Finální "stav".... ?

Je zde ale jedna velmi podstatná otázka: Co je hlavní argument mého osobního Já, který vede k toužení po jistém "stavu" a k pokusům o dosahování onoho - všeobecně takto pojmenovávaného - "Konečného stavu vědomí"? (Otázku, zda tento "Konečný stav vědomí" je totožný s tim "Finálním stavem" zatím nechám nezodpovězenu.)

Osobní vědomí (Já) je vytvářeno na podkladě konfrontace kontrastů - například ono známé "to jsem Já a to nejsem Já". Z velké části sami své vlastní Já i takto definujeme. Svým způsobem na formě charakteristik takové osobní identity lze určit i míru vhledu do skutečnosti a také i míru schopnosti přímých reflexí této skutečnosti tak, aby je mysl nemodifikovala pro své vlastní potřeby.

To, jak lidské vědomí vzniká, je sice pro mnohé známý fakt, ale sám o sobě nestačí na rozkódování hybných elementů toto vědomí utvářejících. A rozhodně nestačí na pochopení odpovědi na otázku v záhlaví...

Je to dáno tím, že jeden z hlavních programů toho "samo sebe identifikujícího se lidského vědomí" (tuto úžasnou opisnou frázi jsem si vypůjčil - autor jistě promine ;-) je také postaven na kontrastu - na tzv. rozlišování. Jenže tady se ten kruh zase uzavírá (se všemi negativními důsledky, jak lze v mnohých případech zcela konkrétně pozorovat) a to dává za vznik zcela nesmyslným závěrům, které navíc vytvářejí další podobně nesmyslné kruhové definice, a takto dotvářejí vnější dojem své pravdivosti...

A právě na tomto bodě lze - s velkou mírou "osobního sebeobětování" - celý problém "rozlousknout".

Lidské vědomí vzniká jako produkt vydělení sama sebe z celku. Avšak po celou dobu své oddělené existence si nese s sebou informaci o své ne-celistvosti a tedy i vnitřní obavu ze své ne-věčnosti. Ano, je to převedená obava o svou oddělenou existenci, o svou trvalost, o své individuální bytí. Je to jinými slovy strach z nebytí. Touha po dosažení onoho "Konečného stavu vědomí" (stav, který je obecně personifikovaný s dokonalostí - a tedy i věčností) je v tomto pohledu pouze pokus individualizovaného vědomí zajistit si svůj "právoplatný" nárok na věčnost...

Ano. takto uvedeno, konečně odkrývá jak odpověď na prvotní otázku, tak vlastně i odpověď na některé otázky další. Pro uvědomění si pravdy o skutečnosti a tedy i o všech fikcích, kterými si mysl zabraňuje tuto skutečnost v její "nahotě" vidět, je ale jako prvotní nutná ona obrovská míra "osobního sebeobětování" - ne, nejde o žádnou rituální sebevraždu, ba právě naopak, jde o to, opustit ty různé kruhy, vytvářené myslí, a tak se i vymanit ze všech "levných řešení" a místo nich zaujmout pozici, která umožní situaci jednou pro vždy dotáhnout ke skutečnému řešení.

To osobní sebeobětování je myšleno velmi doslovně. Metod je mnoho, některé jsou vhodné pro toho a jiné zase pro onoho. Ono vlastně ani na metodě také vůbec nezáleží - metoda je ve svém důsledku pouze dočasná pomůcka k překonání nějaké té "obtíže", a po překonání může být (a většinou i je) s klidem odložena...

Ale zpět k sebeobětování osoby - ano, opravdu nejde o to získat nějaké osobní zásluhy skrze sebeobětování, jde o to tu osobu důsledně nahradit ve svém vědomí celkem. A protože všichni do jednoho jsme zvyklí na ty kruhy mysli, které tu naši osobu staví do role činitele a prožívajícího, je to proces navýsost problematický a také i velmi křehký...

O tom ale snad zase jindy - nyní zbývá zodpovědět tu druhou, skrytou otázku: Je onen "Konečný stav vědomí" totožný s tím, co jsem nazval "Finální stav"? Zdálo by se, že ano - avšak pravdou je, že ne.

"Konečný stav vědomí" je chápán jako individuálně prožívaná skutečnost plné osobní dokonalosti a ve věčné existenci. Tuto myšlenkovou definici (v různých slovních vyjádřeních a s různou mírou pochopení významu) dědíme z různých náboženských i jiných rituálů - a ve své mysli ji integrujeme s osobní potřebou po věčnosti bytí. Je až neuvěřitelné, co vše dokáže osoba ve své touze po tomto stavu vykonat; počínaje studiem knih a rozpravami, přes podlehnutí kouzlu magie (všech možných barev), až po totální askezi, kdy si osoba - výměnou za naději své věčné existence - odříká jakékoli prožívání... ;-D

... jenže stále je to aktivita osoby a má vést k prožívání skrze tuto individuální osobu. A proto je takový stav vlastně ne-skutečný - vzhledem k té skutečnosti, ke které by - podle všech ukazatelů - měl směřovat...

;-)

Finální "stav"... ?

Ono by bylo přesnější napsat mnohem diferencovanější "finální stav individualizovaného lidského vědomí", ale i tak by to bylo dost nepřesné.

Proč nepřesné?

Třeba se mi to povede vypsat pár slovy - i když slova a slova - nejsme zvyklí pracovat s takovými popisy, takže za nimi většinou ani nemáme jasnou zkušenost - a tak nám slova a slova nemohou pomoci tu zkušenost ani získat, ani třeba jen zprostředkovat.

Bohužel si ale nejsem jist, zda lze dnes v našem okolí najít někoho, kdo by tomu do hloubky rozuměl. Na druhou stranu více a více lidí dochází k pochopení, že něco takového musí existovat a někteří dokonce tento stav žijí, i když tomu vlastnímu žití ne zcela rozumí.

Hybným programem lidského vědomí je program vytváření individualizovaných forem, jak vnějších, tak i vnitřních. Pokud je tento program nezachycen a nerozlišen, modifikuje úplně vše, co se v takovém vědomí odehrává a vytváří - za všemi projevy a za všemi myšlenkami lze pak - více či méne zřetelně - vysledovat stopu onoho programu "Já něco konám a proto i Já jsem [zde]" s podbarvením ve významu sebeprezentace jako výjimečné individuality a stejně tak i velmi vyhraněné entity.

Tento program vede ke kumulaci individualizované osobní (osobou obarvené)
energie a tato ještě více a více aktivuje aplikování tohoto programu v praktickém životě.. Je to jako takový "začarovaný" kruh, kdy dostřednost myšlenky "Já" vede na totální ztrátu spojení se skutečností a tak vede na vytváření zcela virtuálních "osobních realit". Pro takto "individualizované" osobní vědomí člověka je již "skutečnost" a "virtualita" zcela nerozlišitelná (skutečnost je takovou virtuální realitou již zcela a často i neprostuně zahalena) - takže od jisté chvíle - charakterizované okamžikem "prozření": "Já [si] vlastně mohu vytvářet tu realitu tak úžasně lehce..." - již není jednoduché uvědomit si opravdovou skutečnost takovou jaká je. A ono většinou ani takto individualizované vědomí již o opravdovou skutečnost ani nestojí.

Ano, podobnost se stavy vyvolanými drogou není náhodná a dá se odvodit, že ona dostřednost myšlenky"Já" jako droga funguje i ve vnějším projevu. Stejně tak se dá odvodit, že i vlastní důsledky podlehnutí této droze "individualizace pomocí Já" nejsou nepodobné důsledkům užívání stimulantní drogy.

Svým způsobem jsme vlastně všichni - již z principu přenosu zvykových vzorců - na tuto drogu "Já jsem" učeni jak blízkými, tak i nám blízkou komunitou, nakonec i vlastní společností, ve které žijeme - protože ze společnosti vychází (vlivem lehké dostupnosti zpětného potvrzení "Já [ty, on, ...] NĚCO dokázal") tato informace jako důležitá, a hlavně "opravdově skutečná", t.j. zpětná vazba "skutečné opravdovosti" naší vlastní individuální existence - "Já"...

A aby to získávání "potvrzení" bylo ještě jednodušší a jednodušší, vytváříme si různé oficiální i neoficiální hierarchie (žebříčky), soutěže a jejich vítěze, intenzivně vše publikujeme a propagujeme do vědomí ostatních lidí tak, aby i oni UZNALI (případně i MUSELI uznat) to, že to "naše" NĚCO má hodnotu - "SKUTEČNOU" hodnotu... ;-)

Jenže - ono to je úplně jinak... ;-)

;-D