Temné území

Vzhledem k totální neschopnosti mnoha mi blízkých lidí zrealizovat jednoduché techniky uvolňující mysl a nemluvě už vůbec o navození stavu klidu mysli, jsem byl nucen začít se zabývat příčinami tohoto jevu.

Stále jsem narážel na zcela jednoznačný rozpor mezi myšlením a jednáním konkrétních jedinců a vnímal, že jejich jednání není zcela pod kontrolou jejich individuálního vědomí, ale naopak, vědomí je pouze jen svědkem událostí, které většinou nebyly ani chtěné, natož pak vítané.

Tento rozpor si většina lidí I uvědomuje, jenže příčina jde většinou za určitou hranici, za kterou je zkoumání vnímáno jako porušení jakéhosi “životního” tabu. Důsledkem je skutečnost, že takoví lidé vykazují neschopnost dosáhnout naplnění osobní existence, z čehož následně vyvěrá celá škála individuálních reakcí, které zanechávají jejich osobitou stopu v jejich vědomí a někdy také I ve vědomí celku. Tato [emocionálně energetická] stopa je pak také tou jedinou stopou, kterou hledají/nacházejí jejich identity mezi jednotlivými inkarnacemi.

Dlouho jsem tušil, z čeho toto zkušenostní “faktum” vyvěrá, protože jsem ale neměl osobní podklad, který by šlo nezávisle zkoumat, a zároveň jsem cítil, že bez pochopení celého komplexu jako celku nelze trvale pohled Jednoty samovolně udržet, bylo nutné se dostat jak k detailům, tak I k primárním prvkům takto “zmodifikovaného” individuálního vědomí. A ani to nestačilo – bylo nutno celý tento komplex “individuálního bytí” formulovat a tak ho zpředmětnit, aby ho bylo možno “vidět” jako celek bez účasti mého idividuálního zkreslování obrannými mechanismy mysli.

Princip je velmi prostý, jako obvykle, dokonce je to tak, že dané téma jsem z různých úhlů již zachytil v jiných pohledech, avšak žádný z nepřímých pohledů nebyl s to osvětlit fatální problematiku individuální mysli.

Kdysi jsem hlavní předmět tohoto problému pracovně pojmenovával “temné území” a pracovně jsem toto “území individuální mysli” situoval do prostoru “částečných realizací” karmicky daných úkolů jedince v jeho konkrétním “životě”. Takto popsáno to většinou stačilo k tomu, aby bylo jasné, že temné území je jakási nadmnožina “pod-vědomí”, která se aktivně podílí na jednání a konání jedince. Bohužel tato zkratka se jevila jako zcela nedostatečná v okamžiku, kdy bylo potřeba odpovědět na otázku “Proč” vlastně se na tomto jednání podílí a jak je možné, že pro mnoho individuálních existencí je právě tato složka zcela určující a mnohdy je dokonce i jediná určující.

Základní mou chybou při pozorování byl fakt podcenění obrany individuální mysli. Většinou je to totiž tak, že pro mysl důležité věci jsou také myslí „maskované“, což znamená, že mysl vytváří aktivní obranu před jejich „zkoumáním“. Jedná se hlavně o klíčová fakta svázaná s vymezením „individuality“, jako je zrození, smrt, „karma“ a „dharma“ konkrétního zrození, klíčové vztahy v konkrétním zrození, a tak podobně. Z tohoto hlediska ono temné území se jeví pouze jako prostý produkt této ochrany, a tedy je „vše jasné“ a není potřeba se tím zabývat...

Celé to ale má háček – právě to, že je to „vše jasné“ - je vlastně ta nejefektivnější maska, kterou mysl je schopna vytvářet. V existenci temného území totiž není jen uložena „forma ochrany“, temné území také obsahuje všechny prvotní příčiny pro tuto ochranu mysli. A je I sofistikovaně strukturované tak, aby nepozornému „badateli“ jednotlivé struktury a vrstvy I odváděly pozornost vně, k „aktivním“ obranným prvkům.

Princip temného území je skutečně prostý – identita osoby vzniká „vyhraněním“ konkrétní individuality v prostoru vědomí: „Toto“ je chtěné a „Toto“ je nechtěné. Individualita je v mysli sestavena jako množina „chtěných“ entit a zdálo by se, že to je vše.

Co se ale děje s těmi „nechtěnými“ entitami?

Zde si dovolím malou odbočku. Častokrát jsem narážel na nepochopení mého intuitivného závěru, že „provozovat pouze Pozitivní“ vede zákonitě k rozrůstání toho Negativního. Je to vidět všude. Třeba v nám blízké ideologii křesťanství je to exkluzivně patrné: Preference Dobra vede většinu křesťanů směrem k rozebírání hříchů a trestů v mnohem větší míře, než k zkoumání onoho Dobra samého. Nehledě na fakt, že pojem Dobro a Zlo jsou pouze relativní nálepky na faktické skutečnosti – což většině křesťanů dodnes z výše uvedeného důvodu stále uniká.

Takže, ty „nechtěné“ entity někde mimo pole zaostřené pozornosti vesele existují, a dalo by se říci, že „nekontrolovány“ vědomou částí mysli I dokonce utěšeně „bují“. A dokonce usilovné [programové] přimykání se jen k „dobrým“ a „pozitivním“ skutečnostem toto skladiště „nechtěného“ navíc I vyplňuje až k hranici únosnosti... (Bohužel, někdy se zřejmě stane I to, že „to“ přeteče – ale to není v této chvíli předmětem mého popisu).

Téměř přesně toto se skutečně děje v té „odvrácené“ části mysli (která se jeví jako odvrácená právě skrze tu potřebu „ochrany“). A protože individuální vědomí je většinou dost saturované (dá se to popsat obrazně I jako „vysílené“) provozováním „vědomé“ části mysli, I malé impulzy z tohoto temného území jsou s to radikálně měnit způsob I formu jednání individuálního jednotlivce.

Temné území je popsatelné jako „odkladiště“ všeho, co se zrovna aktivní části mysli „nehodí“. Pro normálního jedince je to trezor skutečností, které bude muset „přijmout“ [za "své" vlastní] do svého vědomí „jindy“. To „jindy“ může znamenat jak jiné životy, tak I radikální zlomy v jednom životě. Takže se jakoby aktuálně nic nedějě a ta ochrana mysli způsobuje, že temné území není kriticky nebezpečné pro vlastní existenci takové individuality v konkrétní a aktuální rovině.

Pro člověka přitahovaného stavem klidu mysli je to ale časovaná bomba.

Dlouho jsem žil v omylu, že problémy meditující mysli vycházejí z jejího zjemňování a tedy je nucena setkávat se s jemnějšími a jemnějšími vazbami (vasánami), které provází [vyhraněnou] individuální existenci konkrétní osoby.

Jenže jak pak nějak smysluplně vysvětlit „úlety“ „téměř“ realizovaných bytostí, které z ničeho nic propadnou krizovým formám existence (prostě krásně česky: „hrábne jim“, anebo dokonce "rupne jim v kouli“)?.

Většinou se všichni tohoto tématu straní, asi podobně, jako naše „postmoderní“ společnost se straní faktu smrti, a pokud se k němu už musí vyjádřit, provede „se“ to ve formě nějaké úchylné dekadence. Pro moderní společnost je smrt „nechtěná“ a je tedy „odsouvána“. O to výživnější je pak vyvstalá skutečnost, že zrozená individualita je také I smrtelná. To pak bývá v domě I veselo... ;-D

Skutečnost je radikálně odlišná, bohužel. Provozování technik vedoucích ke zklidnění mysli zákonitě snižuje napětí v mysli samé. Ano, to je chtěný a zamýšlený důsledek. U myslí, které ale nemají zkušenost Celku a Jednoty, je v jejich nitru uložen jakýsi blok tohoto temného území, které je myslí samou chráněno pro udržení konzistence individuálního vědomí v rámci celku. Mysl toto udržuje tak, že při pokusu cíleně a programově zaměřit pozornost na toto temné území, neváhá pro jeho „ochranu“ využít ty nejbrutálnější formy, které má k dispozici: emoce, ztrátu vědomí a dokonce I zdánlivě nevratné formy, jako je autismus či afektová porucha. Nepřímé pokusy o zviditelnění však – právě jako nejlepší ochranu – nechává jakoby bez reakce a tedy necvičená pozornost se na této hranici většinou ani „nezachytí“...

Otázkou nyní je, co s tím a jak na to. Většinou se vyplatí se tím programově nezabývat, protože tato ochrana je individualitě „dána“ právě na udržení její osobní integrity, pro toho, kdo ale již „přičuchl“ ke skutečnému prožitku klidu a ticha, je tato forma nicnedělání neuspokojivá a většinou I neakceptovatelná.

Stejně tak nelze pokračovat v „práci s myslí“ bez toho, aby tato mysl nebyla předem zbavena tohoto „trojského koně“, který by v budoucnu mohl neočekávaně a nekontrolovatelně provést narušení integrity individuality, a tím osobě způsobit neřešitelné problémy.

Je také škoda, že dost mnoho rádoby „učitelů“ příznaky jednostranné výuky upřednostňování [jejich výkladu] „Dobra“ a „Pozitivna“ - projevující se v napětí a problémech nejen u jednotlivců, ale I u celých skupin - prostě ignoruje a tlačí takto postižené do skutečné katarze (aka: "...chyba je přece v tobě, ty to musíš zvládat...") případně až do rozpadu jejich integrity.

Skutečný reálný Mistr nikdy nic takového nemůže – již z principu své role – dopustit!

Naštěstí já sám si na žádného mistra nehraji (a ani nemám tu potřebu), takže mohu zcela bez skurpulí v rámci pokračování „práce s myslí“ do tohoto problému trošku „hrábnout“ mi vlastními slovy, a možná to pro někoho bude I natolik srozumitelné, že bude do budoucna vědět, co s tím...

;-)

Práce s myslí [1.1]

Uvolnění mysli

Zdá se, že žijeme v neustálém napětí, shonu a v jejich důsledku i v neustálé obavě. Je celkem jedno, ze které strany na tento fakt pohlížíme, z každé strany se nám může zdát, že ta spleť různých vazeb a relací je podobná neprostupné zdi. Namátkou lze vyjmenovat několik obecných věcí, které více či méně tuto zeď dotvářejí: ať už vezmeme například osobní ambice být "někým“, přes rozmanitou množinu různých více či méně rozvážených vztahů, až třeba k zcela neodůvodnitelným strachům. Na druhé straně jsou do toho chumlu ale také vpleteny různé formy touhy - a to i ty naplněné, které jsou ve svých konkrétních podobách stejně svazující. Všechny dohromady jakoby vytvářely onu neprostupnou zeď, která jakoby zahaluje mysl samu a činí z ní téměř "zemi neznámou".

Základním předpokladem k rozmotání celého klubka vazeb kolem mysli je zpočátku jen zmírnění napětí v mysli a posléze i celkové uvolnění mysli samé. Pro většinu lidí to ale není tak jednoduché, jak bychom se mohli zprvu domnívat.

Většina lidí si totiž vůbec neuvědomuje, že ty tlaky, kterým musí neustále odolávat, nemají příčinu v jejich okolí, ale naopak, jsou to sekundární projevy napětí v jejich mysli. Je potřeba jít po projevech až k jejich příčině a velké procento jedinců není ani s to připustit, že jejich situace nějakou prvotní příčinu vůbec má, natož aby byli schopni ji nalézat...

A přitom to není až tak složité - jen je potřeba připustit, že to tak je.

Cílem této části ale ještě není nalézat příčiny - k tomu [většinou] zprvu nemáme vůbec ani vybudovaný potřebný popisný aparát - cílem je jen uvědomit si ty nejintenzivnější vlivy a pokusit se je zmírnit.

Hlavní formou působení nátlaku na mysl jsou "obarvené" mentální energie, většinou souhrnně nazývané emoce. Není až tak složité dopátrat se skutečnosti, že emoce mají různé formy - od trvalých tlaků (nazývaných většinou a ne zcela správně "stressory") přes náhodné výbuchy energií až k "strachu z prázdnoty" - situaci, kdy jakoby žádné emoce nebyly v dosahu mysli. Všechny tyto formy ale mají velmi podobnou, ne-li zcela stejnou podstatu.

Podstatou jakékoliv emoce je "pohyblivá" mentální energie - myšlenka. Myšlenka sama ale ještě nevytváří emoci samotnou - k tomu je potřeba myšlenku svázat formou. Formu emoce vytváří něco, co si dovoluji nazývat "obarvení" - je to ztotožnění myšlenky s existující zkušeností daného jedince. Jednotlivé zkušenosti můžeme také trošku rozlišit - na zkušenosti pasivní, kdy zviditelnění této zkušenosti nevyvolává setrvačnou reakci mysli, a na zkušenosti aktivní, kdy naopak její zviditelnění takovou setrvačnou reakci vyvolá. Někdy tato setrvačnost je tak intenzivní, že vyvolává doslova "řetězovou reakci", která může skončit i "výbuchem" - částečnou anebo i totální destrukcí osobnosti jedince. Naštěstí mysl má zabudovány vnitřní mechanismy ochrany sama sebe a ty povětšinou zabrání nekontrolovatelnému zřetězení setrvačných efektů emocí - jako příklad můžeme uvést mdloby - stav náhlého bezvědomí při prudkém emotivní afektu.

Je veliká škoda, že nás rodiče nevedli ke zkoumání souvztažnosti emocí a jejich setrvačných reakcí. Bylo by pro nás mnohem jednodušší odhalit závoj, který zatemňuje některá fakta až tak, že si s emocemi většinou vůbec nevíme rady.

Jako hlavní příčinu tohoto neutěšeného stavu lze položit fakt, že většinou zapomínáme na skutečnost, že emoce si vytváří sama [naše vlastní] mysl tím, že jim dodává jakousi "osobitou barvu". Jsou emoce "zářící" a jsou emoce "temné", jsou emoce "rudé" a jsou emoce "růžové"... V podstatě sama asociativnost mysli dokáže zabarvit myšlenku libovolnou barvou spektra (někdy dokonce i „oktaríny“) - a tím ji dát formu emoce.

K vymanění se z tenat různých emocí můžeme zkusit zastavovat myšlenky. Metoda je do dost častá, ale není v dnešním světě nikterak zázračně účinná a to nemluvím o stavu, že soustředěním pozornosti na jednu konkrétní myšlenku a na její "zastavení" většinou vede k uvolnění stavidel myšlenek jiných...

O něco praktičtější metodou se může zdát metoda "naučit se postup, jak emoci zpracovat". Základním problémem této metody je fakt, že je schopna se zaměřit jen na určité formy emocí a většinou metoda fungující na jednu formu již nefunguje s formami jinými, nehledě ke skryté skutečnosti, že takové "postupy" zase jen vytvářejí jiné zkušenosti (protože jsou postaveny na změně "obarvení" myšlenky) a jejich nové asociativní vazby, ze kterých se často vytvářejí silné zdroje setrvačností a tak vytváří více či méně vědomé zacyklení.

Dlouhodobě se ale ukazuje, že nejvhodnější metodou je emoci odebrat její "barvu" a je-li emoce cela zbavena své "barevnosti", přestává být emocí, ale znovu se stává pouhou myšlenkou, která sama nemá jak vytvářet ani setrvačnou reakci, ani asociativní zřetězení. Je známo několik různých forem postupu "odebírání obarvení", například formou slovní formulace obsahu myšlenky nesené emocí. Ze zkušenosti ale vychází, že nejjednodušší a nejrychlejší (a tedy i zcela s přehledem nejúčinnější) formou je převedení pozornosti vědomí do oblasti srdce, do oblasti středu hrudníku (pokud někomu chybí praxe v této formě přenášení vědomí, může zkusit následný postup popsaný níže).

Praktický efekt odbarvení emocí je poznatelný okamžitě - mysl se stane (alespoň na krátký okamžik) uvolněnější až zcela uvolněná. Nácvikem zachycování "rozjezdu" setrvačné reakce lze dosáhnout prodloužení onoho zprvu krátkého okamžiku na delší období a pokud budeme chtít, tak i do setrvalého stavu.

Je potřeba podotknout dvě poznámky:

- celý proces uvolnění sevření mysli skrze "odbarvování" emocí je proces neustále vědomě řízený jedincem samým, není potřeba žádné vnější intervence někoho "mistrovštějšího" a už vůbec není potřeba procházet změněnými stavy vědomí (např. hypnózou).

- "odbarvování" emocí je proces vedoucí k uvolnění sevření mysli (ono je to de-facto trošku jinak, ale k tomu se snad dostaneme jindy), který u mnohých může vyvolávat pocity, že takto přijdou o prožitek, o prožívání samé. Paradoxně je tomu ale zcela naopak - sevření mysli ve skutečnosti zabraňuje plnému prožívání a navíc vlastní případný prožitek navíc omezuje strachem na pouhý krátký oka-mžik - nebo-li: chcete-li plně prožívat, uvolněte si sevření své mysli...

A jedna docela "případná" ukázka z knihy "Prázdné zrcadlo" od Janwillema van de Wetteringa:

Rozčilovalo mě a trápilo držet pořád jazyk za zuby, nebýt schopen hovořit, nebýt schopen říci: »Tady jsem, já, něco jsem prožil, o něčem přemýšlím, myslím, že jsem na něco přišel, že něco vím, něčemu jsem porozuměl - prosím vás, poslechněte si mě!« Nejvíc mě to rozčílilo tehdy, když jsem zjistil, že meditování, dokonce i ten zpackaný a roztěkaný druh meditace, který jsem byl schopen provozovat já, vede k novému vnímání barev a tvarů. Procházel jsem se klášterní zahradou a náhle jsem si uvědomil, že pohled na chomáče mechu, roztroušené po kamenech, nebo na pomalu plující zlaté rybky či na rákosí kývající se ve větru, mě přivádí do extáze.

Jak jsem se tak ztrácel v barvách a tvarech kolem sebe, cítil jsem se úžasně odosobněný; pocit této vzdálenosti ode všeho jsem znal z dřívějška, z Afriky, když jsem bral hašiš. Nyní jeho příčinou nebylo jen pozorování a uvědomování si »krásných« věcí, jako třeba zlatých rybek nebo mechu; stejný efekt vyvolal i plný odpadkový koš či psí hromada plná much. Přitom tohle vytržení mi přinášelo daleko větší uspokojení nežli hašiš, protože jsem cítil štěstí, klid a občas příjemné napětí, zatímco s hašišem jsem nikdy nevěděl, jak to dopadne. Někdy byly mé pocity příjemné, ale častěji hnusné a plné děsu. Někdy jsem měl také vize, ošklivé a zmatené, jako třeba jednou jsem viděl dálnici, nekonečnou, ponořenou v podivném neskutečném světle… Ale teď mě vůbec žádné vize netrápily. Bylo to prostě tak, že jsem skutečně viděl všechno, na co jsem se díval. Pokoušel jsem se najít nějaké vysvětlení a došel jsem k závěru, že pod tlakem každodenních stresů a okolního prostředí jsme příliš uspěchaní, příliš nervově napjatí, než abychom byli schopni plně vnímat sebe i svět kolem. Žádný ze smyslů pak nepracuje naplno, k tomu ještě děláme příliš mnoho věcí najednou, přemýšlíme o mnoha věcech najednou a výsledek je, že nic nedotáhneme do konce a neuspějeme v ničem. Alkohol, hašiš nebo nějaká nebezpečná činnost, například řízení motorky, jsou jediné příležitosti, kdy jsme schopni soustředit svou pozornost pouze jedním směrem. Strom je fantastický příklad krásy, ale kdo má dnes čas dívat se na strom? ...





A po suché a nudné teorii trošku praxe... ;-)

Při zachycení prvopočátku vzniku obarvení myšlenky na emoci se uplatňuje několik prvků. Všechny ale mají jedno společné – naši vlastní touhu myšlenku si přivlastnit – tak, abychom ji měli ve své moci a mohli si užívat jejího potenciálu nám modifikovat naše vědomí.

Je to dost možná pro mnohé zcela nové „poznání“, že prožívání je vlastně umožněno jen a pouze přivlastněním si konkrétní myšlenky. A toto přivlastnění si myšlenky s sebou nese také i patřičný důsledek – vzniká vzájemná interakce a dokonce i to naše osobní uvědomění je přivlastněním si myšlenky modifikováno (získává určitou barvu, kterou silně vnímaví jedinci pozorují jako jistou formu aury).

Velmi prostým postupem, jak tento proces přivlastnění a připoutání mít pod kontrolou, je tento proces zpomalit (aby se stal více uvědomovaným) anebo úplně „zmrazit“.

Protože vše výše popsané probíhá na úrovni mysli a jejích prostředků, není jednodušší metodou, než se – alespoň na chvíli – s myslí neidentifikovat.

Jednoduše toho lze dosáhnout tak, že svou pozornost (anebo alespoň její větší podíl) převedeme do centra našeho fyzického těla, do místa, kterému se povětšinou říká sluneční pleteň. Pro fixaci můžeme použít prostou metodu kontroly dechu, a to tak, jakoby dech byl „nasáván“ a „vypouštěn“ právě z toho místa, kde chceme pozornost zafixovat. Dech se tak zcela samovolně a automaticky zklidní, prohloubí, prodlouží – a tak zklidní vše v dosahu našeho vědomí.

Po prvotním zklidnění rozbouřených energií mysli můžeme tuto pozornost převést o kousek výše, do středu hrudníku – do srdce. Vřele doporučuji i zde použít trik s „fixací dechem“.

V principu lze jít s pozorností do srdce přímo, ale pokud nemáme zkušenost zklidnění mysli, může nastat falešné přenesení pozornosti, což se projevuje tak, jako bychom přenesli naopak „pocit srdce do mysli“.

Existuje jedna neoddělitelná zkušenost skutečného přenesení zklidněné pozornosti do oblasti srdce – a tou je právě jistá forma jakéhosi „odosobnění“, uvolnění svého vědomí ze strhávání myslí, která má i zcela nezaměnitelnou formu jistého „rozplynutí“ jinak pevných hranic „osoby“.

A to je přesně to, co potřebujeme k tomu, abychom mohli vědomě uvolňovat stažení a tlaky mysli na naše vědomí. A jako bonus k tomuto přijde i skutečnost, že tímto postupem se také velmi sníží intenzita obarvování myšlenek asociativními formami zkušeností.

Pokud již v této formě „odosobňování“ máme trošku praxi, můžeme ji využít i zpětně – po uvědomění si tlaku emocí na naše vědomí přejít s pozorností do středu slunečního pleteně (pro prvotní zklidnění) a poté do srdce, kde lze z klidu a vyrovnanosti dechu dokonce provést analýzu vazeb té dané konkrétní emoce anebo i jejich zřetězeného celku. Dekódováním forem propojení myšlenky s energií a formou následně nejen zjistíme, jak to „funguje“, ale také dokážeme najít metodu, jak se podobné reakci příště vyvarovat. A pokud nás to zajímá, tak jako vedlejší efekt získáme také jistou formu zkušenosti sama sebe v přirozeném stavu vědomí.

Ale o tom až zase někdy jindy.

Finální stav.

.. a jak je to s tou téměř "magickou" hranicí?

Je to vlastně velmi prosté.

Ta hranice je charakterizována změnou vnitřní logiky.

Na jedné straně je pud sebezachování (zachování individuality, identity, osoby) ve svých myriádách forem a jejich projevů - od dětského "moje, moje" až k tzv. "dospělému": "Já to dokážu, já můžu a já na to mám...".

Na druhé straně je těžiště již v klidu a míru a všechny formy a projevy mají společného jmenovatele ve službě, pokoře a schopnosti vlastního sebeobětování.

Dalo by se říci, že tou hranicí je tedy ono překonání tlaku pudu sebezachování - ale naneštěstí tomu tak není vždy.

Jsou totiž dvě formy překonání tlaku pudu sebezáchovy - intelektuální a "přirozeně citový" (omlouvám se, ale nemohu najít slovní ekvivalent něčeho, co se slovy nezachází).

Intelektuální forma je vlastně vázána jen na rozvinutou mysl se schopností sebereflexe - a je to vlastně zcela prostý barterový obchod: vydržím-li tohle, získám tamto. V praxi třeba "vydržím-li to odvrtání kazu a zasazení plomby, přestane mne ten zub bolet..."

"Přirozeně citovou" formou jsem nazval opak takového barteru. Jako "ukázkový" praktický příklad lze citovat příběh pohádky "Slavík" od Oscara Wilda, ale podobných příkladů z praktického života každý zná více... Je však velmi zajímavé, že většina těchto příkladů je lidmi zcela mimo jejich intelekt chápána jako "úžasné" - jen je to jejich velká škoda, že tento fakt je většinou lidí také okamžitě přehlédnut.

Fakt, že lze něco konkrétního okamžitě identifikovat jako "úžasné" bez logické analýzy myslí, je naprosto bezprecendentní možností následovat "tišinu" Srdce, bez nutných rituálů "zaměřování pozornosti do oblasti hrudníku". Prostě setrvačnost orientace na intelekt je obrovská a pro mnoho lidí navíc není ani nijak snadné dobrovolně se zříci euforického prožitku z uchopení/pochopení/použití, který orientace na prožívání intelektem přináši. Naneštěstí takto nelze realizovat onu "tišinu" Srdce - anebo možná i "naštěstí" - protože nedostatečnost, nedokonalost a hlavně časová omezenost uměle udržovaného (také i jen zdánlivého) klidu mysli nějakou mentální či fyzickou metodou/technikou vede do spirály nahánění intenzivnějšího a intezivnějšého prožitku s možným (i když ne častým) důsledkem opuštění intelektu jako primárního naplňovatele smyslu existence...

;-)

Otázky od Miroslava...

Jak tak čtu tvoje reakce, vypadá to, že máš asi neuvědomělý problém se svým potlačeným "osobnem".
Abych ti to přiblížil na příkladu - podobně jako neuvědomělý homosexuál může mít problém s existencí homosexuálů. Je na ně negativně přecitlivělý, vidí je i tam, kde nejsou. Prostě má v sobě v tomto rozpor a proto nemůže mít normální, přirozený indiferentní vztah k homosexuálům jako k ostatním lidem.

Jak jinak si vysvětlit, jak za vším vidíš osobu, usilovnou snahu a to ve tvém podání osobu, snažitele, jako něco negativního, matoucího a v opozici k této osobě a snaze vidíš něco "skutečného" co nahlédáš pouze ty ... a Mistři ;-)

Dovedeš vůbec připustit, že rozvoj schopnosti poznávat, sebereflexe apod. může být vedlejším, neúmyslným výsledkem právě jen uvolnění, upuštění od "pracného" snažení? Zanechání rozvíjení obsahů mysli? Proč si skoro za vše co čteš dosazuješ usilovného snažitele?
Myslíš, že se nemůže něco rozvíjet aniž by v tom byl nějaký záměr se rozvíjet? Že individualita, osoba a její záměr může být naopak až výsledkem určitého rozvoje? A že zánik osobní deformace skutečnosti může být také následkem určitého rozvoje (vývoje, děje)?



Myslím, že jsi zase na intelektuálním scestí. ;-)

Máš kousek pravdy v tom, že něco předpokládám. Zcela se ale pleteš v tom, co to je.

Svým způsobem je to i zábavné, sledovat, jak lidé (ale nejen lidé) přímo nesnášení čisté veliké plochy. Použiji-li také příklady, tak například: na rozlehlou louku napadne vrstva sněhu a ve většině myslí se objeví touha na této ploše zanechat svoje stopy.... SVOJE STOPY! Stejné je to i na zdech, kůře stromů a ... najdeš jistě sám mnoho dalších příkladů.

Stejně tak je to i s tím "osobnem" a "ne-osobnem".

Představ si, že ten prostor "mezi námi" je taková bezbarvá plocha. Když do ní někdo vstoupí, je to, jako když pustíš akvarelový pigment do vody - začne se z něj ten jeho pigment (jeho barva) šířit okolo něj. Pokud do toho nevstoupí jiná barva, za chvíli je celý objem vody probarvený. Jen velice málo jedinců si ale dokáže rozlišit a následně i uvědomit, že ta voda (ten prostor) byl před jejich vstupem "čistý" (prázdný), protože si svou barvu (energii a formu) neuvědomují a tedy ji ani skrze svou mysl NEVIDÍ...

A to je ono pomyslné "jádro pudla". Oni si neuvědomují to, že jejich existence zanechává barevnou stopu (protože svolují, aby jim jejich mysl filtrovala/blokovala tuto informaci), ale pokud se v jejich okolí objeví JINÁ barva, reagují podle své přirozenosti, často i velmi agresivně. (Zase podobnost - zvířata mají svá teritoria, člověk si ani neuvědomuje, jak je v tomto těm zvířatům podobný...)

Stejně tak člověk, který si svou osobu neuvědomuje v celé její šíři, je podvědomě v automatickém obranném postoji, jakmile se vedle něj zjeví něco, co tu osobu "jaksi" neprojevuje.

A tím se dostávám k tomu, co jsem psal hned na začátku - ano, něco předpokládám. Předpokládám, že investuješ-li čas a úsilí zde něco psát, tak musíš k tomu mít důvod. Vybral jsem si z těch mnoha nabízejících se jen "jeden". A to ten, že si tvé vědomí již uvědomuje, že jsou věci, které "jaksi" není schopno vidět napřímo. A tak tuto "pracovní" osobu pisatele stavím do pozic, ve kterých je ten rozpor mezi vycítěným a opravdu zřeným, největší.

A musím tě pochválit. Zatím to funguje přesně podle mého předpokladu - reaguješ na ty záměrné odlesky skutečnosti, což znamená, že jsi velice vnímavý. A to je také velká naděje, že s troškou systematičnosti, zmapuješ hranice toho "svého" virtuálního světa, a dokážeš ty hranice, s plným uvědoměním tohoto kroku, i překročit.

A ke tvým otázkám - ano, umím tu osobu zaostřit tak, že je "neúměrně přecitlivělá", a také to někdy používám. Ale je to vědomá aktivita. Naopak, když tady taková aktivita není přítomna, pozornost není zaostřována, přecitlivělost zde také není.

Pokud jsme u těch "Mistrů" a "mistrů" - jediné, co je opravdu důležité, je to, co je schopna uchopit ta konkrétní vlastní mysl, a co je schopna pustit. Některé myšlenky jsou i dostatečně účinné na určitou konkrétní situaci, pokud ale situace musí být teprve vytvořena, musí být použito prostředků, které ji správně utvoří. A to většinou slova mistrů nemohou - ty správně reagují pouze na existující kontexty a situace, použití těchto myšlenek bez kontextu vede do zmatení. Všimni si, že mnoho takových aplikovaných slov mistrů nepoužívám, protože právě jsou v mnoha myslích propojena s nevhodnými kontexty, kterým bych takto dával energii k životu a k zavádění na scestí, často i do intelektuálních propastí...

A stejně tak - všimni si, že nosným prvkem toho, odkud popisuji, jsou obětování a odevzdání, klid, důvěra, vděk, změna těžiště vnímání, kontrast k osobnímu, přímá existence (bez osobního a ne-osobního vnímání). To jsou ale jen takové ty abstraktní popisy zkušeností, které utvářejí to, jak reaguji, případně jak reakce vyvolávám. Aby je šlo používat s nějakým pozitivním výsledkem, musí být podloženy velice konkrétní zkušeností. A proto nelze z těchto prvků sestavit obraz toho, kdo je používá - i když se o to sebeusilovněji snažíš. Ta slova a ty "pojmy" neaktivují tu danou konkrétní zkušenost, a proto jejich použití vede k vytváření "předpokladů", jak to je asi "myšleno", a ve svém důsledku i na ta intelektuální scestí.

Ta slova a pojmy jsou vlastně jen jakési prvky komunikace, které vznikají a zanikají s konkrétní potřebou konkrétní situace - tu situaci z jejich konstelace lze odvodit, to, proč jsou přítomny zrovna v takovéto konstelaci, lze odvodit pouze z přímé zkušenosti s touto situací. A proto správně vnímáš, že je zde přítomen záměr - jenže nesprávně spojuješ ten záměr s tou osobou. Ten záměr je obrazem (mnohdy zcela neuvědomělých) filtrů, které vyvolaly akci - jsou jakoby konkretizovaným "obrazem osoby" v čase. A pokud se týká tvé osoby - zcela správně v tom vidíš věci, které ti "nějak" kontrastují. Teď ti stačí, abys zkusil ten kontrast přenést i na tu "akci" a uvědomit si ta zkreslení, která tu akci vyvolala. Připouštím, nemusí tam být, ale u tebe jsem si zatím jist, že tam jsou a ty o nich navíc ani nevíš. Až tam nebudou, bude mi potěšením i národním svátkem - protože v právě v tom okamžiku i ty si budeš zcela a úplně [konečně!] jist, že tam opravdu a skutečně UŽ nejsou... A to je ta pravá svoboda.

;-)

Miroslav z komentářů

Ještě bych se přeci jen zeptal na bližší vysvětlení některých pojmů, které používáš:
- Individuální osoba
- Individualizované lidské vědomí
- Mysl - ve významu třeba "umanutá lidská mysl nechce..."
- [Obsah] mysli (je mysl totéž co její obsahy nebo je mysl a její obsahy?)

Sice nevím k čemu ti budou slova, která zřejmě sám neumíš svou zkušeností ještě uchopit, ale budiž... ;-)

(A pro mne zase bude zajímavé, jak tě tvá osobní zkušenost povede - myslím, že tady se fakt "ukážeš" takový, jaký jsi se stvořil)

Všechna slova popisující nějakou skutečnost vždy souvisí s kontextem, ze kterého tu skutečnost popisujeme, dalo by se to přirovnat k jakémusi "směru", ze kterého se popisující dívá na "průmět" skutečnosti do jeho „zorného pole“. Jedno a totéž slovo tak může nabývat nekonečně mnoho variantních významů. Z tohoto důvodu slova nejsou to podstatné na vlastním vyjádření tato slova používajícím, ale podstatná je zkušenost popisujícího a stejně tak (zároveň) i zkušenost naslouchajícího. Slova pak působí jako most mězi těmito zkušenostmi (jakoby „místy“ jejich zření skutečnosti), a v případě oboustranné ochoty k modifikaci svého konkrétního pohledu, tento most může vést ke spojení (protnutí), v případě, kdy naslouchající je navíc schopen nechat se z bodu (kontextu) spojení vést popisujícím do výchozího bodu popisující danou zkušenost, je také možné tuto zkušenost následně zcela přenést. Slova jsou tak pouze médiem přenosu, a to ne jediným, ale opravdu jedním z mnoha (hlavně zpočátku) - a v určitých případech nejsou potřeba vůbec; jenže ty takovou zkušenost prozatím asi vůbec neznáš, a proto se tak stále a intenzivně vážeš na slova, o kterých už i Saint de Exupery (a mnoho dalších i před ním) napsal, že "Slova jsou vždy svárlivá..." Pokud tedy hledáš jakési absolutní definice, které bys pak mohl rozebírat, cupovat a dokazovat na nich svou superioritu, musím tě zklamat. Pokud u tebe za těmi slovy není cítit zkušenost, nemám se u tebe o co opřít, a tedy ani žádná "žhavá diskuze" nemůže nastat.

Ptáš se na významy slov, ale nedáváš k nim kontext, takže kontext si mohu zvolit zřejmě sám.

Mysl a její obsah, jejich jednota a rozdílnost
V mém vyjádření je to většinou dáno směřováním pozornosti. Pokud pozornost je zaměřena na předměty mysli, tedy jakési podněty, představy, obrazy, lze na první pohled (v prvním přiblížení) říci, že tyto obrazy jsou od samé mysli odlišitelné. Mysl je v takovém případě – vzhledem k předmětu mysli - jak prvek aktivní, tak i prvek reflexní. Z jedné strany tyto předměty vytváří a z druhé je zase pozoruje. Něco jako ten krátký Oscarový klip o tom šachistovi, co hrál v parku šachy (http://www.youtube.com/watch?v=NKBKxb7wvEI).
Pokud ale ovládneme pozornost a zaměříme ji "zpět" na mysl samotnou, mysl ztratí možnost hrát roli aktivního prvku a stane se jen klidným reflexním prvkem (jako malá nápověda: je to cíl jógické kontemplace) - v takovém případě již nelze rozlišit obsah mysli od mysli samé, protože obsahem mysli (její reflexí) je tato mysl sama.

Mysl, jak ve své aktivní tak i ve své reflexívní pozici, zavádí k pozornosti často jakési zkreslení (raději to pojmenovávám přesnějším "záměrné odchylování", driftem, ale je to jen věc mé vlastní potřeby odlišit obecné zkreslení jako takové a drift mysli). Toto zkreslení má několi úrovní a mnoho forem. Jednou formou je například jakási afinita k energeticky intenzívnějšímu zobrazení, a tedy i ke zkreslení směrem k změně afektu až k afektovému zacyklení (např. „umanutí“). Jemnější formou je afinita k určitému postoji, afinita k určité emoci. Principem obého je právě ta afinita (přitažlivost k nějakému předmětu mysli), která mění jak obecnou hodnotovou složku, tak i obecnou reflexívní složku. Obé se pak projevuje jako nadhodnocení či podhodnocení určitého předmětu mysli a dějů s tímto předmětem spojovaných. Klasickou formou umanuté mysli je nekontrolovatelný strach z určité konstelace předmětů mysli, například strach z nebytí. Taková umanutá mysl je jakoby rozpolcena mezi sledování a zveličení byť i těch nejmenších příznaků ohrožení svého bytí a zároveň také pokusy vyhnout se takovému pozorování (sama sebe oslepuje) a nahrazení takového pozorování nějakou jinou představou (něco jako ta ona virtuální realita). V praxi to funguje jako filtrování určitých podnětů a naopak neadekvátní reakce na takové podněty, které se nepodařilo odfiltrovat.

U dalších dvou podotázek mám důvodné podezření, že jsi ještě nedospěl k takové jemnosti rozlišování, aby ti jakýkoli popis mohl přiblížit obsahy těchto pojmů, ale ptáš se, tak máš mít,co chceš. (Jen tímto upozorňuji, že bez zkušenosti nelze pomocí žádných slov dojít k pochopení, takže jakékoli plané polemiky budou bez reakce).

Individualizace obecně
Pojem individualizace je mnou vlastně používán jako zjednodušený popis procesu vydělení se určité entity z celku. Je to forma děje, která je charakteristická duálním pohledem, dotaženo k triviálnímu vyjádření jde například o vznik dvojice popisů „to jsem já“ s „to nejsem já“. Tento proces ale může být uplatněn i rekurzivně, kdy aplikujeme diferenciaci na již vydělenou entitu a tak ji konkretizujeme její formu – zároveň ale nepoučená osoba v tomto procesu zanechává svou konkrétní - a často i jedinečnou - stopu (vzniklou zkreslením vědomím nepodchycenou filtrací skutečnosti) – toto jen tak pro obraznost popisu nazývám „obarvováním“.

Individualita obecně
Toto používám ve smyslu zpětné reflexe vědomí a jemu podřízených složek poznávacích mechanismů. Jde vlastně o uvědomělou formu vydělení se z celku. Jde tedy o výslednou formu (entitu) procesu individualizace.

Individuální osoba
Jde o můj popis toho, kdy zkreslování skutečnosti vede konkrétní uvědomující si entitu k představě, že je samostatná a nezávislá a tedy ve své představě i více či méně svobodná.

Individualizované lidské vědomí
Se značným zjednodušením se dá říci, že toto používám jako sjednocení uvědomované a neuvědomované formy individuality, která svou podstatu zaměňuje za formu představy, kterou předjímá jako „lidská bytost“, ať už to pro ni samotnou znamená cokoli.

A ještě jenou si dovolím připomenout – ve slovech to nehledej.

;-)

"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..." aneb o Vnitřním a Vnějším.

Vnitřní a vnější od Miroslava:

"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..."

Když ho - ten pól - hledáme venku, pak je to výraz nějaké potřeby, nikoliv toho mít ho/ji rád.
S tímto hledáním a s tím spojeným úsilím, se běžně setkáváme, dokud člověk není dospělý, zralý.
Nejprve muž hledá ženu, pak ji najde a po čase - když už ji našel, když už ji má a je "zralý" tj. nezakomplexovaný, nepotřebuje si nic prostřednictvím ženy či žen dokazovat, může ji začít mít rád, a když ji má rád, začne se přirozeně zajímat o její duši o její bytost, o ten jev oddělenosti dvou bytostí, když stále více cítí s druhou bytostí rostoucí vnitřní jednotu. Přirozeně tíhne k splynutí a to splynutí je možné jen objevením - zkušeností společného zdroje. Poznání skutečné druhé fyzicky oddělené a zároveň vnitřně neoddělené bytosti mu umožní právě jeho vnitřní anima. Zkušenost jednoty vnějšího a vnitřního.
Spojením vnitřní animy a anima ustává nenaplněnost jen na úrovni vnitřního světa. Spojení - sjednocení dvou fyzicky oddělených bytostí je uskutečněním jednoty i na úrovni vnějšího "hmotného" světa.
Uskutečnění jednoty vnitřního a vnějšího.

Není to věc nějakého úsilí či záměru.
Nesnažíme se něco poznat, ale přirozeně nás zajímá, co máme rádi, stejně jako řeka teče s hor do údolí až do oceánu a není k tomu třeba žádná snaha.

Konec osobní "snahy" vůbec neznamená konec poznávání.

Považovat "vnější" za iluzi a "vnitřní" za skutečnost je naprosto chybné a vyplývá to z chybného pochopení hlubších duchovních nauk, když jsme k nim ještě nedorostli. Máme pak tendenci považovat naše pocity, "cítění", vidění za skutečné a nadřazovat je vnějším jevům. To je ještě zmatenější pohled, než považovat vnější objekty a jevy za nezávisle skutečné. Vnější objekty jsou neutrální, prázdné, ale to co v nás vyvolávají, jejich "významy", osobní interpretace tvoří náš "vnitřní svět" a ten je základem iluze - ega. Když zavřu oči, nepřestane bytost, která přede mnou stála, existovat. Maximálně přestane pro mne představa o ní a moje problémy s ní spojené existovat.
Vše je iluze - vnitřní svět i vnější svět a zároveň obojí skutečně existuje. Protože ta iluze skutečně existuje, je zažívána.

To je jeho vlastní představa, že tak, jak to má on, tak je to u všech. Asi se ještě nesetkal s někým, kdo by byl dostatečně "pevný v kramflecích", aby nejen ustál jeho argumentační nátlak, ale aby i přes tento nátlak mu byl schopen říci, že tak to má jen on a několik jemu podobných... ;-)

Vnější a vnitřní je totiž jinak řečeno stále totéž, jenže v tomto případě trošku na "židovský způsob". Jsou to ty samé hranice, které vydělená individualita potřebuje k tomu, aby sama sebe nějak vydělila z toho "podivně nekonkrétního" celku (jak to ona sama ve své oddělenosti vnímá), který ji navíc i neumožňuje zřetelně vynikat ale naopak ji vlastně (podle jejího vidění skutečnosti) zcela frontálně blokuje v jejím ryze osobním projevu.

Touha po osobním, odlišitelném, a hlavně zcela výjimečném projevu, je jakoby síla individualitu motivující k takovému diferenčnímu vyhraňování sama sebe - toto jsem já a toto nejsem já. Teprve v okamžiku ztráty vnitřního spojení s celkem se najednou individualita cítí jakoby "ztracena", ba dokonce přímo ohrožována tím okolím, které si vlastně sama nadefinovala pro vyznačení svých osobních hranic...

Dále to už popisuje i on sám docela obstojně, jenže ta neúplnost pohledu - či spíše zastřený pokus o objektivizaci [své] individuality - ho zase vede i k zcela mylným závěrům. Jednota totiž NEVZNIKÁ, a není ji potřeba UČINIT (nějakou individuální aktivitou). Ta pravá Jednota je zde stále, a vůbec její bytí nezáleží na tom, co si kdejaká-nějaká-imaginární individualita představuje, takže ono "uskutečnění" je pouhou (ve své podstatě zcela iluzorní) představou individuální mysli, ve které je skrytě zakódována její touha po přivlastnění si celku, po možnosti tento celek ovlivňovat a pozorovat ho z nezávislé (a hlavně také neovlivňované a neovlivnitelné) pozice.

Naštěstí je každá individualita po určité době své osamostatnělé existence doslova "utlačována" vnitřní touhou po celku a tato její vlastní touha ji opracovává, mění a proměňuje tak, že ponejprv připustí, že tento celek je dosažitelný jen a pouze za cenu zrušení její vlastní vydělenosti, později ji tato touha po celku dovede i k plnému přijetí této skutečnosti - a to je už jen pak jakoby lusknutí prstů od toho bodu, kdy sama a dobrovolně odevzdá svou vydělenost, touhu po výjimečnosti a po tom individuálním projevu zpět do toho "odporně průměrného celku" - a tak konečně a zcela naplní svou žíznivou touhu po celku - právě tím, že ji zcela a dobrovolně odevzdá i se svou představou oddělené a nezávislé existence.

K tomu ale on má ještě kousek "cesty" - protože jeho strach z nebytí (který je uschován za jeho potřebou objektivizace skutečnosti vnímané individualitou) ho usvědčuje z toho, že toto dobrovolné odevzdání ještě nenastalo ani jako "přijatelná" myšlenka - naopak, je stále jím "vedena" jako "nepřijatelná" a tedy i to nepřijetí si vynucuje jeho osobní aktivitu, jak ve sféře "vnitřního" vnímání, tak i ve sféře "vnějšího" projevu - proto má potřebu nastolovat otázky , vymáhat odpovědi a následně silnou argumentací tomu "okolí" vnucovat své odpovědi - protože se vlastně sám bojí připustit, že vše, po čem touží a čeho se bytostně "drží" ho ta touha po celku přinutí pustit a dokonce i opustit... ;-)

Kdyby byl s to připustit, že ta síla vnějšího světa je vlastně jen reakce na jeho investovanou sílu k tomu "udržení" představy o skutečnosti své iluzorní individuální formy, ten - pro něj - "vnější" tlak by rázem ustal. Jenže i když se tyto zázraky prozření stávají, většinou to bývá jinak - individualita se dostává do energetického kruhu své vlastní "osobní" obrany své "zeskutečňovávané" individuální existence a "nátlakové" síly, kterou vyvolává vnitřní strach z "prázdna" (osobní neexistence, kdesi hluboce v podzemí podvědomí ukrývanému strachu o vlastní individuální bytí), vznikající jako reakce na intenzivnější a intenzivnější pokusy "vymezit" si kousek skutečnosti jako její individuální "prostor". Čím více energie věnuje tomuto vymezování, tím je její touha po celku větší a tím i úměrně pociťujě větší tlak "vnějšku". Dosáhne-li tento vnímaný tlak hranice schopností silového vymezování, je příčina "zapomenuta" (což je patrné právě z jeho textu) a ten tlak je vnímán jako "nezávislý", "cizí" a energie věnovaná onomu vymezování sebe sama (energie akce) je najednou "otočeně" vnímána jako nutná sebeobrana (energie reakce). A to zároveň je také počátek "cesty zpět", uvolňování všech těch "zapřených energetických vazeb" a pomalé zklidňování a smiřování se s pravou skutečností a také sama se sebou...

V takových "vypjatých případech" jsou dokonce i využívány metody na "prodloužení" si toho utrpení - snaha o získání a udržení si více energie konkrétní individualitou (různé ty magické a energetizující aktivity jsou dobrým příkladem), kdy nepochopení principu a neznalost pravé skutečnosti počátku "utrpení" (touhy po individuálním projevu a jeho zpětné reflexi) vede individualitu k posilování svého energetického potenciálu a tím i k použití této "dodatečné" energie k většímu vymezení se, a tedy i vzniku většího odporu onoho "vnějšku"...

Když je to vymezení již extrémě energetizované, stačí chvilková "nepozornost" sebeobrany mysli - a tlak tím "uvolněním" vytvoří obrovský ráz, který známe pod pojmy "samadhi", "satori" a dalšími, popisujícími ono náhlé podlehnutí obrany "vymezeného" prostoru a tedy i jeho krátkodobé NEEXISTENCE - zcela jednoznačně (a přesně) popisované jako náhlé a chvilkové "prozření", "prožití" jednoty, celku, absolutna atd...

Bohužel, případů, kdy v takovém náhlém kolapsu silou vymezovaných hranic individuality by byly i překonány TENDENCE "si" vymezovat "osobní" prostor, je velice poskrovnu. V současnosti jsou to většinou případy, které řadíme do skupiny "post-komatických" existencí, kdy "neúplná smrt" a vzpomínka na prožitek stavu koma mysl promění a dovede k odevzdání. U většiny případů, které kolaps prožily v důsledku "nepozornosti sebeobrany" vzniká - z nedostatku pravdivých informací a z neznalosti skutečného počátku (a tedy i podstaty) utrpení - ještě navíc i představa, že tento prožitek je vlastně přímým DŮSLEDKEM předchozí snahy (uvědomění si selhání "obrany" je zcela smeteno intenzitou vlastního prožitku) a tak je individualita ještě více tlačena svými tendencemi (a interpreatcemi té "zásadni" osobní zkušenosti) do vyšší a vyšší akumulace energie - a tedy i rozšíření svého utpení (které je exponenciálně úměrné "vymezovanému" prostoru).

Vždyť ono je to skutečně tak jednoduché - jenže umanutá mysl to nechce ani vidět ani slyšet - a tak se sama nutí intenzivně bránit pochopení těch primárních souvislostí... ale jen "do času". Naštěstí je to tak zařízeno... ;-)

.. z diskuze

Vcházení a vycházení.
Ano, to jsi velmi pěkně popsal.
Je to pěkně popsaná a vysvětlená zkušenost neosobnosti. Myslíš, že to je vše, že dál už cesta nikam nevede?
Přirovnáme-li celou situaci ke snu, pak ta Jednota, jak ji zde popisuješ, je jen rozpuštěním snu v blaženém nerozlišeném stavu
spícího. Není probuzením ze spánku, není to celá Skutečnost, není to Poznání, není to Osvobození -rozpuštění tendencí, které stále generují další a další sny.


Myslím, že jsi tématicky narazil na základní bludný kámen, na kterém se hnedle zkraje nechá zmást celých 999 jedinců z tisíce (jasněže parafrázuji Buddhu ;-).

Mnoho lidí, pod dojmem různých kejklířů a fakírů má představu, že ono poznání, osvobození, probuzení [se] z Morfeova spánku je něco výjimečného a exkluzivního. Dokonce pod dojmem knih a proslovů Daisetza Suzukiho, Mahariši Mahéš Jogiho, Rajaneeše a jim podobných, mají ještě navíc potřebu jakéhosi na vnějšek se projevujícího potvrzujícího prožitku... - bohužel, jejich představy ale neopustily rámec osobní identity, a tak si vysnívají onu exkluzivitu a výjimečnost také pouze jako ryze individualisticky osobní (takové to "však ještě uvidíte..."), případně si dokonce tento prožitek ještě transformují do ryze subjektivně osobní roviny jakési nezávislosti na hmotné formě, nezávislosti [jejich osoby] na přírodních zákonech a dokonce i nezávislosti [jejich osoby] na zákonech kauzálních (aka: "ovládnu tvořivé síly vědomí...", "proměním tento svět dle svých představ o správnosti a dobrotě...."," zvítězím nad smrtí...", "spasím všechny a všechno - aby to všichni viděli..." atd.).

Zcela v tomto vysnívání si své optimisticko-ambiciozní převratné budoucnosti ztrácejí uvědomění, že ona individualizovaná osoba je ryzí projekcí právě těch zákonů hmoty a kauzality - ony ji tvoří a vytvářejí - a jakékoli překročení těchto zákonů znamená pro onu osobu neexistenci či přímo anihilaci. Nejde však vůbec o nějaké "bezbolestné" rozpouštění, ve smyslu, že by tato osoba do celku přenášela něco jí vlastního (nehledě na to, že ve skutečnosti nic nemá a ani nic mít nemůže, ať si o tom sama myslí co chce...) - jde opravdu o totální zničení osoby a všeho, co s ní přímo souvisí bez jakéhokoli rezidua...

Ta tvá otázka je tedy velmi jednoduše zmapovatelná a tedy je i na ni jednoduchá odpověď - ANO, PRO INDIVIDUÁLNÍ osobu je to VŠE. Konec. Finito. Morte.

A protože se tato stále se bránící osoba ani nechce případnou hraniční situací zabývat, snaží se tento svůj neodvratitelný zánik banalizovat do vzletných slovních vyjádření, ve kterých si uschovává toužebně ukrývanou naději na své zachování, své povýšení, svou existenci a svou trvalost...

Zkus zapátrat ve vědomí po tom, že může být jak neosobnost, tak také i ne-osobnost... ;-)

Dunning-Krugerův efekt.

Jemné zamyšlení nad realitou rozlišovacích schopností jednotlivce...

http://www.youtube.com/watch?v=kT-H09rcZCo

http://cs.wikipedia.org/wiki/Dunning-Krugerův_efekt

Dělám pokroky.

Jen Chuej pravil: "Dělám pokroky."
"Co tím chceš říci?" opáčil Konfucius.
"Zapomněl jsem na humanitu a na povinnosti."
Konfucius řekl: "To je dobře, ale ani to ještě není to pravé."
Opět jiného dne se setkali a Jen Chuej znovu oznámil: "Udělal jsem další pokrok."
"Co tím chceš říci?"
"Zapomněl jsem na obřady a na hudbu."
"I to je dobré, ale ani to není ještě to pravé."
Setkali se dalšího dne a Jen Chuej řekl: "Udělal jsem další pokrok."
"Co tím chceš říci?"
"Sedím a prostě zapomněl jsem."
Konfucius sebou trhl: "Co tím chceš říci, že sedíš a zapomněls?"
Jen Chuej řekl: "Spouštím ochablé údy i celé tělo, propouštím ze svých služeb své čivy i rozum, tak jsem opustil tělo a zapudil vědomí ve veliké jednotě, to je to, čemu říkám sedím a prostě zapomněl jsem."
Konfucius pravil: "Jsi-li takto v jednotě se vším a nemáš-li už žádných náklonností, jsi-li sám tak proměnlivý, že nemáš už nic stálého, pak jsi vskutku moudrý, moudřejší než já, dovol mi jít za tebou a následovat tě!"

Malé nokturno s "Pátým Buddhistickým Vnorem"...

(...)

No, mně také chvíli trvalo, než přišlo smíření s osobou - každý by byl tak rád hlavně Bohem...

...tak to není zrovna můj případ... ;-)

Anebo radeji jen tím Bohem... (...) A co je vlastně ten tvůj případ? Je to osoba všemi milovaná?

Žádná osoba nemůže ve skutečnosti existovat. To je ten správný "případ"...

... jak říkám, smíření se s osobou je přetěžký krok.... :) Jak říkala Míla Tomášová - Pátý vnor - "Toto Tělo zde"... U něj jsme vlastně začali, vše se vrací...

Přesně - a pořád si dodnes myslím, že to stále chápeš jako "právě jen" to tělo, což znamená vlastně situaci před "prvním Buddhistickým vnorem". "Pátý vnor" jako takový totiž již z principu nemůže existovat, protože už není kdo by jej zažíval a dokonce není "už" po "čtvrtém Buddhistickém vnoru" ani žádná osoba, která by si něco takového, jako "nějaký", jakýkoli "vnor" - změnu osobního vědomí na podkladě neměnnosti Jednoty" - mohla uvědomovat - protože ta osoba/individualita právě v tom čtvrtém vnoru uvolňuje "své místo" projevené skutečnosti Jednoty, která ve své hře dále pouze vytváří nespočetné a nekonečně barevné odlesky své vlastní jediné skutečné podstaty.

A že o tom ta Míla tolik hovořila, že ano... navíc jako o Tajemství, do knih to ani nedala. Asi že se nejdříve lidi musí propachtit přes první až čtvrtý vnor... Ale myslím si, že tomu pátému vnoru neunikneš, ať se k tomu stavíš jakkoli...

Jo, jo. Ona Míla musela nějak zaujmout, a zrovna to "tajemství" mnoho lidí tolik "táhne"... ;-) Ale i ona sama byla prostým důkazem, že po čtvrtém vnoru mizí ten "individuálně prožívající", a tedy mizí i osoba a její identita... Tak jakýpak "Pátý Vnor"??? ;-)

Ale kdepak - je to ve smyslu: "Když nemiluješ Kukurípu, kterému smrdí nohy, který občas provádí věci, ze kterých se obrací nejen žaludek, a i jinak je často zcela nesnesitelný, tak s Bohem nemůžeš vydržet. A když ten Kukurípa nemiluje tu špinavou, zablešenou, vyjící a štěkající fenu, tak nemůže vydržet ani s Bohyní. Když nemiluješ osoby, tak Bohu neposloužíš. Lidi se prostě nechtějí s tím špinavým psem špinit, to jen kvůli Bohyni se mohou přetrhnout. Jsem raději pro tu špinavou fenu, víš? Říkám si, že ta láska je pak úpřimnější a opravdovější. A také proto miluji osoby - jsme jedno - jak nakonec došlo Kukurípovi. Prostě jen on a pes a ne on a Bohyně... Ale to až tehdy, když mu to došlo.

Ale ten příběh má přeci zcela jiný význam, než pouhé uznání existence jednotlivostí. Bohužel jsi v té individualizaci až tak hluboko, že tu svou individuální formu ochotně považuješ za skutečnou a tak si ani neuvědomuješ, jak hrůzně ty monární kontexty transformuješ do dualitních, a ani to, jak je tím příšerně zkresluješ. Je ale docela poučné sledovat, co všechno je lidská mysl schopna využít k obhajobě svých vlastních dualitních interpretací.

To není žádná obhajoba dualitních názorů, to je ten léta vyjící a smrdící pes, Kukurípo - pro tebe ale bude vždy jen tím nepřijatelným psem. Bude stále je odpuzující svou prašivinou. A lidé se bojí i napsat, že prašivina existuje - raději to opisují různými jinými libějšími slovy - jakoby jen použití takového slova na nich, na jejich dokonalosti, mohlo zanechat tu stopu prašiviny.

Jaký "pes"? jaký "Kukurípa"? Oni (v podstatě "ty odlesky") existují pouze jen jako odrazy paprsku pozornosti - bude-li paprsek směrovat jinam, žádný pes ani žádný Kukurípa nebudou rozpoznáváni. Ale protože je tato skutečnost pro každý individualizovaný odlesk, v blahu nevědomosti o vlastní skutečné podstatě - a tedy i skutečnosti o vlastní neexistenci - těžce zdrcující, vše je vlastně dost dobré na to, aby tuto skutečnost své vlastní podmíněnosti zastřelo duální představou o vlastní nezávislé existenci. A proto raději takto svoluje s omezeným vnímáním osoby, jejích tužeb a jejích radostí. Jen v dobách strastí může nastat takový tlak na ty vycizelované představy, že může dojít k prozření k opravdové skutečnosti bytí, jenže ten odraz paprsku pozornosti - ta individualizovaná forma vědomí - si vytváří celé světy ze svých představ a interpretací tak, aby oná forma vědomí byla ta "zcela dokonalá" a tak sama sobě brání uvědomit si tu skutečnou podstatu své vlastní existence jako existence závislé.
Je to tak jednoduché, že mnohdy ten odraz musí sáhnout k tomu, aby si do svých představ zmatlal moudra z různých - často i dokonce zcela si navzájem odporujících - kontextů, k tomu, aby ta strohá jednoduchost přešla v košatou a velmi složitou a často dokonce i velmi tajemnou nesrozumitelnost. A pak se jeden diví, jak moc na těch svých snech ty odrazy lpí, že dokonce jsou ochotny se - dle jejich vlastních slov se "svým bližním" - bít až do krve, případně někdy i až na hranici zničení - na smrt.

Já se divím jen tomu, jak můžeš tak dlouho se bránit tomu, abys někoho milovat a byl i někým milován...

To asi opravdu nepochopíš, protože tvá verze individuálních skutečností ti vlastně vyhovuje mnohem lépe, než skutečnost, že nikdo takový, kdo by mohl být nazván jako "někdo", prostě neexistuje. A tak se div - na podkladě údivu ti vlastně přichází i ono tajemné "potvrzení", že přece MUSÍŠ jako individualita existovat, když se můžeš vědomě divit. A to je přesně to, co chceš a potřebuješ. Přímá skutečnost to však není - jenže to ty víš, ale jen nejsi s to to takto přijmout - takové přijetí by totiž vyžadovalo také nutnost připustit, že to vše je vlastně úplně jinak, než bylo tebou - za těch mnoho desítek let - vybájeno a tedy i stvořeno do "tvého osobního světa", do světa tvé vlastní dokonalosti, kde i ztotožnení s prašivou fenou či nechápavým a plačícím Kukurípou je automaticky transformováno do potvrzení vlastní nezávislé existence. A opustit tento svůj dokonalý svět, svou dokonalou individuální existenci, to bolí mnohem více, než pociťování ubližování té snové osoby - ona si tak vlastně našla svůj způsob, kdy právě takové "osobní ublížení" si skutečně transformuje do onoho potvrzení své vlastní dokonalosti (právě v tom "přejití" té bolesti z ublížení) - a pokud se po delší dobu žádné takové ubližování nedostavuje, musí sama podobnou reflexi své existence vyvolávat. Třeba jen pouhým špičkováním anebo i přímo otevřenou válkou. Ono je pro ni pociťováno vše jako "lepší", než ono uvědomění, že to vše je jen pouhá světelná hra paprsku pozornosti...

(...)

Bdělé bytí (převzato)

Rád by som Ti položil serióznu otázku. Nemám žiaden záver, som stále otvorený a pokúšam sa byť stále začiatočník..

Takže..

Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie, v ktorom sa všetko deje a z ktorého všetko vzniká. Je mi viacmenej jasne, že nie som žiaden pohyb, ako esenciálne. čiže sa nesnažím prežitok zintenzívňovať, niečo robiť s myslou.. alebo akokolvek vchadzať do hocijakej fenomenalnej totožnosti, pohybu.

a Ty tu teraz píšeš, že treba vytrhávať korene zvykov, túžob.. konceptov..

ako to u Teba v praxi vyzerá ?

dá sa to robit bez toho aby si sa videlil a začal robiť niečo s niečim ?

nestačí len bdelo byť ?

Seriózne a úprimne sa pýtam.. aa vopred Ďakujem za odpoveď.


To, co píšeš - "Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie" - má podtext "proč chceš tu povinnost naplnit", v pozadí je ještě skryto "pro koho ji chceš naplňovat" a vynořují se i další podtexty... Z tohoto úhlu to ale není zase až tak nezávislé, jak si možná sám myslíš, dokonce i ta závislost - hlavně v tom pozadí té představy "určité povinnosti" - je docela zřetelná.

K té tvé otázce - tím jádrem toho, co píšu, není něco zpřetrhávat anebo naopak něco udržovat. Zkus to uvidět v tom kontextu, kde je to popsáno jako: Důležité je pouze uvědomění svých aktivních připoutání vědomí k jeho vlastním iluzím. Pokud nastane uvědomění, že to připoutání je natolik omezující, že je vhodnější změnit styl osobního života, aby se působení toho připoutání také omezilo anebo přímo zrušilo, je to vhodné alespoň zkusit. Z toho možná navenek čiší ta potřeba "zpřetrhávat" - ne však jen pro to zpřetrhávání, ale spíše jako prostředek k vysvobození se z těch připoutání...

Mnohem více ale "ťukám" do problému, že to "připoutání se" zpočátku působí jako zdroj extáze a pohybu emocí, které vzbuzují až fyzicky libé pocity - a to se mysli, bažící po emocích, energii, pohybu a exkluzivitě, velmi, ale opravdu velmi líbí. Následkem té přitažlivosti zároveň mysl blokuje vyváženost vnitřního uvědomění s tímto vnějším pohybem, a to působí později jako dvojsečný meč - z jedné strany je to přesycenost "normální" formou extáze a touha prožívat více a intenzivněji, ze strany druhé jde o to, že se vědomí pro takové "intenzivnější a osobnější prožívání" musí "zanořit" do individuální formy a tím ztrácí kontakt s celkem, což později vede ke ztotožnění se vědomí s touto formou a následně i ke ztrátě konzistence vědomí jako celku, což se projevuje jako nekonzistence mezi jeho vlastními iluzemi a podporuje to zmatky a následně i totální zmatení a ztrátu jakékoli schopnosti přímého vnímání skutečnosti a vede k úplné dezorientaci vědomí a přesmyku identity z identity celku k identitě entity. Je to samozřejmě koloběh, který je sám zcela uzavřený, takže po nějaké době to vědomí je zase konfrontováno s celkem - jenže vlivem toho zmatení se samo jako celek neuvědomuje a vnímá samo sebe odděleně - a tedy začne po celku žíznit... A dál to už znáš.

A při tom je z tohoto koloběhu tak jednoduché vypadnout - v době Buddhy, kdy ještě nebyl obecně intelekt tak rozvinut, aby to bylo možno ukázat přímo, i v takové době byli jedinci, kteří toho "vypadnutí z koloběhu" provedli.

V dnešní době je již intelekt rozvinut dostatečně (pomohla jak válečná a poválečná hysterie, tak i abstraktní poznatky z technolohie i z obecného poznání), takže není problém "vypadnout z koloběhu" na podkladě určitých postupů. Jedním z nich je vědomé odosobnění "vlastní" existence - a to je jádro toho, co sem tam píšu.

nestačí len bdelo byť?
Stačilo, jenže ne tak, jak to myslíš - podstata není v tom "bděle být", ba přímo naopak - to "bdělé bytí" není výchozí bod - příčina, ale je to důsledek vnitřního odosobnění, zrušení spojení vlastní identity s fyzickou formou. Ta fyzická forma následně jedná, koná, myslí, atd. JAKOBY "osobně". Rozdíl je v setrvačnosti vědomí. Pokud je tato zcela nulová (vědomí není projevenou formou a její setrvačností s jevy a ději vůbec strháváno), vytane - právě jako důsledek výše napsaného - zcela samo ono "bdělé bytí".

Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání, jsou tyto - v rámci "nějaké metodiky" - upírány, a ono hoří v nenaplněné touze, často i shoří), která se často "vyvalí" jinde - vědomí ztratí kontakt s celkem, zhroutí se mu pyramidální struktura hodnot, což vede k výše popsané ztrátě konzistence a k "zosobňovaným" projevům, ne nepodobným "známému" bláznění a často i k onomu celkovému "pobláznění" vedoucím...

Moje vlastní denní praxe je v podstatě taková, jako to, co píši. V mysli jsou ale často zcela jiné popisy (vlivem používání zcela odlišného slovníku, než který je obecně "srozumitelný" - tak to má ale asi většina z nás), dokonce většinu konkrétní denní praxe neumí pojmy popsat vůbec - nejsou k tomu žádná slova a ani není přítomna žádná potřeba je pro sama sebe vytvářet.

Můžeš blíž vysvětlit: "Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání,.."

Je-li zažíváno bdělé bytí, jak tu může být ještě jakákoliv touha nebo dokonce vyprahlost?

Jen mysl sonduje kvality, jen mysl rozlišuje jestli je "bdělé bytí" důsledkem nebo příčinou. Ale to nám může být jedno, ne?

Nevím jak ti to přiblížit více, než tak, že obsah termínu "bdělé bytí" nemůže být vědomím "okopírován" od někoho, od koho se "cítí" - ono "kopírující vědomí" - "odlišné" až "oddělené".

Jinými slovy je to tak, že ten obsah termínu "bdělé bytí" MUSÍ vzniknout jako spontánní zkušenost vědomí (vzhledem k tomu, že je to sám prvotní stav vědomí, není to až tak složité), ale NE JAKO INTERPRETACE popisu "jiných". Ve stavu, kdy si tento obsah vědomí pouze upřesňuje (ale ne-uvědomuje jako zkušenost) totiž NEPLATÍ, že vše je Jednota. Tento fakt začne - pro danou entitu - platit až v okamžiku realizace oné spontánní zkušenosti, kdy zároveň proběhne přehodnocení obsahu pojmu "vlastní identita" a následně i pojmů "entita", "vědomí", "zkušenost", "prožitek" - a vlastně všech, které se váží na sebeidentifikaci a identitu.

Tato spontánní zkušenost je většinou už "nevratná" ve smyslu nějakého "neuvědomování si", je ale "vratná" ve smyslu "vlastního rozhodnutí ji zapomenout"...

O beznaději a bezmocnosti (převzato)

Jsou dvě "formy" beznaděje.

Beznaděj funguje jako sedimentace a je velmi důležité udržet pozornost v okruhu toho, co jsem se "naučil" o tom, "kým jsem".

Z jedné strany tu vlastní beznaděj mohu vnímat jako vlastní propadání se a dezintegraci všeho toho, kým (v podstatě ne skutečně) "jsem".

Z druhé strany ji mohu vnímat jako odpoutání od "věcí" (představ), kterými nejsem.

Ta strana propadání se končí právě tou bezmocí spojovanou s pustotou a zablokováním ve sféře nesmyslnosti.

Ta strana odpoutávání končí beznadějí nedostatku prostředků k jakémukoliv projevu.

V obou je ale potřeba vydržet až do finále - neutéci předem, protože je to !přece! tak "nesnesitelné"...

Tou nesnesitelností je totiž abraze toho, za co se do té doby považujeme - najednou to jde až k jádru - a v té bezmoci s tím nejde už vůbec nic dělat, jen to nechat být - anebo utéct.

To utéct je asi jasné...

To nechat být je většinou jasné pouze teoreticky (protože je to do doby skutečné abraze jen teoretická představa, vycházející jen z viditelných věcí, a věci "pod povrchem" zcela pomíjející a neberoucí v potaz) - tato praxe ne-bytí vytahuje vše - jak to, čeho si vědomi jsme, tak i to, čeho si vědomi nejsme, a dokonce i to, čeho si vědomi ani být nechceme. Prostě, je to abraze úplně všeho.

Ale opravdu stačí jen vydržet a stát se spíše svědkem těchto dějů, než jejich aktérem. Ne, že by to byl prostředek, jak to "zastavit" - tímto prostředkem je právě onen "útěk" - tím odtažením nastává jakési odpoutání, které vede na lepší zřetelnost onoho "strhávání vědomí", které v tomto stavu většinou působí trošku problémy...

V rámci této abraze je odmazáno vše.

A to je teprve ten správný základ k pochopení onoho Barettova "Sviť dál, bláznivý diamante!".

Jakmile jednou to světlo probleskne ve stavu totální bezmoci, "zmizí" i ta nekonečná beznaděj.

Ta bezmocnost už zůstane, ale i tak to za ten svit stojí - v tomto rozprostření vědomí je totiž "něco" samo a tiše zvláštně "zřetelné", právě to "něco", co do té doby je jen pouhá představa tvořená z přečtených slov - onen tajemný "třpyt prázdna.

Krásně ty svody "utéci" vymaloval - podle románu Nikose Kazantkise - Matrin Scorsese, ve filmu "Poslední pokušení Krista", kdy Ježíš na kříži byl sveden Satanem v rouše anděla k tomu, aby z kříže sestoupil a vedl nádherný a naplňovaný, prostý rodinný život místo osobní oběti...

Chci tím podotknout, že si mnohdy ani nemusíme uvědomit, že jsme byli k tomu "útěku" svedeni, právě skrze naše neuvědomované vnitřní přání prožívat a radovat se z prožívání jiných...

Podle Kazantkise, nebýt - na tento problém neustále upozorňujícího - Jidáše, nebylo by ani skutečného Krista...

Vnitřní učitel - Jak se s ním člověk dostane do kontaktu?

Vnitřní učitel - Jak se s ním člověk dostane do kontaktu?, jak se ten učitel projevuje? je to hlas srdce, emocí a rozumu, všeho dohromady, jemných pocitů někde vzadu...? Jak poznám, že jsem v kontaktu se svým "učitelem"?, že to je on a ne "nekdo jiný"?

Lidé mívají s vnitřním učitelem jeden velký problém. Nepřijímaji sami sebe. Proto mají potřebu se nějak vyvíjet, zlepšovat a nevěří takovým informacím, že je to prosté a velmi jednoduché.

Odpověď na tvou otázku je také prostá a jednoduchá, ale jak to tak vypadá, - stejně jako mnoho dalších lidí - nebudeš jí důvěřovat, protože tam chybí ta - pro tebe důležitá - katarze, která by "asi" měla zlomit tu vnitřní nedůvěru.

Odpověď zní, přestaň se od tohoto "vnitřního učitele" oddělovat, přestaň se snažit ho vnímat jako něco, co teprve nastane, co tady teď není, pro což ty musíš něco (nejlépe velikého) "vykonat", a bez toho tvého "vykonání"to nenastane nikdy. V tom okamžiku, kdy opravdu připustíš, že nejsi nijak objektivně oddělen, že to oddělení má na svědomí to tvé nepřijetí sama sebe, v tom okamžiku zjistíš, že tento vnitřní učitel tady je, je stále, vždy byl a vždy bude.

Není to ale Bůh, který má moc vše měnit, vše zjednodušovat, vše vyhlazovat a povýšit tě. Ne, Bůh to není, ale - alespoň já bych to tak napsal - je to něco podstatně "lepšího" - je to něco, co se automaticky projevuje vnitřním a zcela přirozeným tichem, co - bez jakéhokoli úsilí - udržuje bdělou pozornost, a co samovolně vede ke změně automatické vnitřní sebeidentifikace. V okamžiku překlopení vnímání z oddělené individuality do nerozdělené jednoty to mizí - není to již potřeba. V podstatě totiž tím překlopením zmizí i poslední zábrana, která se projevuje jako pocit, že to "já jsem" je od tohoto "vnitřního učitele" nějak, třeba i jen částečně, odděleno.

A pokud toto nastane, zcela přirozeně zmizí i otázka, zda je to "to ono", anebo "máme čekat ještě někoho dalšího"...

Jak jsem psal na začátku, ono je to velmi jednoduché a prosté. Není v tom žádná magie ani násilí.

Odosobnění (převzato)

Všechny mi známé metodiky odosobnění jsou odvozeny od jedné skutečnosti, která se dá vyjádřit paradoxem: vše co lze pojmenovat je jen předmět mysli a zároveň mysl všechny předměty současně vytváří.

Principem odosobnění je proniknutí do procesu ztotožňování se s myslí a jejími předměty následné "uvolnění" [z] tohoto procesu. (Tohle téma by by si zasloužilo velice detailně "rozpitvat", protože v současné době ho vnímám jako velmi blokující - mnoho lidí se zcela neuvědoměle nepřímo s myslí ztotožňuje, předpokládá, že vše je mysl, což je dovádí ke stavu jistého "status quo", protože mysl je možné "překročit" - jenže to také znamená, že překročením roviny mysli ztratíme schopnost uvědomění své oddělenosti - schopnosti viděné popsat slovy a tak se z viděného "vydělit" a opečovávat si svou jedinečnost; právě ten pocit jedinečnosti brání mnohým opustit onu rovinu mysli - a tím také dojít k "otevření" pravého významu odosobnění).

To jsou tedy dva "body", ve kterých lze odosobnění "načnout" - pojmenovávání a vytváření.

Pojmenovávání je velice prostá skutečnost, ve které se zobrazuje neschopnost mysli opustit koncept "osoby" a "zosobňování". Jsme naučeni vše pojmenovávat, vše vnímat v kontextu jakýchsi rozlišitelných jmen/názvů a tak vlastně jen neustále dáváme mysli další a další "potravu" pro hlubší a jemnější rozlišování - vytváření nových jmen.

Vytváření je spíše skrytá složka, která není na první pohled zřetelná, ale v nadhledu je více než jednoznačná. Vyjdu-li z toho, že vše projevené je tvořeno mysli (nemyslím teď nějakou individuálně jednoznačnou mysl "nějaké osoby", například v pojetí mnoha lidí "Boha Stvořitele", myslím ten konglomerát vzniklý promítnutím obsahu všech individuálních myslí do projekce tzv. "Kosmické mysli", mnohdy nepřímo a ne zcela přesně pojmenovávané jako "Kosmické zákony").
Vlastní vytváření jde popsat jako proces "detailizace" projevené formy - něco, jako když z kostky mramoru sochař vypreparovává jeho vlastní představu tvaru sochy - v jedné chvíli je to jen kostka, v další již mnoho lidí v tom uvidí předobraz výsledné sochy, v následující je již třeba jasné, zda socha bude zobrazením těla muže či ženy, dalším opracováváním vyjde "napovrch" obličej - a tak se vlastně dá pokračovat v detailech do nekonečna - propracovat například nehty, vrásky, jednotlivé póry atd.
Sochař je vlastně jen omezen strukturou použitého materiálu - jemností struktury mramoru - tzn. rozlišitelností jednotlivých odlišitelných částí, například čar.
V mysli je to však umocněno tím, že mysl při detailní tvorbě umožňuje ve vztahu s výše popsaným "pojmenováváním" měnit i onu základní "strukturu" projevené formy. Jako příklad můžeme použít vidění světa ve vztahu s vlnově-částicovou teorií materie. Záleží na tom, CO CHCEME VIDĚT a je jen otázkou vhodně zaměřené pozornosti a schopnosti rozlišit detail (POJMENOVAT!!!), a mysl změní své "zaostření" a najednou je "vše" - co jsme CHTĚLI VIDĚT/"POZNÁVAT" - zřetelné.
Naučení se těmto dvěma formám práce s myslí - zaostřit pozornost pomocí mysli na nekonečně malý bod a zaostřit pozornost pomocí mysli do nekonečna - jsou vlastně přístupné výklady "prvého a druhého buddhistického vnoru".

Vlastního "uvolnění se od osoby" - odosobnění - je tedy možné jak tím, že přestaneme "pojmenovávat/rozlišovat" ("cesta Boddhisatvy") anebo z druhé strany zastavením procesu vytváření projevených forem myslí ("cesta Mudrce").

Střípky z historie... (3)

Ahoj,
Nedalo mi to, přemýšlel jsem nad tím, a dospěl jsem k závěru, že je tam strašně moc cítit jak to, že je to vlastně žena, která není zvyklá se přesně vyjadřovat, tak i to, že je to přeloženo, de-facto bez jejího hlubšího výkladu.

Ta mysl tam prostě být musí, jinak by nebylo onoho "těla", které se projevuje, a to ona vědět musí, takže za tím bych hledala spíše překladatelský renonc, na druhou stranu ta stejná chyba je už v i oné otázce na Saradu, takže jaká otázka, taková odpověď.

Je také otázkou, co pro ni vlastně znamenají ona slova "Džnánin nemá mysl", a jak to lidé, bez přímé zkušenosti stejného stavu, mohou interpretovat...

Zkusím svůj pohled:

Lidé s myšlením v rovině vztahů budou asi více inklinovat k interpretaci slova má ve smyslu vlastnit. Ano, Džnanin nemá=nevlastní mysl. To je správný závěr. Dá se říci, že mysl, která je spojena s fyzickým tělem je vnímána dosti obdobně jako obrazovka televizoru v bytě. Probíhají na ní/něm obrázky, a pokud se vysloveně do "děje" neponoříme svým vědomím, nejsme ani její/jeho existencí nijak spoutáváni. Takže tato interpretace je funkční i bez osobní přímé zkušenosti.

Lidé s myšlením v rovině logiky se pozastaví nad celou formulací - "Džnánin nemá mysl". Neznalí reality, a s touhou napodobit tento její "vzor", budou předpokládat, že těžištěm realizace je mysl zničit. Se zničením mysli ale zničí i tělo, potažmo celý projevený svět. Ona sama tento fakt popisuje s úžasnou pecizností: "Představte si jeskyni, uvnitř které žije nelítostný démon. Pokud vstoupíte dovnitř, mohou se stát tři věci. Buď vás démon zabije, nebo se vám podaří utéci, anebo si rozbijete hlavu o skálu při pokusu o útěk a umřete."

Pokud se vrátím k tomu popisu kontaktu individuální mysli se Srdcem (zde je nutno podotknout, že něco jako "individuální Srdce" neexistuje!), je na napsaném vidět i jeden veledůležitý fakt. Tím faktem je pozice, ze které je prožitek popisován. Ona jej popisuje právě z hlediska ztotožněnosti s individuální myslí, kdy její anihilaci (ono je to opravdu spíše "katastrofální imploze" než jen "lehké rozpouštění") v Srdci popisuje jako Smrt, a tedy neexistenci. To je opět zcela přesný popis - individuální mysl je ztracena a všechny přivlastňovací a ztotožňovací vazby, do té doby brané jako "normální" najednou zůstanou "viset" ve vzduchu - zmizel jim jejich "předmět" a místo něj je tam najednou jen velká Prázdnota - je to opak všeho, co nazýváme Jistotou (nejistota je prostě v tomto ohledu ještě příliš "jistá" - existuje). Vědomí má opravdu jen jedinou možnost - zhroutit se... Jenže - vědomí v tomto stavu je rozbouráno na prvočinitele a právě tím zhroucením vznikne jev, který se dá popsat jako jakási "segregace". Něco zůstane - ze své podstaty - na hladině a něco táhne do hlubiny. Zcela automaticky jsou tedy z toho kompilátu, který byl do té doby komplexně nazýván jako "vědomí", odplavovány všechny zvyky, návyky i automatismy - to jsou všechny ty "ručičky", které se držely jistoty mysli a najednou nemají co držet... Naopak to, co táhne do hlubiny je čiré bytí/vědomí - nyní tedy ve svém primárním významu Vědomí Jedinosti/Jedinečnosti/Jednoty. Při jeho "pádu" do hlubiny jsou ztráceny a zapomínány duální formy (vazby, zvyky, projevy), protože v rámci onoho přesunu "Těžiště centra Pozornosti" zvnějšku dovnitř nastává jakési "probouzení se", do té doby jen spící, sebeidentifikace. V jistém okamžitu tato sebeidentifikace ve vědomí převáží a tehdy je stav Smrti mysli dokončen. Je dokonáno....

Toto je takový, více či méně zkratkovitý popis něčeho, co z hlediska ztotožněného s individuální myslí nikdy nekončí. Je to natolik nekonečné, nakolik je nekonečné ztotožnění se s individualitou. Takové legrace typu - za 40 dní prozřel, to jsou jen vnější popisy. Pokud se vědomí není schopno od individuality osvobodit, je to jen nekonečné...

Také je to zároveň popis dokončení jedné formy duchovní praxe. Tuto formu jsme zvyklí nazývat "Dlouhá cesta". Jejím ukončením je vlastně obrovské divadlo zvané "Mystická smrt". Dále tato cesta nesahá, sama pokračování popisuje jako "Milost Boží". Z napsaného je to zřejmé: Ona "Dlouhá cesta" je vlastně cesta vědomí ztotožněného s individualitou.

Existuje však i jiná forma duchovní praxe, alibisticky protikladně zvaná "Krátká cesta". Ve své podstatě na ní nic "krátkého" není. V některých případech může dokonce trvat - z hlediska subjektivně vnímaného času - i několikanásobně déle, než praxe "Dlouhé cesty". Její podstatou však je faktický předpoklad, že Čiré vědomí je nezrozené a tedy nemůže ani zemřít. Je to vlastně celé jeden veliký trik. V podstatě je to trik stejné kategorie, jako je trik vědomí "ztotožnit se s individualitou". To je také jen trik...

Vyjdeme-li z předpokladu, že stav smrti individuální mysli prostě nastat musí, můžeme tohoto předpokladu použít také k tomu, že Pozorností budeme nerozlišovat mezi "projevy" a necháme vlastně onu Pozornost volně plynout bez jakéhokoliv našeho ovlivnění. Je to neuvěřitelně složité - naše "zvyky mysli" to prostě neumí. Neustále mají tendence se k "něčemu" chytat, na "něco" se vázat, "něco" pozorovat, "pomocí "něčeho" se dále projevovat. A to je právě jeden - výše popsaný zvyk - ne však mysli, ale již přímo vědomí. Touha po individuálním projevu, odlišení, vydělení, vše toto je jen pouhý zvyk... "Krátká cesta" vychází právě z těchto předpokladů - vše toto jsou jen zvyky, zvyky se dají "odnaučit". Nejlépe tak, že je nahradíme "opačnými zvyky"...

Jednou z forem "opačných zvyků" ke zvykům touhy po individuálním projevu, je nácvik "zhroucení individuální mysli". Jde o to, že se využije explicitní touha po individuálním projevu ve formě "myšlenkového tahouna k 'ne-existující' formě". "Ne-existence" takové formy je tou nejpodstatnější složkou, protože zaujatá spolupráce mysli, vědomí a individuální touhy dokáže velice rychle opustit veškeré hranice mysli, kterou vlastně hranice tvoří... Bezhraničnost individuální mysli je totiž stejná, jako její neexistence - nelze se v takovém stavu nijak "individuálně sebe-identifikovat", takže v důsledku je jinými prostředky dosaženo efektu anihilace individuální mysli samé. Protože ale zde není explicitně vnímáno Srdce (jako centrum pravé sebeidentifikace čirého vědomí) je po nějakou dobu vnímán jakýsi stav "beztíže", stav "Prázdnoty", "Vyvanutí" a kdoví jak to ještě nazýváme. Prostě, z jiného pohledu je to popsatelné jako obrovská bublina, která udržuje vědomí ve stavu ne-identifikace sama sebe. Stačí však téměř cokoli, co "zviditelní" Srdce, a bublina "praskne"... Zviditelněním Srdce nastane okamžitě i zkušenost Čirého vědomí, které má - již výše popsané - totální následky na onu "bublinu", na pozůstatek zbytku individuálního vědomí. Obrovským přínosem je ale fakt, že v této formě zde neexistuje přechodný stav "neodpoutaného vědomí od individuality", vlastní "vysvobození" je také chápáno trošku odlišně, než tomu je u Dlouhé cesty, avšak stav Čirého bytí/vědomí je zcela totožný.

"Krátká cesta" má ale ještě jednu formu. Ta je sice velice jednoduchá, avšak není jednoznačná - je totiž tak prostá, že ji může intelektuálně rozvinutá mysl využít ke své "záchraně". V podstatě jde o to, že je vzta v úvahu fakt popisující Srdce v jeho opravdovosti. Veškeré děje jsou tedy vědomím směřovány "jen" do srdce, intelekt je v tomto okamžiku zcela ignorován, zvyky jsou nereflektovány. Vědomí a tedy i pozornost jsou trvale umisťovány do Srdce - zpočátku do bodu-místa srdce. Vzhledem k tomu, že Srdce nemá střed, neboť je samo středem, je to vlastně později dost putna, kam, ale zpočátku je velice důležité sjednotit pozornost s vnímaným citem. To je ta ona esence Bytí. Cit je totiž odstředivým prvkem bytí, Pozornost je prvkem dostředivým. Vědomým vedením Pozornosti do bodu, který je vnímán/identifikován jako centrum citu je "kruh projevena" vlastně automaticky uzavírán a tak je vytvářena uvědoměná zkušenost sjednocení - Klidu. Pokud je uzavření kruhu dokonalé, vše mizí v tomto Klidu a vše se proměňuje v Čiré bytí/vědomí. Protože nebyly použity žádné pomocné prostředky, je tento přechod vlastně zcela přirozený, žádné divadlo ani stav Prázdnoty...

Otec Pchang (převzato)

Narodil se někdy kolem roku 740 a zemřel týden po slunečním zatmění, tj. 3. srpna 808, tedy jen několik let předtím, než se narodil Rinzai. Jeho tréninkovým prostředím byla taková vynikající a živá zenová centra, která se mohla již prokázat vznikem skvělých linií "dharmových dědečků", jakými byl Ma-cu (Baso) a Sekito (Š'-tchou), a kde vyrostli např. Hyakudžo (Paj-čang), Jakusan (J¸e-öan), Nansen (Nan-čchuan) a další. P'changovo odhodlání stát se laickým zenovým učitelem ho zařadilo mezi skupinu buddhistů, kterým se říká ču-ši, což označuje ty, kdo odmítají formální život v klášteře a všeobecně preferují zůstat mimo čínský náboženský systém. To ovšem nebránilo adeptům, jakými byl např. P'chang, v tom, aby studovali s různými zenovými mistry té doby a pobývali mezi klášterními zdmi po krátkou dobu, aby se potom mohli vzdálit a dokončit svoji cestu realizací.

Dal si jméno P'chang, což značí "Vznešený Vnitřek", a jako laik a jediný syn konfuciánského byrokratického starosty v malém městě Siang-jang odcestoval s rodinou do míst, kde byl jeho otec jmenován prefektem města Chung-jang. Žádný neobvyklý příběh se neodehrál v P'changově dětství. V jeho mládí proběhly běžné události charakteristické pro normálního konfuciána. Mladý P'chang se oženil, založil si obchod a otcovsky se staral o svoji dceru a syna. Krátce po své svatbě začal provádět to, co jeho sousedé označili jako "nadměrný zájem o duchovní záležitosti". Doma si postavil malou poustevnu, kam chodil meditovat ve společnosti své ženy, dcery a syna. Zde psal básně a filosofoval:
"Jak složité to je! Jak složité to je! Moje hloubání je jako sušení deseti tisíc liber těžkých vláken lnu zavěšením na slunce."

Jeho žena na to odpověděla:
"Snadné, snadné, snadné. Je to jako dotyk tvých nohou země, když vylézáš z postele. Objevila jsem toto učení přímo na vrcholu kvetoucí pláně."

P'chang duchovně obdařil svoji dceru Ling-čao, která ho po celý život doprovázela jako společnice v dharmě, tím, že jí řekl:
"Moje hloubání není ani složité, ani snadné. Když mám hlad, najím se. Když jsem unaven, odpočinu si."

Lze také poskrovnu nalézt nějaké reference o P'changově synovi, který se jmenoval Keng-chuo. Syn zůstal doma, aby pečoval o paní P'changovou. Nechal se najmout jako zemědělec v letech 785-790 poté, kdy jeho otec věnoval rodinný dům chrámu, veškerý majetek naložil na loď, kterou nechal potopit do řeky Šao, a společně s dcerou Ling-čao se vydal na cestu. Na své pouti se oba živili tím, že vyráběli
nástroje z bambusu, které potom prodávali na místních tržištích.

V roce 786 se P'chang objevil na hoře Nan-jüe v klášteře, který vedlmistr Sekito, kterého se zeptal: "Kdo je ten muž, který není závislý na deseti tisíci naukách?" Sekito mu odpověděl tím způsobem, že položilsvoji ruku na P'changova ústa, a laik byl okamžitě osvícen. Zůstal u Sekita jeden rok, cvičil se v zenu společně s mnichy jako laický student. Jednoho dne se ho mistr zeptal: Jak jsi se cvičil v zenu od té chvíle, kdy jsi přišel sem na tuto horu?" P'chang odpověděl: "Není tu nic, co bych mohl říci o svých denních činnostech." "Přesně tak, protože vím, že nemůžeš použít slova, na která se tě ptám," řekl Sekito. P'chang odpověděl básní, jejíž poslední dvě sloky se staly zenovým sloganem:

Moje denní činnosti nejsou neobyčejné,

jsem prostě s nimi v přirozené harmonii.

Nic neuchopujíce, nic neodkládajíce,

tu na žádném místě není překážka ani konflikt.

Co je moje nadpřirozená síla a skvělá činnost:

čerpání vody a štípání dříví.

Sekito mu nabídl ordinaci na mnicha, ale laik odmítl s tím, že řekl: "Budu si dělat to, co chci." Jeho další zastávkou byl klášter v Ťiang-si, který byl pod vedením velkého Ma-cua (Baso). Zde se P'chang potkal s tímto mistrem při rozhovorech s ním, kde se ho opět zeptal: "Co je to za člověka, co nemá žádné společenství s deseti tisíci věcmi?" Ma-cu mu odpověděl: "Spolkni všechnu vodu v Západní řece jedním hltem a já ti to řeknu." Po tomto vyslechnutí P'chang zakusil ještě hlubší realizaci a rozhodl se proto, že zde na nějaký čas zůstane opět jako laický žák. Po roce mu Baso znovu nabídl černou róbu mnicha jako výměnu za jeho "nuznou bílou róbu". P'chang opětovně odmítl.

Dokonale jistý ve svém zenovém pochopení vyzval Ma-cua, když mu řekl: "Člověk ve své nezatemněné skutečné přirozenosti tě žádá, abys byl tak laskav a podíval se nahoru." Ma-cu se podíval přímo dolů. P'chang řekl: "Ty sám hraješ senzačně na flétnu." Ma-cu se podíval přímo nahoru. P'chang se uklonil a Ma-cu se vrátil do své místnosti. Laik řekl: "Právě nyní to zpacká tím, že se pokouší být chytrý." Tento hravý dialog ukazuje metaforu hosta a hostitele, která je tak nápadně obsažena v zenových kóanech školy Ma-cua. V tomto případě každá zúčastněná postava si na sebe vezme jednu z rolí a opětovně si ji vymění, přičemž se oba navzájem svižně pleskají mezi prázdnotou a formou v dramatu, které je dokonale oba zceluje.

Na svých poutích se P'chang spřátelil s potulným hledajícím, který pracoval v klášteře Ma-cua, kde se tento toulající se duchovní rozhodl nechat si oholit hlavu a stát se mnichem. Tan-sia Tchien-žan (který je spíše znám svým japonským jménem Tanka a který se proslavil tím, že se zachránil před zmrznutím o chladné zimní noci tak, že si udělal oheň z dřevěné sochy Buddhy) byl básníkem plným života a neortodoxním mnichem, který i přesto, že strávil velkou část svého života putováním s P'changem a Ling-čao, se nakonec stal jedním z Ma-cuových následovníků v Dharmě. Tito dva dobří přátelé putovali z kláštera do kláštera, testovali svoji zenovou inteligenci na všech, kdo se jich na něco ptali, a společně s Ling-čao se navzájem vyzývali do neformálního dharmového souboje v průběhu jejich společné poutě. Mezitím se paní P'changová, která zůstala doma, dále cvičila v zenu ve společnosti svého syna. Okouzlující vzorek jejího osvíceného pochopení se objevuje v knize od Ju Tiho "Zaznamenané úeči laika P'changa".

Jednoho dne vzala jídlo, které chtěla odnést do místního buddhistického chrámu. Zde byla požádána jedním mnichem, zda-li by mu sdělila účel svého činu, aby mohl sdělit její jméno a zásluhu jiným, čímž by se "předala tato zásluha". Paní P'changová vzala svůj hřeben, zapíchla si ho do zátylku a prohlásila: "Předání zásluh je dokonáno!" I přesto, že není dochováno mnoho životopisných informací o rodině laika P'changa, o jejich Dharmě a o charakteristice každodenního života, můžeme usoudit, že členové rodiny se neroztrousili za účelem osamostatnění a nalezení svého vlastního soukromí, ale spíše že byli navzájem ve spojení a že každý udržoval svoji praxi ve svém vlastním stylu - paní P'changová a její syn byli zemědělci a P'chang a jeho dcera podomní obchodníci. P'chang a jeho dcera se nakonec usadili, našli si své obydlí ve skalní jeskyni dvacet mil jižně od Siang-jangu. Zde byli denně navštěvováni prefektem Ju Tim, oficírem a zároveň částečným zenovým praktikantem, který zkompiloval P'changovy činy, básně a dharmovou moudrost.

Místní lidé je brali jako výstřední rodinku. Viděli, jak místo toho, aby vedli pohodlný byrokratický život, se vzdali všech sociálních vymožeností a počali žít životem nebezpečných nejistot a strádání jako potulní obchodníci a nájemní síly. I přesto, že převládal v té době po celém území konfucianismus, P'chang a jeho rodina se hlásili k buddhismu a odmítli stát se mnichy a mniškami. I přesto, že P'chang dosáhl status osvíceného zenového mistra a souhlasné potvrzení od takových veličin, jakými byli Sekito a Ma-cu, neměl žádné oficiální přednášky a nevytvořil si žádný okruh svých žáků. Nikdy s sebou nenosil tradiční cinkající zvonek typický pro buddhistické poutníky, nýbrž měl raději rovnou bambusovou hůl, která ho doprovázela na cestách. Nosil na sobě bílý běžný oděv - který nazýval "moje bezešvá róba Prázdnoty". Neměl žádnou touhu nebo ambice vyměnit ji za černou róbu, která by mu zajistila zenovou reputaci. Číňané nechovali respekt k bílému oděvu; i v dnešní době bílá barva symbolizuje smutek či skromnost.

V knize "Chodang chip", která byla zkompilována v r. 952 a která pojednává o korejské historii čínských zenistů, je laik P'chang popsán jako "Konfucián ve zjevu, jehož mysl se baví mimo objekty, jehož pocity jsou neomezené a jehož provádění je v souladu s "opravdovým smyslem". Tento popis charakterizuje jeho život jako "mlhu" a jeho dosažení jako "záhadně-poznané", jeho chování jako "snadné všude" - jak ke konfuciánům, tak i k taoistům, k vojenským velitelům či k dětem, ke svým přátelům na cestách a stejně tak i k těm nejznámějším zenovým mistrům. Jeho přítel a jeho životopisec Ju Ti ho charakterizuje jako "bódhisattvu v domácnosti", čínskou inkarnaci indického buddhistického laického učitele Vimalakírtiho. Po dvou letech pobývání ve skalní jeskyni, která se nacházela blízko jeho rodného města Siang-jang, se laik rozhodl, že je čas "umřít". Když seděl v zazenu (meditačním posedu), řekl své dcerce: "Iluzorní přeměny postrádají realitu. Podrobuji se všemu, co přichází." Potom instruoval svoji dceru Ling-čao, aby šla ven a přišla ho zpátky informovat o tom, kdy slunce dosáhlo svého zenitu. Řekl, že zemře přesně v poledne. Ling-čao vyšla ven a vrátila se dovnitř téměř ihned, řka: "Je již pravé poledne a stále je slunce zatmněné. Jdi a podívej se." "Opravdu tomu je tak?" řekl P'chang. "Ano," odpověděla. Laik vstal ze svého místa a šel k otvoru. V ten okamžik Ling-čao skočila na jeho prázdné místo, zkřížila nohy a okamžitě umřela. Když se P'chang obrátil a viděl, co se stalo, řekl: "Cesta mé dcery byla vždy velmi rychlá. Nyní postoupila přede mne." Vyšel ven, nasbíral dřeva na otop, provedl kremační obřad a držel tradiční smuteční období sedmi dní ještě předtím, než sám umřel ve společnosti prefekta Ju Tiho. Ju Ti se přišel zeptat, jak se daří. P'chang položil svoji hlavu na přítelova kolena a řekl: "Dovoluji ti, abys viděl všechny existující jevy jako prázdné a neodvažoval se brát jako skutečné všechno to, co je neexistující. Dávej na sebe pozor v tomto světě stínů a ozvěn." Poté v klidu "odešel ze světa". Ju Ti provedl kremační obřad a nechal poslat zprávu paní P'changové. Když laikova žena slyšela o smrti obou, zvolala: "Ta stupidní holka a nevědomý starý chlap odešli bez toho, aby mi cokoliv řekli. Jak nesnesitelné!"

Šla hledat svého syna Keng-chua na pole, které okopával, aby mu řekla tuto novinu. P'changův syn po vyslechnutí této zprávy odhodil rýč, vydechl naposled a na místě umřel. Paní P'changová se postarala o jeho kremační obřad, popřála všem přátelům šťastnou cestu životem a odešla do hor žít poustevním životem. Nic dalšího se o ní neslyšelo.

Konec výstřední P'changovi rodiny se příliš nelišil od způsobu, kterým žili. Žili hluboce, jednoduše a bez zanechání jakékoliv stopy. P'changův verš oslavuje jeho radikální životní styl, jeho protikonfuciánský přístup k čínským zvykům, který vyžaduje absolutní přizpůsobení se konvencím v rodinném životě, chrámu a ve společnosti a zároveň vyjadřuje jeho sociální závěů a jeho zen:

Mám chlapce, který nemá žádnou nevěstu,

mám dcerku, která nemá žádného ženicha;

Vytvořením šťastného rodinného kruhu,

mluvíme o Nezrozeném.