Jak tak čtu tvoje reakce, vypadá to, že máš asi neuvědomělý problém se svým potlačeným "osobnem".
Abych ti to přiblížil na příkladu - podobně jako neuvědomělý homosexuál může mít problém s existencí homosexuálů. Je na ně negativně přecitlivělý, vidí je i tam, kde nejsou. Prostě má v sobě v tomto rozpor a proto nemůže mít normální, přirozený indiferentní vztah k homosexuálům jako k ostatním lidem.
Jak jinak si vysvětlit, jak za vším vidíš osobu, usilovnou snahu a to ve tvém podání osobu, snažitele, jako něco negativního, matoucího a v opozici k této osobě a snaze vidíš něco "skutečného" co nahlédáš pouze ty ... a Mistři ;-)
Dovedeš vůbec připustit, že rozvoj schopnosti poznávat, sebereflexe apod. může být vedlejším, neúmyslným výsledkem právě jen uvolnění, upuštění od "pracného" snažení? Zanechání rozvíjení obsahů mysli? Proč si skoro za vše co čteš dosazuješ usilovného snažitele?
Myslíš, že se nemůže něco rozvíjet aniž by v tom byl nějaký záměr se rozvíjet? Že individualita, osoba a její záměr může být naopak až výsledkem určitého rozvoje? A že zánik osobní deformace skutečnosti může být také následkem určitého rozvoje (vývoje, děje)?
Myslím, že jsi zase na intelektuálním scestí. ;-)
Máš kousek pravdy v tom, že něco předpokládám. Zcela se ale pleteš v tom, co to je.
Svým způsobem je to i zábavné, sledovat, jak lidé (ale nejen lidé) přímo nesnášení čisté veliké plochy. Použiji-li také příklady, tak například: na rozlehlou louku napadne vrstva sněhu a ve většině myslí se objeví touha na této ploše zanechat svoje stopy.... SVOJE STOPY! Stejné je to i na zdech, kůře stromů a ... najdeš jistě sám mnoho dalších příkladů.
Stejně tak je to i s tím "osobnem" a "ne-osobnem".
Představ si, že ten prostor "mezi námi" je taková bezbarvá plocha. Když do ní někdo vstoupí, je to, jako když pustíš akvarelový pigment do vody - začne se z něj ten jeho pigment (jeho barva) šířit okolo něj. Pokud do toho nevstoupí jiná barva, za chvíli je celý objem vody probarvený. Jen velice málo jedinců si ale dokáže rozlišit a následně i uvědomit, že ta voda (ten prostor) byl před jejich vstupem "čistý" (prázdný), protože si svou barvu (energii a formu) neuvědomují a tedy ji ani skrze svou mysl NEVIDÍ...
A to je ono pomyslné "jádro pudla". Oni si neuvědomují to, že jejich existence zanechává barevnou stopu (protože svolují, aby jim jejich mysl filtrovala/blokovala tuto informaci), ale pokud se v jejich okolí objeví JINÁ barva, reagují podle své přirozenosti, často i velmi agresivně. (Zase podobnost - zvířata mají svá teritoria, člověk si ani neuvědomuje, jak je v tomto těm zvířatům podobný...)
Stejně tak člověk, který si svou osobu neuvědomuje v celé její šíři, je podvědomě v automatickém obranném postoji, jakmile se vedle něj zjeví něco, co tu osobu "jaksi" neprojevuje.
A tím se dostávám k tomu, co jsem psal hned na začátku - ano, něco předpokládám. Předpokládám, že investuješ-li čas a úsilí zde něco psát, tak musíš k tomu mít důvod. Vybral jsem si z těch mnoha nabízejících se jen "jeden". A to ten, že si tvé vědomí již uvědomuje, že jsou věci, které "jaksi" není schopno vidět napřímo. A tak tuto "pracovní" osobu pisatele stavím do pozic, ve kterých je ten rozpor mezi vycítěným a opravdu zřeným, největší.
A musím tě pochválit. Zatím to funguje přesně podle mého předpokladu - reaguješ na ty záměrné odlesky skutečnosti, což znamená, že jsi velice vnímavý. A to je také velká naděje, že s troškou systematičnosti, zmapuješ hranice toho "svého" virtuálního světa, a dokážeš ty hranice, s plným uvědoměním tohoto kroku, i překročit.
A ke tvým otázkám - ano, umím tu osobu zaostřit tak, že je "neúměrně přecitlivělá", a také to někdy používám. Ale je to vědomá aktivita. Naopak, když tady taková aktivita není přítomna, pozornost není zaostřována, přecitlivělost zde také není.
Pokud jsme u těch "Mistrů" a "mistrů" - jediné, co je opravdu důležité, je to, co je schopna uchopit ta konkrétní vlastní mysl, a co je schopna pustit. Některé myšlenky jsou i dostatečně účinné na určitou konkrétní situaci, pokud ale situace musí být teprve vytvořena, musí být použito prostředků, které ji správně utvoří. A to většinou slova mistrů nemohou - ty správně reagují pouze na existující kontexty a situace, použití těchto myšlenek bez kontextu vede do zmatení. Všimni si, že mnoho takových aplikovaných slov mistrů nepoužívám, protože právě jsou v mnoha myslích propojena s nevhodnými kontexty, kterým bych takto dával energii k životu a k zavádění na scestí, často i do intelektuálních propastí...
A stejně tak - všimni si, že nosným prvkem toho, odkud popisuji, jsou obětování a odevzdání, klid, důvěra, vděk, změna těžiště vnímání, kontrast k osobnímu, přímá existence (bez osobního a ne-osobního vnímání). To jsou ale jen takové ty abstraktní popisy zkušeností, které utvářejí to, jak reaguji, případně jak reakce vyvolávám. Aby je šlo používat s nějakým pozitivním výsledkem, musí být podloženy velice konkrétní zkušeností. A proto nelze z těchto prvků sestavit obraz toho, kdo je používá - i když se o to sebeusilovněji snažíš. Ta slova a ty "pojmy" neaktivují tu danou konkrétní zkušenost, a proto jejich použití vede k vytváření "předpokladů", jak to je asi "myšleno", a ve svém důsledku i na ta intelektuální scestí.
Ta slova a pojmy jsou vlastně jen jakési prvky komunikace, které vznikají a zanikají s konkrétní potřebou konkrétní situace - tu situaci z jejich konstelace lze odvodit, to, proč jsou přítomny zrovna v takovéto konstelaci, lze odvodit pouze z přímé zkušenosti s touto situací. A proto správně vnímáš, že je zde přítomen záměr - jenže nesprávně spojuješ ten záměr s tou osobou. Ten záměr je obrazem (mnohdy zcela neuvědomělých) filtrů, které vyvolaly akci - jsou jakoby konkretizovaným "obrazem osoby" v čase. A pokud se týká tvé osoby - zcela správně v tom vidíš věci, které ti "nějak" kontrastují. Teď ti stačí, abys zkusil ten kontrast přenést i na tu "akci" a uvědomit si ta zkreslení, která tu akci vyvolala. Připouštím, nemusí tam být, ale u tebe jsem si zatím jist, že tam jsou a ty o nich navíc ani nevíš. Až tam nebudou, bude mi potěšením i národním svátkem - protože v právě v tom okamžiku i ty si budeš zcela a úplně [konečně!] jist, že tam opravdu a skutečně UŽ nejsou... A to je ta pravá svoboda.
;-)
úterý 21. září 2010
sobota 11. září 2010
Finální "stav" ......?
Dík za vysvětlení tebou používaných pojmů.
Zastavil bych se u tvého vyjádření o slovech:
„Slova jsou tak pouze médiem přenosu“
Ano, slova (pojmy) jsou mediem přenosu, ale nejen jím. Mohou být i nástrojem poznávání skutečnosti, podobně jako se v tomto smyslu vyvinula matematika.
Vezmeme-li to od zvířat, po člověka – právě postupně rozvíjená schopnost rozlišit, pojmenovat, zobecnit entity našeho zažívání, nacházet jejich obecné souvislosti, zásadně ovlivnila vývoj bytosti od instinktivního emocionálního života zvířete, přes vyčlenění více či méně z kolektivní duše (individualizaci) k tomu, co nazýváme člověkem. Dalším pokračováním na této cestě může být právě postupné poznávání mysli samotné a jejích zákonitostí – opět je zde na místě schopnost rozlišování v naší zkušenosti, formulace pojmů a jejich vztahů (pozornost, vědomí, mysl, myšlenka, vůle, pozorovatel, cit, emoce atd.).
To co nalezneme, poznáme a správně pojmenujeme souhrnně řečeno „uvidíme“, ztrácí svoji sílu, přestává být součástí toho směsného (temného) hybatele, který byl, je a bude (stále méně) v pozadí našich stavů, myšlenek, pocitů a aktivit.
Slova, pojmy tedy mohou být nejen médiem přenosu, ale i nástrojem poznání.
Možná z toho pramení to moje – v tvé interpretaci - hledání jakýchsi absolutních definic, které bych pak mohl rozebírat, cupovat a dokazovat na nich svou superioritu ;-)
„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně“
A možná že i na konci bude (je) právě také jen to Slovo.
Když jsem napsal, že na podkladě toho mého popisu se „ukážeš, jak jsi se stvořil“, nemyslel jsem to až tak doslovně, jak se ti to ve skutečnosti podařilo...
Z mého pohledu jsi jen potvrdil, co se ti snažím v těch textech sdělit – nemáš v podstatě žádnou zpětnou vazbu sama na sebe, postavenou na jakékoli reálné zkušenosti. Vše, co píšeš, jsou jen intelektuální dedukce, něco jakoby ve smyslu „tak by to mohlo být, protože to tak logicky (slovně) zapadá do sebe“. Jenže s logikou na skutečnost nelze jít. Logika je pouze souhrn jakýchsi pravidel, které si z větší části sami vytváříme – když to vezmu až úplně do důsledku – každá individuallita má svou vlastní logiku.
Ano, jsou tady jakési pokusy o obecnou logiku, ale už z principu vzniku logiky, jakožto nauky o vyjádřeních a argumentaci – založených na projevu slovem (logos) –, nelze předpokládat, že by logika byla co platná ke zkoumání a popisu skutečnosti, která sama není jen pouhý projev, ale projev je naopak pouze jednou z mnoha součástí této skutečnosti.
Kdysi dávno mne přímo fascinovalo to, jak lidé slova rádi a masivně používají bez toho, aby tato slova vyjadřovala reálnou zkušenost (tzv. „profanace slov“; ideologie jsou na tomto přímo postaveny - 1984), a jak si zároveň zabraňují uvědomit si, co tím ve skutečnosti dělají. Ano, je tady jistá - a zároveň i velice konkrétní – vazba mezi myslí a slovy. Ale není taková, jakou by ji mysl chtěla mít – zkusím to, pro tvé vlastní pochopení souvislostí, trošku véce do šíře rozepsat.
Existence mysli už sama v sobě nese principiální potřebu zastření skutečnosti, že mysl sama je pouze účelovým produktem a tedy je i plně odvislá. Toto zastření je myslí propagováno i do těch nejmenších projevů jako určitá zkreslení (jednotlivě jako „filtrační brány“, ve zmnožení jako „drift/posun“ pozice „pozorování“) , a jedním z největších zkreslení, které mysl dokáže, je tvorba [svého vlastního] obrazu skutečnosti. Právě ono nesprávné uchopení příčinné souvislosti vede k omylu, že slovo je na mysli nezávislé a že tak může reprezentovat na mysli nezávislý prvek skutečnosti – který pak mysl může zkoumat bez nebezpečí změny tohoto prvku tímto zkoumáním...
Jenže ono je to úplně naopak.
Důkazem – pokud si připustíme možnost, že skutečnost může být odlišná od obrazu skutečnosti v naší mysli, a že tuto odlišnost můžeme prokázat – je vše „okolo nás“.
Mysl nám předkládá „jedinou možnou“ variantu poznávání – a to tu, kterou jsi přesně popsal svými slovy, a tedy – že slovní popis může být nástrojem ROZVÍJENÍ poznání mysli – a to ve smyslu (který jsi už nenapsal), že tato popisovaná skutečnost je NEZÁVISLÁ na mysli samé. Tato varianta má ale dvě zásadní chyby. Ta první je ukryta ve faktu, že popis sám, bez reálné zkušenosti, již z principu svého vzniku, nemůže obsahovat nijak nepopsané – a tedy i „nové“ - jevy. Tato idea je například ukryta v Asimově Nadaci, v té fázi, kdy Trevize zdůvodňuje potřebu vydat se k Zemi. A je to popsáno velice přesně. Ta druhá je právě v té opravdové posloupnosti příčiny a následku, který se mysl svými programy snaží interpretovat naopak.
Přičinou vzniku obrazu skutečnosti je mysl, mysl se však všemožně snaží zakrýt to, že jde pouze o obraz, protože tak získává možnost vidět sama sebe od skutečnosti oddělenou a tedy, v důsledku, na skutečnosti nezávislou – a tedy i možnost vidět sama sebe jako nezávisle existující. Problém ji ale dělá fakt, že nelze ono vytváření obrazu skutečnosti „zastavit“ - a tedy se alespoň snaží z toho vytváření udělat „tajemství“, které nemůže být jednoduše prohlédnuto – a tak si sama do sebe vkládá blokující filtrování všeho, co by mohlo vést k prohlédnutí tohoto „zakrytí“ skutečnosti. Toto „tajemno“ bylo dokonce institualizováno v podobě bohyně Máji, aby se mu dodalo vážnosti a nezávislé existence. Jenže celý tento hrad ideí je pískový a je jednoduché jej rozmetat pochopením souvislostí téměř každé denní i noční zkušenosti.
Mysl známe ve dvou formách – jako osobní a jako ne-osobní. Bohužel většinou netušíme, která je která, a ani nemáme nějaké předávané zkušenosti v dosahu, ketré by nám pomohly... Problémem ale není nedostatek zkušeností, ale strach z neexistence toho atributu „osobní“, v důsledku jde zase jen o strach z neexistence osoby. Proto doslova matláme osobní a ne-osobní zkušenosti a vytváříme nejen chaos v sobě samém, ale tím vnitřním chaosem vytváříme také chaos v našem okolí. Pokud ale použijeme ten fakt, který se mysl snaží všemožně „zakrýt“ a tady to, že to, co mysl poznává je jí samotnou vytvářený obraz skutečnosti, který je vytvářen v každém okamžiku už jen tím, že jej zkoumá – a tedy není nikdy na mysli nezávislý – a.... a tady musím ještě něco doplnit:
Existuje mnoho stoupenců teorie, že neexistuje nic jiného, než mysl, právě proto, protože již připustili možnost, že to právě mysl vytváří skutečnost, ale ještě nedospěli k tomu, že to, co mysl vytváří, je jen pouhým obrazem té opravdové skutečnosti. Probuzení se z této iluze (ano, je to přesně to ono Buddhovo „probuzení“) je jednoduché a prosté – Siddharthu to proměnilo v Buddhu prakticky jen za několik málo jeho „dnů“ ;-), ale dospět k rozhodnutí svolit k této vnitřní proměně vědomí – změně zaměření pozornosti z osobního a ne-osobního jen na "nezosobnitelné" – trvá velmi dlouho, hlavně proto, protože je zase podmíněno přijetím faktu neexistence nepodmíněného a nezávislého bytí osoby a všeho osobního - což je mnohdy zcela kardinální problém...
(...)
Zastavil bych se u tvého vyjádření o slovech:
„Slova jsou tak pouze médiem přenosu“
Ano, slova (pojmy) jsou mediem přenosu, ale nejen jím. Mohou být i nástrojem poznávání skutečnosti, podobně jako se v tomto smyslu vyvinula matematika.
Vezmeme-li to od zvířat, po člověka – právě postupně rozvíjená schopnost rozlišit, pojmenovat, zobecnit entity našeho zažívání, nacházet jejich obecné souvislosti, zásadně ovlivnila vývoj bytosti od instinktivního emocionálního života zvířete, přes vyčlenění více či méně z kolektivní duše (individualizaci) k tomu, co nazýváme člověkem. Dalším pokračováním na této cestě může být právě postupné poznávání mysli samotné a jejích zákonitostí – opět je zde na místě schopnost rozlišování v naší zkušenosti, formulace pojmů a jejich vztahů (pozornost, vědomí, mysl, myšlenka, vůle, pozorovatel, cit, emoce atd.).
To co nalezneme, poznáme a správně pojmenujeme souhrnně řečeno „uvidíme“, ztrácí svoji sílu, přestává být součástí toho směsného (temného) hybatele, který byl, je a bude (stále méně) v pozadí našich stavů, myšlenek, pocitů a aktivit.
Slova, pojmy tedy mohou být nejen médiem přenosu, ale i nástrojem poznání.
Možná z toho pramení to moje – v tvé interpretaci - hledání jakýchsi absolutních definic, které bych pak mohl rozebírat, cupovat a dokazovat na nich svou superioritu ;-)
„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně“
A možná že i na konci bude (je) právě také jen to Slovo.
Když jsem napsal, že na podkladě toho mého popisu se „ukážeš, jak jsi se stvořil“, nemyslel jsem to až tak doslovně, jak se ti to ve skutečnosti podařilo...
Z mého pohledu jsi jen potvrdil, co se ti snažím v těch textech sdělit – nemáš v podstatě žádnou zpětnou vazbu sama na sebe, postavenou na jakékoli reálné zkušenosti. Vše, co píšeš, jsou jen intelektuální dedukce, něco jakoby ve smyslu „tak by to mohlo být, protože to tak logicky (slovně) zapadá do sebe“. Jenže s logikou na skutečnost nelze jít. Logika je pouze souhrn jakýchsi pravidel, které si z větší části sami vytváříme – když to vezmu až úplně do důsledku – každá individuallita má svou vlastní logiku.
Ano, jsou tady jakési pokusy o obecnou logiku, ale už z principu vzniku logiky, jakožto nauky o vyjádřeních a argumentaci – založených na projevu slovem (logos) –, nelze předpokládat, že by logika byla co platná ke zkoumání a popisu skutečnosti, která sama není jen pouhý projev, ale projev je naopak pouze jednou z mnoha součástí této skutečnosti.
Kdysi dávno mne přímo fascinovalo to, jak lidé slova rádi a masivně používají bez toho, aby tato slova vyjadřovala reálnou zkušenost (tzv. „profanace slov“; ideologie jsou na tomto přímo postaveny - 1984), a jak si zároveň zabraňují uvědomit si, co tím ve skutečnosti dělají. Ano, je tady jistá - a zároveň i velice konkrétní – vazba mezi myslí a slovy. Ale není taková, jakou by ji mysl chtěla mít – zkusím to, pro tvé vlastní pochopení souvislostí, trošku véce do šíře rozepsat.
Existence mysli už sama v sobě nese principiální potřebu zastření skutečnosti, že mysl sama je pouze účelovým produktem a tedy je i plně odvislá. Toto zastření je myslí propagováno i do těch nejmenších projevů jako určitá zkreslení (jednotlivě jako „filtrační brány“, ve zmnožení jako „drift/posun“ pozice „pozorování“) , a jedním z největších zkreslení, které mysl dokáže, je tvorba [svého vlastního] obrazu skutečnosti. Právě ono nesprávné uchopení příčinné souvislosti vede k omylu, že slovo je na mysli nezávislé a že tak může reprezentovat na mysli nezávislý prvek skutečnosti – který pak mysl může zkoumat bez nebezpečí změny tohoto prvku tímto zkoumáním...
Jenže ono je to úplně naopak.
Důkazem – pokud si připustíme možnost, že skutečnost může být odlišná od obrazu skutečnosti v naší mysli, a že tuto odlišnost můžeme prokázat – je vše „okolo nás“.
Mysl nám předkládá „jedinou možnou“ variantu poznávání – a to tu, kterou jsi přesně popsal svými slovy, a tedy – že slovní popis může být nástrojem ROZVÍJENÍ poznání mysli – a to ve smyslu (který jsi už nenapsal), že tato popisovaná skutečnost je NEZÁVISLÁ na mysli samé. Tato varianta má ale dvě zásadní chyby. Ta první je ukryta ve faktu, že popis sám, bez reálné zkušenosti, již z principu svého vzniku, nemůže obsahovat nijak nepopsané – a tedy i „nové“ - jevy. Tato idea je například ukryta v Asimově Nadaci, v té fázi, kdy Trevize zdůvodňuje potřebu vydat se k Zemi. A je to popsáno velice přesně. Ta druhá je právě v té opravdové posloupnosti příčiny a následku, který se mysl svými programy snaží interpretovat naopak.
Přičinou vzniku obrazu skutečnosti je mysl, mysl se však všemožně snaží zakrýt to, že jde pouze o obraz, protože tak získává možnost vidět sama sebe od skutečnosti oddělenou a tedy, v důsledku, na skutečnosti nezávislou – a tedy i možnost vidět sama sebe jako nezávisle existující. Problém ji ale dělá fakt, že nelze ono vytváření obrazu skutečnosti „zastavit“ - a tedy se alespoň snaží z toho vytváření udělat „tajemství“, které nemůže být jednoduše prohlédnuto – a tak si sama do sebe vkládá blokující filtrování všeho, co by mohlo vést k prohlédnutí tohoto „zakrytí“ skutečnosti. Toto „tajemno“ bylo dokonce institualizováno v podobě bohyně Máji, aby se mu dodalo vážnosti a nezávislé existence. Jenže celý tento hrad ideí je pískový a je jednoduché jej rozmetat pochopením souvislostí téměř každé denní i noční zkušenosti.
Mysl známe ve dvou formách – jako osobní a jako ne-osobní. Bohužel většinou netušíme, která je která, a ani nemáme nějaké předávané zkušenosti v dosahu, ketré by nám pomohly... Problémem ale není nedostatek zkušeností, ale strach z neexistence toho atributu „osobní“, v důsledku jde zase jen o strach z neexistence osoby. Proto doslova matláme osobní a ne-osobní zkušenosti a vytváříme nejen chaos v sobě samém, ale tím vnitřním chaosem vytváříme také chaos v našem okolí. Pokud ale použijeme ten fakt, který se mysl snaží všemožně „zakrýt“ a tady to, že to, co mysl poznává je jí samotnou vytvářený obraz skutečnosti, který je vytvářen v každém okamžiku už jen tím, že jej zkoumá – a tedy není nikdy na mysli nezávislý – a.... a tady musím ještě něco doplnit:
Existuje mnoho stoupenců teorie, že neexistuje nic jiného, než mysl, právě proto, protože již připustili možnost, že to právě mysl vytváří skutečnost, ale ještě nedospěli k tomu, že to, co mysl vytváří, je jen pouhým obrazem té opravdové skutečnosti. Probuzení se z této iluze (ano, je to přesně to ono Buddhovo „probuzení“) je jednoduché a prosté – Siddharthu to proměnilo v Buddhu prakticky jen za několik málo jeho „dnů“ ;-), ale dospět k rozhodnutí svolit k této vnitřní proměně vědomí – změně zaměření pozornosti z osobního a ne-osobního jen na "nezosobnitelné" – trvá velmi dlouho, hlavně proto, protože je zase podmíněno přijetím faktu neexistence nepodmíněného a nezávislého bytí osoby a všeho osobního - což je mnohdy zcela kardinální problém...
(...)
pondělí 6. září 2010
Finální "stav".....?
Kdysi dávno, v dřevních dobách stálého budování lepší budoucnosti, jsem narazil na určitou disharmonii lidské existence, existence druhu, který je svou vlastní činností schopen zničit nejen sama sebe, ale i prostředí, ve kterém existuje. Určitě v tom hrála roli i možnost vidět a vstřebávat výsledky činnosti člověka v prostředí ocelového srdce, ale hlavním bodem se stala otázka "jak to je s tím neustálým rozvojem a tou nestálou touhou po rozšiřování?" Odpověď byla v té době patrná a zcela prostá - všechny aktivity rozvoje a rozšiřování vlastně byly jaksi "na dluh"...
V čase se podstata této otázky přenesla do roviny samotného bytí a existence individuálního vědomí, mysli a koexistence reálných a virtuálních "světů". Odpověď však zůstávala stále stejná - i my sami, lidé, i vše, co považujeme za "živé", dokonce i to, co vnímáme jako "neživé" vlastně existuje na podkladě jistého "dluhu". Ten "dluh" vzniká jako neustálá potřeba "konzumovat" - třeba jen pro to, aby daná entita nezmizela z důvodu nějakého "nedostatku".
Je to vlastně jeden ze základních programů individualizovaného vědomí - proto, aby takové vědomí mohlo něco "vytvářet" musí přece mít možnost "z čeho"...
A vyvořila se další otázka - je ta úvaha "z čeho" správná, anebo je to jen přejatý axiom, který je natolik "zřejmý", že se nikdo nad jeho pravdivostí už nepozastavuje?
Z čisté logiky existence individuality neplyne žádná vazba na potřebu "konzumace" - tedy "žití na dluh", dokonce by se dalo říci, že čistá existence takovou "konzumaci" popírá. Kde tedy vzniká ta potřeba akumulace hmoty, energie, síly dobra a kdo ví čeho všeho ještě?
To je docela kardinální otázka, že ano...
;-)
V čase se podstata této otázky přenesla do roviny samotného bytí a existence individuálního vědomí, mysli a koexistence reálných a virtuálních "světů". Odpověď však zůstávala stále stejná - i my sami, lidé, i vše, co považujeme za "živé", dokonce i to, co vnímáme jako "neživé" vlastně existuje na podkladě jistého "dluhu". Ten "dluh" vzniká jako neustálá potřeba "konzumovat" - třeba jen pro to, aby daná entita nezmizela z důvodu nějakého "nedostatku".
Je to vlastně jeden ze základních programů individualizovaného vědomí - proto, aby takové vědomí mohlo něco "vytvářet" musí přece mít možnost "z čeho"...
A vyvořila se další otázka - je ta úvaha "z čeho" správná, anebo je to jen přejatý axiom, který je natolik "zřejmý", že se nikdo nad jeho pravdivostí už nepozastavuje?
Z čisté logiky existence individuality neplyne žádná vazba na potřebu "konzumace" - tedy "žití na dluh", dokonce by se dalo říci, že čistá existence takovou "konzumaci" popírá. Kde tedy vzniká ta potřeba akumulace hmoty, energie, síly dobra a kdo ví čeho všeho ještě?
To je docela kardinální otázka, že ano...
;-)
sobota 4. září 2010
Miroslav z komentářů
Ještě bych se přeci jen zeptal na bližší vysvětlení některých pojmů, které používáš:
- Individuální osoba
- Individualizované lidské vědomí
- Mysl - ve významu třeba "umanutá lidská mysl nechce..."
- [Obsah] mysli (je mysl totéž co její obsahy nebo je mysl a její obsahy?)
Sice nevím k čemu ti budou slova, která zřejmě sám neumíš svou zkušeností ještě uchopit, ale budiž... ;-)
(A pro mne zase bude zajímavé, jak tě tvá osobní zkušenost povede - myslím, že tady se fakt "ukážeš" takový, jaký jsi se stvořil)
Všechna slova popisující nějakou skutečnost vždy souvisí s kontextem, ze kterého tu skutečnost popisujeme, dalo by se to přirovnat k jakémusi "směru", ze kterého se popisující dívá na "průmět" skutečnosti do jeho „zorného pole“. Jedno a totéž slovo tak může nabývat nekonečně mnoho variantních významů. Z tohoto důvodu slova nejsou to podstatné na vlastním vyjádření tato slova používajícím, ale podstatná je zkušenost popisujícího a stejně tak (zároveň) i zkušenost naslouchajícího. Slova pak působí jako most mězi těmito zkušenostmi (jakoby „místy“ jejich zření skutečnosti), a v případě oboustranné ochoty k modifikaci svého konkrétního pohledu, tento most může vést ke spojení (protnutí), v případě, kdy naslouchající je navíc schopen nechat se z bodu (kontextu) spojení vést popisujícím do výchozího bodu popisující danou zkušenost, je také možné tuto zkušenost následně zcela přenést. Slova jsou tak pouze médiem přenosu, a to ne jediným, ale opravdu jedním z mnoha (hlavně zpočátku) - a v určitých případech nejsou potřeba vůbec; jenže ty takovou zkušenost prozatím asi vůbec neznáš, a proto se tak stále a intenzivně vážeš na slova, o kterých už i Saint de Exupery (a mnoho dalších i před ním) napsal, že "Slova jsou vždy svárlivá..." Pokud tedy hledáš jakési absolutní definice, které bys pak mohl rozebírat, cupovat a dokazovat na nich svou superioritu, musím tě zklamat. Pokud u tebe za těmi slovy není cítit zkušenost, nemám se u tebe o co opřít, a tedy ani žádná "žhavá diskuze" nemůže nastat.
Ptáš se na významy slov, ale nedáváš k nim kontext, takže kontext si mohu zvolit zřejmě sám.
Mysl a její obsah, jejich jednota a rozdílnost
V mém vyjádření je to většinou dáno směřováním pozornosti. Pokud pozornost je zaměřena na předměty mysli, tedy jakési podněty, představy, obrazy, lze na první pohled (v prvním přiblížení) říci, že tyto obrazy jsou od samé mysli odlišitelné. Mysl je v takovém případě – vzhledem k předmětu mysli - jak prvek aktivní, tak i prvek reflexní. Z jedné strany tyto předměty vytváří a z druhé je zase pozoruje. Něco jako ten krátký Oscarový klip o tom šachistovi, co hrál v parku šachy (http://www.youtube.com/watch?v=NKBKxb7wvEI).
Pokud ale ovládneme pozornost a zaměříme ji "zpět" na mysl samotnou, mysl ztratí možnost hrát roli aktivního prvku a stane se jen klidným reflexním prvkem (jako malá nápověda: je to cíl jógické kontemplace) - v takovém případě již nelze rozlišit obsah mysli od mysli samé, protože obsahem mysli (její reflexí) je tato mysl sama.
Mysl, jak ve své aktivní tak i ve své reflexívní pozici, zavádí k pozornosti často jakési zkreslení (raději to pojmenovávám přesnějším "záměrné odchylování", driftem, ale je to jen věc mé vlastní potřeby odlišit obecné zkreslení jako takové a drift mysli). Toto zkreslení má několi úrovní a mnoho forem. Jednou formou je například jakási afinita k energeticky intenzívnějšímu zobrazení, a tedy i ke zkreslení směrem k změně afektu až k afektovému zacyklení (např. „umanutí“). Jemnější formou je afinita k určitému postoji, afinita k určité emoci. Principem obého je právě ta afinita (přitažlivost k nějakému předmětu mysli), která mění jak obecnou hodnotovou složku, tak i obecnou reflexívní složku. Obé se pak projevuje jako nadhodnocení či podhodnocení určitého předmětu mysli a dějů s tímto předmětem spojovaných. Klasickou formou umanuté mysli je nekontrolovatelný strach z určité konstelace předmětů mysli, například strach z nebytí. Taková umanutá mysl je jakoby rozpolcena mezi sledování a zveličení byť i těch nejmenších příznaků ohrožení svého bytí a zároveň také pokusy vyhnout se takovému pozorování (sama sebe oslepuje) a nahrazení takového pozorování nějakou jinou představou (něco jako ta ona virtuální realita). V praxi to funguje jako filtrování určitých podnětů a naopak neadekvátní reakce na takové podněty, které se nepodařilo odfiltrovat.
U dalších dvou podotázek mám důvodné podezření, že jsi ještě nedospěl k takové jemnosti rozlišování, aby ti jakýkoli popis mohl přiblížit obsahy těchto pojmů, ale ptáš se, tak máš mít,co chceš. (Jen tímto upozorňuji, že bez zkušenosti nelze pomocí žádných slov dojít k pochopení, takže jakékoli plané polemiky budou bez reakce).
Individualizace obecně
Pojem individualizace je mnou vlastně používán jako zjednodušený popis procesu vydělení se určité entity z celku. Je to forma děje, která je charakteristická duálním pohledem, dotaženo k triviálnímu vyjádření jde například o vznik dvojice popisů „to jsem já“ s „to nejsem já“. Tento proces ale může být uplatněn i rekurzivně, kdy aplikujeme diferenciaci na již vydělenou entitu a tak ji konkretizujeme její formu – zároveň ale nepoučená osoba v tomto procesu zanechává svou konkrétní - a často i jedinečnou - stopu (vzniklou zkreslením vědomím nepodchycenou filtrací skutečnosti) – toto jen tak pro obraznost popisu nazývám „obarvováním“.
Individualita obecně
Toto používám ve smyslu zpětné reflexe vědomí a jemu podřízených složek poznávacích mechanismů. Jde vlastně o uvědomělou formu vydělení se z celku. Jde tedy o výslednou formu (entitu) procesu individualizace.
Individuální osoba
Jde o můj popis toho, kdy zkreslování skutečnosti vede konkrétní uvědomující si entitu k představě, že je samostatná a nezávislá a tedy ve své představě i více či méně svobodná.
Individualizované lidské vědomí
Se značným zjednodušením se dá říci, že toto používám jako sjednocení uvědomované a neuvědomované formy individuality, která svou podstatu zaměňuje za formu představy, kterou předjímá jako „lidská bytost“, ať už to pro ni samotnou znamená cokoli.
A ještě jenou si dovolím připomenout – ve slovech to nehledej.
;-)
- Individuální osoba
- Individualizované lidské vědomí
- Mysl - ve významu třeba "umanutá lidská mysl nechce..."
- [Obsah] mysli (je mysl totéž co její obsahy nebo je mysl a její obsahy?)
Sice nevím k čemu ti budou slova, která zřejmě sám neumíš svou zkušeností ještě uchopit, ale budiž... ;-)
(A pro mne zase bude zajímavé, jak tě tvá osobní zkušenost povede - myslím, že tady se fakt "ukážeš" takový, jaký jsi se stvořil)
Všechna slova popisující nějakou skutečnost vždy souvisí s kontextem, ze kterého tu skutečnost popisujeme, dalo by se to přirovnat k jakémusi "směru", ze kterého se popisující dívá na "průmět" skutečnosti do jeho „zorného pole“. Jedno a totéž slovo tak může nabývat nekonečně mnoho variantních významů. Z tohoto důvodu slova nejsou to podstatné na vlastním vyjádření tato slova používajícím, ale podstatná je zkušenost popisujícího a stejně tak (zároveň) i zkušenost naslouchajícího. Slova pak působí jako most mězi těmito zkušenostmi (jakoby „místy“ jejich zření skutečnosti), a v případě oboustranné ochoty k modifikaci svého konkrétního pohledu, tento most může vést ke spojení (protnutí), v případě, kdy naslouchající je navíc schopen nechat se z bodu (kontextu) spojení vést popisujícím do výchozího bodu popisující danou zkušenost, je také možné tuto zkušenost následně zcela přenést. Slova jsou tak pouze médiem přenosu, a to ne jediným, ale opravdu jedním z mnoha (hlavně zpočátku) - a v určitých případech nejsou potřeba vůbec; jenže ty takovou zkušenost prozatím asi vůbec neznáš, a proto se tak stále a intenzivně vážeš na slova, o kterých už i Saint de Exupery (a mnoho dalších i před ním) napsal, že "Slova jsou vždy svárlivá..." Pokud tedy hledáš jakési absolutní definice, které bys pak mohl rozebírat, cupovat a dokazovat na nich svou superioritu, musím tě zklamat. Pokud u tebe za těmi slovy není cítit zkušenost, nemám se u tebe o co opřít, a tedy ani žádná "žhavá diskuze" nemůže nastat.
Ptáš se na významy slov, ale nedáváš k nim kontext, takže kontext si mohu zvolit zřejmě sám.
Mysl a její obsah, jejich jednota a rozdílnost
V mém vyjádření je to většinou dáno směřováním pozornosti. Pokud pozornost je zaměřena na předměty mysli, tedy jakési podněty, představy, obrazy, lze na první pohled (v prvním přiblížení) říci, že tyto obrazy jsou od samé mysli odlišitelné. Mysl je v takovém případě – vzhledem k předmětu mysli - jak prvek aktivní, tak i prvek reflexní. Z jedné strany tyto předměty vytváří a z druhé je zase pozoruje. Něco jako ten krátký Oscarový klip o tom šachistovi, co hrál v parku šachy (http://www.youtube.com/watch?v=NKBKxb7wvEI).
Pokud ale ovládneme pozornost a zaměříme ji "zpět" na mysl samotnou, mysl ztratí možnost hrát roli aktivního prvku a stane se jen klidným reflexním prvkem (jako malá nápověda: je to cíl jógické kontemplace) - v takovém případě již nelze rozlišit obsah mysli od mysli samé, protože obsahem mysli (její reflexí) je tato mysl sama.
Mysl, jak ve své aktivní tak i ve své reflexívní pozici, zavádí k pozornosti často jakési zkreslení (raději to pojmenovávám přesnějším "záměrné odchylování", driftem, ale je to jen věc mé vlastní potřeby odlišit obecné zkreslení jako takové a drift mysli). Toto zkreslení má několi úrovní a mnoho forem. Jednou formou je například jakási afinita k energeticky intenzívnějšímu zobrazení, a tedy i ke zkreslení směrem k změně afektu až k afektovému zacyklení (např. „umanutí“). Jemnější formou je afinita k určitému postoji, afinita k určité emoci. Principem obého je právě ta afinita (přitažlivost k nějakému předmětu mysli), která mění jak obecnou hodnotovou složku, tak i obecnou reflexívní složku. Obé se pak projevuje jako nadhodnocení či podhodnocení určitého předmětu mysli a dějů s tímto předmětem spojovaných. Klasickou formou umanuté mysli je nekontrolovatelný strach z určité konstelace předmětů mysli, například strach z nebytí. Taková umanutá mysl je jakoby rozpolcena mezi sledování a zveličení byť i těch nejmenších příznaků ohrožení svého bytí a zároveň také pokusy vyhnout se takovému pozorování (sama sebe oslepuje) a nahrazení takového pozorování nějakou jinou představou (něco jako ta ona virtuální realita). V praxi to funguje jako filtrování určitých podnětů a naopak neadekvátní reakce na takové podněty, které se nepodařilo odfiltrovat.
U dalších dvou podotázek mám důvodné podezření, že jsi ještě nedospěl k takové jemnosti rozlišování, aby ti jakýkoli popis mohl přiblížit obsahy těchto pojmů, ale ptáš se, tak máš mít,co chceš. (Jen tímto upozorňuji, že bez zkušenosti nelze pomocí žádných slov dojít k pochopení, takže jakékoli plané polemiky budou bez reakce).
Individualizace obecně
Pojem individualizace je mnou vlastně používán jako zjednodušený popis procesu vydělení se určité entity z celku. Je to forma děje, která je charakteristická duálním pohledem, dotaženo k triviálnímu vyjádření jde například o vznik dvojice popisů „to jsem já“ s „to nejsem já“. Tento proces ale může být uplatněn i rekurzivně, kdy aplikujeme diferenciaci na již vydělenou entitu a tak ji konkretizujeme její formu – zároveň ale nepoučená osoba v tomto procesu zanechává svou konkrétní - a často i jedinečnou - stopu (vzniklou zkreslením vědomím nepodchycenou filtrací skutečnosti) – toto jen tak pro obraznost popisu nazývám „obarvováním“.
Individualita obecně
Toto používám ve smyslu zpětné reflexe vědomí a jemu podřízených složek poznávacích mechanismů. Jde vlastně o uvědomělou formu vydělení se z celku. Jde tedy o výslednou formu (entitu) procesu individualizace.
Individuální osoba
Jde o můj popis toho, kdy zkreslování skutečnosti vede konkrétní uvědomující si entitu k představě, že je samostatná a nezávislá a tedy ve své představě i více či méně svobodná.
Individualizované lidské vědomí
Se značným zjednodušením se dá říci, že toto používám jako sjednocení uvědomované a neuvědomované formy individuality, která svou podstatu zaměňuje za formu představy, kterou předjímá jako „lidská bytost“, ať už to pro ni samotnou znamená cokoli.
A ještě jenou si dovolím připomenout – ve slovech to nehledej.
;-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)