středa 14. května 2008

Střípky odjinud... (1)

Mám zase jednou pocit neodbytného dejà-vu. Možná ho máte také, tak vás jdu se svými poznatky a závěry „podělit“.

Z toho, co lze o projevené realitě vydedukovat a otestovat mi vychází, že se vlastně děje přesně to, nač myslíme. Pro příměr použiji myšlenky jednoho ruského spisovatele Jerefeje Parnova Údolí splněných přání.

V tomto dílku (obsah je také zajímavý, ale rušil by to, co chci sdělit) je vykreslena velice zajímavá myšlenka v kontextu k onomu údolí. Údolí splněných přání mělo takovou nehezkou vlastnost, že zhmotňovalo představy. Jako zcela úžasný příklad vyberu ten, kdy dva lidé se večer rozhodli, že by jim prospělo, kdyby tady mohli používat nějaké vozidlo… No a ráno v mlze viděli jeho siluetu na trávníku…

To ale není vše: když k němu doběhli, zjistili, že je to monolit… A teď to právě bude nejzajímavější:

Začali vzpomínat, co takové auto potřebuje… Hledali kliku a dveře a na monolitu proběhla malá trhlinka a objevil se obrys dveří a docela propracovaná klika. Následovala představa, že se ty dveře mají dát otevřít a lup! najednou šly otevřít. Představa vnitřního prostoru se jim zdařila skvěle, představa motoru již nikoliv… Prostě, to co si představili detailně – CO SI UMĚLI PŘEDSTAVIT I V DETAILU – to se realizovalo. Ale jen a pouze to. To co si představit do detailů nedokázali, zůstalo jen u vnějších tvarů (jako ten motor)…

A to dejà-vu? To je přesně ono. Byla doba, kdy jsem z přečteného usoudil, že Zemi očekává katastrofa, že lidstvo musí projít kataklyzmatem. (Katastrofu chápu jako jedinečnou událost, kataklyzma jako soubor – možná i na sebe navazujících – událostí). Když jsem se ale do tématu ponořil hlouběji, zjistil jsem, že všechny tyto představy vyvěrají z neschopnosti přijmout realitu takovou jaká je – a hlavně – přijmout sama sebe v této realitě. Katastrofa je velice výborné téma na „změnu“ uspořádání, na možnost zaujetí jiné pozice mou osobou, na zrušení „starých“ vazeb, které neumíme ani rozvinout a ani ukončit. Něco jako svléknutí hadí kůže. Je to jednoduché – příčina katastrofy je jakoby mimo nás a my můžeme předvést svou vlastní představu osobního „SuperHero“, podobně jako nám to servírují v některých kinech..

Téma kataklyzmatu je o něco jiné – jde tam navíc také o to, že kataklyzma (válka, pandemie atd.) již umíme přiřadit k „viníkům“. Tímto jednoduchým pojmenováním „ONI“ se zbavujeme své vlastní zodpovědnosti. Zodpovědnosti za to, kolik energie věnujeme rozvíjení katastrofických a kataklyzmatických scénářů my sami. To že necelé procento své energie poté věnujeme tomu, jak takovému ději předejít a případně jak se mu vyhnout je z hlediska investované energie tématu zcela mizivé. I když to děláme s velkou pompou, je to stejně ze stejného důvodu k ničemu...

Ruku v ruce s rozvíjením scénářů jde i davová psychóza. U lidí v dnešní době je velice jednoduché vybudit pocitovou psychózu. Emoce vyhnané za snesitelné hranice generují neuvěřitelné množství energie… která je však již směřovaná a zabarvená… a tedy i injektovayelná a často i injektovaná. Jeden můj přítel mi nabídl - pro vás asi známý -pojem „egregor“. Prostě něco jako baterie, do které se ukládá injektovaná energie, vytvořená/uvolněná se shodnými charakteristikami… (Zase jeden příklad – ne sice všechny, ale již dostatečný počet „objevů“ a „vynálezů“ se odehrává na různých místech ve stejné době. Může ale také nemusí to být případ „naplnění egregoru po okraj“ a následné přetečení…)

Takže…, dostatek akumulované energie již máme (rozvíjení témat, emoce, psychózy). To, co mne však nenechává klidným, je fakt, že lidé již začínají témata katastrofy/kataklyzmatu formulovat velice detailně. Vrátím-li se k Parnovovi – jejich představy mohou časem dotáhnout siluetu k činnému projevu!

A tedy ne nějací ufoni, ne nějaká „cizí“ inteligence (démonci a ďáblíci), ale MY SAMI si rozvíjíme tyto hrůzné scénáře, které nás nakonec zničí. V praktickém životě to znáte sami, jenže se to nyní dá vypozorovat i v daleko globálnějším měřítku. Například CIA/NSA má relativně velkou agendu „čtenářů“ knih, kteří se snaží vypreparovat abstrakci nápadů v knižních příbězích popsaných a jejich tresť „využít“ i jinak (například k vedení „zvláštních“ operací).

Má to ale jeden háček: pokud bude naše představivost detailní a bude-li v daném egeregoru dostatek předmětově vázané energie, objeví se i oni „ufoni“ (naše představa o nich se prostě jen „zrealizuje“) zcela stejně jako jakákoliv jiná představa (napadají mne teď zrovna jen ty andělské pluky vedené Archandělem, případně i známá čtveřice Apokalypsy).

Míra detailů je již bohužel tak vysoká a navíc neustále roste, že jsem byl nucen si z toho udělat nějaký závěr i sám pro sebe.

Ad. jedna:
lidi (lidské mysli) nezměním (ověřil jsem si to)

Ad. dvě:
lidé vidí svou osobní „průměrnost“ a „nedostatečnost“ tak fatálně, že je pro ně katastrofa i kataklyzma dnes již akceptovatelným „řešením“. A navíc – tohle řešení je „jaksi“ bez práce.

Ad. tři:
lidská mysl je v dnešní době již tak svázaná s fyzickou reprezentací, že je neschopna oddělit příčiny od následků a je dokonce tyto dvě kategorie schopna navzájem zaměňovat

Ad. čtyři:
lidé jsou bez surového tlaku velice „leniví“ a chvilka zábavy je jim dražší než katastrofální budoucnost

Ad. pět:
VŠE VÝŠE NAPSANÉ PLATÍ PRO MNE DVOJNÁSOB!

Ad. šest:
V MÉM PŘÍPADĚ JE TO JIŽ VE STADIU PALČIVOSTI

Ad. sedm:
ŘEŠENÍ MUSÍ BÝT JEDNODUŠE PRAKTICKY PROVEDITELNÉ

Je pravda, že lidé v dnešní době mají neuvěřitelné množství informací, ale informace jdou v řadách a nenesou žádnou cedulku o své pravdivosti. Mnoho lidí ani navíc pravdivost nezajímá, jde jim jen o „kvantitu“, byť kvalita skučí někde v rožku. Teoretizování se stalo hlavní formou existence, praxe již nikoho nezajímá (vybavuje se mi jeden úsměvný článek o tom, že velké softwarové firmy přestanou uvádět fyzické produkty, budou však o to více inzerovat a v nových krabicích prodávat přejmenované produkty staré. Nejlépe to symbolizuje strategie „placené podpory“, kdy si platíte „podporu“, která vám „automaticky“ bez vaší intervence po internetu „něco“ nainstaluje do vašeho systému…)

Již před drahnou dobou, kdy indicie zde popisovaného dnešního stavu byly nepatrné, se ke mně dostala geniální myšlenka. Byla z jedné knihy, ale autorem je – myslím – Fridrich Veliký. Ta myšlenka byla určena jeho důstojníkům před nějakou rozhodující bitvou a zní „Prasata, chcete snad žít věčně?“

Text takto viděný ve mně spojil mnoho, do té doby, jakoby nesouvisejících informací. Jsme tady na návštěvě, jsme tady, abychom se něčemu naučili, při vstupu do světa se s duší její blízcí loučí, při návratu ze světa duši vítají, a tak díle. Jistě to znáte sami. Moje odpověď je: Ne, nechci žít věčně. Věčně je moc dlouho. Chci žít teď a učit se, jaký je pravý význam toho, že tady jsem.

Takže, to co se nyní počíná realizovat vidím také jako takovou „školu“, možná i na úrovni „státní zkoušky“. Ve světle mnoha duchovních pravd je podstatné jen a pouze to, co jsme si schopni ze světa „přenést“ – a to jsou, podle mého, hlavně zkušenosti, praktické návyky, sebekontrola, sebeovládání, tolerance, znalost sama sebe a své podstaty, pravdivost, schopnost uznání pravdy jiného, odvaha, soustředěnost, účelnost, schopnost předvídat reakci, jak svou, tak i okolí, prostota a jednoduchost.

Krásně je to popsáno v proslovu Rikjúa při nástinu toho, co je v čajovém obřadu to nejdůležitější:

udělej lahodnou misku čaje
urovnej dřevěné uhlí ta, aby se v něm ohřála voda
květiny uprav tak, jak vypadají na louce
v létě vyvolávej zdání chladu, v zimě tepla
konej vše s předstihem
buď připraven na déšť
a měj ohledy ke každému, v jehož společnosti se ocitneš

To je můj závěr a směr i smysl mé každodenní zkušenosti v životě.

jeden z vás, stejný, neodlišitelný

P.S. …A z vlastní zkušenosti mohu říci, že pokud si vezmeme za úkol svou vlastní „státní zkoušku“ vážně a místo toho, abychom hýřili energií okolo sebe, tuto využíváme na odkrytí hádanky svého života, objeví se nezvána nečekána v srdci Láska. Ne ten desaterý odvar, který lze popisovat slovy, který jde „vzít“ a někomu „dát“… Objeví se ve své pravé podobě a rozsvětlí váš pohled sama na sebe tak, jak to žádné technologie a techniky – byť s jakýmikoliv přívlastky - nikdy nemohou dokázat….



pondělí 5. května 2008

T.. (převzato)

Mistr prohlašoval, že svět, který většina lidí vidí, není svět Skutečnosti, ale svět vzniklý v jejich hlavách.
Když se s ním o tom jeden učenec přišel přít, Mistr položil na zem dva klacíky ve tvaru písmene T a zeptal se "Co vidíš?"
"Písmeno T" pravil učenec.
"Přesně, jak jsem si myslel, " povídá mistr. "nic takového jako písmeno T tu není, to je symbol ve tvé hlavě. TO, co máš před sebou, jsou dvě ulomené větévky v podobě klacíků."

Moc slova... (převzato)

Jednou, když Mistr hovořil o hypnotické moci slov, kdosi vzadu v místnosti vykřikl: "Nesmysl. Když řeknu bůh, bůh, bůh, budu snad božský? A když řeknu slovo hřích, hřích, hřích, budu pak zlý?"
"Sedni si, ty parchante!" řekl Mistr.
Ten člověk se tak rozlítil, že mu trvalo hezkou chvíli, než se mu vrátila řeč. Pak na mistra pustil proud sprostých nadávek.
Mistr zkroušeně řekl: "Promiňte mi, pane, nechal jsem se unést. Upřímně se za své neomluvitelné selhání omlouvám."
Muž se hned uklidnil.
"Inu, zde máš odpověd: jedno slovo stačilo, abys div nevyletěl z kůže a jiné aby ses uklidnil." řekl Mistr.

... osvícení (převzato)

"Co člověk potřebuje, aby byl osvícen?" ptali se žáci.
Mistr řekl:" Musíte najít to, co padá do vody a nečeří ji, co prochází křovinami a nevydá přitom zvuk, co vkročí do pole a nepohne jediným stéblem trávy."
Po týdnu bezvýsledného přemítání žáci řekli: "CO je to za věc?"
"Věc?" pravil mistr "ale to vůbec není věc".
"Není to tedy nic?"
"Dalo by se to tak říci".
"Jak to tedy máme hledat?"
"Řekl jsem vám abyste to hledali? Dá se to nalézt, ale nikdy ne hledat, Hledejte a nenajdete".

Kniha chudoby (převzato)

Kniha chudoby

(z němčiny přeložil F. Drtikol v r.1936)

To jsem slyšel. Onoho času dlel Vznešený u Sávatthí ve východním háji na terase Migárovy matky.

Tu odebral se ctihodný Ánando jednoho večera po ukončení koncentrace tam, kde meškal Vznešený, pozdravil uctivě a sedl si stranou. Sedě stranou , pravil ctihodný Ánando takto k Vznešenému:

Jednou, ó Pane, dlel Vznešený v krajině Sákjů u Nagarakarn, hradu v území Sákjů. Tenkrát jsem, ó Pane, od Vznešeného sám slyšel, sám porozuměl, co chudoba je, Ánando, v tom čase jsem nejvíce poznal.

Slyšel jsem, ó pane, dobře, správně jsem srozuměl, správně pamatoval, správně podržel?

Zajisté jsi, Ánando, správně slyšel, správně srozuměl, správně pamatoval, správně podržel. Jako tenkráte, Ánando, tak i dnes, co chudoba jsem nejvíce poznal. Jako asi, Ánando, tato terasa Migárovy matky je bez slonů, krav, koňů, bez zlata a stříbra, bez společnosti žen a mužů a vykazuje jen bohatství zástupem mnichů jako jediným předmětem, tak rovněž také, Ánando, zanechal mnich myšlenku "vesnice", zanechal myšlenku "člověk", vezme myšlenku "les" jako jediný předmět. V myšlence "les" povznese se mu srdce, mysl, rozjasní se, rozveselí se, ukonejší se, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "vesnice" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "člověk" povstávají, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "les" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento druh myšlení o myšlenku "vesnice", ví: chudším se stal tento způsob myšlení o myšlenku "člověk" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "les" jako jediným předmětem. O co pak tady méně jest, o to vidí se chudším, a co tady ještě zbývá, o tom ví: zůstává to, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí ta pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "člověk", zanechal myšlenku "les", vezme myšlenku "země" jako jediný předmět. V myšlence "země" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Asi tak, Ánando, jako kůže z býka nožem dobře oškrábána, dobře uhlazená, rovněž tak, Ánando, mnich, co na této zemi je jako vyvýšeniny a prohlubiny, řeky, pustá a lesnatá území, vrchy a údolí, to vše ze své duše vypustil. Myšlenku "země" vezme jako jediný předmět. V myšlence "země" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "člověk" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "les" povstávají, ta tu nejsou, jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "země" jako jediný předmět. On ví:chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "les" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "země" jako jediným předmětem. O co pak tady méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zbývá, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj. Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "les", myšlenku "země", myšlenku "neomezená sféra prostorová" vezme jako jediný předmět. V myšlence "neomezená sféra prostorová" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "les" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "země" povstávají, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "neomezená sféra prostorová" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "les", chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "země" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "neomezená sféra prostorová" jako jediným předmětem. A o co méně tady je, o to vidí se chudším, a co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechá mnich myšlenku "země", zanechá myšlenku "neomezená sféra prostorová", myšlenku "neomezená sféra vědomí" vezme jako jediný předmět. V myšlence "neomezená sféra vědomí" povznese se mu srdce, rozveselí se,ukonejši, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "země", ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra prostorová", ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "neomezená sféra vědomí" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "země", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra prostorová" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "neomezená sféra vědomí" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy Ánando sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "neomezená sféra prostorová", zanechal myšlenku "neomezená sféra vědomi", myšlenku "sféra nebytí" vezme jako jediný předmět. V myšlence "sféra nebytí" se mu povznese srdce, rozveselí se, ukonejší se, uklidní. Tak .pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra prostorová", ta tu nejsou, rozděleni, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra vědomí ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "sféra nebytí"jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra prostorová", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra vědomí" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "sféra nebytí" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "neomezená sféra vědomí", zanechal myšlenku "sféra nebytí", myšlenku "rozhraní možného vnímání" vezme jako jediný předmět. V myšlence "rozhraní možného vnímání" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra vědomí", ta tu nejsou, rozděleni, která povstávají z myšlenky "sféra nebytí" ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "rozhraní možného vnímání" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra vědomí", chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "sféra nebytí" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "rozhraní možného vnímání" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidi se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "sféra nebytí", zanechal myšlenku "rozhraní možného vnímání", duchovní jednotu bez představy vezme jako jediný předmět. V duchovní jednotě bez představy povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná: rozdělení, která povstávají z myšlenky "sféra nebytí", ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky "rozhraní možného vnímání",ta tu nejsou a jen jedno rozdělení tady zůstalo, totiž toto tělo zde, zatížené šesti smysly,jako podmínka života. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "sféra nebytí", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "rozhraní možného vnímání" a jen jediné bohatství vykazuje toto tělo zde, zatížené šesti smysly,jako podmínka života. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví : zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.

Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "sféra nebytí", zanechal myšlenku "rozhraní možného vnímání", duchovní jednotu bez představy vezme jako jediný předmět. V duchovní jednotě bez představy povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná: také tato duchovní jednota je složená, je dohromady vymyšlená: co ale je dohromady složeno, dohromady vymyšleno, to je proměnlivé, musí zaniknouti, to poznává. V takovém vědění, v takovém poznání odpoutá se mu srdce od bludu přání, odpoutá se mu srdce od bludu bytí, odpoutá, se mu srdce od bludu nevědomosti. V osvobozeném je osvobození, toto poznání vyvstane. "Zničeno jest zrozování", ukončena askeze, vykonáno dílo, není více tento svět. Tak pozná: rozděleni, která povstávají z bludu přání, ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z bludu nevědomosti, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení tady zůstává, totiž toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud přání, ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud bytí, ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud nevědomosti a jen jedno bohatství vykazuje toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. O co tedy tady méně jest, o to vidí se chudším a co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá, nejvyšší chudoba na něj.

Kdo v minulých časech, Ánando, jako asket nebo kněz si získal veskrze čistou, nejvyšší chudobu, získal si tuto veskrze čistou, nejvyšší chudobu právě jako asket nebo kněz.

Kdo v příštích časech, Ánando, získá veskrze čistou nejvyšší chudobu, získá právě tuto veskrze čistou nejvyšší chudobu. Kdo v tomto čase, Ánando, získá veskrze čistou, nejvyšší chudobu jako asket nebo kněz, ten získá právě tuto veskrze čistou, nejvyšší chudobu.

Proto tedy, Ánando: chtějme veskrze čistou, nejvyšší chudobu si vydobýti. Tak máte se cvičiti.

Tak pravil Vznešený. Spokojen těšil se ctihodný Ánando ze slova Vznešeného.

Rozplétání...

Uz jsem o kolektivni dusi psu a koni slysel. Ale mel jsem dva psy, ted mam tretiho. Znam psi zvyky, psi srandicky, miluju ty okamziky, kdy se mi pes zamyslene diva do oci. Nemohu pripustit, ze by takovej pes nebyl osobnosti, i kdyz osobnosti psi, pochopitelne. Protoze s osobnosti spojuji dusi v tom smyslu, ze zahrnuje to, co neni v jedinci hmotne, pak si myslim, ze kun, pes, ale co ja vim vorvan, delfin, had - v kazdem zivem tele existuje i jeho nehmotna slozka. Nemohu prijmout, ze hmyz je pouha snuska reflexu. prave takl neumim prijmout, ze projevem toho nehmotneho nutne musi byt mysleni. Vim velice dobre, ze pes mysli. Kone tak dobre neznam, ale urcite mysli rovnez.
Proto jsem zacal sledovat vedomi, namisto mysleni. A tu bych rekl, ze jsem je nasel prakticky vsude, kde jsem hledal. Ve skalach, osamelych balvanech, kytkach, stromech, v rece. Nekdy si myslim, ze takovy balvan muze byt neco jako telefonni budka, jejimz prostrednictvim navazuji spojeni. Nejsem idiot, abych ted prohlasil, ze jde o spojeni s Univerzem. Muze to byt spojeni treba s archetypem kamenu, je-li jaky. Muze to byt spojeni s Matkou Zemi. Nevim, ale to oboustranne navazane spojeni vnimam a je mi pritom fajn.
Nepripadam si pritom jako king, ale jako ten, kdo smel prijit domu....

Myslím si, že "zvířata" s tou "odděleností" nemají až tak velký problém jako člověk - usuzuji na to z faktu, že ony ví, kdy toho již bylo "dost" a "umírají" ("vracejí se domů") v mnohem větším klidu, než lidé. Ano - jsou situace, kdy je "to" moc brzo a ony také bojují o svou existenci, avšak kdo jednou viděl "spokojeně" umírat nějaké to "zvíře", viděl ten klid "cesty domů" v jeho očích.

Střípky od přátel... (1)

Motto: Kůže - co za ni nabídnete?

Myslím, že už mne alespoň trochu "znáte", takže si dovolím vám nabídnout tu svou "kůži"...

Celý svůj život, vše co mne obklopuje a v čase potkává, vnímám nejenom jako řetěz příčin a následků. Někde pod povrchem věcí je totiž ukryto jakési "absurdno". To se hlavně projevuje zcela nepravděpodobnými souvislostmi a velice jemně doladěným načasováním všech věcí... Vše toto mne vede k závěru, že vidět svůj život pouze jednoduše jako příčiny, jednání, důsledky, které jsou však již zase příčinami pro další kolo, sice lze, ale...

Všechny ty napůl skryté souvislosti a disproporce mne vedou k jinému závěru: vše - tedy to co mne potkává, mé okolí, já sama, prostě vše - je pro mne známkou Boží komunikace se mnou, Božího vedení.

Moje jediná opravdová svoboda je v možnosti odmítnout to takto vidět. Žádná jiná mne už však dále nenapadá. Nejsem ta, která je schopna svůj život jakkoliv ovlivnit, natož přímo řídit. Jsem dítětem Božím a On jako správný učitel vytváří v mém životě otázky a situace, které vedou k odpovědem. Je to taková zvláštní hra, která mne zvláštním, pro mne zcela nepřekonatelným, způsobem přitahuje. Vnímám to jako malinkaté, skoro nepostřehnutelné uzlíky na předivu věcí a světa, které, jakoby tam nepatřily. Soustředím-li se však na některý takový uzlík, rozvine se přede mnou celá - jakoby nová - rovina zření okolního světa. A kupodivu, do tohoto nového pohledu ten uzlík nejen patří, ale hlavně je v něm velice podstatný.

Chci tím říci, že jsem se naučila věci, které se mne přímo nedotýkají, vnímat jako kulisy. Má důvěra Bohu je taková, že nejen věřím, ale i přímo vím, že On, jako správný kulisák, umí v oka mžiku prostředí zcela proměnit. A tedy v této důvěře v klidu pomíjím vše, co se mne nedotýká.

O to více se však snažím vnímat vše, co se mne přímo dotýká. Snažím se vše vidět nejen svýma - ryze neobjektivníma - očima, ale také se snažím nad tuto neobjektivitu povznést a vidět jakoby "ukryté" souvislosti. Časem se z toho zrodilo zření všeho jako "hry", hry jejímž cílem pro mne je poznat její "pravidla". Stalo se pro mne životně důležité probírat prsty každé vlákno přediva světa, abych náhodou nějaký ten uzlík nepřehlédla. Časem mi mé ruce Boží Láska natolik zjemnila, že stačí jen předivo jakoby "pohladit" a to tajemné "mayské" uzlíkové písmo počne skládat celá slova, věty a příběhy.

Mým stálým průvodcem je Písmo. Nemám žádné školy na to, abych Písmo "nějak" chápala. Nesnažím se ho "pochopit". Snažím se co nejlépe do něj vcítit a vnímat jeho vnitřní "řeč" a také to, co se mi právě v tom každém okamžiku snaží sdělit. Je však neuvěřitelné, jak mnohdy jsou slova Písma jednoduchá a jak je lidé okolo mne neslyší. Vytvářejí si své vlastní názory na to, co by Písmo mělo kterou větou říkat, ztrácejí se ve slovech. Uniká jim však to nejpodstatnější - čirá Boží přítomnost v Písmu svatém. Nesoudím je, je to jejich volba, jak se k Písmu postaví. Cítím však jejich bolest z jejich nenaplnění a nevím co s ní.

A možná proto také hledám někoho, kdo to vše okolo, i sebe sám, vidí alespoň trošku obdobně...

Primula Veris

pátek 2. května 2008

Střípky z historie... (9)

Docela dobrá, jen je to malý kousek od tebe samotné...

Ty už máš dar Lásky prožitý, to co ti brání jej rozvinout do celého života je nedostatek důvěry. V sama sebe, v to co právě děláš, ve smyslo toho co děláš.

Někdo si tuto důvěru plete s rozhodnutím. "Rozhodnul jsem se a proto to dělám"... Ale to není ta správná forma důvěry, která někam vede.

Ta důvěra je postavena na uvědomění si toho, že právě to co dělám, dělám nejlépe jak umím, s jemnou pokorou k práci samé a s vnitřním pocitem jakési vyváženosti - harmonie.

Z této důvěry roste Láska. Mohutní a kvete. A to, že budeš vše dělat s pocitem harmonie, tě zpětně ubezpečí o tom, že vše co se děje - ať to tvé okolí vnímá v tomto okamžiku jakkoliv, kladně či záporně - děje se to v souladu. S tebou. S okolím. Poznání této harmonie tě samo povede tou správnou cestou.

Je možné, že "někdo" navštíví tvé "otevřené auto". Nezachráníš to. V tom to není - to zachraňovat. Ale ucítíš, jak asi tomu člověku bylo, když vědomě překračoval své interní hranice, pochopíš, co ho k tomu dovedlo a odpustíš mu. Třeba jen proto, že v této harmonii soucitu ucítíš jeho zklamání sama sebou, jeho vnitřní bolest, jeho tápání jako své a také jako ne-své, protože to budeš vnímat z jakéhosi "jiného místa". Z místa soucitu. Stačí, abys sis představila situaci, ve které bys byla sama přinucena jednat stejně. A v tom okamžiku to uvidíš.

Je to takový malý trik, který ti chci sdělit. Dívat se na sebe očima druhých. Je to legrační, právě v tom, že se objeviš.
Doslovně.

Lidé nějak na tebe reagují, představ si sebe v situaci, kdy by jsi reagovala stejně jako oni a zkus vidět takovou osobu, kterou mohou vidět oni v tobě. A najednou se ti vyloupne tvá "osoba" v celé své kráse. Možná i trošku neznámá pro tebe, ale zcela jistě ta ona pravdivá.

Není potřeba na ní nic měnit z hlediska toho co dělá a jaké právě je. Jen je do toho "právě" z toho vnějšího pohledu dát pozor, aby se neztratila ve "své" činnosti, ale aby v každém okamžiku byla v souladu. Jen na to bys měla dávat pozor. Není ani nutné stále.
Stačí po chvilkách se zastavit a mžikově prozkoumat, zda se "netopí" v činnosti. Chvilky postačí.

A pokud bude v souladu, bude všude i Láska. A tak zmizí lpění i připoutanost.

A pak se už budeš jen a jen usmívat a všechny problémy budou vědět, že si tě "nelapnou".

Střípky z historie... (8)

Děkuji všem, kteří se zapojili do mého pokusu si objasnit to, co by mohlo být cílem činnosti, kterou provozujeme pod souhrnným pojmenováním duchovní činnost.

Otázka cíle je pro mne (a vždy byla) tou prvořadou otázkou, neboť - jak již jednou pronesl kardinál Richilieu "účel světí prostředky" - v tomto případě volba cíle činnosti ("účel") mi dává možnost rozhodnout se, jak tento cíl realizovat ("prostředky"). Nezastírám, že mne většina vašich odpovědí přinutila se nad nimi zamýšlet. A to hned z několika stran. Ze strany "logiky" - zda je obhajitelná, ze strany "úplnosti" - zda mě nenechá na holičkách, ze strany "kvality" - zda a jak dlouho mi bude pomocníkem, ze strany "pokrytí" - zda jsem schopen se pomocí té či oné odpovědi vyvarovat "vedlejších efektů" ve smyslu utopení se v polemikách, fanatismu, atd. Ze všech vašich odpovědí je patrné, že ta otázka cíle nemá "obecně platnou" odpověď. Pravdou je i to, že každý má tu "svou" odpověď pracně nalezenu a už tím, že je "jeho vlastní" je pro něj nejcennější. Unce praxe nahradí tuny teorie, jak se lze dočíst u Patandžaliho. A je to pravda.

Při vnoření se do všech vašich odpovědí, je však patrná ještě jedna složka, kterou bych rád popsal. Za všemi těmi slovy o cíli, o zdůvodnění cesty a tak dále je těmito myšlenkami zakryto něco velice podstatného, cěho jsme si v návalu "deklarací" a "obhajob" - v návalu SLOV a MYŠLENEK ani nebyli schopni všimnout. V každé otázce i v každé odpovědi - pokud se do ní ponoříme zcela - je v koutku skryt "vnitřní klid". V tomto klidu jsou všechny otázky vyřešeny a odpovědi tam "najednou" nejsou potřeba...

A to samo o sobě ještě není všechno. Pokud se nám podaří v tomto klidu chvíli nečinně setrvat, možná se nám dostane stejné odpovědi, jako mnoha před námi. V tomto klidu, zpočátku velice nepatrně ale později více a více začne zářit Láska. Láska která už vlastně nic nepotřebuje a nic nechce a září jen radostí ze své existence. A protože mi vaše odpovědi velice pomohly i já vám zkusím dát svou odpověď: Pro mne je tím cílem právě to co je za tím vším co nazýváme projevený i neprojevený svět, vesmír a vůbec. A tím je Láska. Píši stále velke první písmeno, protože ta Láska zaostřená čočkou ega má tendenci se koncentrovat na určitá místa a tak se tedy na některá jiná se jí nedostane. Takovou lásku také ctím, ale ta cílem být nemůže. Ta Láska, která cílem zcela jistě být může, je rovnoměrná a tedy plně OVLÁDÁ "ego", tak aby ego stalo plně transparentním a nezaostřovalo. A takovou Lásku každý žijeme. Jen si ji kvůli svému "mentorování" neuvědomujeme. A tady bych asi měl skončit.

Nechť tak jako i mně vám pomůže se sem tam zastavit a podívat se vlastně co "teď a tady" dělám, zda s tím souhlasím a zda jsem stále ponořen do toho klidu, který mou vnitřní přirozenost - Lásku - nezkresluje. Děkuji všem...

Střípky z historie... (7)

"Asi taky hledám odpovědi na ty své otázky (jinak bych nechodila na diskuzní fóra), ale zároveň jsem na tuto a podobné diskuze trochu alergická, protože mi pro samé filosofování utíká právě to tady a teď. A tak mám rozpor. Filosofovat nebo žít, lámat si hlavu úvahama, jejichž odpovědí si stejně nejsem jistá, nebo jít pracovat na zahrádku, psát si s lidmi o nesmrtelnosti brouka, nebo odejít do lůžka s manželem ve stejnou dobu, aby se na mě nemračil? Toť otázka. Někdo (taky chytrý) kdysi vymyslel radu: ZLATÝ STŘED. Tak se jí pokusím řídit."

Pokud již víš, co to jsou za otázky, tak je to vcelku dobré. Jen se nesmí moc často měnit.

A ta zahrádka a manžel? To je přesně to, proč jsme tady. Jenže tuto otázku rozebírat nyní na fóru je úplně na houby. Ti diskutující se liší ve svých názorech o dost méně než v tom, jak je prezentují. Počkáš-li, asi se k tomu také dostaneme.

Hmm, asi nepočkáš....

Tak jo:
To co je jedním z největších problémů je nedostatek znalosti sama sebe a z toho vycházející nedostatek důvěry v sama sebe. A tento nedostatek důvěry se povětšinou projevuje tak, že "tonoucí se stébla chytá" a takový "nedůvěřivec" se snaží chytat "autorit". A to je dost ošemetná věc.

Dotkla se toho právě i Evelína - tím že nabízela cestu podle pocitů (harmonie). Dokud nejsem s to své pocity kontrolovat do té míry, abych byl s to v nich vidět jejich příčiny tak je to cesta do pekel. Ne že by nevedla - chybami se člověk učí - ale povětšinou lidé jdoucí takto ztratí svou motivaci a tím i svou hybnost. A taky to strašně bolí (myslím duševní bolest).

Ale abych moc nefilosofoval:
pokud jsi schopna vnímat své pocity přímo (bez toho aby narážely na nějaké představy - to můžu, to nesmím, anebo bez toho aby tam byly předsudky - tak se to má dělat a takto ne) tak úplně stačí sledovat někde v krajině srdeční pocit, který bych asi nejblíže popsal pocitem klidu. A pociťuješ-li klid v okolí srdce, bude klid i okolo tebe. A teprve v tomto okamžiku je potřeba položit do tohoto klidu otázku - "co dělat?". A právě z tohoto klidu se ihned vynoří zrcadlící se odpověď. A pokud jsi v této době v klidu zůstala, nese s sebou ta odpověď i něco, co se popisuje velice špatně, ale opisem to lze říci jako "vnitřní potvrzení". A pokud je člověk schopen vnímat to "vnitřní potvrzení" bez toho aby ztratil ten klid, tak přestane mít potřebu si své "pocity" ověřovat, v tom horším případě nutit ostatní aby mu je potvrdili, že jsou správné.

Ta "Cesta" je opravdu v tady a teď, a jejím hlavním atributem je "pociťovat neustálý klid v srdci". Pokud to nejde "samo" tak je možné použít různé techniky na "zklidnění", musí však být tvoje (tzn. ty musíš být schopna v každém okamžiku - tady a teď - se do klidu dostat a zase z něj vyjít - i to vycházení má svůj smysl).
A ta technika ti musí být niterně známá, abys k ní měla intimní důvěru - musí být s tebou v přímém souladu. Tím bohužel diskvalifikujeme většinu "předávaných" technik, ale budeš-li pečlivě hledat a budeš-li věřit a důvěřovat sama sobě tak se v tobě rozvine a bude opravdu tvoje. Například na mne funguje kontrola dýchání. Nic víc a nic míň. Jen dlouhodobě stálé a klidné pozorování jak mé tělo dýchá. A jeden dárek k dýchání "navíc":
Staneš se tak "pánem" emocí své mysli... A to už za to snad stojí, aby tomu člověk cos věnoval. Alespoň mně by toto "zdůvodnění" stačilo...

A ta zahrádka a manžel? Budeš-li pociťovat výše popsaný klid tak pochopíš, že je to jedno. Důležitá jsi ty a tvůj klid - a mimochodem jak ta zahrádka tak i ten manžel po velice krátké době i na tebe bude působit stejně - klidem. Vždyť vlastně jsme navzájem jen zrcadlení jedné a tétéž podstaty - a tím máme k sobě neuvěřitelně blízko. To co nás vzdaluje je strach. A ten v tom klidu nemá místo. A to je vlastně i možná odpověď na mnou vydanou
otázku:

Cílem totiž nemůže být něco abstrakního. Cíl musí být v každém okamžiku zcela jednoznačně určen a identifikován. Cílem je vnitřní naplnění. To vnitřní znamená, že nepotřebuji nic z vnějšku, to naplnění znamená, že mi nic nechybí a ani nepřebývá.
A je dost jedno jak se k tomu dostanu, hlavní je, že to umím jak vnímat tak i realizovat. A ten klid je natolik známý a tak jednoduchý, že je pro tento účel asi nejvhodnější. A mimochodem - s klidem přichází i vnitřní mír a štěstí...


Víš, ta Tvá "rada" se dobře čte, pokyvuji nad ní hlavou jako oslík, ale proč je to (pro mě) a nejen pro mě tak těžké. Teď si skoro myslím, že než jsem začala o těchto věcech přemýšlet, že mi bylo lehčeji. Nepřipouštěla jsem si žádné proč a kdyby, prostě jsem žila tím, co den přinášel. Na jedné straně říkáš sledovat okolí srdce, aby vyzařovalo klid. Na druhou stranu, že pokud se někdo bude řídit hlavně city, může to být cesta do pekel. Mám z toho zmatek. Promiň, prostě je to pro mě těžké. Děkuji ještě jednou za zájem o mou osobu :-))


Ty jsi já a já jsem ty. Není to zájem, je to nutnost.

To co působí zmatek je záměna emocí za city. Zkus si vzpomenout - v emoci je touha směřovat k "naplnění" a cit "jen tak" prostě září. A právě ta touha "někam" je to co lidi vede z teď a tady jinam. A "tam" jinde je jim žalno.

Proto taky všichni píší o "návratu". Ale v podstatě se není "kam" vracet. To tady a teď němůžeš opusti a ono se nemůže ztratit. Jen si ho můžeš nevšímat. A o tom to je.

Střípky z historie... (6)

Poťouchlí draci shlížejí na lidské hemžení
je zábavné je sledovat
jak prudkým světlem jsou oslepeni.