neděle 22. června 2014

Temné území


Vzhledem k totální neschopnosti mnoha mi blízkých lidí zrealizovat jednoduché techniky uvolňující mysl a nemluvě už vůbec o navození stavu klidu mysli, jsem byl nucen začít se zabývat příčinami tohoto jevu.

Stále jsem narážel na zcela jednoznačný rozpor mezi myšlením a jednáním konkrétních jedinců a vnímal, že jejich jednání není zcela pod kontrolou jejich individuálního vědomí, ale naopak, vědomí je pouze jen svědkem událostí, které většinou nebyly ani chtěné, natož pak vítané.

Tento rozpor si většina lidí I uvědomuje, jenže příčina jde většinou za určitou hranici, za kterou je zkoumání vnímáno jako porušení jakéhosi “životního” tabu. Důsledkem je skutečnost, že takoví lidé vykazují neschopnost dosáhnout naplnění osobní existence, z čehož následně vyvěrá celá škála individuálních reakcí, které zanechávají jejich osobitou stopu v jejich vědomí a někdy také I ve vědomí celku. Tato [emocionálně energetická] stopa je pak také tou jedinou stopou, kterou hledají/nacházejí jejich identity mezi jednotlivými inkarnacemi.

Dlouho jsem tušil, z čeho toto zkušenostní “faktum” vyvěrá, protože jsem ale neměl osobní podklad, který by šlo nezávisle zkoumat, a zároveň jsem cítil, že bez pochopení celého komplexu jako celku nelze trvale pohled Jednoty samovolně udržet, bylo nutné se dostat jak k detailům, tak I k primárním prvkům takto “zmodifikovaného” individuálního vědomí. A ani to nestačilo – bylo nutno celý tento komplex “individuálního bytí” formulovat a tak ho zpředmětnit, aby ho bylo možno “vidět” jako celek bez účasti mého idividuálního zkreslování obrannými mechanismy mysli.

Princip je velmi prostý, jako obvykle, dokonce je to tak, že dané téma jsem z různých úhlů již zachytil v jiných pohledech, avšak žádný z nepřímých pohledů nebyl s to osvětlit fatální problematiku individuální mysli.

Kdysi jsem hlavní předmět tohoto problému pracovně pojmenovával “temné území” a pracovně jsem toto “území individuální mysli” situoval do prostoru “částečných realizací” karmicky daných úkolů jedince v jeho konkrétním “životě”. Takto popsáno to většinou stačilo k tomu, aby bylo jasné, že temné území je jakási nadmnožina “pod-vědomí”, která se aktivně podílí na jednání a konání jedince. Bohužel tato zkratka se jevila jako zcela nedostatečná v okamžiku, kdy bylo potřeba odpovědět na otázku “Proč” vlastně se na tomto jednání podílí a jak je možné, že pro mnoho individuálních existencí je právě tato složka zcela určující a mnohdy je dokonce i jediná určující.

Základní mou chybou při pozorování byl fakt podcenění obrany individuální mysli. Většinou je to totiž tak, že pro mysl důležité věci jsou také myslí „maskované“, což znamená, že mysl vytváří aktivní obranu před jejich „zkoumáním“. Jedná se hlavně o klíčová fakta svázaná s vymezením „individuality“, jako je zrození, smrt, „karma“ a „dharma“ konkrétního zrození, klíčové vztahy v konkrétním zrození, a tak podobně. Z tohoto hlediska ono temné území se jeví pouze jako prostý produkt této ochrany, a tedy je „vše jasné“ a není potřeba se tím zabývat...

Celé to ale má háček – právě to, že je to „vše jasné“ - je vlastně ta nejefektivnější maska, kterou mysl je schopna vytvářet. V existenci temného území totiž není jen uložena „forma ochrany“, temné území také obsahuje všechny prvotní příčiny pro tuto ochranu mysli. A je I sofistikovaně strukturované tak, aby nepozornému „badateli“ jednotlivé struktury a vrstvy I odváděly pozornost vně, k „aktivním“ obranným prvkům.

Princip temného území je skutečně prostý – identita osoby vzniká „vyhraněním“ konkrétní individuality v prostoru vědomí: „Toto“ je chtěné a „Toto“ je nechtěné. Individualita je v mysli sestavena jako množina „chtěných“ entit a zdálo by se, že to je vše.

Co se ale děje s těmi „nechtěnými“ entitami?

Zde si dovolím malou odbočku. Častokrát jsem narážel na nepochopení mého intuitivného závěru, že „provozovat pouze Pozitivní“ vede zákonitě k rozrůstání toho Negativního. Je to vidět všude. Třeba v nám blízké ideologii křesťanství je to exkluzivně patrné: Preference Dobra vede většinu křesťanů směrem k rozebírání hříchů a trestů v mnohem větší míře, než k zkoumání onoho Dobra samého. Nehledě na fakt, že pojem Dobro a Zlo jsou pouze relativní nálepky na faktické skutečnosti – což většině křesťanů dodnes z výše uvedeného důvodu stále uniká.

Takže, ty „nechtěné“ entity někde mimo pole zaostřené pozornosti vesele existují, a dalo by se říci, že „nekontrolovány“ vědomou částí mysli I dokonce utěšeně „bují“. A dokonce usilovné [programové] přimykání se jen k „dobrým“ a „pozitivním“ skutečnostem toto skladiště „nechtěného“ navíc I vyplňuje až k hranici únosnosti... (Bohužel, někdy se zřejmě stane I to, že „to“ přeteče – ale to není v této chvíli předmětem mého popisu).

Téměř přesně toto se skutečně děje v té „odvrácené“ části mysli (která se jeví jako odvrácená právě skrze tu potřebu „ochrany“). A protože individuální vědomí je většinou dost saturované (dá se to popsat obrazně I jako „vysílené“) provozováním „vědomé“ části mysli, I malé impulzy z tohoto temného území jsou s to radikálně měnit způsob I formu jednání individuálního jednotlivce.

Temné území je popsatelné jako „odkladiště“ všeho, co se zrovna aktivní části mysli „nehodí“. Pro normálního jedince je to trezor skutečností, které bude muset „přijmout“ [za "své" vlastní] do svého vědomí „jindy“. To „jindy“ může znamenat jak jiné životy, tak I radikální zlomy v jednom životě. Takže se jakoby aktuálně nic nedějě a ta ochrana mysli způsobuje, že temné území není kriticky nebezpečné pro vlastní existenci takové individuality v konkrétní a aktuální rovině.

Pro člověka přitahovaného stavem klidu mysli je to ale časovaná bomba.

Dlouho jsem žil v omylu, že problémy meditující mysli vycházejí z jejího zjemňování a tedy je nucena setkávat se s jemnějšími a jemnějšími vazbami (vasánami), které provází [vyhraněnou] individuální existenci konkrétní osoby.

Jenže jak pak nějak smysluplně vysvětlit „úlety“ „téměř“ realizovaných bytostí, které z ničeho nic propadnou krizovým formám existence (prostě krásně česky: „hrábne jim“, anebo dokonce "rupne jim v kouli“)?.



Většinou se všichni tohoto tématu straní, asi podobně, jako naše „postmoderní“ společnost se straní faktu smrti, a pokud se k němu už musí vyjádřit, provede „se“ to ve formě nějaké úchylné dekadence. Pro moderní společnost je smrt „nechtěná“ a je tedy „odsouvána“. O to výživnější je pak vyvstalá skutečnost, že zrozená individualita je také I smrtelná. To pak bývá v domě I veselo... ;-D

Skutečnost je radikálně odlišná, bohužel. Provozování technik vedoucích ke zklidnění mysli zákonitě snižuje napětí v mysli samé. Ano, to je chtěný a zamýšlený důsledek. U myslí, které ale nemají zkušenost Celku a Jednoty, je v jejich nitru uložen jakýsi blok tohoto temného území, které je myslí samou chráněno pro udržení konzistence individuálního vědomí v rámci celku. Mysl toto udržuje tak, že při pokusu cíleně a programově zaměřit pozornost na toto temné území, neváhá pro jeho „ochranu“ využít ty nejbrutálnější formy, které má k dispozici: emoce, ztrátu vědomí a dokonce I zdánlivě nevratné formy, jako je autismus či afektová porucha. Nepřímé pokusy o zviditelnění však – právě jako nejlepší ochranu – nechává jakoby bez reakce a tedy necvičená pozornost se na této hranici většinou ani „nezachytí“...

Otázkou nyní je, co s tím a jak na to. Většinou se vyplatí se tím programově nezabývat, protože tato ochrana je individualitě „dána“ právě na udržení její osobní integrity, pro toho, kdo ale již „přičuchl“ ke skutečnému prožitku klidu a ticha, je tato forma nicnedělání neuspokojivá a většinou I neakceptovatelná.

Stejně tak nelze pokračovat v „práci s myslí“ bez toho, aby tato mysl nebyla předem zbavena tohoto „trojského koně“, který by v budoucnu mohl neočekávaně a nekontrolovatelně provést narušení integrity individuality, a tím osobě způsobit neřešitelné problémy.

Je také škoda, že dost mnoho rádoby „učitelů“ příznaky jednostranné výuky upřednostňování [jejich výkladu] „Dobra“ a „Pozitivna“ - projevující se v napětí a problémech nejen u jednotlivců, ale I u celých skupin - prostě ignoruje a tlačí takto postižené do skutečné katarze (aka: "...chyba je přece v tobě, ty to musíš zvládat...") případně až do rozpadu jejich integrity.

Skutečný reálný Mistr nikdy nic takového nemůže – již z principu své role – dopustit!

Naštěstí já sám si na žádného mistra nehraji (a ani nemám tu potřebu), takže mohu zcela bez skurpulí v rámci pokračování „práce s myslí“ do tohoto problému trošku „hrábnout“ mi vlastními slovy, a možná to pro někoho bude I natolik srozumitelné, že bude do budoucna vědět, co s tím...

;-)