Kdesi jsem četl tvé vyjádření o tom, že aby mohla individualita projít transformací do Celku, musí se z ní odloupnout složka sebeidentitfikace. Řikám si, že aby se tomu mohlo tak stát je asi třeba nevyvíjet moc toho hledání a úsilí, neposilovat individuální hledí.
Kolikrát se přihodilo, že v okamžicích ztišení To přišlo samo, jakoby zhůry do Srdce...
byl s tím spojena vřelost a soucit se vším. Uvědomil jsem si, že tomu předcházely jakési podmínky. A jedno z nich je opuštění hradebního opevnění - mentálních obran - jakobych se Tím uvědomil, tehdy když uznám / přijmu / potvrdím svou zranitelnost a nahotu.
K tomu mechanizmu "odloupnutí" ve vztahu k defenzivním postojům ega, mě napadlo, že:
pokud se podaří udržet zranitelnou nahotu své přirozenosti, tak přstane být ona sebeidentifikující složka individuálního vědomí ("já") posilována pozorností, a tím ustane i v "obrňující blokaci" Vědomí.
Problém je ale asi i v tom, že ty "obrany" ega naskakují poněkud nevědomě (to je jim společné, viz:
projekce, popření, vytěsnění atd) a tím ne vždy jsou pod volní kontrolou.
Ono to na tom posilování či neposilování vůbec nezávisí. Ta podstata je v tom odosobnění. Ať už tedy posilování či neposilování je přítomno, to rozhodující je, zda jsem s touto individualitou, potažmo s jejím konáním, ztotožněn.
To ztišení je ale trošku něco jiného. Ztišení samo o sobě odstraní tu vrstvu zaostření sebe-"identifikace" pouze na mysl (tím ztišením ztratí svou až primární přitažlivost) a tedy se vnitřní skutečnost může být (ale nemusí) být zaregistrována. A v tom to je.
To vlastní odloupnutí vnímám jako konečné přiznání odvislosti individuality na celku. Následně automaticky jakákoli sebeidentifikace (rozlišení sama sebe od "okolí") ztratí smysl - a tedy se "odloupne"...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat