Tobiáš Balanda a jeho memorandum

Ndeávno zanechal na tomto webu (^) své pozdravení někdo, kdo sám sebe pojmenovává Tobiáš Balanda. Protože se stejný (=cut&paste) text vyskytuje i na mnoha dalších WEBech, přišlo mi zajímavé mu zkusit odpovědět :

Tobiáš Balanda řekl(a)...

Jsem věřící křesťan. Stal jsem se věřícím v 18ti letech. Teď je mi 24 let. Uvěřil jsem tak, že jsem si nejdřív uvědomil, že mám ten nejzávažnější hřích, že nevěřím v Ježíše Krista. To bylo doprovázeno i tím, že jsem se dostal do krize. O tom však teď nemohu psát dopodrobna. Věřím tomuto:
Bůh stvořil člověka dokonale. Ale člověk padl do hříchu. Všichni lidé jsou hříšní a pro své hříchy si zasluhují být od Boha navždy zavrženi v ohnivém jezeře. Protože Bůh je svatý a spravedlivý a žádný hřích nemůže tolerovat. Bůh však k lidem mluvit nepřestal a to jen ze své nezměrné lásky. Bůh nabízí všem lidem záchranu, kterou učnil takto a je jedině takto možná: Bůh poslal na tento svět Svého jediného Syna Ježíše Krista. On jediný byl člověk bez hříchu. On zemřel za všechny hříchy celého lidstva na golgotském kříži jako zástupná oběť. Prolil svou svatou krev, která jediná má moc očistit od všech hříchů každého, kdo věří. Bůh Pána Ježíše třetího dne vzkřísil z mrtvých. Tím Bůh potvrdil Jeho oběť jako dokonalou a navždy platnou. Pán Ježíš svou smrtí a svým vzkříšením přemohl hřích. Oběť Pána Ježíše na kříži Golgoty je jediným základem odpuštění hříchů. Každý, kdo uvěří, že Pán Ježíš místo něho zemřel a vstal z mrtvých, obdrží odpuštění všech hříchů a život věčný. Už také nežije jako dřív. A může vědět zcela jistě, že po smrti přijde do nebe do věčné blaženosti. Ale kdo odmítne oběť Pána Ježíše a neuvěří Bohu, bude odsouzen do ohnivého jezera a nebude mít již nikdy možnost záchrany.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Tobiáši, bylo by to spíše na mnoho slov, zkusím to ale ve zkratce.

Píšeš, že Bůh stvořil člověka dokonale. Pak ale píšeš, že člověk padl do hříchu. Tyto dvě informace jsou pro mne zcela navzájem se vylučující. Pokud je něco dokonalé, nemůže se to najednou stát nedokonalé (hříšné), protože to by popřelo tu prvotní dokonalost.

Tobiáš Balanda řekl(a)...

Bůh je dokonalý, proto také stvořil člověka dokonale. To, že člověk padl do hříchu, bylo čistě rozhodnutí člověka jako svobodné bytosti.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Zkus mi tedy najít na těchto úvahách chybu:

Bůh stvořil člověka dokonale. Dal mu svobodnou vůli, což bylo také dokonalé. Člověk použil dokonalé svobodné vůle v rámci její dokonalosti. A tedy vše, co použitím dokonalé možnosti svobodné vůle bylo uskutečněno rovněž pouze dokonalou bytostí - člověkem (byl stvořen Bohem dokonale) - zákonitě musí být také pouze dokonalé.

Anebo naopak, pokud by Bohem daná svobodná vůle mohla způsobit hřích (nedokonalost), nemohla být již od počátku dokonalá, a zároveň člověk, který byl schopen takový hřích (nedokonalost) uskutečnit tedy také nemohl být dokonale stvořen - musel být zákonitě nedokonalý, aby mohl uskutečnit hříšný (nedokonalý) skutek.

...

Tobiáš Balanda řekl(a)...

Správně to je takto:
Bůh stvořil člověka dokonale. Dal mu svobodnou vůli, což bylo také dokonalé. Člověk použil dokonalé svobodné vůle v rámci toho, co už nebylo dokonalé.
Jinými slovy by se dalo říct, že člověk zneužil toho, že mu byla dána naprostá svoboda. Právě proto, že Bůh stvořil člověka dokonale, tak mu dal naprostou svobodu a to znamená, že mu dal i možnost zhřešit. Bůh to člověku zakázal, ale neznemožnil. Té naprosté svobody člověk zneužil a tak padl do hříchu.
Ale myslím, že nemá cenu se o tomto dohadovat. Když jsem já ještě nebyl věřící, chápal jsem to velmi podobně špatně jako teď vy.
Snad také vy se někdy stanete věřícím člověkem.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Chápu to dobře, že jsi dal nerovnost mezi "stvořen dokonale" a "dokonalý"? Trošku jsi tu rovinu tím zkonkretizoval, ale zároveň i minul to, co jsem naťukával. Zkusím tedy být také více konkrétní:
"...Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest..." což překládám tak, že kterýkoliv čin je činem Boha, ať už na to, jako prach, mám názor jakýkoli.

Úplně stejně chápu onu dokonalost i dokonalé stvoření:
"Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka. Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi. Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš. Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou. Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu. Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl? Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři: I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla. Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne. Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo. Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé. Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně. Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země. Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo. Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa! Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou."

Doposud jsem ti jen vytvářel oponenturu ke tvým - z mého pohledu velmi nedotaženým - myšlenkám. Můžeš to pochopit tak, že pro tebe hraji jistou roli, kterou pouze hraji, asi jako kočovný herec. Je mi příjemné zvědět, že je zahraná tak, že je možné ji pokládat za skutečnost: ("...chápal jsem to velmi podobně špatně jako teď vy..."). S tím, jak dané téma pojímám, to ale - více či méně - vůbec nesouvisí.

Kdybys hledal, jak to pojímám, mohl bys to najít třeba takto: Myslím si, že nejkratší cesta ke své opravdové podstatě vede právě přes přirozené tvoření. Přirozené vnímám vše vyvěrající odněkud zevnitř, z jádra mé existence, bez korekcí mé mysli, za dobu mého života přeplněnou koncepty, představami, schématy. Pokud je má tvorba přirozená, poznám to - naplňuje mne nadzemskou radostí s příměsí jisté bázně a obrovské pokory. Ať už je to melodie, zpěv, obraz, báseň či jen prosté dřevěné "štokrle", po dokončení velmi často v němém úžasu zírám na to, co bylo mou neumělou pomocí vytvořeno. Všechny mé nedokonalosti, neznalosti "technik" jsou použity v harmonickém celku, navzájem se vyvažují a vytváří plastičnost, životaschopnot i životnost vytvořeného. Zdaleka překračují všechny mé hranice a tak vytvářejí výzvu k ještě hlubšímu ponoření se do tvorby, a tak ještě větší ztrátě všeho, co mohu nazvat mé, ve prospěch umožnění ničím neomezeného projevu podstaty. (Přivlastnění si této podstaty slovem "mé" vnímám jako nepatřičné, zkreslující a dokonce i matoucí.) - kde - pro tvou myšlenkovou pozici - je potřeba "transkribovat" ono "vyvěrající odněkud zevnitř, z jádra mé existence, bez korekcí mé mysli" výše uvedenou myšlenkou, že jediným pravým konajícím je pouze Bůh, který je tvůrcem, podstatou i jádrem mé individuální existence, přesně tak, jak je vypsáno v citátech výše. A vůbec k tomu nepotřebuji to tvé "...Ale kdo odmítne oběť Pána Ježíše a neuvěří Bohu, bude odsouzen do ohnivého jezera a nebude mít již nikdy možnost záchrany...", protože "...Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?..."

... continue...

Tobiáš Balanda řekl(a)...

Můžete se podívat na můj blog. Je tam hlavně napsáno, jak jsem se stal věřícím. Má internetovou adresu balanda.blog.cz.
Nepojmenovávám sám sebe Tobiáš Balanda. Tobiáš Balanda je moje skutečné jméno.

Nikde.Nikdo řekl(a)...

Tobiáši, lákání jiného na své prožívání nikdy toho jiného nevede jinam, než do světa pokusů dosáhnout tétéž formy opakováním toho, co jsi ty sám o sobě napsal.
Bůh ale pro každého má jinou formu prožívání a jsem si jist, že zrovna to tvé prožívání není žádným etalonem. dokonce si troufnu tvrdit, že tvá "funkce" není přesvědčovat, ale naopak je pouze v ukazování cesty - každý musí kráčet sám a právě jen po té své: vše ostatní je jen bloudění v zemi někoho jiného.
Je dokonce možné, že ty sám té své cestě zase tak moc nevěříš, a proto podle vzoru mnoha ostatních nedůvěřujících hledajících, chceš vést zástupy tou cestou, po které jdeš ty sám - aby ten zástup dodával důvěru i tobě samému. Asi každý si musí touto oslepeností vlastní vyjímečností projít, dobré je však vědět, že nikdy nemůžeš převzít odpovědnost za někoho jiného, i když bys třeba i chtěl. A ta důvěra se rodí ve tvém srdci a ne v zástupech okolostojících - a dokonce, přikyvující zástupy okolostojících dokáží z člověka vytvořit slepého fanatika, který již nedokáže s Bohem ani konunikovat.
Taková snaha o strhávání zástupů lidí většinou ukazuje na snahu nahradit vlastní nedostatečnost množstvím přikyvujících, snahu, která vede od následování Boha k následování člověka...
Podstata skutečného poznání totiž není ukryta v množství přikyvovačů, ale naopak, je ukryta v hlubokém tichu zklidněného srdce, které nepotřebuje ani přikyvovače ani zástupy, protože je přímo spojeno s Bohem.

Josef řekl(a)...

Píšeš:
"Uvěřil jsem tak, že jsem si nejdřív uvědomil, že mám ten nejzávažnější hřích, že nevěřím v Ježíše Krista."

Pokud nevěříš v Ježíše Krista, nemůžeš být v hříchu, protože žádný Ježíš neexistuje.
Mimo to "něvědomost hříchu nečiní"

Jestli jsi přesvědčen, že něvěření v Ježíše Krista je hřích, pak v Ježíše už věříš - takže se hříchu také nedopouštíš.

Nebo je to tak, že člověk neví, bojí se a tak pro jistotu "věří". Pak to ale není víra, ale pověra a modloslužebnictví.

K setkávání... (převzato)

Jsou věci, které se slovy sdílejí velmi špatně, protože lidé moc neumí naslouchat myšlenkám někoho jiného a tento nedostatek nahrazují tím, že poslouchají myšlenky své, které ta slova někoho jiného vyvolávají.

Setkání v jednom čase a jednom prostoru může, v situaci, kdy ty myšlenky jiného jsou přehlušeny myšlenkami vlastními, tomu skutečnému sdílení pomoci - ale není to zaručené. Záleží nejen na samotných sdílejících, ale záleží i na jejich okolí.

Jakoby lidé neuměli vytvářet skutečný prostor, ale neustále vykrádají prostory jiných - ať už necitlivostí k jeho myšlence tím, že do něj "vboří" myšlenky své, anebo zase naopak - z nedostatku vlastních myšlenek v prostoru svém si do něj nastěhovávají - bez rozmyslu a uvážení - myšlenky jiných, které nakonec i považují za autoritou "zaručené" a tedy přece "do každého" prostoru "vhodné"... O čem to svědčí není potřeba moc rozepisovat, možná je potřeba jen poukázat na myšlenku, která shrnuje zkušenost z mnoha let takového vykrádání a "nastěhovávání":

Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl sem, na poušť někam aneb raději, kdyby možné bylo, z světa ven uteci chtěje. Ale vůdcové moji, po mně se pustivše, dostihli mne, a kam to chci, se tázali. Já mlčením odbyti chtěje, neodpovídal sem nic. Ale když se nezbedně, pustiti mne nechtíce, dobývali, řekl sem: "Již vidím, že v světě lépe nebude! Jižť jest po mé naději veta! Běda mně!" Oni: "A ještě sobě neusmyslíš, ani tyto teď příklady, nač takoví přicházejí, vida?" Já: "Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti, kdež se tak děje, a dívati se na nepravost, faleš, lež, svod, ukrutnost. Protož již mi smrt žádostivější jest nežli život: jdu, abych se podíval, jaký los jest mrtvých, kteréž vynášeti vidím."

Všudybud povolil hned, pravě, že i tomu se podívati a vyrozuměti dobré jest; druhý neradil, nýbrž bránil tuze. Jehož já nedbaje, potrhl sem se a šel předce, a on zustana opustil mne.

Obhlédaje se pak, hledím ještě na způsob umírajících, jichž všudy vůkol dosti bylo: a vidím žalostnou věc, jak jmenovitě každý s hrůzou, naříkáním, strachem a třesením duši pouští, nevěda, co se s ním stane a z světa kam se octne. Čehož já ač sem se lekal, však vždy něčemu víc vyrozuměti chtěje, kráčel sem mezi řady már, jda až k krajům světa a světla; odkudž když jiní, oči zavrouc, slepě tak mrtvé své vyhazovali, já brylle mámení již odvrha a oči sobě protra, a jak sem nejdál mohl, tam ven se vychýle, nahlédnu a spatřím strašlivých temností mrákotu, jíž se rozumem lidským ani dna ani konce najíti nemůže, a v nich nic než červy, žáby, hady, štíry, hnis a smrad, a puch síry a smoly, tělo i duši zarážející, summou hrůza nevypravitedlná. PROPAST ZA SVĚTEM BEZEDNÁ.

Od níž strnuly všecky vnitřnosti mé a všecko tělo mé drkotalo, a zděšen byv, mdlobou sem na zem padl a tak žalostivě zvolal: "Ach přemízerní, bídní, nešťastní lidé! Toto-liž jest váše poslední sláva! Toto-liž tolik nádherných vašich činů závěrek! Toto-li cíl vašich, jimiž se nadýmáte, umění a rozličné moudrosti! Toto-li po tak mnoha nesčislných pracech a kvaltováních žádaný ten pokoj a odpočinutí! Toto-li ta, kterouž sobě vždycky slibujete, nesmrtedlnost! Ach, kéž sem se nikdý nenarodil! Kéž sem nikdý skrze bránu života neprošel, jestliže po všech světa marnostech nic než temnostem a hrůzám těmto za podíl býti mám! Ach Bože, Bože, Bože; Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smilůj se nade mnou bídným!"

To když já mluviti přestanu, všecken se ještě hrůzou třesa, uslyším za sebou temný hlas řkoucí: "Navrať se!" I přizdvihnu hlavy a hledím, kdo to volá, a kam se vrátiti velí: ale nevidím nic, ani vůdce svého Všezvěda. Nebo i ten mne již byl opustil.

V tom, aj, znovu hlas zavzní: "Navrať se!" Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu; a aj, hlas po třetí volá: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře."

Kteréž rady já, jak sem rozuměl, tak sem poslechl, a že sem Boha radícího poslechl, přešťastně sem učinil: ale i to již dar jeho byl. Sebera tedy, jak sem mohl, myšlení svá, a uzavíraje oči, uši, usta, chřípě a všecky zevnitřní průduchy, vstoupil sem vnitř do srdce svého: a aj, bylo tam tma. Ale když se, očima mhouraje, trošku poobhlédnu, spatřím skrovničké, skulinami se vpouštějící světlo a uhlédám na vrchu v klenutí svého toho pokojíčka okno jakési veliké, okrouhlé, sklenné, ale zašpiněné a zamazané čímsi tak hrubě, že žádného skrze ně světla nešlo.

Takž při tmavém tom skrovném světle sem tam se ohlédaje, uzřím po stěnách obrázky jakési, pěkného někdy díla, jakž se zdálo, než barev zašlých a s utínanými nebo ulamovanými některými oudy. K nímž blíže přistoupě, znamenám nápisy: Opatrnost, Pokora, Spravedlnost, Čistota, Středmost etc. Uprostřed pak pokoje rozházené spatřím žebříky jakési polámané a ztroskotané; též poštípané a rozmetané škřipce a provazy; item veliká, ale s vyšklubaným peřím křídla. Naposledy kola hodinná s ulámanými aneb zkřivenými válci, zoubky, sloupci, vše sem a tam rozházené.

I divím se, co to za přípravy, a jak to a od koho porušeno býti muselo: a jak by se to zase spraviti mohlo. Ale na to mysle a hledě, nic sem vymysliti nemohl: než naděje mi se dělala, žeť mi se ten, který mne zavoláním svým tam uvedl, kdo pak koli ten jest, ještě ozve a mne při dalších věcech zpraví. Nebo mi se to, čehož sem tu začátek viděl, líbiti začalo: jakož proto, že pokojík ten ne tak jako prvé místa, po nichž sem v světě chodil, smrděl; tak i proto, že sem tu žádného šustu a chřestu, vřesku a třesku, nepokoje a kolotání, táhání a násilí (čehož v světě všudy plno) nespatřil, ale vše ticho.

http://users.ox.ac.uk...hptr37.html

Možná se tento, docela již starý text, bude dát použít také jako obraz formy, ve kterou by se mozaikovské setkávání mohlo rozvinout. Držím palce!

Binec v "duchovnu" (převzato)

hele, mě ti napadlo, jestli já taky nejsem v podstatě bhaktijogín (jako že s tou Janou tak souhlasím) se sebevražebnými sklony (jako že souhlasím i s tou džnánou)

a proto já má v tý duchovnosti takovej nepředstavitelnej binec, že jsem nakonec začal na tu duchovnost nadávat, protože se v tom sám nevyznám a dělám nic jen proto, protože nevím co mám dělat...


Ty ten binec nemáš z mixu džnana a bhakti, to se naopak doplňuje. Ty ten mix máš proto, protože jsi často lenivý dotahovat konstrukce "takyjakomistrů" k použitelným závěrům a bereš - případně i bez revize přebíráš - je jako celek, kterým ale smeteš i to, co se v praxi ukazovalo jako pro tebe dobré.

Mnoho lidí má tendence neustále začínat na "posekané louce", má to ale ten důsledek - to zboření viditelných částí rostlinek nezruší jejich kořenový systém - takže po určité doby v té "krásné, nové a čistosemenné" setbě "takyjakomistra" se objevují rostlinky, které se tváří docela podobně (mimikry jsou i v rostlinné říši, natož v mentální sféře!) a není jednoduché je zkraje hned identifikovat jako nepatřičné. Protože ale mají silnější kořeny, po nějaké době vyhrají boj o světlo a člověku zůstává buď se "zbláznit" a nechat to pole napospas "přírodě" ("Bůh to tak chce") a přirozenosti ("to mi nadělil osud"), anebo se řádsky naštve (případně i více) a začne s tím něco dělat systematicky - což vede jednoznačně k odhalení, že ten "takyjakomistr" není skutečným mistrem, protože si těch kořenů prostě "nevšiml" a nechal to být.

Tak to je můj pohled na to, jak to většinou "funguje". Nejen v Čechách, ale úplně všude. ..

Bdělé bytí (převzato)

Rád by som Ti položil serióznu otázku. Nemám žiaden záver, som stále otvorený a pokúšam sa byť stále začiatočník..

Takže..

Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie, v ktorom sa všetko deje a z ktorého všetko vzniká. Je mi viacmenej jasne, že nie som žiaden pohyb, ako esenciálne. čiže sa nesnažím prežitok zintenzívňovať, niečo robiť s myslou.. alebo akokolvek vchadzať do hocijakej fenomenalnej totožnosti, pohybu.

a Ty tu teraz píšeš, že treba vytrhávať korene zvykov, túžob.. konceptov..

ako to u Teba v praxi vyzerá ?

dá sa to robit bez toho aby si sa videlil a začal robiť niečo s niečim ?

nestačí len bdelo byť ?

Seriózne a úprimne sa pýtam.. aa vopred Ďakujem za odpoveď.


To, co píšeš - "Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie" - má podtext "proč chceš tu povinnost naplnit", v pozadí je ještě skryto "pro koho ji chceš naplňovat" a vynořují se i další podtexty... Z tohoto úhlu to ale není zase až tak nezávislé, jak si možná sám myslíš, dokonce i ta závislost - hlavně v tom pozadí té představy "určité povinnosti" - je docela zřetelná.

K té tvé otázce - tím jádrem toho, co píšu, není něco zpřetrhávat anebo naopak něco udržovat. Zkus to uvidět v tom kontextu, kde je to popsáno jako: Důležité je pouze uvědomění svých aktivních připoutání vědomí k jeho vlastním iluzím. Pokud nastane uvědomění, že to připoutání je natolik omezující, že je vhodnější změnit styl osobního života, aby se působení toho připoutání také omezilo anebo přímo zrušilo, je to vhodné alespoň zkusit. Z toho možná navenek čiší ta potřeba "zpřetrhávat" - ne však jen pro to zpřetrhávání, ale spíše jako prostředek k vysvobození se z těch připoutání...

Mnohem více ale "ťukám" do problému, že to "připoutání se" zpočátku působí jako zdroj extáze a pohybu emocí, které vzbuzují až fyzicky libé pocity - a to se mysli, bažící po emocích, energii, pohybu a exkluzivitě, velmi, ale opravdu velmi líbí. Následkem té přitažlivosti zároveň mysl blokuje vyváženost vnitřního uvědomění s tímto vnějším pohybem, a to působí později jako dvojsečný meč - z jedné strany je to přesycenost "normální" formou extáze a touha prožívat více a intenzivněji, ze strany druhé jde o to, že se vědomí pro takové "intenzivnější a osobnější prožívání" musí "zanořit" do individuální formy a tím ztrácí kontakt s celkem, což později vede ke ztotožnění se vědomí s touto formou a následně i ke ztrátě konzistence vědomí jako celku, což se projevuje jako nekonzistence mezi jeho vlastními iluzemi a podporuje to zmatky a následně i totální zmatení a ztrátu jakékoli schopnosti přímého vnímání skutečnosti a vede k úplné dezorientaci vědomí a přesmyku identity z identity celku k identitě entity. Je to samozřejmě koloběh, který je sám zcela uzavřený, takže po nějaké době to vědomí je zase konfrontováno s celkem - jenže vlivem toho zmatení se samo jako celek neuvědomuje a vnímá samo sebe odděleně - a tedy začne po celku žíznit... A dál to už znáš.

A při tom je z tohoto koloběhu tak jednoduché vypadnout - v době Buddhy, kdy ještě nebyl obecně intelekt tak rozvinut, aby to bylo možno ukázat přímo, i v takové době byli jedinci, kteří toho "vypadnutí z koloběhu" provedli.

V dnešní době je již intelekt rozvinut dostatečně (pomohla jak válečná a poválečná hysterie, tak i abstraktní poznatky z technolohie i z obecného poznání), takže není problém "vypadnout z koloběhu" na podkladě určitých postupů. Jedním z nich je vědomé odosobnění "vlastní" existence - a to je jádro toho, co sem tam píšu.

nestačí len bdelo byť?
Stačilo, jenže ne tak, jak to myslíš - podstata není v tom "bděle být", ba přímo naopak - to "bdělé bytí" není výchozí bod - příčina, ale je to důsledek vnitřního odosobnění, zrušení spojení vlastní identity s fyzickou formou. Ta fyzická forma následně jedná, koná, myslí, atd. JAKOBY "osobně". Rozdíl je v setrvačnosti vědomí. Pokud je tato zcela nulová (vědomí není projevenou formou a její setrvačností s jevy a ději vůbec strháváno), vytane - právě jako důsledek výše napsaného - zcela samo ono "bdělé bytí".

Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání, jsou tyto - v rámci "nějaké metodiky" - upírány, a ono hoří v nenaplněné touze, často i shoří), která se často "vyvalí" jinde - vědomí ztratí kontakt s celkem, zhroutí se mu pyramidální struktura hodnot, což vede k výše popsané ztrátě konzistence a k "zosobňovaným" projevům, ne nepodobným "známému" bláznění a často i k onomu celkovému "pobláznění" vedoucím...

Moje vlastní denní praxe je v podstatě taková, jako to, co píši. V mysli jsou ale často zcela jiné popisy (vlivem používání zcela odlišného slovníku, než který je obecně "srozumitelný" - tak to má ale asi většina z nás), dokonce většinu konkrétní denní praxe neumí pojmy popsat vůbec - nejsou k tomu žádná slova a ani není přítomna žádná potřeba je pro sama sebe vytvářet.

Můžeš blíž vysvětlit: "Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání,.."

Je-li zažíváno bdělé bytí, jak tu může být ještě jakákoliv touha nebo dokonce vyprahlost?

Jen mysl sonduje kvality, jen mysl rozlišuje jestli je "bdělé bytí" důsledkem nebo příčinou. Ale to nám může být jedno, ne?

Nevím jak ti to přiblížit více, než tak, že obsah termínu "bdělé bytí" nemůže být vědomím "okopírován" od někoho, od koho se "cítí" - ono "kopírující vědomí" - "odlišné" až "oddělené".

Jinými slovy je to tak, že ten obsah termínu "bdělé bytí" MUSÍ vzniknout jako spontánní zkušenost vědomí (vzhledem k tomu, že je to sám prvotní stav vědomí, není to až tak složité), ale NE JAKO INTERPRETACE popisu "jiných". Ve stavu, kdy si tento obsah vědomí pouze upřesňuje (ale ne-uvědomuje jako zkušenost) totiž NEPLATÍ, že vše je Jednota. Tento fakt začne - pro danou entitu - platit až v okamžiku realizace oné spontánní zkušenosti, kdy zároveň proběhne přehodnocení obsahu pojmu "vlastní identita" a následně i pojmů "entita", "vědomí", "zkušenost", "prožitek" - a vlastně všech, které se váží na sebeidentifikaci a identitu.

Tato spontánní zkušenost je většinou už "nevratná" ve smyslu nějakého "neuvědomování si", je ale "vratná" ve smyslu "vlastního rozhodnutí ji zapomenout"...

O beznaději a bezmocnosti (převzato)

Jsou dvě "formy" beznaděje.

Beznaděj funguje jako sedimentace a je velmi důležité udržet pozornost v okruhu toho, co jsem se "naučil" o tom, "kým jsem".

Z jedné strany tu vlastní beznaděj mohu vnímat jako vlastní propadání se a dezintegraci všeho toho, kým (v podstatě ne skutečně) "jsem".

Z druhé strany ji mohu vnímat jako odpoutání od "věcí" (představ), kterými nejsem.

Ta strana propadání se končí právě tou bezmocí spojovanou s pustotou a zablokováním ve sféře nesmyslnosti.

Ta strana odpoutávání končí beznadějí nedostatku prostředků k jakémukoliv projevu.

V obou je ale potřeba vydržet až do finále - neutéci předem, protože je to !přece! tak "nesnesitelné"...

Tou nesnesitelností je totiž abraze toho, za co se do té doby považujeme - najednou to jde až k jádru - a v té bezmoci s tím nejde už vůbec nic dělat, jen to nechat být - anebo utéct.

To utéct je asi jasné...

To nechat být je většinou jasné pouze teoreticky (protože je to do doby skutečné abraze jen teoretická představa, vycházející jen z viditelných věcí, a věci "pod povrchem" zcela pomíjející a neberoucí v potaz) - tato praxe ne-bytí vytahuje vše - jak to, čeho si vědomi jsme, tak i to, čeho si vědomi nejsme, a dokonce i to, čeho si vědomi ani být nechceme. Prostě, je to abraze úplně všeho.

Ale opravdu stačí jen vydržet a stát se spíše svědkem těchto dějů, než jejich aktérem. Ne, že by to byl prostředek, jak to "zastavit" - tímto prostředkem je právě onen "útěk" - tím odtažením nastává jakési odpoutání, které vede na lepší zřetelnost onoho "strhávání vědomí", které v tomto stavu většinou působí trošku problémy...

V rámci této abraze je odmazáno vše.

A to je teprve ten správný základ k pochopení onoho Barettova "Sviť dál, bláznivý diamante!".

Jakmile jednou to světlo probleskne ve stavu totální bezmoci, "zmizí" i ta nekonečná beznaděj.

Ta bezmocnost už zůstane, ale i tak to za ten svit stojí - v tomto rozprostření vědomí je totiž "něco" samo a tiše zvláštně "zřetelné", právě to "něco", co do té doby je jen pouhá představa tvořená z přečtených slov - onen tajemný "třpyt prázdna.

Krásně ty svody "utéci" vymaloval - podle románu Nikose Kazantkise - Matrin Scorsese, ve filmu "Poslední pokušení Krista", kdy Ježíš na kříži byl sveden Satanem v rouše anděla k tomu, aby z kříže sestoupil a vedl nádherný a naplňovaný, prostý rodinný život místo osobní oběti...

Chci tím podotknout, že si mnohdy ani nemusíme uvědomit, že jsme byli k tomu "útěku" svedeni, právě skrze naše neuvědomované vnitřní přání prožívat a radovat se z prožívání jiných...

Podle Kazantkise, nebýt - na tento problém neustále upozorňujícího - Jidáše, nebylo by ani skutečného Krista...

O životě a umírání (převzato)

není důležité zvítězit, ale prohrát

byl jsem ted na hřbitově hrabat listí(už zase padá)
a došlo mi, že není důležitý ani pohopit ani se zúčastnit,

že důležitý je jen umřít

(teda ale jen v tom případě, pokud člověk udělá tu hloupost, a narodí se)

jenže i umřít se musí umět, protože není smrt jako smrt, někoho přejede auto, spadne na něj květináč nebo meteorit a má to hned za sebou...

jinej se zase trápí na nějakou ošklivou nemoc, užívá si bolestí, doktorů a všelijakých nepříjemných vyšetření a ne a ne umřít...

jinej zase umře za živa, je po smrti, ale žije si pěkně dál, jako by se nechumelilo a když nakonec umírá, tak už to pro něj není žádná novinka, vždyt už je po smrti deset dvacet let,takže už jenom odkládá tělo, nebo spíš jen odkládá celou představu světa, asi taknějak, jako když někde u soudů odloží nějak nevyřešitelnej případ do šuplíku

takže žijeme jen proto, aby jsme umřeli,
a tudíž je vcelku jedno, co v životě děláme,
důležitá je jen smrt
ale když už jsme po smrti, tak už ani s tím se trápit nemusíme...

Ano, ano.
Vracíš se ke svým starým známým základům - není podstatné umět žít, ale je důležité umět umřít.

Moudrosti odjinud...

Vnější podoba a průběh událostí, naše hodnocení a snaha pojmenovat a pochopit je, nemá většinou vůbec nic společného s tím, co tyto události ve skutečnosti opravdu znamenají.

http://evanada.sblog.cz/2008/09/02/164

Meditace (převzato)

Já osobně optimisticky věřím, že to co hledáme, je pravda universální. Ale jak nás jsou ty miliardy, tak o sebe ducáme z čehož nám často třeští v hlavě, což se jeví jako třeštění individuální. Meditace je jako taková naše universální kolektivní hlava, kde se to individuální třeštění ztrácí, jako ty přímky v nekonečnu, nebo třeba naše osobní komentáře na neosobních vodách internetu. Oni se tam v tom nekonečnu prý dokonce spojují, přímky, což je dobrá zpráva, protože je-li nekonečno někde, znamená to, že je všude. Takže jsme spojeni v nekonečnu a jen tak z nudy o sebe ducáme těma hlavama, čímž zapomínáme na tu hlavu universální, abychom se mohli zas rozpomenout, aby se něco dělo a mohlo nám třeštit a tak dále. :-)

Meditace vede mysl ke zklidnění, k zastavení tužeb po výjimečných prožitcích, po exkluzívních zážitcích. Právě ty touhy prožívat něco víc, než lidé okolo, ty vedou k tomu ducání a šťouchání, protože: jak jinak si mé ubohé malé ego dokáže potvrdit, že žije, že prožívá, a že to vše více a více, než jeho okolí?

Meditace není odvislá od nějaké pozice - pozice může tomu zklidnění pouze napomoci. Meditace je stav mysli, je to v podstatě to, co bychom nazvali živý klid mysli - a je jedno, zda v tomto stavu buší tělo kladivem do kovadliny, kreslí kaligrafické obrazy anebo vaří čaj.

Tento klid uvolňuje spoutání vědomí, které nás ve své spoutanosti nutí ztotožňovat se s tím či jiným vznětem mysli. tento klid vede k onomu kýženému uvolnění ztotožení se. A ono uvolnění samovolně probouzí vědomí ke zkušenosti, že je jedno jediné, že není rozlišitelné na tu či onu entitu, ba dokonce k záblesku zjištění, že vlastně ta či ona entita je vlastně jen pouhopouhým snem tohoto jediného vědomí, že všechny ty šťouchance a ducání jsou jen náznaky onoho ztotožnění se, které tak oslepuje a činí zcela nevědomým své pravé podstaty.

Meditace je způsob existence - slova jako "mít dobrou meditaci" svědčí o tom, že to "získané" zklidnění mysli je vnímáno jako stav výjimečný, nežitý spontánně a tedy i svým způsobem také nevlastní - získávaný jako jakousi odměnu za cosi, a tedy i zcela vzdálený uvědomění, že je to onen klid, který je naší vlastní přirozeností, který nijak nikdy nemůžeme ztratit - můžeme ho však pouze přehlušit touhou po blaženosti, uznání, pociťování a prožívání.

Vnitřní učitel - Jak se s ním člověk dostane do kontaktu?

Vnitřní učitel - Jak se s ním člověk dostane do kontaktu?, jak se ten učitel projevuje? je to hlas srdce, emocí a rozumu, všeho dohromady, jemných pocitů někde vzadu...? Jak poznám, že jsem v kontaktu se svým "učitelem"?, že to je on a ne "nekdo jiný"?

Lidé mívají s vnitřním učitelem jeden velký problém. Nepřijímaji sami sebe. Proto mají potřebu se nějak vyvíjet, zlepšovat a nevěří takovým informacím, že je to prosté a velmi jednoduché.

Odpověď na tvou otázku je také prostá a jednoduchá, ale jak to tak vypadá, - stejně jako mnoho dalších lidí - nebudeš jí důvěřovat, protože tam chybí ta - pro tebe důležitá - katarze, která by "asi" měla zlomit tu vnitřní nedůvěru.

Odpověď zní, přestaň se od tohoto "vnitřního učitele" oddělovat, přestaň se snažit ho vnímat jako něco, co teprve nastane, co tady teď není, pro což ty musíš něco (nejlépe velikého) "vykonat", a bez toho tvého "vykonání"to nenastane nikdy. V tom okamžiku, kdy opravdu připustíš, že nejsi nijak objektivně oddělen, že to oddělení má na svědomí to tvé nepřijetí sama sebe, v tom okamžiku zjistíš, že tento vnitřní učitel tady je, je stále, vždy byl a vždy bude.

Není to ale Bůh, který má moc vše měnit, vše zjednodušovat, vše vyhlazovat a povýšit tě. Ne, Bůh to není, ale - alespoň já bych to tak napsal - je to něco podstatně "lepšího" - je to něco, co se automaticky projevuje vnitřním a zcela přirozeným tichem, co - bez jakéhokoli úsilí - udržuje bdělou pozornost, a co samovolně vede ke změně automatické vnitřní sebeidentifikace. V okamžiku překlopení vnímání z oddělené individuality do nerozdělené jednoty to mizí - není to již potřeba. V podstatě totiž tím překlopením zmizí i poslední zábrana, která se projevuje jako pocit, že to "já jsem" je od tohoto "vnitřního učitele" nějak, třeba i jen částečně, odděleno.

A pokud toto nastane, zcela přirozeně zmizí i otázka, zda je to "to ono", anebo "máme čekat ještě někoho dalšího"...

Jak jsem psal na začátku, ono je to velmi jednoduché a prosté. Není v tom žádná magie ani násilí.

Střípky odjinud... (1)

Mám zase jednou pocit neodbytného dejà-vu. Možná ho máte také, tak vás jdu se svými poznatky a závěry „podělit“.

Z toho, co lze o projevené realitě vydedukovat a otestovat mi vychází, že se vlastně děje přesně to, nač myslíme. Pro příměr použiji myšlenky jednoho ruského spisovatele Jerefeje Parnova Údolí splněných přání.

V tomto dílku (obsah je také zajímavý, ale rušil by to, co chci sdělit) je vykreslena velice zajímavá myšlenka v kontextu k onomu údolí. Údolí splněných přání mělo takovou nehezkou vlastnost, že zhmotňovalo představy. Jako zcela úžasný příklad vyberu ten, kdy dva lidé se večer rozhodli, že by jim prospělo, kdyby tady mohli používat nějaké vozidlo… No a ráno v mlze viděli jeho siluetu na trávníku…

To ale není vše: když k němu doběhli, zjistili, že je to monolit… A teď to právě bude nejzajímavější:

Začali vzpomínat, co takové auto potřebuje… Hledali kliku a dveře a na monolitu proběhla malá trhlinka a objevil se obrys dveří a docela propracovaná klika. Následovala představa, že se ty dveře mají dát otevřít a lup! najednou šly otevřít. Představa vnitřního prostoru se jim zdařila skvěle, představa motoru již nikoliv… Prostě, to co si představili detailně – CO SI UMĚLI PŘEDSTAVIT I V DETAILU – to se realizovalo. Ale jen a pouze to. To co si představit do detailů nedokázali, zůstalo jen u vnějších tvarů (jako ten motor)…

A to dejà-vu? To je přesně ono. Byla doba, kdy jsem z přečteného usoudil, že Zemi očekává katastrofa, že lidstvo musí projít kataklyzmatem. (Katastrofu chápu jako jedinečnou událost, kataklyzma jako soubor – možná i na sebe navazujících – událostí). Když jsem se ale do tématu ponořil hlouběji, zjistil jsem, že všechny tyto představy vyvěrají z neschopnosti přijmout realitu takovou jaká je – a hlavně – přijmout sama sebe v této realitě. Katastrofa je velice výborné téma na „změnu“ uspořádání, na možnost zaujetí jiné pozice mou osobou, na zrušení „starých“ vazeb, které neumíme ani rozvinout a ani ukončit. Něco jako svléknutí hadí kůže. Je to jednoduché – příčina katastrofy je jakoby mimo nás a my můžeme předvést svou vlastní představu osobního „SuperHero“, podobně jako nám to servírují v některých kinech..

Téma kataklyzmatu je o něco jiné – jde tam navíc také o to, že kataklyzma (válka, pandemie atd.) již umíme přiřadit k „viníkům“. Tímto jednoduchým pojmenováním „ONI“ se zbavujeme své vlastní zodpovědnosti. Zodpovědnosti za to, kolik energie věnujeme rozvíjení katastrofických a kataklyzmatických scénářů my sami. To že necelé procento své energie poté věnujeme tomu, jak takovému ději předejít a případně jak se mu vyhnout je z hlediska investované energie tématu zcela mizivé. I když to děláme s velkou pompou, je to stejně ze stejného důvodu k ničemu...

Ruku v ruce s rozvíjením scénářů jde i davová psychóza. U lidí v dnešní době je velice jednoduché vybudit pocitovou psychózu. Emoce vyhnané za snesitelné hranice generují neuvěřitelné množství energie… která je však již směřovaná a zabarvená… a tedy i injektovayelná a často i injektovaná. Jeden můj přítel mi nabídl - pro vás asi známý -pojem „egregor“. Prostě něco jako baterie, do které se ukládá injektovaná energie, vytvořená/uvolněná se shodnými charakteristikami… (Zase jeden příklad – ne sice všechny, ale již dostatečný počet „objevů“ a „vynálezů“ se odehrává na různých místech ve stejné době. Může ale také nemusí to být případ „naplnění egregoru po okraj“ a následné přetečení…)

Takže…, dostatek akumulované energie již máme (rozvíjení témat, emoce, psychózy). To, co mne však nenechává klidným, je fakt, že lidé již začínají témata katastrofy/kataklyzmatu formulovat velice detailně. Vrátím-li se k Parnovovi – jejich představy mohou časem dotáhnout siluetu k činnému projevu!

A tedy ne nějací ufoni, ne nějaká „cizí“ inteligence (démonci a ďáblíci), ale MY SAMI si rozvíjíme tyto hrůzné scénáře, které nás nakonec zničí. V praktickém životě to znáte sami, jenže se to nyní dá vypozorovat i v daleko globálnějším měřítku. Například CIA/NSA má relativně velkou agendu „čtenářů“ knih, kteří se snaží vypreparovat abstrakci nápadů v knižních příbězích popsaných a jejich tresť „využít“ i jinak (například k vedení „zvláštních“ operací).

Má to ale jeden háček: pokud bude naše představivost detailní a bude-li v daném egeregoru dostatek předmětově vázané energie, objeví se i oni „ufoni“ (naše představa o nich se prostě jen „zrealizuje“) zcela stejně jako jakákoliv jiná představa (napadají mne teď zrovna jen ty andělské pluky vedené Archandělem, případně i známá čtveřice Apokalypsy).

Míra detailů je již bohužel tak vysoká a navíc neustále roste, že jsem byl nucen si z toho udělat nějaký závěr i sám pro sebe.

Ad. jedna:
lidi (lidské mysli) nezměním (ověřil jsem si to)

Ad. dvě:
lidé vidí svou osobní „průměrnost“ a „nedostatečnost“ tak fatálně, že je pro ně katastrofa i kataklyzma dnes již akceptovatelným „řešením“. A navíc – tohle řešení je „jaksi“ bez práce.

Ad. tři:
lidská mysl je v dnešní době již tak svázaná s fyzickou reprezentací, že je neschopna oddělit příčiny od následků a je dokonce tyto dvě kategorie schopna navzájem zaměňovat

Ad. čtyři:
lidé jsou bez surového tlaku velice „leniví“ a chvilka zábavy je jim dražší než katastrofální budoucnost

Ad. pět:
VŠE VÝŠE NAPSANÉ PLATÍ PRO MNE DVOJNÁSOB!

Ad. šest:
V MÉM PŘÍPADĚ JE TO JIŽ VE STADIU PALČIVOSTI

Ad. sedm:
ŘEŠENÍ MUSÍ BÝT JEDNODUŠE PRAKTICKY PROVEDITELNÉ

Je pravda, že lidé v dnešní době mají neuvěřitelné množství informací, ale informace jdou v řadách a nenesou žádnou cedulku o své pravdivosti. Mnoho lidí ani navíc pravdivost nezajímá, jde jim jen o „kvantitu“, byť kvalita skučí někde v rožku. Teoretizování se stalo hlavní formou existence, praxe již nikoho nezajímá (vybavuje se mi jeden úsměvný článek o tom, že velké softwarové firmy přestanou uvádět fyzické produkty, budou však o to více inzerovat a v nových krabicích prodávat přejmenované produkty staré. Nejlépe to symbolizuje strategie „placené podpory“, kdy si platíte „podporu“, která vám „automaticky“ bez vaší intervence po internetu „něco“ nainstaluje do vašeho systému…)

Již před drahnou dobou, kdy indicie zde popisovaného dnešního stavu byly nepatrné, se ke mně dostala geniální myšlenka. Byla z jedné knihy, ale autorem je – myslím – Fridrich Veliký. Ta myšlenka byla určena jeho důstojníkům před nějakou rozhodující bitvou a zní „Prasata, chcete snad žít věčně?“

Text takto viděný ve mně spojil mnoho, do té doby, jakoby nesouvisejících informací. Jsme tady na návštěvě, jsme tady, abychom se něčemu naučili, při vstupu do světa se s duší její blízcí loučí, při návratu ze světa duši vítají, a tak díle. Jistě to znáte sami. Moje odpověď je: Ne, nechci žít věčně. Věčně je moc dlouho. Chci žít teď a učit se, jaký je pravý význam toho, že tady jsem.

Takže, to co se nyní počíná realizovat vidím také jako takovou „školu“, možná i na úrovni „státní zkoušky“. Ve světle mnoha duchovních pravd je podstatné jen a pouze to, co jsme si schopni ze světa „přenést“ – a to jsou, podle mého, hlavně zkušenosti, praktické návyky, sebekontrola, sebeovládání, tolerance, znalost sama sebe a své podstaty, pravdivost, schopnost uznání pravdy jiného, odvaha, soustředěnost, účelnost, schopnost předvídat reakci, jak svou, tak i okolí, prostota a jednoduchost.

Krásně je to popsáno v proslovu Rikjúa při nástinu toho, co je v čajovém obřadu to nejdůležitější:

udělej lahodnou misku čaje
urovnej dřevěné uhlí ta, aby se v něm ohřála voda
květiny uprav tak, jak vypadají na louce
v létě vyvolávej zdání chladu, v zimě tepla
konej vše s předstihem
buď připraven na déšť
a měj ohledy ke každému, v jehož společnosti se ocitneš

To je můj závěr a směr i smysl mé každodenní zkušenosti v životě.

jeden z vás, stejný, neodlišitelný

P.S. …A z vlastní zkušenosti mohu říci, že pokud si vezmeme za úkol svou vlastní „státní zkoušku“ vážně a místo toho, abychom hýřili energií okolo sebe, tuto využíváme na odkrytí hádanky svého života, objeví se nezvána nečekána v srdci Láska. Ne ten desaterý odvar, který lze popisovat slovy, který jde „vzít“ a někomu „dát“… Objeví se ve své pravé podobě a rozsvětlí váš pohled sama na sebe tak, jak to žádné technologie a techniky – byť s jakýmikoliv přívlastky - nikdy nemohou dokázat….

zdroj

T.. (převzato)

Mistr prohlašoval, že svět, který většina lidí vidí, není svět Skutečnosti, ale svět vzniklý v jejich hlavách.
Když se s ním o tom jeden učenec přišel přít, Mistr položil na zem dva klacíky ve tvaru písmene T a zeptal se "Co vidíš?"
"Písmeno T" pravil učenec.
"Přesně, jak jsem si myslel, " povídá mistr. "nic takového jako písmeno T tu není, to je symbol ve tvé hlavě. TO, co máš před sebou, jsou dvě ulomené větévky v podobě klacíků."

Moc slova... (převzato)

Jednou, když Mistr hovořil o hypnotické moci slov, kdosi vzadu v místnosti vykřikl: "Nesmysl. Když řeknu bůh, bůh, bůh, budu snad božský? A když řeknu slovo hřích, hřích, hřích, budu pak zlý?"
"Sedni si, ty parchante!" řekl Mistr.
Ten člověk se tak rozlítil, že mu trvalo hezkou chvíli, než se mu vrátila řeč. Pak na mistra pustil proud sprostých nadávek.
Mistr zkroušeně řekl: "Promiňte mi, pane, nechal jsem se unést. Upřímně se za své neomluvitelné selhání omlouvám."
Muž se hned uklidnil.
"Inu, zde máš odpověd: jedno slovo stačilo, abys div nevyletěl z kůže a jiné aby ses uklidnil." řekl Mistr.

... osvícení (převzato)

"Co člověk potřebuje, aby byl osvícen?" ptali se žáci.
Mistr řekl:" Musíte najít to, co padá do vody a nečeří ji, co prochází křovinami a nevydá přitom zvuk, co vkročí do pole a nepohne jediným stéblem trávy."
Po týdnu bezvýsledného přemítání žáci řekli: "CO je to za věc?"
"Věc?" pravil mistr "ale to vůbec není věc".
"Není to tedy nic?"
"Dalo by se to tak říci".
"Jak to tedy máme hledat?"
"Řekl jsem vám abyste to hledali? Dá se to nalézt, ale nikdy ne hledat, Hledejte a nenajdete".

Kniha chudoby (převzato)

Kniha chudoby

(z němčiny přeložil F. Drtikol v r.1936)

To jsem slyšel. Onoho času dlel Vznešený u Sávatthí ve východním háji na terase Migárovy matky.

Tu odebral se ctihodný Ánando jednoho večera po ukončení koncentrace tam, kde meškal Vznešený, pozdravil uctivě a sedl si stranou. Sedě stranou , pravil ctihodný Ánando takto k Vznešenému:

Jednou, ó Pane, dlel Vznešený v krajině Sákjů u Nagarakarn, hradu v území Sákjů. Tenkrát jsem, ó Pane, od Vznešeného sám slyšel, sám porozuměl, co chudoba je, Ánando, v tom čase jsem nejvíce poznal.

Slyšel jsem, ó pane, dobře, správně jsem srozuměl, správně pamatoval, správně podržel?

Zajisté jsi, Ánando, správně slyšel, správně srozuměl, správně pamatoval, správně podržel. Jako tenkráte, Ánando, tak i dnes, co chudoba jsem nejvíce poznal. Jako asi, Ánando, tato terasa Migárovy matky je bez slonů, krav, koňů, bez zlata a stříbra, bez společnosti žen a mužů a vykazuje jen bohatství zástupem mnichů jako jediným předmětem, tak rovněž také, Ánando, zanechal mnich myšlenku "vesnice", zanechal myšlenku "člověk", vezme myšlenku "les" jako jediný předmět. V myšlence "les" povznese se mu srdce, mysl, rozjasní se, rozveselí se, ukonejší se, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "vesnice" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "člověk" povstávají, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "les" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento druh myšlení o myšlenku "vesnice", ví: chudším se stal tento způsob myšlení o myšlenku "člověk" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "les" jako jediným předmětem. O co pak tady méně jest, o to vidí se chudším, a co tady ještě zbývá, o tom ví: zůstává to, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí ta pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "člověk", zanechal myšlenku "les", vezme myšlenku "země" jako jediný předmět. V myšlence "země" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Asi tak, Ánando, jako kůže z býka nožem dobře oškrábána, dobře uhlazená, rovněž tak, Ánando, mnich, co na této zemi je jako vyvýšeniny a prohlubiny, řeky, pustá a lesnatá území, vrchy a údolí, to vše ze své duše vypustil. Myšlenku "země" vezme jako jediný předmět. V myšlence "země" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "člověk" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "les" povstávají, ta tu nejsou, jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "země" jako jediný předmět. On ví:chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "les" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "země" jako jediným předmětem. O co pak tady méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zbývá, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj. Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "les", myšlenku "země", myšlenku "neomezená sféra prostorová" vezme jako jediný předmět. V myšlence "neomezená sféra prostorová" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "les" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "země" povstávají, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "neomezená sféra prostorová" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "les", chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "země" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "neomezená sféra prostorová" jako jediným předmětem. A o co méně tady je, o to vidí se chudším, a co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechá mnich myšlenku "země", zanechá myšlenku "neomezená sféra prostorová", myšlenku "neomezená sféra vědomí" vezme jako jediný předmět. V myšlence "neomezená sféra vědomí" povznese se mu srdce, rozveselí se,ukonejši, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "země", ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra prostorová", ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "neomezená sféra vědomí" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "země", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra prostorová" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "neomezená sféra vědomí" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy Ánando sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "neomezená sféra prostorová", zanechal myšlenku "neomezená sféra vědomi", myšlenku "sféra nebytí" vezme jako jediný předmět. V myšlence "sféra nebytí" se mu povznese srdce, rozveselí se, ukonejší se, uklidní. Tak .pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra prostorová", ta tu nejsou, rozděleni, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra vědomí ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "sféra nebytí"jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra prostorová", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra vědomí" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "sféra nebytí" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "neomezená sféra vědomí", zanechal myšlenku "sféra nebytí", myšlenku "rozhraní možného vnímání" vezme jako jediný předmět. V myšlence "rozhraní možného vnímání" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra vědomí", ta tu nejsou, rozděleni, která povstávají z myšlenky "sféra nebytí" ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "rozhraní možného vnímání" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra vědomí", chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "sféra nebytí" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "rozhraní možného vnímání" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidi se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "sféra nebytí", zanechal myšlenku "rozhraní možného vnímání", duchovní jednotu bez představy vezme jako jediný předmět. V duchovní jednotě bez představy povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná: rozdělení, která povstávají z myšlenky "sféra nebytí", ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky "rozhraní možného vnímání",ta tu nejsou a jen jedno rozdělení tady zůstalo, totiž toto tělo zde, zatížené šesti smysly,jako podmínka života. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "sféra nebytí", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "rozhraní možného vnímání" a jen jediné bohatství vykazuje toto tělo zde, zatížené šesti smysly,jako podmínka života. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví : zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "sféra nebytí", zanechal myšlenku "rozhraní možného vnímání", duchovní jednotu bez představy vezme jako jediný předmět. V duchovní jednotě bez představy povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná: také tato duchovní jednota je složená, je dohromady vymyšlená: co ale je dohromady složeno, dohromady vymyšleno, to je proměnlivé, musí zaniknouti, to poznává. V takovém vědění, v takovém poznání odpoutá se mu srdce od bludu přání, odpoutá se mu srdce od bludu bytí, odpoutá, se mu srdce od bludu nevědomosti. V osvobozeném je osvobození, toto poznání vyvstane. "Zničeno jest zrozování", ukončena askeze, vykonáno dílo, není více tento svět. Tak pozná: rozděleni, která povstávají z bludu přání, ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z bludu nevědomosti, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení tady zůstává, totiž toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud přání, ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud bytí, ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud nevědomosti a jen jedno bohatství vykazuje toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. O co tedy tady méně jest, o to vidí se chudším a co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá, nejvyšší chudoba na něj.

Kdo v minulých časech, Ánando, jako asket nebo kněz si získal veskrze čistou, nejvyšší chudobu, získal si tuto veskrze čistou, nejvyšší chudobu právě jako asket nebo kněz.

Kdo v příštích časech, Ánando, získá veskrze čistou nejvyšší chudobu, získá právě tuto veskrze čistou nejvyšší chudobu. Kdo v tomto čase, Ánando, získá veskrze čistou, nejvyšší chudobu jako asket nebo kněz, ten získá právě tuto veskrze čistou, nejvyšší chudobu.

Proto tedy, Ánando: chtějme veskrze čistou, nejvyšší chudobu si vydobýti. Tak máte se cvičiti.

Tak pravil Vznešený. Spokojen těšil se ctihodný Ánando ze slova Vznešeného.

Rozplétání...

Uz jsem o kolektivni dusi psu a koni slysel. Ale mel jsem dva psy, ted mam tretiho. Znam psi zvyky, psi srandicky, miluju ty okamziky, kdy se mi pes zamyslene diva do oci. Nemohu pripustit, ze by takovej pes nebyl osobnosti, i kdyz osobnosti psi, pochopitelne. Protoze s osobnosti spojuji dusi v tom smyslu, ze zahrnuje to, co neni v jedinci hmotne, pak si myslim, ze kun, pes, ale co ja vim vorvan, delfin, had - v kazdem zivem tele existuje i jeho nehmotna slozka. Nemohu prijmout, ze hmyz je pouha snuska reflexu. prave takl neumim prijmout, ze projevem toho nehmotneho nutne musi byt mysleni. Vim velice dobre, ze pes mysli. Kone tak dobre neznam, ale urcite mysli rovnez.
Proto jsem zacal sledovat vedomi, namisto mysleni. A tu bych rekl, ze jsem je nasel prakticky vsude, kde jsem hledal. Ve skalach, osamelych balvanech, kytkach, stromech, v rece. Nekdy si myslim, ze takovy balvan muze byt neco jako telefonni budka, jejimz prostrednictvim navazuji spojeni. Nejsem idiot, abych ted prohlasil, ze jde o spojeni s Univerzem. Muze to byt spojeni treba s archetypem kamenu, je-li jaky. Muze to byt spojeni s Matkou Zemi. Nevim, ale to oboustranne navazane spojeni vnimam a je mi pritom fajn.
Nepripadam si pritom jako king, ale jako ten, kdo smel prijit domu....

Myslím si, že "zvířata" s tou "odděleností" nemají až tak velký problém jako člověk - usuzuji na to z faktu, že ony ví, kdy toho již bylo "dost" a "umírají" ("vracejí se domů") v mnohem větším klidu, než lidé. Ano - jsou situace, kdy je "to" moc brzo a ony také bojují o svou existenci, avšak kdo jednou viděl "spokojeně" umírat nějaké to "zvíře", viděl ten klid "cesty domů" v jeho očích.

Střípky od přátel... (1)

Motto: Kůže - co za ni nabídnete?

Myslím, že už mne alespoň trochu "znáte", takže si dovolím vám nabídnout tu svou "kůži"...

Celý svůj život, vše co mne obklopuje a v čase potkává, vnímám nejenom jako řetěz příčin a následků. Někde pod povrchem věcí je totiž ukryto jakési "absurdno". To se hlavně projevuje zcela nepravděpodobnými souvislostmi a velice jemně doladěným načasováním všech věcí... Vše toto mne vede k závěru, že vidět svůj život pouze jednoduše jako příčiny, jednání, důsledky, které jsou však již zase příčinami pro další kolo, sice lze, ale...

Všechny ty napůl skryté souvislosti a disproporce mne vedou k jinému závěru: vše - tedy to co mne potkává, mé okolí, já sama, prostě vše - je pro mne známkou Boží komunikace se mnou, Božího vedení.

Moje jediná opravdová svoboda je v možnosti odmítnout to takto vidět. Žádná jiná mne už však dále nenapadá. Nejsem ta, která je schopna svůj život jakkoliv ovlivnit, natož přímo řídit. Jsem dítětem Božím a On jako správný učitel vytváří v mém životě otázky a situace, které vedou k odpovědem. Je to taková zvláštní hra, která mne zvláštním, pro mne zcela nepřekonatelným, způsobem přitahuje. Vnímám to jako malinkaté, skoro nepostřehnutelné uzlíky na předivu věcí a světa, které, jakoby tam nepatřily. Soustředím-li se však na některý takový uzlík, rozvine se přede mnou celá - jakoby nová - rovina zření okolního světa. A kupodivu, do tohoto nového pohledu ten uzlík nejen patří, ale hlavně je v něm velice podstatný.

Chci tím říci, že jsem se naučila věci, které se mne přímo nedotýkají, vnímat jako kulisy. Má důvěra Bohu je taková, že nejen věřím, ale i přímo vím, že On, jako správný kulisák, umí v oka mžiku prostředí zcela proměnit. A tedy v této důvěře v klidu pomíjím vše, co se mne nedotýká.

O to více se však snažím vnímat vše, co se mne přímo dotýká. Snažím se vše vidět nejen svýma - ryze neobjektivníma - očima, ale také se snažím nad tuto neobjektivitu povznést a vidět jakoby "ukryté" souvislosti. Časem se z toho zrodilo zření všeho jako "hry", hry jejímž cílem pro mne je poznat její "pravidla". Stalo se pro mne životně důležité probírat prsty každé vlákno přediva světa, abych náhodou nějaký ten uzlík nepřehlédla. Časem mi mé ruce Boží Láska natolik zjemnila, že stačí jen předivo jakoby "pohladit" a to tajemné "mayské" uzlíkové písmo počne skládat celá slova, věty a příběhy.

Mým stálým průvodcem je Písmo. Nemám žádné školy na to, abych Písmo "nějak" chápala. Nesnažím se ho "pochopit". Snažím se co nejlépe do něj vcítit a vnímat jeho vnitřní "řeč" a také to, co se mi právě v tom každém okamžiku snaží sdělit. Je však neuvěřitelné, jak mnohdy jsou slova Písma jednoduchá a jak je lidé okolo mne neslyší. Vytvářejí si své vlastní názory na to, co by Písmo mělo kterou větou říkat, ztrácejí se ve slovech. Uniká jim však to nejpodstatnější - čirá Boží přítomnost v Písmu svatém. Nesoudím je, je to jejich volba, jak se k Písmu postaví. Cítím však jejich bolest z jejich nenaplnění a nevím co s ní.

A možná proto také hledám někoho, kdo to vše okolo, i sebe sám, vidí alespoň trošku obdobně...

Primula Veris

Střípky z historie... (9)

Docela dobrá, jen je to malý kousek od tebe samotné...

Ty už máš dar Lásky prožitý, to co ti brání jej rozvinout do celého života je nedostatek důvěry. V sama sebe, v to co právě děláš, ve smyslo toho co děláš.

Někdo si tuto důvěru plete s rozhodnutím. "Rozhodnul jsem se a proto to dělám"... Ale to není ta správná forma důvěry, která někam vede.

Ta důvěra je postavena na uvědomění si toho, že právě to co dělám, dělám nejlépe jak umím, s jemnou pokorou k práci samé a s vnitřním pocitem jakési vyváženosti - harmonie.

Z této důvěry roste Láska. Mohutní a kvete. A to, že budeš vše dělat s pocitem harmonie, tě zpětně ubezpečí o tom, že vše co se děje - ať to tvé okolí vnímá v tomto okamžiku jakkoliv, kladně či záporně - děje se to v souladu. S tebou. S okolím. Poznání této harmonie tě samo povede tou správnou cestou.

Je možné, že "někdo" navštíví tvé "otevřené auto". Nezachráníš to. V tom to není - to zachraňovat. Ale ucítíš, jak asi tomu člověku bylo, když vědomě překračoval své interní hranice, pochopíš, co ho k tomu dovedlo a odpustíš mu. Třeba jen proto, že v této harmonii soucitu ucítíš jeho zklamání sama sebou, jeho vnitřní bolest, jeho tápání jako své a také jako ne-své, protože to budeš vnímat z jakéhosi "jiného místa". Z místa soucitu. Stačí, abys sis představila situaci, ve které bys byla sama přinucena jednat stejně. A v tom okamžiku to uvidíš.

Je to takový malý trik, který ti chci sdělit. Dívat se na sebe očima druhých. Je to legrační, právě v tom, že se objeviš.
Doslovně.

Lidé nějak na tebe reagují, představ si sebe v situaci, kdy by jsi reagovala stejně jako oni a zkus vidět takovou osobu, kterou mohou vidět oni v tobě. A najednou se ti vyloupne tvá "osoba" v celé své kráse. Možná i trošku neznámá pro tebe, ale zcela jistě ta ona pravdivá.

Není potřeba na ní nic měnit z hlediska toho co dělá a jaké právě je. Jen je do toho "právě" z toho vnějšího pohledu dát pozor, aby se neztratila ve "své" činnosti, ale aby v každém okamžiku byla v souladu. Jen na to bys měla dávat pozor. Není ani nutné stále.
Stačí po chvilkách se zastavit a mžikově prozkoumat, zda se "netopí" v činnosti. Chvilky postačí.

A pokud bude v souladu, bude všude i Láska. A tak zmizí lpění i připoutanost.

A pak se už budeš jen a jen usmívat a všechny problémy budou vědět, že si tě "nelapnou".

Střípky z historie... (8)

Děkuji všem, kteří se zapojili do mého pokusu si objasnit to, co by mohlo být cílem činnosti, kterou provozujeme pod souhrnným pojmenováním duchovní činnost.

Otázka cíle je pro mne (a vždy byla) tou prvořadou otázkou, neboť - jak již jednou pronesl kardinál Richilieu "účel světí prostředky" - v tomto případě volba cíle činnosti ("účel") mi dává možnost rozhodnout se, jak tento cíl realizovat ("prostředky"). Nezastírám, že mne většina vašich odpovědí přinutila se nad nimi zamýšlet. A to hned z několika stran. Ze strany "logiky" - zda je obhajitelná, ze strany "úplnosti" - zda mě nenechá na holičkách, ze strany "kvality" - zda a jak dlouho mi bude pomocníkem, ze strany "pokrytí" - zda jsem schopen se pomocí té či oné odpovědi vyvarovat "vedlejších efektů" ve smyslu utopení se v polemikách, fanatismu, atd. Ze všech vašich odpovědí je patrné, že ta otázka cíle nemá "obecně platnou" odpověď. Pravdou je i to, že každý má tu "svou" odpověď pracně nalezenu a už tím, že je "jeho vlastní" je pro něj nejcennější. Unce praxe nahradí tuny teorie, jak se lze dočíst u Patandžaliho. A je to pravda.

Při vnoření se do všech vašich odpovědí, je však patrná ještě jedna složka, kterou bych rád popsal. Za všemi těmi slovy o cíli, o zdůvodnění cesty a tak dále je těmito myšlenkami zakryto něco velice podstatného, cěho jsme si v návalu "deklarací" a "obhajob" - v návalu SLOV a MYŠLENEK ani nebyli schopni všimnout. V každé otázce i v každé odpovědi - pokud se do ní ponoříme zcela - je v koutku skryt "vnitřní klid". V tomto klidu jsou všechny otázky vyřešeny a odpovědi tam "najednou" nejsou potřeba...

A to samo o sobě ještě není všechno. Pokud se nám podaří v tomto klidu chvíli nečinně setrvat, možná se nám dostane stejné odpovědi, jako mnoha před námi. V tomto klidu, zpočátku velice nepatrně ale později více a více začne zářit Láska. Láska která už vlastně nic nepotřebuje a nic nechce a září jen radostí ze své existence. A protože mi vaše odpovědi velice pomohly i já vám zkusím dát svou odpověď: Pro mne je tím cílem právě to co je za tím vším co nazýváme projevený i neprojevený svět, vesmír a vůbec. A tím je Láska. Píši stále velke první písmeno, protože ta Láska zaostřená čočkou ega má tendenci se koncentrovat na určitá místa a tak se tedy na některá jiná se jí nedostane. Takovou lásku také ctím, ale ta cílem být nemůže. Ta Láska, která cílem zcela jistě být může, je rovnoměrná a tedy plně OVLÁDÁ "ego", tak aby ego stalo plně transparentním a nezaostřovalo. A takovou Lásku každý žijeme. Jen si ji kvůli svému "mentorování" neuvědomujeme. A tady bych asi měl skončit.

Nechť tak jako i mně vám pomůže se sem tam zastavit a podívat se vlastně co "teď a tady" dělám, zda s tím souhlasím a zda jsem stále ponořen do toho klidu, který mou vnitřní přirozenost - Lásku - nezkresluje. Děkuji všem...

Střípky z historie... (7)

"Asi taky hledám odpovědi na ty své otázky (jinak bych nechodila na diskuzní fóra), ale zároveň jsem na tuto a podobné diskuze trochu alergická, protože mi pro samé filosofování utíká právě to tady a teď. A tak mám rozpor. Filosofovat nebo žít, lámat si hlavu úvahama, jejichž odpovědí si stejně nejsem jistá, nebo jít pracovat na zahrádku, psát si s lidmi o nesmrtelnosti brouka, nebo odejít do lůžka s manželem ve stejnou dobu, aby se na mě nemračil? Toť otázka. Někdo (taky chytrý) kdysi vymyslel radu: ZLATÝ STŘED. Tak se jí pokusím řídit."

Pokud již víš, co to jsou za otázky, tak je to vcelku dobré. Jen se nesmí moc často měnit.

A ta zahrádka a manžel? To je přesně to, proč jsme tady. Jenže tuto otázku rozebírat nyní na fóru je úplně na houby. Ti diskutující se liší ve svých názorech o dost méně než v tom, jak je prezentují. Počkáš-li, asi se k tomu také dostaneme.

Hmm, asi nepočkáš....

Tak jo:
To co je jedním z největších problémů je nedostatek znalosti sama sebe a z toho vycházející nedostatek důvěry v sama sebe. A tento nedostatek důvěry se povětšinou projevuje tak, že "tonoucí se stébla chytá" a takový "nedůvěřivec" se snaží chytat "autorit". A to je dost ošemetná věc.

Dotkla se toho právě i Evelína - tím že nabízela cestu podle pocitů (harmonie). Dokud nejsem s to své pocity kontrolovat do té míry, abych byl s to v nich vidět jejich příčiny tak je to cesta do pekel. Ne že by nevedla - chybami se člověk učí - ale povětšinou lidé jdoucí takto ztratí svou motivaci a tím i svou hybnost. A taky to strašně bolí (myslím duševní bolest).

Ale abych moc nefilosofoval:
pokud jsi schopna vnímat své pocity přímo (bez toho aby narážely na nějaké představy - to můžu, to nesmím, anebo bez toho aby tam byly předsudky - tak se to má dělat a takto ne) tak úplně stačí sledovat někde v krajině srdeční pocit, který bych asi nejblíže popsal pocitem klidu. A pociťuješ-li klid v okolí srdce, bude klid i okolo tebe. A teprve v tomto okamžiku je potřeba položit do tohoto klidu otázku - "co dělat?". A právě z tohoto klidu se ihned vynoří zrcadlící se odpověď. A pokud jsi v této době v klidu zůstala, nese s sebou ta odpověď i něco, co se popisuje velice špatně, ale opisem to lze říci jako "vnitřní potvrzení". A pokud je člověk schopen vnímat to "vnitřní potvrzení" bez toho aby ztratil ten klid, tak přestane mít potřebu si své "pocity" ověřovat, v tom horším případě nutit ostatní aby mu je potvrdili, že jsou správné.

Ta "Cesta" je opravdu v tady a teď, a jejím hlavním atributem je "pociťovat neustálý klid v srdci". Pokud to nejde "samo" tak je možné použít různé techniky na "zklidnění", musí však být tvoje (tzn. ty musíš být schopna v každém okamžiku - tady a teď - se do klidu dostat a zase z něj vyjít - i to vycházení má svůj smysl).
A ta technika ti musí být niterně známá, abys k ní měla intimní důvěru - musí být s tebou v přímém souladu. Tím bohužel diskvalifikujeme většinu "předávaných" technik, ale budeš-li pečlivě hledat a budeš-li věřit a důvěřovat sama sobě tak se v tobě rozvine a bude opravdu tvoje. Například na mne funguje kontrola dýchání. Nic víc a nic míň. Jen dlouhodobě stálé a klidné pozorování jak mé tělo dýchá. A jeden dárek k dýchání "navíc":
Staneš se tak "pánem" emocí své mysli... A to už za to snad stojí, aby tomu člověk cos věnoval. Alespoň mně by toto "zdůvodnění" stačilo...

A ta zahrádka a manžel? Budeš-li pociťovat výše popsaný klid tak pochopíš, že je to jedno. Důležitá jsi ty a tvůj klid - a mimochodem jak ta zahrádka tak i ten manžel po velice krátké době i na tebe bude působit stejně - klidem. Vždyť vlastně jsme navzájem jen zrcadlení jedné a tétéž podstaty - a tím máme k sobě neuvěřitelně blízko. To co nás vzdaluje je strach. A ten v tom klidu nemá místo. A to je vlastně i možná odpověď na mnou vydanou
otázku:

Cílem totiž nemůže být něco abstrakního. Cíl musí být v každém okamžiku zcela jednoznačně určen a identifikován. Cílem je vnitřní naplnění. To vnitřní znamená, že nepotřebuji nic z vnějšku, to naplnění znamená, že mi nic nechybí a ani nepřebývá.
A je dost jedno jak se k tomu dostanu, hlavní je, že to umím jak vnímat tak i realizovat. A ten klid je natolik známý a tak jednoduchý, že je pro tento účel asi nejvhodnější. A mimochodem - s klidem přichází i vnitřní mír a štěstí...


Víš, ta Tvá "rada" se dobře čte, pokyvuji nad ní hlavou jako oslík, ale proč je to (pro mě) a nejen pro mě tak těžké. Teď si skoro myslím, že než jsem začala o těchto věcech přemýšlet, že mi bylo lehčeji. Nepřipouštěla jsem si žádné proč a kdyby, prostě jsem žila tím, co den přinášel. Na jedné straně říkáš sledovat okolí srdce, aby vyzařovalo klid. Na druhou stranu, že pokud se někdo bude řídit hlavně city, může to být cesta do pekel. Mám z toho zmatek. Promiň, prostě je to pro mě těžké. Děkuji ještě jednou za zájem o mou osobu :-))


Ty jsi já a já jsem ty. Není to zájem, je to nutnost.

To co působí zmatek je záměna emocí za city. Zkus si vzpomenout - v emoci je touha směřovat k "naplnění" a cit "jen tak" prostě září. A právě ta touha "někam" je to co lidi vede z teď a tady jinam. A "tam" jinde je jim žalno.

Proto taky všichni píší o "návratu". Ale v podstatě se není "kam" vracet. To tady a teď němůžeš opusti a ono se nemůže ztratit. Jen si ho můžeš nevšímat. A o tom to je.

Střípky z historie... (6)

Poťouchlí draci shlížejí na lidské hemžení
je zábavné je sledovat
jak prudkým světlem jsou oslepeni.

Odosobnění (převzato)

Všechny mi známé metodiky odosobnění jsou odvozeny od jedné skutečnosti, která se dá vyjádřit paradoxem: vše co lze pojmenovat je jen předmět mysli a zároveň mysl všechny předměty současně vytváří.

Principem odosobnění je proniknutí do procesu ztotožňování se s myslí a jejími předměty následné "uvolnění" [z] tohoto procesu. (Tohle téma by by si zasloužilo velice detailně "rozpitvat", protože v současné době ho vnímám jako velmi blokující - mnoho lidí se zcela neuvědoměle nepřímo s myslí ztotožňuje, předpokládá, že vše je mysl, což je dovádí ke stavu jistého "status quo", protože mysl je možné "překročit" - jenže to také znamená, že překročením roviny mysli ztratíme schopnost uvědomění své oddělenosti - schopnosti viděné popsat slovy a tak se z viděného "vydělit" a opečovávat si svou jedinečnost; právě ten pocit jedinečnosti brání mnohým opustit onu rovinu mysli - a tím také dojít k "otevření" pravého významu odosobnění).

To jsou tedy dva "body", ve kterých lze odosobnění "načnout" - pojmenovávání a vytváření.

Pojmenovávání je velice prostá skutečnost, ve které se zobrazuje neschopnost mysli opustit koncept "osoby" a "zosobňování". Jsme naučeni vše pojmenovávat, vše vnímat v kontextu jakýchsi rozlišitelných jmen/názvů a tak vlastně jen neustále dáváme mysli další a další "potravu" pro hlubší a jemnější rozlišování - vytváření nových jmen.

Vytváření je spíše skrytá složka, která není na první pohled zřetelná, ale v nadhledu je více než jednoznačná. Vyjdu-li z toho, že vše projevené je tvořeno mysli (nemyslím teď nějakou individuálně jednoznačnou mysl "nějaké osoby", například v pojetí mnoha lidí "Boha Stvořitele", myslím ten konglomerát vzniklý promítnutím obsahu všech individuálních myslí do projekce tzv. "Kosmické mysli", mnohdy nepřímo a ne zcela přesně pojmenovávané jako "Kosmické zákony").
Vlastní vytváření jde popsat jako proces "detailizace" projevené formy - něco, jako když z kostky mramoru sochař vypreparovává jeho vlastní představu tvaru sochy - v jedné chvíli je to jen kostka, v další již mnoho lidí v tom uvidí předobraz výsledné sochy, v následující je již třeba jasné, zda socha bude zobrazením těla muže či ženy, dalším opracováváním vyjde "napovrch" obličej - a tak se vlastně dá pokračovat v detailech do nekonečna - propracovat například nehty, vrásky, jednotlivé póry atd.
Sochař je vlastně jen omezen strukturou použitého materiálu - jemností struktury mramoru - tzn. rozlišitelností jednotlivých odlišitelných částí, například čar.
V mysli je to však umocněno tím, že mysl při detailní tvorbě umožňuje ve vztahu s výše popsaným "pojmenováváním" měnit i onu základní "strukturu" projevené formy. Jako příklad můžeme použít vidění světa ve vztahu s vlnově-částicovou teorií materie. Záleží na tom, CO CHCEME VIDĚT a je jen otázkou vhodně zaměřené pozornosti a schopnosti rozlišit detail (POJMENOVAT!!!), a mysl změní své "zaostření" a najednou je "vše" - co jsme CHTĚLI VIDĚT/"POZNÁVAT" - zřetelné.
Naučení se těmto dvěma formám práce s myslí - zaostřit pozornost pomocí mysli na nekonečně malý bod a zaostřit pozornost pomocí mysli do nekonečna - jsou vlastně přístupné výklady "prvého a druhého buddhistického vnoru".

Vlastního "uvolnění se od osoby" - odosobnění - je tedy možné jak tím, že přestaneme "pojmenovávat/rozlišovat" ("cesta Boddhisatvy") anebo z druhé strany zastavením procesu vytváření projevených forem myslí ("cesta Mudrce").

Střípky z historie... (5)

Přijmutí takového sebeodevzdání (třeba do Božích rukou, ale bez očekávání nějaké satisfakce) je teprve smíření.

Odevzdání i touhy žít do rukou Božích, to je jen začátek. Odstranění touhy vlastního (osobního) projevu je cesta (=kolemjdoucí), závěrečné odevzdání "odevzdávání", to je teprve smíření...

Mám rád lidi, kteří si říkají NESMIŘITELNÍ...

Takhle, jak jsi to napsal, se vytrácí ze života jakákoliv KREATIVITA.


Zkusím ti to vyložit podrobněji, problém je však v tom, že to budu psát pro tebe a lidé s jiným slovníkem z toho budou paf. Ale, jak jsem si to už poněkolikrát musel ujasnit, je to jejich problém, problém neschopnosti opustit své vyjeté koleje v myšlení, prostě aplikují neustále stejné postupy již tak dlouho, že si toho přestali vědomě všímat. V době studií jsme se učili takovému stavu říkat profesionální slepota - jistou činnost mysl zautomatizuje až tak, že ji provádí zcela nezávisle na bdělém vědomí... Ale, to jsem odbočil.

Zkusím tebou zvýrazněné pojmy aplikovat na různé kontexty vědomí, třeba se někam dopracuji:

Nejprve prvotní reakce mé mysli na prvotně vnímaný kontext textu.

Nesmiřitelní - s největší pravděpodobností to ty vnímáš jako vlastnost, která implikuje neustálou tendenci za formami hledat jejich vnitřní souvislosti, jejich souvstažnou "harmonii", a pokud tato není zcela obnažena, nesmiřitelně se stále moří hloubějia hlouběji do "studia" forem a jevů.

Kreativita - její použití ve mně okamžitě vyvolává reakci - individuální tvorba, ztotožnění pozorujícího s činitelem, touha po "vlastním" projevu, projevu ve smyslu aplikace své osobní individuality, jakési zviditelnění svých "individuálních výjimečností", popření jisté "průměrnosti osobnosti".

Jestliže k oběma pojmům postavím jejich antagonismy v prvém případě je to jednoduché, vynechám ne a převedu to do doplňkového vidu: smíření. V tom druhém případě si musím pomoci opisem: Kreativita je v češtině vykládána jako "SCHOPNOST tvorby", v principu je chápána jako atribut nějakého subjektu, nejčastěji osobnosti - takže negace by mohla být "neschopnost tvorby", a tedy vlastně - v přeneseném smyslu - jen čisté pozorování.

Pokud budeme vycházet z premisy, že jsme jen a pouze individuálním vědomím, které má vrozenu potřebu po sebereflexi (sebeodlišení, sebepoznání, sebepotvrzení), je zcela srozumitelná jak tendence k prosazování nesmiřitelnosti, neboť vnímaný nesoulad vnáší do našeho vědomí rušivá napětí, která vnímáme jako destruktivní a tedy i nebezpečná.

Vrozená tendence afinity k jisté formě harmonie, která je námi chápána jako "dokonalost" je docela dobrým ukazatelem, že to s tou "individuální" myslí není zase až tak úplně "to ono". Pouhou "individuální" myslí totiž nelze ani náznakem vysvětlit právě tu afinitu k harmonii a nakonec ani onu harmonii jako kategorii. Pokud bychom totiž vycházeli ze striktního modelu "individuální" mysli, museli bychom se dostat zákonitě ke střetu výkladu obsahu pojmu "dokonalost", protože striktně "individuální" mysl je schopna pouze vnímat sama sebe a vnímání identifikuje pomocí zkušeností. A různé "individuality" mají zcela jistě i různé zkušenosti, což v prvním nástřelu přesně popisuje situaci mezi lidmi, avšak v druhém nástřelu již máme co dočinění s jednotícím pohledem na obsah pojmu "harmonie". Jakoby se obsah pojmu "harmonie" mohl lišit ve svých formách, avšak na podstatě obsahu tohoto pojmu jsme se nějak zcela "podivně" schopni shodnout - což je zcela v vylučujícím protikladu ke konceptu "zcela individuální" mysli.

Takže nezbývá, než pokročit a připustit, že maše mysli nejsou zcela stoprocentně individuální - musí mít něco společného, něco, co jim vtiskuje jakési "axiomatická" vnímání jistých skutečností.

Vezmeme tedy jako další kontext koncept "individuálních" myslí, které ale dokáží navzájem komunikovat a předávat si své "zkušenosti" bez nutnosti, aby tato komunikace byla vědomá, respektive, musíme ji vyhradit působnost ve sféře jakéhosi "nevědomí". Využijeme-li již zavedeného pojmu "kolektivní nevědomí", hodně si to zjednodušíme. Takže prvotní i druhotný nástřel nám v této chvíli již "ladí", zdá se vše být "harmonické" - a sakra! Malý nedostatek v tomto konceptu - jaktože pro nás všechny existují jisté kategorie "harmonií", které jsou zcela evidentně nám všem společné a na nás nezávislé? Například to, jak identifikujeme okamžik existence oné "harmonie"?

Nutně tedy musíme připustit, že ono "kolektivní nevědomí" v sobě sice obsahuje informace zprostředkované (a zprostředkovávané) jednotlivými "částečně individuálními" myslemi, ale zároveň musí obsahovat něco, co je na těchto "individuálních informačních vkladech" zcela nezávislé. Něco jako "předprogramované archetypální axiomy.

Následující kontext tedy musí ten předchozí rozšířit o prvek jisté "uniformity" (předprogramování, "firmware") - něco jako koncept "stvořitele". Předpokládejme jeho roli jako Architekta systému. A máme problém hned vzápětí - sjednotíme-li "kulturu" lidskou a kulturu "architekta/ů" jsme zase na začátku. Narozdíl od Daenikena nejsem zaostřen na "lidstvo", ale snažím se dopátrat jistých archetypálních "procesů" mysli. Pro explicitní zdůvodnění možnosti onoho sjednocení myslí nadhodím jen pár myšlenek. Pokud je svět "jen a pouze" postaven na hmotě, pak je jistě mysl "produktem" hmoty jako "principu" a tedy je zcela nezávislá na "platných dimenzích" formy hmoty samé, tzn. mohu sjednocovat i přes různě dimenzionální hmotné prostory. Pokud je hmota produktem mysli, jsem na tom zcela stejně, protože jde znovu o principielní atribut a tedy na formálním popisů pomocí jakýchsi "dimenzí" nezávislý. (mimochodem, nikdy jsem vlastně nebyl s to pochopit, jak se může "zvyšit" dimenze - překládám si to tedy tak, že se žádná "objektivní realita" nemění, jen se mění naše subjektivní schopnost rozlišení - vnímáme prostě více a detailněji...)

Vyjdu-li tedy z premisy sjednocení kultur, a přesto objektivně existují jakési obecké "archetypy" procesů mysli, zákonitě to vede na úvahu o nutné existenci jisté formy "nadřazené" entity - tedy nějakého toho "Boha" - nutně stojící mimo "obecnou mysl" (v druhém případě jde o zásadní antagonistický rozpor - stojí mimo "hmotu"; jenže zcela zákonitě "hmotu" musí ovlivňovat, takže mimo ni není schopen stát, takže z toho pro mne vychází důkaz, co je prvotní a co je produktem - ale to je jen výkřik, nemá to pro tuto "úvahu" větší význam).

Pokud tedy vezmeme existenci Boha jako nutný doplněk předchozího kontextu, začíná se nám měnit i "nasměrování" mysli - zcela zákonitě musíme začít přemýšlet v kategoriích jako "smysl existence", "dobro a zlo" popisující soulad a nesoulad s "prvotním účelem stvořené naší existence".

V tomto kontextu již nabývá na významu obsah slova "smíření" - tzn. vědomá spolupráce na "prvotním účelu našeho stvoření". To, že naše individualistické mysli se proti tomu vzpěčují v daném popisu spíše podporuje tuto teorii, než aby ji popíralo. Tento kontext má již mnoho paralel k "reálným reflexím" obyčejné lidské mysli v reálném životě. (pokusy ovlivnit "přednastavené" hodnoty osobního života k hodnotám, které k mému konkrétnímu stavu vnímání mé individuální mysli "vyhovují" lépe - modlitby, úlitby, pokusy o relativizaci "archetypálních" programů, atd.) Avšak z výše napsaného zatím nejvěrněji popisují interakce individuálních myslí s "objektivní realitou" (není omezena jen na "hmotu").

Na chvíli tedy předpokládejme, že tedy existuje jakýsi "prvotní účel naší existence". V tomto kontextu pak také nabývá i ona "schopnost tvořit" trošku odlišného významu - význam realizace představ individualizované mysli je vnímán jako "pravděpodobně rozporný" k "prvotnímu účelu", protože individuální mysl odráží jen a pouze své vlastní potřeby a touhy, kdežto v tomto kontextu jde o "naplnění účelu" společnou činností. Takže ono "kreativní" se významově přesunuje do formy "týmové spolupráce" a k známeému "každý svou troškou do mlýna".

Nyní bych mohl skončit. Posledně navržený kontext totiž je již ve zřejmém souladu s tím, co jsem Evě napsal.

V podstatě na tomto modelu nelze najít nějaký základní rozpor (za rozpor nepovažuji "dočasnou" neznalost onoho "prvotního účelu" - ten může být jakýkoliv, docela pravděpodobné jsou všechny možnosti, třeba i ono "nalezení otázky vesmíru, života a vůbec").

Jedinou otázkou je však faktická realita modelu. Ono totiž neplatí to, že pokud něco nevykazuje rozpory na první pohled, je to fungující.

A při důsledném hledání lze zjistit, že podobnou "vnějsi formu" má ještě jiný slovní model popisu. Ten vychází z jiné premisy, že ve "skutečnosti" neexistuje individuální mysl.

Tento model popisuje "objektivni realitu" jako pouhy "odraz" jedine mysli. Už se přibližující popis na sůvinci objevil, ale zopakuji ho.

Funkci modelu jde zjednodušeně znazornit pomocí diváka v kině. Základním atributem diváka je "schopnost být pozorný" a "schopnost zaměřovat paprsek své pozornosti". Při velkém zaměření tohoto paprsku nastává v mysli jev "zdánlivého přiblížení" sledovaného, častěji nazývané "ztotožnění se rozpoznávací funkce mysli s její představou" - jinak také ztotožnění vědomí se zdánlivým objektem. Takže onen divák v kině - i když stále pohodlně usazen v křesle - může prožívat divoké děje na plátně právě onou funkcí ztotožnění se. Ba dokonce může na plátně i umřít - a "znovu se narodit" zpátky v tom křesle. Největší legrací je fakt, že v kině lze být ztotožněn s několika "postavami" najednou a dokonce i fakt, že v okamžiku ztotožnění není vnímána "režie filmu" jakkoliv rušivě.

V tomto modelu kupodivu může existovat význam pro "smíření" i pro "kreativitu", protože podstatou onoho modelu je fakt, že si sami sebe uvědomujeme jako již "ztotožněné" a tedy jako "zdánlivě oddělené". A právě vzhledem k té uvědomované oddělenosi mají tato slova nejen význam, ale dokonce i smysl - vedou nás po cestě pozvolného uvolňování onoho "ztotožnění se" k poznání sama sebe jako Jednoty (Jediné mysli). A co je zcela unikátní - významy těch klíčových slov jsou pro oba modely velice blízké.

Příjemný večer.

Jsem (převzato)

Jsem


jsem, protože vnímám vše ukryté v nás,
jsem na cestě jinam, mimo prostor a čas,

jsem na pár let s vámi, a věř mi že rád,
jsem neznámý známý, tak musíš to brát

jsem v mozaice kámen, v ní své místo mám,
jsem chvílemi znaven, a možná i sám...

jsem zemí, ne hlínou, člověk v dobrém i zlém,
jsem, ne vlastní vinou, jsem, protože jsem

---

• Bacily
• Neckář Jan (autor - hudba)
• Neckář Václav (interpret - zpěv)
• Prostějovský Michael (autor - původní text)
• LP Mýdlový princ (1980)
  

---

Střípky z historie... (4)

On není nic jiného, než stejný odlesk všudypřítomného Života - stejně tak, jako i ty. Protože však byl přítomen/aktérem při tom, kdy se tobě "otevřelo" Srdce, je to otevření jakoby zakódováno tímto odleskem. Ale - i když ten pravý kód má sice jakési atributy, které jsou jedinečné - stejně je to jen Život a nic jiného. Je ho možné svazovat s oním jedinečným odleskem - pravá svoboda je i v rozvázání tohoto uzlíčku. Pravá Láska a Pokora je schopna vidět onu jedinečnost v každém odlesku bez výjimek. Stačí se jen podívat více do dálky, oči se rozostří a je to všude.

Vše získá tu příchuť jedinečnosti okamžiku prvého otevření se. Stále to je jen jediný a nekončící okamžik toho "poprvé". Čas nehraje ani tu nepatrnou roli - čas přestal existovat.

A přidám i citát jednoho dávného mudrce: "To, co opravdu milujeme je Přítomnost boží - a tu lze najít opravdu kdekoliv a ve všem..."

Střípky z historie... (3)

Ahoj,
Nedalo mi to, přemýšlel jsem nad tím, a dospěl jsem k závěru, že je tam strašně moc cítit jak to, že je to vlastně žena, která není zvyklá se přesně vyjadřovat, tak i to, že je to přeloženo, de-facto bez jejího hlubšího výkladu.

Ta mysl tam prostě být musí, jinak by nebylo onoho "těla", které se projevuje, a to ona vědět musí, takže za tím bych hledala spíše překladatelský renonc, na druhou stranu ta stejná chyba je už v i oné otázce na Saradu, takže jaká otázka, taková odpověď.

Je také otázkou, co pro ni vlastně znamenají ona slova "Džnánin nemá mysl", a jak to lidé, bez přímé zkušenosti stejného stavu, mohou interpretovat...

Zkusím svůj pohled:

Lidé s myšlením v rovině vztahů budou asi více inklinovat k interpretaci slova má ve smyslu vlastnit. Ano, Džnanin nemá=nevlastní mysl. To je správný závěr. Dá se říci, že mysl, která je spojena s fyzickým tělem je vnímána dosti obdobně jako obrazovka televizoru v bytě. Probíhají na ní/něm obrázky, a pokud se vysloveně do "děje" neponoříme svým vědomím, nejsme ani její/jeho existencí nijak spoutáváni. Takže tato interpretace je funkční i bez osobní přímé zkušenosti.

Lidé s myšlením v rovině logiky se pozastaví nad celou formulací - "Džnánin nemá mysl". Neznalí reality, a s touhou napodobit tento její "vzor", budou předpokládat, že těžištěm realizace je mysl zničit. Se zničením mysli ale zničí i tělo, potažmo celý projevený svět. Ona sama tento fakt popisuje s úžasnou pecizností: "Představte si jeskyni, uvnitř které žije nelítostný démon. Pokud vstoupíte dovnitř, mohou se stát tři věci. Buď vás démon zabije, nebo se vám podaří utéci, anebo si rozbijete hlavu o skálu při pokusu o útěk a umřete."

Pokud se vrátím k tomu popisu kontaktu individuální mysli se Srdcem (zde je nutno podotknout, že něco jako "individuální Srdce" neexistuje!), je na napsaném vidět i jeden veledůležitý fakt. Tím faktem je pozice, ze které je prožitek popisován. Ona jej popisuje právě z hlediska ztotožněnosti s individuální myslí, kdy její anihilaci (ono je to opravdu spíše "katastrofální imploze" než jen "lehké rozpouštění") v Srdci popisuje jako Smrt, a tedy neexistenci. To je opět zcela přesný popis - individuální mysl je ztracena a všechny přivlastňovací a ztotožňovací vazby, do té doby brané jako "normální" najednou zůstanou "viset" ve vzduchu - zmizel jim jejich "předmět" a místo něj je tam najednou jen velká Prázdnota - je to opak všeho, co nazýváme Jistotou (nejistota je prostě v tomto ohledu ještě příliš "jistá" - existuje). Vědomí má opravdu jen jedinou možnost - zhroutit se... Jenže - vědomí v tomto stavu je rozbouráno na prvočinitele a právě tím zhroucením vznikne jev, který se dá popsat jako jakási "segregace". Něco zůstane - ze své podstaty - na hladině a něco táhne do hlubiny. Zcela automaticky jsou tedy z toho kompilátu, který byl do té doby komplexně nazýván jako "vědomí", odplavovány všechny zvyky, návyky i automatismy - to jsou všechny ty "ručičky", které se držely jistoty mysli a najednou nemají co držet... Naopak to, co táhne do hlubiny je čiré bytí/vědomí - nyní tedy ve svém primárním významu Vědomí Jedinosti/Jedinečnosti/Jednoty. Při jeho "pádu" do hlubiny jsou ztráceny a zapomínány duální formy (vazby, zvyky, projevy), protože v rámci onoho přesunu "Těžiště centra Pozornosti" zvnějšku dovnitř nastává jakési "probouzení se", do té doby jen spící, sebeidentifikace. V jistém okamžitu tato sebeidentifikace ve vědomí převáží a tehdy je stav Smrti mysli dokončen. Je dokonáno....

Toto je takový, více či méně zkratkovitý popis něčeho, co z hlediska ztotožněného s individuální myslí nikdy nekončí. Je to natolik nekonečné, nakolik je nekonečné ztotožnění se s individualitou. Takové legrace typu - za 40 dní prozřel, to jsou jen vnější popisy. Pokud se vědomí není schopno od individuality osvobodit, je to jen nekonečné...

Také je to zároveň popis dokončení jedné formy duchovní praxe. Tuto formu jsme zvyklí nazývat "Dlouhá cesta". Jejím ukončením je vlastně obrovské divadlo zvané "Mystická smrt". Dále tato cesta nesahá, sama pokračování popisuje jako "Milost Boží". Z napsaného je to zřejmé: Ona "Dlouhá cesta" je vlastně cesta vědomí ztotožněného s individualitou.

Existuje však i jiná forma duchovní praxe, alibisticky protikladně zvaná "Krátká cesta". Ve své podstatě na ní nic "krátkého" není. V některých případech může dokonce trvat - z hlediska subjektivně vnímaného času - i několikanásobně déle, než praxe "Dlouhé cesty". Její podstatou však je faktický předpoklad, že Čiré vědomí je nezrozené a tedy nemůže ani zemřít. Je to vlastně celé jeden veliký trik. V podstatě je to trik stejné kategorie, jako je trik vědomí "ztotožnit se s individualitou". To je také jen trik...

Vyjdeme-li z předpokladu, že stav smrti individuální mysli prostě nastat musí, můžeme tohoto předpokladu použít také k tomu, že Pozorností budeme nerozlišovat mezi "projevy" a necháme vlastně onu Pozornost volně plynout bez jakéhokoliv našeho ovlivnění. Je to neuvěřitelně složité - naše "zvyky mysli" to prostě neumí. Neustále mají tendence se k "něčemu" chytat, na "něco" se vázat, "něco" pozorovat, "pomocí "něčeho" se dále projevovat. A to je právě jeden - výše popsaný zvyk - ne však mysli, ale již přímo vědomí. Touha po individuálním projevu, odlišení, vydělení, vše toto je jen pouhý zvyk... "Krátká cesta" vychází právě z těchto předpokladů - vše toto jsou jen zvyky, zvyky se dají "odnaučit". Nejlépe tak, že je nahradíme "opačnými zvyky"...

Jednou z forem "opačných zvyků" ke zvykům touhy po individuálním projevu, je nácvik "zhroucení individuální mysli". Jde o to, že se využije explicitní touha po individuálním projevu ve formě "myšlenkového tahouna k 'ne-existující' formě". "Ne-existence" takové formy je tou nejpodstatnější složkou, protože zaujatá spolupráce mysli, vědomí a individuální touhy dokáže velice rychle opustit veškeré hranice mysli, kterou vlastně hranice tvoří... Bezhraničnost individuální mysli je totiž stejná, jako její neexistence - nelze se v takovém stavu nijak "individuálně sebe-identifikovat", takže v důsledku je jinými prostředky dosaženo efektu anihilace individuální mysli samé. Protože ale zde není explicitně vnímáno Srdce (jako centrum pravé sebeidentifikace čirého vědomí) je po nějakou dobu vnímán jakýsi stav "beztíže", stav "Prázdnoty", "Vyvanutí" a kdoví jak to ještě nazýváme. Prostě, z jiného pohledu je to popsatelné jako obrovská bublina, která udržuje vědomí ve stavu ne-identifikace sama sebe. Stačí však téměř cokoli, co "zviditelní" Srdce, a bublina "praskne"... Zviditelněním Srdce nastane okamžitě i zkušenost Čirého vědomí, které má - již výše popsané - totální následky na onu "bublinu", na pozůstatek zbytku individuálního vědomí. Obrovským přínosem je ale fakt, že v této formě zde neexistuje přechodný stav "neodpoutaného vědomí od individuality", vlastní "vysvobození" je také chápáno trošku odlišně, než tomu je u Dlouhé cesty, avšak stav Čirého bytí/vědomí je zcela totožný.

"Krátká cesta" má ale ještě jednu formu. Ta je sice velice jednoduchá, avšak není jednoznačná - je totiž tak prostá, že ji může intelektuálně rozvinutá mysl využít ke své "záchraně". V podstatě jde o to, že je vzta v úvahu fakt popisující Srdce v jeho opravdovosti. Veškeré děje jsou tedy vědomím směřovány "jen" do srdce, intelekt je v tomto okamžiku zcela ignorován, zvyky jsou nereflektovány. Vědomí a tedy i pozornost jsou trvale umisťovány do Srdce - zpočátku do bodu-místa srdce. Vzhledem k tomu, že Srdce nemá střed, neboť je samo středem, je to vlastně později dost putna, kam, ale zpočátku je velice důležité sjednotit pozornost s vnímaným citem. To je ta ona esence Bytí. Cit je totiž odstředivým prvkem bytí, Pozornost je prvkem dostředivým. Vědomým vedením Pozornosti do bodu, který je vnímán/identifikován jako centrum citu je "kruh projevena" vlastně automaticky uzavírán a tak je vytvářena uvědoměná zkušenost sjednocení - Klidu. Pokud je uzavření kruhu dokonalé, vše mizí v tomto Klidu a vše se proměňuje v Čiré bytí/vědomí. Protože nebyly použity žádné pomocné prostředky, je tento přechod vlastně zcela přirozený, žádné divadlo ani stav Prázdnoty...