Dopisy a odpovědi (4)

Milý Ctiteli,

chápu již, že jste teoretik. Teoretik špatný, ale praktik ještě horší. My dva si nemůžeme z principu rozumět, protože při psaní svých odpovědí vycházím ze své více než 14-leté duchovní meditační praxe, která však pro Vás není ničím jiným než „schováváním se za úsilí." Současně si silně protiřečíte, protože na jedné straně tuto praxi odmítáte a současně píšete, že „nevím nic v praxi použitelného." Jak to můžete vědět, když nepraktikujete?

Spíše je to tak, že teoretik Vašeho ražení se s duchovním praktikem těžko na něčem shodne, z důvodů toho, že zůstal pouhým teoretikem.

Takže oslabení prožitku Sama sebe vlivem nemoci apod. je podle Vás „pouze účelově orientovaný nesmysl." Tak to chudák Mistr Ježíš Nazaretský, když během utrpení na kříži zvolal: „Ach, Bože, proč si mě opustil?" Dle Vaší logiky to žádný mistr nebyl, jenom jakýsi ubožák, co ho ukřižovali a nebyl schopen Boha, Vědomí Brahman v daném okamžiku naplno žít. Opravdu přísné odsouzení Mistra, jenž hýbe dějinami již více než dvě tisíciletí.

Takže, prosím, dosáhněte nejdřív prakticky, svou praxí a úsilím stavu sahadža samádhi (což asi hned tak nebude, poněvadž úsilí je pro Vás „schovávání") a poté mi napište, zdali jeho prožitek je tak absolutně nezávislý na fyzickém stavu těla. Dříve to nemá cenu, protože to bude zůstávat jen na úrovni Vaší teorie.

Ctitel: „uvědomění" a „uvědomování" není jedno a totéž. Pokud tyto pojmy dokážete zaměňovat, dá se vážně pochybovat o tom, zda náhodou nejsou pro vás pouze teorií bez praktického významu.

Tak toto se dá vskutku nazvat jako teoretické bazírování na nepodstatných věcech! Budiž. Takže „uvědomění" je okamžitý jednorázový akt, kdežto „uvědomování" je děj průběhový, dějící se průběžně a po nějakou dobu. Prošel jsem???

Tak nebo onak, v duchovní praxi nejde primárně vůbec o to, zdali je to uvědomění nebo uvědomování, ale co si uvědomujeme a kam a na co vedeme pozornost vědomí. Jde-li na věci a svět, uvědomujeme si věci a svět (samsáro), jde-li na vědomí samo, poznáváme se v tomto vědomí jako v naší podstatě. A to je to, o co opravdu jde! Pokud náhodou se mnou nesouhlasíte, otevřete si např. (abychom zůstali u autora, kterého snad dokážete strávit) knihu Eduarda Tomáše Jóga pozornosti. Tam se jedná o postupné naučení se jak směřovat pozornost na sama sebe. Úsilím a meditační praxí!!!

Ale samozřejmě, když se to v praxi učíme, nejdříve je to pouze krátké uvědomění (prožití), skrze samádhi, co je naše podstata a s postupující praxí se z toho stává uvědomování (prožívání) trvalé. Že ano?

A pak už je možné napsat, že trvalé uvědomování naší nekonečné podstaty se stává jednolitým nepřetržitým uvědoměním. A jsme v teoretickém bazírování tam, kde jsme začali.

Ctitel: základem Vaší myšlenky je představa, že „se chcete uvědomovat", mimo zcela jednoznačně chybné ztotožnění se s

představou, že „nyní ono uvědomění zde není" (což je v přímém rozporu s základními postuláty Ramany Maharišiho), je zde ještě zástupný problém onoho slovíčka „se". Jádro problému se vyloupne v okamžiku, kdy zkusíte zjistit (nejlépe introspekcí), co ono „se" vlastně zastupuje.

To je právě ono. Rád se oháníte teoretickým postuláty. „Ono uvědomění", přesněji řečeno Vědomí samo a možnost si jej uvědomit a sjednotit se s ním, zde samozřejmě je stále a trvale, ale co je to pro Vás platné, když mu – dle Vašich vlastních slov - meditační praxí a úsilím nevěnujete pozornost.

Ctitel: dalším velikým problémem je omezení sama sebe na „my, jednotlivci, jsme na Vědomí závislí", což je ve své podstatě také v rozporu s postuláty Ramany Maharišiho, a co více, je to celkově nevhodné východisko k jakékoli formě džnany. Proč tomu tak je, si jistě již zdůvodníte, v tomto kontextu, sám.

Vy se považujete být na Vědomí nezávislý? Viz Vaše „‚my, jednotlivci, jsme na Vědomí závislí ', což je ve své podstatě také v rozporu s postuláty Ramany Maharišiho." No, Maháriši by se velmi divil, co mu druzí vkládají do úst!

Úplně jste se prozradil, protože to je základní teze marxismu-leninismu: „Hmota je prvotní a vědomí od ní odvozené a druhotné." Další důvod, proč my dva se určitě neshodneme. Duchovní praxe stojí na faktu, že Vědomí, Duch je prvotní, noumenon, a vše ostatní pochází z Ducha, je na něm závislé a od něj odvozené, protože Duch, Bůh je Stvořitel.

Ctitel: Naopak, toto je velmi vhodné východisko pro cestu Bhakti, která ale „osobě" (v této chvíli myšleno ve formě rozvinutého ega) není zcela po chuti, neboť od ní vyžaduje jak poslušnost, pokoru a sebeodevzdání, tak jí nenabízí žádnou formu výjimečnosti a individuality (proto "osoba" směřuje ke „skrytí se v úsilí" ve formě džnany, která její ambice po výjimečnosti a individualizaci nekoriguje, protože předpokládá, že jsou již plně zpracovány a tedy i plně pod kontrolou)

Opět teoretické škatulkování. V praxi platí, že rozumný džňánin zahrnuje do své praxe i prvky bhakti. Čili při svém pátrání po své Podstatě átmavičárou pátrá s láskou a žhavou touhou. Takovou touhou, že potřeba ztotožnit se s touto Podstatou a odevzdat se jí se u něj stává tím nejdůležitějším v životě. A naopak rozumný bhakta nezůstává u uctívání jakéhokoliv obrazu Božího a chápe, že Bůh není obraz či modla či člověk, ale Nekonečný Duch, se kterým se může a má ztotožnit.

Ctitel: vaše vyjádření „protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali" jen doplňuje výše uvedené základní problémy do stavu, že vlastně existence Brahman je pro Vás nezajímavá – protože vycházíte z premisy, že jediný smysluplný život, který pro Vás nyní existuje, je existence ve formě jednotlivce (osoby) - „Ale my jednotlivci jsme na Vědomí závislí, protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali." (pro vysvětlení – stavíte život a vnímání na roveň jednotlivci, Vědomí je zde jen pro to, aby si jednotlivec svůj život uvědomoval.

O tom, že život a vnímání jsou na jednotlivci zcela nezávislé, ba dokonce, to, že jednotlivec má pouze iluzi „svého vlastního" života a vnímání – jak postuloval i Ramana Mahariši v mnoha promluvách, ani neuvažujete).

Proč tak děsně lžete? Viz „vlastně existence Brahman je pro Vás nezajímavá." Větou „protože bychom bez něj (nekonečného Vědomí) nežili a nic nevnímali" sděluji, že Vědomí a tím i jeho transcendentní stav Brahman je pro mě naprosto zásadní a nejdůležitější. Jasně jsem se vyjádřil, že to je to o co v duchovní praxi primárně jde.

Vám fakt nejde o Pravdu, ale pouze o očernění druhého, což jste mj. jasně předvedl v článku na KV, na který jsem prvotně reagoval. A stále mi to víc a víc potvrzujete.

Opět lžete nebo neumíte číst! To, „že život a vnímání (jakožto principy, poznámka MČ) jsou na jednotlivci zcela nezávislé" jsem se také vyjádřil, minulý email jsem psal: „Vědomí je na osobě nezávislé a osobu přesahuje, je nekonečné." Radši méně postulujte a lépe čtěte!

Pokud popíráte to, co jsem napsal posledně, tj. „Ale my jednotlivci jsme na Vědomí závislí, protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali.", tak se jenom opakuji, ale jste ryzí materialista.

V posledním odstavci kritizujete něco, co naprosto neznáte! Jiří Vacek učí dvě základní podmínky vysvobození. První je Poznání sebe sama ve Vědomí Brahman. Učí, že každý může duchovní praxí odstranit ego, čili omezení prožívání jedince na tělo a mysl, a žít jako bytost vědomá si své nekonečné Podstaty, která je na těle nezávislá. Druhá podmínka vysvobození je odstranění vásan a samskár. Toto jsou dvě základní příčiny utrpení – ego a vasány směřující do samsára. A teď pozor, terminologicky jsme se neshodli, vysvobození nedosahuje tělo, ale individualita, duchovní netělesná bytost ztotožněná s Nekonečným Bohem Brahman. Ztotožněním s Brahman se individuální bytost neztrácí a nezaniká, zaniká pouze její mylné omezení na tělo a mysl.

Tj. Jiří Vacek učí přesný opak toho, co o něm tvrdíte (či spíše úmyslně lžete). Učí přesně to, co (kupodivu jakžtakž správně) zmiňujete v druhé části odstavce.

Z důvodů uvedených výše je mi již jasné, že s Vámi si psát je marnost nad marnost.

S pozdravem

Martin Čapek

Vážený Martine Čapku

Nechci se Vás velmi dotknout, ale vaše odpověď je velmi úsměvná, až veselá. Tu nejveselejší část si ale nechám až na konec... Nyní se - dost možná i grafomansky – zkusím zastavit u jednoho tématu, které mi přijde velice podstatné.

Naše (klidně i „sebe si vědomé“ :-) bytí má dvě roviny. Rovinu projevu a rovinu existence. Rovina projevu je charakterizována myslí, jejími formami a jejími reflexemi (od určitého stupně poznávání je to lépe vyjádřeno slovem „sebe-reflexemi“). Rovina existence je charakterizována srdcem. Nalezení stavu ekvilibria, oboustranné vyvážené synergie obou rovin, je základem pro jakoukoli duchovní práci. Přijde mi to až tak samozřejmé, že mne neustále nepřestávají překvapovat zjevné důkazy nepochopení této prosté skutečnosti u mnoha lidí, kteří sami sebe za duchovní prohlašují.

Rovina srdce je charakterizovatelná (sice velmi těžce charakterizovatelná - jakékoli používání pojmového aparátu této rovině značně ubližuje, takže následující chápejte pouze jako neumělý popis pro ozřejmění podstaty) opravdovostí a vnitřní světelností.

Rovina mysli je charakterizována právě používáním analytického a popisného pojmového aparátu. Její hlavní deviza při hledání ekvilibria je její přímost a jednoznačnost. Pokud tedy vyjadřujeme věci nesrozumitelně, pleteme významy pojmů, ztrácíme tím hodně z její mohutnosti.

Všichni mistři stavů vědomí bdělé pozornosti (aka „vyšších stavů vědomí“), velmi dbali na přesné pojmenovávání popisů, na velice jemné rozlišování jednotlivých aspektů a na co nejmenší vliv interpretace těchto popisů svými posluchači. Proto vnímám důraz na explicitně jednoznačné vyjadřování jako základ pro správnou pozici synergie mysli a srdce.

V případě podvědomého zaměňování pojmů nerozlišující myslí (pro příklad třeba: „Ctitel Maharišiho“ a „Ctitel pravého učení Ramany Maharišiho“) lze vysledovat i jakési podvědomě aplikované bloky vytvářející zlomy v přímosti myšlenek. Tyto bloky jsem po několika zkušenostech s jejich „funkcí“ pro sebe nazval filtry, tedy ty, které filtrují vjemy a podněty tak, aby je neosvětlily a tak i vlastně „ukryly“ jisté klíčové skutečnosti v individuální mysli, které osoba s touto individuální myslí ztotožňovaná vnímá jako pro sebe nepříjemné či přímo nebezpečné. Prvotní vnější projev doteku skutečnosti s tímto filtrem je vnímán jako nervozita, podrážděnost, pokud dotek trvá déle, pak nastupuje stav nepříjemna až stav odporu, a pokud stále dotek trvá, nasadí „se“ (zkuste si na ten pravý význam „se“ přece jen přijít sám...) do boje nejsilnější kalibr, kterým disponuje – a to jsou emoce, agresivita a hysterie.

Filtry jsem ale ve zkoumání musel rozlišit na dva druhy – ochranné a obranné. Ochranné jsou pro mne ty, které vytvářejí ochranu individuality ve smyslu její existence (například filtry jasnozřivosti, filtry přímého vnímání jednoty, filtry integrity a konzistence individuality), filtry obranné jsou do individuální mysli zavedeny individuální existencí a my některým říkáme zvyky, návyky, jiné jsou zodpovědné za odžívání chyb a pomýlení (ve smyslu „nevidění“ rozvíjení příčin následných krizových situací) – ne zcela správně je nazýváme „karmou“, další filtry působí ve styku s okolím atd. Vesměs jsou nutnou součástí existence individuality, avšak měly by být poznány v celé své šíři, protože vlastně jen ony jsou zodpovědné za omezení čisté individuality a tedy také i za naše bloudění v čase a prostoru.

Pokud existuje stav vyváženosti obou rovin, rovina srdce svou opravdovostí dokáže zatlumit působení obrany filtrů a tak i svou vnitřní světelností „osvítit“ mysl a tak všechny tyto filtry zviditelnit. Rovina mysli může celému procesu výrazně napomoci přesným a jednoznačným popisem reflexí (a proto všichni Mistři dbají na jednoznačnost a přesnost svých vyjádření – vedou mysli svých posluchačů právě k té přesnosti a jednoznačnosti). Tyto reflexe takto přímo vedou k odbourávání záměny emocí a citů, záměny iluzí za skutečnost, odstraňují také „slepá“ místa při „mapování“ pastiček a pastí mysli samé.

Pokud je rovina mysli zcela pročištěna, individualita již nemá žádná omezení a je schopna vnímat svou vlastní existenci jako iluzorní zcela přímo (filtry přímého vnímání jednoty jsou již plně transparentní, anebo už nejsou vůbec aktivní) a je také na ní samé, zda svou iluzorní existenci použije jako prostředek pro ty individuality, které se ještě s omezeními ztotožňují, anebo pouze „vyvane“.

Na Vašem posledním dopise je zřetelně vidět, jak snadnou úlohou pro Vaši mysl je vás vést do „míst“, kde si sám myslíte a sám i dokazujete, jak jste vlastně „dokonalý“ (například „14 let meditační praxe“ – jakoby na aktuálním čase nějak záleželo - vzhledem k tomu, že každá individualita má svoji, a většinou i značně dlouhou „historii“, většinou ji vnímáme jako „minulé existence“); jak vás vede k přesvědčení, že přesně víte, jak to je (například „uvědomění“ je stav, „uvědomování“ je proces, takto je to „jasné“, že ano...), a tak dále, ve smyslu rozvíjení vaší soukromé individuality.

Ale skutečně nejvíce mne rozveselila Vaše zkratovitá úvaha na téma dialektického materialismu, kterou jste si odvodil z toho, že nesouhlasím s vaším vyjádřením „my, jednotlivci, jsme na Vědomí závislí" i když jsem svůj nesouhlas uvedl slovy „dalším velikým problémem je omezení sama sebe na“. Mou primární myšlenkou bylo přivést Vás k úvaze, proč se omezujete na „my, jednotlivci“, když přece cíl duchovní cesty je jasně deklarován jako zbavení se omezení individualitou. To, jak jste na tuto úvahu vůbec mohl zareagovat ve smyslu: Úplně jste se prozradil, protože to je základní teze marxismu-leninismu: „Hmota je prvotní a vědomí od ní odvozené a druhotné." ve mně vzbuzuje nemírné veselí. Děkuji Vám za to...

A tak Vám tímto navrhuji, abychom se tomu všemu jen z plna hrdla zasmáli a nechali to už být. Vždyť se nedomluvíme, jak jste již napsal vy sám. Avšak, pokud budete mít nějaké inspirativní myšlenky, moje dveře jsou dokořán...

V úctě Váš
Nikde.Nikdo

Dopisy a odpovědi (3)

Vážený Ctiteli,

víte, myslím, že na problém, který zde v jádru řešíme, jste si odpověděl sám již v první odpovědi, kde se popisuje (pravděpodobně) Fráňa.

"...on byl jednoduchý."

Ta Pravda je tak jednoduchá a přitom ji svými myšlenkovými konstrukcemi komplikujete, že Vám nejspíš uniká. Děláte zásadní rozdíl mezi „vědomí Já jsem“ a „uvědomění Já jsem“ a přitom k tomu „uvědomění Já jsem“ (čili procesu) bez „vědomí Já jsem“ (čili naší podstaty a posledního Pozorovatele všeho) by nikdy nemohlo dojít. Spojte to, uvědomte si Já jsem pomocí vědomí Já jsem a máte to. Budete-li hledat jinde, stěží to najdete.

K žádné Vackově chybě nedošlo, nastala pouze ve Vaší mysli, kdy je uměle vytvořen zásadní rozdíl mezi uvědomováním a vědomím, přičemž jsou to však nerozlučná dvojčata. Čím se chcete uvědomovat, když ne vědomím? To bych fakt rád věděl!

S tím souvisí chybně vyvozená premisa, "že zde existuje pouze možnost vnímat skrze „osobu“. Ta je pouze Vaše! Vědomí je na osobě nezávislé a osobu přesahuje, je nekonečné. Ale my jednotlivci jsme na Vědomí závislí, protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali. Vnímáme skrze toto nekonečné Vědomí. My, osoby, jednotlivci se však můžeme v tomto Vědomí uvědomit a poznat, že je to naše podstata. Jasné a jednoduché jak facka!

S uvedenými citáty vesměs souhlasím a tyto citáty nejsou v nejmenším rozporu k výše uvedenému. A nejsou v nejmenším rozporu s tím, co píše Jiří Vacek. Jiří Vacek má svůj styl, jak psát o Pravdě a cestě k Ní. Je to styl otevřený, upřímný a vysoce popisný. Pokud jej vnímáte jako styl vycházející primárně z "osoby", je za tím Vaše neschopnost vnímat to, co je mezi řádky.

Co se týče popisu Fráni. Jak jsem již napsal, neodmítám Fráňu jako dobrého a mně sympatického duchovního učitele, ale ten popis je literárně zveličený a přikrášlený. On byl nejspíš úplně obyčejný a právě v té obyčejnosti a prostotě je největší síla. Ten popis jej zidealizoval a odtáhl skutečnost někam do jakéhosi ideálního obrazu. Budí to evokaci: "Byl tak dokonalý, to já nikdy nemohu dosáhnout." A přitom to co on může dosáhnout každý, kdo o to opravdu z plna srdce stojí a usiluje o to.

Ale asi je fakt, že nějakému bhaktovi a jeho citečkům se to bude líbit a může mu to trochu pomoci :-)

S pozdravem

Martin Čapek

Vážený Martine Čapku,

jsem velmi potěšen, že chápete, že vědomí je na osobě nezávislé, takže si musíte zákonitě uvědomit, že Vaše zdůvodnění, že „má "výpadky" v prožívání Brahman. Zkuste už jen uvážit tu poctivost a upřímnost, kdy sděluje, že i člověk s vysokým duchovním dosažením může vlivem nepříznivých podmínek (viz jeho nemoc a oslabení) dočasně o (jak to co nejpřesněji napsat) úplnost svého prožitku Jednoty přijít.“ je tedy pouze účelově orientovaný nesmysl, a tedy jakákoli další polemika je již zbytečná, protože v mé poznámce bylo pouze uvedeno, že to, co je dotyčným vyučováno, nevede – jak je na jeho vlastním případě zřejmé – k plnému uvědomění nezávislosti vědomí na osobě, ba naopak, jím samým je prezentován fakt, že tato závislost stále přetrvává – byť vy jste použil pro tento stav pojmenování „vysoké duchovní dosažení“.

Je dost pravděpodobné, že o stavu, který by se jako „vysoké duchovní dosažení“ mohl nazvat, nevíte nic v praxi použitelného - to, že je vědomí nezávislé na osobě je napsáno v každé druhé knize věnované duchovnu, jak to realizovat prakticky se ale ve většině z nich přímo nedočtete. Teoretickými „znalostmi“ dokáže hýřit opravdu kde kdo. Proto jsem si dovolil opublikovat ono kritérum rozlišení „V dobách relativního pokoje a míru lze totiž na své okolí hrát téměř jakoukoli habaďuru - jak je to ve skutečnosti se velmi lehce pozná v krizové situaci a pod tlakem okolností...“, které – právě v rozebíraném případě - velice jasně na otázku praktických dovedností v takové situaci dává zcela jasnou odpověď. Nic víc a nic míň nebylo obsahem mé prvotní úvahy.

Vaše odpověď ale ukazuje ještě mnohé další nesrovnalosti, které vedou dokonce až tak daleko, že jsou v rozporu s tím, co vyučoval Ramana Mahariši. Pokud si sám nejste vědom těchto nesrovnalostí (a dokonce jste na tyto nesrovnalosti Vaším učitelem doposud nebyl upozorněn), snad vám pomůže následující souhrn:

• „uvědomění“ a „uvědomování“ není jedno a totéž. Pokud tyto pojmy dokážete zaměňovat, dá se vážně pochybovat o tom, zda náhodou nejsou pro vás pouze teorií bez praktického významu
• základem Vaší myšlenky je představa, že „se chcete uvědomovat“, mimo zcela jednoznačně chybné ztotožnění se s představou, že „nyní ono uvědomění zde není“ (což je v přímém rozporu s základními postuláty Ramany Maharišiho), je zde ještě zástupný problém onoho slovíčka „se“. Jádro problému se vyloupne v okamžiku, kdy zkusíte zjistit (nejlépe introspekcí), co ono „se“ vlastně zastupuje
• dalším velikým problémem je omezení sama sebe na „my, jednotlivci, jsme na Vědomí závislí“, což je ve své podstatě také v rozporu s postuláty Ramany Maharišiho, a co více, je to celkově nevhodné východisko k jakékoli formě džnany. Proč tomu tak je, si jistě již zdůvodníte, v tomto kontextu, sám. Naopak, toto je velmi vhodné východisko pro cestu Bhakti, která ale „osobě“ (v této chvíli myšleno ve formě rozvinutého ega) není zcela po chuti, neboť od ní vyžaduje jak poslušnost, pokoru a sebeodevzdání, tak jí nenabízí žádnou formu výjimečnosti a individuality (proto "osoba" směřuje ke „skrytí se v úsilí“ ve formě džnany, která její ambice po výjimečnosti a individualizaci nekoriguje, protože předpokládá, že jsou již plně zpracovány a tedy i plně pod kontrolou)
• vaše vyjádření „protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali“ jen doplňuje výše uvedené základní problémy do stavu, že vlastně existence Brahman je pro Vás nezajímavá – protože vycházíte z premisy, že jediný smysluplný život, který pro Vás nyní existuje, je existence ve formě jednotlivce (osoby) - „Ale my jednotlivci jsme na Vědomí závislí, protože bychom bez něj nežili a nic nevnímali.“ (pro vysvětlení – stavíte život a vnímání na roveň jednotlivci, Vědomí je zde jen pro to, aby si jednotlivec svůj život uvědomoval. O tom, že život a vnímání jsou na jednotlivci zcela nezávislé, ba dokonce, to, že jednotlivec má pouze iluzi „svého vlastního“ života a vnímání – jak postuloval i Ramana Mahariši v mnoha promluvách, ani neuvažujete)

Pointa Vašeho textu „"Byl tak dokonalý, to já nikdy nemohu dosáhnout." A přitom to, co on, může dosáhnout každý, kdo o to opravdu z plna srdce stojí a usiluje o to.“ je jen důsledkem výše uvedeného (a panem Vackem i propagovaného, bohužel) pomýlení, že jednotlivec, osoba, může dosáhnout stavu vysvobození (aka „Boha“). Poněkud při tom ale zapomínáte, že stav vysvobození je chápán v souvislosti s vysvobozením od příčin utrpení, a ať se stále jen nevracím jen k Ramanovi Maharišimu, který tento fakt zdůrazňoval téměř stále - a asi stále zcela zbytečně – použiji myšlenku Buddhy, který zcela jasně dokázal, že příčina utrpení je právě ve ztotožnění se s vydělenou (zrozenou formou) individualitou, osobou, jedincem. Takže, pokud žijete v představě, že ta osoba, se kterou se nyní ztotožňujete, má nějakou možnost dosáhnout stavu vysvobození, musím Vás upozornit, že tento stav je dosažitelný jen a pouze (obrazně řečeno) „přes její mtrvolu“, tedy pouze tak, že zcela dobrovolně ukončíte ono ztotožňování se s ní a necháte tu osobu jejímu vlastnímu osudu (viz například Ježíšovo „buďte kolemjdoucími“). Vše ostatní je – slovy klasika – "marnost nad marnost".

S úctou

Nikde.Nikdo

Dopisy a odpovědi (2)

Vážený sprostý anonyme,

ten text se čte hezky, což o to, ale působí na mě jako kýmsi vytvořená krásná představa o tom člověku s viržinkem (že by Fráňa?), která pravděpobně moc neodpovídá skutečnosti. Je taková moc sladká a unylá. Ale to neznamená, že si myslím, že Fráňa byl špatný duchovní učitel a že mi je nesympatický. Naopak!

Teď zpět k Vašemu článku "Vackovo reálné dosažení..." na KV. Nelíbí se Vám, že má "výpadky" v prožívání Brahman. Zkuste už jen uvážit tu poctivost a upřímnost, kdy sděluje, že i člověk s vysokým duchovním dosažením může vlivem nepříznivých podmínek (viz jeho nemoc a oslabení) dočasně o (jak to co nejpřesněji napsat) úplnost svého prožitku Jednoty přijít.

Jsem si jist, že i jiným mnohým mistrům se toto občas stane, ale kolik z nich se k tomu přiznalo???

Dále zkuste uvážit paralelu se špičkovým sportovcem. Tito jsou vysoce trénovaní ve své disciplíně, ale i oni mají své výkonnostní výkyvy vlivem nemocí, špatné formy apod. Nevidím důvod, proč by se něco takového nemohlo dít i v duchovní oblasti. Síla a úplnost prožitku Jednoty je, ať se nám to líbí či ne, jednoznačně spjatá se stavem těla a mysli a síly napření pozornosti. Nemoc znamená oslabení těla a tím i dočasné oslabení schopnosti pozornosti vůči sama sobě. Pak může přijít "zhoršení prožívání sama sebe v Brahman".

Vy jste nikdy nebyl nemocný? Vždyť přece víte, jak špatně se vykonávají běžné činnosti (dojít na záchod, čtení, neřkuli něco náročnějšího), když má člověk obyčejnou chřipku. Přitom v plné síle nedělá to čtení žádný problém. V případě pana Vacka se jednalo o silně bolestivou ledvinovou koliku. Je opravdu tak k divení, že se to projevilo i na jeho aktuálním duchovním stavu?

Snad je teď již jasné, že to co jste napsal na KV je nedomyšlená hloupost.

S pozdravem
Martin Čapek

Vážený Martine Čapku,

není mým úmyslem se jakkoli dotknout vašeho vnitřního citu, ale vaše „neodpovídá skutečnosti“ není podloženo ničím jiným, než neznalostí té pravé zkušenosti. Zkusím vám napsat, kde cítím, ve vaší výpovědi o sobě, problém.

Vaší úvaze překáží jedna, velmi podstatná myšlenka, a proto docházíte k závěru, že popisovaný stav „neodpovídá skutečnosti“. A možná i proto je vám zatím ta pravá zkušenost vzdálena. Tou myšlenkou je předpokládaný význam onoho Vackova „vědomí Já Jsem“, které jste – teď budu muset na tenký led úvah – pravděpodobně nikdy nevystavil zkoumání, které by vedlo ke zjištění podstaty, jak pan Vacek chápe skutečný význam, a jakou hodnotu toto pochopení má ve skutečnosti.

Problém je totiž v tom, že je zde zásadní významový rozdíl mezi „I am“, které vysloví Nisargadatta, „I am“, které vysloví Půndža, „I am“, které použil Ramana Mahariši, a tím Vackovým „Já jsem“. Dovoluji si předpokládat, že Vackova chyba nastala (ale je postavena, bohužel, nejenom na tomto) nesprávným pochopením významu slova „consciousness“ v anglickém textu, které může být ve významu „vědomí“ ale i ve významu „uvědomění“. Pravděpodobně jste schopen vycítit významový posun ve vyjádřeních „vědomí Já jsem“ a „uvědomění Já jsem“. Zkuste nyní „zapomenout“ na to první a zkuste si znovu přečíst to „sladké a unylé“ s tím druhým, třeba zjistíte, že už i ta pouhá čtená slova nabývají na zcela odlišném směrování dalších, vaší myslí vyvozených, myšlenek.

Vaše odvození „neodpovídá skutečnosti“ vychází z premisy, že zde existuje pouze možnost vnímat skrze „osobu“. Dovoluji si předpokládat, že i myšlenka „může vlivem nepříznivých podmínek“ vychází ze stejné premisy. Tato premisa je ovšem chybná.

Zkusím toto své tvrzení podložit právě několika dalšími myšlenkami, vybranými z textů „známých“ osobností (neplést si, prosím, „osobnost“ a „osobu“, častý to jev u pana Vacka – vede to k narušení integrity vyjadřovacích prostředků). Před tím se ale pokusím zdůraznit to, oč půjde. Všimněte si, že všechny texty jsou psány tak, že mluvčí se ve svém projevu vědomě stavějí do pozice „neosobního“ vyjadřování. Snaží se tím zdůraznit fakt, že z pozice „osobního“ vyjádření to prostě vyjádřit nelze: „Buď tiše a poznej, že já je Bůh.“ , „Já je to čím jsi, ty jsi tím nezměněným, ve kterém se zkušenosti nachází. Já je okamžikem, který nepřišel a neodchází. [Já] Je srdcem, átmá, Prázdnotou. Osvětluje samo sebe, sebou, v sobě. Nemusíš je hledat, je Zde. Jsi tím, skrze co bys hledal. Jsi tím co hledáš! A to je vše co je: jen Já je.“, „„Nauč se žít bez zaujetí pocitem já. Pro to musí být tvé vlastní pravé bytí nezkrotné, nebojácné a vždy vítězné.“

Naopak, Jiří Vacek vše vyjadřuje vždy velmi „osobně“: „Vyzkoušel jsem jej a vím, že spolehlivě působí a přináší to, co slibuje.“, „Neučím například nic jiného než Ramana Maháriši...“, „Uvědomuji se ve vědomí Já jsem, které vše projevené obsahuje i proniká a v tomto vědomí zaměřením jeho pozornosti čtu článek...“, atd. (myšlenka je snad již jasná). Pan Vacek všemu ale dává pomyslnou korunu vyjádřením „se všemi pravými mistry se shodnu.“, a vůbec se nezajímá o to, zda se i všichni ti praví mistři shodnou s Vackem...

Protože úskalí „sebeprožívání“ ve formě „konatele“ (i tak by se ve zkratce dalo nazvat jádro onoho problému), vede k vyzdvihování osobní individuality a tím také ke vzniku připoutanosti k této individualitě (což bylo cílovým obsahem oné úvahy, na kterou jste zareagoval), dnešní praví mluvčí advaity využívají možnost zdůraznění neosobního vyjádření téměř až do konce využitelných možností: „Není vůbec žádné ty či já, hledající, osvícení, guru ani žák. Není žádný lepší ani horší stav, žádná cesta, smysl a nic čeho by bylo možno dosáhnout. Vše projevené je zdrojem. Vše, co se, zdánlivě, objevuje, je hypnotickým snem oddělení - svět, životní příběh, hledání domova. Jsou souladem jevícím se jako dvojnost, ničím, zdajícím se býti vším, absolutnem, vypadajícím neúplně.“

Pokud by vám bylo bližší hledání toho správného vyjádření v reáliích počátku 20. století, tedy doby Ramany Maharišiho, doporučil bych krátký esej z pera autora, o kterém mnoho lidí netuší, že by dnes byl (a po právu) nazván advaitovým mistrem – Ankera Larsena. Ta úvaha, vyjadřující jeho vlastní hledání v této oblasti, se jmenuje „Dveře dokořán“...

S pozdravem
Sprostý anonym

Dopisy a odpovědi (1)

Vážený Ctiteli,
umíte velmi dobře posuzovat duchovní dosažení druhých, například teď pana Vacka (viz Vackovo reálné dosažení "ryzího, neomezeného vědomí Já Jsem" v denní praxi) . Vhledem k tomu, že jeho mystické dosažení a návody k tomuto dosažení negujete, napište jak to vypadá správně. Vím, že mystické zkušenosti jsou slovy nesdělitelné, ale myslím, že když tak rozumíte a odmítáte zkušenosti jiného člověka, určitě nám sdělíte, jak to dle Vás má být správně.

Nemusíte odpovídat mně osobně, stačí když můj dotaz a odpověď vystavíte na Kauza-Vacek.

Děkuji!
Martin Čapek



Vážený Martine Čapku,
nikdy jste nemohl narazit na to, abyste mohl tvrdit, že odmítám zkušenosti jiného člověka. Tak to není. Odmítám interpretace zkušeností opravdových Mistrů jiných lidmi, kteří si tyto zkušenosti snaží přivlastnit, a tak získat obdiv nic netušících lidí. Ale i tak proti tomuto mnoho nemám. To, co však je opravdu holé neštěstí, je to, že tito lidé ty přivlastněné zkušenosti vystavují jako svoje vlastní úspěchy, aby získali jim nepřináležející autoritu, a vlastně těm zkušenostem nerozumí a ani je nejsou schopni v potřebné době použít. Tím zcela degradují jak ty zkušenosti samé, Mistry, tyto zkušenosti předávající, a v neposlední řadě i ty své obdivovatele.
A to je to, co mne nutí na takové nehoráznosti reagovat.

Ptáte se, jak to tedy vypadá "správně". Snad to "správně" chápu dobře - nakonec, to posoudíte dále vy sám. Není to nic složitého.
V podstatě se stačí rozhlédnout kolem sebe. Například zcela nedávno se mi dostal do emailu text, který to velmi přesně vystihuje, a to až tak přesně, že i pisatel onoho textu musel mít přesně tytéž zkušenosti jako popisovaný. Ano, i to se dá z určitých textů poznat...

"Byl starý, ale člověk neměl dojem, že ho stáří tíží. Jeho oči se dívaly na svět s hlubokým pochopením a byly mládí samo.
Plny soucitu a zcela prosty pýchy, byly tak čisté a hluboké, že v nich nebylo možné zaznamenat nejmenší pocit únavy nebo egoismu, oddělenosti od ostatních lidí. Neměl radostí, ale neměl už ani bolestí, netoužil ani v nejmenším po nebi a také se nebál pekla v obzoru širokém až po sám okraj světů.
Když ho Jaroušek s Lenkou poprvé spatřili, stál široce rozkročen mezi řádky jahod, které jako by se samy nabízely jeho motyčce.
Byly bujné, temně zelené, bohaté a husté a slibovaly opět dobrou žeň, dobrou sklizeň, letos jako loni a jako předloni a dlouhá léta před tím. Všechno zde bylo bohaté, úrodné, jakoby stále šťastné kolem něho, ale jemu se to nezdálo být zvláštní, protože sám byl také takový a ani o tom nevěděl. Bylo samozřejmé, že vše je, jak má být.
Stará a nízká zídka, dlouho už oprýskaná, nevypadala přesto ošuměle, patřilo to k ní prostě, měla být takovou, jakou právě byla, stejně jako on sám byl, jak měl právě být - s poklidným úsměvem, vroubeným četnými vráskami kolem šedivých očí. Ale každá ta vráska se smála svému vlastnímu osudu se všemi ostatními.
Keře kolem zahrady prorůstaly jeden do druhého, ale nevypadalo to na biologický boj, spíš na spleť ústupků a dobrosrdečnosti, kde druhý doplnil, co první vynechal.
Domek byl jednoposchoďový, malý a úhledný a nepatřil mu nikdy; nikdy mu skoro nic na světě nepatřilo, ač on se vždycky o všechno dobře staral s péčí hospodáře. Byl ale za to zcela osvobozen od jeho pout a svazků. Žít takto samozřejmě byla pro něj samozřejmost, znamenalo to milovat svět - a přece s dokonalou lhostejností vůči jeho protikladům, ztrátám a zisku, chvále i haně, touhám i odporu.
Někdy tomu říkal "pociťovat Boha, žít v jeho přítomnosti bez omylů a zmatků". Byl jako veletok, jenž splynul s oceánem.
Nechtěně, spontánně vyzařoval zvláštní kouzlo své tiché osobnosti.
Osobnosti, která bez nejmenšího úsilí drží na uzdě své city i svou vůli, která se dovede ovládat, aniž by chtěla ovládat jiné.

Dávno už neměl záliby a i když třeba někdy "zálibně" pokuřoval stále hasnoucí viržinko, neměl už odporu je nikdy nezapálit. Ani ho nenapadlo přemýšlet, co bude dělat zítra, jako by srostl s časem, který pro něj dávno stál, procitnuv z klamu být někdy něčím zvláštním. Nedílný, neměnný, beztvarý, bezbarvý, celistvý, ale šťastný, stále jen naplněn trvalým vědomím své vlastní blažené existence. Přesto však bez vlastností, jež tolik omezují; svobodný od všeho; zevně i uvnitř nechtěně dokonalý.
Už dávno neměl snah po Bohu, už dávno vyprchaly, pohřbeny současně s uskutečněnými nadějemi před mnohými léty.
Tehdy měl ještě žáky, dnes mu z nich zbyli jen dva tři přátelé.
Ostatní odešli. Chtěli to složité a v plné vznešenosti, v nádheře svatosti a očividných oslav - a on byl jednoduchý. Tak jednoduchý, až to zaráželo. Jen některé to občas vzrušovalo, přemnohé popudilo.
Nemohli mu rozumět, byl už víc než jen člověk. A přece byl ze všech lidí právě ten nejlidštější.
Lenka to poznala na první letmý pohled."


S pozdravem
Sprostý anonym.