Návraty po známé cestě

Dal by se napsat nový aforismus: "Mistr nikdy nemluví, a kdo mluví, není Mistr..."

Je to skutečně přesně tak.

Jde o to, že ve skutečnosti je vše v rovnováze - i když to většinou tak necítíme.

Ale i když se sami topíme v nevyváženém stavu, tato nevyváženost není skutečná - je to jen jakási interpretace toho, co se děje v nás, přesněji řečeno - co z toho proudu, co probíhá naší myslí, lapáme ve formě pocitů, myšlenek a popsaných vjemů.

Tato nevyváženost našeho vnímání vzniká jako důsledek snahy nějak zachytit a zajistit jakési "naše místo pod Sluncem", snažíme se zachytit něco, co zachytit ve skutečnosti nelze - a tak jsme tím proudem strháváni, a tak ztrácíme kontakt s tím hledaným místem. Když si ale plně uvědomíme, že jsme strženi, v mysli propuká zmatek, a tento zmatek vytváří jakési obranné reakce - a podle interpretační matice mysli zaujímáme jakési osobní "postoje" a vyvoláváme jakési "akce" anebo "reakce".

V konečném důsledku ale zjišťujeme, že většina dějů stejně dojde po chvíli do místa, kam "patří". Něco jako kinoautomatové představení - začátek děje i konec děje je dán, lidé ale mohou volit jakési vnitřní peripetie, kterými získají tu či onu zkušenost, ve výsledku je všechna tato rozhodnutí zase jen dovedou tomu cílovému bodu. Jednotlivá rozhodnutí - na těch bodech možné volby - tedy pouze vedou k různosti provedení a také i k různosti časů dosažení cíle.

Pokud dokážeme využít formu neosobního pohledu, je možné nalézt i trasu, kterou by se dalo pojmenovat, jako "ideální cesta" - i když skutečný vyznam slova ideální v této konkrétní situaci nemusí být vždy zcela jednoznačný a rozhodně není obecný.

Taková ideální cesta pro konkrétního člověka je význačná tím, že minimalizuje rozvážení jeho mysli a  tedy také i jejího pohledu na konkrétní situace.

Je to velmi podobné, jako splavování divoké řeky - zcela automaticky vás proud vede "svou" ideální cestou, jenže váš "ideál" může sem-tam potřebovat do děje vstoupit a provést korekce, protože si neumíte představit, že by mohlo být k vašemu přežití narazit na skalní stěnu, anebo se šťastně točit ve víru pod splavem. Používáte-li navíc i loďku, musíte hledat kompromisní ideální trasu i s vědomím možností dané loďky, vašeho těla, proudu, situace, okolí ... atd. Velikou výhodou jsou získané zkušenosti z nějakých předešlých událostí - tyto zkušenisti vám pomáhají nacházet onu ideální (kompromisní) trasu rychleji a bezpečněji.

Stejně tak existuje i možnost získávat zkušenosti pro ideální volby v reálném světě. Mimo možnost tvrdě získávaných zkušeností (přesněji řečeno "učit se na vlastních chybách") jsou i jiné, méně vyčerpávající možnosti.

První možnost je nasednout na nějakou jinou loď, kterou vycítíte, že by mohla jet vaším směrem, k vašemu cíli. V takovém případě je ale kriticky důležité neustále sledovat, zda tato loď "ještě" stále jede vaším směrem, a pokud ne, je potřeba co nejdříve vystoupit (někdy i dost možná do úplného neznáma). Svým způsobem nastává situace, že plavením se na jiné lodi, nejen získáváte zkušenosti, co a jak, ale často jste nuceni ověřovat váš směr i cíl, protože součinnost s jinými zákonitě vede k vývoji - a nejen ve vnější oblasti, ale také i v té oblasti mysli, kde je vyciťován onen cíl a určován směr. Ve vnitřním smyslu je to varianta vstupu do společenství s konkrétní vedoucí autoritou, která svým způsobem přebírá odpovědnost (skutečně ve vetšině případů jde jen o "vedoucí", v dané situaci je spojení "vedoucí+vědoucí" většinou malý zázrak).

Druhá možnost je podobná - vezete se s jinou skupinou, ale používáte vaše nástroje a vaši loď. Zde platí také ta nutnost kontroly a ověřování souladu mezi skupinovým směrem a vaším osobním. Zde ale !vystoupení" je mnohem jednodušší a rychlejší. Ve vnitřním smyslu je to varianta různých zájmových společenství, které mají většinou své těžiště ve spolupráci na vnějších věcech (například jde o různé kurzy), kde ale není konkrétní autorita s přenosem odpovědnosti.


Další možnost je vytvořit si plán získávání zkušeností - s daným, a pokud možno co nejlépe definovaným, cílem. Naplnění plánu může obsahovat někdy i vnějškově protichůdné cesty, pokud je ale dodržován daný plán a jeho vývojový směr, není taková situace na závadu.

 Velmi nápomocnou je zkušenost prožitku "bytí" s nějakým mistrem oboru, který si chcete/potřebujete osvojit. Tato forma mistrů je ale pro většinu lidí zcela neviditelná, protože jejich formou není oslovovat davy, ale naopak, jejich formou je předávat přímou zkušenost. O této formě působení (i takových mistrů) vypráví nespočetné množství různých "zábavných" příběhů, které většinou mají i velké množství různých vrstev pochopení, tak, aby byly "stravitelné" i pro méně připravené (největší skupina lidí v těchto příbězích vidí jen humorné vtípky). Jde o různé čchanové a zenové příběhy, jde o příběhy sůfijských tanečníků, jde o příběhy chasidských cadiků (učitelů), zápisky "z cest" některých vnímavých autorů (např. A. Exupery a jeho Citadela) a tak podobně. My ve vetšině případů nejsme zcela "připraveni" na přímé vnímání, takže se k nám dostávají pouze ve formě zápisků přímých anebo i nepřímých účastníků, které ale obsahují určitá jejich osobní zkreslení. Ta nejsou na závadu - naopak - ta nám pomáhají v prohlubování naší osobní zkušenosti - protože tyto osobní zkreslení vypravěčů většinou nejsou čistou formou bytí - a tedy skřipou v kombinaci s našimi zkresleními - a tím nám ta zkreslení zcela jasně zviditelňují.

Pokud se odkáži na tuto formu mistrů "svého oboru", pokud už s vámi vnitřně rezonují, dají se navíc i docela lehce rozpoznat podle výše uvedeného tvrzení: "Mistr nikdy nemluví, a kdo mluví, není Mistr..." ;-)

V jednoduchosti je krása

Vždy jsem měl vnitřní jistotu, že pravá skutečnost je velice prostá a jednoduchá. Lidé okolo mne mě vždy přesvědčovali, že taková jistota musí vycházet z nějakého prožitku, někdy, kdysi, kdesi...

I když jsem si to nedokázal nějak odůvodnit, přišlo mi to "logické". A tak jsem pátral a pátral, a docházel k zajímavým závěrům ohledně sebe sama a mých zkušeností. Ale jaksi žádná z nich neodůvodňovala tu myšlenku jednoduchosti, což bylo nejen matoucí, ale hlavně neuspokojivé.

Někde prostě musel být omyl v logičnosti tvrzení o zkušenosti s následkem vnitřní jistoty. Nezbývá, než v takovém případě zpochybnit úplně i ty nejzákladnější výchozí body. A tak se nyní zdá, že je to celé skutečně úplně jednoduché.

Zanesená myšlenka, že si mohu tu jistotu přivlastnit pomocí nějaké zkušenosti, je tím prvotním zmatením. Ta jistota totiž nijak nesouvisí s nějakou osobou, ani s nějakou situací. Malé děti to vnímají přesně tak, jak to je - ale jejich důvěra v autoritu dospělých je dovede do situací, kdy přestávají vnímat napřímo, a místo toho začnou pracovat s pojmy, a vnímání skutečnosti je nahrazeno vnímáním souladu a nesouladu, které vede na vytváření vnitřní touhy po harmonii všeho, tak, aby na podkladě této harmonie - přesněji: prožitku takové harmonie - byla vystavěna ta vnitřní jistota.

Toto otočení příčiny a následku je klíčovým prvkem nespokojenosti většiny lidí. Důsledkem je pak honba za různými prožitky v naději, že zrovna teď, zrovna tento prožitek, přece už musí přinést onu kýženou vnitřní jistotu...

A tak se lidé stále za něčím ženou, spěchají, nestíhají a vnitřně chřadnou. V tomto postižení ztrácejí i vnitřní uvědomění smyslu existence, smyslu svého vlastního života, a tak se stávají skutečnými třtinami ve větru se klátícími.

V takové situaci nelze mnoho co dělat, nelze ani jakkoli pomoci. Pokud si daný člověk neuvědomí nesmyslnost honění se za vnějšími i vnitřními prožitky, zní mu jakákoli funkční rada jako zdržování, nesmyslná oklika, a v nejlepším případě jen jako pokus o získání podílu na jeho osobních zkušenostech.

V takové chvíli čekání na Godota se lidé místo toho, aby se zastavili a pokusili se alespoň trošku zmapovat, co se děje, začnou zmatkovat ještě více než jindy. Začnou si vytvářet iluze o tom, že tohle je přece to správně, že musí nastat nejaký ten blesk z hůry, nějaké to satori, které v okamžiku a jednoznačně nezpochybnitelně obnoví ten vnitřní řád v jejich životech. A Bůh většinou jen mlčí...


Většina lidí si ale uchovává tu prvotní ideu jednoduchosti pravé skutečnosti a hledá nějaká jednoduchá východiska ze svých zapeklitých cestiček. Ale místo toho, aby si situaci zjednodušovali, naopak si ji ztěžují různými autoritativními "axiomy" jak to musí být (přece!). Studují různá pojednání o různých vnějších věcech s intenzitou přímo úměrnou jejich zoufalství. Ve snaze své ideje učinit reálnými o nich přesvědčují své blízké i vzdálené okolí, publikují články, píší knihy, organizují přednášky, a tak podobně.

Vše toto je ale postaveno na nesprávném výchozím bodě - že jistota následuje zkušenost. A tak i proto žádná z těchto snah nikdy nevede k vytouženému cíli.

Co dál? No přece TOHLE.... Ufff. ;-)

Před nějakou dobou jsem narazil na problém, který jsem v té chvíli nebyl s to nijak uchopit a tedy ani řešit. Jednalo se o problém toho, že existovaly skupiny oblastí v prostoru mysli, které - ač pro mne viditelné a zpracovatelné - neměly v myslích mnoha lidí odpovídající reflexní body. Z abstraktího pohledu to zprvu vypadalo jakoby v myslích bez oněch reflexních bodů bylo něco, co popisujeme jako "černá díra". Tento popis ale nebyl vhodný, protože většina lidí s touto formou mysli by bez některých oblastí nemohla vůbec žít - takže problém byl někde v nedostatečnosti poznání těchto struktur.

Pracovně jsem si tyto oblasti bez reflexních bodů nazval "temné území", což v dané chvíli byl nejpřesnější popis viděného.

Při bližším zkoumání - a za vydatné spolupráce mnoha lidí (za což jim tímto děkuji) - jsem zjistil, že skutečně problém "temného území" je pro většinu lidí zcela klíčový, protože v mnoha životních situacích z tohoto "temného území" vycházela "řešení" těchto situací, a navíc - což bylo na tom pro mne zcela jasně nejpřitažlivější - pro ně i bez jakékoli možnosti změnit či alespoň modifikovat takové "řešení" v rámci vědomého rozdodování.

Toto "temné území" při bližším zkoumání se jevilo jako "svěbytně živé", při vhodných situacích bylo pozorovatelné, že to není "klasická" černá díra, kde vše mizí - ale naopak, v těchto situacích toto "temné území" automaticky přebíralo plnou vládu nad vědomou částí mysli daného člověka  a často i zcela bez jeho vlastního uvědomění, natož jeho možnosti to jakkoli ovlivnit.

Vlastní prostor "temného území" se nacházel za hranicí reflexe, a to dokonce až tak, že nepřímé otázky byly odkláněny ve formě "logických" závěrů, přímé otázky byly odkláněny pomocí emocí a pokus o průnik hrozil dokonce ztrátou vědomí. Při tomto "mapování" prostoru vědomí bylo zřejmé, že ono "temné území" je exkluzivně "kryté" různými formami "obrany", která dokonce byla schopna "ochraňovat" i jen na podkladě prožitých zkušeností.

Protože ale neexistovala jednoduchá možnost zjsitit jak vzniká ono "temné území", na hranicích možností bylo i jen pouhé zjištění, co a jak tento "útvar" mysli uvádí do reakční činnosti; zkoušel jsem zjišťovat, zda není možné nadefinovat nějaké ukazatele, které odlišují jedince v situaci, kdy jim toto "temné území" "vládne" (z mého pohledu tedyv tomto okamžiku osoby zcela nesvobodné) a jedince, kteří mohou jednat s vyšší dávkou individuální svobody.

Při tomto analytickém postupu začalo být jasné, že ono "temné území" není v mysli pouze jako prvek "ovládání", ale naopak, je vytvořeno samou individuální myslí jako forma "ochrany" proti její destrukci, a souvisí s primárními principy existence jako takové. Mysl této oblasti využívá jako "depozitář" pro všechno, co je pro ni vyhodnoceno jako "ohrožující" anebo přímo nad její hranice možností použitelnosti (tzn. s vyšší složitostí, než v dané chvíli je schopna dekódovat). Také jsou do tohoto depozitu ukládány všechny formy "hraničních" situací, kdy mysl musela aktivovat pro svou vlastní ochranu reakci onoho "temného území". Takže ve zkratce, tato oblast mysli obsahuje po chvíli většinu představ jedince a všechna jeho uvědoměná zklamání. A rázem bylo jasné, že tudy cesta k pochopení co s tím, prostě nevede.

Nezbylo, než zkusit nechat vlastní složku individuální mysli pracovat "bez vědomého nadhledu" (pokusím se vysvětlit později) a "cestou" pozorovat "změny"...

Takže hned z kraje to bylo velmi přitažlivé - mysl meditacemi vycvičená zvládala všechno s velkým nadhledem, velice rychle a s patřičnou hloubkou náhledu tak, aby viděla i příčiny a důsledky. Prostě pohoda. Jenže tím, jak vědomí nedodávalo mysli korekční "pracovní" materiál (předmětné meditace), mysl pociťovala jakési ohrožení a začala skutečně pracovat na hranicích možností (ano, "spouštěčem" - příčinou - byly obavy z nedostatečnosti, které vědomí před tím korigovalo formou předmětných meditací), snažila se absorbovat neskutečná kvanta informací z vnějšku a s předchozím výcvikem to i zvládala. Jenže informace z vnějšku jaksi neobsahovaly tu esenci "vnitřní" identifikace skutečnosti, takže ani tato kvanta zpracovávaných informací nebyla s to snížit míru obav, ba naopak, jak se mysl dostávala ke svým hraničním možnostem, obavy spíše narůstaly.

Po nějaké době se mysl začala dostávat do "infarktových" stavů, kdy v rámci hraničního vytížení začala ztrácet podklady pro ten potřebný "nadhled", musela volit v kritických situacích bez něj, a to v ní vyvolávalo stress (mentální napětí, které ve své nesnesitelnosti vedlo k rozhodnutí udělat "jakékoli řešení, jen aby ta situace skončila"), který zákonitě začal generovat chyby rozhodnutí a tím i spouštět lavinu "nepředpokládaných a neočekávaných" důsledků v reálné rovině.

Paralelně s těmito "kolapsy" mysl musela - zcela zákonitě - některá rozhodnutí "odkládat", protože intuitivně (z hluboké paměti) věděla, že tato rozhodnutí jsou natolik klíčová, že je nemůže jen tak "odbýt". A právě v tomto okamžiku se začala vytvářet "obranná linie" mysli - pro uchování její konzistence po "neúspěšném" pokusu o "správné" rozhodnutí, která již měla ty odpozorované charakteristiky obranné linie "temného území".

Takže bylo na čase skončit s pokusem, protože cíle bylo dosaženo.

Ale ouha - ono to nešlo.

Mysl vykolejená existencí bez korekcí svých rozhodnutí meditačními praktikami, rozbujele zpracovávající kvanta vstupních informací a navíc i "hrdě si přivlastňujíc" možnost "rozhodovat" (tzn. roli "konatele") nebyla s to se zastavit a na jemné pokusy o korekci a zklidnění reagovala zcela bouřlivě. Nemít vědomí živou reálnou zkušenost klidné mysli, nebylo by schopno ani uvěřit, že něco jako klid mysli vůbec existuje....

Naštěstí vědomí tu reálnou zkušenost živě udržovalo a takže si automaticky vybavilo indikátory takového stavu mysli. Kdysi jsem použil pro něco podobného popis ze série Roberta Zelazneho "Amber", kde popisuje programování mysli pomocí uvědoměných indikátorů, kdy v mysli jsou "vynucovány" určité charakteristiky - v případě Zelazneho jsou to "krajinné prvky" (jedná se o nalezení cesty zpět na hrad Amber, je to někde hned z kraje v prvním díle série) - a tyto charakteristiky vytvářejí patřičné "pozadí" pro další prvky obrazu mysli, až do situace, kdy je v mysli zobrazen kýžený cíl.

Jenže napsané do jedné věty, nešlo realizovat v reálném čase. Ba ani ve snesitelném časovém intervalu. Ba dokonce ani teď, když se už pokouším situaci popisovat, ještě není cíle "klidu mysli" dosaženo...

Něco, jako ten příběh o zkušenosti boha Višnua, který se divil, proč lidé na Zemi jednají jako nevědomá zvířata, když vlastně všechny informace o tom, jak to ve skutečnosti je, mají k dispozici... A tak se sám promítnul na Zem v podobě divokého prasete. Když se ale stále nevracel, poprosil Brahma Šivu, aby se ten na Zem podíval, co se to děje. Šiva lehce našel prase-Višnua, který si vytvořil prasečí ráj na Zemi - měl plno manželek, hromady dětí, jídla i prostoru k životu. Z pozemského hlediska mu nic nechybělo. Šiva se mu snažil nastínit, že z pohledu božského se vlastně ale "ztratil", Višnu-prase ale takové myšlenky odmítal slovy, že má vše co potřebuje a že ani nemá jakoukoli potřebu chtít něco jiného. Šiva se tedy vrátil k Brahmovi a společně se trápili, co s tím. Nezbylo, než aby Šiva se na zem ještě vrátil a pokusil se Višnua "probudit" z jeho prasečího snu. Takže hned z kraje mu do jeho ráje nasadil tlupu nevědomých klanů prasat, které se rády přiživily na "levném" bohatství Višnuova prasečího ráje. Protože ale neměly ani ponětí o tom, jak by to mělo fungovat, zůstával po nich jen zmar a rozklad. Jak se tyto tlupy blížily od hranic k Višnuovi, bylo v jeho prasečím ráji hůř a hůř - začaly mu umírat jeho prasečí děti, poté i jeho prasečí manželky a on propadal do nekonečného žalu a smutku. V té chvili se mu okázal Šiva ve své obyčejné božské podobě a Višnu na podkladě uvědomění si své božské podstaty pochopil, že celé to štěstí i ta hrůzná tragédie, byly vlastně jen sen, který snila jeho mysl - a jen se nebyla s to se z tohoto snu probudit.

Protože jsem se nějak toho pravého "Šivu - ničitele snů" ne a ne dočkat, bylo potřeba vrátit se skoro k počátku výcviku mysli tak, aby se po krůčcích zase začala vracet k upřednostnění vnitřního klidu před roztěkaným prožíváním vnějších snových prožitků.

A zatím mi vychází, že i když rozvíření mysli šlo "zrealizovat" relativně rychle, návrat mysli ke klidu je několikanásobně časově náročnější akce. Zatím tedy stále na tomto intenzivně pracuji...


Protože ale se touto eskapádou podařilo zviditelnit neuvěřitelné množství před tím "zcela jasných věci" v novém světle, které je činí pro většinu lidí "ne až tak jasnými" a tedy i v jejich pochopení silně tápou, pokusím se ve chvlich volna tyto závěry popsat - to, co jsem napsal doposud mi aktuálně dost totiž pomohlo vynechat některé sv= vlastní "slepé" cesty, které jsem před napsáním prostě "musel" absolvovat - při přečtení dříve napsaného, jsem ty chyby opakovat prostě už jen nemusel...