolně meditativní stav mysli, může být nějaká forma stabilizace těla nápomocna navození meditativního stavu vědomí jako celku. Velice dobrou formou stabilizace těla jsou asány z hathajógy (opravdu všechny!), které vždy mají svou stabilní část. Stejně dobře může zafungovat pomalá a vědomá chůze, stejně dobře může zafungovat i zcela přirozená denní činnost těla.
Vaše otázka má ale podtext, který ukazuje, že existují jakési nedostatky v pochopení. Hlavně asi jde o ten fakt, že si stále spojujete činnost těla s činností vědomí. Jsou to naprosto rozdílné „činnosti“, takže bych spíše z počátku doporučil věnovat se přednostně tomuto bodu a teprve po jeho vyřešení se zabývat nějakou meditací. Pokud totiž neexistuje jasná hranice mezi vědomím a tělem, není možné navodit ani klid mysli, který je zcela podstatnou součástí každé meditace, protože spojování vědomí s tělem vede na neustálé vnímání rušení onoho klidu právě existencí těla, například už jeho dýcháním, prouděním krve atd. Pokuste se udržet myšlenku, že vše se jen děje, že nevystupujete jako činitel ani konatel. Nejprve je potřeba úsilí, abyste si to stále pamatoval, po chvíli ale tato potřeba úsilí zmizí. Stane se to přirozenou a spojitou praxí. Činnost bude pokračovat sama od sebe a váš klid nebude rušen. Meditace je naší pravou podstatou. Nyní to nazýváme meditací, protože vás vaše myšlenky ruší. Když jsou tyto myšlenky rozptýleny, zůstanete pouze vy, prost všech myšlenek, a to je vaše pravá přirozenost, kterou se nyní snažíte ulovit odmítáním jiných myšlenek. Když se ale v praxi ne-konajícího utvrdíte, pravá podstata se objeví jako opravdová meditace zcela sama.


Jak si mám poradit s myslí, abych jí uklidnil a spojil s Já?

Zde je patrna jakási zeď ve vašem myšlení. Pokud chcete svou mysl spojovat s Já, pravděpodobně se dostáváte na rovinu, která není ani přirozená a není ani opravdová. Ve skutečnosti nic mimo ono Já neexistuje, takže už jen představa nějakého nuceného spojování se musí zákonitě zakládat na neskutečné představě oddělenosti od Já. Ten klíčový bod je totiž v tom, že nepoužíváte své vědomí, ale naopak preferujete mysl k tomu, aby poznávala sama sebe. To je ale velice častý problém, který není až tak jednoduché rozseknout. Základem je uvědomění si, že mysl je pouze jedna z forem projevu vědomí a tedy – jako každá forma – je ve své podstatě zcela neskutečná. Chcete-li zklidnit mysl, je potřeba abyste ji přestal dodávat energii k její existenci. Tato energie je zjednodušeně popsána jako zaměření pozornosti na předměty mysli, respektive i na mysl samu. Jakýkoli pokus o slovní popis je takovým zaměřením pozornosti, jakékoli ztotožnění se s předmětem mysli vede k zaměření pozornosti také. To je ta nejtěžší cesta.
Existuje však zkratka, která nevede jen ke zklidnění mysli, ale k uvědomění si mysli jako formy projevu vědomí a následně i k jejímu neprojevování. Tato cesta je velmi prostá, jeden starý pán ji vysvětloval slovy „přejít cestu dlouhou třicet centimetrů“.
Stačí, abyste těžiště své existence vědomě začal přemisťovat ze středu čela do středu hrudníku. Není až tak důležité „kam“ přesně. Zkusíte-li to, to „správné“ místo se projeví zcela samo. Ve své prapůvodní podstatě totiž mysl neexistuje. Je-li uvědoměno Já, pak neexistuje mysl, která by měla být ovládnuta. Já září stále, i když mysl pomine. Ať mysl osoby, která uskutečnila Já, je činná anebo je v klidu, existuje pouze Já. Mysl, tělo, svět, nejsou mimo toto Já. Mohou snad být něčím jiným, než Já? Když jsme si vědomi Já, proč se trápit ještě nějakými stíny?


Jak poznám svoji pravou podstatu?

Pravděpodobně nijak. Pokud ji neznáte teď, a myslíte si, že musíte něco vykonat, abyste ji poznal, tak pravděpodobně nijak. Bez své pravé podstaty nemůžete existovat, avšak vaše pravá podstata není jen „vaše“. Položte si tu otázku jinak: Jak poznám pravou podstatu? A hned bude jasné to, co jsem napsal na začátku odstavce. Pravá podstata je zde, a pokud existuje tento svět není možné, aby nebyla. Pravou podstatu nemůžete „poznat“ - jako oddělená entita – pravou podstatu můžete pouze přijmout – jako její vlastní projev. A přijmout ji musíte takovou jaká je, bez pokusů o její změnu či opravu. Tak to prostě je a jinak to nikdy nebude. Největší překážkou je představa, že nejste spojen s Já, se svou pravou podstatou. Prostě jen představa, že jste nerealizoval. Musíte se této myšlenky zbavit. Vy jste Já – byla snad někdy doba, kdy jste si nebyl vědom toho Já?


Jak mám ovládnout sexuální pud?

Na to je mnoho technik, žádná však nebude fungovat, dokud si neodpovíte na otázku „proč vlastně chci ovládat sexuální pud?“
Sexuální pud je vlastností těla, práce s energiemi těla vede ke ztotožnění se s tělem, se vznikem zvyku tělo používat a odvozovat od něj svou vlastní existenci. Otázka „proč to vlastně chci“ je tedy velmi podstatná.
Se sexuálním pudem, jakožto i s jakýmkoli pudem, je to stejné, jako se zklidňováním mysli. Čím více se jím zabýváme, tím je silnější. Sílí z energie naším vědomím mu věnované...
Sexuální pud není však nic jiného, než jinak formovaná touha po blaženosti zkušenosti Já. Cítíme se šťastni, je-li mysl ve styku s příjemnými věcmi. Je to blaženost vlastní Já a kromě ní jiné není. Není ani cizí ani vzdálená. Automaticky se noříte do Já ve chvílích, které považujete za příjemné – toto ponoření vrcholí v Já samojediném. Avšak myšlenkovou asociací ztotožňujeme tuto blaženost s věcmi či událostmi. Ve skutečností je v nás, je naší podstatou, protože jsme v těchto chvílích nevědomky v Já pohrouženi. Stane-li se tak vědomě a s přesvědčením, které pramení ze zkušenosti, že jste vlastně Já, které je zdrojem veškeré blaženosti. Já se pak stane onou jedinou zkušeností, a tento stav nazýváme uskutečnění. Mnoho učitelů i Mistrů chce jen jediné – aby se jejich žáci vědomě ponořili do svého Já, do svého srdce. Takto ponořeni nebudou se již více zabývat nějakými problémy se sebeovládáním, zmatkem z různých informačních zdrojů – jsou totiž přímo u pramene...


Jak stále spočívat v Já, v sahadža samádhi?

Vaše podstata je neustále ve stavu, který pojmenováváte jako „samadhi“. Pouze vaše zaměření se na jevy v mysli vyvolává pocit odloučenosti od své vlastní podstaty a tedy i neuvědomění si onoho spočívání v tomto samadhi.
Člověka nejvíce vytrhává s pohroužení jeho připoutanost k projevu, k činnosti, o které se domnívá, že ji provádí on sám, respektive, že ji provádí svým tělem. Již pocit „činím“ je zábranou. Tažte se neustále sama sebe „Kdo činí?“. Neustále pamatujte, kdo ve své podstatě jste. Pak vás činnost nebude poutat, bude pokračovat zcela samočinně. Neusilujte ani o činnost ale zároveň ani o zřeknutí se činnosti. Vaše úsilí je totiž otroctvím. Co je určeno, aby se stalo, to se také stane. Ponechte vše Vyšší moci.


www.kauza-vacek.blogspot.com

Identita a sebeidentifikace (4)

Ahoj,

necítím se v pozici, kdy bych ti mohl být příliš k užitku. To období kdy narůstá nespokojenost a je potřeba něco „udělat“ znám ale také. Život nás však někdy zavede do situací, kdy na vlastní sebepátrací aktivity prostě nezbývá energie. Je to něco jako „jsem rád, že alespoň přežívám“. Na druhou stranu, ve chvílích když se zastavíš, obvykle jen z touhy po chvíli klidu a úlevě, je to podobné tomu, co popisuješ v okamžicích ztišení... pak Jistota pramenící z hlubiny věčného majestátu tu zeje sama před sebou, bez tvaru a bez formy, nepatří tomu človíčkovi a přece on není tak zcela mimo. Ona si totiž sebe opuštěním jeho vědomí všimla, jakoby sklouzla po tom co měla s človíčkem společné – po kvalitě „jeho“ vědomí. Nejsem teď schopen psát příliš o mechanizmech „odlupování se“, ono to „se“ není nic pevně definovaného, to co se „vylupuje“ je vědomí samotného Citu. Z pohledu sebe coby človíčka to je něco co se děje mimo mě, mohu si jen všimnout různých souvislostí, mohu se držet vědomí sebe a nebo tomu mohu nebránit. Držet se vědomí sebe není problém, mám pocit, že se celý svět spojil, jen aby škádlit všechny živly ve mně a donutil mě reagovat, zaujímat postoje a donutil mě být sebou. Na druhou stranu prázdnota všeho kam se podívám a únava jen tím že jsem, prostupující do morku kostí, táhne vědomí do klidu. Nevím zda vnímám správně co jsi napsal, ale tu zranitelnou nahotu není třeba nějak držet, ani to nejde, ona se objeví sama stačí počkat a pak jen dovolit aby se prohloubila. A ta blokace může být jen vlastní iniciativa, kontrola situace, kterou do toho přirozeného procesu vnáším.

Ahoj,
nevím, zda to už nevíš sám, ale právě v těch vzácných okamžicích, "kdy na sebepátrací aktivitu prostě nezbývá energie" jsou ty nejlepší dispozice k ustavení pozice "pozorovatele dějů a jevů" a následně i pozice "svědka Skutečnosti", která je výchozí pozicí pro realizaci plné ne-osobní existence. Právě protože mysl je v takovém okamžiku plně ponořena do svého projevu (dle osoby "toho pravého života") a tedy i přehlcena reflexemi, není nijak složité "obejít" její filtry (aka "sebezáchovné mechanismy") a uvidět ji tak trošku "z boku" - neosobně.

Protože ale také popisuješ "vědomí hlubiny samotného Citu", nepřijde mi zase tak moc, že ti něco "brání". Jedinou věcí, kterou si na podkladě tvého vyjádření uvědomuji, je právě ten nedostatek synergie mysli a srdce (jakéhosi vyjádřitelného vnějšího zpodobnění oné "hlubiny samotného Citu"). Právě tato nerovnováha v rozvíjení obou složek vytváří jakési "zapadání" do projevu, způsobuje ztrátu nadhledu a tedy i ztrátu uvědomění vnitřní "integrity" v Celku. Vytváří naopak dojem přímé souvislosti s individualitou, jakýsi pocit závislosti sama sebe na existenci této individuality a tedy i v důsledku nutnost ochrany této individuality ve smyslu "sebezachování", jakéhosi primárního vzoru pro onen známý pud sebezachování.

Právě z těchto důvodů je rovnoměrné rozvíjení uvědomění nezávislosti sama sebe na složce "uvědomování" (mysli) i na složce "vnímání" (srdci) velmi důležitou a zákonitě i podstatnou složkou jakéhokoli procesu sebeuvědomění. U mnoha skutečných Mistrů opravdovosti a přirozenosti lze právě tyto procesy vysledovat v jejich kontaktu se svými následovateli ("žáky"). Na jednu stranu v nich vnitřně probouzení vnitřní lásku a oddanost k principu Bytí a z vnějšku vytvářejí dojem vnějšího odmítnutí přivlastňované formy žákovy individuální existence (jeho osoby). Na základě tohoto vnuceného "rozporu" žák dochází k vnitřnímu poznání své vlastní hranice vymezující jeho individualitu a jeho podstatu a teprve na tomto základě dochází ke skutečné vnitřní transformaci (aka "překlopení těžiště") pohledu z hlediska individuality na hledisko Celku.

Identita a sebeidentifikace (3)

Tvá popisovaná "odvislost" znamená závislost? Proč zrovna od-viset?


Ten rozdíl je ve významu - když něco "závisí" na něčem "jiném", je to vlastně pro naši mysl "objektivně samostatné", a jen je v "něčem" podmíněno, což v tomto případě není pravda, protože individualita nemá svou vlastní "samostatnou" existenci (byť se tento fakt snaží všemožně zastřít), její domnělá "samotná existence" je pouze omezená forma pohledu na Celek. Aby tedy nevznikala ani malá možnost vzniku představy o "samostatné existenci" individuality, používám slovo "odvislé".

Identita a sebeidentifikace (2)

Ano, asi to znělo triviálně, ale pro mnohé to až tak jasné neni.

Tak jak jsi to popsal, mi to naskakuje jako že utváření individuality je závislé na vývojové potřebě lásky (pozornosti) od druhých, což je jedna z podmínek získání důvěry / nedůvěry ve svět u dětí.

Ano a ne. Ta individualita sama vede k "vlastnímu" zrození ve fyzické formě - t.j. "instanci" své určité formy, a pouze její "instance" ve fyzické úrovní je spojena s "vývojovou potřebou lásky od druhých" (pozitivní zpětné vazby - jak by se polaritní láska dala analyticky popsat, unitární láska se naopak dá popsat jako pozitivní sebereflexe).

Individualita při vstupu do fyzické úrovně má několik hlavních "záměrů". Proto si musí vybrat "správnou" situaci (čas a souvislosti), "správné" místo (rodiče, případné sourozence, a jejich prostředí), "správnou" časovou rovinu (směr rozvíjení "osobnosti" individuality v čase - my tomu říkáme "známá a předpověditelná budoucnost"). Není v dnešní době nic neobvyklého ani to, že budoucí "dítě" své rodiče musí často "zmanipulovat" i ke svému vlastnímu "početí" (ani v minulosti to nebylo tak neobvyklé, jenže ideologie křesťanství zakazovala takové úvahy, takže bylo tyto souvislosti vidět nazýváno "herezí").

Při pozorném sledování lze dokonce vysledovat koincidentní jevy v průběhu "dětství" individuality - změny vztahů s okolím i v okolí samém. Protože individualita "potřebuje" při svém "rozvoji" získat určité "výchozí" zkušenosti, je nalezení "vhodného" prostředí mnohdy klíčovou záležitostí. Složitost dnešních vztahů není tedy jen věcí "dospělých", ale je stejně (a mnohdy i více) záležitostí "dětí". Možná zpětná reflexe těchto souvislostí vede určitou skupinu k popisu reality jako období "přechodu", příchod "nového věku" a "období předělu". Pravdou je, že dnešní generace "dětí" je postavena na radikálně odlišném základě vnitřní existence, která nutně vyvolává prudkou změnu "našeho" prostředí, což nelze uspokojivě nijak historicky či "logicky" vysvětlit. Prostě tato "nová generace" si vytváří "své" prostředí pro realizaci svých životů...

Nejlepší na tom celém je, že celá tato "agenda" je postavena na tom, že si dospělí myslí, že to prostředí "ovládají" (aka "mění") oni sami svou vlastní mocí...

Identita a sebeidentifikace (1)

Kdesi jsem četl tvé vyjádření o tom, že aby mohla individualita projít transformací do Celku, musí se z ní odloupnout složka sebeidentitfikace. Řikám si, že aby se tomu mohlo tak stát je asi třeba nevyvíjet moc toho hledání a úsilí, neposilovat individuální hledí.

Kolikrát se přihodilo, že v okamžicích ztišení To přišlo samo, jakoby zhůry do Srdce...
byl s tím spojena vřelost a soucit se vším. Uvědomil jsem si, že tomu předcházely jakési podmínky. A jedno z nich je opuštění hradebního opevnění - mentálních obran - jakobych se Tím uvědomil, tehdy když uznám / přijmu / potvrdím svou zranitelnost a nahotu.

K tomu mechanizmu "odloupnutí" ve vztahu k defenzivním postojům ega, mě napadlo, že:
pokud se podaří udržet zranitelnou nahotu své přirozenosti, tak přstane být ona sebeidentifikující složka individuálního vědomí ("já") posilována pozorností, a tím ustane i v "obrňující blokaci" Vědomí.

Problém je ale asi i v tom, že ty "obrany" ega naskakují poněkud nevědomě (to je jim společné, viz:
projekce, popření, vytěsnění atd) a tím ne vždy jsou pod volní kontrolou.


Ono to na tom posilování či neposilování vůbec nezávisí. Ta podstata je v tom odosobnění. Ať už tedy posilování či neposilování je přítomno, to rozhodující je, zda jsem s touto individualitou, potažmo s jejím konáním, ztotožněn.

To ztišení je ale trošku něco jiného. Ztišení samo o sobě odstraní tu vrstvu zaostření sebe-"identifikace" pouze na mysl (tím ztišením ztratí svou až primární přitažlivost) a tedy se vnitřní skutečnost může být (ale nemusí) být zaregistrována. A v tom to je.

To vlastní odloupnutí vnímám jako konečné přiznání odvislosti individuality na celku. Následně automaticky jakákoli sebeidentifikace (rozlišení sama sebe od "okolí") ztratí smysl - a tedy se "odloupne"...

Dopisy a odpovědi (4)

Milý Ctiteli,

chápu již, že jste teoretik. Teoretik špatný, ale praktik ještě horší. My dva si nemůžeme z principu rozumět, protože při psaní svých odpovědí vycházím ze své více než 14-leté duchovní meditační praxe, která však pro Vás není ničím jiným než „schováváním se za úsilí." Současně si silně protiřečíte, protože na jedné straně tuto praxi odmítáte a současně píšete, že „nevím nic v praxi použitelného." Jak to můžete vědět, když nepraktikujete?

Spíše je to tak, že teoretik Vašeho ražení se s duchovním praktikem těžko na něčem shodne, z důvodů toho, že zůstal pouhým teoretikem.

Takže oslabení prožitku Sama sebe vlivem nemoci apod. je podle Vás „pouze účelově orientovaný nesmysl." Tak to chudák Mistr Ježíš Nazaretský, když během utrpení na kříži zvolal: „Ach, Bože, proč si mě opustil?" Dle Vaší logiky to žádný mistr nebyl, jenom jakýsi ubožák, co ho ukřižovali a nebyl schopen Boha, Vědomí Brahman v daném okamžiku naplno žít. Opravdu přísné odsouzení Mistra, jenž hýbe dějinami již více než dvě tisíciletí.

Takže, prosím, dosáhněte nejdřív prakticky, svou praxí a úsilím stavu sahadža samádhi (což asi hned tak nebude, poněvadž úsilí je pro Vás „schovávání") a poté mi napište, zdali jeho prožitek je tak absolutně nezávislý na fyzickém stavu těla. Dříve to nemá cenu, protože to bude zůstávat jen na úrovni Vaší teorie.

Ctitel: „uvědomění" a „uvědomování" není jedno a totéž. Pokud tyto pojmy dokážete zaměňovat, dá se vážně pochybovat o tom, zda náhodou nejsou pro vás pouze teorií bez praktického významu.

Tak toto se dá vskutku nazvat jako teoretické bazírování na nepodstatných věcech! Budiž. Takže „uvědomění" je okamžitý jednorázový akt, kdežto „uvědomování" je děj průběhový, dějící se průběžně a po nějakou dobu. Prošel jsem???

Tak nebo onak, v duchovní praxi nejde primárně vůbec o to, zdali je to uvědomění nebo uvědomování, ale co si uvědomujeme a kam a na co vedeme pozornost vědomí. Jde-li na věci a svět, uvědomujeme si věci a svět (samsáro), jde-li na vědomí samo, poznáváme se v tomto vědomí jako v naší podstatě. A to je to, o co opravdu jde! Pokud náhodou se mnou nesouhlasíte, otevřete si např. (abychom zůstali u autora, kterého snad dokážete strávit) knihu Eduarda Tomáše Jóga pozornosti. Tam se jedná o postupné naučení se jak směřovat pozornost na sama sebe. Úsilím a meditační praxí!!!

Ale samozřejmě, když se to v praxi učíme, nejdříve je to pouze krátké uvědomění (prožití), skrze samádhi, co je naše podstata a s postupující praxí se z toho stává uvědomování (prožívání) trvalé. Že ano?

A pak už je možné napsat, že trvalé uvědomování naší nekonečné podstaty se stává jednolitým nepřetržitým uvědoměním. A jsme v teoretickém bazírování tam, kde jsme začali.

Ctitel: základem Vaší myšlenky je představa, že „se chcete uvědomovat", mimo zcela jednoznačně chybné ztotožnění se s

představou, že „nyní ono uvědomění zde není" (což je v přímém rozporu s základními postuláty Ramany Maharišiho), je zde ještě zástupný problém onoho slovíčka „se". Jádro problému se vyloupne v okamžiku, kdy zkusíte zjistit (nejlépe introspekcí), co ono „se" vlastně zastupuje.

To je právě ono. Rád se oháníte teoretickým postuláty. „Ono uvědomění", přesněji řečeno Vědomí samo a možnost si jej uvědomit a sjednotit se s ním, zde samozřejmě je stále a trvale, ale co je to pro Vás platné, když mu – dle Vašich vlastních slov - meditační praxí a úsilím nevěnujete pozornost.

Ctitel: dalším velikým problémem je omezení sama sebe na „my, jednotlivci, jsme na Vědomí závislí", což je ve své podstatě také v rozporu s postuláty Ramany Maharišiho, a co více, je to celkově nevhodné východisko k jakékoli formě džnany. Proč tomu tak je, si jistě již zdůvodníte, v tomto kontextu, sám.

Vy se považujete být na Vědomí nezávislý? Viz Vaše „‚my, jednotlivci, jsme na Vědomí závislí ', což je ve své podstatě také v rozporu s postuláty Ramany Maharišiho." No, Maháriši by se velmi divil, co mu druzí vkládají do úst!

Úplně jste se prozradil, protože to je základní teze marxismu-leninismu: „Hmota je prvotní a vědomí od ní odvozené a druhotné." Další důvod, proč my dva se určitě neshodneme. Duchovní praxe stojí na faktu, že Vědomí, Duch je prvotní, noumenon, a vše ostatní pochází z Ducha, je na něm závislé a od něj odvozené, protože Duch, Bůh je Stvořitel.

Ctitel: Naopak, toto je velmi vhodné východisko pro cestu Bhakti, která ale „osobě" (v této chvíli myšleno ve formě rozvinutého ega) není zcela po chuti, neboť od ní vyžaduje jak poslušnost, pokoru a sebeodevzdání, tak jí nenabízí žádnou formu výjimečnosti a individuality (proto "osoba" směřuje ke „skrytí se v úsilí" ve formě džnany, která její ambice po výjimečnosti a individualizaci nekoriguje, protože předpokládá, že jsou již plně zpracovány a tedy i plně pod kontrolou)

Opět teoretické škatulkování. V praxi platí, že rozumný džňánin zahrnuje do své praxe i prvky bhakti. Čili při svém pátrání po své Podstatě átmavičárou pátrá s láskou a žhavou touhou. Takovou touhou, že potřeba ztotožnit se s touto Podstatou a odevzdat se jí se u něj stává tím nejdůležitějším v životě. A naopak rozumný bhakta nezůstává u uctívání jakéhokoliv obrazu Božího a chápe, že Bůh není obraz či modla či člověk, ale Nekonečný Duch, se kterým se může a má ztotožnit.

Ctitel: vaše vyjádření „protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali" jen doplňuje výše uvedené základní problémy do stavu, že vlastně existence Brahman je pro Vás nezajímavá – protože vycházíte z premisy, že jediný smysluplný život, který pro Vás nyní existuje, je existence ve formě jednotlivce (osoby) - „Ale my jednotlivci jsme na Vědomí závislí, protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali." (pro vysvětlení – stavíte život a vnímání na roveň jednotlivci, Vědomí je zde jen pro to, aby si jednotlivec svůj život uvědomoval.

O tom, že život a vnímání jsou na jednotlivci zcela nezávislé, ba dokonce, to, že jednotlivec má pouze iluzi „svého vlastního" života a vnímání – jak postuloval i Ramana Mahariši v mnoha promluvách, ani neuvažujete).

Proč tak děsně lžete? Viz „vlastně existence Brahman je pro Vás nezajímavá." Větou „protože bychom bez něj (nekonečného Vědomí) nežili a nic nevnímali" sděluji, že Vědomí a tím i jeho transcendentní stav Brahman je pro mě naprosto zásadní a nejdůležitější. Jasně jsem se vyjádřil, že to je to o co v duchovní praxi primárně jde.

Vám fakt nejde o Pravdu, ale pouze o očernění druhého, což jste mj. jasně předvedl v článku na KV, na který jsem prvotně reagoval. A stále mi to víc a víc potvrzujete.

Opět lžete nebo neumíte číst! To, „že život a vnímání (jakožto principy, poznámka MČ) jsou na jednotlivci zcela nezávislé" jsem se také vyjádřil, minulý email jsem psal: „Vědomí je na osobě nezávislé a osobu přesahuje, je nekonečné." Radši méně postulujte a lépe čtěte!

Pokud popíráte to, co jsem napsal posledně, tj. „Ale my jednotlivci jsme na Vědomí závislí, protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali.", tak se jenom opakuji, ale jste ryzí materialista.

V posledním odstavci kritizujete něco, co naprosto neznáte! Jiří Vacek učí dvě základní podmínky vysvobození. První je Poznání sebe sama ve Vědomí Brahman. Učí, že každý může duchovní praxí odstranit ego, čili omezení prožívání jedince na tělo a mysl, a žít jako bytost vědomá si své nekonečné Podstaty, která je na těle nezávislá. Druhá podmínka vysvobození je odstranění vásan a samskár. Toto jsou dvě základní příčiny utrpení – ego a vasány směřující do samsára. A teď pozor, terminologicky jsme se neshodli, vysvobození nedosahuje tělo, ale individualita, duchovní netělesná bytost ztotožněná s Nekonečným Bohem Brahman. Ztotožněním s Brahman se individuální bytost neztrácí a nezaniká, zaniká pouze její mylné omezení na tělo a mysl.

Tj. Jiří Vacek učí přesný opak toho, co o něm tvrdíte (či spíše úmyslně lžete). Učí přesně to, co (kupodivu jakžtakž správně) zmiňujete v druhé části odstavce.

Z důvodů uvedených výše je mi již jasné, že s Vámi si psát je marnost nad marnost.

S pozdravem

Martin Čapek

Vážený Martine Čapku

Nechci se Vás velmi dotknout, ale vaše odpověď je velmi úsměvná, až veselá. Tu nejveselejší část si ale nechám až na konec... Nyní se - dost možná i grafomansky – zkusím zastavit u jednoho tématu, které mi přijde velice podstatné.

Naše (klidně i „sebe si vědomé“ :-) bytí má dvě roviny. Rovinu projevu a rovinu existence. Rovina projevu je charakterizována myslí, jejími formami a jejími reflexemi (od určitého stupně poznávání je to lépe vyjádřeno slovem „sebe-reflexemi“). Rovina existence je charakterizována srdcem. Nalezení stavu ekvilibria, oboustranné vyvážené synergie obou rovin, je základem pro jakoukoli duchovní práci. Přijde mi to až tak samozřejmé, že mne neustále nepřestávají překvapovat zjevné důkazy nepochopení této prosté skutečnosti u mnoha lidí, kteří sami sebe za duchovní prohlašují.

Rovina srdce je charakterizovatelná (sice velmi těžce charakterizovatelná - jakékoli používání pojmového aparátu této rovině značně ubližuje, takže následující chápejte pouze jako neumělý popis pro ozřejmění podstaty) opravdovostí a vnitřní světelností.

Rovina mysli je charakterizována právě používáním analytického a popisného pojmového aparátu. Její hlavní deviza při hledání ekvilibria je její přímost a jednoznačnost. Pokud tedy vyjadřujeme věci nesrozumitelně, pleteme významy pojmů, ztrácíme tím hodně z její mohutnosti.

Všichni mistři stavů vědomí bdělé pozornosti (aka „vyšších stavů vědomí“), velmi dbali na přesné pojmenovávání popisů, na velice jemné rozlišování jednotlivých aspektů a na co nejmenší vliv interpretace těchto popisů svými posluchači. Proto vnímám důraz na explicitně jednoznačné vyjadřování jako základ pro správnou pozici synergie mysli a srdce.

V případě podvědomého zaměňování pojmů nerozlišující myslí (pro příklad třeba: „Ctitel Maharišiho“ a „Ctitel pravého učení Ramany Maharišiho“) lze vysledovat i jakési podvědomě aplikované bloky vytvářející zlomy v přímosti myšlenek. Tyto bloky jsem po několika zkušenostech s jejich „funkcí“ pro sebe nazval filtry, tedy ty, které filtrují vjemy a podněty tak, aby je neosvětlily a tak i vlastně „ukryly“ jisté klíčové skutečnosti v individuální mysli, které osoba s touto individuální myslí ztotožňovaná vnímá jako pro sebe nepříjemné či přímo nebezpečné. Prvotní vnější projev doteku skutečnosti s tímto filtrem je vnímán jako nervozita, podrážděnost, pokud dotek trvá déle, pak nastupuje stav nepříjemna až stav odporu, a pokud stále dotek trvá, nasadí „se“ (zkuste si na ten pravý význam „se“ přece jen přijít sám...) do boje nejsilnější kalibr, kterým disponuje – a to jsou emoce, agresivita a hysterie.

Filtry jsem ale ve zkoumání musel rozlišit na dva druhy – ochranné a obranné. Ochranné jsou pro mne ty, které vytvářejí ochranu individuality ve smyslu její existence (například filtry jasnozřivosti, filtry přímého vnímání jednoty, filtry integrity a konzistence individuality), filtry obranné jsou do individuální mysli zavedeny individuální existencí a my některým říkáme zvyky, návyky, jiné jsou zodpovědné za odžívání chyb a pomýlení (ve smyslu „nevidění“ rozvíjení příčin následných krizových situací) – ne zcela správně je nazýváme „karmou“, další filtry působí ve styku s okolím atd. Vesměs jsou nutnou součástí existence individuality, avšak měly by být poznány v celé své šíři, protože vlastně jen ony jsou zodpovědné za omezení čisté individuality a tedy také i za naše bloudění v čase a prostoru.

Pokud existuje stav vyváženosti obou rovin, rovina srdce svou opravdovostí dokáže zatlumit působení obrany filtrů a tak i svou vnitřní světelností „osvítit“ mysl a tak všechny tyto filtry zviditelnit. Rovina mysli může celému procesu výrazně napomoci přesným a jednoznačným popisem reflexí (a proto všichni Mistři dbají na jednoznačnost a přesnost svých vyjádření – vedou mysli svých posluchačů právě k té přesnosti a jednoznačnosti). Tyto reflexe takto přímo vedou k odbourávání záměny emocí a citů, záměny iluzí za skutečnost, odstraňují také „slepá“ místa při „mapování“ pastiček a pastí mysli samé.

Pokud je rovina mysli zcela pročištěna, individualita již nemá žádná omezení a je schopna vnímat svou vlastní existenci jako iluzorní zcela přímo (filtry přímého vnímání jednoty jsou již plně transparentní, anebo už nejsou vůbec aktivní) a je také na ní samé, zda svou iluzorní existenci použije jako prostředek pro ty individuality, které se ještě s omezeními ztotožňují, anebo pouze „vyvane“.

Na Vašem posledním dopise je zřetelně vidět, jak snadnou úlohou pro Vaši mysl je vás vést do „míst“, kde si sám myslíte a sám i dokazujete, jak jste vlastně „dokonalý“ (například „14 let meditační praxe“ – jakoby na aktuálním čase nějak záleželo - vzhledem k tomu, že každá individualita má svoji, a většinou i značně dlouhou „historii“, většinou ji vnímáme jako „minulé existence“); jak vás vede k přesvědčení, že přesně víte, jak to je (například „uvědomění“ je stav, „uvědomování“ je proces, takto je to „jasné“, že ano...), a tak dále, ve smyslu rozvíjení vaší soukromé individuality.

Ale skutečně nejvíce mne rozveselila Vaše zkratovitá úvaha na téma dialektického materialismu, kterou jste si odvodil z toho, že nesouhlasím s vaším vyjádřením „my, jednotlivci, jsme na Vědomí závislí" i když jsem svůj nesouhlas uvedl slovy „dalším velikým problémem je omezení sama sebe na“. Mou primární myšlenkou bylo přivést Vás k úvaze, proč se omezujete na „my, jednotlivci“, když přece cíl duchovní cesty je jasně deklarován jako zbavení se omezení individualitou. To, jak jste na tuto úvahu vůbec mohl zareagovat ve smyslu: Úplně jste se prozradil, protože to je základní teze marxismu-leninismu: „Hmota je prvotní a vědomí od ní odvozené a druhotné." ve mně vzbuzuje nemírné veselí. Děkuji Vám za to...

A tak Vám tímto navrhuji, abychom se tomu všemu jen z plna hrdla zasmáli a nechali to už být. Vždyť se nedomluvíme, jak jste již napsal vy sám. Avšak, pokud budete mít nějaké inspirativní myšlenky, moje dveře jsou dokořán...

V úctě Váš
Nikde.Nikdo

Dopisy a odpovědi (3)

Vážený Ctiteli,

víte, myslím, že na problém, který zde v jádru řešíme, jste si odpověděl sám již v první odpovědi, kde se popisuje (pravděpodobně) Fráňa.

"...on byl jednoduchý."

Ta Pravda je tak jednoduchá a přitom ji svými myšlenkovými konstrukcemi komplikujete, že Vám nejspíš uniká. Děláte zásadní rozdíl mezi „vědomí Já jsem“ a „uvědomění Já jsem“ a přitom k tomu „uvědomění Já jsem“ (čili procesu) bez „vědomí Já jsem“ (čili naší podstaty a posledního Pozorovatele všeho) by nikdy nemohlo dojít. Spojte to, uvědomte si Já jsem pomocí vědomí Já jsem a máte to. Budete-li hledat jinde, stěží to najdete.

K žádné Vackově chybě nedošlo, nastala pouze ve Vaší mysli, kdy je uměle vytvořen zásadní rozdíl mezi uvědomováním a vědomím, přičemž jsou to však nerozlučná dvojčata. Čím se chcete uvědomovat, když ne vědomím? To bych fakt rád věděl!

S tím souvisí chybně vyvozená premisa, "že zde existuje pouze možnost vnímat skrze „osobu“. Ta je pouze Vaše! Vědomí je na osobě nezávislé a osobu přesahuje, je nekonečné. Ale my jednotlivci jsme na Vědomí závislí, protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali. Vnímáme skrze toto nekonečné Vědomí. My, osoby, jednotlivci se však můžeme v tomto Vědomí uvědomit a poznat, že je to naše podstata. Jasné a jednoduché jak facka!

S uvedenými citáty vesměs souhlasím a tyto citáty nejsou v nejmenším rozporu k výše uvedenému. A nejsou v nejmenším rozporu s tím, co píše Jiří Vacek. Jiří Vacek má svůj styl, jak psát o Pravdě a cestě k Ní. Je to styl otevřený, upřímný a vysoce popisný. Pokud jej vnímáte jako styl vycházející primárně z "osoby", je za tím Vaše neschopnost vnímat to, co je mezi řádky.

Co se týče popisu Fráni. Jak jsem již napsal, neodmítám Fráňu jako dobrého a mně sympatického duchovního učitele, ale ten popis je literárně zveličený a přikrášlený. On byl nejspíš úplně obyčejný a právě v té obyčejnosti a prostotě je největší síla. Ten popis jej zidealizoval a odtáhl skutečnost někam do jakéhosi ideálního obrazu. Budí to evokaci: "Byl tak dokonalý, to já nikdy nemohu dosáhnout." A přitom to co on může dosáhnout každý, kdo o to opravdu z plna srdce stojí a usiluje o to.

Ale asi je fakt, že nějakému bhaktovi a jeho citečkům se to bude líbit a může mu to trochu pomoci :-)

S pozdravem

Martin Čapek

Vážený Martine Čapku,

jsem velmi potěšen, že chápete, že vědomí je na osobě nezávislé, takže si musíte zákonitě uvědomit, že Vaše zdůvodnění, že „má "výpadky" v prožívání Brahman. Zkuste už jen uvážit tu poctivost a upřímnost, kdy sděluje, že i člověk s vysokým duchovním dosažením může vlivem nepříznivých podmínek (viz jeho nemoc a oslabení) dočasně o (jak to co nejpřesněji napsat) úplnost svého prožitku Jednoty přijít.“ je tedy pouze účelově orientovaný nesmysl, a tedy jakákoli další polemika je již zbytečná, protože v mé poznámce bylo pouze uvedeno, že to, co je dotyčným vyučováno, nevede – jak je na jeho vlastním případě zřejmé – k plnému uvědomění nezávislosti vědomí na osobě, ba naopak, jím samým je prezentován fakt, že tato závislost stále přetrvává – byť vy jste použil pro tento stav pojmenování „vysoké duchovní dosažení“.

Je dost pravděpodobné, že o stavu, který by se jako „vysoké duchovní dosažení“ mohl nazvat, nevíte nic v praxi použitelného - to, že je vědomí nezávislé na osobě je napsáno v každé druhé knize věnované duchovnu, jak to realizovat prakticky se ale ve většině z nich přímo nedočtete. Teoretickými „znalostmi“ dokáže hýřit opravdu kde kdo. Proto jsem si dovolil opublikovat ono kritérum rozlišení „V dobách relativního pokoje a míru lze totiž na své okolí hrát téměř jakoukoli habaďuru - jak je to ve skutečnosti se velmi lehce pozná v krizové situaci a pod tlakem okolností...“, které – právě v rozebíraném případě - velice jasně na otázku praktických dovedností v takové situaci dává zcela jasnou odpověď. Nic víc a nic míň nebylo obsahem mé prvotní úvahy.

Vaše odpověď ale ukazuje ještě mnohé další nesrovnalosti, které vedou dokonce až tak daleko, že jsou v rozporu s tím, co vyučoval Ramana Mahariši. Pokud si sám nejste vědom těchto nesrovnalostí (a dokonce jste na tyto nesrovnalosti Vaším učitelem doposud nebyl upozorněn), snad vám pomůže následující souhrn:

• „uvědomění“ a „uvědomování“ není jedno a totéž. Pokud tyto pojmy dokážete zaměňovat, dá se vážně pochybovat o tom, zda náhodou nejsou pro vás pouze teorií bez praktického významu
• základem Vaší myšlenky je představa, že „se chcete uvědomovat“, mimo zcela jednoznačně chybné ztotožnění se s představou, že „nyní ono uvědomění zde není“ (což je v přímém rozporu s základními postuláty Ramany Maharišiho), je zde ještě zástupný problém onoho slovíčka „se“. Jádro problému se vyloupne v okamžiku, kdy zkusíte zjistit (nejlépe introspekcí), co ono „se“ vlastně zastupuje
• dalším velikým problémem je omezení sama sebe na „my, jednotlivci, jsme na Vědomí závislí“, což je ve své podstatě také v rozporu s postuláty Ramany Maharišiho, a co více, je to celkově nevhodné východisko k jakékoli formě džnany. Proč tomu tak je, si jistě již zdůvodníte, v tomto kontextu, sám. Naopak, toto je velmi vhodné východisko pro cestu Bhakti, která ale „osobě“ (v této chvíli myšleno ve formě rozvinutého ega) není zcela po chuti, neboť od ní vyžaduje jak poslušnost, pokoru a sebeodevzdání, tak jí nenabízí žádnou formu výjimečnosti a individuality (proto "osoba" směřuje ke „skrytí se v úsilí“ ve formě džnany, která její ambice po výjimečnosti a individualizaci nekoriguje, protože předpokládá, že jsou již plně zpracovány a tedy i plně pod kontrolou)
• vaše vyjádření „protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali“ jen doplňuje výše uvedené základní problémy do stavu, že vlastně existence Brahman je pro Vás nezajímavá – protože vycházíte z premisy, že jediný smysluplný život, který pro Vás nyní existuje, je existence ve formě jednotlivce (osoby) - „Ale my jednotlivci jsme na Vědomí závislí, protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali.“ (pro vysvětlení – stavíte život a vnímání na roveň jednotlivci, Vědomí je zde jen pro to, aby si jednotlivec svůj život uvědomoval. O tom, že život a vnímání jsou na jednotlivci zcela nezávislé, ba dokonce, to, že jednotlivec má pouze iluzi „svého vlastního“ života a vnímání – jak postuloval i Ramana Mahariši v mnoha promluvách, ani neuvažujete)

Pointa Vašeho textu „"Byl tak dokonalý, to já nikdy nemohu dosáhnout." A přitom to, co on, může dosáhnout každý, kdo o to opravdu z plna srdce stojí a usiluje o to.“ je jen důsledkem výše uvedeného (a panem Vackem i propagovaného, bohužel) pomýlení, že jednotlivec, osoba, může dosáhnout stavu vysvobození (aka „Boha“). Poněkud při tom ale zapomínáte, že stav vysvobození je chápán v souvislosti s vysvobozením od příčin utrpení, a ať se stále jen nevracím jen k Ramanovi Maharišimu, který tento fakt zdůrazňoval téměř stále - a asi stále zcela zbytečně – použiji myšlenku Buddhy, který zcela jasně dokázal, že příčina utrpení je právě ve ztotožnění se s vydělenou (zrozenou formou) individualitou, osobou, jedincem. Takže, pokud žijete v představě, že ta osoba, se kterou se nyní ztotožňujete, má nějakou možnost dosáhnout stavu vysvobození, musím Vás upozornit, že tento stav je dosažitelný jen a pouze (obrazně řečeno) „přes její mtrvolu“, tedy pouze tak, že zcela dobrovolně ukončíte ono ztotožňování se s ní a necháte tu osobu jejímu vlastnímu osudu (viz například Ježíšovo „buďte kolemjdoucími“). Vše ostatní je – slovy klasika – "marnost nad marnost".

S úctou

Nikde.Nikdo