Dopisy a odpovědi (1)

Vážený Ctiteli,
umíte velmi dobře posuzovat duchovní dosažení druhých, například teď pana Vacka (viz Vackovo reálné dosažení "ryzího, neomezeného vědomí Já Jsem" v denní praxi) . Vhledem k tomu, že jeho mystické dosažení a návody k tomuto dosažení negujete, napište jak to vypadá správně. Vím, že mystické zkušenosti jsou slovy nesdělitelné, ale myslím, že když tak rozumíte a odmítáte zkušenosti jiného člověka, určitě nám sdělíte, jak to dle Vás má být správně.

Nemusíte odpovídat mně osobně, stačí když můj dotaz a odpověď vystavíte na Kauza-Vacek.

Děkuji!
Martin Čapek



Vážený Martine Čapku,
nikdy jste nemohl narazit na to, abyste mohl tvrdit, že odmítám zkušenosti jiného člověka. Tak to není. Odmítám interpretace zkušeností opravdových Mistrů jiných lidmi, kteří si tyto zkušenosti snaží přivlastnit, a tak získat obdiv nic netušících lidí. Ale i tak proti tomuto mnoho nemám. To, co však je opravdu holé neštěstí, je to, že tito lidé ty přivlastněné zkušenosti vystavují jako svoje vlastní úspěchy, aby získali jim nepřináležející autoritu, a vlastně těm zkušenostem nerozumí a ani je nejsou schopni v potřebné době použít. Tím zcela degradují jak ty zkušenosti samé, Mistry, tyto zkušenosti předávající, a v neposlední řadě i ty své obdivovatele.
A to je to, co mne nutí na takové nehoráznosti reagovat.

Ptáte se, jak to tedy vypadá "správně". Snad to "správně" chápu dobře - nakonec, to posoudíte dále vy sám. Není to nic složitého.
V podstatě se stačí rozhlédnout kolem sebe. Například zcela nedávno se mi dostal do emailu text, který to velmi přesně vystihuje, a to až tak přesně, že i pisatel onoho textu musel mít přesně tytéž zkušenosti jako popisovaný. Ano, i to se dá z určitých textů poznat...

"Byl starý, ale člověk neměl dojem, že ho stáří tíží. Jeho oči se dívaly na svět s hlubokým pochopením a byly mládí samo.
Plny soucitu a zcela prosty pýchy, byly tak čisté a hluboké, že v nich nebylo možné zaznamenat nejmenší pocit únavy nebo egoismu, oddělenosti od ostatních lidí. Neměl radostí, ale neměl už ani bolestí, netoužil ani v nejmenším po nebi a také se nebál pekla v obzoru širokém až po sám okraj světů.
Když ho Jaroušek s Lenkou poprvé spatřili, stál široce rozkročen mezi řádky jahod, které jako by se samy nabízely jeho motyčce.
Byly bujné, temně zelené, bohaté a husté a slibovaly opět dobrou žeň, dobrou sklizeň, letos jako loni a jako předloni a dlouhá léta před tím. Všechno zde bylo bohaté, úrodné, jakoby stále šťastné kolem něho, ale jemu se to nezdálo být zvláštní, protože sám byl také takový a ani o tom nevěděl. Bylo samozřejmé, že vše je, jak má být.
Stará a nízká zídka, dlouho už oprýskaná, nevypadala přesto ošuměle, patřilo to k ní prostě, měla být takovou, jakou právě byla, stejně jako on sám byl, jak měl právě být - s poklidným úsměvem, vroubeným četnými vráskami kolem šedivých očí. Ale každá ta vráska se smála svému vlastnímu osudu se všemi ostatními.
Keře kolem zahrady prorůstaly jeden do druhého, ale nevypadalo to na biologický boj, spíš na spleť ústupků a dobrosrdečnosti, kde druhý doplnil, co první vynechal.
Domek byl jednoposchoďový, malý a úhledný a nepatřil mu nikdy; nikdy mu skoro nic na světě nepatřilo, ač on se vždycky o všechno dobře staral s péčí hospodáře. Byl ale za to zcela osvobozen od jeho pout a svazků. Žít takto samozřejmě byla pro něj samozřejmost, znamenalo to milovat svět - a přece s dokonalou lhostejností vůči jeho protikladům, ztrátám a zisku, chvále i haně, touhám i odporu.
Někdy tomu říkal "pociťovat Boha, žít v jeho přítomnosti bez omylů a zmatků". Byl jako veletok, jenž splynul s oceánem.
Nechtěně, spontánně vyzařoval zvláštní kouzlo své tiché osobnosti.
Osobnosti, která bez nejmenšího úsilí drží na uzdě své city i svou vůli, která se dovede ovládat, aniž by chtěla ovládat jiné.

Dávno už neměl záliby a i když třeba někdy "zálibně" pokuřoval stále hasnoucí viržinko, neměl už odporu je nikdy nezapálit. Ani ho nenapadlo přemýšlet, co bude dělat zítra, jako by srostl s časem, který pro něj dávno stál, procitnuv z klamu být někdy něčím zvláštním. Nedílný, neměnný, beztvarý, bezbarvý, celistvý, ale šťastný, stále jen naplněn trvalým vědomím své vlastní blažené existence. Přesto však bez vlastností, jež tolik omezují; svobodný od všeho; zevně i uvnitř nechtěně dokonalý.
Už dávno neměl snah po Bohu, už dávno vyprchaly, pohřbeny současně s uskutečněnými nadějemi před mnohými léty.
Tehdy měl ještě žáky, dnes mu z nich zbyli jen dva tři přátelé.
Ostatní odešli. Chtěli to složité a v plné vznešenosti, v nádheře svatosti a očividných oslav - a on byl jednoduchý. Tak jednoduchý, až to zaráželo. Jen některé to občas vzrušovalo, přemnohé popudilo.
Nemohli mu rozumět, byl už víc než jen člověk. A přece byl ze všech lidí právě ten nejlidštější.
Lenka to poznala na první letmý pohled."


S pozdravem
Sprostý anonym.