Návraty po známé cestě

Dal by se napsat nový aforismus: "Mistr nikdy nemluví, a kdo mluví, není Mistr..."

Je to skutečně přesně tak.

Jde o to, že ve skutečnosti je vše v rovnováze - i když to většinou tak necítíme.

Ale i když se sami topíme v nevyváženém stavu, tato nevyváženost není skutečná - je to jen jakási interpretace toho, co se děje v nás, přesněji řečeno - co z toho proudu, co probíhá naší myslí, lapáme ve formě pocitů, myšlenek a popsaných vjemů.

Tato nevyváženost našeho vnímání vzniká jako důsledek snahy nějak zachytit a zajistit jakési "naše místo pod Sluncem", snažíme se zachytit něco, co zachytit ve skutečnosti nelze - a tak jsme tím proudem strháváni, a tak ztrácíme kontakt s tím hledaným místem. Když si ale plně uvědomíme, že jsme strženi, v mysli propuká zmatek, a tento zmatek vytváří jakési obranné reakce - a podle interpretační matice mysli zaujímáme jakési osobní "postoje" a vyvoláváme jakési "akce" anebo "reakce".

V konečném důsledku ale zjišťujeme, že většina dějů stejně dojde po chvíli do místa, kam "patří". Něco jako kinoautomatové představení - začátek děje i konec děje je dán, lidé ale mohou volit jakési vnitřní peripetie, kterými získají tu či onu zkušenost, ve výsledku je všechna tato rozhodnutí zase jen dovedou tomu cílovému bodu. Jednotlivá rozhodnutí - na těch bodech možné volby - tedy pouze vedou k různosti provedení a také i k různosti časů dosažení cíle.

Pokud dokážeme využít formu neosobního pohledu, je možné nalézt i trasu, kterou by se dalo pojmenovat, jako "ideální cesta" - i když skutečný vyznam slova ideální v této konkrétní situaci nemusí být vždy zcela jednoznačný a rozhodně není obecný.

Taková ideální cesta pro konkrétního člověka je význačná tím, že minimalizuje rozvážení jeho mysli a  tedy také i jejího pohledu na konkrétní situace.

Je to velmi podobné, jako splavování divoké řeky - zcela automaticky vás proud vede "svou" ideální cestou, jenže váš "ideál" může sem-tam potřebovat do děje vstoupit a provést korekce, protože si neumíte představit, že by mohlo být k vašemu přežití narazit na skalní stěnu, anebo se šťastně točit ve víru pod splavem. Používáte-li navíc i loďku, musíte hledat kompromisní ideální trasu i s vědomím možností dané loďky, vašeho těla, proudu, situace, okolí ... atd. Velikou výhodou jsou získané zkušenosti z nějakých předešlých událostí - tyto zkušenisti vám pomáhají nacházet onu ideální (kompromisní) trasu rychleji a bezpečněji.

Stejně tak existuje i možnost získávat zkušenosti pro ideální volby v reálném světě. Mimo možnost tvrdě získávaných zkušeností (přesněji řečeno "učit se na vlastních chybách") jsou i jiné, méně vyčerpávající možnosti.

První možnost je nasednout na nějakou jinou loď, kterou vycítíte, že by mohla jet vaším směrem, k vašemu cíli. V takovém případě je ale kriticky důležité neustále sledovat, zda tato loď "ještě" stále jede vaším směrem, a pokud ne, je potřeba co nejdříve vystoupit (někdy i dost možná do úplného neznáma). Svým způsobem nastává situace, že plavením se na jiné lodi, nejen získáváte zkušenosti, co a jak, ale často jste nuceni ověřovat váš směr i cíl, protože součinnost s jinými zákonitě vede k vývoji - a nejen ve vnější oblasti, ale také i v té oblasti mysli, kde je vyciťován onen cíl a určován směr. Ve vnitřním smyslu je to varianta vstupu do společenství s konkrétní vedoucí autoritou, která svým způsobem přebírá odpovědnost (skutečně ve vetšině případů jde jen o "vedoucí", v dané situaci je spojení "vedoucí+vědoucí" většinou malý zázrak).

Druhá možnost je podobná - vezete se s jinou skupinou, ale používáte vaše nástroje a vaši loď. Zde platí také ta nutnost kontroly a ověřování souladu mezi skupinovým směrem a vaším osobním. Zde ale !vystoupení" je mnohem jednodušší a rychlejší. Ve vnitřním smyslu je to varianta různých zájmových společenství, které mají většinou své těžiště ve spolupráci na vnějších věcech (například jde o různé kurzy), kde ale není konkrétní autorita s přenosem odpovědnosti.


Další možnost je vytvořit si plán získávání zkušeností - s daným, a pokud možno co nejlépe definovaným, cílem. Naplnění plánu může obsahovat někdy i vnějškově protichůdné cesty, pokud je ale dodržován daný plán a jeho vývojový směr, není taková situace na závadu.

 Velmi nápomocnou je zkušenost prožitku "bytí" s nějakým mistrem oboru, který si chcete/potřebujete osvojit. Tato forma mistrů je ale pro většinu lidí zcela neviditelná, protože jejich formou není oslovovat davy, ale naopak, jejich formou je předávat přímou zkušenost. O této formě působení (i takových mistrů) vypráví nespočetné množství různých "zábavných" příběhů, které většinou mají i velké množství různých vrstev pochopení, tak, aby byly "stravitelné" i pro méně připravené (největší skupina lidí v těchto příbězích vidí jen humorné vtípky). Jde o různé čchanové a zenové příběhy, jde o příběhy sůfijských tanečníků, jde o příběhy chasidských cadiků (učitelů), zápisky "z cest" některých vnímavých autorů (např. A. Exupery a jeho Citadela) a tak podobně. My ve vetšině případů nejsme zcela "připraveni" na přímé vnímání, takže se k nám dostávají pouze ve formě zápisků přímých anebo i nepřímých účastníků, které ale obsahují určitá jejich osobní zkreslení. Ta nejsou na závadu - naopak - ta nám pomáhají v prohlubování naší osobní zkušenosti - protože tyto osobní zkreslení vypravěčů většinou nejsou čistou formou bytí - a tedy skřipou v kombinaci s našimi zkresleními - a tím nám ta zkreslení zcela jasně zviditelňují.

Pokud se odkáži na tuto formu mistrů "svého oboru", pokud už s vámi vnitřně rezonují, dají se navíc i docela lehce rozpoznat podle výše uvedeného tvrzení: "Mistr nikdy nemluví, a kdo mluví, není Mistr..." ;-)

V jednoduchosti je krása

Vždy jsem měl vnitřní jistotu, že pravá skutečnost je velice prostá a jednoduchá. Lidé okolo mne mě vždy přesvědčovali, že taková jistota musí vycházet z nějakého prožitku, někdy, kdysi, kdesi...

I když jsem si to nedokázal nějak odůvodnit, přišlo mi to "logické". A tak jsem pátral a pátral, a docházel k zajímavým závěrům ohledně sebe sama a mých zkušeností. Ale jaksi žádná z nich neodůvodňovala tu myšlenku jednoduchosti, což bylo nejen matoucí, ale hlavně neuspokojivé.

Někde prostě musel být omyl v logičnosti tvrzení o zkušenosti s následkem vnitřní jistoty. Nezbývá, než v takovém případě zpochybnit úplně i ty nejzákladnější výchozí body. A tak se nyní zdá, že je to celé skutečně úplně jednoduché.

Zanesená myšlenka, že si mohu tu jistotu přivlastnit pomocí nějaké zkušenosti, je tím prvotním zmatením. Ta jistota totiž nijak nesouvisí s nějakou osobou, ani s nějakou situací. Malé děti to vnímají přesně tak, jak to je - ale jejich důvěra v autoritu dospělých je dovede do situací, kdy přestávají vnímat napřímo, a místo toho začnou pracovat s pojmy, a vnímání skutečnosti je nahrazeno vnímáním souladu a nesouladu, které vede na vytváření vnitřní touhy po harmonii všeho, tak, aby na podkladě této harmonie - přesněji: prožitku takové harmonie - byla vystavěna ta vnitřní jistota.

Toto otočení příčiny a následku je klíčovým prvkem nespokojenosti většiny lidí. Důsledkem je pak honba za různými prožitky v naději, že zrovna teď, zrovna tento prožitek, přece už musí přinést onu kýženou vnitřní jistotu...

A tak se lidé stále za něčím ženou, spěchají, nestíhají a vnitřně chřadnou. V tomto postižení ztrácejí i vnitřní uvědomění smyslu existence, smyslu svého vlastního života, a tak se stávají skutečnými třtinami ve větru se klátícími.

V takové situaci nelze mnoho co dělat, nelze ani jakkoli pomoci. Pokud si daný člověk neuvědomí nesmyslnost honění se za vnějšími i vnitřními prožitky, zní mu jakákoli funkční rada jako zdržování, nesmyslná oklika, a v nejlepším případě jen jako pokus o získání podílu na jeho osobních zkušenostech.

V takové chvíli čekání na Godota se lidé místo toho, aby se zastavili a pokusili se alespoň trošku zmapovat, co se děje, začnou zmatkovat ještě více než jindy. Začnou si vytvářet iluze o tom, že tohle je přece to správně, že musí nastat nejaký ten blesk z hůry, nějaké to satori, které v okamžiku a jednoznačně nezpochybnitelně obnoví ten vnitřní řád v jejich životech. A Bůh většinou jen mlčí...


Většina lidí si ale uchovává tu prvotní ideu jednoduchosti pravé skutečnosti a hledá nějaká jednoduchá východiska ze svých zapeklitých cestiček. Ale místo toho, aby si situaci zjednodušovali, naopak si ji ztěžují různými autoritativními "axiomy" jak to musí být (přece!). Studují různá pojednání o různých vnějších věcech s intenzitou přímo úměrnou jejich zoufalství. Ve snaze své ideje učinit reálnými o nich přesvědčují své blízké i vzdálené okolí, publikují články, píší knihy, organizují přednášky, a tak podobně.

Vše toto je ale postaveno na nesprávném výchozím bodě - že jistota následuje zkušenost. A tak i proto žádná z těchto snah nikdy nevede k vytouženému cíli.

A co dál?

A co dál?

Pokud už jsme rozčarováni možností nekontrolovatelných zásahů do linie našeho vlastního života ze strany „Temného území“, je jen otázkou času, kdy naše rozčarování přejde do motivační fáze „Něco s tím konečně udělat“. Nemá mnoho smyslu pouštět se do toho „dělání“ dříve než budeme cítit motivační tlak ze svého nitra, protože bez tohoto tlaku (zpočátku vnímaného jako „touha“) nebudeme mít dostatečnou „vůli“ vydržet (více o tomto později).

Dobu, která této motivační fázi předchází, lze úspěšně využít pro seznámení se s „terénem“ a „podmínkami“.

Základním faktem budiž to, že jde v podstatě o rozvoj, vývoj. Je šumafuk, zda tento rozvoj nazveme „návrat ke kořenům“, anebo „duchovní cesta“ či úplně jinak. Jsou to většinou poměrně prázdné fráze, jejichž obsah neposkytuje nijakou pomoc. Nikomu.

Dalším úskalím, které je potřeba pojmenovat, je utkvělá představa, že rozvoj je nějaká explicitní a hlavně nakreslitelná „cesta“. Z mnoha „papírových guruú“ totiž vzniká dojem, že vývoj je zobrazitelný jako konkrétní spojnice bodu „A“ do bodu „B“, kde „A“ je náš výchozí stav a bod „B“ je cílový stav, anebo spíše jen představa takového cílového stavu.

Ve skutečnosti je to mnohem dobrodružnější, protože většinou neznáme ani své skutečné východisko (onen bod „A“), protože většina z nás se tady prostě jen „ocitla“ a tak ani není schopna popsat ono „tady“. O cílovém bodě máme navíc většinou jen jakési mlhavé představy „jak by to asi mělo být“ (většinou z různých interpretací papírových guruú), a to ještě jen jakési „statické“ obrazy bez jakékoli vlastní životaschopnosti.

Pokud tato fakta připustíme, může být vědomý rozvoj skutečným dobrodružstvím, pokud jsme si jisti, že již vše víme a máme navíc vše pod kontrolou, dobrodružství, a vlastně ani žádný rozvoj, se konat nebude.

V dalším je dobré ozřejmit předpokládaný význam používaného slova „rozvoj“. Ono to totiž používat „rozvoj“ bez pochopení, co tím je myšleno, vede na myšlenku, že musíme něco „získat“, „zesílit“, anebo alespoň „změnit“. Možná ano, ale to není v daném případě to podstatné. Podstatnější je to, že vše „nějak“ probíhá a my pouze to „nezastavujeme“.

V podstatě jde o určitou formu harmonizace osobní individuality tak, aby si ozřejmila své individuální hranice a naučila se s nimi nejen v souladu žít, ale také aby v případě potřeby dokázala tyto hranice bezbolestně opustit.

Jako nástin lze použít takový obrázek. Nejde o jen tak „nějakou“ cestu z bodu „A“ do bodu „B“, i když bychom byli s to vydefinovat „čarokrásně“ jak bod „A“, tak po nějakém tom úsilí i nástin bodu „B“. Nejde tedy o něco, co tady je „bez nás“ (aka: když po TÉTO cestě půjdeš, tak určitě musíš i dojít, a stejně tak i všichni ostatní – je to tak dané).

Naopak, jde o zcela konkrétní a určitou formu rozvoje sama sebe, kterou můžeme „cestou“ pouze nazvat pro přiblížení a zjednodušení vlastního popisu, většinou ale už z počátku nepůjde o žádnou „asfaltku“, ale v tom lepším případě o něco ne zcela nepodobného vysokohorské štrapáci, v tom horším spíše o volný pád.

Ve všech případech takové „cesty“ je ale potřeba neustále mít na paměti fakt, že nejde o nějakou „pevně danou“ cestu, jde spíše o jakousi formu poziční „hry“, kdy jednotlivé „kroky“ nejsou předem „dané“, ale spíše je to zobrazitelné tak, že následující krok je uvozen těmi předešlými, a každý následující krok vlastně teprve definuje oblast a směr kroků příštích.

Z počátku je tedy potřeba mít skutečně „obstojnou“ motivaci (viz výše), protože neznám nikoho, kdo by nechodil hned z kraje tak trošku „do kruhu“.

Jde o to, že pro “vykročení“ z toho prvního „kruhu“ je potřeba několik základních zkušeností.

Zcela základní je zkušenost „zkoumání sama sebe“, ideálně pozorovat sama sebe, své reakce i aktivity, tak trošku jako ten „kolemjdoucí“ - nezaujatě, bez nějakých předpokladů a bez utápění se v obavách či nadšení.

Jde v podstatě o „neosobní“ či „odosobněný“ pohled na sama sebe, a pokud v tom prvním kruhu skutečně vydržíme (díky oné prvopočáteční motivaci) patřičně „dlouho“, dveře „ven z kruhu“ se otevřou v pravý čas „samy“ a pak už to jde „samo“ i dost rychle.

Naštěstí neexistuje žádný smysluplný trik, jak tento první kruh „rozlousknout“ silou, protože bez zkušenosti nezávislého pozorovatele prostě v tom kruhu bloudíme, i když si myslíme jakýkoliv opak. Nepomůže ani skvělá prezentace našich virtuálních „schopností“, protože dobře zamířený vnější podnět pravdu odhalí okamžitě – většinou ještě dříve pro naše okolí, než pro nás...

Další zkušenost, kterou je potřeba si osvojit hned na počátku té „cesty-necesty“, je schopnost sebemotivace. Trošku to svádí zaměnit sebemotivaci za vůli, z počátku to teoreticky i jde, jen je potřeba uvědomit si jeden zcela zásadní fakt pro uvolnění „temného území“. Tím je skutečnost, že nic si nemůžeme „přenést“ z bodu „A“ do bodu „B“.

Je to prosté. To, co „máme“ teď k dispozici, jsou vjemy a předměty svázané s tím, že byly rozlišeny z celku, a tím rozlišením jim ve skutečnosti vždy „něco“ chybí. Při uvolňování oněch „doplňků celku“ to, co známe jako „konkrétní“, najednou převezme podstatu proměnlivé entity, která má pouze v čase a prostoru svou vlastní „reprezentaci“, která je navíc ještě jen produktem omezeného vnímání skrze individuální filtry. Jakmile tyto filtry zmizí, formální reprezentace mizí s nimi a my máme co dělat s celkem jako takovým...

Jakýkoli pokus o „přenos“ čehokoli konkrétního z bodu „A“ do bodu „B“ je v takovém případě pojistka, že do bodu „B“ nelze „propadnout“...

Vůle z tohoto pohledu je transformovaná touha dosáhnout „něčeho“ co známe, co si neseme s sebou. V tomto případě je tak trošku kontraproduktivní. Sebemotivace je naopak osobním postojem. Postojem „nevzdat to“ ať se stane cokoli...

Zcela jednoznačně ale jde o změnu „nás samých“, či alespoň toho, co si sami o sobě sníme. Tato „cesta-necesta“ je vlastně obrazem naší vlastní proměny, změny nás samých. Slovy z biblických časů: Jde o to ztratit [představu] sama sebe, abychom sami sebe mohli skutečně nalézt.

Dalším důležitým prvkem je uvědomění si zpětné přitažlivosti celku. Jde o to, že jsme se ve svých představách o své individualitě, jejích výjimečných schopnostech a úžasných možnostech, vybudovali zdi a hranice, které nám brání vnímat skutečnost a bytí jako na nás nezávislé. Tyto hranice jsou však zcela nutné a nenahraditelné v době našeho prvotního sebeuvědomění, později se však stávají omezujícími a později i vyloženými bloky.

A tak zabezpečeni za svými hranicemi si ve své extázi individuální existence představujeme, že ono bytí je naopak kardinálně závislé na nás, na naší individualitě. Trošku nám v sice tom koliduje fakt, že s takovou představou nejsme tady a teď zcela sami, což ale řešíme s bravurou nám vlastní různými konfrontacemi a intrikami s cílem prokázat, že ta moje představa je věrohodnější, než představa jiného. Spojujeme se tak do nějakých společenství, kde se nějakou dobu navzájem ubezpečujeme, že je to přesně tak, jak si vysníváme, a posléze, po nárazu na rozdílné hraniční čáry našich představ, plynule přecházíme do mnohem úskočnější konfrontace, neboť za tu dobu jsme měli dost času poznat „slabiny“ té jiné představy.

Za vším tím v nás ale stále žhne něco, co nás trvale ubezpečuje, že to má smysl, že my máme smysl, že vše má svůj smysl, že vše je tímto smyslem naplněno. Při bezcílném ponoření své mysli do tohoto žhnutí objevíme právě onu primární přitažlivost celku, ve které je naše pachtění se po tom pravém individuálním poslání (smyslu života) vnímáno jen jako barevný sen na plátně stvoření.

A právě tato zkušenost následně vede k proměně oné prvopočáteční „vůle“ k „sebemotivaci“, vede ke schopnosti podřídit svou individualitu celku a také vede ke změně našeho postoje z vítěze do postoje pouhého kolemjdoucího.

Velice přínosné je naučit se hned z kraje více slyšet. Netýká se to jen hlasů z „okolí“. Týká se to hlavně „slyšet“ sama sebe. Odosobnění velmi napomůže. Jde o to, že individuální mysl pracuje jaksi „sama“ a „skrytě“ a často i protichůdně k „našim“ záměrům. Většina lidí je tímto zmatena až rozčilena – kdyby ale byli schopni naslouchat v tichu „sami sobě“, zmatení by pominulo a rozčílení by ztratilo své místo.

Ideální je naslouchat jak svému „nitru“, tak i svému „okolí“ stejnou měrou – jako kolemjdoucí vidět dva (od něj samého zcela odlišné) proudy myšlenek, které se jednou spojují a jindy jdou proti sobě, vždy ale bez toho, aby kolemjdoucího jakkoli pohltily.

Zkušenost této vnitřní „neovlivněnosti ději“ je dalším základním kamenem, který je potřeba nejen zažít, ale i aktivně jej aplikovat.

%

Temné území

Vzhledem k totální neschopnosti mnoha mi blízkých lidí zrealizovat jednoduché techniky uvolňující mysl a nemluvě už vůbec o navození stavu klidu mysli, jsem byl nucen začít se zabývat příčinami tohoto jevu.

Stále jsem narážel na zcela jednoznačný rozpor mezi myšlením a jednáním konkrétních jedinců a vnímal, že jejich jednání není zcela pod kontrolou jejich individuálního vědomí, ale naopak, vědomí je pouze jen svědkem událostí, které většinou nebyly ani chtěné, natož pak vítané.

Tento rozpor si většina lidí I uvědomuje, jenže příčina jde většinou za určitou hranici, za kterou je zkoumání vnímáno jako porušení jakéhosi “životního” tabu. Důsledkem je skutečnost, že takoví lidé vykazují neschopnost dosáhnout naplnění osobní existence, z čehož následně vyvěrá celá škála individuálních reakcí, které zanechávají jejich osobitou stopu v jejich vědomí a někdy také I ve vědomí celku. Tato [emocionálně energetická] stopa je pak také tou jedinou stopou, kterou hledají/nacházejí jejich identity mezi jednotlivými inkarnacemi.

Dlouho jsem tušil, z čeho toto zkušenostní “faktum” vyvěrá, protože jsem ale neměl osobní podklad, který by šlo nezávisle zkoumat, a zároveň jsem cítil, že bez pochopení celého komplexu jako celku nelze trvale pohled Jednoty samovolně udržet, bylo nutné se dostat jak k detailům, tak I k primárním prvkům takto “zmodifikovaného” individuálního vědomí. A ani to nestačilo – bylo nutno celý tento komplex “individuálního bytí” formulovat a tak ho zpředmětnit, aby ho bylo možno “vidět” jako celek bez účasti mého idividuálního zkreslování obrannými mechanismy mysli.

Princip je velmi prostý, jako obvykle, dokonce je to tak, že dané téma jsem z různých úhlů již zachytil v jiných pohledech, avšak žádný z nepřímých pohledů nebyl s to osvětlit fatální problematiku individuální mysli.

Kdysi jsem hlavní předmět tohoto problému pracovně pojmenovával “temné území” a pracovně jsem toto “území individuální mysli” situoval do prostoru “částečných realizací” karmicky daných úkolů jedince v jeho konkrétním “životě”. Takto popsáno to většinou stačilo k tomu, aby bylo jasné, že temné území je jakási nadmnožina “pod-vědomí”, která se aktivně podílí na jednání a konání jedince. Bohužel tato zkratka se jevila jako zcela nedostatečná v okamžiku, kdy bylo potřeba odpovědět na otázku “Proč” vlastně se na tomto jednání podílí a jak je možné, že pro mnoho individuálních existencí je právě tato složka zcela určující a mnohdy je dokonce i jediná určující.

Základní mou chybou při pozorování byl fakt podcenění obrany individuální mysli. Většinou je to totiž tak, že pro mysl důležité věci jsou také myslí „maskované“, což znamená, že mysl vytváří aktivní obranu před jejich „zkoumáním“. Jedná se hlavně o klíčová fakta svázaná s vymezením „individuality“, jako je zrození, smrt, „karma“ a „dharma“ konkrétního zrození, klíčové vztahy v konkrétním zrození, a tak podobně. Z tohoto hlediska ono temné území se jeví pouze jako prostý produkt této ochrany, a tedy je „vše jasné“ a není potřeba se tím zabývat...

Celé to ale má háček – právě to, že je to „vše jasné“ - je vlastně ta nejefektivnější maska, kterou mysl je schopna vytvářet. V existenci temného území totiž není jen uložena „forma ochrany“, temné území také obsahuje všechny prvotní příčiny pro tuto ochranu mysli. A je I sofistikovaně strukturované tak, aby nepozornému „badateli“ jednotlivé struktury a vrstvy I odváděly pozornost vně, k „aktivním“ obranným prvkům.

Princip temného území je skutečně prostý – identita osoby vzniká „vyhraněním“ konkrétní individuality v prostoru vědomí: „Toto“ je chtěné a „Toto“ je nechtěné. Individualita je v mysli sestavena jako množina „chtěných“ entit a zdálo by se, že to je vše.

Co se ale děje s těmi „nechtěnými“ entitami?

Zde si dovolím malou odbočku. Častokrát jsem narážel na nepochopení mého intuitivného závěru, že „provozovat pouze Pozitivní“ vede zákonitě k rozrůstání toho Negativního. Je to vidět všude. Třeba v nám blízké ideologii křesťanství je to exkluzivně patrné: Preference Dobra vede většinu křesťanů směrem k rozebírání hříchů a trestů v mnohem větší míře, než k zkoumání onoho Dobra samého. Nehledě na fakt, že pojem Dobro a Zlo jsou pouze relativní nálepky na faktické skutečnosti – což většině křesťanů dodnes z výše uvedeného důvodu stále uniká.

Takže, ty „nechtěné“ entity někde mimo pole zaostřené pozornosti vesele existují, a dalo by se říci, že „nekontrolovány“ vědomou částí mysli I dokonce utěšeně „bují“. A dokonce usilovné [programové] přimykání se jen k „dobrým“ a „pozitivním“ skutečnostem toto skladiště „nechtěného“ navíc I vyplňuje až k hranici únosnosti... (Bohužel, někdy se zřejmě stane I to, že „to“ přeteče – ale to není v této chvíli předmětem mého popisu).

Téměř přesně toto se skutečně děje v té „odvrácené“ části mysli (která se jeví jako odvrácená právě skrze tu potřebu „ochrany“). A protože individuální vědomí je většinou dost saturované (dá se to popsat obrazně I jako „vysílené“) provozováním „vědomé“ části mysli, I malé impulzy z tohoto temného území jsou s to radikálně měnit způsob I formu jednání individuálního jednotlivce.

Temné území je popsatelné jako „odkladiště“ všeho, co se zrovna aktivní části mysli „nehodí“. Pro normálního jedince je to trezor skutečností, které bude muset „přijmout“ [za "své" vlastní] do svého vědomí „jindy“. To „jindy“ může znamenat jak jiné životy, tak I radikální zlomy v jednom životě. Takže se jakoby aktuálně nic nedějě a ta ochrana mysli způsobuje, že temné území není kriticky nebezpečné pro vlastní existenci takové individuality v konkrétní a aktuální rovině.

Pro člověka přitahovaného stavem klidu mysli je to ale časovaná bomba.

Dlouho jsem žil v omylu, že problémy meditující mysli vycházejí z jejího zjemňování a tedy je nucena setkávat se s jemnějšími a jemnějšími vazbami (vasánami), které provází [vyhraněnou] individuální existenci konkrétní osoby.

Jenže jak pak nějak smysluplně vysvětlit „úlety“ „téměř“ realizovaných bytostí, které z ničeho nic propadnou krizovým formám existence (prostě krásně česky: „hrábne jim“, anebo dokonce "rupne jim v kouli“)?.

Většinou se všichni tohoto tématu straní, asi podobně, jako naše „postmoderní“ společnost se straní faktu smrti, a pokud se k němu už musí vyjádřit, provede „se“ to ve formě nějaké úchylné dekadence. Pro moderní společnost je smrt „nechtěná“ a je tedy „odsouvána“. O to výživnější je pak vyvstalá skutečnost, že zrozená individualita je také I smrtelná. To pak bývá v domě I veselo... ;-D

Skutečnost je radikálně odlišná, bohužel. Provozování technik vedoucích ke zklidnění mysli zákonitě snižuje napětí v mysli samé. Ano, to je chtěný a zamýšlený důsledek. U myslí, které ale nemají zkušenost Celku a Jednoty, je v jejich nitru uložen jakýsi blok tohoto temného území, které je myslí samou chráněno pro udržení konzistence individuálního vědomí v rámci celku. Mysl toto udržuje tak, že při pokusu cíleně a programově zaměřit pozornost na toto temné území, neváhá pro jeho „ochranu“ využít ty nejbrutálnější formy, které má k dispozici: emoce, ztrátu vědomí a dokonce I zdánlivě nevratné formy, jako je autismus či afektová porucha. Nepřímé pokusy o zviditelnění však – právě jako nejlepší ochranu – nechává jakoby bez reakce a tedy necvičená pozornost se na této hranici většinou ani „nezachytí“...

Otázkou nyní je, co s tím a jak na to. Většinou se vyplatí se tím programově nezabývat, protože tato ochrana je individualitě „dána“ právě na udržení její osobní integrity, pro toho, kdo ale již „přičuchl“ ke skutečnému prožitku klidu a ticha, je tato forma nicnedělání neuspokojivá a většinou I neakceptovatelná.

Stejně tak nelze pokračovat v „práci s myslí“ bez toho, aby tato mysl nebyla předem zbavena tohoto „trojského koně“, který by v budoucnu mohl neočekávaně a nekontrolovatelně provést narušení integrity individuality, a tím osobě způsobit neřešitelné problémy.

Je také škoda, že dost mnoho rádoby „učitelů“ příznaky jednostranné výuky upřednostňování [jejich výkladu] „Dobra“ a „Pozitivna“ - projevující se v napětí a problémech nejen u jednotlivců, ale I u celých skupin - prostě ignoruje a tlačí takto postižené do skutečné katarze (aka: "...chyba je přece v tobě, ty to musíš zvládat...") případně až do rozpadu jejich integrity.

Skutečný reálný Mistr nikdy nic takového nemůže – již z principu své role – dopustit!

Naštěstí já sám si na žádného mistra nehraji (a ani nemám tu potřebu), takže mohu zcela bez skurpulí v rámci pokračování „práce s myslí“ do tohoto problému trošku „hrábnout“ mi vlastními slovy, a možná to pro někoho bude I natolik srozumitelné, že bude do budoucna vědět, co s tím...

;-)

Práce s myslí [1.1]

Uvolnění mysli

Zdá se, že žijeme v neustálém napětí, shonu a v jejich důsledku i v neustálé obavě. Je celkem jedno, ze které strany na tento fakt pohlížíme, z každé strany se nám může zdát, že ta spleť různých vazeb a relací je podobná neprostupné zdi. Namátkou lze vyjmenovat několik obecných věcí, které více či méně tuto zeď dotvářejí: ať už vezmeme například osobní ambice být "někým“, přes rozmanitou množinu různých více či méně rozvážených vztahů, až třeba k zcela neodůvodnitelným strachům. Na druhé straně jsou do toho chumlu ale také vpleteny různé formy touhy - a to i ty naplněné, které jsou ve svých konkrétních podobách stejně svazující. Všechny dohromady jakoby vytvářely onu neprostupnou zeď, která jakoby zahaluje mysl samu a činí z ní téměř "zemi neznámou".

Základním předpokladem k rozmotání celého klubka vazeb kolem mysli je zpočátku jen zmírnění napětí v mysli a posléze i celkové uvolnění mysli samé. Pro většinu lidí to ale není tak jednoduché, jak bychom se mohli zprvu domnívat.

Většina lidí si totiž vůbec neuvědomuje, že ty tlaky, kterým musí neustále odolávat, nemají příčinu v jejich okolí, ale naopak, jsou to sekundární projevy napětí v jejich mysli. Je potřeba jít po projevech až k jejich příčině a velké procento jedinců není ani s to připustit, že jejich situace nějakou prvotní příčinu vůbec má, natož aby byli schopni ji nalézat...

A přitom to není až tak složité - jen je potřeba připustit, že to tak je.

Cílem této části ale ještě není nalézat příčiny - k tomu [většinou] zprvu nemáme vůbec ani vybudovaný potřebný popisný aparát - cílem je jen uvědomit si ty nejintenzivnější vlivy a pokusit se je zmírnit.

Hlavní formou působení nátlaku na mysl jsou "obarvené" mentální energie, většinou souhrnně nazývané emoce. Není až tak složité dopátrat se skutečnosti, že emoce mají různé formy - od trvalých tlaků (nazývaných většinou a ne zcela správně "stressory") přes náhodné výbuchy energií až k "strachu z prázdnoty" - situaci, kdy jakoby žádné emoce nebyly v dosahu mysli. Všechny tyto formy ale mají velmi podobnou, ne-li zcela stejnou podstatu.

Podstatou jakékoliv emoce je "pohyblivá" mentální energie - myšlenka. Myšlenka sama ale ještě nevytváří emoci samotnou - k tomu je potřeba myšlenku svázat formou. Formu emoce vytváří něco, co si dovoluji nazývat "obarvení" - je to ztotožnění myšlenky s existující zkušeností daného jedince. Jednotlivé zkušenosti můžeme také trošku rozlišit - na zkušenosti pasivní, kdy zviditelnění této zkušenosti nevyvolává setrvačnou reakci mysli, a na zkušenosti aktivní, kdy naopak její zviditelnění takovou setrvačnou reakci vyvolá. Někdy tato setrvačnost je tak intenzivní, že vyvolává doslova "řetězovou reakci", která může skončit i "výbuchem" - částečnou anebo i totální destrukcí osobnosti jedince. Naštěstí mysl má zabudovány vnitřní mechanismy ochrany sama sebe a ty povětšinou zabrání nekontrolovatelnému zřetězení setrvačných efektů emocí - jako příklad můžeme uvést mdloby - stav náhlého bezvědomí při prudkém emotivní afektu.

Je veliká škoda, že nás rodiče nevedli ke zkoumání souvztažnosti emocí a jejich setrvačných reakcí. Bylo by pro nás mnohem jednodušší odhalit závoj, který zatemňuje některá fakta až tak, že si s emocemi většinou vůbec nevíme rady.

Jako hlavní příčinu tohoto neutěšeného stavu lze položit fakt, že většinou zapomínáme na skutečnost, že emoce si vytváří sama [naše vlastní] mysl tím, že jim dodává jakousi "osobitou barvu". Jsou emoce "zářící" a jsou emoce "temné", jsou emoce "rudé" a jsou emoce "růžové"... V podstatě sama asociativnost mysli dokáže zabarvit myšlenku libovolnou barvou spektra (někdy dokonce i „oktaríny“) - a tím ji dát formu emoce.

K vymanění se z tenat různých emocí můžeme zkusit zastavovat myšlenky. Metoda je do dost častá, ale není v dnešním světě nikterak zázračně účinná a to nemluvím o stavu, že soustředěním pozornosti na jednu konkrétní myšlenku a na její "zastavení" většinou vede k uvolnění stavidel myšlenek jiných...

O něco praktičtější metodou se může zdát metoda "naučit se postup, jak emoci zpracovat". Základním problémem této metody je fakt, že je schopna se zaměřit jen na určité formy emocí a většinou metoda fungující na jednu formu již nefunguje s formami jinými, nehledě ke skryté skutečnosti, že takové "postupy" zase jen vytvářejí jiné zkušenosti (protože jsou postaveny na změně "obarvení" myšlenky) a jejich nové asociativní vazby, ze kterých se často vytvářejí silné zdroje setrvačností a tak vytváří více či méně vědomé zacyklení.

Dlouhodobě se ale ukazuje, že nejvhodnější metodou je emoci odebrat její "barvu" a je-li emoce cela zbavena své "barevnosti", přestává být emocí, ale znovu se stává pouhou myšlenkou, která sama nemá jak vytvářet ani setrvačnou reakci, ani asociativní zřetězení. Je známo několik různých forem postupu "odebírání obarvení", například formou slovní formulace obsahu myšlenky nesené emocí. Ze zkušenosti ale vychází, že nejjednodušší a nejrychlejší (a tedy i zcela s přehledem nejúčinnější) formou je převedení pozornosti vědomí do oblasti srdce, do oblasti středu hrudníku (pokud někomu chybí praxe v této formě přenášení vědomí, může zkusit následný postup popsaný níže).

Praktický efekt odbarvení emocí je poznatelný okamžitě - mysl se stane (alespoň na krátký okamžik) uvolněnější až zcela uvolněná. Nácvikem zachycování "rozjezdu" setrvačné reakce lze dosáhnout prodloužení onoho zprvu krátkého okamžiku na delší období a pokud budeme chtít, tak i do setrvalého stavu.

Je potřeba podotknout dvě poznámky:

- celý proces uvolnění sevření mysli skrze "odbarvování" emocí je proces neustále vědomě řízený jedincem samým, není potřeba žádné vnější intervence někoho "mistrovštějšího" a už vůbec není potřeba procházet změněnými stavy vědomí (např. hypnózou).

- "odbarvování" emocí je proces vedoucí k uvolnění sevření mysli (ono je to de-facto trošku jinak, ale k tomu se snad dostaneme jindy), který u mnohých může vyvolávat pocity, že takto přijdou o prožitek, o prožívání samé. Paradoxně je tomu ale zcela naopak - sevření mysli ve skutečnosti zabraňuje plnému prožívání a navíc vlastní případný prožitek navíc omezuje strachem na pouhý krátký oka-mžik - nebo-li: chcete-li plně prožívat, uvolněte si sevření své mysli...

A jedna docela "případná" ukázka z knihy "Prázdné zrcadlo" od Janwillema van de Wetteringa:

Rozčilovalo mě a trápilo držet pořád jazyk za zuby, nebýt schopen hovořit, nebýt schopen říci: »Tady jsem, já, něco jsem prožil, o něčem přemýšlím, myslím, že jsem na něco přišel, že něco vím, něčemu jsem porozuměl - prosím vás, poslechněte si mě!« Nejvíc mě to rozčílilo tehdy, když jsem zjistil, že meditování, dokonce i ten zpackaný a roztěkaný druh meditace, který jsem byl schopen provozovat já, vede k novému vnímání barev a tvarů. Procházel jsem se klášterní zahradou a náhle jsem si uvědomil, že pohled na chomáče mechu, roztroušené po kamenech, nebo na pomalu plující zlaté rybky či na rákosí kývající se ve větru, mě přivádí do extáze.

Jak jsem se tak ztrácel v barvách a tvarech kolem sebe, cítil jsem se úžasně odosobněný; pocit této vzdálenosti ode všeho jsem znal z dřívějška, z Afriky, když jsem bral hašiš. Nyní jeho příčinou nebylo jen pozorování a uvědomování si »krásných« věcí, jako třeba zlatých rybek nebo mechu; stejný efekt vyvolal i plný odpadkový koš či psí hromada plná much. Přitom tohle vytržení mi přinášelo daleko větší uspokojení nežli hašiš, protože jsem cítil štěstí, klid a občas příjemné napětí, zatímco s hašišem jsem nikdy nevěděl, jak to dopadne. Někdy byly mé pocity příjemné, ale častěji hnusné a plné děsu. Někdy jsem měl také vize, ošklivé a zmatené, jako třeba jednou jsem viděl dálnici, nekonečnou, ponořenou v podivném neskutečném světle… Ale teď mě vůbec žádné vize netrápily. Bylo to prostě tak, že jsem skutečně viděl všechno, na co jsem se díval. Pokoušel jsem se najít nějaké vysvětlení a došel jsem k závěru, že pod tlakem každodenních stresů a okolního prostředí jsme příliš uspěchaní, příliš nervově napjatí, než abychom byli schopni plně vnímat sebe i svět kolem. Žádný ze smyslů pak nepracuje naplno, k tomu ještě děláme příliš mnoho věcí najednou, přemýšlíme o mnoha věcech najednou a výsledek je, že nic nedotáhneme do konce a neuspějeme v ničem. Alkohol, hašiš nebo nějaká nebezpečná činnost, například řízení motorky, jsou jediné příležitosti, kdy jsme schopni soustředit svou pozornost pouze jedním směrem. Strom je fantastický příklad krásy, ale kdo má dnes čas dívat se na strom? ...





A po suché a nudné teorii trošku praxe... ;-)

Při zachycení prvopočátku vzniku obarvení myšlenky na emoci se uplatňuje několik prvků. Všechny ale mají jedno společné – naši vlastní touhu myšlenku si přivlastnit – tak, abychom ji měli ve své moci a mohli si užívat jejího potenciálu nám modifikovat naše vědomí.

Je to dost možná pro mnohé zcela nové „poznání“, že prožívání je vlastně umožněno jen a pouze přivlastněním si konkrétní myšlenky. A toto přivlastnění si myšlenky s sebou nese také i patřičný důsledek – vzniká vzájemná interakce a dokonce i to naše osobní uvědomění je přivlastněním si myšlenky modifikováno (získává určitou barvu, kterou silně vnímaví jedinci pozorují jako jistou formu aury).

Velmi prostým postupem, jak tento proces přivlastnění a připoutání mít pod kontrolou, je tento proces zpomalit (aby se stal více uvědomovaným) anebo úplně „zmrazit“.

Protože vše výše popsané probíhá na úrovni mysli a jejích prostředků, není jednodušší metodou, než se – alespoň na chvíli – s myslí neidentifikovat.

Jednoduše toho lze dosáhnout tak, že svou pozornost (anebo alespoň její větší podíl) převedeme do centra našeho fyzického těla, do místa, kterému se povětšinou říká sluneční pleteň. Pro fixaci můžeme použít prostou metodu kontroly dechu, a to tak, jakoby dech byl „nasáván“ a „vypouštěn“ právě z toho místa, kde chceme pozornost zafixovat. Dech se tak zcela samovolně a automaticky zklidní, prohloubí, prodlouží – a tak zklidní vše v dosahu našeho vědomí.

Po prvotním zklidnění rozbouřených energií mysli můžeme tuto pozornost převést o kousek výše, do středu hrudníku – do srdce. Vřele doporučuji i zde použít trik s „fixací dechem“.

V principu lze jít s pozorností do srdce přímo, ale pokud nemáme zkušenost zklidnění mysli, může nastat falešné přenesení pozornosti, což se projevuje tak, jako bychom přenesli naopak „pocit srdce do mysli“.

Existuje jedna neoddělitelná zkušenost skutečného přenesení zklidněné pozornosti do oblasti srdce – a tou je právě jistá forma jakéhosi „odosobnění“, uvolnění svého vědomí ze strhávání myslí, která má i zcela nezaměnitelnou formu jistého „rozplynutí“ jinak pevných hranic „osoby“.

A to je přesně to, co potřebujeme k tomu, abychom mohli vědomě uvolňovat stažení a tlaky mysli na naše vědomí. A jako bonus k tomuto přijde i skutečnost, že tímto postupem se také velmi sníží intenzita obarvování myšlenek asociativními formami zkušeností.

Pokud již v této formě „odosobňování“ máme trošku praxi, můžeme ji využít i zpětně – po uvědomění si tlaku emocí na naše vědomí přejít s pozorností do středu slunečního pleteně (pro prvotní zklidnění) a poté do srdce, kde lze z klidu a vyrovnanosti dechu dokonce provést analýzu vazeb té dané konkrétní emoce anebo i jejich zřetězeného celku. Dekódováním forem propojení myšlenky s energií a formou následně nejen zjistíme, jak to „funguje“, ale také dokážeme najít metodu, jak se podobné reakci příště vyvarovat. A pokud nás to zajímá, tak jako vedlejší efekt získáme také jistou formu zkušenosti sama sebe v přirozeném stavu vědomí.

Ale o tom až zase někdy jindy.

Finální stav.

.. a jak je to s tou téměř "magickou" hranicí?

Je to vlastně velmi prosté.

Ta hranice je charakterizována změnou vnitřní logiky.

Na jedné straně je pud sebezachování (zachování individuality, identity, osoby) ve svých myriádách forem a jejich projevů - od dětského "moje, moje" až k tzv. "dospělému": "Já to dokážu, já můžu a já na to mám...".

Na druhé straně je těžiště již v klidu a míru a všechny formy a projevy mají společného jmenovatele ve službě, pokoře a schopnosti vlastního sebeobětování.

Dalo by se říci, že tou hranicí je tedy ono překonání tlaku pudu sebezachování - ale naneštěstí tomu tak není vždy.

Jsou totiž dvě formy překonání tlaku pudu sebezáchovy - intelektuální a "přirozeně citový" (omlouvám se, ale nemohu najít slovní ekvivalent něčeho, co se slovy nezachází).

Intelektuální forma je vlastně vázána jen na rozvinutou mysl se schopností sebereflexe - a je to vlastně zcela prostý barterový obchod: vydržím-li tohle, získám tamto. V praxi třeba "vydržím-li to odvrtání kazu a zasazení plomby, přestane mne ten zub bolet..."

"Přirozeně citovou" formou jsem nazval opak takového barteru. Jako "ukázkový" praktický příklad lze citovat příběh pohádky "Slavík" od Oscara Wilda, ale podobných příkladů z praktického života každý zná více... Je však velmi zajímavé, že většina těchto příkladů je lidmi zcela mimo jejich intelekt chápána jako "úžasné" - jen je to jejich velká škoda, že tento fakt je většinou lidí také okamžitě přehlédnut.

Fakt, že lze něco konkrétního okamžitě identifikovat jako "úžasné" bez logické analýzy myslí, je naprosto bezprecendentní možností následovat "tišinu" Srdce, bez nutných rituálů "zaměřování pozornosti do oblasti hrudníku". Prostě setrvačnost orientace na intelekt je obrovská a pro mnoho lidí navíc není ani nijak snadné dobrovolně se zříci euforického prožitku z uchopení/pochopení/použití, který orientace na prožívání intelektem přináši. Naneštěstí takto nelze realizovat onu "tišinu" Srdce - anebo možná i "naštěstí" - protože nedostatečnost, nedokonalost a hlavně časová omezenost uměle udržovaného (také i jen zdánlivého) klidu mysli nějakou mentální či fyzickou metodou/technikou vede do spirály nahánění intenzivnějšího a intezivnějšého prožitku s možným (i když ne častým) důsledkem opuštění intelektu jako primárního naplňovatele smyslu existence...

;-)

Finální stav.

Nabízí se jedna otázka:

Proč měnit svou - v podstatě -velmi "dobrou" pozici v životě, svou vydobytou možnost jiné ovládat a získávat tak velmi příjemné zadostiučinění? Proč vlastně opouštět "zaběhlé" formy existence a nahrazovat je nejistotou a z velké části také i osamocením?

Pokud si někdo klade tento druh otázek, bude lépe, když se bude věnovat tomu, v čem vidí smysl své osobní existence. Klidně může rozšiřovat své schopnosti manipulovat a ovládat davy, klidně se může askezí propracovat k tomu, že bude schopen provádět i zjevnou (a tedy i projevenou) magii. Neexistují žádné meze a žádné hranice.

Je to jeho aktuální nasměrování a je to i jeho správná cesta. Neměl by však své okolí - ale hlavně sám sebe - mást jakousi virtuální formou "mystické předurčenosti" či dokonce "duchovní skvělosti".

A o to okolí v principu ani zase tak moc nejde...

Ve skutečnosti jde jen o to, co je skutečným obsahem té dané konkrétní individuální mysli - to je z jedné strany jeho vlastní dědictví a ze strany druhé je to i příslib věcí budoucích...

A takovému člověku se tyto přísliby jeví ve velmi jasných odstínech osobního štěstí.

Proč tedy vlastně všechno toto osobní štěstí odsunovat na vedlejší kolej?

Na to neexistuje jiná odpověď, než ta, že v toku času existují okamžiky, kdy je pociťována jiná rovina existence, která člověku otevře dosud neuvědomované hloubky a - v koloběhu denního života - zcela přehlížené odpovědi. Teprve tato rovina přináši pravé odpověďi na tyto normálně nezodpověditelné otázky. A v těchto okamžicích je ta odpověď i zcela přirozeně zřejmá - jenže, je to jen "jako když býk mávne ocasem"....

Pokud je stále vnitřní harmonie a klid přebíjena touhou po individuálním projevu, pokud je přítomná stálá a nutkavá potřeba získávat pozitivní zpětnou vazbu na svou vlastní individuální existenci, potvrzení osobních zásluh a uspokojení z osobní dokonalosti, není zde žádná síla, která by toto nasměrování "z vnějšku" mohla změnit. Všechny úpřimé i velmi dobré rady jsou touto touhou přetaveny do nového paliva tohoto individuálního ohně vlastní existence, který poté hoří jasněji a výš a tak dodává větší a větší uspokojení. A většinou právě jen pro toto větší a větší uspokojení je mysl ochotna vstoupit i na půdu zkoumání sama sebe a své skutečné podstaty.

A proč je tedy potřeba tyto "vehementně ukrývané pravdy" vytahovat na světlo?

Ne. Není žádné proč. To jen mysl neustále hledá svou intelektuální potravu, aby ji mohla více a více přetavovat do nových a nových obzorů, které si pak klade za cíl dobývat a na nich růst.

;-)

Finální stav.

Je to již delší dobu, kdy pro „mne“ vše dostalo komplexní tvary a neuvěřitelnou hloubku. Z jedné strany je to zcela ohromující skutečnost, z druhé strany z toho ale dýchá hluboké zoufalství a osobní bezmoc. Vše ale záleží na rovině, ze které je tato skutečnost vnímána...

Dlouho jsem si myslel, že utajování pravé skutečnosti je svázáno s možností zneužití této skutečnosti a její znalosti. Dlouho jsem si myslel, že je to spojeno s nemožností existence nezkušených jedinců v této skutečnosti – že by jim hrozila nějaká újma, jim nepochopitelná, a tedy také újma mimo jejich možnost reagovat...

A při tom jsem zcela jednoznačně věděl (nedá se to jinak napsat), že tento pohled není ten pravý – a tak jsem zcela programově následoval tuto vnitřní „znalost“ a ...

Jakmile se ale ustavila vyváženost, začalo být více méně zřejmé, že ve vědomí existuje určitá hranice, kterou není v silách normálního jedince s to překročit, a zároveň, i když už je jednou překročena, není nijak složité ji znovu vytvořit. Tato hranice je natolik „instantní“, že nepoučený jedinec ji vesměs vůbec neregistruje; ale zároveň je natolik neprostupná, že tomuto jedinci vyblokovává veškeré informace o sobě samé a dokonce i o něm samém tak, že je v tomto ohledu najednou jakoby zcela hluchý a slepý...

Právě tato zkušenost slepoty a hluchoty mne vede k závěrům, že na skutečnosti samé není nic tajného a nebezpečného – jen ta pravá skutečnost není „žádoucí“ a „žádaná“. A aby takto nepadl celý systém modelů „zajímavé“ a „přitažlivé“ existence, je tato informace o pravé podstatě zakrývána tajemností a nebezpečenstvím.

Člověk ve vleku osobní touhy po projevu je jí tak vtahován do soukolí světa, kde na jedné straně je mu nabízena možnost vlastního „svobodného“ projevu, ale ihned je - jako protipól „svobody projevu“ - ustavena jakási „demarkační čára“ rozlišení „akceptovatelnosti“ a „neakceptovatelnost“ takového projevu. Toto „omezení“ vlastního projevu je v mnoha případech i počátkem snah o zrušení takového „vnějšího“ omezení, a to všemi myslitelnými prostředky.

Na jedné straně je preferována možnost získání „moci“, nadvlády nad svým okolím (diktatura, materiální bohatství, atp.), na druhé straně jsou preferovány „nestandardní“ metody sebeprosazení (magie, mystika ajp.). Protože však všechny metody vedou stejně k rozvážení té esenciální vyváženosti vědomí (což zase ale vede - již z principu - na nemožnost dosažení bodu plného a trvalého uspokojení...), vedou tak také zcela automaticky na pohlcení všech rovin vědomí až patologickou touhou po ještě větší „porci zisku“, jejímž důsledkem je mnohem větší omezení osobního projevu, než kdykoli bylo před tím. S takovými omezeními se dostavuje i jakási forma rozčarování z neuspokojenosti - která by mohla vést k pochopení pravé podstaty - avšak vlivem setrvačnosti mysli je takové pochopení většinou odsunuto „ad acta“ i pouhou nesmyslnou nadějí na další „porci“...

Tato setrvačnost mysli je právě tou silou, kterou vědomí překlenuje ono „prázdno“ mezi jednotlivými „výbuchy“ vlastního individuálního projevu. Zároveň je nálepkuje jako „nutné zlo“, které je potřeba osobním (vynaloženým) úsilím překlenout, aby se mohla „zase“ dostavit euforie z „dalšího“ výbuchu...

Zoufalství této situace je dovršeno uvědoměním, že každý další „výbuch“ projevu již nepřináší takovou míru euforie, kterou si mysl vymalovala – a tak se do popředí pozornosti dostává i peklo honby za intenzivnejšími „výbuchy“ ve snaze zachytit více a více emocionální energie z té euforie až do situace „za každou cenu“.

Z výše napsaného je vidět, že skutečnost, taková jaké je, se svou vyrovnaností a vnitřní harmonií, není schopna konkurovat těm energetickým výbuchům omamujících euforických stavů, a tak vlastně není nikterak zajímavá – snad jen z toho pohledu, že je to něco „jiného“, co by se asi dalo „využít“ („zneužít“) pro vytvoření podloží pro nějakou další osobní euforii – což zase jen vede k jiné formě honby za „stavy vytržení“, „projevy osobní výjimečnosti“, „nadřazenosti“ a tak stále stejně...

Rozepisovat zkušenosti s vyrovnaností a klidem vědomí pro nápovědu „co a jak dále“ je téměř beze smyslu, protože na jedné straně je zájem spíše o nápovědu jak dosahovat oné osobní výjimečnosti/nadřazenosti a také i osobních euforických stavů, které s vyrovnaností a klidem jsou dost nesdílné, na druhé straně zachycení a skutečné uvědomění si této vnitřní harmonie zcela zákonitě otevírá i vnitřní zkušenost její podstaty – takže jakýkoli „nápovědný“ popis je v této chvíli již zcela zbytečný...

Snad jen ty okamžiky vnitřní „pustoty“ mezi těmi výbuchy mohou být odůvodněním pro napsání několika myšlenek... Snad.

;-)

Otázky od Miroslava...

Jak tak čtu tvoje reakce, vypadá to, že máš asi neuvědomělý problém se svým potlačeným "osobnem".
Abych ti to přiblížil na příkladu - podobně jako neuvědomělý homosexuál může mít problém s existencí homosexuálů. Je na ně negativně přecitlivělý, vidí je i tam, kde nejsou. Prostě má v sobě v tomto rozpor a proto nemůže mít normální, přirozený indiferentní vztah k homosexuálům jako k ostatním lidem.

Jak jinak si vysvětlit, jak za vším vidíš osobu, usilovnou snahu a to ve tvém podání osobu, snažitele, jako něco negativního, matoucího a v opozici k této osobě a snaze vidíš něco "skutečného" co nahlédáš pouze ty ... a Mistři ;-)

Dovedeš vůbec připustit, že rozvoj schopnosti poznávat, sebereflexe apod. může být vedlejším, neúmyslným výsledkem právě jen uvolnění, upuštění od "pracného" snažení? Zanechání rozvíjení obsahů mysli? Proč si skoro za vše co čteš dosazuješ usilovného snažitele?
Myslíš, že se nemůže něco rozvíjet aniž by v tom byl nějaký záměr se rozvíjet? Že individualita, osoba a její záměr může být naopak až výsledkem určitého rozvoje? A že zánik osobní deformace skutečnosti může být také následkem určitého rozvoje (vývoje, děje)?



Myslím, že jsi zase na intelektuálním scestí. ;-)

Máš kousek pravdy v tom, že něco předpokládám. Zcela se ale pleteš v tom, co to je.

Svým způsobem je to i zábavné, sledovat, jak lidé (ale nejen lidé) přímo nesnášení čisté veliké plochy. Použiji-li také příklady, tak například: na rozlehlou louku napadne vrstva sněhu a ve většině myslí se objeví touha na této ploše zanechat svoje stopy.... SVOJE STOPY! Stejné je to i na zdech, kůře stromů a ... najdeš jistě sám mnoho dalších příkladů.

Stejně tak je to i s tím "osobnem" a "ne-osobnem".

Představ si, že ten prostor "mezi námi" je taková bezbarvá plocha. Když do ní někdo vstoupí, je to, jako když pustíš akvarelový pigment do vody - začne se z něj ten jeho pigment (jeho barva) šířit okolo něj. Pokud do toho nevstoupí jiná barva, za chvíli je celý objem vody probarvený. Jen velice málo jedinců si ale dokáže rozlišit a následně i uvědomit, že ta voda (ten prostor) byl před jejich vstupem "čistý" (prázdný), protože si svou barvu (energii a formu) neuvědomují a tedy ji ani skrze svou mysl NEVIDÍ...

A to je ono pomyslné "jádro pudla". Oni si neuvědomují to, že jejich existence zanechává barevnou stopu (protože svolují, aby jim jejich mysl filtrovala/blokovala tuto informaci), ale pokud se v jejich okolí objeví JINÁ barva, reagují podle své přirozenosti, často i velmi agresivně. (Zase podobnost - zvířata mají svá teritoria, člověk si ani neuvědomuje, jak je v tomto těm zvířatům podobný...)

Stejně tak člověk, který si svou osobu neuvědomuje v celé její šíři, je podvědomě v automatickém obranném postoji, jakmile se vedle něj zjeví něco, co tu osobu "jaksi" neprojevuje.

A tím se dostávám k tomu, co jsem psal hned na začátku - ano, něco předpokládám. Předpokládám, že investuješ-li čas a úsilí zde něco psát, tak musíš k tomu mít důvod. Vybral jsem si z těch mnoha nabízejících se jen "jeden". A to ten, že si tvé vědomí již uvědomuje, že jsou věci, které "jaksi" není schopno vidět napřímo. A tak tuto "pracovní" osobu pisatele stavím do pozic, ve kterých je ten rozpor mezi vycítěným a opravdu zřeným, největší.

A musím tě pochválit. Zatím to funguje přesně podle mého předpokladu - reaguješ na ty záměrné odlesky skutečnosti, což znamená, že jsi velice vnímavý. A to je také velká naděje, že s troškou systematičnosti, zmapuješ hranice toho "svého" virtuálního světa, a dokážeš ty hranice, s plným uvědoměním tohoto kroku, i překročit.

A ke tvým otázkám - ano, umím tu osobu zaostřit tak, že je "neúměrně přecitlivělá", a také to někdy používám. Ale je to vědomá aktivita. Naopak, když tady taková aktivita není přítomna, pozornost není zaostřována, přecitlivělost zde také není.

Pokud jsme u těch "Mistrů" a "mistrů" - jediné, co je opravdu důležité, je to, co je schopna uchopit ta konkrétní vlastní mysl, a co je schopna pustit. Některé myšlenky jsou i dostatečně účinné na určitou konkrétní situaci, pokud ale situace musí být teprve vytvořena, musí být použito prostředků, které ji správně utvoří. A to většinou slova mistrů nemohou - ty správně reagují pouze na existující kontexty a situace, použití těchto myšlenek bez kontextu vede do zmatení. Všimni si, že mnoho takových aplikovaných slov mistrů nepoužívám, protože právě jsou v mnoha myslích propojena s nevhodnými kontexty, kterým bych takto dával energii k životu a k zavádění na scestí, často i do intelektuálních propastí...

A stejně tak - všimni si, že nosným prvkem toho, odkud popisuji, jsou obětování a odevzdání, klid, důvěra, vděk, změna těžiště vnímání, kontrast k osobnímu, přímá existence (bez osobního a ne-osobního vnímání). To jsou ale jen takové ty abstraktní popisy zkušeností, které utvářejí to, jak reaguji, případně jak reakce vyvolávám. Aby je šlo používat s nějakým pozitivním výsledkem, musí být podloženy velice konkrétní zkušeností. A proto nelze z těchto prvků sestavit obraz toho, kdo je používá - i když se o to sebeusilovněji snažíš. Ta slova a ty "pojmy" neaktivují tu danou konkrétní zkušenost, a proto jejich použití vede k vytváření "předpokladů", jak to je asi "myšleno", a ve svém důsledku i na ta intelektuální scestí.

Ta slova a pojmy jsou vlastně jen jakési prvky komunikace, které vznikají a zanikají s konkrétní potřebou konkrétní situace - tu situaci z jejich konstelace lze odvodit, to, proč jsou přítomny zrovna v takovéto konstelaci, lze odvodit pouze z přímé zkušenosti s touto situací. A proto správně vnímáš, že je zde přítomen záměr - jenže nesprávně spojuješ ten záměr s tou osobou. Ten záměr je obrazem (mnohdy zcela neuvědomělých) filtrů, které vyvolaly akci - jsou jakoby konkretizovaným "obrazem osoby" v čase. A pokud se týká tvé osoby - zcela správně v tom vidíš věci, které ti "nějak" kontrastují. Teď ti stačí, abys zkusil ten kontrast přenést i na tu "akci" a uvědomit si ta zkreslení, která tu akci vyvolala. Připouštím, nemusí tam být, ale u tebe jsem si zatím jist, že tam jsou a ty o nich navíc ani nevíš. Až tam nebudou, bude mi potěšením i národním svátkem - protože v právě v tom okamžiku i ty si budeš zcela a úplně [konečně!] jist, že tam opravdu a skutečně UŽ nejsou... A to je ta pravá svoboda.

;-)

Finální "stav" ......?

Dík za vysvětlení tebou používaných pojmů.

Zastavil bych se u tvého vyjádření o slovech:
„Slova jsou tak pouze médiem přenosu“

Ano, slova (pojmy) jsou mediem přenosu, ale nejen jím. Mohou být i nástrojem poznávání skutečnosti, podobně jako se v tomto smyslu vyvinula matematika.
Vezmeme-li to od zvířat, po člověka – právě postupně rozvíjená schopnost rozlišit, pojmenovat, zobecnit entity našeho zažívání, nacházet jejich obecné souvislosti, zásadně ovlivnila vývoj bytosti od instinktivního emocionálního života zvířete, přes vyčlenění více či méně z kolektivní duše (individualizaci) k tomu, co nazýváme člověkem. Dalším pokračováním na této cestě může být právě postupné poznávání mysli samotné a jejích zákonitostí – opět je zde na místě schopnost rozlišování v naší zkušenosti, formulace pojmů a jejich vztahů (pozornost, vědomí, mysl, myšlenka, vůle, pozorovatel, cit, emoce atd.).
To co nalezneme, poznáme a správně pojmenujeme souhrnně řečeno „uvidíme“, ztrácí svoji sílu, přestává být součástí toho směsného (temného) hybatele, který byl, je a bude (stále méně) v pozadí našich stavů, myšlenek, pocitů a aktivit.
Slova, pojmy tedy mohou být nejen médiem přenosu, ale i nástrojem poznání.

Možná z toho pramení to moje – v tvé interpretaci - hledání jakýchsi absolutních definic, které bych pak mohl rozebírat, cupovat a dokazovat na nich svou superioritu ;-)

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně“

A možná že i na konci bude (je) právě také jen to Slovo.


Když jsem napsal, že na podkladě toho mého popisu se „ukážeš, jak jsi se stvořil“, nemyslel jsem to až tak doslovně, jak se ti to ve skutečnosti podařilo...

Z mého pohledu jsi jen potvrdil, co se ti snažím v těch textech sdělit – nemáš v podstatě žádnou zpětnou vazbu sama na sebe, postavenou na jakékoli reálné zkušenosti. Vše, co píšeš, jsou jen intelektuální dedukce, něco jakoby ve smyslu „tak by to mohlo být, protože to tak logicky (slovně) zapadá do sebe“. Jenže s logikou na skutečnost nelze jít. Logika je pouze souhrn jakýchsi pravidel, které si z větší části sami vytváříme – když to vezmu až úplně do důsledku – každá individuallita má svou vlastní logiku.

Ano, jsou tady jakési pokusy o obecnou logiku, ale už z principu vzniku logiky, jakožto nauky o vyjádřeních a argumentaci – založených na projevu slovem (logos) –, nelze předpokládat, že by logika byla co platná ke zkoumání a popisu skutečnosti, která sama není jen pouhý projev, ale projev je naopak pouze jednou z mnoha součástí této skutečnosti.

Kdysi dávno mne přímo fascinovalo to, jak lidé slova rádi a masivně používají bez toho, aby tato slova vyjadřovala reálnou zkušenost (tzv. „profanace slov“; ideologie jsou na tomto přímo postaveny - 1984), a jak si zároveň zabraňují uvědomit si, co tím ve skutečnosti dělají. Ano, je tady jistá - a zároveň i velice konkrétní – vazba mezi myslí a slovy. Ale není taková, jakou by ji mysl chtěla mít – zkusím to, pro tvé vlastní pochopení souvislostí, trošku véce do šíře rozepsat.

Existence mysli už sama v sobě nese principiální potřebu zastření skutečnosti, že mysl sama je pouze účelovým produktem a tedy je i plně odvislá. Toto zastření je myslí propagováno i do těch nejmenších projevů jako určitá zkreslení (jednotlivě jako „filtrační brány“, ve zmnožení jako „drift/posun“ pozice „pozorování“) , a jedním z největších zkreslení, které mysl dokáže, je tvorba [svého vlastního] obrazu skutečnosti. Právě ono nesprávné uchopení příčinné souvislosti vede k omylu, že slovo je na mysli nezávislé a že tak může reprezentovat na mysli nezávislý prvek skutečnosti – který pak mysl může zkoumat bez nebezpečí změny tohoto prvku tímto zkoumáním...

Jenže ono je to úplně naopak.

Důkazem – pokud si připustíme možnost, že skutečnost může být odlišná od obrazu skutečnosti v naší mysli, a že tuto odlišnost můžeme prokázat – je vše „okolo nás“.

Mysl nám předkládá „jedinou možnou“ variantu poznávání – a to tu, kterou jsi přesně popsal svými slovy, a tedy – že slovní popis může být nástrojem ROZVÍJENÍ poznání mysli – a to ve smyslu (který jsi už nenapsal), že tato popisovaná skutečnost je NEZÁVISLÁ na mysli samé. Tato varianta má ale dvě zásadní chyby. Ta první je ukryta ve faktu, že popis sám, bez reálné zkušenosti, již z principu svého vzniku, nemůže obsahovat nijak nepopsané – a tedy i „nové“ - jevy. Tato idea je například ukryta v Asimově Nadaci, v té fázi, kdy Trevize zdůvodňuje potřebu vydat se k Zemi. A je to popsáno velice přesně. Ta druhá je právě v té opravdové posloupnosti příčiny a následku, který se mysl svými programy snaží interpretovat naopak.

Přičinou vzniku obrazu skutečnosti je mysl, mysl se však všemožně snaží zakrýt to, že jde pouze o obraz, protože tak získává možnost vidět sama sebe od skutečnosti oddělenou a tedy, v důsledku, na skutečnosti nezávislou – a tedy i možnost vidět sama sebe jako nezávisle existující. Problém ji ale dělá fakt, že nelze ono vytváření obrazu skutečnosti „zastavit“ - a tedy se alespoň snaží z toho vytváření udělat „tajemství“, které nemůže být jednoduše prohlédnuto – a tak si sama do sebe vkládá blokující filtrování všeho, co by mohlo vést k prohlédnutí tohoto „zakrytí“ skutečnosti. Toto „tajemno“ bylo dokonce institualizováno v podobě bohyně Máji, aby se mu dodalo vážnosti a nezávislé existence. Jenže celý tento hrad ideí je pískový a je jednoduché jej rozmetat pochopením souvislostí téměř každé denní i noční zkušenosti.

Mysl známe ve dvou formách – jako osobní a jako ne-osobní. Bohužel většinou netušíme, která je která, a ani nemáme nějaké předávané zkušenosti v dosahu, ketré by nám pomohly... Problémem ale není nedostatek zkušeností, ale strach z neexistence toho atributu „osobní“, v důsledku jde zase jen o strach z neexistence osoby. Proto doslova matláme osobní a ne-osobní zkušenosti a vytváříme nejen chaos v sobě samém, ale tím vnitřním chaosem vytváříme také chaos v našem okolí. Pokud ale použijeme ten fakt, který se mysl snaží všemožně „zakrýt“ a tady to, že to, co mysl poznává je jí samotnou vytvářený obraz skutečnosti, který je vytvářen v každém okamžiku už jen tím, že jej zkoumá – a tedy není nikdy na mysli nezávislý – a.... a tady musím ještě něco doplnit:

Existuje mnoho stoupenců teorie, že neexistuje nic jiného, než mysl, právě proto, protože již připustili možnost, že to právě mysl vytváří skutečnost, ale ještě nedospěli k tomu, že to, co mysl vytváří, je jen pouhým obrazem té opravdové skutečnosti. Probuzení se z této iluze (ano, je to přesně to ono Buddhovo „probuzení“) je jednoduché a prosté – Siddharthu to proměnilo v Buddhu prakticky jen za několik málo jeho „dnů“ ;-), ale dospět k rozhodnutí svolit k této vnitřní proměně vědomí – změně zaměření pozornosti z osobního a ne-osobního jen na "nezosobnitelné" – trvá velmi dlouho, hlavně proto, protože je zase podmíněno přijetím faktu neexistence nepodmíněného a nezávislého bytí osoby a všeho osobního - což je mnohdy zcela kardinální problém...

(...)

Finální "stav".....?

Kdysi dávno, v dřevních dobách stálého budování lepší budoucnosti, jsem narazil na určitou disharmonii lidské existence, existence druhu, který je svou vlastní činností schopen zničit nejen sama sebe, ale i prostředí, ve kterém existuje. Určitě v tom hrála roli i možnost vidět a vstřebávat výsledky činnosti člověka v prostředí ocelového srdce, ale hlavním bodem se stala otázka "jak to je s tím neustálým rozvojem a tou nestálou touhou po rozšiřování?" Odpověď byla v té době patrná a zcela prostá - všechny aktivity rozvoje a rozšiřování vlastně byly jaksi "na dluh"...

V čase se podstata této otázky přenesla do roviny samotného bytí a existence individuálního vědomí, mysli a koexistence reálných a virtuálních "světů". Odpověď však zůstávala stále stejná - i my sami, lidé, i vše, co považujeme za "živé", dokonce i to, co vnímáme jako "neživé" vlastně existuje na podkladě jistého "dluhu". Ten "dluh" vzniká jako neustálá potřeba "konzumovat" - třeba jen pro to, aby daná entita nezmizela z důvodu nějakého "nedostatku".

Je to vlastně jeden ze základních programů individualizovaného vědomí - proto, aby takové vědomí mohlo něco "vytvářet" musí přece mít možnost "z čeho"...

A vyvořila se další otázka - je ta úvaha "z čeho" správná, anebo je to jen přejatý axiom, který je natolik "zřejmý", že se nikdo nad jeho pravdivostí už nepozastavuje?

Z čisté logiky existence individuality neplyne žádná vazba na potřebu "konzumace" - tedy "žití na dluh", dokonce by se dalo říci, že čistá existence takovou "konzumaci" popírá. Kde tedy vzniká ta potřeba akumulace hmoty, energie, síly dobra a kdo ví čeho všeho ještě?

To je docela kardinální otázka, že ano...

;-)

Jak je to vlastně s "mým psaním" do blogu... ;-) (Pro nick "Miroslav")

Nick Miroslav v komentáři napsal:

A teď k věci.
Zajímá mne tvůj pojmový aparát "základních prvků existence" který používáš a které vycházejí z tvé zkušenosti - tj. které jsou pojmovým odrazem tvé zkušenosti.

Napsal jsem:
"Zajímalo by mne, jaké základní prvky existence nacházíš ty a jak bys je definoval. Zkus na toto téma napsat celý článek. Určitě by to bylo užitečné."

To nebyla výzva k nějaké při, kdo má lepší slovník a kdo je zběhlejší v argumentaci.

Nejedná se tedy o při, kdo má lepší slovník. Já žádný svůj slovník nemám, obvykle se snažím přizpůsobit slovníku toho, s kým diskutuji a rád se přizpůsobím i tomu, který používáš ty. Na rozdíl od mnoha jiných jsi určitě schopen definovat konzistentní slovník který sám o sobě - identifikací obsahů, definicí vhodných pojmů a jejich vztahů může vyjadřovat už sám o sobě podstatné sdělení, možná dokonce celé :-)

Tak se budu těšit :-)


Opravdu netuším, jak ti sdělit, že takto, jak si to maluješ, to nebude nikdy fungovat. Pojmový aparát, jak jsi to vzletně nazval, není přenosný bez toho, aby byl přenášen zkušeností. A to platí jak pro praktický „aparát“, tak i pro mentální. Pro pojmy ze sféry absolutních hodnot to platí až tak, že mnohdy nelze pojem přenést vůbec, protože jeho význam je tak interně propojen se sledem konkrétních zkušeností, že se prostě nikomu jinému nemůže podařit stejný sled zkušeností naplnit. Ono to ale totiž většinou ani není potřeba, protože od jisté hladiny uvědomění dochází k poznání, že jakýkoli „pojmový aparát“ je vlastně produktem mysli, která se snaží takto zkušenosti uchopovat – a že to její neohrabané uchopování prostě „zdržuje“.... ;-)

To je také důvod, proč od jisté zkušenosti všichni přejdou od slov k vyjadřování jinému – mám teď na mysli například haiku, ikebanu, kaligrafii, ale nejen tyto, ale třeba také vytvářenou/improvizovanou hudbu, tanec, anebo jen obyčejný pohyb, který je ale vždy více či méně samovolným vyjádřením vnitřního stavu. Docela přesně to zachytil například Herman Hesse v Siddharthovi, v tom okamžiku, kdy Siddhartha zcela jednoznačně určí, kdo je Buddha-Probuzený právě podle jeho pouhého obyčejného pohybu.

Tak to je přesně to, co si myslím o pojmosloví a exaktních definicích.

Mám k tomu ale ještě jeden poznatek – ale ten už slovně znáš z „minula“ – jen si ho asi neumíš s tím, co píši nyní, spojit.

Existuje něco víc, než pojmový aparát – existuje možnost přenosu [obsahu] mysli. Zkušenosti mám vetšinou ale jen a pouze s částečným přenosem – zatím jsem potkal jen ve zlomku případů kontakt s jinými osobami, které by dokázaly udržet sladění se mnou tak dlouho, až by mohl nastat přenos plný.

Jen ale pozor, nejde o nějakou hypnózu anebo programování mysli – tyto a jim podobné metody fungují jen okrajově, každopádně jejich důsledkem je po „ukončení“ spojení devastace mysli a někdy i celého vědomí příjemce. Tyhle hry nehraji a nikomu je ani nedoporučuji. To, o čem se snažím teď psát je forma samovolně se rozvíjejícího prolnutí myslí, bez jakéhokoliv pokusu o násilné přesvědčování či dokonce podmanění. Je to vlastně spíše vzdávání se sama sebe, svých osobních forem a tak i osvobozování sama sebe (i svého okolí – pokud je to správně, tak to jde „ruku v ruce“ pospolu).

Nejde při tom o nějaké významy nějakých slov, jde jen o přenos pohybu – i toho téměř neznatelně jemného pohybu - mysli. Je to pouze a jenom praktická zkušenost, nepřenositelná slovy, ale je natolik uchvacující, že slova ani vlastně už nepotřebuješ – ba dokonce mnohdy i jediné slovo to zruší...

Velice často tento přenos pozoruji u hudebníků, třeba na nějaké jam-session, kde tak dlouho se přetahují, nahrávají si harmonie a hrají si jeden s druhým i sami se sebou, až najednou, většinou zcela nečekaně to „vybuchne“ a diváci sedí s otevřenou pusou a jen zírají. Jsou „specialisté“, kteří takové věci dělají zcela programově – maně mne napadají jména jako Frederik Bulsara (známější jako Freddie Mercury), John McLaughlin, Peter Gabriel, Ion Andersson, anebo také Keith Emerson, Paco de Lucia, Bobby McFerrin, Ravi Shankar, Vanessa Mae, Philip Glass a mnoho jiných. Na druhou stanu je mnoho hudebníků, kteří zjevně netuší, oč jde a pokud takovou situaci vyvolají, jsou tím tak konsternovaní, že zapomenou hrát... ;-D

Stejně tak to ale jde při jakékoli živé komunikaci – jde vždy ale o to, aby bylo něco, co je nosným dynamickým proudem, který – za určitých podmínek – má tendenci zachycovat paprsky pozornosti a vytvářet z nich jednolitý, mysl strhující proud – a když je mysl stržena zcela, nastane právě To Ono.

V ne-živém kontaktu to témeř nejde, protože málokdo ví, jak to funguje a ještě méně si uvědomuje, jak to fungovat má, aby ten proud byl nosný... Ale jde to. I když většinou je to ze strany toho, kdo takový kontakt vyvolává, podloženo důslednou znalostí příjemců, a to až takovou, že dokáže v tom proudu vycítit i myšlenky – prostě něco jako off-line telepatie. Ale naživo je naživo, že ano... ;-)

Takže – to „mé osobní bazírování“ na tom, aby lidé formulovali svými slovy přesně konkrétní věci není vázáno na slova a jimi vyjadřované myšlenky, ale je to forma, jak pozornost zkoncentrovat do jednolitého proudu tak, aby zažívali tu zkušenost, která je v nich, a pouze tu zkušenost formulovali do svých slov. Některým se to daří a jiným ne – ale rozhodně nejde o nějaké definice, o něco, co má platit mimo ten určitý konkrétní kontakt – ono to může být i jen prosté „bla-bla-bla“ - když je to ale podloženo konkrétní zkušeností a sjednocenou pozorností, to jednoduché „bla-bla-bla“ tu zkušenost – i tu zcela nejhlubší - přenese. Na slovech fakt nezáleží – a na nějakých definicích už vůbec ne... ;-)

To, co tady sem tam píšu, není – jak se mylně domníváš – tříbení nějakých slov a definic – viz tvůj vlastní omyl:

„Předmětem tvého článku a následné diskuse není to, co je potřeba pro bádání nad sebou, ale jedná se spíše o pokus převést výsledky tohoto bádání, byť dílčí, do slov.“

Předmětem mého článku – a vlastně všech „mých článků“ ;-) ve skutečnosti opravdu JE to, co je potřeba pro bádání nad [sama] sebou. Protože to bádání ale většinou někde začíná – a tedy proč ne u nějakého vnitřního rozpoložení, které produkuje v mysli určitá konkrétní slova. Tato slova někomu mohou pomoci zmapovat toto rozpoložení a tak – po opuštění těch „mých slov“ volně vplyne do tohoto – již svého - rozpoložení – a pak stačí jen setrvačnost některé myšlenky ve slovech k tomu, aby toto rozpoložení bylo plně uvědoměno a tak se z něj stala zkušenost. Tak to je pravým obsahem „mých článků“. A jsou takoví, kteří to dokáží. Bohužel, zdá se, že na tebe to nefunguje...

Zatím pac a pusu.

;-)

Finální "stav".... ?

Je zde ale jedna velmi podstatná otázka: Co je hlavní argument mého osobního Já, který vede k toužení po jistém "stavu" a k pokusům o dosahování onoho - všeobecně takto pojmenovávaného - "Konečného stavu vědomí"? (Otázku, zda tento "Konečný stav vědomí" je totožný s tim "Finálním stavem" zatím nechám nezodpovězenu.)

Osobní vědomí (Já) je vytvářeno na podkladě konfrontace kontrastů - například ono známé "to jsem Já a to nejsem Já". Z velké části sami své vlastní Já i takto definujeme. Svým způsobem na formě charakteristik takové osobní identity lze určit i míru vhledu do skutečnosti a také i míru schopnosti přímých reflexí této skutečnosti tak, aby je mysl nemodifikovala pro své vlastní potřeby.

To, jak lidské vědomí vzniká, je sice pro mnohé známý fakt, ale sám o sobě nestačí na rozkódování hybných elementů toto vědomí utvářejících. A rozhodně nestačí na pochopení odpovědi na otázku v záhlaví...

Je to dáno tím, že jeden z hlavních programů toho "samo sebe identifikujícího se lidského vědomí" (tuto úžasnou opisnou frázi jsem si vypůjčil - autor jistě promine ;-) je také postaven na kontrastu - na tzv. rozlišování. Jenže tady se ten kruh zase uzavírá (se všemi negativními důsledky, jak lze v mnohých případech zcela konkrétně pozorovat) a to dává za vznik zcela nesmyslným závěrům, které navíc vytvářejí další podobně nesmyslné kruhové definice, a takto dotvářejí vnější dojem své pravdivosti...

A právě na tomto bodě lze - s velkou mírou "osobního sebeobětování" - celý problém "rozlousknout".

Lidské vědomí vzniká jako produkt vydělení sama sebe z celku. Avšak po celou dobu své oddělené existence si nese s sebou informaci o své ne-celistvosti a tedy i vnitřní obavu ze své ne-věčnosti. Ano, je to převedená obava o svou oddělenou existenci, o svou trvalost, o své individuální bytí. Je to jinými slovy strach z nebytí. Touha po dosažení onoho "Konečného stavu vědomí" (stav, který je obecně personifikovaný s dokonalostí - a tedy i věčností) je v tomto pohledu pouze pokus individualizovaného vědomí zajistit si svůj "právoplatný" nárok na věčnost...

Ano. takto uvedeno, konečně odkrývá jak odpověď na prvotní otázku, tak vlastně i odpověď na některé otázky další. Pro uvědomění si pravdy o skutečnosti a tedy i o všech fikcích, kterými si mysl zabraňuje tuto skutečnost v její "nahotě" vidět, je ale jako prvotní nutná ona obrovská míra "osobního sebeobětování" - ne, nejde o žádnou rituální sebevraždu, ba právě naopak, jde o to, opustit ty různé kruhy, vytvářené myslí, a tak se i vymanit ze všech "levných řešení" a místo nich zaujmout pozici, která umožní situaci jednou pro vždy dotáhnout ke skutečnému řešení.

To osobní sebeobětování je myšleno velmi doslovně. Metod je mnoho, některé jsou vhodné pro toho a jiné zase pro onoho. Ono vlastně ani na metodě také vůbec nezáleží - metoda je ve svém důsledku pouze dočasná pomůcka k překonání nějaké té "obtíže", a po překonání může být (a většinou i je) s klidem odložena...

Ale zpět k sebeobětování osoby - ano, opravdu nejde o to získat nějaké osobní zásluhy skrze sebeobětování, jde o to tu osobu důsledně nahradit ve svém vědomí celkem. A protože všichni do jednoho jsme zvyklí na ty kruhy mysli, které tu naši osobu staví do role činitele a prožívajícího, je to proces navýsost problematický a také i velmi křehký...

O tom ale snad zase jindy - nyní zbývá zodpovědět tu druhou, skrytou otázku: Je onen "Konečný stav vědomí" totožný s tím, co jsem nazval "Finální stav"? Zdálo by se, že ano - avšak pravdou je, že ne.

"Konečný stav vědomí" je chápán jako individuálně prožívaná skutečnost plné osobní dokonalosti a ve věčné existenci. Tuto myšlenkovou definici (v různých slovních vyjádřeních a s různou mírou pochopení významu) dědíme z různých náboženských i jiných rituálů - a ve své mysli ji integrujeme s osobní potřebou po věčnosti bytí. Je až neuvěřitelné, co vše dokáže osoba ve své touze po tomto stavu vykonat; počínaje studiem knih a rozpravami, přes podlehnutí kouzlu magie (všech možných barev), až po totální askezi, kdy si osoba - výměnou za naději své věčné existence - odříká jakékoli prožívání... ;-D

... jenže stále je to aktivita osoby a má vést k prožívání skrze tuto individuální osobu. A proto je takový stav vlastně ne-skutečný - vzhledem k té skutečnosti, ke které by - podle všech ukazatelů - měl směřovat...

;-)

Finální "stav"... ?

Ono by bylo přesnější napsat mnohem diferencovanější "finální stav individualizovaného lidského vědomí", ale i tak by to bylo dost nepřesné.

Proč nepřesné?

Třeba se mi to povede vypsat pár slovy - i když slova a slova - nejsme zvyklí pracovat s takovými popisy, takže za nimi většinou ani nemáme jasnou zkušenost - a tak nám slova a slova nemohou pomoci tu zkušenost ani získat, ani třeba jen zprostředkovat.

Bohužel si ale nejsem jist, zda lze dnes v našem okolí najít někoho, kdo by tomu do hloubky rozuměl. Na druhou stranu více a více lidí dochází k pochopení, že něco takového musí existovat a někteří dokonce tento stav žijí, i když tomu vlastnímu žití ne zcela rozumí.

Hybným programem lidského vědomí je program vytváření individualizovaných forem, jak vnějších, tak i vnitřních. Pokud je tento program nezachycen a nerozlišen, modifikuje úplně vše, co se v takovém vědomí odehrává a vytváří - za všemi projevy a za všemi myšlenkami lze pak - více či méne zřetelně - vysledovat stopu onoho programu "Já něco konám a proto i Já jsem [zde]" s podbarvením ve významu sebeprezentace jako výjimečné individuality a stejně tak i velmi vyhraněné entity.

Tento program vede ke kumulaci individualizované osobní (osobou obarvené)
energie a tato ještě více a více aktivuje aplikování tohoto programu v praktickém životě.. Je to jako takový "začarovaný" kruh, kdy dostřednost myšlenky "Já" vede na totální ztrátu spojení se skutečností a tak vede na vytváření zcela virtuálních "osobních realit". Pro takto "individualizované" osobní vědomí člověka je již "skutečnost" a "virtualita" zcela nerozlišitelná (skutečnost je takovou virtuální realitou již zcela a často i neprostuně zahalena) - takže od jisté chvíle - charakterizované okamžikem "prozření": "Já [si] vlastně mohu vytvářet tu realitu tak úžasně lehce..." - již není jednoduché uvědomit si opravdovou skutečnost takovou jaká je. A ono většinou ani takto individualizované vědomí již o opravdovou skutečnost ani nestojí.

Ano, podobnost se stavy vyvolanými drogou není náhodná a dá se odvodit, že ona dostřednost myšlenky"Já" jako droga funguje i ve vnějším projevu. Stejně tak se dá odvodit, že i vlastní důsledky podlehnutí této droze "individualizace pomocí Já" nejsou nepodobné důsledkům užívání stimulantní drogy.

Svým způsobem jsme vlastně všichni - již z principu přenosu zvykových vzorců - na tuto drogu "Já jsem" učeni jak blízkými, tak i nám blízkou komunitou, nakonec i vlastní společností, ve které žijeme - protože ze společnosti vychází (vlivem lehké dostupnosti zpětného potvrzení "Já [ty, on, ...] NĚCO dokázal") tato informace jako důležitá, a hlavně "opravdově skutečná", t.j. zpětná vazba "skutečné opravdovosti" naší vlastní individuální existence - "Já"...

A aby to získávání "potvrzení" bylo ještě jednodušší a jednodušší, vytváříme si různé oficiální i neoficiální hierarchie (žebříčky), soutěže a jejich vítěze, intenzivně vše publikujeme a propagujeme do vědomí ostatních lidí tak, aby i oni UZNALI (případně i MUSELI uznat) to, že to "naše" NĚCO má hodnotu - "SKUTEČNOU" hodnotu... ;-)

Jenže - ono to je úplně jinak... ;-)

;-D

"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..." aneb o Vnitřním a Vnějším.

Vnitřní a vnější od Miroslava:

"Dokud hledáme svůj opačný pól venku,..."

Když ho - ten pól - hledáme venku, pak je to výraz nějaké potřeby, nikoliv toho mít ho/ji rád.
S tímto hledáním a s tím spojeným úsilím, se běžně setkáváme, dokud člověk není dospělý, zralý.
Nejprve muž hledá ženu, pak ji najde a po čase - když už ji našel, když už ji má a je "zralý" tj. nezakomplexovaný, nepotřebuje si nic prostřednictvím ženy či žen dokazovat, může ji začít mít rád, a když ji má rád, začne se přirozeně zajímat o její duši o její bytost, o ten jev oddělenosti dvou bytostí, když stále více cítí s druhou bytostí rostoucí vnitřní jednotu. Přirozeně tíhne k splynutí a to splynutí je možné jen objevením - zkušeností společného zdroje. Poznání skutečné druhé fyzicky oddělené a zároveň vnitřně neoddělené bytosti mu umožní právě jeho vnitřní anima. Zkušenost jednoty vnějšího a vnitřního.
Spojením vnitřní animy a anima ustává nenaplněnost jen na úrovni vnitřního světa. Spojení - sjednocení dvou fyzicky oddělených bytostí je uskutečněním jednoty i na úrovni vnějšího "hmotného" světa.
Uskutečnění jednoty vnitřního a vnějšího.

Není to věc nějakého úsilí či záměru.
Nesnažíme se něco poznat, ale přirozeně nás zajímá, co máme rádi, stejně jako řeka teče s hor do údolí až do oceánu a není k tomu třeba žádná snaha.

Konec osobní "snahy" vůbec neznamená konec poznávání.

Považovat "vnější" za iluzi a "vnitřní" za skutečnost je naprosto chybné a vyplývá to z chybného pochopení hlubších duchovních nauk, když jsme k nim ještě nedorostli. Máme pak tendenci považovat naše pocity, "cítění", vidění za skutečné a nadřazovat je vnějším jevům. To je ještě zmatenější pohled, než považovat vnější objekty a jevy za nezávisle skutečné. Vnější objekty jsou neutrální, prázdné, ale to co v nás vyvolávají, jejich "významy", osobní interpretace tvoří náš "vnitřní svět" a ten je základem iluze - ega. Když zavřu oči, nepřestane bytost, která přede mnou stála, existovat. Maximálně přestane pro mne představa o ní a moje problémy s ní spojené existovat.
Vše je iluze - vnitřní svět i vnější svět a zároveň obojí skutečně existuje. Protože ta iluze skutečně existuje, je zažívána.

To je jeho vlastní představa, že tak, jak to má on, tak je to u všech. Asi se ještě nesetkal s někým, kdo by byl dostatečně "pevný v kramflecích", aby nejen ustál jeho argumentační nátlak, ale aby i přes tento nátlak mu byl schopen říci, že tak to má jen on a několik jemu podobných... ;-)

Vnější a vnitřní je totiž jinak řečeno stále totéž, jenže v tomto případě trošku na "židovský způsob". Jsou to ty samé hranice, které vydělená individualita potřebuje k tomu, aby sama sebe nějak vydělila z toho "podivně nekonkrétního" celku (jak to ona sama ve své oddělenosti vnímá), který ji navíc i neumožňuje zřetelně vynikat ale naopak ji vlastně (podle jejího vidění skutečnosti) zcela frontálně blokuje v jejím ryze osobním projevu.

Touha po osobním, odlišitelném, a hlavně zcela výjimečném projevu, je jakoby síla individualitu motivující k takovému diferenčnímu vyhraňování sama sebe - toto jsem já a toto nejsem já. Teprve v okamžiku ztráty vnitřního spojení s celkem se najednou individualita cítí jakoby "ztracena", ba dokonce přímo ohrožována tím okolím, které si vlastně sama nadefinovala pro vyznačení svých osobních hranic...

Dále to už popisuje i on sám docela obstojně, jenže ta neúplnost pohledu - či spíše zastřený pokus o objektivizaci [své] individuality - ho zase vede i k zcela mylným závěrům. Jednota totiž NEVZNIKÁ, a není ji potřeba UČINIT (nějakou individuální aktivitou). Ta pravá Jednota je zde stále, a vůbec její bytí nezáleží na tom, co si kdejaká-nějaká-imaginární individualita představuje, takže ono "uskutečnění" je pouhou (ve své podstatě zcela iluzorní) představou individuální mysli, ve které je skrytě zakódována její touha po přivlastnění si celku, po možnosti tento celek ovlivňovat a pozorovat ho z nezávislé (a hlavně také neovlivňované a neovlivnitelné) pozice.

Naštěstí je každá individualita po určité době své osamostatnělé existence doslova "utlačována" vnitřní touhou po celku a tato její vlastní touha ji opracovává, mění a proměňuje tak, že ponejprv připustí, že tento celek je dosažitelný jen a pouze za cenu zrušení její vlastní vydělenosti, později ji tato touha po celku dovede i k plnému přijetí této skutečnosti - a to je už jen pak jakoby lusknutí prstů od toho bodu, kdy sama a dobrovolně odevzdá svou vydělenost, touhu po výjimečnosti a po tom individuálním projevu zpět do toho "odporně průměrného celku" - a tak konečně a zcela naplní svou žíznivou touhu po celku - právě tím, že ji zcela a dobrovolně odevzdá i se svou představou oddělené a nezávislé existence.

K tomu ale on má ještě kousek "cesty" - protože jeho strach z nebytí (který je uschován za jeho potřebou objektivizace skutečnosti vnímané individualitou) ho usvědčuje z toho, že toto dobrovolné odevzdání ještě nenastalo ani jako "přijatelná" myšlenka - naopak, je stále jím "vedena" jako "nepřijatelná" a tedy i to nepřijetí si vynucuje jeho osobní aktivitu, jak ve sféře "vnitřního" vnímání, tak i ve sféře "vnějšího" projevu - proto má potřebu nastolovat otázky , vymáhat odpovědi a následně silnou argumentací tomu "okolí" vnucovat své odpovědi - protože se vlastně sám bojí připustit, že vše, po čem touží a čeho se bytostně "drží" ho ta touha po celku přinutí pustit a dokonce i opustit... ;-)

Kdyby byl s to připustit, že ta síla vnějšího světa je vlastně jen reakce na jeho investovanou sílu k tomu "udržení" představy o skutečnosti své iluzorní individuální formy, ten - pro něj - "vnější" tlak by rázem ustal. Jenže i když se tyto zázraky prozření stávají, většinou to bývá jinak - individualita se dostává do energetického kruhu své vlastní "osobní" obrany své "zeskutečňovávané" individuální existence a "nátlakové" síly, kterou vyvolává vnitřní strach z "prázdna" (osobní neexistence, kdesi hluboce v podzemí podvědomí ukrývanému strachu o vlastní individuální bytí), vznikající jako reakce na intenzivnější a intenzivnější pokusy "vymezit" si kousek skutečnosti jako její individuální "prostor". Čím více energie věnuje tomuto vymezování, tím je její touha po celku větší a tím i úměrně pociťujě větší tlak "vnějšku". Dosáhne-li tento vnímaný tlak hranice schopností silového vymezování, je příčina "zapomenuta" (což je patrné právě z jeho textu) a ten tlak je vnímán jako "nezávislý", "cizí" a energie věnovaná onomu vymezování sebe sama (energie akce) je najednou "otočeně" vnímána jako nutná sebeobrana (energie reakce). A to zároveň je také počátek "cesty zpět", uvolňování všech těch "zapřených energetických vazeb" a pomalé zklidňování a smiřování se s pravou skutečností a také sama se sebou...

V takových "vypjatých případech" jsou dokonce i využívány metody na "prodloužení" si toho utrpení - snaha o získání a udržení si více energie konkrétní individualitou (různé ty magické a energetizující aktivity jsou dobrým příkladem), kdy nepochopení principu a neznalost pravé skutečnosti počátku "utrpení" (touhy po individuálním projevu a jeho zpětné reflexi) vede individualitu k posilování svého energetického potenciálu a tím i k použití této "dodatečné" energie k většímu vymezení se, a tedy i vzniku většího odporu onoho "vnějšku"...

Když je to vymezení již extrémě energetizované, stačí chvilková "nepozornost" sebeobrany mysli - a tlak tím "uvolněním" vytvoří obrovský ráz, který známe pod pojmy "samadhi", "satori" a dalšími, popisujícími ono náhlé podlehnutí obrany "vymezeného" prostoru a tedy i jeho krátkodobé NEEXISTENCE - zcela jednoznačně (a přesně) popisované jako náhlé a chvilkové "prozření", "prožití" jednoty, celku, absolutna atd...

Bohužel, případů, kdy v takovém náhlém kolapsu silou vymezovaných hranic individuality by byly i překonány TENDENCE "si" vymezovat "osobní" prostor, je velice poskrovnu. V současnosti jsou to většinou případy, které řadíme do skupiny "post-komatických" existencí, kdy "neúplná smrt" a vzpomínka na prožitek stavu koma mysl promění a dovede k odevzdání. U většiny případů, které kolaps prožily v důsledku "nepozornosti sebeobrany" vzniká - z nedostatku pravdivých informací a z neznalosti skutečného počátku (a tedy i podstaty) utrpení - ještě navíc i představa, že tento prožitek je vlastně přímým DŮSLEDKEM předchozí snahy (uvědomění si selhání "obrany" je zcela smeteno intenzitou vlastního prožitku) a tak je individualita ještě více tlačena svými tendencemi (a interpreatcemi té "zásadni" osobní zkušenosti) do vyšší a vyšší akumulace energie - a tedy i rozšíření svého utpení (které je exponenciálně úměrné "vymezovanému" prostoru).

Vždyť ono je to skutečně tak jednoduché - jenže umanutá mysl to nechce ani vidět ani slyšet - a tak se sama nutí intenzivně bránit pochopení těch primárních souvislostí... ale jen "do času". Naštěstí je to tak zařízeno... ;-)