Já se v tobě stále pořádně nevyznám a tvé komplikované myšlení mi někdy délá problémy.
---------
Ono není komplikované, představ si, že to hlavně není myšlení.
Svým způsobem je to tanec. Tanec dvou oddělených entit, které vzájemnými doteky chtějí získat informace jedna o druhé a tak také i o sobě samých. Vytvářejí navenek složité pohyby, ale na těch pohybech vlastně až tolik nezáleží. Jde jen o to, aby ten pohyb byl opravdový, přirozený a aby svým vnitřním způsobem vyjadřoval onu zcela konkrétní formu té určité entity.
Je to projev, a jako takový není nikdy úplný - k celosti potřebuje svou reflexi. A možnost této reflexe je dána zharmonizováním projevů těch dvou entit. Chvilku je jedna ve formě projevu a druhá reflektuje tento projev, a za okamžik je to naopak - druhá se projevuje a první zprostředkovává onu reflexi.
S hovorem i psaním, je to stejné. Nejde až tak o vyjádření myšlenek, jde spíše o převedení myšlenek, které vytvářejí tu či onu entitu, do reálné formy souvislého pohybu. Vzájemným sdílením projevů a reflexí vzniká jistá znalost, jak té spolupracující entity, tak i sama sebe. V hlubších rovinách se tak z prostého tance radosti stává tanec smrti a znovuzrození. entity se proplétají i v místech, která jsou pod silnou vnitřní ochranou, cenzurou, z odkrývání vnitřních tabu se stává jistá forma vnitřní extáze, přestávají existovat hranice já a ty, entity ztrácejí svou vnitřní identifikaci a - jako uprázdněná imaga - odpadávají a jsou vstřebány zcela novou formou života povstavšího z jejich smrti.
A v celém tomto víření se takto zviditelňuje život sám, jakožto aktér, zrozenec i zemřelý, jakožto vnitřní zkušenost vlastní přirozenosti, která oním tancem, dovedším ho až ke smrtelným křečím, objevuje svou neměnnou pravou tvář. Katarzí sebepoznání objevuje své přirozené uvědomění vlastní identity a zbavuje se nánosů prachu z cest, kterými se různě proplétá.
Forma takového tance je různá, podstata katarze smrtí vydělených entit a následné probuzení vědomí vlastní identity je ale ve všech skryta stejně. Teprve dokonalé zapomenutí na vlastní individuální entitu a rezignace na její vědomou obranu pod tlakem pudu sebezáchovy, umožňuje toto skryté nejen osvobodit ale i ustavit jako hlavní a jedinečnou zkušenost. Takže, mluvíme-li o formách, vidíme tanec v různých projevech - polemiku, boj, násilí, diskuzi, manipulaci, pokoru, mluvíme-li o vnější formě, tak to může být řeč, tanec, cvičení tai-chi, vlastně úplně vše. Na projevech a formách ale nezáleží...
To důležité je nenechat se zmást vnějšími projevy a formami, ale dovolit si nechat se unášet vnitřní intuicí k projevu, který je platný vždy jen právě v určitém okamžiku. Jeho cílem není zdůvodňovat a objasňovat, přesvědčovat a tak dále. Jeho pravým cílem je odemykat vnitřní tabu a vysvobozovat vlastní přirozenost bytí, jak v sobě samém, tak i ve svém okolí.
Na slova tedy moc nedej, dej na ten prvotní a velmi prchavý záblesk intuice ve svém srdci. A snaž se přesně podle něj reagovat, tu tam jako projev sám, tu tam jako reflexi projevu jiného. Je to velmi osvobozující a zároveň i neuvěřitelně krásné.
neděle 30. prosince 2007
pátek 21. prosince 2007
Učitel a žák
Můžu se zeptat na tvůj názor na nový článek http://kauza-vacek.blogspot.com/2007/12/vzhledem-k-tomu-e-nkterm-lidem-nap.html ?
Ahoj,
myslím si, že publikace dopisu Miloše Tomáše je velmi nešťastná. Nejen pro neustálé vsuvky o Vackovi, které v tomto množství již působí kontraproduktivně, ale hlavně pro nepochopení a tedy i zmatení v "principu Milarepova stavění domů pro Marpu".
Otázka totiž nestojí tak, že je Topaga stavěl, protože by je "Marpa chtěl"...
To je scestný a zavádějící pohled. Ten princip, proč vlastně Marpa chtěl po Topagovi, aby „mu stavěl“ domy, byl přece v tom, že Topaga sám chtěl nějak odčinit svou působnost v tzv. černé magii (násilné projektování osobní představy do vnějšího světa) a zároveň ještě nereagoval na Marpovi návrhy, ať se s tím, kdo činil a činí tu "magii", prostě jen neztotožňuje. (Sám Marpa z tohoto důvodu tu magii po něm přece chtěl - ale to bylo pro Topagu „nějak málo“, takže to ještě nepochopil...)
Topaga vlastně chtěl "činit", aby „odčinil“ („napravil“) to, co vnímal jako své vlastní negativní činění - nedokázal si ani představit, že by to mohlo "jít" (být) jinak. A proto vlastně ty domy stavěl - pro svou neschopnost si uvědomit, jak to s tím činitelstvím ve skutečnosti je.
Druhou rovinou je Topagova touha zavděčit se Marpovi, a tak si jej naklonit, aby mu konečně předal tu "spásnou tantrickou nauku", která jej "zbaví důsledků svých činů" již v tomto životě... Ne takovou "obyčejnou", která jde vyjádřit slovy: "neztotožňuj se s činy, které jsou skrze tvé tělo konány, nepovažuj sama sebe za toho, kdo tyto činy činí".
On vyžadoval nauku "tajnou", s mnoha příkazy a zákazy, s sebezapřením a odevzdáním sama se ve formě nějakých, konkrétních činů. Aby mohl činit, a tak i zrušit ty důsledky činů, které si neustále přivlastňoval a jejichž dopadu se zcela panicky bál. Ale hlavně – aby nepřišel o své já, svou osobu, svou domnělou identitu.
A také proto Marpa – doslova - musel zvolit takto tvrdou metodu, která Topagu dovedla až k okamžiku, že již sám dál prostě nemohl, a to i za cenu, že "neodčinil" to "zlo", s jehož formou se neustále ztotožňoval.
Nemohl a právě tato nemohoucnost ho dovedla k rozhodnutí spáchat sebevraždu. To, že to neudělal dříve, to bylo hlavně proto, protože neustále v něm byla naděje, že si to "něco" odčiní, sám a vlastně i pro sebe sama, pro svůj pocit "odčinění". Stále měl naději, že jako individualita, zuby nehty se držící své vlastní existence, přežije. Marpa využil všech jemu dostupných metod, aby přerušil Topagovo ztotožňování se se svou vlastní projekcí, s individuální existencí a Topaga pod tímto tlakem sám tuto individuální existenci odmítl. Praktikování magie, stavění a bourání domů byly jen vnější znaky, odmítání zasvěcení, odmítání osoby Topagy (které ve své ztotožněnosti považoval za pravého sama sebe) byly zase vnitřní formy tlaku Marpy na tu linku ztotožnění.
Proto byla ta prvotní myšlenka Miloše - myšlenka o nedostatečnosti a neuvědomělosti Topagy - správná, avšak v tomto nově publikovaném textu již ztratila svou čirost - proto si myslím, že je ten článek obsahově velmi nešťastný.
sobota 8. prosince 2007
Jednoduchost Jednoty (Převzato)
Maharišiho vyučování (...)
Viděl bych to asi tak, že Mahariši vyučoval Jednotu a vedl lidi k utopení se v této Jednotě (jeho slovy v Tichu). Nejde totiž o to, jak “správně” interpretovat ta nebo ona slova, jde o to, zda v nich - a v Celku z nich vnímaném - zůstává ta informace o Jednotě, Tichu, odpuštění, smíření, pokoře a sebeodevzdání. Pokud tyto složky jsou interpretovány jen jako nástiny a jsou vysvětlovány tak, že si jedna následně odporuje druhé, je toto zcela cizí duchu Maharišiho vyučování. Takže to globální kritérium správnosti existuje – a to je právě kritérium souladu všech těchto složek.
Nechci zde propagovat své závěry, ale zkuste si sami přehrát, jak jednotlivé prvky, zhruba zde mnou vyjmenované, vytvářejí harmonickou Jednotu ve slovech těch anebo oněch.
(...)
Je hezké co jsi napsal, díky. Ale odkud máš jen ty čtyři "prvky" Jednoty? A proč nenazvat tu věc tak, jak to nazval Mahariši, když se odvoláváš na něj? Ticho vystihuje dokonale, o čem je řeč.
Nejsou dalšími prvky Jednoty třeba i moudrost, pravdomluvnost, otevřenost, důslednost, soucit...?
(...)
Nejsou, protože jsou duální - jejich přítomnost je možná jen v případě, kdy nutně existuje dualita.
Můžeš namítnout, že Jednota musí obsahovat Dualitu. Ano, ale to již není Maharišiho vyučování. V duchu Maharišiho učení je dualita a její vlastnosti iluzí.
(...)
O co je duálnější "moudrost, pravdomluvnost, otevřenost, důslednost, soucit" než "odpuštění, smíření, pokora a sebeodevzdání"?
Odpuštění je duální: odpouští pořád jedna osoba jiné osobě; smíření je duální: smíříme se přece s něčím - existuje osoba, která se smiřuje, a objekt smíření; pokora: před někým nebo něčím - obyčejně se nepokoříme samoi sobě nebo bez objektu, že; a sebeodevzdání? - komu nebo čemu sebe odevzdat? Vždy je tam dualita.
Nevidím žádný rozdíl mezi vlastnostmi vyjmenovanými tebou a vlastmostmi vyjmenovanými mnou.
(...)
Kdybys to přečetla přesně, tak bys zjistila, že ta myšlenka nebyla postavena na tom, že ty charakteristiky jsou prvky Jednoty, ale že jejich projev může Jednotu vytvářet.
Podstata všech prvků, které mohou vytvářet harmonii je v jejich stabilitě, což jinak řečeno znamená, že to jsou prvky, které mohou svým významem překročit omezení duality.
Pravdomluvnost je duální a v Jednotě nestabilní (její existence a smysl jsou vázány na existenci Duality). Totéž platí pro otevřenost (ve smyslu projevu ven), důslednost (ve smyslu dodržení omezujících pravidel).
S moudrostí a soucitem je to trošku složitější, ale i tyto jsou v Jednotě nestabilní, jenže jiným způsobem. Moudrost je chápána jako synonymum pro rozlišování, je-li v Jednotě, není co rozlišovat. Soucit je postojem oddělenosti, který v Jednotě automaticky zaniká.
S odpuštěním, smířením, pokorou je to jinak. Tyto prvky jsou pouze proměněny z duálního chápání do univerzálního pochopení v Jednotě. Tyto prvky jsou stabilní právě proto, protože nejsou vázány jen k osobě (i když se to té osobě tak může zdát), ale mají svůj (nepozměněný, ale mnohdy "jen" hlubší) význam i v Jednotě.
Sebeodevzdání je právě takovým hraničním prvkem, na kterém je docela jednoduché ukázat onu stabilitu.
Sebeodevzdání je (do doby pochopení vztahu Jednoty a jednotlivosti) chápáno jako postoj jednotlivosti vůči jiné jednotlivosti. V tomto stavu je Jednota také chápána jako určitá "jednotlivost". Jsou používány výrazy jako "sjednotit se", "dosáhnout", "osvobodit se", které jsou ale vždy vztaženy k té určité jednotlivosti (a podporují její myšlenku zachování sama sebe, její jednotlivé existence, v Jednotě). Sebeodevzdání však tak je zároveň chápáno, jako něco "víc", jako něco, co tu omezenou jednotlivost dokáže proměnit (transcendovat) tak, že již omezenou jednotlivostí nebude. Bude proměněna v Jednotu. Jenže - pokud ztratí své sebeodevzdání, bude ve svém vnímání zase jen omezena - a ono "proměnění" zmizí. A s ním - pro nově vzniklou jednotlivost - také vnímání Jednoty, zase bude jen pouhou omezenou jednotlivostí.
Naopak, vezmu-li třeba onu pravdomluvnost, její místo v Jednotě není stejné jako její místo ve světě jednotlivostí, protože pravá Jednota obsahuje pouhý stín obou jednotlivostí oddělovaných skutečností - toho, co si ta jednotlivost ve své omezenosti myslí, že je "pravda", i to, co nazývá "nepravdou", "lží". Podržení si postoje pravdomluvnosti při proměně v Jednotě vytvoří vnitřní přetlak, který tu jednotlivost zase uvrhne do jejího vlastního duálního světa rozlišování na takové a makové (v tomto případě na pravdomluvné a ty "jiné"). Stejně tak je to i s moudrostí, otevřeností, důsledností i soucitem, a zároveň i s mnoha dalšími popisy, které mají svůj význam vázaný pouze na existenci duálního vnímání Skutečnosti.
(...)
Víš, Nikdo, jednu věc nechápu: jak to, že ta Jednota je tak složitá, jak jsi právě popsal? Já jsem vždy měla za to, že Jednota je nej-JEDNO-dušší věc na světě... :-)
(...)
Jednota je jednoduchá, obsahuje protiklady v harmonii, které ale nevytvářejí rozpory.
Lidská mysl je zvyklá rozlišovat a mezi protiklady automaticky vkládá předpoklad rozporu. Tento předpoklad je v mysli tak hluboce zakořeněn, že aniž si to uvědomíme, podmíněné reakce na tento předpoklad protikladů nám zabraňují vnímat Jednotu takovou, jaká opravdu je.
Podvědomě si vytváříme systém podle schémat "líbí-nelíbí", "příjemné-nepříjemné", "přitažlivé-odpudivé" atd. Tato schémata slouží mysli, aby dokázala sama sebe rozlišovat, to jsem já a to já nejsem.
Právě toto podvědomé rozlišování nám ale vytváří vnitřní bloky v přímém vnímání Jednoty a její jednoduchosti. Protože za vším jsme zvyklí vnímat dualitu, vnímáme kvalitu na podkladě rozporu, zdá se nám ta prostá harmonie protikladů jako něco složitého.
Existují ale jisté vlastnosti, které nevnímáme až tak moc rozporuplně, protože to naše rozlišení je postaveno jakoby "kolmo" na naše normální rozlišování. Neváže se pouze na jednu rovinu vnímání. U těchto vlastností ten rozlišovací protiklad je vytvářen vztahem jednotlivosti a Jednoty. Například ono sebeodevzdání. Vztahem automaticky vážeme jednotlivost a Jednotu. Automaticky vnímáme sebeodevzdání jednotlivosti v Jednotě.
Pokud naši mysl zklidníme, dokáže pomocí vnitřního přijetí tohoto svázání jednotlivosti a Jednoty vnímat Jednotu i v projevu jednotlivostí. Ta hranice vnímání na pozadí rozporu ztratí svou neprostupnost a my si začneme uvědomovat na pozadí všech jevů jejich vlastní podstatu v Jednotě.
Není to nic složitého, jen naše zvyky a návyky se musí trošku změnit, abychom tu jednoduchost začali vnímat. Odvykneme-li si rozlišovat na podkladě rozporu, a nahradíme-li toto vnímání vnímáním souvislostí jevů a jejich podstaty, ta jednoduchost se vyloupne víceméně zcela sama.
(...)
Nikdo,
Pokud jsi zažil Jednotu, jakákoli abstrakce (vytváření definicí prožitku) bude dualitou. Vidíš to sice teoreticky správně, toto schéma je matematicky přesné. Život je ale tzv. organizovaný chaos, neuchopitelný matematickými vzorci a newtonovskou, ba ani einsteinovskou fyzikou. Kdyby tak bylo, na základě matematických teorií lidi dosahovali štěstí a vykoupení z utrpení. Matematiků a fyziků, kteří si zahrávají s takovými krásnými abstrakcemi, je na světě dostatek, ale jsou to šťastní, v Jednotě žijící anebo osvícení lidé?
Osobně jsem nikdy nevnímala "vlastnosti, které nevnímáme až tak moc rozporuplně, protože to naše rozlišení je postaveno jakoby "kolmo" na naše normální rozlišování". Je to asi tím, že jsem žena, a filozofické otázky a jejich řešení pro mně znamenají více živoucí energii než intelektuální schémata.
A třeba jsem hloupá, ale nějak nedochází mi, co chceš říct. Všichni víme, že štěstí (blaženost, osvícení) má být stav mimo duálnost a rozpory. Mnozí už jen pozorováním vlastního života dojdou k poznání, že neustálé střídání radostných a smutných událostí života je mate, unavuje, nenaplňuje. Lidský život je doslova šitý k tomu, abychom na to časem přišli všichni. V tom, že Jednota je stav mimo rozpory a dualitu tedy samozřejmě máš pravdu. Ale je to už tak trochu obecné duchovní klišé.
Píšeš: "Automaticky vnímáme sebeodevzdání jednotlivosti v Jednotě.Pokud naši mysl zklidníme, dokáže pomocí vnitřního přijetí tohoto svázání jednotlivosti a Jednoty vnímat Jednotu i v projevu jednotlivostí. Ta hranice vnímání na pozadí rozporu ztratí svou neprostupnost a my si začneme uvědomovat na pozadí všech jevů jejich vlastní podstatu v Jednotě."
Toto zní ale spíše jako teorie, která však podle mě u každého člověka se odehrává přes jiné kanály vnímání, vždyť máme všichni jinou karmu. "Automaticky vnímáme"... skutečně? A každý? "pokud naši mysl zklidníme..." - skutečně? A co to znamená "zklidníme"? A do jaké míry? Těch stupňů zklidnění je mnoho. Která z nich přivádí stavy, které popisuješ jako nutný důsledek?
Zklidnit mysl je velmi vágní a relativní výraz.
(...)
Omlouvám se, něvěděl jsem v té chvíli jak vyjádřit to, že většinou lidé hledají vztahy v tétéž rovině bytí, kdežto v popisovaném příkladu ten vztah lze popsat jako vztah procházející mnoha rovinami a ústící až mimo tyto roviny. Tak jsem to popsal tak, že to rozlišení prochází jakoby kolmo na ty roviny bytí...
Víš co je ale úplně nejzajímavější? To tvé "všichni víme". Myslím si, že to tak není. My si to tak představujeme, my to tak CHCEME, protože - jak píšeš dále - nás to neustálé střídání unavuje, obtěžuje. Ale to, že si to tak představujeme a že to tak i chceme, ještě neznamená, že to tak i musí být.
Správně usuzuješ, že u "každého člověka"... Ale to je právě to omezení. Jednota sestává z lidí, ale není jimi tvořena. Svazování sama sebe s jednotlivým člověkem zákonitě vede k omezenému pohledu a tedy i k nejasnostem, z tohoto omezení plynoucím. Například to, že Jednota je stav mimo rozpory a dualitu. Vždyť už jen toto vyjádření je duální...
Pokus obsáhnout Jednotu slovy duality je nemožné a časté pokusy, bez reálného kontextu zkušeností, mohou vést k závěru, že jde jen o jakési obecné duchovní klišé.
Podle mne nejde tak ani o ta slova, jako o ty významy, které musí mít reálný základ ve zkušenostech. Jakmile ten základ není, vše se stane pouhou filosofickou teorií a není možné postupovat jinak, než pouhou logikou, a navíc jen logikou omezené mysli.
Odtažením se od pouhé logiky, odpuštěním, smířením, pokorou a sebeodevzdáním nastane v našem vnímání změna. Ta pevnost jistot hmotného světa je najednou méně pevná, hmotný svět je vnímán jen jako obraz, místy až jako obraz na vlnícím se plátně, a nastane potřeba nahradit domnělé jistoty fyzické existence jistotami vycházejícími z Věčnosti. V tomto okamžiku také nastává ono správné zklidnění mysli.
Stačí to takto?
(...)
Ano, stačí. Otázka, k čemu stačí a jestli všem kdo to čtou.
Popisovat vnitřní věci lze, ale stále to bude jen lineární filozofie, a samozřejmě v momentu rozhodnutí to popsat se to stane projekcí a ztrácí sílu originality. Buď řekneš že ta věc je devět, anebo deset minus jedna, anebo pět plus čtyři...
Ty máš jistou teorii, že ta věc je třeba devět, a když někdo napíše, že také deset minus jedna, tak píšeš ne, to není pravda, ta věc je pouze devět.
Na začátku jsi se odvolával na Maharišiho, že prý mluvil o Jednotě ale říkal jí Ticho. Co myslíš, proč si našel jiný název pro tento prožitek, než ty? Asi měl k tomu důvod. Podle mě ten důvod je jasný: místo intelektuálních spekulací je možné obsáhnout ten prožitek spíše Tichem. A ticho znamená jak ticho mysli (to "zklidnění mysli" o kterém píšeš) tak i ticho od dogmat a definicí.
Když řekneš někomu: prožij jednotu Tichem, nemá na výběr, musí k tomu prožitku Maharišiho dojít. Obejít to nejde, ani profilozofovat. Musí se to konat.
Když ale někomu řekneš, prožij to Jednotou (event. "vztahem procházejícím mnoha rovinami ústícím až mimo tyto roviny" atd.) - co myslíš že ten člověk udělá? Bude přemýšlet, představovat si schéma, dělat projekce.
Tím se ale vzdálí od živého prožitku samotného, domnívám se.
(...)
Nastavila jsi zajímavou myšlenku, která je ale v rozporu s tím, co jsi psala. Jednoduchost.
Píšeš, že pojmenování devět je stejně použitelné, jako deset mínus jedna. Pro mne ne. Pro mne je devět jen devět. Deset mínus jedna je možná popis cesty, jak se k tomu devět dá dojít, ale není to totožné s tím devět.
Stejně tak je to s tím Maharišim. Mahariši pojmenoval Jednotu Ticho. Tebe ale nezajímalo to Ticho samé, Tebe zajímalo, jak to Ticho, Jednotu, popsat, snažila jsi se upřesnit své vnímání Jednoty a já ti jen odpovídal, že si myslím, že v tom tvém vyjádření jde pouze o obraz Jednoty, který ti zprostředkovává tvá mysl, a snažil se ti ukázat na příkladech, v čem se tvé pojetí rozchází s mým prvotním popisem.
Kdyby jsi nežádala upřesnění, nebylo by potřeba odpovídat a Ticho by bylo i zde. Byla by zde Jednota bez - jak říkáš - intelektuálního bahna - teoretizující filosofie. (I když si myslím, že do těchto bažin jsme ve vzájemném upřesňování ještě nedošli, ale to je pouze můj názor. Tvůj se může lišit od mého.)
Mylná je také tvá myšlenka, že Jednotu, Ticho, prožívání lze (jakkoli) konat. Konat může pouze jednotlivost a ve světě jednotlivostí. Pokud v Jednotě "něco" počne "konat", ztrácí nejen Jednotu, ale před tím ještě to jistě ztratilo i to Ticho.
Pokud se ti nelíbí můj popis, máš možnost ho kritizovat. Ta kritika ale ztrácí na smyslu, pokud to nenazveš sama vhodněji a pro sebe přesněji a pro ostatní srozumitelněji.
Prosím, máš možnost:
Viděl bych to asi tak, že Mahariši vyučoval Jednotu a vedl lidi k utopení se v této Jednotě (jeho slovy v Tichu). Nejde totiž o to, jak “správně” interpretovat ta nebo ona slova, jde o to, zda v nich - a v Celku z nich vnímaném - zůstává ta informace o Jednotě, Tichu, odpuštění, smíření, pokoře a sebeodevzdání. Pokud tyto složky jsou interpretovány jen jako nástiny a jsou vysvětlovány tak, že si jedna následně odporuje druhé, je toto zcela cizí duchu Maharišiho vyučování. Takže to globální kritérium správnosti existuje – a to je právě kritérium souladu všech těchto složek.
Nechci zde propagovat své závěry, ale zkuste si sami přehrát, jak jednotlivé prvky, zhruba zde mnou vyjmenované, vytvářejí harmonickou Jednotu ve slovech těch anebo oněch.
(...)
Je hezké co jsi napsal, díky. Ale odkud máš jen ty čtyři "prvky" Jednoty? A proč nenazvat tu věc tak, jak to nazval Mahariši, když se odvoláváš na něj? Ticho vystihuje dokonale, o čem je řeč.
Nejsou dalšími prvky Jednoty třeba i moudrost, pravdomluvnost, otevřenost, důslednost, soucit...?
(...)
Nejsou, protože jsou duální - jejich přítomnost je možná jen v případě, kdy nutně existuje dualita.
Můžeš namítnout, že Jednota musí obsahovat Dualitu. Ano, ale to již není Maharišiho vyučování. V duchu Maharišiho učení je dualita a její vlastnosti iluzí.
(...)
O co je duálnější "moudrost, pravdomluvnost, otevřenost, důslednost, soucit" než "odpuštění, smíření, pokora a sebeodevzdání"?
Odpuštění je duální: odpouští pořád jedna osoba jiné osobě; smíření je duální: smíříme se přece s něčím - existuje osoba, která se smiřuje, a objekt smíření; pokora: před někým nebo něčím - obyčejně se nepokoříme samoi sobě nebo bez objektu, že; a sebeodevzdání? - komu nebo čemu sebe odevzdat? Vždy je tam dualita.
Nevidím žádný rozdíl mezi vlastnostmi vyjmenovanými tebou a vlastmostmi vyjmenovanými mnou.
(...)
Kdybys to přečetla přesně, tak bys zjistila, že ta myšlenka nebyla postavena na tom, že ty charakteristiky jsou prvky Jednoty, ale že jejich projev může Jednotu vytvářet.
Podstata všech prvků, které mohou vytvářet harmonii je v jejich stabilitě, což jinak řečeno znamená, že to jsou prvky, které mohou svým významem překročit omezení duality.
Pravdomluvnost je duální a v Jednotě nestabilní (její existence a smysl jsou vázány na existenci Duality). Totéž platí pro otevřenost (ve smyslu projevu ven), důslednost (ve smyslu dodržení omezujících pravidel).
S moudrostí a soucitem je to trošku složitější, ale i tyto jsou v Jednotě nestabilní, jenže jiným způsobem. Moudrost je chápána jako synonymum pro rozlišování, je-li v Jednotě, není co rozlišovat. Soucit je postojem oddělenosti, který v Jednotě automaticky zaniká.
S odpuštěním, smířením, pokorou je to jinak. Tyto prvky jsou pouze proměněny z duálního chápání do univerzálního pochopení v Jednotě. Tyto prvky jsou stabilní právě proto, protože nejsou vázány jen k osobě (i když se to té osobě tak může zdát), ale mají svůj (nepozměněný, ale mnohdy "jen" hlubší) význam i v Jednotě.
Sebeodevzdání je právě takovým hraničním prvkem, na kterém je docela jednoduché ukázat onu stabilitu.
Sebeodevzdání je (do doby pochopení vztahu Jednoty a jednotlivosti) chápáno jako postoj jednotlivosti vůči jiné jednotlivosti. V tomto stavu je Jednota také chápána jako určitá "jednotlivost". Jsou používány výrazy jako "sjednotit se", "dosáhnout", "osvobodit se", které jsou ale vždy vztaženy k té určité jednotlivosti (a podporují její myšlenku zachování sama sebe, její jednotlivé existence, v Jednotě). Sebeodevzdání však tak je zároveň chápáno, jako něco "víc", jako něco, co tu omezenou jednotlivost dokáže proměnit (transcendovat) tak, že již omezenou jednotlivostí nebude. Bude proměněna v Jednotu. Jenže - pokud ztratí své sebeodevzdání, bude ve svém vnímání zase jen omezena - a ono "proměnění" zmizí. A s ním - pro nově vzniklou jednotlivost - také vnímání Jednoty, zase bude jen pouhou omezenou jednotlivostí.
Naopak, vezmu-li třeba onu pravdomluvnost, její místo v Jednotě není stejné jako její místo ve světě jednotlivostí, protože pravá Jednota obsahuje pouhý stín obou jednotlivostí oddělovaných skutečností - toho, co si ta jednotlivost ve své omezenosti myslí, že je "pravda", i to, co nazývá "nepravdou", "lží". Podržení si postoje pravdomluvnosti při proměně v Jednotě vytvoří vnitřní přetlak, který tu jednotlivost zase uvrhne do jejího vlastního duálního světa rozlišování na takové a makové (v tomto případě na pravdomluvné a ty "jiné"). Stejně tak je to i s moudrostí, otevřeností, důsledností i soucitem, a zároveň i s mnoha dalšími popisy, které mají svůj význam vázaný pouze na existenci duálního vnímání Skutečnosti.
(...)
Víš, Nikdo, jednu věc nechápu: jak to, že ta Jednota je tak složitá, jak jsi právě popsal? Já jsem vždy měla za to, že Jednota je nej-JEDNO-dušší věc na světě... :-)
(...)
Jednota je jednoduchá, obsahuje protiklady v harmonii, které ale nevytvářejí rozpory.
Lidská mysl je zvyklá rozlišovat a mezi protiklady automaticky vkládá předpoklad rozporu. Tento předpoklad je v mysli tak hluboce zakořeněn, že aniž si to uvědomíme, podmíněné reakce na tento předpoklad protikladů nám zabraňují vnímat Jednotu takovou, jaká opravdu je.
Podvědomě si vytváříme systém podle schémat "líbí-nelíbí", "příjemné-nepříjemné", "přitažlivé-odpudivé" atd. Tato schémata slouží mysli, aby dokázala sama sebe rozlišovat, to jsem já a to já nejsem.
Právě toto podvědomé rozlišování nám ale vytváří vnitřní bloky v přímém vnímání Jednoty a její jednoduchosti. Protože za vším jsme zvyklí vnímat dualitu, vnímáme kvalitu na podkladě rozporu, zdá se nám ta prostá harmonie protikladů jako něco složitého.
Existují ale jisté vlastnosti, které nevnímáme až tak moc rozporuplně, protože to naše rozlišení je postaveno jakoby "kolmo" na naše normální rozlišování. Neváže se pouze na jednu rovinu vnímání. U těchto vlastností ten rozlišovací protiklad je vytvářen vztahem jednotlivosti a Jednoty. Například ono sebeodevzdání. Vztahem automaticky vážeme jednotlivost a Jednotu. Automaticky vnímáme sebeodevzdání jednotlivosti v Jednotě.
Pokud naši mysl zklidníme, dokáže pomocí vnitřního přijetí tohoto svázání jednotlivosti a Jednoty vnímat Jednotu i v projevu jednotlivostí. Ta hranice vnímání na pozadí rozporu ztratí svou neprostupnost a my si začneme uvědomovat na pozadí všech jevů jejich vlastní podstatu v Jednotě.
Není to nic složitého, jen naše zvyky a návyky se musí trošku změnit, abychom tu jednoduchost začali vnímat. Odvykneme-li si rozlišovat na podkladě rozporu, a nahradíme-li toto vnímání vnímáním souvislostí jevů a jejich podstaty, ta jednoduchost se vyloupne víceméně zcela sama.
(...)
Nikdo,
Pokud jsi zažil Jednotu, jakákoli abstrakce (vytváření definicí prožitku) bude dualitou. Vidíš to sice teoreticky správně, toto schéma je matematicky přesné. Život je ale tzv. organizovaný chaos, neuchopitelný matematickými vzorci a newtonovskou, ba ani einsteinovskou fyzikou. Kdyby tak bylo, na základě matematických teorií lidi dosahovali štěstí a vykoupení z utrpení. Matematiků a fyziků, kteří si zahrávají s takovými krásnými abstrakcemi, je na světě dostatek, ale jsou to šťastní, v Jednotě žijící anebo osvícení lidé?
Osobně jsem nikdy nevnímala "vlastnosti, které nevnímáme až tak moc rozporuplně, protože to naše rozlišení je postaveno jakoby "kolmo" na naše normální rozlišování". Je to asi tím, že jsem žena, a filozofické otázky a jejich řešení pro mně znamenají více živoucí energii než intelektuální schémata.
A třeba jsem hloupá, ale nějak nedochází mi, co chceš říct. Všichni víme, že štěstí (blaženost, osvícení) má být stav mimo duálnost a rozpory. Mnozí už jen pozorováním vlastního života dojdou k poznání, že neustálé střídání radostných a smutných událostí života je mate, unavuje, nenaplňuje. Lidský život je doslova šitý k tomu, abychom na to časem přišli všichni. V tom, že Jednota je stav mimo rozpory a dualitu tedy samozřejmě máš pravdu. Ale je to už tak trochu obecné duchovní klišé.
Píšeš: "Automaticky vnímáme sebeodevzdání jednotlivosti v Jednotě.Pokud naši mysl zklidníme, dokáže pomocí vnitřního přijetí tohoto svázání jednotlivosti a Jednoty vnímat Jednotu i v projevu jednotlivostí. Ta hranice vnímání na pozadí rozporu ztratí svou neprostupnost a my si začneme uvědomovat na pozadí všech jevů jejich vlastní podstatu v Jednotě."
Toto zní ale spíše jako teorie, která však podle mě u každého člověka se odehrává přes jiné kanály vnímání, vždyť máme všichni jinou karmu. "Automaticky vnímáme"... skutečně? A každý? "pokud naši mysl zklidníme..." - skutečně? A co to znamená "zklidníme"? A do jaké míry? Těch stupňů zklidnění je mnoho. Která z nich přivádí stavy, které popisuješ jako nutný důsledek?
Zklidnit mysl je velmi vágní a relativní výraz.
(...)
Omlouvám se, něvěděl jsem v té chvíli jak vyjádřit to, že většinou lidé hledají vztahy v tétéž rovině bytí, kdežto v popisovaném příkladu ten vztah lze popsat jako vztah procházející mnoha rovinami a ústící až mimo tyto roviny. Tak jsem to popsal tak, že to rozlišení prochází jakoby kolmo na ty roviny bytí...
Víš co je ale úplně nejzajímavější? To tvé "všichni víme". Myslím si, že to tak není. My si to tak představujeme, my to tak CHCEME, protože - jak píšeš dále - nás to neustálé střídání unavuje, obtěžuje. Ale to, že si to tak představujeme a že to tak i chceme, ještě neznamená, že to tak i musí být.
Správně usuzuješ, že u "každého člověka"... Ale to je právě to omezení. Jednota sestává z lidí, ale není jimi tvořena. Svazování sama sebe s jednotlivým člověkem zákonitě vede k omezenému pohledu a tedy i k nejasnostem, z tohoto omezení plynoucím. Například to, že Jednota je stav mimo rozpory a dualitu. Vždyť už jen toto vyjádření je duální...
Pokus obsáhnout Jednotu slovy duality je nemožné a časté pokusy, bez reálného kontextu zkušeností, mohou vést k závěru, že jde jen o jakési obecné duchovní klišé.
Podle mne nejde tak ani o ta slova, jako o ty významy, které musí mít reálný základ ve zkušenostech. Jakmile ten základ není, vše se stane pouhou filosofickou teorií a není možné postupovat jinak, než pouhou logikou, a navíc jen logikou omezené mysli.
Odtažením se od pouhé logiky, odpuštěním, smířením, pokorou a sebeodevzdáním nastane v našem vnímání změna. Ta pevnost jistot hmotného světa je najednou méně pevná, hmotný svět je vnímán jen jako obraz, místy až jako obraz na vlnícím se plátně, a nastane potřeba nahradit domnělé jistoty fyzické existence jistotami vycházejícími z Věčnosti. V tomto okamžiku také nastává ono správné zklidnění mysli.
Stačí to takto?
(...)
Ano, stačí. Otázka, k čemu stačí a jestli všem kdo to čtou.
Popisovat vnitřní věci lze, ale stále to bude jen lineární filozofie, a samozřejmě v momentu rozhodnutí to popsat se to stane projekcí a ztrácí sílu originality. Buď řekneš že ta věc je devět, anebo deset minus jedna, anebo pět plus čtyři...
Ty máš jistou teorii, že ta věc je třeba devět, a když někdo napíše, že také deset minus jedna, tak píšeš ne, to není pravda, ta věc je pouze devět.
Na začátku jsi se odvolával na Maharišiho, že prý mluvil o Jednotě ale říkal jí Ticho. Co myslíš, proč si našel jiný název pro tento prožitek, než ty? Asi měl k tomu důvod. Podle mě ten důvod je jasný: místo intelektuálních spekulací je možné obsáhnout ten prožitek spíše Tichem. A ticho znamená jak ticho mysli (to "zklidnění mysli" o kterém píšeš) tak i ticho od dogmat a definicí.
Když řekneš někomu: prožij jednotu Tichem, nemá na výběr, musí k tomu prožitku Maharišiho dojít. Obejít to nejde, ani profilozofovat. Musí se to konat.
Když ale někomu řekneš, prožij to Jednotou (event. "vztahem procházejícím mnoha rovinami ústícím až mimo tyto roviny" atd.) - co myslíš že ten člověk udělá? Bude přemýšlet, představovat si schéma, dělat projekce.
Tím se ale vzdálí od živého prožitku samotného, domnívám se.
(...)
Nastavila jsi zajímavou myšlenku, která je ale v rozporu s tím, co jsi psala. Jednoduchost.
Píšeš, že pojmenování devět je stejně použitelné, jako deset mínus jedna. Pro mne ne. Pro mne je devět jen devět. Deset mínus jedna je možná popis cesty, jak se k tomu devět dá dojít, ale není to totožné s tím devět.
Stejně tak je to s tím Maharišim. Mahariši pojmenoval Jednotu Ticho. Tebe ale nezajímalo to Ticho samé, Tebe zajímalo, jak to Ticho, Jednotu, popsat, snažila jsi se upřesnit své vnímání Jednoty a já ti jen odpovídal, že si myslím, že v tom tvém vyjádření jde pouze o obraz Jednoty, který ti zprostředkovává tvá mysl, a snažil se ti ukázat na příkladech, v čem se tvé pojetí rozchází s mým prvotním popisem.
Kdyby jsi nežádala upřesnění, nebylo by potřeba odpovídat a Ticho by bylo i zde. Byla by zde Jednota bez - jak říkáš - intelektuálního bahna - teoretizující filosofie. (I když si myslím, že do těchto bažin jsme ve vzájemném upřesňování ještě nedošli, ale to je pouze můj názor. Tvůj se může lišit od mého.)
Mylná je také tvá myšlenka, že Jednotu, Ticho, prožívání lze (jakkoli) konat. Konat může pouze jednotlivost a ve světě jednotlivostí. Pokud v Jednotě "něco" počne "konat", ztrácí nejen Jednotu, ale před tím ještě to jistě ztratilo i to Ticho.
Pokud se ti nelíbí můj popis, máš možnost ho kritizovat. Ta kritika ale ztrácí na smyslu, pokud to nenazveš sama vhodněji a pro sebe přesněji a pro ostatní srozumitelněji.
Prosím, máš možnost:
středa 5. prosince 2007
A jak je to s tou advaitou?
ADVAITA = NEDVOJNOST
Takže, pokud vnímáš někoho od sebe odlišného, sám jsi iluzí...
Takže, pokud vnímáš někoho od sebe odlišného, sám jsi iluzí...
sobota 1. prosince 2007
Dopis Jiřímu Krutinovi
Pane Krutino,
kdysi dávno to vypadalo, že máte i hluboké praktické zkušenosti vědomí Jednoty. Dnes jsem více a více Vámi samým přesvědčován, že to jsou jen odlesky toho, co čtete a jak se přečtené snažíte naroubovat na praktický život.
K tomuto závěru mne nevede tématická linka toho, co se snažíte popsat. Vedou mne k tomu vaše „automaticky používané“ výrazové prostředky, jejichž použití reflektuje skutečnou schopnost Vašeho vědomí si do hloubky přesně uvědomovat ty pravdy, které se snažíte prosazovat v hlavní linii Vašeho textu. Nejde o nějaké složitosti, jde o velmi jednoduché a prosté věci. Proto si dovoluji své poznámky i publikovat, protože je i psáno: "je mnoho povolaných, ale málo vyvolených" – a bylo by škoda, kdyby někdo vyvolený kvůli autoritativním nesprávným vyjádřením někoho jiného nepochopil, že není jen povolán, ale je i vyvolen...
Zatím, dle všeho co provádíte, Vás stále k té druhé skupině přičítám, a proto se i v tomto duchu touto cestou snažím upřesňovat Vaše myšlenky, kterými se vlastně „zahrabáváte“ v té skupině první.S úctou
NikdoPravé uctívání učení Ramany Mahárišiho
Jiří Krutinahttp://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/aktuality/prave-uctivani-uceni-ramany-maharisiho-
resp.http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2007-iv/prave-uctivani-uceni-ramany-maharisiho-
Pravými žáky i uctívateli Ramany Mahárišiho jsou ti, co uvádějí jeho učení v život, tj. denně každým okamžikem provádějí praxi zkoumání a poznání sebe sama, átmavičáru. Ti co vytrvají, přesně podle slov Bhagavána, dosáhnou poznávání sebe a stávají se mistry. Mistry ve smyslu Bhagavánova učení. Čím více je v nás odkryto vědomí Já jsem, čím méně jeho záři a působení jeho vůle bráníme, tím více je přítomen[A.D.1] mistr, inteligentní záře vědomí Já jsem, Bůh.
Žákem Ramany Mahárišiho tedy není nikdo, kdo jeho praxi, zkoumaní sebe, nevykonává. Jeho uctívatelem pak již není nikdo, kdo se pouze za něho prohlašuje, nebo se podepisuje „ctitel Mahárišiho" apod. Kdo jím předložené učení nepraktikuje, okamžik po okamžiku neprovádí, a proto jej nectí a neuctívá, nedosáhl cíle stezky [A.D.2] a jeho nauku ani správně nechápe. Teprve je-li naší živou přímou zkušeností vědomí Já, stáváme se tím, kdo je i schopen[A.D.3] správně nauku zkoumaní sebe pochopit a rozumět i správně výrokům, které praxi átmavičáry popisují. Pak nejen šíříme nauku átmavičáry odhaleným vyzařováním ticha vědomí[A.D.4] Já jsem, ale v písemné nebo mluvené podobě podáváme správné a nedogmatické návody[A.D.5] hledajícím, kteří chtějí kráčet stezkou poznání sebe, kterou nám znovu odhalil Ramana Maháriši svým životem a učením. Samozřejmě neplatí, že pouhé intelektuální pochopení a správný výklad praxe zkoumaní sebe je vždy známkou jejího plného uskutečnění.
Nevědomost jednak faktická, neuvědomování si svého pravého Já, vědomí Já jsem a logicky nesprávné a dogmatické pochopení výroků mistrů o této praxi vede k takovým projevům, jako například považování praxe odevzdanosti za hitlerismus[A.D.6] , nebo že zkoumání sebe není meditace[A.D.7] , a že tedy není nutné úsilí[A.D.8] , nebo že dokonce ego je také božské [A.D.9] a tedy je vše milost apod. Všechny tyto projevy nevědomosti, nepochopení a neúctu k učení Ramany Mahárišiho lze najít v písemných projevech „ctitele Mahárišiho", A. Popova , Miloše Tomáše a dalších. Stávají se tak nepřáteli učení Ramany Mahárišiho a přímé stezky, a to právě díky svým nepochopením a neuskutečněním jeho nauky. Tato nevědomost je jim skrytá, podvědomá, aby udržela ega jako nástroj pro působení této nevědomosti a máro tak měl možnost šířit svá zla pomocí řeči a knih[A.D.10] . Proto také musí hájit své stanovisko, že zlo neexistuje. Oni sami toto jistě tak necítí, naopak se cítí ohroženi, když jsou jejich nesprávné a nepochopené výroky o praxi přímé stezky věcně vyvraceny.
Bohužel nesprávného výkladu praxe zkoumaní sebe nebo nepříliš šťastného vyjádření o této praxi se dopouštějíi realizátoři[A.D.11]. To je fakt, který nic neubírá najejich realizaci, stavu vědomí Já. Současně je ale plně oprávněné na tyto nepřesnosti věcně poukazovat a správně je podávat hledajícím. Tato věcná a oprávněná kritika nebo spíše uvedení přesnějšího vysvětlení některých pedagogicky nevhodných výroků o nauce na pravou míruje přínosem pro všechny opravdové hledající, kteří pravdu hledají a nesnaží se pravdu vlastnit. To je to, co dělají skuteční duchovní učitelé, pomáhají a slouží hledajícím. Nejde o averzi k lidem, co nesprávně vykládají nauku a klamou tak sebe a jiné. Jejich osudy jsou pouze jejich. Jde o přirozenou snahu vyvažovat působení sil mára, která je povinností všech, co díky skutečné milosti Boha mu klečí s pokorou u nohou. Každý, kdo dosáhne této milosti, to pochopí v rámci svého duchovního vývoje. V tomto tvrzení nejsem sám, tvrdí to siddhové jako je Bhagavan Nitjánnda i starobylí siddhové tradice kašmírského šivaismu, snad nejlépe zdokumentované duchovní nauky.
To, co je naopak velice pokleslé, je snaha pouze hanobit duchovní snahu druhých, povyšovat se nad druhé a jednat účelově za jediným cílem, kterým je jejich poškození a pošpinění před veřejností. [A.D.12]
Cituji z knihy ConsciousnessBeing Itself, Arunachala Ramana, AHAM Publication, str. 33-34:
„Nedvojné vědomí nevztažené k objektivitě je naše pravá podstata. Zkoumaní nedvojného vědomí musí být trvalým procesem. Když setrváváme v tomto vědomí, kdy nevyvstává nic jako oddělené nebo rozdílné od tohoto vědomí, pak hovoříme o setrvávání ve svém vlastním bytí, jako toto bytí. To je pravé přebývání v naší pravé podstatě. Vím, že je obtížné se správně vyjádřit. Dokonce i v případě meditovat. Když říkáme „meditovat na…", implikuje to, že zde existuje dvojnost. „Já", které není „To" a medituje na to, co je „To". Přesto zde nejsou dva. Meditací tedy nelze dosáhnout vědomí Já. Tedy utište meditujícího/meditaci!
Pundža, přímý žák Šrí Ramany říká velmi nevhodně – „nemeditujte!" Všichni lidé nemohou tento výrok správně ze svého stavu a pohledu chápat. A to je nebezpečné. Někteří lidé si přečtou tento výrok Pundži, přestanou meditovat, opustí duchovní praxi a vrátí se zpět k obyčejnému životu. Vrátí se zpět ke své mysli a objektivitě, k vnímání osob, míst a věcí jako základu skutečnosti. Existuje mnoho meditujících, kteří tomuto nemohou porozumět, není to tak jednoduché. Podobné výroky jako „nemeditujte!" jako v případě Pundži, které jsouvytržené z kontextu, mohou být nebezpečné a záludností na stezce."
Konec citace.
Tedy nejen my, ale i jiní duchovní učitelé poukazují správně na taková, v nejlepším případě nepříliš vhodná, vyjádření o praxi přímé stezky. [A.D.13]
Ano, přebývání vnašem pravém Já není již meditace ve smyslu soustředěného úsilí meditujícího na jakýkoliv objekt. Zde mizí i ten, kdo medituje a zůstává jen vědomí Já, ale dosáhnout tohoto stavu je možné jen dlouhodobým a vytrvalým úsilím, tedy meditací.[A.D.14] A právě toto úsilí, tedy meditace, spočívá v trvalém obracení proudupozornosti vědomí k našemu pravému Já,vědomí ryzí existence Já jsem, ryzímu subjektu, pozorovateli v nás, za současného rozlišování se od všeho pozorovatelného. Tak je rozpouštěno ego a to, co zůstává je mistr, vědomí Já jsem. To se samozřejmě musí provádět se současnou očistou mysli od všech tendencí, které vedou k opakovanému vytváření ega. A tento proces musí trvat tak dlouho, dokud není rozpuštěna poslední vasána a nedosáhneme stavu spočívánív nedvojném bytí jako toto bytí. Být hoden této milosti je možné dosáhnout díky vytrvalosti, která je odrazem správného pochopení nauky a obrovské touhy po Bohu. A dosažení samo je pak výsledkem působení milosti. Nijak jinak.
Chyb z působení nevědomosti v případě nesprávného pochopení nauky a výroků mistrů, na kterou Arunachala Ramana poukazuje ve své knize, se dopouštějí hledající při nesprávném rozlišování a nenásledování Bhagavánova učení.To můžeme vidět sami v projevech na KV.
Dále v knize můžeme nalézt další nám známé téma, které souvisí s uchopením výroku „vše jevědomí" nečistou myslí ega. [A.D.15]Ego pak na základě tohoto pro ně pouhého konceptu usoudí, že když vše je vědomí, tak tedy i ego je vědomí a vše je tedy božské a od Boha. Bůh je přece ryzí vědomí a pokud je vše vědomí, tak i ego a jeho svět je božský, jak se nám snaží namluvit například Miloš Tomáš ve své knize Milost. To je naprostá nevědomost.
Cituji z knihy ConsciousnessBeing Itself, Arunachala Ramana, AHAM Publication, str. 47-49:
„Vědomí je vše a vše povstáváz vědomí, tedy vše musí být vědomí.Vše je tedy udržováno v jediném vědomí.
Ano, a není nic odděleného od tohoto vědomí…
Z pohledu Absolutní Skutečnosti tomu tak je, ano.
Ale dokud se jedinec nepřestane ztotožňovat s tělem a myslí a nestane se tímto svobodným vědomím ve své ryzosti a nespočívá tak v tomto svém přirozeném stavu, dotud je tato skutečnost pro něj pouhým konceptem/představou. Ve skutečnosti je vše pouhou představou pro toho, kdo se ztotožňuje s tělem a myslí."
Konec citace.
Co k tomu lze dodat? Sám nepotřebuji žádná potvrzení a to od nikoho, jak to je ve skutečnosti. Potvrzením pro mě je přímá zkušenost existence a uctívání naukyRamany Mahárišiho a všech pravých mistrů. Je ale dobré, že se tak nevyjadřujeme k učení RamanyMahárišiho sami, a že působí duchovní učitelé, kteří udržují jeho učení živé a správně je vykládají pro potřeby všech hledajících. Nejen přímé učení tichem, které je samozřejmě zásadní a jediné správné, ale v současné době má význami jeho správný a srozumitelný výklad proto, aby nauka byla dostupná všem vážným zájemcům. A to je správnou snahou opravdových duchovních učitelů. Pochopil jsem, že svým způsobem se jedná i o povinnost.[A.D.16]
Podobně je to s výrokem, který představuje nedvojnou nauku kašmírského šivaismu: „Neexistuje nic, co by nebyl Šiva." Je vyjádřením nejvyšší Skutečnosti z pohledu stavu realizované dokonalé bytosti, siddhy, nikoliv, že by vyjadřoval stav vědomí všech bytostí nebo snad našeho světa. Je současně popudem a skrytým návodem pro nejvyšší dosažení stavu Šivy, kdy si nejen uvědomujeme sebe jako vědomí Já jsem, ale současně si i veškerý projev inteligentního tvůrčího principu vědomí Já jsem (Šakti) uvědomujeme jako vědomí Já jsem, Šivu. Je návodem k nedvojné tantrické praxi směřující k dosažení Jednoty. Proto se tyto výroky dříve neříkaly všem, ale jen skutečným žákům skutečných mistrů. Tento výrok, při správném pochopení svého smyslu, je popudem k obrovskému úsilí u připravených žáků. U nečisté mysli je pouhým konceptem, kterýnechápe.
Každému pravému žáku a ctiteli učení Ramany Mahárišiho, stezky átmavičáry, velice doporučuji knihu Consciousness Being Itself, Arunachala Ramana, AHAM Publication. Autorem je americký žák Ramany Mahárišiho, který realizoval díky milosti Bhagavana, když v knihovně v knížce o něm se podíval na jeho fotografii. Zažil spontánní sestup milosti, probuzení duchovního Srdce a uvědomění vědomí Já. Jeho transformující zkušenost pak rozpoznal mistr siddha jógy swami Muktánanda, když bylv USA a udělil mu duchovní jméno po jeho mistrovi Arunachala Ramana. Dnes vede meditační centra AHAM, kde učí nauku Ramany Mahárišiho, átmavičáru, podobně jako Jiří Vacek a jeho pokračovatelé u nás[A.D.17]. Jedno jeho centrum je i nedaleko Arunáčaly v Tiruvanamalai.
Autor popisuje velice moderním jazykem stezku zkoumaní sebe, átmavičáru, a to z mnoha pohledů. Předkládá nauku tak, jak ji předkládáme na našich meditačních seminářích a společných meditacích. Používá v podstatě stejné pojmy jako Jirka Vacek [A.D.18]ve svých knihách a je stejně přímý a srozumitelný. Hovoří o vedení pozornosti vědomí, mluví o její oživující moci, správně vystihuje význam úsilí, nutnost práce s výtvory mysli a vytrvalost v duchovní praxi. Tak se vyjadřuje o átmavičáře, učení Ramany Mahárišiho, stejně jako my. Tedy se nejedná o naše výmysly, jak neustále tvrdí skupina z KV, ale jedná se o skutečné vystihnutí praxe átmavičáry a správné pochopení těmi, kdo uskutečnili její cíl a vedou k němu druhé, jako duchovní učitelé. Do současné doby jsem četl dvě skvělé knihy o praxi átmavičářy mimo původní Bhagavanova díla, tou první je Jirkova nepřekonatelná Učebnice átmavičáry a tou druhou je tato kniha. Její přečtení doporučuji všem pravým žákům a uctívatelům Ramany Mahárišiho, jeho učení a přímé stezky.
Komentáře: Nikdo.Nikde
[A.D.1]Ne slovo „přítomen“, ale uvědomován. Tento Mistr JE přítomen stále, vždy a všude.
[A.D.2]„Cíl stezky“ naštěstí není vázán na to, s čím si ho lidská mysl spojuje. Tento cíl stezky je na učení nezávislý, a je to dokonce naopak, všechna známá učení, dokonce i to skutečné Maharišiho, jsou na tomto cíli závislá. Všechna učení jsou ve skutečnosti pouze nápomocné prostředky, jak cíl rozpoznat a realizovat jej, k ničemu více nemají sloužit. To jen lidé si z takových učení vytváří smysl své individuální existence – a právě toto zmatení jim brání cíl stezky realizovat.
[A.D.3]Velice zavádějící formulace „stáváme se tím, kdo je i schopen...“, jak bychom před „tím“ takoví nebyli (rozpor s védantou a také i s Maharišim). Mnohem přesnější formulace by mohla být například tato živá zkušenost nám zprostředkovává.....
[A.D.4]Tato formulace je zcela přesná. Je zřejmé, že už víte, že nejde o nějakou energii, ale že jde o potenciál Ticha, jakožto nositele prvotního a přirozeného stavu.
[A.D.5]Tato, bohužel, již tak přesná není, protože to, že jsme schopni rozlišit cíl stezky, nás ještě neopravňuje tvrdit, že pro naše vyjádření tyto návody musí být obecně platné. Všichni opravdoví Mistři vždy hovořili a psali ke konkrétním lidem a konkrétním situacím. Je jejich vlastní genialitou, že do textu vložili i myšlenky skutečně obecné, nelze však tuto posloupnost otočit. Obdobnou myšlenku podáváte vlastně dále i vy sám, byť trošku zkresleně, ve vysvětlení působnosti výroků Poonji.
[A.D.6]Toto jste (budu věřit, že jen „musel“) zkreslil až přespříliš. Nikdy v této spojitosti nešlo o samotnou praxi odevzdání se, ale o její prosazovanou formu.
[A.D.7]Zase zkresleno. Zkoumání sebe může být meditace, avšak Maharišiho Atmavičara by meditací být neměla, jak to sám on tvrdil, ba dokonce, sám poznamenával, že si atmavičaru ti, kdo ji nerozumí, jako meditaci „vysvětlují“.
[A.D.8]Toto je také zkresleno. Nevhodnost úsilí je vztažena k faktu, že usilovat může pouze ego, takže úsilí vlastně posiluje pozici ega, což je mnohdy nevědomky (ale někdy i schválně) zastíráno.
[A.D.9]A vy dokážete, v duchu Advaity, najít jediný argument, že tomu tak není? Zatím všechny, které byly proti tomuto výroku sneseny, vycházení z duality a duálního vidění, s Advaitou neměly vůbec nic společného, a to i tehdy, když byly jako "Advaitové" pojmenovávány.
[A.D.10]Tato myšlenka je již zcela zcestná – Vaše mysl Vám nijak nesignalizuje, že jste zcela změnil kontext z popisu „cíle stezky“ na „duální nauku o boji dobra a zla“? Velmi podivné a ve svém důsledku i velmi nepříjemné – hlavně pro ty, kdo Vaše tvrzení berou, a budou brát, jako tvrzení autorizovaná.
[A.D.11]Vidíte, a já si pouze myslím, že to pouze lidská mysl si přisvojuje tvrzení, že vyslovená pravda musí být zcela obecná. Mistři, jak jsem již poznamenal, tento „detail“ neřeší, oni hovoří a píší ve zcela konkrétním a navíc i zcela určitém kontextu – a je jen na nás, zda se pokusíme tento kontext nalézt a a dále rozvíjet, anebo budeme tvrdit, že jejich výroky jsou „nešťastné“ a – ze své individuální mysli – se je pokoušet „upravovat“ a „vysvětlovat“ - a tím i zkreslovat. Důsledkem prvního - nalezení Mistrova kontextu - je skutečnost, že naše vědomí se přiblíží k Mistrovskému vidění Skutečnosti (a to je skuečným cílem všech Mistrovských vyjádření), důsledkem toho druhého - interpretace myšlenky dle našeho vlastního aktuálního kontextu - způsobu je to, že se tomuto vidění pouze více vzdálíme. Vybrat si můžeme každý sám...
[A.D.12]Budeme všichni velmi povděčni, když přesně tuto pravdu předáte panu Vackovi. Děkujeme! (Za Eduarda Tomáše, Fráňu Drtikola, Mílu Tomášovou, Jaroslava Kočího, Jiddu Krišnamurtiho a mnohé další, Nikdo)
[A.D.13]Ale to vše jen proto, protože se domnívají, že jde o výrok zcela obecný a také tím dokazují neschopnost svého individuálního vědomí si uvědomit kontext, ze kterého Poonja hovořil a psal. Nic víc v tom není.
[A.D.14]Zase zcela zavádějící nepochopení Skutečnosti. Vaše mysl Vás vede stále k tomu, že Vaše individualita může dosahovat - a protože to není reálná skutečnost a ona to ví, a právě proto zakrývá tuto nereálnost absurdním požadavkem na ještě vyšší a vyšší (do nekonečna, samozřejmě) míru úsilí. Cílem správné stezky však není to, aby individuální mysl „dosáhla“, ale naopak, aby zvyk ztotožňovat se s individualitou byl nazřen jako zdroj utrpení. Vzpomeňme například na učení Buddhy, kde je to zaznamenáno více než jednoznačně.
[A.D.15]Ve výroku je spojena mysl a vědomí a proto se může zdát, že „vše je vědomí“ je pravdivý výrok. Není - pokud budeme stále používat zobecnělé významy pojmu vědomí a mysl. Pokud si je ale sami zkreslíme, může v tomto vyjádření být nalezena i skutečná pravda, ale tím zkreslením si zároveň zbouráme kontinuitu vztahů této „pravdy“ s pravdou Mistrů. Je to však pouze naše individuální volba, nelze ji publikovat jako obecnou, natož ji prosazovat a pokládat za jedinou možnou.
[A.D.16]Ano. Zcela přesně a správně. A v duchu této povinnosti jsme povinni nezkreslovat myšlenky Mistrů a v situaci, kdy jsou možné i další výklady takové myšlenky, jsme povinni nalézt její přesný kontext, ve kterém myšlenka vznikla. Pokud již musíme vynést nějakou kritiku takové myšlenky, měla by se opírat o znalost tohoto správného kontextu a z tohoto kontextu i vycházet. Pokud to takto neděláme, neplníme svou povinnost.
[A.D.17]Podle textu, který jste uvedl, ji učí Arunachala Ramana mnohem přesněji.
[A.D.18]Chápu, že to tak musíte psát, ale ani tak to není pravda. Jde právě o tu povinnost dodržovat kontext předávaných myšlenek. Kontexy jsou již na první pohled různé, takže i když jsou použity stejné pojmy (tj. stejná slova), myšlenky jimi vyjadřované jsou zcela rozdílné.
P.S. To "Tedy utište meditujícího/meditaci!" je velice prosté a jednoduché - znamená to pouze utište OSOBU meditujícího a přestaňte ji vnímat jako osobu KONAJÍCÍ meditaci. Doufám, že takto vysvětleno, je to srozumitelné už i Vám....
Neznamená to tedy "nemeditujte vůbec", znamená to pouze NEZTOTOŽŇUJTE SE S MEDITUJÍCÍ OSOBOU. To nakonec je také zvýrazněno v druhém překladu ve Vašem textu; bohužel, tyto dvě věci se Vám z nějakého důvodu prostě nespojily. A to mne také vedlo k formulování úvodu k těmto komentářům.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)