O "figurce'" (Střípky z "historie"...)

Motto:

„...ale to jsou jen reakce figurky...“

„Figurka je stejný nesmysl jako ego, chápeš? Dlouho ovšem stejně reálný..“

V té zdánlivé nesmyslnosti je právě ta zrada...

Je to stejné, jako ta hromada opisných vysvětlování (cesta posvátného býka, čtyři stupně zenové meditace, Eckarthovy motlitby, Drtikolovy meditace, buddhistické vnory...).

A nejlepší na tom je to, že pokud "jsme na cestě", povětšinou považujeme své současné a konkrétní vnímání za etalon pro "všechny".

Princip je neuvěřitelně jednoduchý, realizace je neuvěřitelně složitá.

V principu jde o to, že ve vnímání existuje jistá dualita - neosobní a osobní vnímání. Neosobní vnímání je vnímání celého spektra "míst odkud je možno se dívat" - ve formě tohoto pohledu vše projevené je související a jsou vnímány nejen vazby, ale i forma, jako jednotný projev "něčeho/někoho" (to většinou podle míry využití "osobnosti" k popisům).

Osobní vnímání je vlastně důsledek zkoncentrování pozornosti určitým směrem a zároveň je to i důsledek zaměření se na vnímání z jistého, konkrétního, místa. Zaměření pozornosti určitým směrem, respektive vnímáním z určitého místa, je vytvořen prostor a čas, a tedy se nám děje jeví jako sousledné a na sebe navazující, vytváříme si v tomto smyslu i celou plejádu pomocných prostředků, například zákony souvislostí, nebo zákony karmy a dharmy. Většinou nejde o nic jiného, jen o to, že vědomí je již unaveno pohledem jedním směrem a z jednoho místa a tak se snaží tuto svou omezenost nějak překonat.

Jenže jak je vědomí viděním světa omezováno, vytvořilo si jisté návyky vnímání, které mu v této chvíli neumožňují hladký přechod z osobního vidění světa - vnímanému jako "omezené a tedy i nesvobodné" - k neosobnímu, které je z onoho osobního pohledu vnímáno jako "neomezené a tedy i svobodné".

Jedním, většinou nedoceňovaným návykem, je "já". Vědomí si uvyklo na popis "já jsem ...", že si neuvědomuje důsledky takového popisu (a tedy i zpětně "formy" vnímání). Ono "já" je totiž svázáno s určitým a zcela konkrétním místem, a tedy ať se vědomí snaží sebevíce, nedaří se mu vlivem připoutanosti ke konkrétnímu místu odkud pozoruje překonat omezení prostoru a času. Podle hloubky zvyky vnímání z konkrétního místa "já jsem" jsou vědomím dovytvařovány "pomocné" návyky, jako například "musím se rozvíjet", "cítím se sám", atd., které sice popisují jistou konkrétní situaci, ale na druhou stranu ještě více vědomí utvrzují v "oprávněnosti osobního pohledu" a tak mu prokazují "medvědí služby" přidáváním dalších tyčí k již existující vězeňské mříži.

Druhým návykem, který je však v této době již často "prohlédáván" ("úžasné" slovo, ale nenapadlo mne lepší), je návyk souvislosti. Vědomí omezené vnímáním času a prostoru má tendenci tato omezení pokládat za zcela objektivní a na tomto vidění objektivnosti si vytvářet různé modely popisu skutečnosti. Pokud takový popis dotáhne i k určité formě nezávislosti na popisujícím vědomí (= na popisující osobě), má tendence takové abstrakce nazývat "zákony", respektive "přírodní zákony, společenské zákony, zákony pohybu" atd. Následně se má tendenci těmito "zákony" řídit = vysvětlovat si příčiny a následky dějů v "čase a prostoru", a neuvědomuje si, že takto vlastně jen posiluje onen primární návyk na vnímání souvislosti, vnímání omezenosti prostorem a časem.

Spojením těchto návyků ale dochází k - na první pohled paradoxní - situaci, kdy oba návyky jsou vnímány jako kolizní. Tato vnímaná "koliznost" je dána principem jejich vzniku. Oba vytvářejí prostor a čas, jeden je však stále vězněn v prostoru a čas je jeho popisovací formou ("já jsem"), druhý je vězněm času a prostor je jeho popisovací formou ("je to tak a tak").

Z tohoto vyplývá, že vlastní uvolňování z těchto návyků nikdy nikam nepovede, pokud nebudou zcela symetricky překonávány oba dva najednou.

Překonám-li jen připoutanost k prostoru, vnímání času nezmizí a jako důsledek existence času je i stálá existence prostoru. Překonám-li připoutanost k času, nezmizí prostor a jeho vnímáním bude zároveň stále přítomen i čas. Tato souvztažnost vede vědomí do pasti "iluzí", kdy vědomí samo si vědomo částečného odstranění "závislosti" na čase nebo prostoru má tendenci začít považovat tuto závislost za již "odstraněnou" a tedy zpětné projevy párové kvality vedou stále k tétéž "iluzi" prostoru, respektive času. Avšak, čím více se vědomí dostává zpět do závislosti na teď již "nekontrolovaném vnímání" dané kvality - "neboť je přece iluzorní" - tím více přidává další tyče na mříže svého vězení. Posléze - když si své vězení již vyplnilo zcela - rezignuje pokouší se osvobodit z něj "ignorováním" existence času a prostoru. Principielně by to mohlo fungovat, ale vědomí není zvyklé na přímý a neomezený pohled bez existence času a prostoru, takže když náhodou zableskne vidění skutečnosti bez atributů prostoru a času, ono se "lekne" a honem "spěchá" do bezpečí popisu pomocí "já jsem" případně "takto to souvisí"...

Cesta k vědomé svobodě (= vědomé nezávislosti na popisu) je velmi obtížná...

Existují však jakési "triky", které vědomí "naznačí" že překračuje onu pomyslnou hranici mezi "osobním" a "neosobním". Pojem "Figurka" je právě jedním z těchto triků... Ono se totiž nejde "zbavit" jen jedné formy závislosti, ruku v ruce musí existovat jakási "harmoničnost" vyvazování vědomí v obou formách návyků. A protože vědomí uvyklo "zaměřovanému" pohledu na tzv. "konkrétno" a ono konkrétno je viděno zase jen jako průmět do času a prostoru, je "instituce" jakéhosi "zástupného" popisného pojmu pro "doplňkovou" formu skutečnost velmi přínosná. Setkáváme se s mnoha takovými zástupnými pojmy, například "absolutno", "bůh" jsou jedněmi z nich. Zcela připoutanému vědomí ta zástupnost musí být předávána s "důrazem" na její "nezávislost" na osobě, a tedy si u těchto pojmů doplňuje jakousi "nadřazenost" pomocí akcentace kapitálkou na začátku, případně "zkapitalizováním" celého slova. Genialita celého tohoto "popisování" je ta, že je zdánlivě přenosné. Zdánlivě hlavně proto, protože pokud s přenosem pojmu není spojen i přenos "oprávnění onoho triku", pojem ztratí svou primární "doplňkovost" a stane se pojmem "obecným". Protože ale vědomí je velmi tvárné, nastane po určité době "zobecnění" překmit směrem k vnímání "osobní omezenosti" existencí "popisného významu" onoho pojmu, a vědomí si zamění vlastní omezenost svými "návyky" za omezenost existencí onoho "popisu" a začne zcela nevědomě bojovat proti jakési "virtuální existenci" - kterou si navíc samo za onen "zástupný" pojem doplnilo...

Pokud však je znám princip vytvoření onoho zástupného pojmu, a je v tomto duchu i využíván, přesouvá se jednotlivými identifikacemi - to je to to je ono - pomalu (ale jistě) ta hranice vnímání "osobní" a "neosobní" k bodu, kdy vědomí je již schopno plně vnímat neosobní a osobní je spojeno jen s oním zástupným pojmem. V2domí je již natolik neomezované, že je bez "připoutávání se" schopno volně přecházet mezi neosobním - rozprostřeným a nečasovým vnímáním skutečnosti, a osobním - zaměřeným a bodovým vnímáním skutečnosti, popisovaným jako existence v prostoru a čase.

Takže shrnuto - na určitém stupni osvobozování vědomí od připoutaností je přínosné využít jisté zástupné pojmy, na jiném stupni jsou zase přesně tytéž pojmy nepochopeny a navíc i striktně odmítnuty. Nejlepší na tom ale je ten fakt, že i když to tak nevnímáme, utápění se vědomí v osobnosti je vlastně jen druhá strana neosobní existence. Jde jen o to, jak moc jsme ztotožněni se svými návyky vnímat...