Finální stav.

.. a jak je to s tou téměř "magickou" hranicí?

Je to vlastně velmi prosté.

Ta hranice je charakterizována změnou vnitřní logiky.

Na jedné straně je pud sebezachování (zachování individuality, identity, osoby) ve svých myriádách forem a jejich projevů - od dětského "moje, moje" až k tzv. "dospělému": "Já to dokážu, já můžu a já na to mám...".

Na druhé straně je těžiště již v klidu a míru a všechny formy a projevy mají společného jmenovatele ve službě, pokoře a schopnosti vlastního sebeobětování.

Dalo by se říci, že tou hranicí je tedy ono překonání tlaku pudu sebezachování - ale naneštěstí tomu tak není vždy.

Jsou totiž dvě formy překonání tlaku pudu sebezáchovy - intelektuální a "přirozeně citový" (omlouvám se, ale nemohu najít slovní ekvivalent něčeho, co se slovy nezachází).

Intelektuální forma je vlastně vázána jen na rozvinutou mysl se schopností sebereflexe - a je to vlastně zcela prostý barterový obchod: vydržím-li tohle, získám tamto. V praxi třeba "vydržím-li to odvrtání kazu a zasazení plomby, přestane mne ten zub bolet..."

"Přirozeně citovou" formou jsem nazval opak takového barteru. Jako "ukázkový" praktický příklad lze citovat příběh pohádky "Slavík" od Oscara Wilda, ale podobných příkladů z praktického života každý zná více... Je však velmi zajímavé, že většina těchto příkladů je lidmi zcela mimo jejich intelekt chápána jako "úžasné" - jen je to jejich velká škoda, že tento fakt je většinou lidí také okamžitě přehlédnut.

Fakt, že lze něco konkrétního okamžitě identifikovat jako "úžasné" bez logické analýzy myslí, je naprosto bezprecendentní možností následovat "tišinu" Srdce, bez nutných rituálů "zaměřování pozornosti do oblasti hrudníku". Prostě setrvačnost orientace na intelekt je obrovská a pro mnoho lidí navíc není ani nijak snadné dobrovolně se zříci euforického prožitku z uchopení/pochopení/použití, který orientace na prožívání intelektem přináši. Naneštěstí takto nelze realizovat onu "tišinu" Srdce - anebo možná i "naštěstí" - protože nedostatečnost, nedokonalost a hlavně časová omezenost uměle udržovaného (také i jen zdánlivého) klidu mysli nějakou mentální či fyzickou metodou/technikou vede do spirály nahánění intenzivnějšího a intezivnějšého prožitku s možným (i když ne častým) důsledkem opuštění intelektu jako primárního naplňovatele smyslu existence...

;-)