Narodil se někdy kolem roku 740 a zemřel týden po slunečním zatmění, tj. 3. srpna 808, tedy jen několik let předtím, než se narodil Rinzai. Jeho tréninkovým prostředím byla taková vynikající a živá zenová centra, která se mohla již prokázat vznikem skvělých linií "dharmových dědečků", jakými byl Ma-cu (Baso) a Sekito (Š'-tchou), a kde vyrostli např. Hyakudžo (Paj-čang), Jakusan (J¸e-öan), Nansen (Nan-čchuan) a další. P'changovo odhodlání stát se laickým zenovým učitelem ho zařadilo mezi skupinu buddhistů, kterým se říká ču-ši, což označuje ty, kdo odmítají formální život v klášteře a všeobecně preferují zůstat mimo čínský náboženský systém. To ovšem nebránilo adeptům, jakými byl např. P'chang, v tom, aby studovali s různými zenovými mistry té doby a pobývali mezi klášterními zdmi po krátkou dobu, aby se potom mohli vzdálit a dokončit svoji cestu realizací.
Dal si jméno P'chang, což značí "Vznešený Vnitřek", a jako laik a jediný syn konfuciánského byrokratického starosty v malém městě Siang-jang odcestoval s rodinou do míst, kde byl jeho otec jmenován prefektem města Chung-jang. Žádný neobvyklý příběh se neodehrál v P'changově dětství. V jeho mládí proběhly běžné události charakteristické pro normálního konfuciána. Mladý P'chang se oženil, založil si obchod a otcovsky se staral o svoji dceru a syna. Krátce po své svatbě začal provádět to, co jeho sousedé označili jako "nadměrný zájem o duchovní záležitosti". Doma si postavil malou poustevnu, kam chodil meditovat ve společnosti své ženy, dcery a syna. Zde psal básně a filosofoval:
"Jak složité to je! Jak složité to je! Moje hloubání je jako sušení deseti tisíc liber těžkých vláken lnu zavěšením na slunce."
Jeho žena na to odpověděla:
"Snadné, snadné, snadné. Je to jako dotyk tvých nohou země, když vylézáš z postele. Objevila jsem toto učení přímo na vrcholu kvetoucí pláně."
P'chang duchovně obdařil svoji dceru Ling-čao, která ho po celý život doprovázela jako společnice v dharmě, tím, že jí řekl:
"Moje hloubání není ani složité, ani snadné. Když mám hlad, najím se. Když jsem unaven, odpočinu si."
Lze také poskrovnu nalézt nějaké reference o P'changově synovi, který se jmenoval Keng-chuo. Syn zůstal doma, aby pečoval o paní P'changovou. Nechal se najmout jako zemědělec v letech 785-790 poté, kdy jeho otec věnoval rodinný dům chrámu, veškerý majetek naložil na loď, kterou nechal potopit do řeky Šao, a společně s dcerou Ling-čao se vydal na cestu. Na své pouti se oba živili tím, že vyráběli
nástroje z bambusu, které potom prodávali na místních tržištích.
V roce 786 se P'chang objevil na hoře Nan-jüe v klášteře, který vedlmistr Sekito, kterého se zeptal: "Kdo je ten muž, který není závislý na deseti tisíci naukách?" Sekito mu odpověděl tím způsobem, že položilsvoji ruku na P'changova ústa, a laik byl okamžitě osvícen. Zůstal u Sekita jeden rok, cvičil se v zenu společně s mnichy jako laický student. Jednoho dne se ho mistr zeptal: Jak jsi se cvičil v zenu od té chvíle, kdy jsi přišel sem na tuto horu?" P'chang odpověděl: "Není tu nic, co bych mohl říci o svých denních činnostech." "Přesně tak, protože vím, že nemůžeš použít slova, na která se tě ptám," řekl Sekito. P'chang odpověděl básní, jejíž poslední dvě sloky se staly zenovým sloganem:
Moje denní činnosti nejsou neobyčejné,
jsem prostě s nimi v přirozené harmonii.
Nic neuchopujíce, nic neodkládajíce,
tu na žádném místě není překážka ani konflikt.
Co je moje nadpřirozená síla a skvělá činnost:
čerpání vody a štípání dříví.
Sekito mu nabídl ordinaci na mnicha, ale laik odmítl s tím, že řekl: "Budu si dělat to, co chci." Jeho další zastávkou byl klášter v Ťiang-si, který byl pod vedením velkého Ma-cua (Baso). Zde se P'chang potkal s tímto mistrem při rozhovorech s ním, kde se ho opět zeptal: "Co je to za člověka, co nemá žádné společenství s deseti tisíci věcmi?" Ma-cu mu odpověděl: "Spolkni všechnu vodu v Západní řece jedním hltem a já ti to řeknu." Po tomto vyslechnutí P'chang zakusil ještě hlubší realizaci a rozhodl se proto, že zde na nějaký čas zůstane opět jako laický žák. Po roce mu Baso znovu nabídl černou róbu mnicha jako výměnu za jeho "nuznou bílou róbu". P'chang opětovně odmítl.
Dokonale jistý ve svém zenovém pochopení vyzval Ma-cua, když mu řekl: "Člověk ve své nezatemněné skutečné přirozenosti tě žádá, abys byl tak laskav a podíval se nahoru." Ma-cu se podíval přímo dolů. P'chang řekl: "Ty sám hraješ senzačně na flétnu." Ma-cu se podíval přímo nahoru. P'chang se uklonil a Ma-cu se vrátil do své místnosti. Laik řekl: "Právě nyní to zpacká tím, že se pokouší být chytrý." Tento hravý dialog ukazuje metaforu hosta a hostitele, která je tak nápadně obsažena v zenových kóanech školy Ma-cua. V tomto případě každá zúčastněná postava si na sebe vezme jednu z rolí a opětovně si ji vymění, přičemž se oba navzájem svižně pleskají mezi prázdnotou a formou v dramatu, které je dokonale oba zceluje.
Na svých poutích se P'chang spřátelil s potulným hledajícím, který pracoval v klášteře Ma-cua, kde se tento toulající se duchovní rozhodl nechat si oholit hlavu a stát se mnichem. Tan-sia Tchien-žan (který je spíše znám svým japonským jménem Tanka a který se proslavil tím, že se zachránil před zmrznutím o chladné zimní noci tak, že si udělal oheň z dřevěné sochy Buddhy) byl básníkem plným života a neortodoxním mnichem, který i přesto, že strávil velkou část svého života putováním s P'changem a Ling-čao, se nakonec stal jedním z Ma-cuových následovníků v Dharmě. Tito dva dobří přátelé putovali z kláštera do kláštera, testovali svoji zenovou inteligenci na všech, kdo se jich na něco ptali, a společně s Ling-čao se navzájem vyzývali do neformálního dharmového souboje v průběhu jejich společné poutě. Mezitím se paní P'changová, která zůstala doma, dále cvičila v zenu ve společnosti svého syna. Okouzlující vzorek jejího osvíceného pochopení se objevuje v knize od Ju Tiho "Zaznamenané úeči laika P'changa".
Jednoho dne vzala jídlo, které chtěla odnést do místního buddhistického chrámu. Zde byla požádána jedním mnichem, zda-li by mu sdělila účel svého činu, aby mohl sdělit její jméno a zásluhu jiným, čímž by se "předala tato zásluha". Paní P'changová vzala svůj hřeben, zapíchla si ho do zátylku a prohlásila: "Předání zásluh je dokonáno!" I přesto, že není dochováno mnoho životopisných informací o rodině laika P'changa, o jejich Dharmě a o charakteristice každodenního života, můžeme usoudit, že členové rodiny se neroztrousili za účelem osamostatnění a nalezení svého vlastního soukromí, ale spíše že byli navzájem ve spojení a že každý udržoval svoji praxi ve svém vlastním stylu - paní P'changová a její syn byli zemědělci a P'chang a jeho dcera podomní obchodníci. P'chang a jeho dcera se nakonec usadili, našli si své obydlí ve skalní jeskyni dvacet mil jižně od Siang-jangu. Zde byli denně navštěvováni prefektem Ju Tim, oficírem a zároveň částečným zenovým praktikantem, který zkompiloval P'changovy činy, básně a dharmovou moudrost.
Místní lidé je brali jako výstřední rodinku. Viděli, jak místo toho, aby vedli pohodlný byrokratický život, se vzdali všech sociálních vymožeností a počali žít životem nebezpečných nejistot a strádání jako potulní obchodníci a nájemní síly. I přesto, že převládal v té době po celém území konfucianismus, P'chang a jeho rodina se hlásili k buddhismu a odmítli stát se mnichy a mniškami. I přesto, že P'chang dosáhl status osvíceného zenového mistra a souhlasné potvrzení od takových veličin, jakými byli Sekito a Ma-cu, neměl žádné oficiální přednášky a nevytvořil si žádný okruh svých žáků. Nikdy s sebou nenosil tradiční cinkající zvonek typický pro buddhistické poutníky, nýbrž měl raději rovnou bambusovou hůl, která ho doprovázela na cestách. Nosil na sobě bílý běžný oděv - který nazýval "moje bezešvá róba Prázdnoty". Neměl žádnou
V knize "Chodang chip", která byla zkompilována v r. 952 a která pojednává o korejské historii čínských zenistů, je laik P'chang popsán jako "Konfucián ve zjevu, jehož mysl se baví mimo objekty, jehož pocity jsou neomezené a jehož provádění je v souladu s "opravdovým smyslem". Tento popis charakterizuje jeho život jako "mlhu" a jeho dosažení jako "záhadně-poznané", jeho chování jako "snadné všude" - jak ke konfuciánům, tak i k taoistům, k vojenským velitelům či k dětem, ke svým přátelům na cestách a stejně tak i k těm nejznámějším zenovým mistrům. Jeho přítel a jeho životopisec Ju Ti ho charakterizuje jako "bódhisattvu v domácnosti", čínskou inkarnaci indického buddhistického laického učitele Vimalakírtiho. Po dvou letech pobývání ve skalní jeskyni, která se nacházela blízko jeho rodného města Siang-jang, se laik rozhodl, že je čas "umřít". Když seděl v zazenu (meditačním posedu), řekl své dcerce: "Iluzorní přeměny postrádají realitu. Podrobuji se všemu, co přichází." Potom instruoval svoji dceru Ling-čao, aby šla ven a přišla ho zpátky informovat o tom, kdy slunce dosáhlo svého zenitu. Řekl, že zemře přesně v poledne. Ling-čao vyšla ven a vrátila se dovnitř téměř ihned, řka: "Je již pravé poledne a stále je slunce zatmněné. Jdi a podívej se." "Opravdu tomu je tak?" řekl P'chang. "Ano," odpověděla. Laik vstal ze svého místa a šel k otvoru. V ten okamžik Ling-čao skočila na jeho prázdné místo, zkřížila nohy a okamžitě umřela. Když se P'chang obrátil a viděl, co se stalo, řekl: "Cesta mé dcery byla vždy velmi rychlá. Nyní postoupila přede mne." Vyšel ven, nasbíral dřeva na otop, provedl kremační obřad a držel tradiční smuteční období sedmi dní ještě předtím, než sám umřel ve společnosti prefekta Ju Tiho. Ju Ti se přišel zeptat, jak se daří. P'chang položil svoji hlavu na přítelova kolena a řekl: "Dovoluji ti, abys viděl všechny existující jevy jako prázdné a neodvažoval se brát jako skutečné všechno to, co je neexistující. Dávej na sebe pozor v tomto světě stínů a ozvěn." Poté v klidu "odešel ze světa". Ju Ti provedl kremační obřad a nechal poslat zprávu paní P'changové. Když laikova žena slyšela o smrti obou, zvolala: "Ta stupidní holka a nevědomý starý chlap odešli bez toho, aby mi cokoliv řekli. Jak nesnesitelné!"
Šla hledat svého syna Keng-chua na pole, které okopával, aby mu řekla tuto novinu. P'changův syn po vyslechnutí této zprávy odhodil rýč, vydechl naposled a na místě umřel. Paní P'changová se postarala o jeho kremační obřad, popřála všem přátelům šťastnou cestu životem a odešla do hor žít poustevním životem. Nic dalšího se o ní neslyšelo.
Konec výstřední P'changovi rodiny se příliš nelišil od způsobu, kterým žili. Žili hluboce, jednoduše a bez zanechání jakékoliv stopy. P'changův verš oslavuje jeho radikální životní styl, jeho protikonfuciánský přístup k čínským zvykům, který vyžaduje absolutní přizpůsobení se konvencím v rodinném životě, chrámu a ve společnosti a zároveň vyjadřuje jeho sociální závěů a jeho zen:
Mám chlapce, který nemá žádnou nevěstu,
mám dcerku, která nemá žádného ženicha;
Vytvořením šťastného rodinného kruhu,
mluvíme o Nezrozeném.
Žádné komentáře:
Okomentovat