pondělí 24. srpna 2009

pondělí 17. srpna 2009

Jü a Sang

Mistr Jü a mistr Sang byli přátelé. A stalo se, že po deset dní nepřestalo pršet a mistr Jü si řekl, že je s jeho přítelem nejspíše zle. Zabalil trochu rýže a vydal se za ním. Když se přiblížil ke dveřím Sangova domku, zdálo se mu, jakoby v domě někdo zpíval nebo naříkal. Uslyšel rytmické údery na citeru a poznával slova:
"Ó, otče!
Ó, matko!
Ó, nebe!
Ó, lidé!"
Zpívající ani trochu nedbal na přednes, vypadalo to, jako by spěchal, aby co nejnaléhavěji vyslovil to, co chtěl svým popěvkem říci. Mistr Jü vstoupil: "Co je to za divnou píseň, již tu zpíváte, příteli?"
"Přemítal jsem, kdo mne to vlastně dostal do těchto konců, a nemohu na to přijít. Můj otec ani matka si jistě nepřáli mít ze mne chuďasa, nebe se klene nad všemi stejně a nikomu nestraní, takže nevidím důvodu, proč by nebe a země zbídačily zrovna mne. Hledám, kdo to učinil, a nenacházím jej. A přece jsem takto skončil, přece jsem tu. Ó, osude!"

Dělám pokroky.

Jen Chuej pravil: "Dělám pokroky."
"Co tím chceš říci?" opáčil Konfucius.
"Zapomněl jsem na humanitu a na povinnosti."
Konfucius řekl: "To je dobře, ale ani to ještě není to pravé."
Opět jiného dne se setkali a Jen Chuej znovu oznámil: "Udělal jsem další pokrok."
"Co tím chceš říci?"
"Zapomněl jsem na obřady a na hudbu."
"I to je dobré, ale ani to není ještě to pravé."
Setkali se dalšího dne a Jen Chuej řekl: "Udělal jsem další pokrok."
"Co tím chceš říci?"
"Sedím a prostě zapomněl jsem."
Konfucius sebou trhl: "Co tím chceš říci, že sedíš a zapomněls?"
Jen Chuej řekl: "Spouštím ochablé údy i celé tělo, propouštím ze svých služeb své čivy i rozum, tak jsem opustil tělo a zapudil vědomí ve veliké jednotě, to je to, čemu říkám sedím a prostě zapomněl jsem."
Konfucius pravil: "Jsi-li takto v jednotě se vším a nemáš-li už žádných náklonností, jsi-li sám tak proměnlivý, že nemáš už nic stálého, pak jsi vskutku moudrý, moudřejší než já, dovol mi jít za tebou a následovat tě!"