Střípky z historie... (5)

Přijmutí takového sebeodevzdání (třeba do Božích rukou, ale bez očekávání nějaké satisfakce) je teprve smíření.

Odevzdání i touhy žít do rukou Božích, to je jen začátek. Odstranění touhy vlastního (osobního) projevu je cesta (=kolemjdoucí), závěrečné odevzdání "odevzdávání", to je teprve smíření...

Mám rád lidi, kteří si říkají NESMIŘITELNÍ...

Takhle, jak jsi to napsal, se vytrácí ze života jakákoliv KREATIVITA.


Zkusím ti to vyložit podrobněji, problém je však v tom, že to budu psát pro tebe a lidé s jiným slovníkem z toho budou paf. Ale, jak jsem si to už poněkolikrát musel ujasnit, je to jejich problém, problém neschopnosti opustit své vyjeté koleje v myšlení, prostě aplikují neustále stejné postupy již tak dlouho, že si toho přestali vědomě všímat. V době studií jsme se učili takovému stavu říkat profesionální slepota - jistou činnost mysl zautomatizuje až tak, že ji provádí zcela nezávisle na bdělém vědomí... Ale, to jsem odbočil.

Zkusím tebou zvýrazněné pojmy aplikovat na různé kontexty vědomí, třeba se někam dopracuji:

Nejprve prvotní reakce mé mysli na prvotně vnímaný kontext textu.

Nesmiřitelní - s největší pravděpodobností to ty vnímáš jako vlastnost, která implikuje neustálou tendenci za formami hledat jejich vnitřní souvislosti, jejich souvstažnou "harmonii", a pokud tato není zcela obnažena, nesmiřitelně se stále moří hloubějia hlouběji do "studia" forem a jevů.

Kreativita - její použití ve mně okamžitě vyvolává reakci - individuální tvorba, ztotožnění pozorujícího s činitelem, touha po "vlastním" projevu, projevu ve smyslu aplikace své osobní individuality, jakési zviditelnění svých "individuálních výjimečností", popření jisté "průměrnosti osobnosti".

Jestliže k oběma pojmům postavím jejich antagonismy v prvém případě je to jednoduché, vynechám ne a převedu to do doplňkového vidu: smíření. V tom druhém případě si musím pomoci opisem: Kreativita je v češtině vykládána jako "SCHOPNOST tvorby", v principu je chápána jako atribut nějakého subjektu, nejčastěji osobnosti - takže negace by mohla být "neschopnost tvorby", a tedy vlastně - v přeneseném smyslu - jen čisté pozorování.

Pokud budeme vycházet z premisy, že jsme jen a pouze individuálním vědomím, které má vrozenu potřebu po sebereflexi (sebeodlišení, sebepoznání, sebepotvrzení), je zcela srozumitelná jak tendence k prosazování nesmiřitelnosti, neboť vnímaný nesoulad vnáší do našeho vědomí rušivá napětí, která vnímáme jako destruktivní a tedy i nebezpečná.

Vrozená tendence afinity k jisté formě harmonie, která je námi chápána jako "dokonalost" je docela dobrým ukazatelem, že to s tou "individuální" myslí není zase až tak úplně "to ono". Pouhou "individuální" myslí totiž nelze ani náznakem vysvětlit právě tu afinitu k harmonii a nakonec ani onu harmonii jako kategorii. Pokud bychom totiž vycházeli ze striktního modelu "individuální" mysli, museli bychom se dostat zákonitě ke střetu výkladu obsahu pojmu "dokonalost", protože striktně "individuální" mysl je schopna pouze vnímat sama sebe a vnímání identifikuje pomocí zkušeností. A různé "individuality" mají zcela jistě i různé zkušenosti, což v prvním nástřelu přesně popisuje situaci mezi lidmi, avšak v druhém nástřelu již máme co dočinění s jednotícím pohledem na obsah pojmu "harmonie". Jakoby se obsah pojmu "harmonie" mohl lišit ve svých formách, avšak na podstatě obsahu tohoto pojmu jsme se nějak zcela "podivně" schopni shodnout - což je zcela v vylučujícím protikladu ke konceptu "zcela individuální" mysli.

Takže nezbývá, než pokročit a připustit, že maše mysli nejsou zcela stoprocentně individuální - musí mít něco společného, něco, co jim vtiskuje jakési "axiomatická" vnímání jistých skutečností.

Vezmeme tedy jako další kontext koncept "individuálních" myslí, které ale dokáží navzájem komunikovat a předávat si své "zkušenosti" bez nutnosti, aby tato komunikace byla vědomá, respektive, musíme ji vyhradit působnost ve sféře jakéhosi "nevědomí". Využijeme-li již zavedeného pojmu "kolektivní nevědomí", hodně si to zjednodušíme. Takže prvotní i druhotný nástřel nám v této chvíli již "ladí", zdá se vše být "harmonické" - a sakra! Malý nedostatek v tomto konceptu - jaktože pro nás všechny existují jisté kategorie "harmonií", které jsou zcela evidentně nám všem společné a na nás nezávislé? Například to, jak identifikujeme okamžik existence oné "harmonie"?

Nutně tedy musíme připustit, že ono "kolektivní nevědomí" v sobě sice obsahuje informace zprostředkované (a zprostředkovávané) jednotlivými "částečně individuálními" myslemi, ale zároveň musí obsahovat něco, co je na těchto "individuálních informačních vkladech" zcela nezávislé. Něco jako "předprogramované archetypální axiomy.

Následující kontext tedy musí ten předchozí rozšířit o prvek jisté "uniformity" (předprogramování, "firmware") - něco jako koncept "stvořitele". Předpokládejme jeho roli jako Architekta systému. A máme problém hned vzápětí - sjednotíme-li "kulturu" lidskou a kulturu "architekta/ů" jsme zase na začátku. Narozdíl od Daenikena nejsem zaostřen na "lidstvo", ale snažím se dopátrat jistých archetypálních "procesů" mysli. Pro explicitní zdůvodnění možnosti onoho sjednocení myslí nadhodím jen pár myšlenek. Pokud je svět "jen a pouze" postaven na hmotě, pak je jistě mysl "produktem" hmoty jako "principu" a tedy je zcela nezávislá na "platných dimenzích" formy hmoty samé, tzn. mohu sjednocovat i přes různě dimenzionální hmotné prostory. Pokud je hmota produktem mysli, jsem na tom zcela stejně, protože jde znovu o principielní atribut a tedy na formálním popisů pomocí jakýchsi "dimenzí" nezávislý. (mimochodem, nikdy jsem vlastně nebyl s to pochopit, jak se může "zvyšit" dimenze - překládám si to tedy tak, že se žádná "objektivní realita" nemění, jen se mění naše subjektivní schopnost rozlišení - vnímáme prostě více a detailněji...)

Vyjdu-li tedy z premisy sjednocení kultur, a přesto objektivně existují jakési obecké "archetypy" procesů mysli, zákonitě to vede na úvahu o nutné existenci jisté formy "nadřazené" entity - tedy nějakého toho "Boha" - nutně stojící mimo "obecnou mysl" (v druhém případě jde o zásadní antagonistický rozpor - stojí mimo "hmotu"; jenže zcela zákonitě "hmotu" musí ovlivňovat, takže mimo ni není schopen stát, takže z toho pro mne vychází důkaz, co je prvotní a co je produktem - ale to je jen výkřik, nemá to pro tuto "úvahu" větší význam).

Pokud tedy vezmeme existenci Boha jako nutný doplněk předchozího kontextu, začíná se nám měnit i "nasměrování" mysli - zcela zákonitě musíme začít přemýšlet v kategoriích jako "smysl existence", "dobro a zlo" popisující soulad a nesoulad s "prvotním účelem stvořené naší existence".

V tomto kontextu již nabývá na významu obsah slova "smíření" - tzn. vědomá spolupráce na "prvotním účelu našeho stvoření". To, že naše individualistické mysli se proti tomu vzpěčují v daném popisu spíše podporuje tuto teorii, než aby ji popíralo. Tento kontext má již mnoho paralel k "reálným reflexím" obyčejné lidské mysli v reálném životě. (pokusy ovlivnit "přednastavené" hodnoty osobního života k hodnotám, které k mému konkrétnímu stavu vnímání mé individuální mysli "vyhovují" lépe - modlitby, úlitby, pokusy o relativizaci "archetypálních" programů, atd.) Avšak z výše napsaného zatím nejvěrněji popisují interakce individuálních myslí s "objektivní realitou" (není omezena jen na "hmotu").

Na chvíli tedy předpokládejme, že tedy existuje jakýsi "prvotní účel naší existence". V tomto kontextu pak také nabývá i ona "schopnost tvořit" trošku odlišného významu - význam realizace představ individualizované mysli je vnímán jako "pravděpodobně rozporný" k "prvotnímu účelu", protože individuální mysl odráží jen a pouze své vlastní potřeby a touhy, kdežto v tomto kontextu jde o "naplnění účelu" společnou činností. Takže ono "kreativní" se významově přesunuje do formy "týmové spolupráce" a k známeému "každý svou troškou do mlýna".

Nyní bych mohl skončit. Posledně navržený kontext totiž je již ve zřejmém souladu s tím, co jsem Evě napsal.

V podstatě na tomto modelu nelze najít nějaký základní rozpor (za rozpor nepovažuji "dočasnou" neznalost onoho "prvotního účelu" - ten může být jakýkoliv, docela pravděpodobné jsou všechny možnosti, třeba i ono "nalezení otázky vesmíru, života a vůbec").

Jedinou otázkou je však faktická realita modelu. Ono totiž neplatí to, že pokud něco nevykazuje rozpory na první pohled, je to fungující.

A při důsledném hledání lze zjistit, že podobnou "vnějsi formu" má ještě jiný slovní model popisu. Ten vychází z jiné premisy, že ve "skutečnosti" neexistuje individuální mysl.

Tento model popisuje "objektivni realitu" jako pouhy "odraz" jedine mysli. Už se přibližující popis na sůvinci objevil, ale zopakuji ho.

Funkci modelu jde zjednodušeně znazornit pomocí diváka v kině. Základním atributem diváka je "schopnost být pozorný" a "schopnost zaměřovat paprsek své pozornosti". Při velkém zaměření tohoto paprsku nastává v mysli jev "zdánlivého přiblížení" sledovaného, častěji nazývané "ztotožnění se rozpoznávací funkce mysli s její představou" - jinak také ztotožnění vědomí se zdánlivým objektem. Takže onen divák v kině - i když stále pohodlně usazen v křesle - může prožívat divoké děje na plátně právě onou funkcí ztotožnění se. Ba dokonce může na plátně i umřít - a "znovu se narodit" zpátky v tom křesle. Největší legrací je fakt, že v kině lze být ztotožněn s několika "postavami" najednou a dokonce i fakt, že v okamžiku ztotožnění není vnímána "režie filmu" jakkoliv rušivě.

V tomto modelu kupodivu může existovat význam pro "smíření" i pro "kreativitu", protože podstatou onoho modelu je fakt, že si sami sebe uvědomujeme jako již "ztotožněné" a tedy jako "zdánlivě oddělené". A právě vzhledem k té uvědomované oddělenosi mají tato slova nejen význam, ale dokonce i smysl - vedou nás po cestě pozvolného uvolňování onoho "ztotožnění se" k poznání sama sebe jako Jednoty (Jediné mysli). A co je zcela unikátní - významy těch klíčových slov jsou pro oba modely velice blízké.

Příjemný večer.