Z toho, co lze o projevené realitě vydedukovat a otestovat mi vychází, že se vlastně děje přesně to, nač myslíme. Pro příměr použiji myšlenky jednoho ruského spisovatele Jerefeje Parnova Údolí splněných přání.
V tomto dílku (obsah je také zajímavý, ale rušil by to, co chci sdělit) je vykreslena velice zajímavá myšlenka v kontextu k onomu údolí. Údolí splněných přání mělo takovou nehezkou vlastnost, že zhmotňovalo představy. Jako zcela úžasný příklad vyberu ten, kdy dva lidé se večer rozhodli, že by jim prospělo, kdyby tady mohli používat nějaké vozidlo… No a ráno v mlze viděli jeho siluetu na trávníku…
To ale není vše: když k němu doběhli, zjistili, že je to monolit… A teď to právě bude nejzajímavější:
Začali vzpomínat, co takové auto potřebuje… Hledali kliku a dveře a na monolitu proběhla malá trhlinka a objevil se obrys dveří a docela propracovaná klika. Následovala představa, že se ty dveře mají dát otevřít a lup! najednou šly otevřít. Představa vnitřního prostoru se jim zdařila skvěle, představa motoru již nikoliv… Prostě, to co si představili detailně – CO SI UMĚLI PŘEDSTAVIT I V DETAILU – to se realizovalo. Ale jen a pouze to. To co si představit do detailů nedokázali, zůstalo jen u vnějších tvarů (jako ten motor)…
A to dejà-vu? To je přesně ono. Byla doba, kdy jsem z přečteného usoudil, že Zemi očekává katastrofa, že lidstvo musí projít kataklyzmatem. (Katastrofu chápu jako jedinečnou událost, kataklyzma jako soubor – možná i na sebe navazujících – událostí). Když jsem se ale do tématu ponořil hlouběji, zjistil jsem, že všechny tyto představy vyvěrají z neschopnosti přijmout realitu takovou jaká je – a hlavně – přijmout sama sebe v této realitě. Katastrofa je velice výborné téma na „změnu“ uspořádání, na možnost zaujetí jiné pozice mou osobou, na zrušení „starých“ vazeb, které neumíme ani rozvinout a ani ukončit. Něco jako svléknutí hadí kůže. Je to jednoduché – příčina katastrofy je jakoby mimo nás a my můžeme předvést svou vlastní představu osobního „SuperHero“, podobně jako nám to servírují v některých kinech..
Téma kataklyzmatu je o něco jiné – jde tam navíc také o to, že kataklyzma (válka, pandemie atd.) již umíme přiřadit k „viníkům“. Tímto jednoduchým pojmenováním „ONI“ se zbavujeme své vlastní zodpovědnosti. Zodpovědnosti za to, kolik energie věnujeme rozvíjení katastrofických a kataklyzmatických scénářů my sami. To že necelé procento své energie poté věnujeme tomu, jak takovému ději předejít a případně jak se mu vyhnout je z hlediska investované energie tématu zcela mizivé. I když to děláme s velkou pompou, je to stejně ze stejného důvodu k ničemu...
Ruku v ruce s rozvíjením scénářů jde i davová psychóza. U lidí v dnešní době je velice jednoduché vybudit pocitovou psychózu. Emoce vyhnané za snesitelné hranice generují neuvěřitelné množství energie… která je však již směřovaná a zabarvená… a tedy i injektovayelná a často i injektovaná. Jeden můj přítel mi nabídl - pro vás asi známý -pojem „egregor“. Prostě něco jako baterie, do které se ukládá injektovaná energie, vytvořená/uvolněná se shodnými charakteristikami… (Zase jeden příklad – ne sice všechny, ale již dostatečný počet „objevů“ a „vynálezů“ se odehrává na různých místech ve stejné době. Může ale také nemusí to být případ „naplnění egregoru po okraj“ a následné přetečení…)
Takže…, dostatek akumulované energie již máme (rozvíjení témat, emoce, psychózy). To, co mne však nenechává klidným, je fakt, že lidé již začínají témata katastrofy/kataklyzmatu formulovat velice detailně. Vrátím-li se k Parnovovi – jejich představy mohou časem dotáhnout siluetu k činnému projevu!
A tedy ne nějací ufoni, ne nějaká „cizí“ inteligence (démonci a ďáblíci), ale MY SAMI si rozvíjíme tyto hrůzné scénáře, které nás nakonec zničí. V praktickém životě to znáte sami, jenže se to nyní dá vypozorovat i v daleko globálnějším měřítku. Například CIA/NSA má relativně velkou agendu „čtenářů“ knih, kteří se snaží vypreparovat abstrakci nápadů v knižních příbězích popsaných a jejich tresť „využít“ i jinak (například k vedení „zvláštních“ operací).
Má to ale jeden háček: pokud bude naše představivost detailní a bude-li v daném egeregoru dostatek předmětově vázané energie, objeví se i oni „ufoni“ (naše představa o nich se prostě jen „zrealizuje“) zcela stejně jako jakákoliv jiná představa (napadají mne teď zrovna jen ty andělské pluky vedené Archandělem, případně i známá čtveřice Apokalypsy).
Míra detailů je již bohužel tak vysoká a navíc neustále roste, že jsem byl nucen si z toho udělat nějaký závěr i sám pro sebe.
Ad. jedna:
lidi (lidské mysli) nezměním (ověřil jsem si to)
Ad. dvě:
lidé vidí svou osobní „průměrnost“ a „nedostatečnost“ tak fatálně, že je pro ně katastrofa i kataklyzma dnes již akceptovatelným „řešením“. A navíc – tohle řešení je „jaksi“ bez práce.
Ad. tři:
lidská mysl je v dnešní době již tak svázaná s fyzickou reprezentací, že je neschopna oddělit příčiny od následků a je dokonce tyto dvě kategorie schopna navzájem zaměňovat
Ad. čtyři:
lidé jsou bez surového tlaku velice „leniví“ a chvilka zábavy je jim dražší než katastrofální budoucnost
Ad. pět:
VŠE VÝŠE NAPSANÉ PLATÍ PRO MNE DVOJNÁSOB!
Ad. šest:
V MÉM PŘÍPADĚ JE TO JIŽ VE STADIU PALČIVOSTI
Ad. sedm:
ŘEŠENÍ MUSÍ BÝT JEDNODUŠE PRAKTICKY PROVEDITELNÉ
Je pravda, že lidé v dnešní době mají neuvěřitelné množství informací, ale informace jdou v řadách a nenesou žádnou cedulku o své pravdivosti. Mnoho lidí ani navíc pravdivost nezajímá, jde jim jen o „kvantitu“, byť kvalita skučí někde v rožku. Teoretizování se stalo hlavní formou existence, praxe již nikoho nezajímá (vybavuje se mi jeden úsměvný článek o tom, že velké softwarové firmy přestanou uvádět fyzické produkty, budou však o to více inzerovat a v nových krabicích prodávat přejmenované produkty staré. Nejlépe to symbolizuje strategie „placené podpory“, kdy si platíte „podporu“, která vám „automaticky“ bez vaší intervence po internetu „něco“ nainstaluje do vašeho systému…)
Již před drahnou dobou, kdy indicie zde popisovaného dnešního stavu byly nepatrné, se ke mně dostala geniální myšlenka. Byla z jedné knihy, ale autorem je – myslím – Fridrich Veliký. Ta myšlenka byla určena jeho důstojníkům před nějakou rozhodující bitvou a zní „Prasata, chcete snad žít věčně?“
Text takto viděný ve mně spojil mnoho, do té doby, jakoby nesouvisejících informací. Jsme tady na návštěvě, jsme tady, abychom se něčemu naučili, při vstupu do světa se s duší její blízcí loučí, při návratu ze světa duši vítají, a tak díle. Jistě to znáte sami. Moje odpověď je: Ne, nechci žít věčně. Věčně je moc dlouho. Chci žít teď a učit se, jaký je pravý význam toho, že tady jsem.
Takže, to co se nyní počíná realizovat vidím také jako takovou „školu“, možná i na úrovni „státní zkoušky“. Ve světle mnoha duchovních pravd je podstatné jen a pouze to, co jsme si schopni ze světa „přenést“ – a to jsou, podle mého, hlavně zkušenosti, praktické návyky, sebekontrola, sebeovládání, tolerance, znalost sama sebe a své podstaty, pravdivost, schopnost uznání pravdy jiného, odvaha, soustředěnost, účelnost, schopnost předvídat reakci, jak svou, tak i okolí, prostota a jednoduchost.
Krásně je to popsáno v proslovu Rikjúa při nástinu toho, co je v čajovém obřadu to nejdůležitější:
udělej lahodnou misku čaje
urovnej dřevěné uhlí ta, aby se v něm ohřála voda
květiny uprav tak, jak vypadají na louce
v létě vyvolávej zdání chladu, v zimě tepla
konej vše s předstihem
buď připraven na déšť
a měj ohledy ke každému, v jehož společnosti se ocitneš
To je můj závěr a směr i smysl mé každodenní zkušenosti v životě.
jeden z vás, stejný, neodlišitelný
P.S. …A z vlastní zkušenosti mohu říci, že pokud si vezmeme za úkol svou vlastní „státní zkoušku“ vážně a místo toho, abychom hýřili energií okolo sebe, tuto využíváme na odkrytí hádanky svého života, objeví se nezvána nečekána v srdci Láska. Ne ten desaterý odvar, který lze popisovat slovy, který jde „vzít“ a někomu „dát“… Objeví se ve své pravé podobě a rozsvětlí váš pohled sama na sebe tak, jak to žádné technologie a techniky – byť s jakýmikoliv přívlastky - nikdy nemohou dokázat….
