Střípky z historie... (3)

Ahoj,
Nedalo mi to, přemýšlel jsem nad tím, a dospěl jsem k závěru, že je tam strašně moc cítit jak to, že je to vlastně žena, která není zvyklá se přesně vyjadřovat, tak i to, že je to přeloženo, de-facto bez jejího hlubšího výkladu.

Ta mysl tam prostě být musí, jinak by nebylo onoho "těla", které se projevuje, a to ona vědět musí, takže za tím bych hledala spíše překladatelský renonc, na druhou stranu ta stejná chyba je už v i oné otázce na Saradu, takže jaká otázka, taková odpověď.

Je také otázkou, co pro ni vlastně znamenají ona slova "Džnánin nemá mysl", a jak to lidé, bez přímé zkušenosti stejného stavu, mohou interpretovat...

Zkusím svůj pohled:

Lidé s myšlením v rovině vztahů budou asi více inklinovat k interpretaci slova má ve smyslu vlastnit. Ano, Džnanin nemá=nevlastní mysl. To je správný závěr. Dá se říci, že mysl, která je spojena s fyzickým tělem je vnímána dosti obdobně jako obrazovka televizoru v bytě. Probíhají na ní/něm obrázky, a pokud se vysloveně do "děje" neponoříme svým vědomím, nejsme ani její/jeho existencí nijak spoutáváni. Takže tato interpretace je funkční i bez osobní přímé zkušenosti.

Lidé s myšlením v rovině logiky se pozastaví nad celou formulací - "Džnánin nemá mysl". Neznalí reality, a s touhou napodobit tento její "vzor", budou předpokládat, že těžištěm realizace je mysl zničit. Se zničením mysli ale zničí i tělo, potažmo celý projevený svět. Ona sama tento fakt popisuje s úžasnou pecizností: "Představte si jeskyni, uvnitř které žije nelítostný démon. Pokud vstoupíte dovnitř, mohou se stát tři věci. Buď vás démon zabije, nebo se vám podaří utéci, anebo si rozbijete hlavu o skálu při pokusu o útěk a umřete."

Pokud se vrátím k tomu popisu kontaktu individuální mysli se Srdcem (zde je nutno podotknout, že něco jako "individuální Srdce" neexistuje!), je na napsaném vidět i jeden veledůležitý fakt. Tím faktem je pozice, ze které je prožitek popisován. Ona jej popisuje právě z hlediska ztotožněnosti s individuální myslí, kdy její anihilaci (ono je to opravdu spíše "katastrofální imploze" než jen "lehké rozpouštění") v Srdci popisuje jako Smrt, a tedy neexistenci. To je opět zcela přesný popis - individuální mysl je ztracena a všechny přivlastňovací a ztotožňovací vazby, do té doby brané jako "normální" najednou zůstanou "viset" ve vzduchu - zmizel jim jejich "předmět" a místo něj je tam najednou jen velká Prázdnota - je to opak všeho, co nazýváme Jistotou (nejistota je prostě v tomto ohledu ještě příliš "jistá" - existuje). Vědomí má opravdu jen jedinou možnost - zhroutit se... Jenže - vědomí v tomto stavu je rozbouráno na prvočinitele a právě tím zhroucením vznikne jev, který se dá popsat jako jakási "segregace". Něco zůstane - ze své podstaty - na hladině a něco táhne do hlubiny. Zcela automaticky jsou tedy z toho kompilátu, který byl do té doby komplexně nazýván jako "vědomí", odplavovány všechny zvyky, návyky i automatismy - to jsou všechny ty "ručičky", které se držely jistoty mysli a najednou nemají co držet... Naopak to, co táhne do hlubiny je čiré bytí/vědomí - nyní tedy ve svém primárním významu Vědomí Jedinosti/Jedinečnosti/Jednoty. Při jeho "pádu" do hlubiny jsou ztráceny a zapomínány duální formy (vazby, zvyky, projevy), protože v rámci onoho přesunu "Těžiště centra Pozornosti" zvnějšku dovnitř nastává jakési "probouzení se", do té doby jen spící, sebeidentifikace. V jistém okamžitu tato sebeidentifikace ve vědomí převáží a tehdy je stav Smrti mysli dokončen. Je dokonáno....

Toto je takový, více či méně zkratkovitý popis něčeho, co z hlediska ztotožněného s individuální myslí nikdy nekončí. Je to natolik nekonečné, nakolik je nekonečné ztotožnění se s individualitou. Takové legrace typu - za 40 dní prozřel, to jsou jen vnější popisy. Pokud se vědomí není schopno od individuality osvobodit, je to jen nekonečné...

Také je to zároveň popis dokončení jedné formy duchovní praxe. Tuto formu jsme zvyklí nazývat "Dlouhá cesta". Jejím ukončením je vlastně obrovské divadlo zvané "Mystická smrt". Dále tato cesta nesahá, sama pokračování popisuje jako "Milost Boží". Z napsaného je to zřejmé: Ona "Dlouhá cesta" je vlastně cesta vědomí ztotožněného s individualitou.

Existuje však i jiná forma duchovní praxe, alibisticky protikladně zvaná "Krátká cesta". Ve své podstatě na ní nic "krátkého" není. V některých případech může dokonce trvat - z hlediska subjektivně vnímaného času - i několikanásobně déle, než praxe "Dlouhé cesty". Její podstatou však je faktický předpoklad, že Čiré vědomí je nezrozené a tedy nemůže ani zemřít. Je to vlastně celé jeden veliký trik. V podstatě je to trik stejné kategorie, jako je trik vědomí "ztotožnit se s individualitou". To je také jen trik...

Vyjdeme-li z předpokladu, že stav smrti individuální mysli prostě nastat musí, můžeme tohoto předpokladu použít také k tomu, že Pozorností budeme nerozlišovat mezi "projevy" a necháme vlastně onu Pozornost volně plynout bez jakéhokoliv našeho ovlivnění. Je to neuvěřitelně složité - naše "zvyky mysli" to prostě neumí. Neustále mají tendence se k "něčemu" chytat, na "něco" se vázat, "něco" pozorovat, "pomocí "něčeho" se dále projevovat. A to je právě jeden - výše popsaný zvyk - ne však mysli, ale již přímo vědomí. Touha po individuálním projevu, odlišení, vydělení, vše toto je jen pouhý zvyk... "Krátká cesta" vychází právě z těchto předpokladů - vše toto jsou jen zvyky, zvyky se dají "odnaučit". Nejlépe tak, že je nahradíme "opačnými zvyky"...

Jednou z forem "opačných zvyků" ke zvykům touhy po individuálním projevu, je nácvik "zhroucení individuální mysli". Jde o to, že se využije explicitní touha po individuálním projevu ve formě "myšlenkového tahouna k 'ne-existující' formě". "Ne-existence" takové formy je tou nejpodstatnější složkou, protože zaujatá spolupráce mysli, vědomí a individuální touhy dokáže velice rychle opustit veškeré hranice mysli, kterou vlastně hranice tvoří... Bezhraničnost individuální mysli je totiž stejná, jako její neexistence - nelze se v takovém stavu nijak "individuálně sebe-identifikovat", takže v důsledku je jinými prostředky dosaženo efektu anihilace individuální mysli samé. Protože ale zde není explicitně vnímáno Srdce (jako centrum pravé sebeidentifikace čirého vědomí) je po nějakou dobu vnímán jakýsi stav "beztíže", stav "Prázdnoty", "Vyvanutí" a kdoví jak to ještě nazýváme. Prostě, z jiného pohledu je to popsatelné jako obrovská bublina, která udržuje vědomí ve stavu ne-identifikace sama sebe. Stačí však téměř cokoli, co "zviditelní" Srdce, a bublina "praskne"... Zviditelněním Srdce nastane okamžitě i zkušenost Čirého vědomí, které má - již výše popsané - totální následky na onu "bublinu", na pozůstatek zbytku individuálního vědomí. Obrovským přínosem je ale fakt, že v této formě zde neexistuje přechodný stav "neodpoutaného vědomí od individuality", vlastní "vysvobození" je také chápáno trošku odlišně, než tomu je u Dlouhé cesty, avšak stav Čirého bytí/vědomí je zcela totožný.

"Krátká cesta" má ale ještě jednu formu. Ta je sice velice jednoduchá, avšak není jednoznačná - je totiž tak prostá, že ji může intelektuálně rozvinutá mysl využít ke své "záchraně". V podstatě jde o to, že je vzta v úvahu fakt popisující Srdce v jeho opravdovosti. Veškeré děje jsou tedy vědomím směřovány "jen" do srdce, intelekt je v tomto okamžiku zcela ignorován, zvyky jsou nereflektovány. Vědomí a tedy i pozornost jsou trvale umisťovány do Srdce - zpočátku do bodu-místa srdce. Vzhledem k tomu, že Srdce nemá střed, neboť je samo středem, je to vlastně později dost putna, kam, ale zpočátku je velice důležité sjednotit pozornost s vnímaným citem. To je ta ona esence Bytí. Cit je totiž odstředivým prvkem bytí, Pozornost je prvkem dostředivým. Vědomým vedením Pozornosti do bodu, který je vnímán/identifikován jako centrum citu je "kruh projevena" vlastně automaticky uzavírán a tak je vytvářena uvědoměná zkušenost sjednocení - Klidu. Pokud je uzavření kruhu dokonalé, vše mizí v tomto Klidu a vše se proměňuje v Čiré bytí/vědomí. Protože nebyly použity žádné pomocné prostředky, je tento přechod vlastně zcela přirozený, žádné divadlo ani stav Prázdnoty...