hele, mě ti napadlo, jestli já taky nejsem v podstatě bhaktijogín (jako že s tou Janou tak souhlasím) se sebevražebnými sklony (jako že souhlasím i s tou džnánou)
a proto já má v tý duchovnosti takovej nepředstavitelnej binec, že jsem nakonec začal na tu duchovnost nadávat, protože se v tom sám nevyznám a dělám nic jen proto, protože nevím co mám dělat...
Ty ten binec nemáš z mixu džnana a bhakti, to se naopak doplňuje. Ty ten mix máš proto, protože jsi často lenivý dotahovat konstrukce "takyjakomistrů" k použitelným závěrům a bereš - případně i bez revize přebíráš - je jako celek, kterým ale smeteš i to, co se v praxi ukazovalo jako pro tebe dobré.
Mnoho lidí má tendence neustále začínat na "posekané louce", má to ale ten důsledek - to zboření viditelných částí rostlinek nezruší jejich kořenový systém - takže po určité doby v té "krásné, nové a čistosemenné" setbě "takyjakomistra" se objevují rostlinky, které se tváří docela podobně (mimikry jsou i v rostlinné říši, natož v mentální sféře!) a není jednoduché je zkraje hned identifikovat jako nepatřičné. Protože ale mají silnější kořeny, po nějaké době vyhrají boj o světlo a člověku zůstává buď se "zbláznit" a nechat to pole napospas "přírodě" ("Bůh to tak chce") a přirozenosti ("to mi nadělil osud"), anebo se řádsky naštve (případně i více) a začne s tím něco dělat systematicky - což vede jednoznačně k odhalení, že ten "takyjakomistr" není skutečným mistrem, protože si těch kořenů prostě "nevšiml" a nechal to být.
Tak to je můj pohled na to, jak to většinou "funguje". Nejen v Čechách, ale úplně všude. ..
pondělí 15. září 2008
Bdělé bytí (převzato)
Rád by som Ti položil serióznu otázku. Nemám žiaden záver, som stále otvorený a pokúšam sa byť stále začiatočník..
Takže..
Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie, v ktorom sa všetko deje a z ktorého všetko vzniká. Je mi viacmenej jasne, že nie som žiaden pohyb, ako esenciálne. čiže sa nesnažím prežitok zintenzívňovať, niečo robiť s myslou.. alebo akokolvek vchadzať do hocijakej fenomenalnej totožnosti, pohybu.
a Ty tu teraz píšeš, že treba vytrhávať korene zvykov, túžob.. konceptov..
ako to u Teba v praxi vyzerá ?
dá sa to robit bez toho aby si sa videlil a začal robiť niečo s niečim ?
nestačí len bdelo byť ?
Seriózne a úprimne sa pýtam.. aa vopred Ďakujem za odpoveď.
To, co píšeš - "Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie" - má podtext "proč chceš tu povinnost naplnit", v pozadí je ještě skryto "pro koho ji chceš naplňovat" a vynořují se i další podtexty... Z tohoto úhlu to ale není zase až tak nezávislé, jak si možná sám myslíš, dokonce i ta závislost - hlavně v tom pozadí té představy "určité povinnosti" - je docela zřetelná.
K té tvé otázce - tím jádrem toho, co píšu, není něco zpřetrhávat anebo naopak něco udržovat. Zkus to uvidět v tom kontextu, kde je to popsáno jako: Důležité je pouze uvědomění svých aktivních připoutání vědomí k jeho vlastním iluzím. Pokud nastane uvědomění, že to připoutání je natolik omezující, že je vhodnější změnit styl osobního života, aby se působení toho připoutání také omezilo anebo přímo zrušilo, je to vhodné alespoň zkusit. Z toho možná navenek čiší ta potřeba "zpřetrhávat" - ne však jen pro to zpřetrhávání, ale spíše jako prostředek k vysvobození se z těch připoutání...
Mnohem více ale "ťukám" do problému, že to "připoutání se" zpočátku působí jako zdroj extáze a pohybu emocí, které vzbuzují až fyzicky libé pocity - a to se mysli, bažící po emocích, energii, pohybu a exkluzivitě, velmi, ale opravdu velmi líbí. Následkem té přitažlivosti zároveň mysl blokuje vyváženost vnitřního uvědomění s tímto vnějším pohybem, a to působí později jako dvojsečný meč - z jedné strany je to přesycenost "normální" formou extáze a touha prožívat více a intenzivněji, ze strany druhé jde o to, že se vědomí pro takové "intenzivnější a osobnější prožívání" musí "zanořit" do individuální formy a tím ztrácí kontakt s celkem, což později vede ke ztotožnění se vědomí s touto formou a následně i ke ztrátě konzistence vědomí jako celku, což se projevuje jako nekonzistence mezi jeho vlastními iluzemi a podporuje to zmatky a následně i totální zmatení a ztrátu jakékoli schopnosti přímého vnímání skutečnosti a vede k úplné dezorientaci vědomí a přesmyku identity z identity celku k identitě entity. Je to samozřejmě koloběh, který je sám zcela uzavřený, takže po nějaké době to vědomí je zase konfrontováno s celkem - jenže vlivem toho zmatení se samo jako celek neuvědomuje a vnímá samo sebe odděleně - a tedy začne po celku žíznit... A dál to už znáš.
A při tom je z tohoto koloběhu tak jednoduché vypadnout - v době Buddhy, kdy ještě nebyl obecně intelekt tak rozvinut, aby to bylo možno ukázat přímo, i v takové době byli jedinci, kteří toho "vypadnutí z koloběhu" provedli.
V dnešní době je již intelekt rozvinut dostatečně (pomohla jak válečná a poválečná hysterie, tak i abstraktní poznatky z technolohie i z obecného poznání), takže není problém "vypadnout z koloběhu" na podkladě určitých postupů. Jedním z nich je vědomé odosobnění "vlastní" existence - a to je jádro toho, co sem tam píšu.
nestačí len bdelo byť?
Stačilo, jenže ne tak, jak to myslíš - podstata není v tom "bděle být", ba přímo naopak - to "bdělé bytí" není výchozí bod - příčina, ale je to důsledek vnitřního odosobnění, zrušení spojení vlastní identity s fyzickou formou. Ta fyzická forma následně jedná, koná, myslí, atd. JAKOBY "osobně". Rozdíl je v setrvačnosti vědomí. Pokud je tato zcela nulová (vědomí není projevenou formou a její setrvačností s jevy a ději vůbec strháváno), vytane - právě jako důsledek výše napsaného - zcela samo ono "bdělé bytí".
Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání, jsou tyto - v rámci "nějaké metodiky" - upírány, a ono hoří v nenaplněné touze, často i shoří), která se často "vyvalí" jinde - vědomí ztratí kontakt s celkem, zhroutí se mu pyramidální struktura hodnot, což vede k výše popsané ztrátě konzistence a k "zosobňovaným" projevům, ne nepodobným "známému" bláznění a často i k onomu celkovému "pobláznění" vedoucím...
Moje vlastní denní praxe je v podstatě taková, jako to, co píši. V mysli jsou ale často zcela jiné popisy (vlivem používání zcela odlišného slovníku, než který je obecně "srozumitelný" - tak to má ale asi většina z nás), dokonce většinu konkrétní denní praxe neumí pojmy popsat vůbec - nejsou k tomu žádná slova a ani není přítomna žádná potřeba je pro sama sebe vytvářet.
Můžeš blíž vysvětlit: "Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání,.."
Je-li zažíváno bdělé bytí, jak tu může být ještě jakákoliv touha nebo dokonce vyprahlost?
Jen mysl sonduje kvality, jen mysl rozlišuje jestli je "bdělé bytí" důsledkem nebo příčinou. Ale to nám může být jedno, ne?
Nevím jak ti to přiblížit více, než tak, že obsah termínu "bdělé bytí" nemůže být vědomím "okopírován" od někoho, od koho se "cítí" - ono "kopírující vědomí" - "odlišné" až "oddělené".
Jinými slovy je to tak, že ten obsah termínu "bdělé bytí" MUSÍ vzniknout jako spontánní zkušenost vědomí (vzhledem k tomu, že je to sám prvotní stav vědomí, není to až tak složité), ale NE JAKO INTERPRETACE popisu "jiných". Ve stavu, kdy si tento obsah vědomí pouze upřesňuje (ale ne-uvědomuje jako zkušenost) totiž NEPLATÍ, že vše je Jednota. Tento fakt začne - pro danou entitu - platit až v okamžiku realizace oné spontánní zkušenosti, kdy zároveň proběhne přehodnocení obsahu pojmu "vlastní identita" a následně i pojmů "entita", "vědomí", "zkušenost", "prožitek" - a vlastně všech, které se váží na sebeidentifikaci a identitu.
Tato spontánní zkušenost je většinou už "nevratná" ve smyslu nějakého "neuvědomování si", je ale "vratná" ve smyslu "vlastního rozhodnutí ji zapomenout"...
Takže..
Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie, v ktorom sa všetko deje a z ktorého všetko vzniká. Je mi viacmenej jasne, že nie som žiaden pohyb, ako esenciálne. čiže sa nesnažím prežitok zintenzívňovať, niečo robiť s myslou.. alebo akokolvek vchadzať do hocijakej fenomenalnej totožnosti, pohybu.
a Ty tu teraz píšeš, že treba vytrhávať korene zvykov, túžob.. konceptov..
ako to u Teba v praxi vyzerá ?
dá sa to robit bez toho aby si sa videlil a začal robiť niečo s niečim ?
nestačí len bdelo byť ?
Seriózne a úprimne sa pýtam.. aa vopred Ďakujem za odpoveď.
To, co píšeš - "Ja vnímam ako svoju jedinú povinnosť, zotrvávať bdelo ako Uvedomenie" - má podtext "proč chceš tu povinnost naplnit", v pozadí je ještě skryto "pro koho ji chceš naplňovat" a vynořují se i další podtexty... Z tohoto úhlu to ale není zase až tak nezávislé, jak si možná sám myslíš, dokonce i ta závislost - hlavně v tom pozadí té představy "určité povinnosti" - je docela zřetelná.
K té tvé otázce - tím jádrem toho, co píšu, není něco zpřetrhávat anebo naopak něco udržovat. Zkus to uvidět v tom kontextu, kde je to popsáno jako: Důležité je pouze uvědomění svých aktivních připoutání vědomí k jeho vlastním iluzím. Pokud nastane uvědomění, že to připoutání je natolik omezující, že je vhodnější změnit styl osobního života, aby se působení toho připoutání také omezilo anebo přímo zrušilo, je to vhodné alespoň zkusit. Z toho možná navenek čiší ta potřeba "zpřetrhávat" - ne však jen pro to zpřetrhávání, ale spíše jako prostředek k vysvobození se z těch připoutání...
Mnohem více ale "ťukám" do problému, že to "připoutání se" zpočátku působí jako zdroj extáze a pohybu emocí, které vzbuzují až fyzicky libé pocity - a to se mysli, bažící po emocích, energii, pohybu a exkluzivitě, velmi, ale opravdu velmi líbí. Následkem té přitažlivosti zároveň mysl blokuje vyváženost vnitřního uvědomění s tímto vnějším pohybem, a to působí později jako dvojsečný meč - z jedné strany je to přesycenost "normální" formou extáze a touha prožívat více a intenzivněji, ze strany druhé jde o to, že se vědomí pro takové "intenzivnější a osobnější prožívání" musí "zanořit" do individuální formy a tím ztrácí kontakt s celkem, což později vede ke ztotožnění se vědomí s touto formou a následně i ke ztrátě konzistence vědomí jako celku, což se projevuje jako nekonzistence mezi jeho vlastními iluzemi a podporuje to zmatky a následně i totální zmatení a ztrátu jakékoli schopnosti přímého vnímání skutečnosti a vede k úplné dezorientaci vědomí a přesmyku identity z identity celku k identitě entity. Je to samozřejmě koloběh, který je sám zcela uzavřený, takže po nějaké době to vědomí je zase konfrontováno s celkem - jenže vlivem toho zmatení se samo jako celek neuvědomuje a vnímá samo sebe odděleně - a tedy začne po celku žíznit... A dál to už znáš.
A při tom je z tohoto koloběhu tak jednoduché vypadnout - v době Buddhy, kdy ještě nebyl obecně intelekt tak rozvinut, aby to bylo možno ukázat přímo, i v takové době byli jedinci, kteří toho "vypadnutí z koloběhu" provedli.
V dnešní době je již intelekt rozvinut dostatečně (pomohla jak válečná a poválečná hysterie, tak i abstraktní poznatky z technolohie i z obecného poznání), takže není problém "vypadnout z koloběhu" na podkladě určitých postupů. Jedním z nich je vědomé odosobnění "vlastní" existence - a to je jádro toho, co sem tam píšu.
nestačí len bdelo byť?
Stačilo, jenže ne tak, jak to myslíš - podstata není v tom "bděle být", ba přímo naopak - to "bdělé bytí" není výchozí bod - příčina, ale je to důsledek vnitřního odosobnění, zrušení spojení vlastní identity s fyzickou formou. Ta fyzická forma následně jedná, koná, myslí, atd. JAKOBY "osobně". Rozdíl je v setrvačnosti vědomí. Pokud je tato zcela nulová (vědomí není projevenou formou a její setrvačností s jevy a ději vůbec strháváno), vytane - právě jako důsledek výše napsaného - zcela samo ono "bdělé bytí".
Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání, jsou tyto - v rámci "nějaké metodiky" - upírány, a ono hoří v nenaplněné touze, často i shoří), která se často "vyvalí" jinde - vědomí ztratí kontakt s celkem, zhroutí se mu pyramidální struktura hodnot, což vede k výše popsané ztrátě konzistence a k "zosobňovaným" projevům, ne nepodobným "známému" bláznění a často i k onomu celkovému "pobláznění" vedoucím...
Moje vlastní denní praxe je v podstatě taková, jako to, co píši. V mysli jsou ale často zcela jiné popisy (vlivem používání zcela odlišného slovníku, než který je obecně "srozumitelný" - tak to má ale asi většina z nás), dokonce většinu konkrétní denní praxe neumí pojmy popsat vůbec - nejsou k tomu žádná slova a ani není přítomna žádná potřeba je pro sama sebe vytvářet.
Můžeš blíž vysvětlit: "Záměna "bdělého bytí" jako "důsledku" za "příčinu" či dokonce za "cílový stav" vede na vnitřní vyprahlost (vědomí, toužícímu po projevu a po prožívání,.."
Je-li zažíváno bdělé bytí, jak tu může být ještě jakákoliv touha nebo dokonce vyprahlost?
Jen mysl sonduje kvality, jen mysl rozlišuje jestli je "bdělé bytí" důsledkem nebo příčinou. Ale to nám může být jedno, ne?
Nevím jak ti to přiblížit více, než tak, že obsah termínu "bdělé bytí" nemůže být vědomím "okopírován" od někoho, od koho se "cítí" - ono "kopírující vědomí" - "odlišné" až "oddělené".
Jinými slovy je to tak, že ten obsah termínu "bdělé bytí" MUSÍ vzniknout jako spontánní zkušenost vědomí (vzhledem k tomu, že je to sám prvotní stav vědomí, není to až tak složité), ale NE JAKO INTERPRETACE popisu "jiných". Ve stavu, kdy si tento obsah vědomí pouze upřesňuje (ale ne-uvědomuje jako zkušenost) totiž NEPLATÍ, že vše je Jednota. Tento fakt začne - pro danou entitu - platit až v okamžiku realizace oné spontánní zkušenosti, kdy zároveň proběhne přehodnocení obsahu pojmu "vlastní identita" a následně i pojmů "entita", "vědomí", "zkušenost", "prožitek" - a vlastně všech, které se váží na sebeidentifikaci a identitu.
Tato spontánní zkušenost je většinou už "nevratná" ve smyslu nějakého "neuvědomování si", je ale "vratná" ve smyslu "vlastního rozhodnutí ji zapomenout"...
úterý 9. září 2008
O beznaději a bezmocnosti (převzato)
Jsou dvě "formy" beznaděje.
Beznaděj funguje jako sedimentace a je velmi důležité udržet pozornost v okruhu toho, co jsem se "naučil" o tom, "kým jsem".
Z jedné strany tu vlastní beznaděj mohu vnímat jako vlastní propadání se a dezintegraci všeho toho, kým (v podstatě ne skutečně) "jsem".
Z druhé strany ji mohu vnímat jako odpoutání od "věcí" (představ), kterými nejsem.
Ta strana propadání se končí právě tou bezmocí spojovanou s pustotou a zablokováním ve sféře nesmyslnosti.
Ta strana odpoutávání končí beznadějí nedostatku prostředků k jakémukoliv projevu.
V obou je ale potřeba vydržet až do finále - neutéci předem, protože je to !přece! tak "nesnesitelné"...
Tou nesnesitelností je totiž abraze toho, za co se do té doby považujeme - najednou to jde až k jádru - a v té bezmoci s tím nejde už vůbec nic dělat, jen to nechat být - anebo utéct.
To utéct je asi jasné...
To nechat být je většinou jasné pouze teoreticky (protože je to do doby skutečné abraze jen teoretická představa, vycházející jen z viditelných věcí, a věci "pod povrchem" zcela pomíjející a neberoucí v potaz) - tato praxe ne-bytí vytahuje vše - jak to, čeho si vědomi jsme, tak i to, čeho si vědomi nejsme, a dokonce i to, čeho si vědomi ani být nechceme. Prostě, je to abraze úplně všeho.
Ale opravdu stačí jen vydržet a stát se spíše svědkem těchto dějů, než jejich aktérem. Ne, že by to byl prostředek, jak to "zastavit" - tímto prostředkem je právě onen "útěk" - tím odtažením nastává jakési odpoutání, které vede na lepší zřetelnost onoho "strhávání vědomí", které v tomto stavu většinou působí trošku problémy...
V rámci této abraze je odmazáno vše.
A to je teprve ten správný základ k pochopení onoho Barettova "Sviť dál, bláznivý diamante!".
Jakmile jednou to světlo probleskne ve stavu totální bezmoci, "zmizí" i ta nekonečná beznaděj.
Ta bezmocnost už zůstane, ale i tak to za ten svit stojí - v tomto rozprostření vědomí je totiž "něco" samo a tiše zvláštně "zřetelné", právě to "něco", co do té doby je jen pouhá představa tvořená z přečtených slov - onen tajemný "třpyt prázdna.
Krásně ty svody "utéci" vymaloval - podle románu Nikose Kazantkise - Matrin Scorsese, ve filmu "Poslední pokušení Krista", kdy Ježíš na kříži byl sveden Satanem v rouše anděla k tomu, aby z kříže sestoupil a vedl nádherný a naplňovaný, prostý rodinný život místo osobní oběti...
Chci tím podotknout, že si mnohdy ani nemusíme uvědomit, že jsme byli k tomu "útěku" svedeni, právě skrze naše neuvědomované vnitřní přání prožívat a radovat se z prožívání jiných...
Podle Kazantkise, nebýt - na tento problém neustále upozorňujícího - Jidáše, nebylo by ani skutečného Krista...
Beznaděj funguje jako sedimentace a je velmi důležité udržet pozornost v okruhu toho, co jsem se "naučil" o tom, "kým jsem".
Z jedné strany tu vlastní beznaděj mohu vnímat jako vlastní propadání se a dezintegraci všeho toho, kým (v podstatě ne skutečně) "jsem".
Z druhé strany ji mohu vnímat jako odpoutání od "věcí" (představ), kterými nejsem.
Ta strana propadání se končí právě tou bezmocí spojovanou s pustotou a zablokováním ve sféře nesmyslnosti.
Ta strana odpoutávání končí beznadějí nedostatku prostředků k jakémukoliv projevu.
V obou je ale potřeba vydržet až do finále - neutéci předem, protože je to !přece! tak "nesnesitelné"...
Tou nesnesitelností je totiž abraze toho, za co se do té doby považujeme - najednou to jde až k jádru - a v té bezmoci s tím nejde už vůbec nic dělat, jen to nechat být - anebo utéct.
To utéct je asi jasné...
To nechat být je většinou jasné pouze teoreticky (protože je to do doby skutečné abraze jen teoretická představa, vycházející jen z viditelných věcí, a věci "pod povrchem" zcela pomíjející a neberoucí v potaz) - tato praxe ne-bytí vytahuje vše - jak to, čeho si vědomi jsme, tak i to, čeho si vědomi nejsme, a dokonce i to, čeho si vědomi ani být nechceme. Prostě, je to abraze úplně všeho.
Ale opravdu stačí jen vydržet a stát se spíše svědkem těchto dějů, než jejich aktérem. Ne, že by to byl prostředek, jak to "zastavit" - tímto prostředkem je právě onen "útěk" - tím odtažením nastává jakési odpoutání, které vede na lepší zřetelnost onoho "strhávání vědomí", které v tomto stavu většinou působí trošku problémy...
V rámci této abraze je odmazáno vše.
A to je teprve ten správný základ k pochopení onoho Barettova "Sviť dál, bláznivý diamante!".
Jakmile jednou to světlo probleskne ve stavu totální bezmoci, "zmizí" i ta nekonečná beznaděj.
Ta bezmocnost už zůstane, ale i tak to za ten svit stojí - v tomto rozprostření vědomí je totiž "něco" samo a tiše zvláštně "zřetelné", právě to "něco", co do té doby je jen pouhá představa tvořená z přečtených slov - onen tajemný "třpyt prázdna.
Krásně ty svody "utéci" vymaloval - podle románu Nikose Kazantkise - Matrin Scorsese, ve filmu "Poslední pokušení Krista", kdy Ježíš na kříži byl sveden Satanem v rouše anděla k tomu, aby z kříže sestoupil a vedl nádherný a naplňovaný, prostý rodinný život místo osobní oběti...
Chci tím podotknout, že si mnohdy ani nemusíme uvědomit, že jsme byli k tomu "útěku" svedeni, právě skrze naše neuvědomované vnitřní přání prožívat a radovat se z prožívání jiných...
Podle Kazantkise, nebýt - na tento problém neustále upozorňujícího - Jidáše, nebylo by ani skutečného Krista...
sobota 6. září 2008
O životě a umírání (převzato)
není důležité zvítězit, ale prohrát
není důležité zvítězit, ale prohrát
byl jsem ted na hřbitově hrabat listí(už zase padá)
a došlo mi, že není důležitý ani pohopit ani se zúčastnit,
že důležitý je jen umřít
(teda ale jen v tom případě, pokud člověk udělá tu hloupost, a narodí se)
jenže i umřít se musí umět, protože není smrt jako smrt, někoho přejede auto, spadne na něj květináč nebo meteorit a má to hned za sebou...
jinej se zase trápí na nějakou ošklivou nemoc, užívá si bolestí, doktorů a všelijakých nepříjemných vyšetření a ne a ne umřít...
jinej zase umře za živa, je po smrti, ale žije si pěkně dál, jako by se nechumelilo a když nakonec umírá, tak už to pro něj není žádná novinka, vždyt už je po smrti deset dvacet let,takže už jenom odkládá tělo, nebo spíš jen odkládá celou představu světa, asi taknějak, jako když někde u soudů odloží nějak nevyřešitelnej případ do šuplíku
takže žijeme jen proto, aby jsme umřeli,
a tudíž je vcelku jedno, co v životě děláme,
důležitá je jen smrt
ale když už jsme po smrti, tak už ani s tím se trápit nemusíme...
Ano, ano.
Vracíš se ke svým starým známým základům - není podstatné umět žít, ale je důležité umět umřít.
pátek 5. září 2008
Moudrosti odjinud...
Vnější podoba a průběh událostí, naše hodnocení a snaha pojmenovat a pochopit je, nemá většinou vůbec nic společného s tím, co tyto události ve skutečnosti opravdu znamenají.
http://evanada.sblog.cz/2008/09/02/164
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)